Kozlíkova

Opět se musíme probudit dříve, než obvykle. Spleteme si vlasy do copánků a pak se vydáme na tajnou stezku do srdce Jeseníků. Mapy přesně ví, kam trasa vede a my se postupně dovíme, jak to dneska opravdu bude. Nejprve po známým místech vystoupat kolem vodopádů Bílé Opavy, pak zamířit k Barborce a na Švýcárnu. Tady objevíme, jak bohaté jsou kapsy cyklistů. Vystoupáme na vrchol Malého Děda a přes Kozlíkovu stezku zase zpět k autu. Nohy bolí, padne i několik nepříjemných odhadů, ale nakonec jsme zde. Zvládli jsme to, objevili jsme Sokolí skály a ještě jsme se spolu pobavili. Co si přát víc?

Sokole, kozlíku, pejsku, zase si hezky vejsknu...

Hartová

Tak a už zase pereme. Pračka se otáčí a žehlička nestačí ani vychladnout. Po týdnu je potřeba doplnit zásobu čistého prádla, které bylo zlikvidováno. Ještěže dnes máme na programu jen odpočinkový den, jinak bychom asi nebyli kamarády. Je jasné, že vám to nevadí, ale já zde musím běhat od jednoho k druhému a zase nás připravit na palbu turistického zážitku. Nevadí, když to trošku drncá, ale snad to na vodě nebude zase moc houpat, aby se můj žaludek neobrátil někam pryč. Odpočinkový den totiž může být odpočinkovým jen tehdy, když je v něm alespoň trošičku práce. Bez té, totiž nemůžeme být šťastní a spokojení... Takže závěsy sem, kalhoty tam, plavky do batohu a peníze do kapsy. Vyrážíme a práci necháme ostatním!

Houpá to houpá, dnes jsem na slova skoupá...

Slonická

Brzké ranní vstávání, rychlé dobalení batohů a rychle vyrazit za dalším dobrodružstvím. Dneska ve zvláštním složení a neobvyklém poskládání. Nervozita by se dala v tuto chvíli krájet, ale vím, že tohle se opravdu nezmění. Vždycky se budu bát a vždycky budu mít strach z toho, že se beze mě moji kluci neobejdou. Proto mi nezbývá než vyrazit na cestu a začít stoupat směrem na Králický Sněžník. Cesta se vine krásnou okolní krajinou. Od posledního výstupu zde nezbyl žádný sníh, zato je tady krásně a vlhko. Borůvčí je posypáno plody a medvědi neodolají jejich volání. Postupně se propracováváme do vyšších nadmořských výšek, kde to fučí a voní větrem. Po téměř dvou hodinách dorazíme ke slůněti a nikde žádný králík! Jak je tohle možné, když je to králický vrchol? Inu, pro mě je a opět bude Slonickým Sněžníkem, i když v mapě píší zcela něco jiného. Posvačit a vyrazit zpět za naším bikerem. Snad to zvládá stejně dobře jako my a nic mu neruší jeho jízdy. Uvidíme se za chviličku, tak dávej na sebe pozor a neupadni! Mamutí sjezdy nejsou pro bábovky, ale plně ostřílené borce...

Bez bolestí není ratolestí!

Rejvízská

Tak a je to tady! Můj den konečně přišel. Výlet, který neodmyslitelně patří k našemu pobytu v Jeseníkách, dnes znovu absolvujeme. Těším se a nemůžu se dočkat, až se opět projdu po známých místech, která mám tak ráda. Chviličku po lesní cestičce a pak už po lávkách až k Mechovému jezírku. Snad zde nebude tolik lidí, abychom si mohli tento krásný koutek ticha a přírody užít. Potom zamíříme oklikou zpět do vesničky. Přitom pustíme naše medvědy z vodítka, aby se mohli napást, nasbírat si dobrých borůvek a dopřát si také něčeho výborného pro svá bříška. Sice se dneska zřejmě moc nezapotíme, přesto si užijeme mnoho krásných chvilek, které se k tomuto místu pojí. Vzpomeneme na předchozí výšlapy, vyfotíme se tam, kde je to nutné a objevíme i to, co se zdálo být již nemožné. Nová zákoutí, utajená místa a víru ve skutečnou krásu zdejšího prostředí. 

