Rejová

Poslední den v roce a zítra můžeme začít opět nanovo. Jak to bude, je jen na nás. Dát si velká předsevzetí a honosné úkoly, nebo se raději pustit osvědčenou cestou, tak jako doposud? To ví jen ten, kdo si rozhodnutí dává. Každý z ná se zná a ví, co může či chce od sebe očekávat. Někdo má velké oči a obrovská předsevzetí, jiný je realista a ví, že nic nelze změnit návnutím kouzelného protku. Změny jsou pozvolným procesem, který musí být někde započat a nějak musí skončit. Dopředu ovšem nevíme, kdy a kde, ale sami již dopředu tušíme, že tomu tak je. Snad proto, že každý rok prožíváme změnu ze dne na den, máme i my pocit, že jsme schopni toto učinit i ve svých životech. Ale není tomu tak! I změna chce svůj čas, specifickou přípravu a odhodlání se k tomu, učinit změnu. Je těžké se změnit jen tím, že si řekneme, že se změníme. To umí jen velmi silné osobnosti a proto je nutné se na změny připravit. Nejhorší je totiž rozčarování z toho, když rozhodnutí změnit se, nevychází a změny nejdou tak, jak jsme si předsevzali. Proto je asi vhodnější postupovat pozvolna, měnit věci plynulostí života a poslední den roku si užít. Beze změn, velkých rozhodnutí a zásadních předsevzetí. Tím obstojíme lépe sami před sebou i dalším rokem před námi. Nechť je tok příchozí i krásně výchozí, pro změny veliké a srdce všeliké!

Měj se rád a naslouchej i zítra bude světa rej...

Kyselá

Pohled na svět a kyselý výraz. Co je to s váma lidi? Proč si děláte život horším, než doopravdy je? Vím, že se nelze stále a jen usmívat. Ale trocha optimismu a dobré mysli nikdy nikomu neublížila. Právě naopak, úsměv, nadhled a optimismus dokáže porazit i ty největší bručouny. Z uraženců dělá spojence a z mrzoutů zajímavé osobnosti. Už jen změna pohledu, správný náhled a nevysvětlitelná touha člověka po lepších dnech přináší příznivé podmínky pro rozvinutá pozitivna a dobré nálady. Ne proto, že se blíží narozeniny, prázdniny, volno, letní dovolená, či jiná událost, ale prostě jen proto, že negativní je jen cestou do pekel. Pro ty, kdož po něm touží, poslušte si! A my ostatní, snad půjdeme svou cestou. Za čerstvým vzducem, za hlavou uchem, za chutným chlebem, za rozkvetlým žlebem...
Ať slunce svítí a my s ním, neb úsměv na tváří člověka rozzáří.

Kyselou mysl zdolá i nesmysl!

Kopřivová

Kopřivu ani mráz nespálí, je odolná a když se dobře díváš i docela krásná. Zelená jako louky na jaře, štiplavá jako lezavý dým, chlupatá jako králičí ocásek a odolná jako nejstabilnější skála. Snad proto je tak úchvatná a má kouzelnou moc. Vyléčí každého, kdo o to stojí a komu za to stojí stát v tak dlouhé frontě. Ten, kdo vydrží, zatne zuby a nevzpomene hříšných myšlenek, ten bude odměněn. Sněhovou jízdou, teplým posezením, čerstvým chlebem a voňavou polévkou. Chce to jen vydržet, odolat nástrahám okolí a kopřiva ti ukáže své krásné já. Plné síly, odhodlání, dobrých nápadů a společných zážitků. I na to mysli, až povedeš své každodenní kroky vpřed...

S kopřivou hned vyléčíš svět!

Ocásková

Umět tak porozumět řeči psů. To by bylo radostí, vědět co si pejsci myslí a povídají na procházce. Honí se jen tk, povídají si, vydávají štěkot a hrají si. Ale co říkají, netušíme. A přitom je to prý tak snadné. Stačíí se dívat, sledovat psí čenich, oči, uši a tlapky, které v jistém postavení mluví. Pes tak svému protějšku říká téměř vše. My lidé se domníváme, co nám náš čtyřnohý miláček sděluje. Ale ona to nemusí být vůbec pravda. Myslíme si, co vše víme, ale ocásek se může ukmitat a přesto mu nerozumíme. Je mi fajn, chci se lehnout, teď nebudu rozhodně poslouchat a toho holuba si určitě slupnu! Nevadí, že se dvojnožče budeš zlobit, já si stejně udělám podle svého. Mám svou psí hlavu a tvoje povely momentálně nevnímám. Možná zítra, možná nikdy, možná slovy, možná sliby, vždycky ovšem s úsměvem, ty i my pejsci totiž dovedem...

Ocásek a ušiska, po pejskovi se skýská!

Pracojední

Tak a je to! Konečně je všechno nachystáno a my si můžeme slastně užívat klidných dnů, které nás čekají. Nebo ne? Myslíte, že jsme ještě na něco zapomněli? Já vám nevím, nic mě nenapadá. Snad jen drobnosti, které mohou jistě počkat do dalších dnů. A když nebudou udělány ani později, také nevadí. Jde  to, jen se nedat a odolat. Práce bude i když my už dávno nebudeme. Ta si k nám cestu vždycky najde! Ona to prostě umí, zvládá několik věcí najednou a uzemňuje každého, kdo by se jí postavil. Proto ji nebudeme škádlit a spočineme v náruči klidu a pohody. Že se vám to zrovna nehodí? Inu nevadí, nám to vyhovuje, tak se nemůžete zlobit, že si užíváme. Od ničeho k ničemu, od slova ke slovu, od večera do rána a pak zase dál... Koloběh jde ruku v ruce s tím, co se naplánovalo, co se uskutečnilo, co bylo a co právě je. A tak posloucháme a děláme, že nic neděláme, i když zrovna děláme, to co neděláme. Tak se mějte, užijte si své dny a nedělejte nic, co vám není milo!

Bez koláčů vydržím, práce se dnes nedržím...

Vešková

To je vám náročné. Odpočívat celý den, nic nedělat, jen se dívat na pohádky, číst, ležet a něco jíst. Neznám náročnější činnost, než je nečinnost! Nejenže se aktivita zmenšila na minimum, tělo úplně vypnulo a pak sebemenší pohyb je neskutečně bolestivý. Říká se, že práce bolí, ale nečinnost je ještě bolestivější. Člověk se budí celý polámaný a jen se dostat z postele trvá několik dlouhých minut. To co v běžném provozu trvá pár sekund se proměňuje v nekonečný proud drobných úkonů, které najednou přináší spíše nepříjemný pocit, než očekávanou úlevu. Už aby zase začal normální provoz, který nás rozpohybuje, rozcvičí a nastaví pomyslný řád dne! Blaženost není v tom, že sedíme a koukáme kolem sebe. Právě naopak největším přínosem našich životů je smysluplné tvoření, které někam směřuje, vede nás od jednoho cíle k druhému a poskytuje dostatek prostoru pro pohyb, činorodost a tvořivost. Nemusí být kreativní, hlavně když jde a nestojí na jednom místě. Pohybem tiše plyne, prolíná se od nikud nikam a teče líně jako letní potůček v lese. I to se snese a rozhodně není ničím, co člověk neunese.

Jdi a stále běž, neb z tebe bude líná veš!

Rybová

A je tu poslední týden letošního roku. Páni, jak to zase uteklo. Ještě před chvíli jsme čekali na lyžování, těšili se na prázdniny, hopsali po horách a už je tady zase konec roku. Snad jako každý rok i letos mě končící rok nutá k přemýšlení. Co bude, jaké novinky přinese, kolik věcí se v našich životech změní? Zatím nevíme, ani netušíme a s narůstajícím věkem si raději ani nic neplánujeme. Každý nový den je dnem otevřeným, kdy se může stát tolik věcí, které nelze ani promyslet. Je to kouzelnický kloubok a dopředu nevíš, zda vytáhneš králíka, nebo voňavou růži. Čekáme, hledáme, procházíme, nacházíme a splňujeme, abychom závěrem roku zjistili, prověřili a uvěřili, že se nám to jen nezdálo. Opravdu se chystá další rok a na nás je uzavřít ten předchozí. Poděkovat za dobrá rozhodnutí, smířit se s tím, co nebylo ideální a přát si, aby následující časy podpořily naše předsevzetí. Námi daná, námi plněná, námi kontrolovavá a námi splnitelná...

Sliby nejsou chyby, ale velké ryby!

Vděčně vánoční

Tak konečně jdeme do finále. Upocení, unavení, ulítaní a zároveň usměvaví, šťastní, s očekáváními, která snad budou naplněna. Koza přinese sluchátka, Jěžíšek bačkory a měkouše, aby bylo o čem mluvit, až se zase vrátíme do pracovního i školního procesu. Snad se najde pod stromečkem i něco neočekávaného či neobvyklého, byť do nebude pejsek. Myslím, že postačí vědomí, že si na nás naši blízcí vzpomněli a měli dostatek odvahy čelit náporu nakupujících, aby nám dárek pořídili. A pokud ho sami vyrobili, pak ještě větší dík! Jen máloco dokáže potěšit tolik, jako krásný obrázek, umně vytvořený vlastní výrobek či jen přáníčko. Dnes poteší cokoliv, co bylo vytvořeno, zakoupeno, pořízeno i připraveno s láskou a otevřeným srdcem. A my dospělí? My se budeme radovat ze vzájemnosti, blízkosti, halasnosti i krásy vánoc, které si sami připravíme. Inu i v tom je kouzlo těch nejkrásnějších svátků v roce...

Díky všem a pozdrav lidem dobré vůle!

Drobounká

Pomaličku, polehoučku už se blíží Štědrý den a my se ujitujeme, že jsme na nic nezapomněli. Stromeček, kapřík, dárečky, hrách, brambory a co ještě?  Snad kopec dobré nálady, dobrých úmyslů a hřejivých přání. Pak už opravdu nic nechybí. Otevřete dveře setkání, srdce poznání a pohodové svátky mohou začít. Vy si klidně můžete v koutku vrnět a pozorovat, jak se všichni blízcí radují. Jen pouhá přítomnost je radostí, kterou můžeme sdílet. Být s těmi, které máme rádi vydá za všechny dárky světa. Je to jako posila, kteoru vzpružíte celé tělo. Samo pomyšlení na rodinné svátky vyvolá tu správnou radost z jejich prožití. Není nic krásnějšího, než rozzářené oči a radostné očekávání milovaných, které máte rádi a pro něž chcete to nejlepší. Tak ať se vydaří, nic se nezkazí a všechno je jak má být.

Na svém místě, zní to čistě, je to prosté, láska roste...

Čeřivá

Klidový režim spolehlivě zabírá. Nic nedělat a jen tak se bloumat má svá jasná pravidla i zábeřná úskalí. Jak dlouho můžeme provozovat tento sport? Není návykový? A nemůže zabíjet? Někdy, a to mi věřte, že poznáte kdy, je dobré si tento druh neaktivity naordinovat. Člověk pak zjistí, že nic z toho, co musel stihnout, nebylo tak důležité. Čas tolik nepádil a jídlo bylo mnohem chutnější i zábavnější. A svět se nepřestal točit jen kvůli tomu, že my jsme nic nedělali. Šel si svým tempem, problémy se vyřešily bez našeho přičinění a úkoly byly rozdány. My v našem odpočinkovém nastavení nakonec také stihneme každý úkol, který je před nás postaven. A světe div se, dokonce se stihneme i zasmát, potěšit s blízkými a udělat více drobných věcí, než jsme původně mysleli. V čem je ona síla? Zřejmě právě v tom našem rozhodnutí, které říká, že není potřeba nic dělat, můžeme odpočívat a hlavně nemusíme. To se pak krásně bádá i nad takovými úkoly, které jindy odkládáme. Tedy až zase nebudete vědět kudy kam, použijte jednoduchý způsob - nedělat nic. Rozhodně vůbec, ale vůbec nic!

Od ničeho k ničemu, najdu i ztracenou kačenu...

Světa-běžná

Dlouhý den se překulil do ještě delší noci. Každý kout na mě ve tmě zírá a očekává mou další reakci. Zavřu oči a pokusím se uniknout do spletitých uliček Londýna. Nebo raději vystoupám až na vrcholek Malé Mojstrovky či se nechám unášet proudem až k hranici jezu. Teď ještě nevím, co udělám, ale až se bude blížit chvíle to spustit tak určitě budu vědět. Ostatně jako i v jiných případech, kdy bylo nutné udělat krok do pomyslného prázdna, kde nic není a všechno začíná. I dny a noci se zde střídají s neurčitou pravidelností, která okatě vyzývá k následování. Ač s otevřenýma očima stejně sníme i když bdíme. Malujeme si skvělou budoucnost a přispíváme k svému zániku. Chováme se jako lidé a lidské je nám cizí. Někam to všechno mizí a nikdo netuší kam... Až to potkáme, budeme vědět, že jsme se setkali.

Navždy a napořád, svět má svůj běžný řád!

Spojnice s oblaky

Šeptám si potichu slova své písně a přitom si říkám, proč znějí tak přísně? Je to snad osud, či náhoda pouhá, že s hudbou je spojena obrovská touha. Poc cestách, zázracích, návratech, oblacích. Po všem co člověku není hned dáno, i když se snaží, i když má přáno. Je to tak úžasné spojit si slova, která nám dávají zapravdu stále a znova. Věky se zastaví, čas tiše plyne a jenom máma ví, co za okny se vine. Není to sluníčko, nejsou to mraky, je to jen nálada, kterou máš taky. Vzpomínáš, přemýšlíš, někdy si vymíšlíš, k tomu si slovíčka dokola předeš. Od lásky k odvaze, jsi opět na dráze, za chvíli vyletíš, v oblacích hlavou sníš. Co je to za rychlost, kde se tu vzala? Proč nás dnes do oblak na výlet vzala? To jednou pochopíš, až hlava zešedne, až ráno vzbudíš se a hned bude poledne. To se pak s radostí jako já vydáš na cesty písniček, do kroku přicháš. A až dech nebude nohám Tvým stačit, sedni si, poslouchej, neuč se mračit!

Já jsem tu, ty jsi tam, slova jsou náš hvězdný chrám...

