Trpělivá

Kdo čeká, ten bývá oceněn a získá víc. Vnitřní síla a jistota přítomného okamžiku dává jistotu, která vítězí nad nejistotami. Všechno ostatní jsou jen přeludy, které se otevírají, jako prázdný chřtán zuřivého draka. Volit ovšem musíme s rozvahou a trpělivostí, která nevolí to, co bylo, ale zohledňuje to, co je. Dát věcem čas, dovolit si luxus volného času s těmi, které máš rád, to do života vnáší jasnost a pochopení dalšícho směrů. Není nic horšího, než ukvapená rozhodnutí a nejistota pramenící z minulých křivd, které dnes nejsou ničím. Dnes je dnes a jsi někdo jiný, jsi někým jiným, někým, kdo se nebojí, ale očekává a také ještě čeká. Dovolí sobě i ostatním snít, aby mohli mít to, čím by chtěli sami být... A v trpělivém očekávání se snaží vidět své dál i výš!

 

Ať hodiny, či roky, čekám na další nové kroky... 

Zpět...

Některé návraty jsou těžké a jiné jsou ještě těžší. Netuším, ke kterému z návratů patří ten z naší letošní dovolené. Byla totiž tak intenzivní, naplněná vším, co dovolená má mít a zároveň také plná nových impulsů, které jsem zatím ještě na dovolené nezažila. Ač na známých místech, se stejnými lidmi, tak uvnitř se cítím jiná. Něco se změnilo a já vím, že už mě to bude stále nutit přemýšlet, přemítat a promýšlet kroky, které mě čekají. Nejraději bych stále byla v té dravé, mladistvé době, kdy nic nebylo problémem a všechno se otevíralo. Ale to už tolik neplatí, nebo alespoň pro mě né. Mám totiž pocit, že mi ujel vlak a já se dívám na jeho zadní světla... Někdy se mi ještě podaří na chviličku nastoupit, ale vždycky velmi rychle vypadnu z tempa a jsem vyhozena. A pak stojím, jako právě teď a koukám, nevěřícně hledím a říkám si, co bude a jak? Mám vlastně ještě šanci? A v čem je? No a tak stále dokolečka dokola...

Ať žijí návraty! 

Návratová

Zatáčky, stoupání,

mírné klesání.

 

Horko a sluníčko,

ráno, ráníčko.

 

Dám si kafíčko,

popojedu maličko.

 

Musíme popojet,

čeká nás už oběd.

 

Bergamo, Benátky,

do další křižovatky.

 

Villach a Wortersee,

mě je to už jasné.

 

Přes Vídeň, přes Brno,

u vody je plno...

 

V horku, parnu dorazíme,

všechno hezky vybalíme.

 

Zítra hurá do práce,

to bude zase legrace!

 

Díky za společnost pánové a už se těším na dobrodužství nové... 

Torrente Valle Meria

Horko jako v peci, ale nám už to tolik nevadí. Už si naše těla uvykla zdejšímu klimatu a tak se přes odpor vydáme do kopců. Dnes se naše trasy rozdělí, protože kluci si vyrazí výš a dál. Já jdu objevovat přírodní scenérie kolem potoka v údolí Valle Meria. A uvidím, co se z toho nakonec vyvine. V prvních chvílích jsem šťastná, že můžu stoupak v příkrovu stromů. Ty svým blahodárným stínem přispívají k radostnému stoupání a klesání na mé dnešní trase. Po nějakém čase opustím civilizaci a uslyšímzurčet vodu. Neklamné znamení, že se blížím do údolí, kam směřují mé dnešní kroky. Za pár dalších zákrut a stoupáčků se mi otevře neuvěřitelný kaňon horského potoka, který se valí dolů. Vzduch je najednou mnohem příjemnější a krajina kolem kouzelná. Sestoupím přímo k potoku a korytem stoupám výš. Vyzouvám si boty, užívám si chladivého proudu a čekám na kluky, až se budou tudy vracet zpět. Společně se pak vrátíme domů, abychom uzavřeli poslední pobytový dne zde u jezera Como. Kde bylo teplo, slunečno, báječno!