Je tu krásně, že by člověk psal i básně!

Pradědo-Kopřivná

Do čeho se dneska vydáme? Kam si vyrazíme a co podnikneme? Ráno si necháme zdát několik málo drobných snů a pak už si balíme baťůžek. Trasa je jasná a s ní i cíl, který nás dnes čeká. Nejprve kousek autem, pak autobusem, no a pak už po svých. Na začátku to vypadá jako závod v běhu do vrchu, ale je to jen snaha být nahoře co nejdříve. To abychom se brzy odpojili od davů, které si to jen pozvolna jdou k vrcholu Pradědu. Zdoláme jej v rekordním čase, nasedneme na koloběžky a hurá zpět do údolí. Sice je nutné sem tam popohnat nožky, ale nakonec se k mezistanici dostaneme. Odevzdat pekelný stroj a pak už zase po svých. Vystoupat nad Velký Kotel, uhnout značenou cestou do Schwarzhubellu a po žluté si to štrádovat pozvolna nahoru a dolů, až k našemu dnešnímu cíli. Tím je vrchol Kopřivné, kde se nejen podíváme na pískové sochy, ale také vyzvedneme dalšího člena naší výpravy. Usmátého, vydrncaného, vyježděného a spokojeného bikera, který ví, že dovolenou je potřeba si pořádně užít...

Tak sjezdu zdar a těšíme se zase příště!

Rešovsko-Jiříkovská

Den druhý a před námi tolik možností, kam vyrazit. Nakonec volíme pohodovější procházku, která nás zavede do průrvy řeky Huntavy. Zde se nachází nejvyšíí vodopád Nízkého Jeseníku, který mnozí znají pod názvem Rešovské vodopády. Po letech se vracíme na známá místa, která jsou dnes plná vody, zurčícího potoka a krásné zeleně. Neodoláme a musíme se vyfotit na každém kameni i kládě, která se vine přes potok. Užíváme si vlhkého a voňavého lesa kolem nádherné vody, která je pramatkou veškerého života. Po několika chvílích se vydáváme kaňonem hlouběji do nitra skal, abychom se opět vynořili na začátku naší dnešní trasy. Bylo to báječné a protože ještě nemáme splněn denní limit, vyrážíme za krásou řezbářského umění do Pradědov galerie v Jiříkově. Tolik je tady krásy na jednom místě, že se člověku až tají dech. Kolik šikovnosti, zručnosti a práce je za každým jednotlivým kouskem, který můžeme obdivovat. Jsme rádi, že jsme zde a neodcházíme sami. Domů s námi mizí i naše ovečka Bébí...

Díky za další kouzelný den!

Velkokotlová

Brzké vstávání, studenější ráno, velká svačina v batohu a můžeme vyrazit. Chvilinku v autě a pak už jen po svých. Stoupáme stále výš, užíváme si krásných výhledů a zažíváme svou první dovolenkovou túru. Užíváme si krásných kilometrů, které ukusujeme stále víc a víc. Nahoře potkáváme zajímavé dvojspřeží, které nás vzpruží a dodá odvahu k dalšímu stoupání. Walda a Kimík se s námi pomazlí, trošku si otřou své kožíšky do našich elasťáků, pak ještě velký skok a už zase musíme jít. Tak ještě haf na cestu a packu k tomu. Nedojdeme dál něž k Jelení studánce a Boženka nám ukusuje naší dobré svačinky. Co bychom neudělali pro kouzelný psí úsměv. No pak už jen dojít na Alfrédku, občerstvit se a už jen se skulit k Olomoučáku. Ne, na lyže to dneska ještě nevypadá, ale dobrý oběd to opět jistí...

Dobrou chuť a další krásné zážitky!