Pejsáčková

Tak vás tady pěkně vítám. Je to doba, co jsme se neviděli. Přesto se známe, jsme spolu stále a tak nás nepřekvapí, že číslo k číslu zapadá. Od jedničky ke čtyřce, potom hurá sedmička a na ní ťuká hvězdička. Je to tak a nic se nezmění, koloběhem života se kroutí hlava, ruce i kamení. Každý den jsme kousek dál, něco jde a něco leží, všechno je tak krásně svěží. I když věk si nepřipouštíš, nikdy se z čísel nehroutíš, přesto jsi zas o krok blíž, k městu, světu, to však víš... A tak spolu pobudeme, doby lásky vzpomeneme, psa jsme sice nedostali, ale i tak se na nás valí, to co každý jiný večer. Sníh a mráz i teplá deka, na mě tedy doma čeká. Dám ti vale, rozloučím se, teď už půjdu sama spát, aby příště až se sejdem, mohla si zas v klidu hrát...

Zaplať a čiň se, vezmi si své mince!

Pozvaná

Pracuji a přepisuji, že pomalu ani nevím, kde mi hlava stojí. Od rána až do večera, pracuji jak pilná včela. Přesto ještě resty mám, snad je zítra dodělám. Ať mám přeci krásný den, ať mám všechno, co chci jen. Aby příští nový den, byl hezčí, nežli dnešní sen. Ať už mám jen volnou hlavu, nevyčnívat tkhle z davu. Být tu stále při sobě, nemít nic už v zásobě. Těším se jak malá holka, že zas bude zníti polka, že zas bude jasný den, kdy oslavíme svůj kmen. To zas budou nápady, jak připravit se do nálady. Jak uzrát a nevyznít, že životem již nechci jít. Slova plynou, věty pádí, kolem jenom harampádí. Proto už jdi rychle pryč, zahodím ode dneška klíč!

Bez klíče a bez pozvání, dojdu ke svému poznání...

Uliční

Nádherný den nás vítá a já jsem ráda, že konečně svítá. Noci jsou čím dál tím delší a v nedohlednu jsou jarní rána plná rosy a slunečního svitu. Byť má zima pro nás nachystány své krásy, toužím po volnosti jarních dnů a letních rán. Snad proto dnes vyrazím na dlouhou procházku, abych doplnila potřebný čerstvý vzduch do plic a načerpala energii z přírody. Je krásné být ve spojení s okolním světem, který umožňuje být, dýchat, milovat i žít. Bez tohoto spojení bychom byli jen ploužícími se bledými stíny, které prochází světem bez jakéhokoliv ukotvení. A právě ono spojení je tím, co z nás dělá to, čím jsme, případně čím bychom chtěli být. Až zase jednou budete přemýšlet, vzpomeňte si, uvědomte si své propojení se zemitostí světa a jistě pochopíte jeho podstatu i rozsah. A to je to nejpodstatnější, co si lze přát a s čím se lze ztotožnit. Bez sebe nejsme nic, bez země jsme jen děti ulic! Bezprizorní, bezoztyšní, bezejmenní...

Najdi svůj vztah, ať víš kam patříš.

Oporná

V pořádku na řádku,
říkám ti pohádku.
Slibuji, hubuji,
potom se peskuji.

Vánoc se dočkáme,
už se nehlídáme,
už brzy nadejdou,
z mely nás vyzvednou.

Předtím však musíme,
to co nám nemine,
to co se po roce,
blíží jak voda v potoce.

Oslavy neslaví,
nikdo nás nezdraví,
každý se pobaví
a pak se zastaví.

Ať už je nový rok,
zas jako na přes rok,
ať se nám podaří,
hlavu mít v polštáři.

A těm kdo nevěří,
ať se vše podaří,
zítra zas zazáří,
sluníčko na mém polštáři...

Buďme si oporou,  projděme oborou!

Vlající

S kým to pečeš, proč tam jedeš, kam se shrneš? Už tam budem, všechno vidím, slova slyším a vzpomínám. Všechno bylo nějak snazší, když jsme byli mladší. Každý krok byl pohlazením, nemuseli jsme se zabývat sezením. Od rána až do večera pobíhala naše těla, zmožená se necítila, stále jenom dopředu si žila. Neuběhlo tolik vody, na těle už cítím škody, hlava tomu nevěří, stále zkouší narážet i do dveří. Nepoučí, neposlechne, pro kroky se vůbec nehne. A tak křičím s plných plic, proč mám roků opět víc? Proč se stále o krok vpřed, snažím změnit tento svět? Proč si nedám pokoje, neschovám slovní náboje? Nepomůže jenom věřit, musíme si život střežit, musíme jej hýčkat, v tichu chvíli vyčkat. Nejhorší se přežene, to lepší nás dožene. A pak už zas hurá dál, aby život jenom vlál...

Zachytit duhu, nebýt za sluhu!

Barvínková

Není barva, jako barva. Většinou jsme přesvědčeni, že barvy nejsou nic záhadného, ale pokud se ponoříme do teorie, zjistíme, že mnohé barvy ani neznáme. Fialová, ultra fialová, zelená, modrá, námořnická modř, petrolejová, růžová, béžová či meruňková. Kolik je těch, které bychom nedokázali rozeznat? Mnoho a snad právě proto máme chytré hlavičky, které nám prozradí, jaká je ta která barva. Vysvětlí a objasní, jak barvičky vznikají a jak s nimi můžeme pracovat. Většina z nás se totiž pohybuje v rozsahu základních barev a specifické barevné odstíny nám unikají. Takže až zase budete stát u úkolu, jakou barvu nejlépe vybrat, nepouštějte se do žádných velkých akcí. Určitě se v okruhu několika metrů najde někdo, kdo bude vědět o barvách víc, než se nám bude zdát... Jediné, do čeho si mluvit nenechejme jsou naše oblíbené barvy a odstíny. Ač nás budou přesvědčovat o opaku, jen my sami víme, co oblékeme a proč!

Barevné vánoce jsou tady po roce...

Tatádová

Tádadádadadatatatatatata, tádadádadadatatatatatata, hop sem, hop tam, nahoru a dolů. A kdy bude dobře, kdo ví, až jindy, možná na svatýho dyndy. Tak si tady hopsáme a vzpomínky letí hlavou. Ještě před chvilinkou nám bylo něco přes čtyřicet a za chvilku jsme zase na kolejích, je nám dvacet a studentská léta jsou tím nejkrásnějším, co nás mohlo potkat. Hlasy zní, vzpomínky se honí hlavou a naráží jedna na druhou. K tomu známé melodie a zvuky, které jsou spojeny s časem, který je již nenávratně pryč. S dobou, kdy všechno bylo možné, sny byly začátkem každého životního kroku a naivní pohled na svět nám dával naději, že všechna přání světa nám budou splněna. Po letech zůstaly vzpomínky, část snů se splnila, část ještě čeká na splnění. A po dnešku vím, že stojí za ně bojovat, chtít je naplnit a věřit v jejich uskutečnění...

Od muchy k muše, mluvíš mi z duše!

Odhadová

Vítr fučí ze všech světových stran a zima se kamsi schovala. Snaží se snad přežít útoky teplého povětří někde na severu? Netuším, jen si tak říkám, kolik asi tyto změny teplot přinesou nepříjemností. Nejen, že lesy a stromy dostanou svou dálku tlaku, ale také lesní zvěř si bude myslet, že už přišlo jaro. Nějak brzy, ale je tady, na nic se neptá a jde si klidně do nás všech. Největším pokladem právě před vánoci je sníh, bělostné vločky a trocha zimního počasí. Pokud k do podhorských oblastí zavítá někdo z jihu, bude mít pocit, že přijel do tropů a ne na hory. Škoda, že sníh tak rychle roztál, přeci jen to, že se vánoce blíží, bychom dokázali mnohem lépe vnímat. No co, snad se dostane časem i na nás a zim se vrátí z teplých krajin zase mezi nás. Polehoučku, pomaloučku, s mírným nástupem a dlouhým sněhovým chvostem. Tak nějak, aby vymrzla pole, louky i lesy, byly vymraženy všechny nemoci a na jaře se pak všechno probudilo do své jarní krásy. Teď nezbývá než čekat, jak to vlastně dopadne...

Odhady na dopady, to jsou dnešní poklady!

Préová

Každý den se vracím tam, kde své srdce mám. Je to místo nejmilejší, láskou, krásou jiskřivější. Každý krok je tady milý, ať pro obry, nebo víly. Všichni tu mají své místo, vždycky je tu lahodně, čisto. Chlupatý kožíšek, měkká tráva a potom víš, kdo je ta pravá. Levá se hrne, za rukou tvou, ty jsi však stále jen s tou jedinou. Doma je doma, všichni to vědí, i když nás toulavé botičky někdy dost svědí. Cesty jsou daleké, ne vždy však poseté jen dobrem příjemným, někdy i hlasem zákeřným. Těm se však vyhneme, cesty své najdeme! Jednou se vrátíme, všechno si povíme, i to co nevíme. Jednu však jistotu tu stále máme, že místo na zemi je nám vždy známé. Je to jen kousíček, od města malý, přesto se vesmírem jenom tak valí. Každý si hledejte to místo své, abyste mohli mít tak jako já pré...

Vrať se a pospíchej, doma je vždycky nej!

Jdoucí

Směti, spáti, smáti, práti, tohle všechno děláme. Když nás hlava nechá běhat, potom už nic neznáme. Pobíháme, poskakujem, každou chvíli pikle kujem, každý malý okamžik je jak ostřý břit. Navečer se sami ptáme, copak z toho vůbec máme? Pročpak takhle pobíháme, když se potom sami neznáme. Od rána až do poledne, než se slunce z mraků zvedne, zkoušíme se probudit, přitom chceme věčný klid. Ten nás ovšem míjí, jako klubko zmijí. Tomu se vždy vyhýbáme, protože se rádi máme, protože jsme aktivní, v hlavě se nám jenom sní. Zítra bude lepší den, zítřek bude jenom sen. Potom volno nastane, klid si doma dodáme, k tomu velkou peřinu, ulehneme na zimu. Na jaře se probudíme, všechno dobré kolem sníme, potom budem zase hrát, zpívat, škádlit, spolu brát. Všechno zlé se promění za slunce a zatmění. Na jaře si povíme, že zima vždycky pomine, že nás bude zase hřát, láska, radost, náš životní řád. Všechno bude v pořádku, vytvoříme pohádku... A co bylo necháme, na budoucnost čekáme!

Očekávat, přát si, být, spolu životem si jít...

Dávaná

Večer pomalu padá do našich dnů a já se ptám, zda tohle všechno prožívám, nebo se mi to jen zdá? Někdy bych chtěla mít větší jistotu nad svým životem a potkávat jen dobré lidi s dobrými úmysly. Co ovšem nechápu, je fakt, že se najdou takoví, kteří si budou jistí jen svou nejistotou, šířenou ve svém okolí. Jasná je jejich snaha znejistit každého a ukázat velikost vlastního já, na úkor každého, kdo se jen mihne v jejich okolí. Zlobou a útočnou taktikou přesvědčovat lidi kolem, že je páchána křivda na nich samotných. Očerňovat každou lidskou bytost a očekávat, jak se k tomu ostatní postaví. Negativa a jen samá negativa, která vysávají z dobrých lidí krásnou energii, snahu, dobrou náladu i smysl vlastního života. A přesto všechno já jdu dál, nechci a nebudu přizpůsobovat vlastní život tomu, co si myslí někdo, na kom mi vůbec nazáleží. Půjdu dál, hodím za hlavu toto všechno a vím, že to co sama dávám, se ni jednoho dne vrátí...

Dej to systému, on to určitě vyřeší!

Hlavová

Vybaluji, rozděluji, na hromádky přiděluji. Od rána se nezastavím, pořád někam rychle pádím. První ruce, potom nohy, hlava taky neví coby. Jistota je veliká, že uvidím Jabíka. Že se zase v klidu sejdem, do mraků si hlavou lehnem. Peřinou se přikryjeme, vlasy, nohy zahřejeme. Budem spolu, budem stále, hledat našeho pana krále. Najdem leda Mikuláše, nedáme ho do guláše. To ho radši sníme hned, aby hezčí byl dnes svět. Cukr, káva, limonáda, tu má každá bába ráda. A když ne tak smůlu má, cukr se dnes rozdává! Taky uhlí, ponožky, ať je teplo na nožky...

Od hlavy až po paty, miluju vždy návraty!

Pevnější

Lapám po dechu a nasávám. Věci krásné, smysluplné, inspirující a báječné. Tedy vše, co mohu dostat do sebe, aniž bych se opila, otupila své smysly a dostala se do stádia rozostřenosti či deliria. Jediné, co se může rozpadnout je pravost vzpomínek, ostatní zůstává konzistentní a pokračuje. Doznívá ve mě každý detail prožitého dne, který byl něčím jiný a zároveň stejný. Identický v pracovních i osobních úkonech, zachycující různosti přístupů k uvolněné atmosféře a dobré náladě. Včera byly strženy masky profese a zůstali jsme proti sobě stát ve své osobní nahotě. Jaké to bylo? To ať si každý přebere sám, já však vím, že tímto byly utuženy vztahy a najednou se vidíme v jiném světle. Tma se rozprostřela a odlesky slunečního svitu zalily zahrady našich duší, myslí a představ. Tam kde ještě před chvílí vládla strnulost je nyní mnohem více radosti i veselého smíchu...

Myslitel praví, že základem zdraví je, když jsme veselí a hraví!

Podstoupená

Cesta rychle ubíhá za oknem vlaku a my brzy vystoupíme na konci naší cesty. A přesto na začátku, když pokračujeme směrem, který nám byl udán. Jdeme krok za krokem, proplétáme se davy a nakonec vstoupíme do chrámu ticha a vědění. Protíná jej pouze drobný šelest pracujícíhch, studujích a vyhledávajících osob, které tak jako my přišly pohlédnout na krásu i možnosti studia. A mé v tu chvíli hlavou zní, kéž bychom měli totéž u nás doma! Jak dobře a spolehlivě by se pracovalo a studovalo? Co musím udělat, abych i já mohla využít oné nádhery poznatků? Nebude mi stačit pouze vědomí, že někde tady kolem jsou možnosti. Musím je vidět, musím s nimi pracovat, chci se se vším seznámit a využít... Jen tak budu schopna pochopit, co se dnes událo. A není to jen zázrak zrození, ale také potvrzení mého přesvědčení, že toco dělám má smysl! A pokud ho jiní nevidí, jejich smůla. Já o něm vím, já ho cítím a předávám dál!

Kdo jednou zakusil, již nechce jinak...