 

Děkujeme za krásné dny a věříme, že se sem znovu vrátíme... 

Milano

Kousek popojít a vidět místa, o kterých jsem zatím jenom četla. Dnes se naplňují určité sny a já konečně uvidím il Duomo. Protozhlédnu se s klukama zdejším centrem kultury, vzdělání, módy, luxusu a obchodu. Nejvíce nás nadchnou místa, která jsou skrytá turistům. Zapadlé uličky, maličká námšstí, úzká podloubí a tichá místa v parcích, kam chodí místní italské děti a dorost hrát fotbal a dospělí uzavírat obchody. Jasně, zajdeme se podívat také do nové, futuristicky vyhlížející čtvrti, kde si ty nejšpičkovější firmy podávají ruce. Nakonec po několika kilometrech dorazíme zpět k nádraží a vyrážíme k jezeru. Byl to krásný, ač horký den plný nových objevů a dobrodružství.

 

Pizza sem, pizza tam, jakou já si jen dneska dám? 

Bellagio

Za trochu chladu šel bych světa kraj. Za chvíli zimy dal bych cokoliv, co v obchodech se koupit dá. I když jsme čekali poměrně vysoké teploty, takové peklo jsme rozhodně nečekali. Nikde není úniku a kamkoli se člověk hne, všude jej doprovází horko, vedro, dusno, vysoká teplota, sluneční svit a pocit na padnutí. Jsme tady, nenecháme si vzít ani jednu minutu a tedy vyrážíme vláčkem, potom lodí po jezeře do městečka Bellagio, které je vyhlášeno svou starobylou katedrálou svatého Jakuba, šperkařským uměním a koženými výrobky. Samo městečko jč proslulé také svými historickými uličkami vinoucími se od pobřeží až k úpatí hor. V pomalém tempu a klidu si to tady vše prohlédneme, dáme si výbornou zmrzlinu, projdeme se okolo pobřží a zpět. Schováme se před sluncem a přečkáme další velmi horký den.

 

Nevzdáváme, bojueme, nové krásy objevujeme! 

Koupací

Slunce mě děsí. Se směsicí různorodých pocitů dnes vstávám a ač se těším na normální den, ten nějak nepřichází. Teplota si klidně stoupá výš a výš, aniž by brala ohledy na naše rozpálená těla. Nechceme promarnit ani chvíli zdejšího pobytu a tak navzdory slunci vyrážíme ven. U vody je krásně, výhledy a celkové rozpoložení super. Jen se potom vyškrábat zpět do apartmánu trvá nějak déle. Odpolední spánek je odměnou a bolení břicha přídavkem. Snad to bude jen rozmar z klimatizace a zítra už zase bude dobře...

 

Jdi do cíle, užívej si jednotlivé chvíle! 

Přejezdová

Chladnější ráno a rychlý nástup do auta. Dnes nás čeká přesun na další část našeho cestovního dobrodružství. Musíme se rozloučit s krásami Zillertalského údolí a přes Innsbruck pádíme do švýcarského svatého Moritze. Procházka kolem jezera a starým městečkem nás povzbudí. Je nám fajn a tak příjemně protaženi usedáme na zbytek cesty do Itálie. Krajina se líně proměňuje. Z horských vrcholů pomalu sjíždíme k hladině známého jezera Lago di Como, které svou rozlohou spíše připomíná moře. Chvíli se ani nestačíme divit, jaká krása tady před námi je. Čeká nás několik dnů, kdy budeme objevovat zdejší okolí a pobřeží. Těšíme se, co nám dny přinesou a jaké budou...

 

S radostí očekáváme, co ještě poznáme! 