Jdoucí

První den a hned jsme začali naplno. Nabalit do auta, dojet, vybalit, najít každé věci své místo a pak hurá do vaření. Po obědě krátký odpočinek a zase se dát do práce, abychom zítra mohli vyrazit na krásnou a rozhodně dlouhou túru. Posekat zahradu, nachystat grilování, upéct perník, umýt nádobí a teď už jen poslouchat vtipkující chlapíky. Tolik toho zvládli udělat, tolik vymysleli dobrých nápadů, prošli tolik zajímavých míst, že se až bojím cokoliv dodat do diskuse. Opravdu se moc těším, že zítra budu opět na cestě. Budu šlapat, funět, supět do kopce a užívat si krásné pohledy do přírody. To teď potřebuji, to mi udělá dobře!

Nechej věci jít, tak jak mají být...

Balená

Jedno sem a druhé tam. Už se v tom zase nevyznám. V hlavě zmatek, kolem čisto, jak může být tak jisto? Člověk už se těší a nemůže si pomoct. Musí prostě vyrazit za dobrodružstvím. Ještě před jeho samotným začátkem však musí ještě přijít jedno velké balení věcí. Co vzít s sebou? Co nechat doma? Proč se tahat s tím, co možná ani neobléknu? Jak se mám s tolika věcmi vejít do jedné malé tašky? Inu, tyhle otázky jistě znají cestovatelé napříč generacemi. Kdopak by si nepoložil při balení věcí onu otázku, kam s tím? Proč bych to měl ještě mačkat do báglu? Bez toho se jistě obejdu... A nakonec zjistím, že jsem se opravdu obešla. Ono stačí mít něco na tělo, něco na hlavu a do ruky knihu a pak už může dovolená začít. Tak se zatím mějte přátelé, snad nebudete smutnit, vždyť se zase brzy uslyšíme!

Balím, balíš, balíme, věcmi k sobě ladíme...

Zotavená

Přestanu vstávat,

budu se vdávat.

Nebudu pracovat,

budu ponocovat.

Schoulím se v posteli,

přes týden

a také v

neděli.

 

Budu si užívat,

nejenom přežívat.

Hlavu si odpojím

tělo své napojím.

Přírodou budu žít,

opustím svůj byt.

Zelenou rozkvetu,

budeme tu i tu.

Uzdravím,

představím,

připravím,

napravím.

Dnes a pak každý den,

budeme odpočívat

společně pospolu

jen a jen!

Klid na duši, každému přísluší...

 

Vlnová

Je zvláštní uvědomit si, jak hrozně rychle utekl čas, po který jsme spolu. Ještě včera jsme byli dva mladí lidé, kteří se sotva rozhlíželi po světě. Hledali sami sebe, parťáka do nepohody a přítele, který zde vždy bude, když to bude potřeba. Sotva jsme se nadechli stáli jsme spolu před oltářem a napjatě čekali, až si konečně řekneme své ano. Ani ne jedno otočení hlavy a měli jsme za sebou několik let naplněných cestováním, studiem, budováním a vcházením do světa dospělých. Najednou do našich životů přilétl drobeček a z nás se stali rodiče. Starší, nezkušení, nadšení i vystrašení z nových rolí, kterým jsme chtěli dostát. A zase jen slepičí krok a jeden klokaní skok. My stojíme na prahu poloviny života. Stále spolu, stále s úsměvem na rtech a pocitem, že jsme přeci ještě mladí na to, abychom byli dospělí. No a vidíte, jsme jimi a začínáme počítat ne dny, týdny či měsíce, ale roky společného putování po tomto nádherném světě plném zajímavých míst a skutečností. Ne, ještě nevěšíme svůj život na háček. Ještě musíme mnohé objevit, poznat, naučit se a společně prozkoumat...

Nečekáme na lepší časy, sami se za nimi vydáváme!