Normalita

Normální je být normální, ale co za normální považujeme? A co si myslí společnost o normálnosti? Není častěji normalita spojována s fádností a tuctovostí? A přesto každý z nás touží být normální. Být brán jako lidská osobnost, která má svá práva, povinnosti, krásu, znalosti i drobné radosti. Je tedy tím, co každý jiný a přesto úplně odlišný. S citem pro drobnosti, s nadáním pro čísla, s několika kily navíc, s nádherným úsměvem, s láskyplným nasazením, se starostí o své okolí, s otevřenou náručí, připraven vždy pomoci. Stát v pozadí, řídit, usměrňovat, vysvětlovat či vést. Je jedno, v jaké pozici se v životě nacházíme, vždy hledáme normálnost a propojení se světem ostatních. Toužíme sdílet svůj svět se světy blízkých, chceme prožívat to, co lidé kolem a hledáme cesty ke společnému trvání. Ruku v ruce vyrážíme na cestu normality, za obvyklým i obligátním zároveň. Hledáme sami sebe, poznáváme a nacházíme to, co sami světu dáváme. Nebuďme pouhými diváky, utvářejme svou normálnost, tvořme okolní svět!

Každý den dej světu normální větu...

Neznalá

Jak to začalo, tak to i končí. Sluníčko se schovalo za mraky, sníh poletuje a honí se s větrem o závod. Den se pomalu ztrácí a s ním i nešikovnost a dotěrné otázky. Jestli to přestane, jestli to nastane, jestli se dostane a jestli se necháme? Otázek tisíce, odpovědí ještě víc a jedinou jistotou je nejistá odpověď. Ten kdo cílí na neklamnost svých pocitů se zklamaně ohlíží a čeká. Tu na evidentnost viditelnosti, jindy na zaručenou pravdivost a většinou nedostává odpovědí, kterých je mu potřeba. A já se ptám, je opravdu potřeba znát odpověď na každičkou otázku? Není cosi tajemného v nás, když očekáváme odpověď a těšíme se na dobrodružství z objevování? Není skrytost jen jiným označením tajemného lesa plného bájných postav i zdroje krásna? Jen otázka dokáže odpovědět a neříct nic, než je nutné. Proto se ptejme a zachovejme si krásný pocit z dobývání znalostí z neznámého...

Zralost je v pochopení vlastní nezkušenosti!

Perličková

Všichni jsou jako na jehlách a telefony vyzvání své vyznání, abychom věděli, že jsme na nic nezapomněli. Je těžké odolat nejistotě, která se plíživě vkrádá do lidské duše a přesto je nutné zachovat klid i dobrou náladu. Ranní činnosti pomohly, ale večer se zdá dlouhý. A to stojíme teprve na začátku, který se zdá být nekonečným. Pro nás, kteří jsme zůstali doma je spojen s čekáním a přáním, aby cesty byly příznivé a laskavé k těm, kdož na ně vykročili. Každý musí jednou podniknout svou osamělou cestu za poznáním, jedinci se tak vydávají na putování světem, který nikde nekončí a přesto má svůj cíl. I my jsme se vydali na tuto cestu, která začala, trvá a také skončí. Vydržíme, zažijeme, prožijeme a prožijeme cesty, jež začínají i končí.

V očích slzičky, na srdci perličky, na rukou kapičky, už nejsi maličký...

Jitřená

V hlavě zní mi tisíc kladívek, která buší a nedají klidu. Já marně přemýšlím a hledám způsob, jak tenhle stav zastavit. Malé barevné pilulky nepomáhají, zklidnění nepřichází v úvahu a hudba jitří už tak rozběhnutou mysl. Nejlepší cestou je rozběhnout se proti problému a spoléhat se na běh světa, který se nezastaví. Jde si, mílovými kroky směřuje stále dál, jen naše mysl se stále vrací tam, kde jí je milo, kdy se jí krásně žilo a kde by se chtěla schoulit sama v sebe. Obejnout se, zářivou energii vnést do svého nitra, obalit se teplem a klidem. Zklidnit rozběhnuté situace, koncentrovat myšlenky a soustředit se jen na to, co je nutné, neodbytné. Uklidněná mysl zklidní i kováříčky, kteří musí také odpočívat. Tělo i mysl dojde potřebného klidu a víkend může naplno jít, být i mít.

Bez klidu není úklidu!

Prvoprosincová

Tak a máme nový měsíc, blížíme se k vánočním svátkům a stresové faktory pomalu působí. Všude kam člověk vstoupí jsou davy lidí, prochází, nakupují, schraňují a připravují se k oslavám klidu. Ovšem čas před svátky, ten si opravdu užíváme. Uklízíme, myjeme, čistíme, pečeme a nakupujeme. Sami sebe stresujeme, co ještě není dokončeno, co nám zbývá zařídit a kde na to vzít čas? Pracovně ukončujeme úkoly, sestavujeme a třídíme materiály, protože s Novým rokem přijdou úkoly nové. A k tomu jsou tu před nám Vánoce. Opět po roce jsme stiženi blázněním, sháněním a pobíháním po obchodech. Vždyť přeci chceme dopřát našim blízkým krásné a veselé Vánoce. Ale věřme, že přijdou, ať uklidíme či nikoli, ať budeme chtít nebo ne! Budou tady s námi. Proto buďme soudnými, zklidněme své dny a postupujme prosincem, jako každým jiným časem. S klidem, rozvahou a naší převahou...

Od prvního k poslednímu, užijem si svojí zimu!

Sovoslovná

Poslední a už je pryč,
měsíc ztratil už svůj klíč.
Od zítra zas nastane,
do kolen mě dostane.

Budu psát a budu číst,
budu pít a hodně jíst,
každý den se radovat,
v tichu duše zpytovat.

Jak ten čas si klidně běží,
hodiny si v skrytu střeží,
od jara až do zimy,
převlékáme peřiny.

Od začátku do konce,
slova běží do kopce,
větami se plní svět,
není nikdo, kdo by řek!

Slova nejsou náhrada,
slova jsou vždy výsada,
se slovy jsi totiž král,
svoje primy hraješ dál...

Nechej slova plynout,
pak nemohou zhynout,
budeš jejich součástí,
nechytíš se do pastí.

Ostří meče, ostří slova,
používej zas a znova.
Pěj si, zpívej, vyprávěj,
s náladou se krásně směj...

Slova jsou radostí k vyjádření dobra i starostí!

Vybavovaná

Ještě dnes mi krásně znějí,
tóny co se na mě smějí,
kytara a zvučný hlas,
prozradí vše, co je v nás.

Adventní čas přichází,
hlasy nás hned provází,
zvuky, hlasy, melodie,
tady to dnes opět žije.

Zima nám pak nevadí,
sílu v těle nahradí,
krása slova, písniček,
teplo je u lidiček.

Jenom dech se tiše krátí,
když se večer v noc obrátí,
v hlavě zní pak tichý tón,
andělský je kolem shon.

Každý člověk může mít,
v sobě sílu, něhu, klid.
Každý může někam jít,
každý může něco chtít.

To co cítí převládá,
jako dobrá nálada,
jako zvuk a tichý hlas,
zní tu ve mě, zní tu zas!

Krásou ducha, nejsi hluchá...

Uzamčená

Od rána až do noci,
není nám dnes pomoci.
Vzduch se zimou třepotá,
venku je studená ťápota.

Odhadem až do večera,
neuslyším ptačí křik.
Včera přeci odletěla,
jako oka mžik.

Parkují a zastavují,
i když sníh a vítr dují,
rychle mizí za sluncem,
svým teplým průvodcem.

Já si říkám,
proč a jak,
vždyť mám
taky hezký frak?

Je to jedno,
je to tak,
dnes je
ze mě závoďák!

Upaluji, utíkám, doma se pak zamykám...

Životová

Dřeš jak mula,
jsi furt nula,
to se stává,
marná sláva.

Dneska tady,
zítra tam,
já to tady
dobře znám.

Vím, co každý musí mít,
vím, co vždycky bude znít.
Vím, co dělat když se máš,
i když život není náš.

Hořká slova, vztek a vzdor,
to je lidstva krutý mor.
Tím se problém nevyřeší,
ať jsme medvědi, či Češi.

Musíš mluvit,
musíš chtít,
musíš stále
někam jít.

Jinak stojíš, přemítáš,
zmatek v hlavě pořád máš.
A že zítra bude líp?
Leda když máš dlouhý zip.

Jen tak lehce to vždy nejde,
i když navenek se sejde,
parta dobrá, v ní jen klid,
já už nechci takhle žít!

Stres a nervy na pochodu,
večer piju teplou sodu,
žaludek jak na vodě,
tohle není o náhodě.

Věci samy se přec nedějí,
dělat si iluze a zít v naději,
To je leda pro blázna,
kterého pak každý zná.

Já jim nejsem, nechci být, nechte mě jen klidně žít!

Zpívající

V poklidu a souznění
neděle se promění,
v klidný den a poznání,
kdy důležité je potkání.

Setkat se klábosit,
k tomu dobře vnitřně znít.
Mít se rád a poslouchat,
tělu, světu, naslouchat.

Informace přicházejí,
ze směru, kde bubny znějí.
Od laviček, od parku,
nepůjdeme na polárku?

Budem smát se, radovat,
dokud život nás má rád.
Dokud víme, co jsme zač,
nikde žádný zelenáč.

Kolem jeno klidný shon,
za oknem se míhá slon,
v lese vlci tiše vyjí,
rychle uteč od těch zmijí!

Zůstaň v klidu,
zůstaň s námi,
nic ti v tom dnes
nezabrání.
Strávit den
tak jak bys chtěl,
i když kolem
je plno včel.

Těch se báti nemusíš,
s nimi není žádný kříž,
jsou to včely medonosky,
přiletí sem třeba bosky,
přiletí a zabzučí,
svou píseň tichou, labutí...

Zpívej nahlas, zpívej dál, ať je plný tenhle sál!

Oslavová

Hurá, sláva,
vivat, prost,
kdopak je tu
dneska host?

Já i Ty se těšíme,
že dědu překvapíme.
Slzy nejsou na pořadu,
budem tvořit dlouho řadu.

Budem slavit,
budem přát,
budem jíst
a holdovat.

Sedmdesát žádný věk,
když si děda,
když si kmet!

Proto přejem hodně zdraví,
ať Tě život stále baví,
ať stále veselý,
v pondělí i neděli!

Krásné narozeniny a žádné vylomeniny...

Pátková

Den je jako malovaný,
copak je to lidi s vámi?
Proč se jenom mračíte?
Copak už nic nevíte?

Zaměsíc jsou vánoce,
zase znovu po roce,
budem péct a budem spát,
s novými hračkami si hrát.

Kdopak by se netěšil,
že už nemáš vůbec sil!
Tomu právě nevěřím,
proto ruce nesložím.

Budu smát se, pomáhat,
kdopak by tu nebyl rád?
Kdopak by si při pátku?
nevzpomněl na pohádku...

V pohádkách vždy zvítězí,
hlupáčci, co nic neví,
ti kdo mají dobro v duši,
aniž zhola něco tuší.

Prot buďme v pohodě,
nechejme to náhodě,
zase jednou budou svátky,
budem spolu,
budem zpátky!

Černé myšlenky jsou jen pro mařenky...

Rodinná

Vzpomínám a vzpomínám,
jakpak bylo dříve nám,
jak jsme žili pospolu,
znali se i u stolu.

Spěch a kalup nebyl znám,
každý věděl, že není sám,
že má kolem rodinu,
ráno, včer, každou hodinu.

Děti, staří, dospělí,
setkávali se i v neděli,
život nebyl jeden běh,
za okny však seděl špeh.

Cizí země, cizí kraje,
ty jsme znali jenom z háje,
ty jsme vlastně neznali,
pořád jsme ve frontách čekali.

Všecho jsme se dočkali,
jen ten klid nám dneska chybí,
a tak děláme pořád chyby,
nestíháme, spěcháme
a rodinu nemáme.

Ten kdo jí má jako já,
ten se přeci dobře má,
ten je krásně za vodou,
neabývá se náhodou.

Ví, že každou věc co má,
sdílejí vždy aspoň dva
a v tom je krása života,
kda netíží Tě samota.

Kdy máš všechno po čem sníš,
a až zase uslyšíš,
že kdysi bylo nějak líp,
odpověz jen, musíte žít!

Život není náhoda, ideálně když mohou být spolu aspoň dva...

Protkaná

Od rána až do večera,
běhám jako neřízená střela.
Každý krok je krokem tam,
kde to přeci dobře znám.

Od večera do rána,
létá kolem zlá vrána.
Nese zprávy všeliké,
srdce mám však veliké.

Nám se dílo vydaří,
voda se zas odpaří,
s ní pak přijde
klidný dech,
páni, to byl
krásný
mech.

Od mechu až k jehličce,
posedím na laviče,
uvědomím si svá slova,
která píšu zas a znova.

Mám Tě ráda převelice,
jako zima své vánice,
jako jaro svěží květ,
ať už jsi doma,
teď a hned!

Cesty vedou do dáli, koho jste tam potkali?

Upečená

Prsty letí po klávesách,
cítím se jako na nebesách.
Zvuky, tóny kolem zní,
člověk potom jenom sní.

Hudba duši uklidňuje,
dobré věci navozuje,
s klidem v těle přijde hned,
je to pro mě vhodný jed.

Nakazí mě, nepustí,
dokud píseň nespustí,
dokud může v hlavě znít,
nebudu mít bez ní klid.

Je to zvláštní,
je to tak,
bude zima,
přijde rak.

Od raka nic nečekáme,
zimu přeci rádi máme,
proto zní nám příjemně,
téměř vždycky dojemně.

Že je zima, že je mráz,
sáně, dárky, zas a zas,
budem spolu rozdělovat,
po roce si nadělovat.

A pak jako každý rok,
bude jenom malý skok,
k jaru, létu, teplíčku,
jako v zimě k peklíčku!

Od tepla až do pekla, cos to zase upekla?

Bolavá

Hop a skok a je tu den,
který kvete lidem všem.
Od rána až do večera,
nepustím se svého šera.

Nepustím se otěží,
ať každý láteří.
Dneska jedem podle mého,
neutíkej si do svého.

Neutíkej, nefňukej,
zítra zase bude hej.
Zítra zase bude hra,
která je tak užásná.

Na prince a trpaslíky,
na psy, zajíce a knoflíky,
od puntíku je jen schod,
to ti přijde zase vhod.

Usmívej se, pospíchej,
dobrou vůli vždycky měj.
Od rána až do večera,
pustíme se i do šera.