Isskogel

Snažíme se nezahálet, i když teploty šplhají opravdu vysoko. Tropy zde na horách způsobují, že si člověk připadá divně, až zvláštně. Přesto vyrážíme ven a rozhodneme se zdolat další krásný vrchol ve zdejším údolí. Chvíli zápasíme s přednostmi mezi kravičkami, ale nakonec dobře zaparkujeme a pak už nic nehrozí tomu vyrazit na túru. Ještě dobře natřít opalovacím krémem a hurá do vrchu. Během několika málo chvil vystoupáme k vrcholu a rozprostřou se před námi úžasná krajina, výhledy a fantastická panoramata! Užíváme si den a těšíme se i z každého mráčku či kousíčku stínu. Ač je tu fajn, těšíme se na možné ochlazení, které by mohlo přijít s deštěm. Ale zatím jsou na obzoru jen umělá vodní nádrž a hory. Teď už musíme jít, abychom se rozumně dostali domů, kde nás čeká sprcha, stín a studené lebedění...

 

Děkujeme za vrcholy, naše krásné alpské velehory! 

Tátovská

Den jako stvořený k tomu, abychom opět vyrazili do hor. Jak jinak strávit čas dovolené, kterou máme určenou k tomu, abychom si odpočinuli. Proto se dotatečně nasnídáme a vyrazíme směr Kaltenbach po Hochstrasse, až k Murmenlandu. Tady nás přivítají neuvěřitelné výhledy a stará dobrá známá místa, jen v trošku jiném kabátě. Dnes se to tady všechno zelená, voní a kvete. Jiné je to zde v zimě, když jsou kolem obrovské hromady sněhu a všude lyžařský mumraj. My si tady dneska užíváme kouzlo nejdelšího dne v roce. Vzpomínáme na to, jak jsme po zdejších kopcích drendili v zimě a najdeme dokonce i můj milovaný strom. Je to prostě a jednoduše nádhera, čerpat sílu z přírody, která je tak krásná, tolik dává a nic nepožaduje návdavkem. Snad jen, abychom se tady chovali tiše, slušně a spořádaně, jako u sebe doma...

 

Díky táto za to, že mě bereš na místa známá i dosud neznámá! 

Kellerjoch

Utíkáme před horkem do vyšších nadmořských partií. Vstáváme za rozbřesku a ještě za klidného a studeného rána vycházíme na túru. Výhledy jsou neskutečné, přírody čarovná a den přeje tomu, abychom zdolali cíl, který jsme si vytýčili. Ještě namazat krémem proti slunci a už se můžeme pustit do zdolávání výškových metrů. Jdeme, držíme se vytýčené trasy a nijak nespěcháme. Dnešek je tu jen pro nás, pro výhledy a zdolání vrcholu. A tak stoupáme, ještě pár výškových metrů a cíl je tady. Kluci září, já jsem šťastná a někde uvnitř vím, že to byl výkon srovnatelná olympijskému rekordu. Sice ještě musíme zpět, ale to už přece taky zvládneme. Protože s výhledy v zádech, to jde vždycky líp...

 

Děkujeme, že nám to šlape a společně dokážee zdolat nejeden vrchol! 

Dobrodružná

Toulám se ve vzpomínkách. Jsem na cestě časem. Svět se mi míhá tam a zpět. Já vím, že důležité věci jsou jen ty jedny. Ruce chtějí sebevíc zvládnout tolik, kolik by jen mohly. Sdrce chce obejmout to, co by mohlo být ohroženo. Vracím se v minulosti na místa známá i neznámá Objevuji, vím, chápu a zárove%n naprosto netuším, co je správné. Kam ještě jít, co chtít, za čím kráčet a proč se s věcmi vláčet? Jsem už dost dospělá na to, abych chápala, že nejpodstatnější okamžiky života jsou ty, které prožijeme společně, báječně a bezpečně! S úsměvem na tvářích a s hlavou v polštářích, pak budeme někdy vzpomínat, jak jsem se museli napínat. Abychom našli společnou mašli...

 

Dobrodružství začíná, k tomu dobrá svačina! 

Připraveni

Trička, kalhoty

a čepice,

balení mě baví

velice.

 

Batohy, lana,

provazy,

dnes létají

samé dotazy.

 

Co sbalit?

Mohu se vzdálit?

Kam to nalít?

Kdy zpomalit?

 

Buchta se peče,

čas se vleče,

nohy se pletou,

květiny kvetou.

 

Ať jsme na cestě,

v dalším městě.