Kolo-točová

Jsou věci, které se nikdy nezmění. A pak jsou takové, které se proměňují za pochodu. Člověk se nestačí ani otočit a už jsou věci jinak, než byly. Některá hektická rozhodnutí jsou zajímavá, jindy zase ke škodě věcí. Je to stále měnící se cosi, co nás nutí být chvíli tady a potom tam. Nepostát ani na chvilku na jediném místě a být v neustálém kolotoči dění. Vlna se valí za vlnou a každým okamžikem jsme dál a hloub, než jsme byli před chvílí. Propadáme a stoupáme, klesáme i padáme a tak stále dokola, že ani nevíme, kde nám hlava stojí. My to nějak zvládáme, co ovšem ti, kteří se narodili hluboko v minulém století? Jak ti obstojí ve změnách a proměnách života? Budou schopni se se vším vyrovnat a pochopit to? Jsou schopni ještě vnímat celistvost světa a jeho proměny? Snad ano, s naší pomocí dospějí do stejné fáze otáčení hlavou tam a zpět, kterou provozujeme i my. A když to nestihnou, nevadí... I zítra je den.

Otáčej se kolečko, pojď ke mě má ovečko!

Tygří

Jakou náladu dnes máš?

Za co se dnes schováváš?

Mračíš se, či usmíváš?

Velkou náruč rozvíráš.

Ostré drápky, hebká srst,

nedávej do klece prst.

Dlouhý ocas, černé pruhy,

chce to trošku tygří vzpruhy.

Tygři, ti jsou nejchytřejší,

jenom tady nejsou zdejší.

Přesto si je oblíbíme,

rádi je pak naštívíme.

Do cirkusu zajdem rádi,

jsou tam naši kamarádi.

Ještě chvíli tygrem buď,

tlapky, dráky, všehochuť.

Poskakuj a hopsej dál,

kdopak by tu jen tak stál?

 

S pruhy i bez, nezvládám stres...

Obohacená

Být tak tím, kým opravdu jsme. Normální lidé, s lidskými vlastnostmi, nekorektnostmi, láskou, vděčností, závistivostí, otupělostí, nadšením pro každou věc, sebevědomí, nevyrovnaní. Tedy ti, kteří si jasně uvědomují své kladné vlastnosti a negativní příznaky. Nehrají si na nic, co nejsou a zvládají to, co je jím právě dáno. Neskutečně milují a zároveň se podceňují, připravují a předcházejí všemu, co by mohlo způsobit vlny. Tedy člověčím člověkem, zvídavou osobou a nezmarnou bytostí plnou toho, co naplněno být má a prázdnou od všeho, co není důležité. Bylo by to moc krásné nemuset si hrát a nemuset hrát role, které se nám nelíbí a nemáme je v oblibě. Být tak brán jen tak, jak bychom bráni být měli. Já, zvířata milující osoba, zamilovaná do svých chlapů, s velkým srdcem na dlani a otevřenou myslí pro to, co mě může potěšit a něčím obohatit! 

Vylez z ulity, zůstaň jen Ty...

Květná

Květiny všude kam se podíváš. Vůně se line vzduchem a my stojíme uprostřed ráje na zemi. Každý koutek prostoru je osazen nějakým krasným květem či keřem. Vzduch je plný krásy a člověk je po chvíli naplněn obrovskou radostí, která jej nenechá stát stranou. I ten největší bručoun se musí začít usmmívat a s radostí pozorovat přírodu, která je všude kolem nás. Jednou udělá radost mě, podruhé zase tobě. A s tímto pocitem vcházíme, obcházíme i odcházíme. To bylo přesně to, co jsme potřebovali na naše zmučené duše, které dostávaly v posledních dnech zabrat. Abychom dosáhli ještě většího účinku, ještě vystoupáme několik výškových metrů a zde se potěšíme duchovně. Nebeskou krásou moravského klenotu, který chrání a dává pocit sounáležitosti. Víc už není potřeba... Všechno bylo pro dnešek řečeno a ostatní zůstane zachováno pro další cesty tam i zpět.

Stoupej, klesej, užívej, dobrou náladu vždy měj!

Energetická

Co připravit a jak? Nač se podívat a proč? Jak to nastavit a v čem? Zase mi jde hlava kolem a kolem z tolika otázek, které se na mě valí. Sama se už pomalu začínám horkem rozpouštět a ještě abych se věnovala dalším aktivitám. Rozhodně musím ještě dokončit několik tahů perem a pak už to všechno uzavřu. Také já potřebuji trošku odpočinku, kterým načerpán novou energii na další fungování. Možná si někdo říká, proč odpočívat, jen aktivitou lze dosáhnout většího výkonu. U mě však platí, že výdej energie musí být následován jejím dobitím. Jen tak mohu zachovat energetickou rovnováhu a zdravý rozum v hlavě. Sice se někdy nepodaří najít ten správný okamžik pro spočinutí, ale dnes to přijde. A zítra už zase bude jen a jen dobře...