Slunce svit nás ozáří,
až půjdeme k oltáři,
až budeme v tichu pět,
že nám znovu kvete květ.

Od květu až na vrchol, život není jenom bol!

Šmrdolová

Od rána jsem v jednom kole,
jako kdybych byla havíř v dole,
jako kdyby neděle,
měla mě vynést z postele!

Uvařit a vyprat snad,
kdopak by to neměl rád?
Kdopak to dnes udělá,
kdo na těsto zadělá?

Snad se mi to podaří
a slunce opět zazáří,
nad hlavami, nad stolem,
s velkým hnědým kastrólem.

Při neděli je to dřina,
možná taky trochu psina,
být tu stále, být tu s nimi,
chovají se jak mimi.

Od miminka jenom krok,
aby ze měl byl zas cvok,
abych měla pocity,
že ještě nejsou ušity...

Kazajky a vestičky,
možná taky botičky.
Teď už jenom hop a skok,
ať je zase nový rok!

Od rána se batolím, v centrum světa šmrdolím!

Šťastná

Zima klepe na dveře,
kdo jí dneska otevře?
Já to jistě vyzkouším,
srdce doma zapouštím.

Od rána až do večera,
bude domem tiše znít.
Slova písně co si včera,
neuměli vůbec říct.

Zvláštní pocit z toho mám,
copak já s tím nadělám?
Nic a to mě nejvíc děsí,
že už nevím ani kde jsi.

Sice všechno dobré zdá se,
o tom venku povídá se,
přesto vím, že změny jdou,
dokud si nás nenajdou.

Změny změní světa tok,
máme z toho potom šok!
Že se všechno změnilo,
že nám zase nasněžilo.

Hurá zima, sláva mráz,
budem schopni zas a zas,
Jezdit spolu, sáňkovat,
užívat si, milovat...

Zima je vždy krásnější, když si s někým šťastnější!

Zubatá

Od pátku až do neděle,
nevylezem ven z postele.
Budem spát a budem snít,
nikde není lepší klid.

Nic nás z domu nevyžene,
ani voda, ani vzduch,
seženem si sovu k ženě,
to bude velký rozruch.

Od sovy až do temnoty,
vlezeme si do teploty,
budem hledat klid a ticho,
až nás bude bolet břicho!

Bez smíchu a v dobrém snění,
od večera ke kuropění,
budem hledat svitu jas,
od znovu a zas a zas...

Potom lehnem, usnem hned,
ať si svítí tenhle svět,
ať se děje cokoli,
zuby nás už nebolí...

Bez zubů i s nimi, můžem být i mini!

Sháněná

Představ si a přemýšlej,
dokážeš být stále nej?
Umíš vždycky poradit?
Nikdy ničím nezranit?

Slova něco znamenají,
i když se nám planá zdají,
i když skoro nebolí,
zavánějí nevolí.

Proto nejdřív přemýšlej,
neutíkej, nespěchej.
Chvilka klidu potěší,
i když zrovna neřeší.

Každý umí potichu,
hledat blechu v kožichu,
každý umí smutný být,
i když nechce zrovna pít.

Všichni chtějí představy,
které nejdou do hlavy,
všichní chtějí někým být,
i když ztratí svůj klid!

Já se nikam neženu,
jsem tu stále za ženu.
Jsem tu stále,
mám se skvěle,
možná to zní až moc směle.

Vím co mohu, vím co mám, nic dalšího nehledám...

Cherubínská

Zrodili se andělé,
jsou to naši přátelé,
dohlížejí každý den,
aby život byl jak sen.

Křídla vždycky roztáhnou,
nad potřebým je přetáhnou.
Každý člověk potom ví,
kde ten jeho anděl bdí!

Tichým hlasem ordinuje,
písně své si prozpěvuje.
Každému je při ruce,
i když není v záruce.

Stačí se jen dobře dívat,
srdce nechat stále jít,
andělé nás budou hlídat,
hlava nemusí to vzít...

Andělé jsou mezi námi, nikdo jim v tom nezabrání!

Jdoucí

Anamnéza oknem vléza,
kdo se směje, toho nezná.
Vážně mluví, tiše radí,
nemáme ji nikdy rádi.

Co si myslí, příšera?
Že s tím neco nadělá?
Nic se jí však nepodaří,
venku slunce krásně září.

Proto půjdem rychle sem,
lehneme si na svou zem,
budem klidně probíhat,
co má, nemá každý rád.

Vzpomeneme na svou hlavu,
která stále trčí z davu.
Vzpomeneme na sebe
a pak půjdem do nebe.

Do nebe a do nebíčka,
možná taky do peklíčka,
možná taky někam sem,
kde se sní náš hezký sen!

Sněte i bděte, živote jděte...

Věžičkovitá

Sněží, sněží,
stále jsme svěží,
jde to stěží,
i když sněží.

Od rána jsme v jednom kole,
ruce vezmou tyhle hole,
půjdou kopat velkou jámu,
až to vydá strašnou ránu.

Kde se vzal, tu se vzal,
krtek z domku vyhupsal.
Zlobí se a láteří,
že mu kopem u dveří.

Že chce už mít zimní klid,
že tu mělo dávno být,
jeho metro, jeho dráha,
už ho zase bolí hlava.

Jak má v tomhle hluku spát?
Kde má sílu načerpat?
Kde má hlavou spočinout?
Kam se má teď přesunout?

Nikam nechoď krtku milý,
počkej ještě malou chvíli.
Pak už půjdem také spát,
bude se nám jenom zdát,
že jsme čilí, čiperní,
sněhu, větru, vždy věrní.

Zatím zima přežene se,
jako vítr v letním lese,
pak zas budem hrabat,
hrát, za zimu věrně vzpomínat!

Nevzpomínej, radši běž, ať vystoupáš na svou věž...

Synovská

Romantická nálada,
to je pro mě záhada,
kde se bere každý den,
není to snad jenom sen?

Mít se rád a milovat,
krásy světa malovat,
žít a být vždy připraven,
vyraziti někam ven!

Někam kde je rušno, živo,
kde se mísí pivo, limo,
kde je dobrá nálada,
kde je žití paráda...

To jsou místa nejcennější,
v nich pocity nejsilnější.
To jsou místa milovaná,
jako ve snu malovaná.

Přesto jeden háček mají,
i když se nám stále zdají,
musíš míti někoho,
kdo jde s tebou do toho.

Kdo je stále na blízku,
podává ti ruku svou,
abys mohl Kubísku,
žíti s těmi, kdo tě milujou!

Úkol zdá se snadným být,
přesto ,usíš čestně žít,
k sobě, svému okolí,
aby všichni věděli,
že tvá slova váhu mají,
jen tak z tebe nepadají.

Že jsi čestný, odvážný,
i když áš své velké sny!

Žiješ, rosteš, sílíš stárneš,
za seou si kárku táhneš,
někde cestou na poli,
i k Tobě se připojí,
ten kdo bude mít Tě rád,
bude s Tebou putovat.

A pak zjistíš hochu milý,
že život nejsou jen víly,
že je třeba stále jít,
abys mohl dobře žít.

Do té doby dětství měj,
na nás dva se usmívej,
s námi máš vždy jistotu,
že dostaneš svou dobrotu,
že máš v nás dvou ooru,
ať jdeš dolů či nahoru!

S námi, bez nás, s někým snad? Tuhle cestu měj vždy rád!

Sněhová

Vlk už bije na dveře,
kdo mu dneska nařeže?
Kdo mu dneska zabrání,
kdo nás všechny zachrání?

Slunce, sních a vítr skučí,
mě zas zima tady mučí.
Had a žízeň, pokání,
hrůzu nám všem nahání.

Vločky k zemi padají,
velké se nám nezdají.
Malé, drobné střípečky,
budou z toho tři tečky.

Od tečky pak k celé větě,
která bude na tom světě,
která bude s námi žít,
i kdybys měl vělký byt.

Stejně v koutku zůstanem,
třeba klidně se stanem,
tam se všichni sejdeme,
do života vejdeme...

S námi zima, sníh a mráz,
potom přijde velká hráz,
po ní cesta do ráje,
dostanem se do máje.

Od sněhu a sněžení, v hlavě máme ježení...

Hafíková

Přednášet a povídat,
hlavně nemít nikdy hlad.
Od rána se batolím,
v tichu světa zápolím.

Co bych mohla hošíčku,
dát Ti velkou hubičku.
Dát ti velkou naději,
že věci se jen tak nedějí.

Je potřeba přát si, chtít,
abys mohl míti klid,
abys mohl s námi žít,
uklidíme si svůj byt.

V něm se najde kouteček,
kde postavíme byteček,
kde budeš sdílet radosti,
kde budeš míti dost kostí.

Stačí jenom přijít, vzít,
v tichu bytu tiše výt,
občas kousnout,
občas vrčet,
nechceš přeci venku trčet?

Ty chceš býti se mnou,
s námi,
ty chceš býti k nepoznání.

Vím, to že bys mohl být,
můj čumáček, co dá mi klid!
Teď už stačí jedině,
vstoupiti k nám do síně.

Odtud už nás nevyženou,
budu stále jeho ženou,
budu stále syna mít
a k tomu spolu budem výt!

S hafíkem za psíkem....

Milovaní

Běžím jako o závod,
vždyť ten dům zde nemá vchod!
Co si jenom počít mám?
Šílet z toho začínám...

Ruce bolí, nohy pálí,
hlavu pořád něco šálí!
Přeci musím vejít dál,
tam je krásný vstupní sál.

Tam zase bude ticho,
kázeň,
nikde žádná velká
bázeň.

S písní, básní, andělem,
pokoříme každý lem,
zvítězíme nad strachem,
s rázným, svižným rozmachem.

Život stojí za to žít,
i když nemáš nikde klid.
I když hledáš cestičky,
pro své krásné lidičky....

Krásný den, s milovanými lidmi jen!

Chodivá

Pracuju a pracuju,
rychle věci šroubuju,
za chviličku utíkám,
tak ať už to všechno mám.

Ráno jako vyšité,
mrazem bylo pokryté,
vítr fičel od strání,
už nám zimu nahání.

Za chviličku přijede,
zalez, malý medvěde,
neb Tě zima přimrazí,
dostaneš se do nesnází.

Tam jsou ony teplé časy,
zvlhnou naše krásné řasy.
Tam kde jindy slunce jsou,
zimy ledy natáhnou.

Mrazy okna zahalí,
dívej se jen z povzdálí,
ruce schovej, hlavu též,
na jaro se opět těš!

Teď však půjdem spát,
na zimu si budem hrát.
Od svítání do svítání,
čeká nás jen sníh a tání.

Potom zase slunce svit,
může s námi přes den být.
Může být a rozkvétat,
tohle mám tak tuze rád!

Kdo se těší chodí pěší...

Zanořená

Je to jasné, je to tak,
na obloze černý mrak.
V duši žízeň, to je píseň,
která schová i mou tíseň.

Proč jsem stále napjatá?
I když vcházím za vrata?
Kdo zná na to odpověď,
odpoví mi teď a hned!

Já to nevím, netuším,
ruce rychle usuším,
hlavu vrátím do peřin,
přeskočím i zimní splín.

Zanořím se do příběhu,
nepotřebuji ni něhu,
s medvědy si budu hrát,
kráčet, zpívat, putovat.

A pak zjistím jediné,
že život mě přec nemine,
že život je tu pro žití
a ne jen k přebytí.

Rychle vyskoč, pospíchej, na život vždy se směj...

Virtuální

Létám, pátrám, slibuji,
v viruálnu se pohybuji.
Všechno mám a všechno znám,
zde nemohu být nikdy sám.

Kolem řada krásných lidí,
to přec moje oko vidí,
že jsou prima,
že jsou fajn,
i když říkají
mi nein!

Copak to je za slova?
Zkusíme to odznova,
zkusíme to tam i zpět,
tohle přeci není svět!

Kde je moje realita,
nechce býti jenom bytá,
chce být živou,
chce být divou,
nejen nějakou tou
divou!

Realita v realitě,
nežiju si ve svém bytě,
žiju jen tak bez sebe
a čekám tu na nebe...

S nebem i bez půjdu přes les!

Cesta

Nech mě dělat,
nech mě spát,
nech mě jen tak
v roku stát!

Nechci býti v záři světel,
nechci jíti do temných pekel,
chci si jen tak kolem zřít,
být, snít, žít i živořit.

Nemusím vždy všechno znát,
nemusím si na nic hrát.
Dneska je mi nevlídně,
proto mířím do Vídně.

Proto jedu tam a zpět,
aby točil se mi svět,
aby život nabral směr,
kde zase bude všechno fér.

Kde se vítr uklidní,
kde nebudeme neklidní,
kde slunce bude krásně hřát,
kde nebudem si na nic hrát!

Tam chci jít a tam chci žít,
tam chci s vámi opět být,
byť to bude chvilku jen,
pro mě to bude celý den...

Uklidni se duše má, každý svoji cestu zná!

Hledaná

Od jednoho k druhému,
lítám sem a tam,
už pomalu netuším,
kde své místo mám.

Jistoty se skrývají,
v temnu zuby míhají,
od saně až na okraj,
tam je ten temný ráj!

Temný, dusný, sklíčený,
nic pro lidi blažený,
nic pro mě není zárukou,
ani prsty na rukou...

A tak lítám tam a zpět,
a pořád se točí svět.
Kde jsem já?
Kdo to ví?
Ten vám také odpoví...

Hledám a nacházím, za chvíli odcházím!

Plynoucí

Dynamické prostředí,
dneska nikdo nesedí,
všichni jsou tu v pohybu,
nečekáme na chybu.

Od okraje k okraji,
housle krásně zahrají,
serenádu, ptačí zpěv,
někde slyším tygří řev?

Tygr, pes i opice,
diví se mi velice,
že tu sedím,
neběhám,
že jsem ve všem
stále sám...

Já vám říkám páni milí,
moc jste si mě oblíbili,
zítra budu v prachu,
pryč a
kdopak najde ke mě
klíč?

Nikdo, pročpak?
Co se divíš,
když tu sedíš
a nevidíš.

Že se život proměňuje,
s ránem krásně zabarvuje,
stačí oči otevřít
a do duší lze zase zřít...

Dívej se a nacházej, dobrou vůli vždycky měj!

Peruťová

Modré z nebe snesu ti,
jako na bílé peruti,
jako na sněžném obláčku,
nebe je krásné, bez mráčků.

Sluníčko svítí kolkolem,
já běžím rychle údolem,
čekám tu sama na vodu,
potkám i pana Příhodu.