Ať jsmě v dáli,

starosti jsme tu nechali...

 

Hlava v oblacích, nohy pevně na zemi, na dobrodružství jsme připraveni! 

Nebeská

Čtení, snění,

dovádění,

člověk doma

mnoho změní.

 

V klidu zrána,

nejsem sama,

práce jde mi

pod rukama.

 

Všechno kvete,

když to chcete,

kam jen jdete,

tam dojdete...

 

Je to vždy jen

o přístupu,

jakou zvolíš,

techniku postupu.

 

Půjdeš rovně,

klikatě?

Nebo možná

okatě?

 

Dojdeš kousek,

dojdeš dál,

kam jen by

sis jen přál!

 

Dnes, zítra i 

v další dny,

budou se Ti

plnit sny.

 

Musíš ovšem

trochu chtít

a kousek je

popostrčit. 

 

Bez snahy nic

samo nejde,

ani na poli

nic nevzejde!

 

Proto snaž se,

život postrkuj,

ale vždycky

zůstaň u toho

svůj!

 

Neztratit sebe, dojít až do nebe... 

Plynoucí

Poměrnou část 

roku se těšíme,

docela často 

na to hřešíme.

 

Většinou ani nevíme,

co všechno možná 

jednou ztratíme.

 

Říkáme, za chvíli,

zítra, později,

snažíme se žít

stále rychleji.

 

Pak přijde malá 

chvilička

a už zbývá jen

kousek z

klubíčka.

 

Potom tu v tichosti

stojíme a vlastně

nic moc toho

nevíme...

 

Přáli bychom si

mít času mnohem

víc, abychom 

mohli letět až

na měsíc!

 

Tolik toho ovšem

nemáme, mnohé

je nám stále

neznáme.

 

Jedno je však celkem jisté, 

že ať stojím zde nebo

na tamtom místě.

 

Svět se bude točit,

lidé budou divočit.

Já pokusím se ustát,

co je mi dáno a 

nebrat to, že mám

na růžích ustláno!

 

Všechno se vyvíjí a já taky, sluníčko svítí, kolem plují mraky...

Když...

Když si myslíš, 

že to dáváš? 

Když mi takhle 

z okna máváš.

 

Když se na mě

pěkně směješ.

Když si něco

hodně přeješ.

 

Když se věci

kolem dějí.

Když se děti

stále smějí.

 

Když si v duchu

stále říkáš.

Když mi jen

tak unikáš.

 

Když se pořád

kolem motáš.

Když ráno 

stále skřehotáš.

 

Když je čas

jít spát.

Kdy je dobré

mít se rád...

 

Je na čase snít o kráse! 

 

Nadělená

Vařit, péct a uklízet,

s úsměvem se vybízet.

 

Žehlit, prát a grilovat,

na chviličku jen tak stát.

 

Plavat, balit, vytírat,

sebou samým se obírat.

 

Nakoupit a vybalit,

chvíli klidu si představit.

 

Čistit, drhnout, drátkovat,

kam se půjdem podívat?

 

Trouba volá, pračka hučí,

až mě bolí moje oči.

 

Už se těším na pohodu,

až budu mít sto důvodů,

 

k odpočinku,

k poležení,

 

nad to přeci

nic víc není!

 

Pohodovou neděli, která o práci se podělí... 

 

 

Slibná

Nahoru dolů, 

s větrem v zádech. 

Člověk věří, 

že to bude 

výdech a nádech.

 

Jednou je dobře, 

podruhé líp, 

nevědět věci,

byl by hřích. 

 

Ráno je moudřejší 

večera přeci, 

nebudu proto 

předjímat věci. 

 

Není to náhodou 

záhadné věci,

že jsou mi souzeni

kamarádi zvířecí?

 

Je mi to vepsáno

do karty osudu,

že jednou přeci jen

s pejskem si pobudu.

 

Budeme společně

krásně se mít,

budeme společně

všichni si žít...

 

Sluníčko sviť, ať je nám líp! 

 

 

Netápat!