Dobít energii, vzít si novou baterii!

Osvěžující

Nemám, nedám, nemyslím, neskončím, nehořím, nebořím, nelekám, nelétám. Překážím, přeskakuji, promíjím, přivítám, pověsím, pohladím, poklidím. Nakoupím, nasolím, namočím, natočím, naklepu, napravím, nanosím, naštvu se, nabarvím, nastolím. Osmělím, oholím, oloupu, opráším, obrátím, otevřu. Bojuji, bráním se, bavím se, broukám, běhám, belhám, blekotám. Cvičím, cestuji, cepuji, cpu se a cachtám. Hledám, hlídám, hádám, hlodám, hryžu, hážu. Myslím, myju, miluji, maluji, měřím i mlaskám. Nudím se, nadávám, nevrkám, nasávám, natáčím, nocuji. Slintám, sedím, slibuji, soužím se, sloužím a spaluji. Šeptám, šišlám, švitořím, třesu se tleskám i telefonuji. Učím se, usmažím, udobřím, zítra zas slovíčka natočím...

Slova běží, my jsme svěží!

Plánovací

Když se léto probudí,

nemáš těžko na hrudi.

Slunce svítí na cestu,

dej vale městu.

Do přírody pospíchej,

včelky, vosy poslouchej.

Bzučí, mručí, létají,

shon a spěch prý neznají.

Do vody a na hory,

zdolej mnohá údolí.

Nebojácně poznávej,

vzpomínky uchovávej.

Za pár dnů se uvolní,

co v těle po dlouhý čas zní.

Tvá radost, úsměv na tváři,

všechno kolem prozáří.

To je přeci nádhera,

od rána do večera,

být součástí přírody,

na nohách dobré pohory.

 

Na to už se těšíme,

ještě ovšem nevíme.

Co všechno prožijem, 

přesto si to užijem!

 

Těším se a přemýšlím, co bude, kdo a s kým...

Mající

Netoužím po ničem, co by stálo moc. Stála bych však o trochu času, který bych mohla věnovat jen sama sobě a svým blízkým. Jen trochu toho nepřehlédnutelného cosi, které řídí náš pracovní i osobní život. Byla bych spokojená za několik málo vteřin dne, který bych nic nemusela a přitom bych mohla cokoliv. Je to jako přát si vystoupat až na vrchol velehor a neztratit se v mlze. Člověk doufá, že se mu věc podaří. Věří ve své dobré zkušenosti, kterými může zdolat svět. Přesto někdy nemusí uspět a může být zklamán. Já si říkám, co je pro každého minuta času? Utracená koruna či chvíle věnovaná druhým. Nic, ve srovnání pomíjivosti světa a našeho života v něm. Můžeme doufat, že se věci k dobrému obrátí a náš čas bude zase jenom a jenom náš!

Kam se schováš, když už ho máš?

Skákající

Každý se snaží, aby dokázal obstát. Někdo však nedělá nic a jen si spokojeně kyne. Nevím, která z variant je lepší. Já sama patřím k těm, kteří se se svým životem perou a nenechávají nic náhodě. Snažím se obstát, být stále lepším a pohodovějším člověkem. Přemýšlím nad mnohými slovy, která visí ve vzduchu a pak jen trpělivě čekám, co se z toho vyvine. Je to jako čekání na něco, co víme, že přijde, ale netušíme, kdy, kde a v jaké formě se objeví. Člověk se pak snaží vnímat i ty nejmenší detaily, aby dokázal být připraven. Protože kdo je připraven, není překvapen a rozhodně ani zaskočen. Nezůstane jen tak stát někde v koutě a nechytá se za hlavu při každém vratkém kroku. Je neskutečně statečný, s odvahou čelí všemu a všem. Někdy pochybuje, ale nakonec stejně obstarává, co je potřeba. Ať naplní pocit podstaty a důležitosti všeho lidského žití...