Od slova k větě a pak zpět,
voní tu omamně žlutý květ.
Včely se kolem něj vyrojí,
srdce mé rychle se zahojí.

Každý má právo na bolístky,
nikdo však nechce mít dva lístky.
Každý chce s někým si povídat,
mít ho a mít ho vždy moc rád...

Mějme se rádi pospolu,
sledujte nebeskou nádheru,
sledujte srdce svá,
poznání,
to vždy je nadějí,
pokání.

To vždycky útěchu přinese,
s úsměvem půjdeme po lese.
S radostí budeme spolu žít,
malovat, milovat, spolu být!

S labutí za perutí...

Strukturovaná

Jak to chodí ve světě?
Najdeš na této disketě.
Co máš stále vědět, znát,
je mít se pořád hodně rád!

Když to ještě neumíš,
o životě nic nevíš.
Všechno s duší souvisí,
to snad hlava už teď ví!

Ví to, má to na mysli,
i když zrovna nemyslí.
Dá si dobrou snídani
a pak je to vše na ní...

Duše, hlava, tělo, slovo
a máš pro dnes vše hotovo.
Slovu dodáš strukturu,
nemáš život na nulu.

Jdeš si, pískáš, užíváš,
s radostí se usmíváš.
Ty už dneska totiž víš,
že život kolem nezměníš.

Změnit můžeš jenom sebe,
pak si najdeš svoje nebe,
pak už budeš krásně žít
a dítětem si stále být...

Strukturuj a krásně žij, abys věděl, že jsi byl!

Slovíčková

Co je to za slova? Vemte to odznova, zkuste se povznésti, nad všechny neřesti. Zkusme se oprostit od slov a jazyka, který se ničeho, v okolí netýká. Kolik je krásných slov, která nám lahodí, která nás povznáší a krásu hned opráší. Nemusíš podléhat, jazyku podlézat, stačí si v klidu číst, slova si v tichu jíst. Od nich se naučíš dívat se dál i výš, jazyk se ohání, žene mě k poznání. To není schováno, jen tu či zase tam, to máš vždy při sobě, v tom kým jsi a co znám. Snad proto čteme si, lačníme po vědění, abychom nežili ve sklepení. Postačí úsměv či slovíčko útěchy, pak už jsi za vodou, pak už jsi u blechy. Od blechy k motýlu, se slovy na štíru. Od ptáčka k obláčku, mám slova na háčku. Dnes už jsem uvila svou cestu poznáním, půjdu přec za duhou, se svým velkým posláním...

Slova jsou mosty Tvé, k hlavě i duši mé!

Dokazovací

Důkaz místo činů,
držím se pokynů,
dneska tam a zítra zpět,
kdo mi koupí tenhle květ?

Každý den je slunečný,
místy trochu netečný,
k tomu vítr nese radu,
vyjdi zase na zahradu.

Budeš vnímat slunce svit,
hned ti bude hodně líp.
Slunce hlavě pomůže,
argumenty ukáže.

Tam, kde jindy rady jsou,
opět zase rozkvetou,
budou k sobě přicházet,
jako z jara růže květ.

Od A k Bé se dostaví,
na Cé mě hned připraví,
po něm přijde Dé a Dě,
a v hlavě už to zas je.

Písmena se rojí, bzučí,
vítr za oknem si skučí,
já jsem v klidu, pohodě,
nic nenechávám náhodě.

Dokážu všem
a pak sobě,
že nemusím
být nutně
v hrobě.

Že jsem stále mladá,
svěží,
že zdolám i tisíc
věží...

Dokazuj a volně žij, ruce si vždy dobře myj!

Vichřicová

Vítr skučí v komíně, meluzína se snaží dostat do pokoje a přinést nám sem trošku podzimní sloty. K tomu silný déšť, jaký už jsme dlouho nezažili a snad dlouho nezažijeme. Neděle nás vítá v novém čase a s úplně jinou náladou, než v posledních dnech. Nevlídné počasí láká strávit den ponořená v pelíšku, s dobrou knihou, ale jak se zdá, plány budou změněny. Vítr přeci nevadí, déšť je potřeba a nám je dobře jen v útulném prostoru našeho útočiště. Cestou míjíme mnohé větve, stromy ohnuté až k zemi a prodíráme se větrem i deštěm, za naším krásným městem. A světe div se, tady svítí sluníčko, vítr se líně prohání mezi paneláky a po mizerii posledních několika hodin není ani památky. Nevadí, i zde si dokážeme užít příjemný zbytek neděle a dostát dnu svátečnímu a odpočinkovému. I tak naplníme ranní předsevzetí, že spěchá jen šnek a ostatní si užívají pohybu v okolí!

Ruce nebolí, puchýř se zahojí...

Hrabavá

Spadané podzimní listí je všude, kam jen oko dohlédne. Na trávě, v záhoncích, pod auty i na střechách okolních domů. Svět se zbarvil do hnědo-červena a kroky příjemně šustí. Ovšem jen do té chvíle, než vyfasujeme hrábě a jdeme zahrdu zbavit nánosu spadaného listí. Jenže listí není všechno, co se nám připlétá pod nohy! Sem tam narážíme na krtčí hromádky, které postupně obmetáme a následně odvážíme. A že se krtek činil dokonale, je naše hromada hlíny opravdu obrovská. Tedy, kde na to bere sílu, to fakt netuším. Já jsem zpocená, jen samotným odvážením, rozhrabaváním a zametáním krtčích stop. A to mě ještě čeká dohrabat zahradu, zbavit ji veškerého nánosu listí, jehličí a kousků spadaného jalovce. Ve chvíli, kdy konečně přichází chvíle prokouknuté zahrady, se vzadu objeví nahromaděné pytle s listím. Kdo je odveze? Přeci ten nejsilnější z nás. A já to pánové rozhodně nebudu. Já si jdu zase hrabat, abych měla v týdnu nač vzpomínat...

Hrabej a hrab, nejsi přec žádný srab!

Fantazijní

O čem to mluví? Co mi chce sdělit? Jaká je podstata děje, který se děje? Jak mohu pochopit to, co neumí vysvětlit učitel? Není snad i toto podstatou jeho práce? Hra se slovy, umění imaginace a fantazírování není jen pro snílky. Měla by být součástí našeho života, abychom nežili jen v tvrdé realitě. Ja dokáže někdy zranit, aniž cokoliv řekne. Stačí jediný pohled a víme, co mělo být řečeno. A pak tu stojíme, díváme se v dál a přemýšlíme, co bude dál... Jít s hlavou schoulenou a v rukou držet světlo. Mít srdce zlomené a neříci vždy všechno. Být tam, kde jiskřivé paprsky rozehřívají ztuhlost těla a uvědomit si součást koloběhu života. Dnes jsem tady a zítra už nemusím. To co bylo dáno, je k mání a nikde to neslyším. Jen tiché šplouchání a ruku podání, před nás pohání a těžkosti zahání!

Jdi tam, kam musíš a neohlížej se zpět...

Vědoucí nevědění...

Není infrastruktura jako infrastruktura. Pokud si věděc usmyslí, že věda bude vědou, pak s tím obyčejný člověk nic nenadělá. Čte stále dokola stejné řádky a smysl mu uniká. Kde je podstata a kam se ukrylo zveřejnění? Těžko hledat něco, co nevíme jak vypadá a kam se může schovat. Jen odhadem se lze dopátrat významu, který je uvnitř uschován. Snad pro vědce není takovou záhadou a oni sami si s ní poradí. A neměla by věda ukazovat obyčejnému člověku svou krásu? Neměl by toužit objevovat a hledat dosud nepoznané? Ano, ale pokud je schováno ono krásné pod nánosem kontextu, konceptualit, senzualit a infrastrukturního absurdismu, pak ani nejvzdělanější nevzdělanec nehlesne a nehledá...

Kdo hledá najde, kdo čmuchá zajde!

Celičká

Rychlost, já jsem rychlost, tak proč brzdím? Proč stojím na místě a ani se nehnu? I rychlík se někdy zastaví a nemůže dál. Chybí mu palivo, má ztěžklá kola a motoru nedostačuje dech. Byť hlava jede, kolečka se otáčí a vůle žene myšlenky vpřed, stojím. Nehnu se z místa, jakoby mé nohy vrostly přímo do země a nikdo je nedokázal rozpohybovat. To, co se ještě před chvílí zdálo nemožné, se stává skutečností. Napumpovaný stroj se zastavil a nedokáže jet dál. A chce to vůbec? Potřebuje jít vpřed? Co jej tam čeká? A je ještě něco, co může být tam v dáli odhaleno? Snad, to nelze říct, teď je nutné se znovu rozejít a sledovat svůj dech, rytmus srdce a myšlenek v hlavě. Jen ty dokáží přesvědčit ztuhlé tělo, aby dorazilo k místu odpočinku. Jen tak je možné vyrazit i na další cesty štěstí. Teď je štěstím fakt, že dojdu, budu odpočívat a nabírat síly. Ostatní se ukáže, až vyjde slunce a zapadnou chmury z duše i těla...

Co bych chtěla? Být opravdová a celá!

Žitá minulost...

Co všechno člověk udělá, aby dokázal, že je člověkem? Napodobuje vzory, roste, tříbí myšlenky, čte a spěje od závislosti k samostanosti. Od batolecích let se osamostatňuje a připravuje na svou cestu budoucím životem, ovšem v rovinách soudobé společnosti. Učí se praktickým dovednostem, intelektuálně zraje a najednou stojí před rozhodnutím, co dál? Kam se vrtnout a pokračovat? Kdo mi poradí? A jak mi poradí? Mohu se spolehnout na své rodiče, že budou schopni odhadnout možnosti, které budu mít i za pár let? A pak že dětství a dospívání je jednoduché. Ono se nám jako jednoduché může zdát, ale nese s sebou mnohé nástrahy a otázky. No a k tomu si ještě připočítejme okolní svět, tlak školy, společnosti, kamarádů... Jak tohle může dopadnout, když už teď nejsem schopen popadnout dech? Inu musím jít, směřovat, putovat a nevzdávat se svých snů. Ať jsou sebevětší, mám šanci uspět, nesmím se vzdát a musím překonat co se rozprostírá tady a teď. Jen tak mám jistotu, že bude i nějaké zítra a já s ním...

Pojďme žít, neb nebudeme mít nikdy klid!

Písňová

Den utekl jako voda,
já si říkám to je škoda!

Proč nemohl býti delší,
bylo by to všechno lepší.

Veselosti není dosti,
i když koušeš nudou kosti.

Každý den je posláním,
za novým, větším poznáním.

Možná, že to nevypadá,
ale jsem už celkem ráda,
že si tady veršuji,
písně v tichu notuji...

Zdravím všechny kolemjdoucí,
pondělí je srdcervoucí,
každý už je v klidu pryč
a já si tu chytám míč.

Za hodinku, za chvilku,
půjdu hledat rodinku,
půjdu rychle za Tebou,
za Puňtou a Františkou!

Krásný den s verši a písní jen...

Superhrdinná

Jeden obyčejný den a kolik různých tváří nastavíme. Jednou maminka, podruhé manželka, dcera, sestra, kuchařka, uklízečka, nákupčí a doprovod na společenskou akci. Jak tohle může dopadnout? Těžko předem odhadnout, ale obávám se, že trocha schizofrenie a rozvojenosti osobnosti se projeví. Jak jinak si vysvětlit fakt, že to zvládáte, že jste ještě nepadli za obět svým předsevzetím a nějak se sunete vpřed! Nevím, jak ostatní mámy, ale já se občas zadrhnu a mám pocit, že neujdu už ani krok. A přesto se zvednu, vím, že musím jít, že mě ještě čeká neumyté nádobí a koš s prádlem. Ale něco už je také za mnou. Teď jsem nabrala energii a tak pospíchám, stát se opět superhrdinkou, zvládající honit lumpy, žehlit prádlo a plynně hovořit několika cizími jazyky. Jo a odborníkem na jedy a jiné omamné látky k zastrašení lumpů také uvařím. Stačí se jen zmínit...

To chce klid a super mámou můžeš vždycky být!

Saňózní

Akce zet a nikdo není k nalezení. Propagace byla vábivá, každý se předháněl ve slibech a vzletných slovech, přesto se našlo jen málo těch, kteří je vyslyšeli. Čím to je, že se stáváme stále více otupělými? Neslyšíme co, co slyšet nechceme, nevidíme, co vidět máme a jdeme si jen za svým prospěchem. Není to jen pobytem v zamořeném území, musí to být v nás. Pokud nám není lhostejné co se děje kolem, nemůžeme projít život bez toho, aniž bychom pomohli. Pokud víme, že existují věci, které nám nejsou příjemné, tak je neděláme, ani když by nám přinesly kýžený prospěch. A naopak, když jdeme jen prospěchářsky za svým, nehledíme vpravo ani vlevo, je jedno, kdo stojí v popředí. My jdeme a ostatní je nám fuk! A takto je to stále... Od začátku, do konce, potkáváme žíznivé saně, které jsou připraveny. A co my na ně? To se ještě ukáže, až se prokáže, kdo je na čí straně! Buď nám bude jíst z dlaně, nebo si koupíme sáně...

Saně bez daně, káně na ráně!

Závodnická

A už to vypuklo! Ruce a nohy kmitají po kurtu a míček se odráží od stěn. Já tu sedím v koutě a jen tiše obdivuji ty, kdo běhají, chytají, odrážejí a vyhrávají. Je to jedna velká skrumáž rukou, nohou, zrychleného dechu i zpocených těl. To co ještě před chvílí byli mladí muži a dorostenky, jsou v teď rozlítostněné saně, s odvahou vyhrávat. Míček střídá míček, ruce létají tam i zpět a kde se vzaly tu se vzaly, vítězové vycházejí do prostoru hřiště. Každý svým malým dílem přispěl k vítezství a nakonec zvítězili všichni. Ti, kdo se zúčastnili, zahráli si, protáhli svaly a pokusili se udělat podpořit dobrou věc. Opět se tedy potvrdilo známé heslo, že není nutné vyhrávat, ale zúčastnit se! Pro pocit radosti ze hry, aktivně naplněného odpoledne a hlavně navázání kamarádství. To se cení, obzvláště tam, kde se pomalu vytrácí...

Oceňme snahu, jež není nikdy marná!