Tolik nejistoty a vnitřního neklidu, kolik v sobě mám. Rozdávat bych mohla po hrstech a přitom vždycky dokážu podržet ostatní. Navenek jsem silná, nezávislá žena, která se tváří, že všechno hravě zvládá, ale uvnitř jsem ustrašená holčička, která se bojí, že neuspěje. Že zase bude srovnávána se všemi těmi úspěšnými, lepšími, předchozími a klidnějšími dětmi, které jí byly ukazovány jako vzor. Nicméně dnes už nejsem malá holčička, dnes už jsem dospělá žena a tak bych se měla chovat a nemělo by mě dostávat do úzkých to, když slyším, vidím, nebo si přečtu něco, co se mě dotýká. Nikdy to není myšleno úplně na mě samotnou, ale na danou situaci, daný prostor, okolnosti, čas, skutečnost ve které se to dělo a já jsem byla toho všeho součástí. Důležité je si z toho odnést jen tolik, že tyhle věci se dějí, dít se budou a nebrat si je osobně. Ne vždy můžeme být na stejné lodi a stejné vlně... To ještě neznamená, že když já na ní jsem, že se jí nenechám nést a je na mě něco špatného. Dělám jen věci s nejlepším vědomím a svědomím, s nasazením a láskou, abych se mohla sama sobě podívat do očí a říct, bylo do fajn!

Věř si a konečně chápej a tolik netápej... 

Partnerská

Život tomu chtěl, abychom se potkali. Abychom na sebe narazili a určitými zkušenostmi sdílemi své životy. V prvních měsících jsme ještě netušili, jaké budou další dny, po letech už jsme dokázali předvídat, že to snad společně vydržíme. A dnes se krásně škádlíme, zlobíme, usměrňujeme, podporujeme, láskyplně naplňujeme a choulíme v náručí a ovlivňujeme se navzájem svými zkušenostmi. Předáváme si radosti i starosti, sdílíme dobré i zlé, abychom nakonec dospěli k tomu, co už stejně za ta léta cítíme, že jsme spojeni na hluboké duševní úrovni, která vyvěrá z nás obou. Je to pramen, který naplňujeme, ochraňujeme a sdílíme s těmi, které máme rádi. Jen tak může i naše vzájemné pouto růst a být silnější... Není nad to vědět, že Tě mám, i když právě nejsi se mnou!

 

Hluboký cit, krásné je s láskou žít... 

Prozřená

Nové zkušenosti a jiné pohledy na život. Tak by se možná daly nazvat objevy, které děláme s věkem. Tím, že stárneme se zklidňujeme, dosahujeme určitých schopností a dovedností v naší profesi a jsme experty v tom, co zvládáme i nezvládáme. Uvědomujeme si své hranice, limity i některé skutečnosti, které nám v dřívějším období unikaly. Možná jsme citlivější, možná jen více chápeme souvislosti a možná jsme potřebovali dozrát, zpomalit do určitého tempa, abychom mohli uskutečňovat to, co právě děláme. To se pak najednou díváme na svět a zjišťujeme, že některé věci jsou celkem jednoduše, jiné pomaleji. Na něco není nálada a určité skutečnosti mohou počkat, protože nejsou důležité vůbec. A to, v čem jsme v mládá tápali nám najednou dává smysl, ale rychlosti ubývá... A tam, kde jsme ztráceli trpělivost, dnes dokážeme sedět a motat, motat, rozplétat a šmodrchat... Inu měníme se a v tom je to krásné. Nezůstáváme na jednom místě, i když si připadáme stále těmi malými míšánky a budulínky, kterými jsme byli pro naše rodiče!

Zvláštní uvědomění, obrovské prozření... 

Odhalená

Hlava v jednom ohni a neumí uvěřit, jak zvládne všechno, co ji ještě čeká. Nejraději by už vybuchla a nechala všechno běžet jen tak, jak se samo může. Jenže jak to tak vypadá, dnes to nevypadá na klidné odpoledne strávené pouze a jen v klidu postele. Jak se zdá, budu muset ještě ledacos vydržet, než se den sejde s večerem a já konečně budu moct řít, jdu zalehnout. Čeká mě ještě nejeden úkol, zacházka a vyřízení, ale to už tak v poslední době bývá. Budu to muset zvládnout, nedá se nic dělat. A když to půjde dobře i večer nastane rychle a já se dočkám vysněného poležení v posteli...