Hop a skok, zas jsi dál než je tvůj krok!

Zřícená

Zahleděná do sebe,

nekoukám na nebe.

Těším se na tebe,

noha už nezebe.

Zřítím se nahoru,

projevím pokoru.

Přeskočím přes horu,

vyhlížím z průzoru.

Poskočím, popojdu,

cestu si najdu.

I když si zajdu,

dojdu na chajdu.

Nohy už nebolí,

podpírám se holí.

Člověka přebolí,

slzavé údolí.

Přes hory,

přes doly,

projdu i

údolí.

 

Nakonec pochopím,

co všechno dávno vím.

Že spolu zvládneme

i lety ze Země!

 

Nezřítím se, odolám, na tvé srdce zavolám...

Koulející

Chytré myšlenky zůstaly uzavřeny v knihách. Dnes je čas na tvrdou tělesnou dřinu. Bez ní bychom jistě nedosáhli těch nejúžasnějších mozkových výkonů. Tělo nutně patří k naší mysli a je tedy potřeba jej občas pořádně prohnat. Ať už pořádných cvičením, nebo pochodem za východem slunce, či neskuktečným výkonem v domácnosti. Propocené tričko, ušpalané nožky, překonané kilometry a konečně máš pocit, že se něco pořádného děje. Po hodinách a dnech, kdy se pohybuješ stále tam a zpět jsi nakonec zdolal osmitisícovku. Konečně sis dal pořádně do těla a hlavu nechal jen tak bloumat okolo. Stres zůstal v práci, nohy na cestách a ty se můžeš jen tak toulat...

Toulej se toulej, kuličky koulej!

Nezestárneš...

Jednou sem, podruhé tam. Za každým rohem čeká nějaké překvapení. Člověk je stále v jednom kole a pomalu si ani neuvědomuje, jak důležité je mít otevřené oči. Bez nich přehlédneš tolik zajímavých věcí, které tady jsou, ale ty je nevidíš. Není to jen neskutečným zápřahem, ale také jistou uzavřeností vlastního světa. Nevnímáš a stále někam spěcháš. Honíš se za dalším krokem, který má přijít, ale něco vyššího ti řekne stop! Už to nejde takto dál, už musíš něco se svým životem udělat, abys mohl zase hrdě otevřít oči, zhluboka se nadechnout a vykročit k dalším cílům. Je to jako bezpodmínečná brzda, která se spouští vždy, když cítíme nebezpečí, ohrožení, nebo vyčerpání. Snad proto bychom měli vnímat všechno kolem sebe, abychom předešli zbytečným pádům a užili si co nejvíce pozitivních, klidných a pohodových dnů...

Když si s sebou neseš kousek dětství, nikdy nezestárneš!

Zamýšlivá

Člověk váhá, zvuky se vzmáhá. Jednou hlasy padají, podruhé se zvedají. Od jednoho k druhému, člověk je vždy pro změnu. Někdy je potřeba dělat věci, které se nepředpokládají. Jindy zase tak, jak se čekají. Vždycky jsou skutečnosti skutečné a děje bezděčné. Bez jednoho není druhého a člověk si musí být vědom věcí, které byly, jsou a budou. Nezměníme nic, co bychom změnit chtěli a děláme jen tolik, kolik bychom měli. Přesto se snažíme sebevíc, abychom neměli zbytečného skoro nic. Život nám pod rukama utíká, v plotě je díra velká. Nejsme už schopni ničeho, co by nám vlastně slušelo. A tak jdeme stále dál, kdopak by se vlka bál? Snad jen ti, kteří si pískají a ničeho v životě nedbají. A ti, co přeci jen přemýšlí, přesně ví, co se tím zamýšlí...

Mysli, mysli, mysli Pú!