Slíbená

Dodržet slib a splnit tím své slovo. Pro jednoho otázka osobní cti, pro druhého nic neznamenající věc. A přesto tak zásadní spojitost pro vnímání a chápání důvěry a lidskosti. Dám-li někomu své slovo, morálně se mu tím zavazuji k jeho splnění. Říkám tedy jen to, co opravdu mohu splnit a co se nepříčí mému vnitřnímu přesvědčení a morálce. Nesoudím, nehodnotím, nepodléhám módním vlnám a neobdivuji jednou tu a podruhé tu stranu, protože se mi to právě hodí. Přemýšlím nad slovy a pokouším se s nimi pracovat tak, aby neškodila a zároveň přinášela úlevu od tíhy světa a nároků veškerého morálního bytí. Ve svém konání jsem zřejmě exotickým zvířetem, které nechovají ani v zoologických zahradách. Proč? Snad proto, že slušnost a čest se dnes nenosí. Nestojí na nich žádné zásadní rozhodnutí a moderní společnost je více spojena se sliby, než činy. Od těch nebolí ruce, nic nestojí a dobře vypadají. Jsou vždy po ruce i na jazyku a je jich vždy všude plno... Jen žít se takto nedá. A pokud ano, pak se nemůžete mít rádi a myslet to se sebou doopravdy!

Měj se rád, buď vždy kamarád a se ctí se vždy raď!

Čtení snění

Prozkoumat svět kolen nás, být princeznou na královském dovře, cítit se jako indián na divokém západě, či nahlédnout do budoucnosti? To vše a ještě mnohem víc můžeme zažít na našich cestách čtení. Nepotřebujeme kouzelné krabičky, blikající nová média, nebo ozvučené znázornění. Stačí sáhnout po největším vynáleži či věrném příteli a kvělá zábava je tady. A o čem, že to tady mluvíme? Ano o knize, plné kouzel, vtipných myšlenek a nápaditých úkolů. Pro děti, dospělé i stále mladé duchem, tedy pro ty, kdo nezapomněli číst, snít a toulat se po krajinách fantazie. Pro většinu představa klidně strávených chvil, pro mladé nudné a nic neříkající odpoledne. Přesto jsme u základů pramene poznání, které je skryto tam v tichých koutech slov. Stačí jen chtít a příběhy mohou začít. A pokud se zadaří, ještě dnes půjdeme po stopách dávných rytířů a dojdeme až na kraj světa. Neváhejme, jděme, dokud nám ještě nohy stačí!

Když nestačí dech, dostačuje vzdech...

Znějící

Tisíce tónů stále mi zní v uších a tělo se tiše pohybuje v jejich rytmu. Zavřu oči a přenesu se do tichy koncertního sálu. Nervózní šustot, zpomalený dech a já vím, že se to blíží. Tiché tóny se rozezvučí prostorem a najednou je všude. Z každého rohu se line hudba následována tóny. Tiše a pomalu sílí, až dosáhne svého vrcholu a zase padá zpět. Akordy plynou a čas s ním, tam kde ještě před chvílí byl začátek, už se schyluje ke konci. Ne, ještě ne! Tělo i duše si žádají další příděl potravy. Ještě není čas, ještě musíme znít! Hudba, ne klid, to je prostor pro to žít, jít a být. Páni, byl to úchvatný zážitek, který bude stále se mnou. V mé hlavě, v mé duši, v mém těle. Stačí jen zavřít oči a uchopit opět jeho krásu. V uších mi bude stále znít a už nikdy nebudu mít svůj pověstný klid!

Jen s hudbou dá se žít a krásně znít...

Nepodléhaná

Ať je zima, nebo mráz, vždycky něco uděláš. Pořád půjdeš dál a vpřed, i kdyby se hroutil svět. To je tvoje poslání, i když hrůzu nahání. I když občas zabolí, slunce všechno zahojí. Cesty jdou si tam a zpět, stále točí se náš svět. Stále jsme tu připraveni, na to co už pro nás není. Staráme se, zajišťujem a k večeru pak zjišťujem, že nás není potřeba, pořád je tu dost dřeva. Stále je kam putovat, stále je mít něco rád. Každý přece sílu má, svoje kroky uděla. A když přeci problém je, sám si v sobě odpočine. Sám si dodá odvahy a vrátí se na svahy. S hlavou hrdě vztyčenou, nebojí se, je ženou. Nemá strachu nahnáno, zatím není vyhráno. Rozuzlení se však blíží, oči se únavou klíží. A pak zase najednou, krásnou hudbu zaslechnou. Srdce náhle okřeje, tóny svými zahřeje. Dodá velký elán všem, kdo mají rádi tuto zem. Kdo ví, že jenom ve starosti, nemůžeme stále růsti. Kdo je stále přesvědčen, že krásou voí tahle zem. Kdo má rádi jako já, když spolu jdou si vždycky dva. A třetí se připojí, svou sílo dvojku podělí. To je potom krásný den, který sdílí každý sen...

Ve snu jako v životě, nepodléhej jen slotě!

Dosmrková

Ještě kousek, už tam budem! Za tím dalším velkým dubem. Tam už najdem slunce svit, tam už budem stále žít. Kolem smrky, žádné frky, jenom hlavy s dlouhými krky. Tam se bude dobře žít, tam budu mít ten svůj klid. Malou velkou chaloupku, bez nudy a tří chloupků. Tam mě klidem provází, srnky, ježcí, kombáci. Plyšová či krásně živá, zvířátko se na mě dívá. Ja jsem v ráji, já se mám, tady hlavu uschvám. Tady budu odteď žít, od všeho si dám svůj klid. Tady duše pookřeje, tady slunce pořád hřeje. Tady vzadu za smrkem, nemůžeš být nanukem. Tady můžeš volně žít, sama sebou klidně být! Nikdo neví, kde jsem skrytá, od dveří hned všem se škytá. Já jsem tady za smrčkem, se svým milým Baryčkem!

Ať je zima nebo mráz, najdi si svůj zimostráz...

Půová

Slunce svítí o sto šest a rozehřívá naše podzimní dny posleními paprsky léta. A ve mě se honí vzpomínky na prožitý letní čas. Uzavírám další etapu a budoucnost je nejasná. Co přinese a kdy? A jaké bude naše další směřvání: Každý krok je vlastně malou neznámou ve velkém prostoru zítřka. Co platilo včera, už dnes doznívá a zítra může být jen epizodickou vzpomínkou. Na dětství, na bezstarostnost, na klid a jasnost prozření. Tak jako zítra budu vzpomínat na slunce, které dnes pohladilo mou tvář teplými paprsky a nadějí na lepší zítřky. Co bylo nedá se odestát, co bude, to musíš mít taky rád. Neb ze zítřka bude včerejšek a dnové naši se zastaví, jak je vepsáno v našich osudech. Pak příjdou dyn, kdy tady nebudu a přesto s vámi budu bdít a také v pravdě snít...

Ať kdekoliv budu, vždy zaženu nudu!

Křehká

Staří je věkem, který čeká každého z nás. Nikdo nemládneme a již od svého zrození směřujeme ke stáří. Každý den jsme starší nežli dnes a každý den jsme mladší zítřka. Stárneme, potýkáme se se změnami, získáváme znalosti, rosteme a radujeme se z každého úspěchu. I stáří má své úspěchy, kterých se není potřeba bát. Pokud jej přijmeme jako dar, který nám byl dán, který je potřeba vhodně přijmout a umět se v něm zabydlet. Je to čas moudrostí a radostí z maličkostí, které utvářejí náš svět. Umožňují nám být platnými členy společnosti, ale zároveň nekladou požadavky nutné součinnosti s měnícím se světem. Je to období završení života člověka, ovšem s mnohými cíli a plány. A právě ty jsou tak důležité, protože naplňují naše představy o budoucnosti a dávají tušit, že stáří není koncem, ale může být i počátkem. Počátkem znovuobjevení vlastní síly, hodnoty a pochopení důležitosti života v okruhu rodiny, přátel, společnosti i společenství obecně. Tedy toho, co je spojováno s lidstvím a jeho vnitřní podstatou...

Mládí je krásné, ale teprve stáří odhaluje pravé podstaty života!

Pečovaná

Pečujeme za peníze, nebo je to součást našeho poslání? A co vlastně touto péčí myslíme? Docení ji někdo, kromě těch, o které pečujeme? A uvědomují si vůbec naší blízcí, co všechno musíme sami opustit, abychom mohli pečovat? Kdo tohle neprožil, nepochopí, přestože si přečte krásné věty a slova, zůstane jen u nich. Slova se vysloví, sklouznou a již nevíme, že nějaká byla. Ale pečovat či starat se je naší povinností. Tak, jako se starali o náš naši rodiče, hlídali naše pomalé krůčky, teď my máme snahu tuto péči vracet. S veškerou tíhou a zodpovědností, kterou to na nás klade. Se všemi otázkami, důsledky a starostmi. Kdo byl zvyklý na péči, dokáže ji rád vracet. A že se říká, že máme jisté mezigenerační problémy, svět se mění, my lidé zůstáváme. Omylní, slabí, citově založení i pragmaticky jednající, když je to potřeba, když víme, že i zítra se chceme na sebe dívat do zrcadla a vidět sebe tak, jak chceme. Nám ženám to jde jaksi snadněji, pomáhat, starat se, pečovat, ulehčovat svět svému okolí. Ale ani muže nesmíme pominout, i ty musíme naučit starat se o sebe, starat se o blízké, protože i oni to musí zvládnout. Vždyť lidská existence je vlastně takovým malým koloběhem závislosti jednoho na druhém. Každý z nás je v určitý okamžik svého života pečujícím i opečovávaným. Tedy tím, kdo péči poskytuje i vyžaduje. Skutečnost je daná, nezříkejme se jí, ať jsme i my zítra schopni péči dávat a následně přijímat...

Péčí o druhé nacházíme své vlastní štěstí!

Obyčejná

Ne, to nejsem já! To musí být někdo jiný, kdo tady tak křičí. I když vím, že moje tělo přímo řve, schovávám jej před ostřížími zraky těch, kteří škodí a chtějí ublížit. Není jednoduché vcházet do života s nejistotou, mít ji v hlavě a stále se k ní obracet! Jak tohle může skončit víme všichni, takže je nutné bojovat. Schovávat se, radovat z maličkostí, být tam, kde mohu být platný a pokračovat v nastaveném tempu svého nasazení. Jen tak mohu překonat nesnáze, změny, každodenní výkyvy tam a zpět. Jen tak mohu čelit překážkám, které ani nejsou vidět. Jen tak mohu jít životem se vztyčenou hlavou a otevřeným srdcem, které je připraveno vnímat každý podnět i drobný paprsek radosti. V čem? V každém z vás, ve věcech kolem nás, které jsou připraveny a plné krás...

Otevři oči a neopouštěj své srdce!

Slavnostní

Velká slavnost se dnes koná,
každý přijde,
kdo nestoná.

Každý chce být u toho,
až řekneme, hurá
a dotoho!

Semestr nám tímto nastal,
nic nového nenachystal?
Pořád stejné plané sliby,
které říkají, že by, kdyby.

Proč jen stále pocit mám,
že jsou věci proti nám!
Prostě jsou a zůstanou,
ani vichry je neodvanou.

Zvyk je pevná košile,
i pro Tebe,
ty Emile.
Velké sny a mnohé plány,
dnes zůstanou nedodělány.

Co jsme chtěli, to přec máme,
od té doby co se známe.
Tak si na nic nestěžuj,
vždyť tohle je přec život tvůj...

Jaks jej chtěla,
tak ho máš,
ať jsi hloupá,
nebo znáš.

Slavnosti pro kosti, nic není ke zlosti!

Fitová

Od rána se marně snažím, každým krokem jsem Ti blíž. Přesto nějak pořád nevím, zda-li aspoň tušíš. Všechno kolem běží, pádí, jako rychlý koní cval. Co pak zítra bude pro ni, to snad ví jen sám král. Já jsem tady, poslouchám, přesto málo síly mám. Nejraději bych už byla, na měsíc si pěkně vyla. Že snad psovi je to dáno, aby měl to tady psáno! To je jedno, to se ztratí, když se k stáru život vrátí. Zase pěkně na začátek, kde je všeho velký pátek. K tomu ještě vteřiny, co běží jako hodiny. Dneska tady, zítra tam, k tomu si já ještě dám, trochu strachu, toulání, které zve k brouzdání. Je to jedno milí braši, že tu dneska zase straší. Zítra bude zase klid, ať jdi sytý, hloupý či fit....

S rozumem i bez něj, krásný dny své měj!

Trůnová

Běží koník po trati,
máme z toho závrati.
Na skoky se chystá hned,
aby v cíli dostal med.

Co se to tu prosím děje,
že se opět země chvěje?
Že je všude kolem vzruch,
koňský dneska vládne ruch.

V Pardubicích je to sláva,
co se po roce dává.
Koníci a koňáci,
mají dneska štrapáci.

Velký závod už se chystá,
to je věc už celkem jistá.
Kdo to dneska vyhraje?
Ten nad všemi vyzraje.

Bude míti nejvíc síly,
k tomu skládá své díly.
Já tu sedím, nedutám,
své favority také mám.

Hlavně ať se nezraní,
ať se pořád prohání,
po lukách a po stráních,
ať je s nimi krása, ladnost
a také smích...

Držím palce koníkům, co běží rychle na svůj trůn!

Doháněná

Tak a je tu opět sobota, místo abych si užívala klidu volného dne, doháním resty z týdne. Jako o závod se proháním bytem, chytám jednotlivosti a dávám jim jejich řád. Snažím se úsporně a přitom účinně dotáhnout každou část zastrčeného úkolu. Jsem rozhodnutá vytrvat a nenechat se zdolat žádnou překážkou. A tak se ani nenaděju a je tady poledne. Oběd je na stole, nádobí jen láítá z rukou a hurá, můžeme vyrazit na kaštánky. Pak úkoly, dopsat čárky a háčky, dožehlit a je hotovo... Večer je sice na spadnutí, ale pořád ještě zbývá kapka času. A co udělám? Lenit nebudu, byť je zítra taky den, ale ten si užiji s klidem a nedělní náladou. A že dneska padnu do postele notně unavená, tak tím si můžu být více méně jistá!

Tak nezdržuj a jdi na to, ať jsi hotová moje zlato...