Hlavě klid, tělu pohov dovolit! 

Drahá

Vím, že nejsme dokonalá a také vím, že neumím všechno. Nastává ovšem čas, abych si konečně připustila a uvědomila, že díky vlastní práci jsem se stala tím kým dnes jsme. Díky vnitřnímu nastavení a souhře životních momentů jsem tam, kde jsem. Občas radostná a plná optimismu, občas skleslá a vyčerpaná z přemíry starostí a úkolů, které si nakládám. Přesto dnes již s plným vědomím a posílena pohledem zpět, že mám již cosi za sebou a mohu řict, že jsem se někam posunula, cosi překonala a cením si toho, co umím a znám. Mám jistě čarovnou moc, která je spojena s mým vnitřním já, jsem dokonalá taková jaká jsem, ve své hloubce, radosti, moudrosti, ztřeštěnosti, dětské mysli i lumpárnách...

Miluji co mám a miluji ty, jež mám! 

Cenící

Přetažený čas,

běžím zas a zas. 

 

Nedřív horko,

potom prší,

až mám z 

toho hlavu

hroší.

 

Záda bolí,

nohy měknou,

až se zítra práce

leknou.

 

Týden ještě nezačal,

já už bych šla klidně dál...

 

Raději jdu dnes už spát,

abych měla si o čem zdát.

 

Zítra bude nový den

a s ním zase jasný sen!

 

Krásné bdění po setmění, to je to, co se dnes cení... 

 

 

Tu a tam...

Někdy to zvládám,

občas i padám. 

 

Někdy si věřím,

občas i běžím.

 

Někdy se třesu,

občas to snesu.

 

Někdy je teplo,

občas i světlo.

 

Někdy je zábava,

občas i otrava.

 

Někdy se bavím,

občas i trápím.

 

Někdy se směju,

občas i přeju.

 

Někdy se flákám,

občas i makám.

 

Někdy si zpívám,

občas i mívám.

 

Někdy je veselo,

občas i ťukám si na čelo.

 

Někdy si říkám,

občas i hýkám.

 

Vždycky však slýchám,

ať z hluboka dýchám.

 

Ať dobře jím a spím,

ať není ze mě jen můj stín!

 

A tak už dobrou noc a sladké sny, zítra zas budou naše dny... 

Původní

Honíme se, abychom splnili všechny úkoly, než bude konec pracovní doby. Zkoušíme dokončit zadané povinnosti, než bude konec dne. Nechceme přenášet úkoly z jednoho dne na druhý. Žijeme stále ve strestu a jsme v jednom velkém koloběhu úkolů, povinností, závazků a cílů. Nevnímáme, co jsme právě minuli, ale jasně víme, co chceme vidět za dva měsíce na dovolené. Plánujeme volné dny, kdy nebudeme vůbec nic dělat, zrychlujeme tempo našich běžných dnů a hektika je neskutečná. A přitom všem si vlastně ani nestačíme uvědomit, že jediný dokonalý způsob jak žít je už dávno dán. Znali jej naši předkové, řídily se jím naše babičky i naši dědové, jen my jsme to stále nepochopili. Je to být vnořen do přítomného okamžiku, tady a teď. Byť to někdy znamená velmi intezivní bolest, ale i radost. Je to spojení silného deště, větru, slunce i horka, ale je to jediná možná, pravdivá a jasná cesta k naplnění našeho života. Toho, který stojí za to a ve kterém stojí za to prožít náš život!

 

Buď svůj a při mě stůj... 

Nebojící se!