Zaskočená

Představte si, že je vám o mnoho víc, než právě teď. Stojíte před rozhodnutím, jak prožít den a být bez nebytí. Je těžké si představit, že i my jednou budeme staří, ruce a nohy nám nebudou sloužit a každičký okamžik života budeme prožívat, jako by byl ten poslední. Stárneme a všichni také zestárneme, jistota, ktero opravdu máme. Od narození se stáváme stašími, sílíme, chodíme, lezeme a mluvíme, aniž bychom se starali o to, co bude dál. Přejeme si být starší, rozumnější a hlavně dospělí. Být nezávislí, rozhodovat se sami, mít možnost řídit si své kroky a bát bez dozoru. A když to příjde a my opravdu dospějeme, jsme zaskočeni, jak moc toho smíme. Co všechno je nám dovoleno a co vše musíme rozhodnout. A než se nadějeme, my sami jsme rodiči, rozhodujeme, řídíme, staráme se o blaho našich blízkých a zapomeneme, na koloběh života. A kde se vzalo, tu se vzalo, je tu stáří. Kde se vzalo? Jak to že už je tady? A ono tu prostě a jednoduše je! Zvykej si na ten pocit a nebudeš jistě překvapen...

Kdo je připraven, není zaskočen!

Luštivá

Jak moc jsme v zajetí kultu krásy, mládí a nestálého pohybu, si uvědomíme ve chvílích, kdy stojíme před sebou samými a nevíme, jak dál. Že se nám to stává, je fakt,  kterém víme, či jej tušíme, ale rozhodně se s ním nechlubíme. Vždyť přeci nechceme, aby si naše okolí, děti, rodiče či studenti mysleli, že jsme nějakými zpátečníky. My přeci dokážeme vše, co se od nás očekává a ještě s hrdostí a vztyčenou hlavou! Snad proto potají luštíme různé návody, seznamujeme se s tím, co je kolem nového, učíme se neustále být v kurzu a stíhat rozvíjející se svět. Mnohdy s vypětím všech sil, jindy s úsměvem na rtu a vědomím, že tohle už tady bylo, jen ti mladí nevědí, že tomu tak je. A tak společně plujeme moderním světem, chytáme jednotlivosti i kontexty a uvědomujeme si, jak pomalu, ale jistě nastupujeme i my cestu ke stáří. Nejprve pomalu, pak rychleji a než se nadějeme, budeme malými dinosaury, ve velkém světě. A víte co, i to je důležité, takže se nebojím a se vztyčenou hlavou jdu vstříc svému dinosauřímu já!

Buď v klidu, zestárneš i bez úklidu...

Výstřelová

Mám plán! Otevřít srdce, oči i myšlenky novému, které přijde, bez podmínek a zbytečných předpokladů. Že to nejde, když vám není čerstvých sedmnáct a život máte už nějak nastaven? Nesouhlasím, i když si plně uvědomuji, že t nebude jednoduché, určitě se lze pokusit o úspěšné zvládnutí. Tak jako si občas říkáme, jak to ty naše děti dělají, že mají pořád dostatek energie na všechny činnosti, které podnikají? Kde berou sílu být stále v zápřahu, psát úkoly, zpracovávat projekty a ještě vymýšlet hlouposti. Nebyli jsme jiní, také jsme toho již mnoho zvládli a máme za sebou kus života, který se odráží právě v našich dětech, rodinách, zázemí, společnosti či práci. Ano je to tak, zvládnout se to dá, energii také nalezneme a proto to stojí za pokus. Sice neradi experimentujeme s vlastními životy, ale za předpokládaný výsledek to určitě stojí... Kdo by nechtěl s otevřenou myslí přistupovat k věcem známým a neznámým, které nás čekají na každém kroku? Kdo by neměl zájem pootevřít vlastní poznání novým nápadům a idejím? Chceme to všichni, jen někteří to veřejně nepřiznají a raději zachovají svůj škarohlídský postoj. Ten jim však nic dobrého nepřinese. Jak to vím? Nevím, tuším a snad proto se chci i já pokusit uskutečnit svůj plán!

S plánem i bez plánu, probouzím se vždy po ránu...

Pomalý

Zima se pomalu blíží a s ním i sychravé a studené počasí. Od rána venku prší a nechce se ani uvěřit, že ještě včera byl krásný teplý den. Postupné přezouvání a navlékání se do teplých kabátů se opět stane realitou a my všichni zase vyrazíme za poznáním zimních radovánek. Ještě sice mnozí nejsme připraveni na fakt, že konec dalšího roku se rychle blíží, ale bohužel rozjetý vlak nelze zastavit. Řítí se rokem jako o závod a my máme jedinou šanci. Ustoupit stranou a nenechat se převálcovat, nebo nastoupit a profrčet se do dalšího roku. Co je lepší? To zatím netuším, ale zřejmě mi nezbude nic jiného, než se nechat vláčet časem, světem, přírodou a podstoupit to každoroční období smutku, tmy, zimy, ale i obdarovávání a vůně cukroví. Zda zvítězí to klidnější, nebo se přehoupnou negativa, tak v tom mám už jasno. Ale jak to zase vydržím až do jara, to tedy nevím. Zřejmě se pochlapím a pochopím, že běh života nezastavím, ani kdybych chtěla či mohla. Ten si jde a pádí, i když zrovna nejsou kamarádi...

Nestůjme stranou, vstupme hrdě hlavní branou!

Pohádková

Hektický mám zase den,
běhám stále tam a sem.
Ještě že je krásný den,
slunce svítí za oknem.

Každou chvíli potřebuji,
informace ověřuji.
To co bylo platné včera,
neplatí až do večera.

Dneska je to všechno jinak,
ať jsi pes, a nebo slimák.
Všechno se ti promění,
všímám si vlnění.

Jedna ruka neplatí,
druhá točí opratí.
Zítra bude lepší den,
půjdeme zas spolu ven!

Pookřeje, pohladí,
tam, kde věci neladí.
Je to jedno, je to fuk,
přece nejsem čáryfuk.

Kouzla ty jsou pro mrňata,
co se nadchnou natotata.
Pro nás lidi dospělé,
stačí že zas bude neděle!

Od pondělí do pátku, hledám svoji pohádku...

Komínová

Vůni sazí, na tu sází, každý kdo dnes hlavou hází. Specifický ruch i čuch, kolem létá hejno much. Podzim přišel a s ním splín, že nás čeká krátký den a pak jen stín. Nic s tím ovšem nenadělám, neubráním se všem změnám. Rok si plyne a já s ním, dnes je jaro a pak podzim. Do zimy nám kousek zbývá, kratší nežli chleba skýva. Jaká bude? Co já vím? Po zimě si odpovím. Přijde opět jaro s létem, zahrada pokryje se květem. A já možná budu jinde, kde znalostí si někdo všimne. Kde píle, radost z poznání, obdiv, víru dohání, Kde snad budu větší klid, pro práci pak budu mít! A teď opět zpátky na zem, pokryté už přízemním mrazem. Užít si sluníčka svit, který v zimě nebudu mít...

Od komína k podzimu, těším se zas na zimu!

Pochodová

Rychlý krokem stoupám vzhůru,
vyrazili jsme na túru.
Voda kolem jenom hučí,
každým krokem vítr skučí.

Teplota a čistý vzduch,
nikde žádný velký ruch.
A tak stoupám stále výš,
neschová se ani myš.

Každým krokem jsme si blíž,
honem, poběž, mě nechytíš?!
Od Barborky jenom krok,
k autu už hop a skok.

Den byl krásný, děkuji,
vůbec nic nelituji.
Trocha kroků byla prima,
nepotřebuješ ani zrnko víma.

Sport a trocha pohybu,
v něčem nemám zálibu,
bez přírody nejde žít,
neměla bych v duši klid!

Propojení se zelení, to je to, co se tu cení...

Kliková

Klikni sem a klikni tam, všude kam se podívám. Technika je kolem nás, nepřidá nám žádných krás. Jenom horu starostí, co nás nikdy nepustí. Co ním vrásky přidají, i když se tu střídají. Každý krok je velký skok, od ničeho do útrob. Někdy také k podstatě, postaví nás do latě. Většinou se ztratíme, protože už nevíme, co si myslet, co si brát, na co pozor mám si dát. Jak to všechno pěkně zní, že už každý tohle ví? Že se všichni dozvědí, to co ví i medvědi. Zdravý rozum, k tomu klid a je všechno, jak má být...

Bez sebe a přesto spolu, sedneme si k jednomu stolu!

Ovčí

To zas někdo objevil Ameriku! To mi povídejte, vyrábět máslo z nízkotučného mléka. Kdo to kdy viděl? A věřte, nebo ne, jsou lidé, kteří tomu věří. Hnedka běží do obchodu, koupí si dostatek nízkotučného mléka a doma vyrábějí a vyrábějí. Jen ten výsledek se ne a ne dostavit? Že by zvolili špatný postup? Nebo snad nedodrželi dostatečnou rychlost šlehání? No řeknu vám, toho bych se zúčastnit nechtěla. Nějak to můj rozum nepobírá a to jsem se ještě ani nezeptala toho rozumu selského. Ten by koukal, co dnešní člověk dokáže vymyslet a jak moc je přesvědčen o účinnosti zvolených materiálů i postupů. Myslím, že toto je nádherným příkladem, jak dalece jsme masírováni médii, konzumujeme informace, aniž by se mnozí zamýšleli nad jejich významem. Někdo nám sdělí co si máme myslet, jak máme nahlížet na skutečnosti a my jako stádo ovcí jdeme na to! Bez hlavy, bez významu, bez podstaty, která uniká někam do dálky a mizí skryta v propadlišti dějin. A přitom stačí málo, poslouchat, přemýšlet a porozumět. Nic víc, než co dělali naši předkové. Jen my na to občas zapomínáme. Rádi, neradi?

Kdo ví, ten jistě odpoví...

Bezpečná

Citlivá, šálivá, něžná i mazlivá, taková i jiná mohou být slova, která chceš slyšeti pořád a znova. Laskáš se pocitem, že nejsi nikdy ten, co nemá představu, co si dát za hlavu. Všichni se snažíme, světem se valíme, stále jsme ve střehu, čekáme na něhu. Čekáme, zkoumáme, hledáme své známe, jdeme pak vždycky tam, kam míří náš velký plán. Růže a jiřiny, vedou nás do zimy, vedou nás k poznání, že život je stále hledání. Nikde se neschováš, nikdy to neprodáš, nikdy se nezbavíš, toho co jednou víš. Snad jen ty hlouposti, vedou nás ke zlosti, vedou nás sem i tam, ano, tady už nejsi sám. Jedna se podaří, druhá se netváří, dneska jsi hrdina, zítra zas každý má. To co jsi objevil, to co jsi vyjevil, to co je příjemné, může být dojemné... Nečiň si nároky, na věky, na roky. Pomni že život máš, co s ním teď uděláš? On se ti odvděčí, budeš tu v bezpečí...

Hraj si a poslouchej, jen tak Ti bude hej!

Znamenavá

Zadržuji dech a skoro nedýchám. Nechce se mi domů, kde na mě nikdo nečeká. Prázdý byt a ticho v něm se zdá být ještě patrnější, když vstoupím a nic neslyším. Obyčejně mě už od dveří vítají hlasy, zvuky a dnes nic. Ještě včera zde bylo plno ruchu, hlasů a slov, dnes nic. Ticho se poklidně valí z jedné strany na druhou a já jsem jako na trní. Neklidně posedávám, už si čtu a už zase ne, chystám se pracovat a za chvíli zase jen tak sedím. Asi nejsem připravená na skutečnost, že takto by to měla být až do konce mých dní. Potřebuji své blízké, abych věděla, že všechno je jak má být. Potřebuji mít ve vědomí, že sice jsem tady a teď úplně sama, někde kousek dál jsou ti, na nichž mi záleží. Jsou tam a stejně jako já, když mají chvilku, zalétnou svým pohledem k domovu, k mamině a těší se na společný čas. Je to teprve den a mě se zdá, že uběhly roky! Co jsem zde sama, co se mi stýská, co vím, že ty své kluky potebuji, neboť jsou nedílnou součástí mého já, mých dnů i mých snů...

Buď trpělivá, jen tak se přežívá!

Hlavně v klidu...

Den uběhl jako voda, pomalu se blíží večer a já bych měla konečně začít pracovat. I přestože mám za sebou poměrně rušný den, mnohé zůstalo otevřeno a nedokončeno. Čím to je, že pondělí je vždycky tak náročným dnem, který bych nejraději přeskočila? Ne to přerodem z pomalu plynoucího víkendu do plného provozu, nebo snad postupným zpomalováním a stárnutím? Neumím odpovědět i když tuším, jakou příčinu lze hledat. Jak by řekl ten, co chce mít jasno a přitom nezklamat. Od každého trošku a celek je úplný. Tedy i já přiznávám, že dílem je to procesem stárnutí a dílem i pomalým rozjezdem po víkendu. Nejraději bych všechno svalila někam jinam, ale musím být upřímná k sobě i ostatním... Ano dámy a pánové, i já stárnu a má to jednu obrovskou výhodu. Jsem v nejlepším věku, hloupé mladistvé nápady už se mě netýkájí a mohu si užívat bezprostředního příchodu uměřenosti a klidného stáří. Hurá, už se těším, to bude teprve jízda. Na koni bez koně, na velbloudu se slonem a tak dál. No uznejte, mám se na co těšit. A pak že stáří se hrozné!

Starosti za hlavu, já mám svou představu...

Jemináčková

Tohle má být neděle? Den odpočinku a nicnedělání? Tak zo jste se tedy náramně spletli. Je sotva poledne a za mnou už je hned několik netušených úkolů, které bylo potřeba splnit. Od nemilovaných nákupů, až po balení a chystání na cesty. Někdy si tak pro sebe říkám, kde by byli, kdyby mě neměli! Poradili by si s tím vším, co musím zvládnout já a dokázali by se vyrovnat s náporem drobností, které zahlcují moji mysl? Věřím, že by to zvládli, ale asi až tehdy by si uvědomili, co všechno se v oněch drobnostech skrývalo. Kolik energie mě stálo zvládnout tohle všechno za sebe i je zároveň... No zatím to nevidí a já to stíhám, ale až to jednou přijde, nezvednu se, pak to všechno zjistí. A nebo možná taky ne!

To zvládnu jemine, ono to pomine...

Prostá

Jsme jen prostí medvědi,
co nic nikdy nevědí.
Plné břicho,
v lese ticho,
včely bzučí,
v břiše kručí.

Medu máme stále málo,
co by za něj lidstvo dalo.
Proto jíme maliny,
zaháníme tím sliny.
Proto jíme mech a trávu,
hlad hodíme pak za hlavu.

Půjdem raději už spát,
tím zaženeme věčný hlad.
Na jaře pak odznovu,
budem v lese na lovu...