Prosím mluv se mnou a neuzavírej se před tím, co je a hned tak nezmizí. Je to naší součástí, je to tady s námi, bude to s námi a my se budeme muset naučit s touto situací žít. Pokud chceme, aby to nějak fungovalo, nezbývá nám nic jiného, než přestat potlačovat vnitřní emoce spojené s tím, co cítíme a říct, jak to cítíme. Dát si vědět, jak bychom tuhle situaci rádi vyřešili a jak bychom se ideálně k tomu, co prožíváme postavili. Nikdo z nás neumíme zametat věci pod koberec a nechávat vyhnívat problémy, které nás potkávají. Proto je dobré, abychom o nich mluvili a pokusili se je vyřešit dřív, než nám přerostou přes hlavu. Ani uzavírání se před problémy nám nepomůže, protože ony samy nezmizí, možná spíš naopak se může stát, že budou ještě větší a projeví se v obludnější formě. Proto pokud to dokážeme vyjádřit, vyjádřeme to, co cítíme, uleví se nám a i když to nebude slyšet na tisíc honů, bude to úleva pro naše duše. A i tahle malá pomoc bude stát za to!

 

Slova hojí u těch, co se jich nebojí...

Prostřední

Ráno kapky deště,

troška nervů ještě.

Stihnu ranní začátek,

bude času dostatek?

 

Stresy, presy, honění,

už mám v uších zvonění.

Člověk aby stále běžel,

aby k lidstvu přináležel.

 

Jinak by si připadal,

že by mimo okruh stál.

Jinak by snad ani nežil,

jenom by se stále ježil.

 

Tak to tedy vypadá,

když si tělo vyžádá,

trochu klidu, poznání,

potom má už jen přání.

 

Ať se věci pohybují,

ať dobří lidé existují,

ať mě kluci potřebují,

ať stále o sobě nepochybuji,

ať si stále pamatuji

a stále miluji!

 

Ty co štěstím, radostí,

naplňují mé vnitřní

schopnosti!

 

Děkuji a věřím, že uvnitř mnohé pro Vás střežím...

Cestovací

Den jako malovaný,

skoro jako Bohem daný,

kolem klid a cestování,

lidská mluva, setkávání.

 

Sbírám slova,

zas a znova,

nohy kladu,

bez ladu a skladu.

 

Ve dne sním

a v noci bdím,

kolik ještě toho

smím?

 

Mýval, pejsek, kočička,

zas jsem malá holčička.

Opět mám jen starosti,

jak budu se mít fajn do 

sytosti...

 

Pak probudím se a je ráno,

je opět vystaráno,

nový den mi začíná

a v něm pěkná divočina!

 

Já to ovšem všechno zvládnu,

slovem i písmem přeci vládnu,

cesta pěkně uběhne

a pak i mé tělo ulehne...

 

Čekat bude nový den,

který naplní se pohybem.

Bude radost tady být,

z nových informací týt!

 

Cestou necestou jdu ať jsem vždy svou... 

Řízená

Držet se pod stálou kontrolou a být ve strnulosti těla i mysli. Nenechat odpočinout vlastnímu já a být stále ve střehu, aby se nic nepokazilo a bylo všechno tak, jak bylo naplánováno a přesně dáno. Snaha po absolutní kontrole všech věcí ve svém životě a naplnění všech očekávání, která jsou na mě nakládána občas vedou k paralýze sebe sama. Potom stojím se strachem z jakéhokoliv dalšího kroku, kterých mohla či měla udělat. I když se snažím plynout jako voda, která si cestu vždycky najde. Snažím se více plynou světem kolem sebe a vzdávám se věčné kontroly sebe sama i věcí kolem sebe, v některým věcech to prostě a jednoduše neumím. Mám strach, že zklamu, že to bude všechno moc, že to nezvládnu, že nebudu dost dobrá, že nedokážu dostát všem požadavkům, kterém jsou na věc kladeny. A kolotoč veškerého strachu a kontroly se opět rozjíždí. Uvolněná mysl se stahuje k pomoci a obraně, tělo jde do strnulosti a já vím, že zase musím pevně sevřít opratě ve svých rukou... A kde je to plynutí? Kde jsou ty volně proudící věci, které se mají jen tak dít? Není mi přáno, musím zase být tím velkým dospělým dítětem, které tolik touží nic neřešit a jen tak se schovat ve svých snech!

 

Dítětem být, ve snech si žít...