Budem baštit, budem žrát,
s včelkama si jen tak hrát,
aby opět věděly,
že medvědi mají neděli.

Koloběh ten nezastavíš,
i když se tu pořád snažíš,
medvěd ten má pořád hlad
a proto je náš kamarád!

S medvědem jsi sebou sám, ať si pán či jen kmán...

Bosá

A opět máme podzim! Letos s poměrně studeným a deštivým začátkem, ale snad přijdou i dny, které na podzimu milujeme. Plné slunce, teplejšího povětří, barev a postupného ukládání přírody do stádia spánku. Snad proto, že letos podzim začíná tak atypicky, pociťuji už nyní jistý druh stesku. Smutek na duši, únavu a nechuť k jakýmkoliv činnostem a mozkovým aktivitám. Jakoby na mě už přišel zimní spánek, ovšem bez dostatečného času na přípravu. Z plného, teplého a aktivního léta, se ocitám ve své noře, převracím se z boku na bok a jediný pohyb je ten, který provedu v polospánku. I když bych nejraději pospávala, musím se zvednout, rozhýbat ztěžklé nohy a jít udělat každodenní maminkovské úkoly. A pak? Ne do brlohu se nemohu vrátit, vyrážím a plním jeden úkol za druhým. Tedy od nákupu, úklidu, vyžehlení, zpracování příprav, učení a vypsání formulářů, musím zvládnout vše, co mi den nachystá. Jediné, co mě opravdu těší, že je již pátek a zítra si snad více užiji pelíškové nálady a sobotního nicnedělání. Jaký bude opravdový výsledek, to teprve uvidíme, ale doufat lze v ledacos...

Nebuď kos, ten přeci chodí bos!

Výchozí

Co je výchozím bodem našeho života? Je totožný s rodinným zázemím, nebo se na něm podílí jiné prvky. Odkud vycházíme a kam se vracíme? Otázky, které mi nedají spát a honí se hlavou sem a tam. Jednou mám pocit, že už jsem odpovědi blízko a za chviličku jsem opět na začátku. Otázka střídá otázku a v nedohlednu je kloudná odpověď. Neumíme přesně určit den ani hodinu našeho vzniku, natož, abychom dokázali určit bod, z něhož vycházíme. Umíme snad jen s jistotou říci, že náš život má svůj počátek. Ten, který si pamatujeme, ten, kdy jsme přišli na svět, či ten, který spojujeme s něčím pro nás významným. Přesto mě nepřestane škádlit vědomí, že bych ráda zjistila, co bylo východiskem pro můj život. Snaha rodičů o zachování rodu, láska či vyšší lidský smysl. Za sebe asi odpovědi nezískám, ovšem synovi bych jej říci mohla. Ne teď, ne tady, ale až se bude ptát a toulat se svým vědomím. Aby měl jistotu v době nejistoty a informace v čase choasu!

Nedej se zmást souvislostmi, běž za poznáním...

Vylučovací

Jak je možné, že jsem mohla někdy býti bez tebe? Jak jsem mohla žít a nic mi nechybět? Když na to pomyslím, nemohu se nadechnout a cítím velký tlak. Ruce a nohy mám těžší než olovo a každý pohyb je pro mě neskutečnou zátěží. Podívám-li se kousek dál, vidím svět v růžových barvách, problémy jsou vymazány a nic není neuskutečnitelné. Každý má svůj protějšek a všechno běží podle pravidel a jasných linií. Tečka jde na za dvojtečkou, čárka za háčkem a pomlčka za středníkem. Svět je jaký býti má, nic nikde nepřečnívá a také nechybí. No a právě v takovýchto chvílích vím, že věcí se nedějí bez příčiny a štěstí není jen tak samo o sobě. Všechno potřebuje prvotní imuls, aby se ten mohl rozvinout do krásy i plnosti. Proto nevylučujme neslučitelné a spojujme nespojité. Jen tak vznikne proud dění, který stojí za to žít...

Nestačí jen mít, musíš přitom i být!

Vyhraněná

Prásk, bum, třísk a cink, už to došlo až sem. Ještě včera vymetená obloha a sluníčko, dnes už jen vzpomínka, jak příjemné to bylo. Každým dnem se pomalu přibližujeme k podzimu a také venku je to znát. Stromy se začínají barvit do odstínů žluté a hnědé. Deštník se stal běžnou součástí denní výbavy a podzimní kabátky či boty nejsou přes den od věci. Pořád je před námi ještě mnoho dní, které musí uplynout, než nastane opravdová zima, ale v hlavě už mám jasno. Těším se a zároveň vím, že prožít další zimu bude opět o něco náročnější. Ranní vstávání plné tmy, šerý zákal po celý den a chlad, který zalézá do morku kostí. Stejně tak jiskřivé ranní slunce, pobyt na lyžích či výlet na běžkách, jsou neodmyslitelnou součástí zimy. A pak si vyber, tešit se, netěšit? Toť otázka, jejíž odpověď je zatím ve hvězdách, teď je nutné čelit náporu podzimu. Ale počkat, vždyť budou zase kaštánky... A vida, zase jedno pozitivum! Tedy vybrat si a plně se vyhranit není zcela evidentní. Mnohdy záleží na vnitřních pocitech a aktuálním naladění. Snad proto se opět nechám překvapovat každým dnem a pokusím se přiměřeně reagovat na vše i na nic...

Spojit se s jedním, neznamená zříci se možnosti svobodné volby!

Uvítací

S uspokojením přivítat nové a neopomenout nic ze stávajícího. To je předpoklad každé další fáze života člověka. Neustále se snažíme někam směřovat, být v pohybu a splynout s dobou, prací, okolím a lidmi. Jsme nadšeni z nových začátků, očekáváme změny a až mnohem později si uvědomíme jejich dosah i rozsah. Nejde jen o zkrácení vlasů, či výměnu baterií a můžeme jít dál. Každý nový začátek i koncem něčeho, co zde bylo, existovalo a fungovalo. Je tedy oslavou pokroku a celebrací časů minulých. Novým vzdáváme hold změně, starému děkujeme za skutečnost bylí. Bez konce jedné etapy by nebylo novostí, bez prolínání jednotlivostí by nebylo pokroku a bez ukončení by nebylo uvítání. To bychom měli mít na paměti vždy, když vítáme pokrok. Je to jen další krok na dlouhé cestě života, od nepatrných k obrovským, od mladých ke starým, od neznámého ke známým. Jen tento koloběh zaručuje rovnováhu mezi svítáním a stmíváním...

Vítej brachu, už jsem v prachu!

Předpřipravená

Den jako stvořený k lenošení. Za oknem prší, temné mraky se převalují z jedné strany na druhou a pod peřinou je jako v bavlnce. Nemít žádné povinnosti, tak to by si přál mnohý rodič, ale jak už to tak v životě chodí, je potřeba nachystat oběd, dokončit praní, zkontrolovat domácí úkoly, zajít nakoupit a ještě něco navrch. A než se nadějeme, slibně rozběhnutý den je ve své polovině. Čas se překuluje od půl k celé a mě nezbývá než se pustit do díla. Aby zbyl alespoň kousek doby na příjemnou knihu, musí se teď notně šlápnout do pedálů! Co totiž nestihneme dnes, dožene nás v průběhu týdne a energie nabytá o víkendu se ztratí v nedohlednu. Takže než podstupovat stres týdenní, zkusíme se dnes uskrovnit v lenošení a nachystáme se na možné útoky. Byť přijde i mnohé neplánované, o čem víme, to si splníme. Tak se nejen naladíme na další pracovní týden, ale dokonce předejeme mnohým rychlým zvratům školních úkolů. Tedy vzhůru do boje a za chvilku všechno je!

Odpočinek bude náš, až si všechno nachystáš...

Bezhlavá

Bolí, bolí, neustává, stále bolí moje hlava. Netuším co se v ní děje, snad se mi jen mozek směje. Snad je to tak v pořádku, že sobota jde po pátku. Nesoustředím svoje slova, promýšlím si věci znova, bflmpes se veze, do očí mi něco leze. Nevidím a neslyším, kolem déšť a hustý dým. To zas bude sobota, kolem samá robota. Nikde žádné spočinutí, to je přeci k pominutí. K tomu jistě slyším sviště, jak si píská do kroku, že snad ještě nikdy nebyl na zeleném obroku. To jsou věci, to je síla, v hlavě jenom velká díra, nemám na nic pomyšlení, že se dneska někdo žení? Páni to je pomatené, co mou hlavu k tomu žene, co mě ještě napadne, že mi hlava upadne. Nevadí mi vůbec nic, ať už je to bolest pryč! Ať zas svítí sluníčko, ty mé malé zlatíčko...

Bez hlavy nelze žít, s bolestí musím být!

Uspořádaná

Tak a máme opět pátek. Konečně se přiblížil čas odpočinku, plný čtení a milých domácích povinností. Ještě stihnout dokončit rozpracované pracovní úkoly a pak už rychle hurá domů. Cestou nakoupit, vyzvednout balíčky na poště, zastavit se u rodičů a pak už si snad i já hodím nohy na stůl a budu odpočívat. Vím, že víkend uteče jako voda a zase budeme mít pondělí, ale i tak se je nač těšit. V hlavě už mám jasno a vím, co rozhodně dělat nebudu a s čím se možná poperu. Sice si řekneme až v pondělí, ale tohle mi snad vyjde a zasloužený čas odpočinku si aktivně užiju. Plánuji od každého kousek, abych se netrápila pocitem viny ze samotného odpočívání a tak se mi jistě podaří užít si volný čas s dobrou náladou a úsměvem na rtech. Snad potkám i nějaké to zvířátko a rozhodně se nenechám vtáhnout do žádných komplikovaných akcí. Plány jsou jasné, uspořádání také, tak teď už jen samotná realizace!

Pořádání bez hádání, to je správné ducha hraní...

Hukvaldská

Zrzavý ocásek mihne se lesem a já vím, že jsem se ocitla v domovině bystrého zvířátka. V tichosti stoupáme vzhůru, oči máme dokořán a oba čekáme, zda se nám podaří spatřit tu, jejíž jméno zná celý svět. Pokud se nám to podaří, budeme šťastní, pokud ne, pak alespoň v tichosti oslavíme krásné společné výročí. Nechce se věřit, že to spolu táhneme již 21. let. Zdá se mi do jako včera, kdy jsme se potkali, kdy jsme se začali poznávat, kdy jsme zjistili, co nás váže dohromady a kdy jsme si řekli své ano. Od té doby uběhla už notná řádka bezejmenných dnů, ale i událostí vyjímečných. A ať to byly občas chvíle neskutečně náročné i obrovsky úžasné, zvládli jsme je. Ty a já, ruku v ruce spolu, na vzdory nepříjemným situacím i milým dnům. A co mě těší nejvíce? To, že spolu dokážeme stále být, vážit si jeden druhého, prožít dny všedí i nevšední a přitom vyhlížet časy budoucí... A za to patří dík nejen nám, ale i našemu společnému pokladu, který už se stal naší neoddělitelnou součástí. Děkuji Vám oběma na to, že jste, že mi dáváte příležitost být dobrou manželkou, mámou, společnicí, klaunem, dítětem i snílkem zároveň!

S liškou i bez ní, jdeme den po dni...

Svitová

Překvapení všechno změní,
nezbývá už žádné čtení,
příběh skončil, co víc máš?
Hrdinu už nepoznáš.

Dárky, svátky, radosti,
dávají nám sladkosti.
Dávají nám dobrý pocit,
že už nesníš, že jsi procit,
že jsi nespal, nedřímal,
hlasy kolem nevnímal.

Rádi máme překvapení,
která životy nám mění,
která přijdou, osvěží,
i když venku nasněží.

Hlídejte si překvapení,
která nesou lásku, snění,
budete pak láskou znít,
v duši krásu, věčný svit.

Rozsviťte duše, ať nezní hluše!

Sežvýkaná

Polovina dne, ani polovina týdne a úkolů neubývá. Každým dnem jich přistává na mém stole víc a víc. Přestože se snažím pracovat rychleji a výkonněji, úkolů neubývá. Nejsem schopna dokončit jednu věc, aniž bych musel začít další. Skáču od jednoho k druhému, nic není doděláno, všechno na mě volá a já se propadám do ještě hlubšího stavu bezmoci. Není proto divu, že každé odpoledne si při cestě domů připadám jako notně sežvýkaný papír, zmuchlaný a dále nepoužitelný. I přesto, že si každý den ráno dávám jisté předsevzetí, co všechno dokončím, upravím, dodělám a nachystám, odpoledne zjišťuji, že dobré předsevzetí bylo sežvýkáno spolu se mnou. Myslím, že umím plánovat, umím se rychle a vhodně rozhodovat, umím si stanovit priority a přesto tápu, plavu, potápím se a práce mě semílá, jako pračka špinavé prádlo... Ovšem narozdíl od prádla se po vypadnutí z procesu necítím čistá, voňavá a lákavá k obléknutí. Právě naopak, zmoklá slepice je proti mě nádhernou vílou, s duhovým peřím! Tedy, kde je chyba, ptám se? Netuším a proto jdu raději zdolat další krok, v očekávání časů příštích.

Nežvýkej, raději si na tempo navykej!

Nepřestávající

Tisíce jehliček bodá a svazuje. Hlava se bojí a svazuje. Tak jako každý den, dnes není jiný, všechno se valí s pocitem viny. Každý se usmívá, v duši se raduje, že vítr pořádně zaduje. Dešťové kapičky, v očích mám slzičky, nikdo se nedivá, tak to tu chodívá. Dokud máš výsledky, pořád jsi jednička, když už však nemůžeš, zůstává bednička. A v ní jsou schovaná slova i slovíčka, dneska jsi sova zítra zas husička. Jak bych to změnit jen mohla a chtěla, nemám však dostatek výstřelů z děla. Věci se hromadí, tělo je už v háji, jak jen to dopadne, když hlava upadne? Jak asi, jak, když nejsi žák. Dneska jsi, zítra ne, ostatní nastane, i když se snažíš, v pekle se smažíš. A takto valí se, proudy a těla, i když už nemůžeš a nejsi celá! Práce a stres, je zas dnes, nejde jej zastavit, nejde se postavit. Ruce jsou svázané, hned ano a hned zase ne. Tak už si vyberte, v hlavě se poperte, jak si to rozdáte, jak se tu přec máte!

Nepřestávej, vyhrávej, dobrý pocit z toho měj...