Šatní

Hlavně pohodlně. Není nad to, obléknout se do sukýnky, šatiček a vyrazit do práce či za zábavou. Nebo si vytáhnout pohodlné kraťásky a volné tričko, no a pak už hurá do výšin. Hned má člověk hezčí den, když se může cítít pohodově oblečen. Šaty dělají kus každého z nás. Mohou dotvářet naši přirozenost, nebo právě naopak zvýrazňovat to, co je na nás zvláštního. Každý se rád cítí v pohodě a bez zbytečných pnutí. A to nejen šatových, ale i dějových. Proto se oblékáme tak, aby nám bylo fajn a zároveň se i fajn cítili. Ať na zahradě, ve společnosti, nebo na dlouhé túře.

Nebojím se nic, šaty mají líc...

Neomezená

Když to na člověka přijde, nemůže odolat. Jedno zvířátko jde za druhým. Každé krásnější, než to předešlé. Jako zhypnotizovaný klikáš dál a dál. Minuty se mění v hodiny a ty pak v dlouhé dny. Lapen kdesi v prostoru neprostoru, strávíš půl života, který mezitím běžel dál. Nečekal, až ti vyprší data, nebo se přestaneš bát. Šel, plynul a spočíval na všem, co tě obklopuje. První nadšení je vystřídáno rozčarováním. Kam se poděl svět, který nám byl známý? Kdo vrátí čas, který spolkla neomezenost? Nic nemůže nahradit to, co prošlo a nebylo prožito. Proto se nebojme vzdorovat neomezenosti dat v omezeném lidském čase!

Neomezeně omezená, hlava ne-vymetená...

Pokladnicová

Stále je co objevovat v místech, tkerá tak dobře znáš. Všude jsou ukrytá zákoutí, která najdeš nečekaně a náhodou. Byť už ze života víme, že nic se neděje náhodou, přesto tušíme, že tohle náhoda je. Na místech tak známých najít poklad největší. To rozhodně nemůže být jen tak a také jsme nemohli být tolik slepí. Je to zde, máme z toho radost a nyní už víme, že jd stále co nového nalézat!

Poklade, kdo tě nakrade?

Travinová

V trávě se to hemží všelijakou drobotinou. Mravenci spěchají s úlovkem do mraveniště, motýlci se vyhřívají na stéblech travin, ptáčci sezobávají semínka a veverka se prohání po stromě. Divoká neděle, kterou lze zažít jen ve spojení s přírodou. Je to krásné probouzet se do sluníčka, radostného ševelení a klidného pohybu. Člověk si tak alespoň uvědomí, kolik nám toho ve městě chybí. Nejen čerstvý vzduch, ale také ticho, pomalé tempo plynutou, občasná smyslnost a lenivá radost nádechů a výdechů. Zkusme tedy tiše splynout s tím, co se nám nabízí...

Pylem obalen, smysly omámen!

Jistota

Sluníčko, zajíček, rohlík i čajíček. Ráno jak malované, které láká vzít bervičky a vyrazit. Tiše usednout do vlnící se trávy. Poslouchat šumění listí a větru ve větvích. Nechat si pohladit smutnou duši bytostným okamžikem. S vědomím, že je na světě krásně a věci jsou přesně takové, jaké mají být. Co se stalo, nedá se odestát. A jistota to je kůl, který zná každý vůl!

Je to jisté, to si pište...

Cvoková

Veselá záře ned městem. Kuchař je stále nad těstem. Člověk se diví velice, co všechno umí myšice. Jak zářné zítřky mohou být. Kolik je všechno a kolik bit. Tak si zde pádí dějiny a my určitě nejsme jediní, kdo s otevřenou pusou zírá, jak čas kolem jen fírá. Je to opravdu báječné, moci se zastavit a tvář slunci nastavit. Být s těmi, koho máš moc rád a vědět, že čas je jít si hrát. Malovat, tvořit, milovat, společně světu kralovat. Dnes, zítra, napřesrok, je snadné být jak cvok. To pak nemáš zábrany a můžeš jít i přes hrany!

Zajíček, pes, žirafa, všechno je stejně na hafa...

Doporučenka

Co si přát víc, 

než nemít nic? 

 

Co můžeme si dát, 

když nemáme se bát?

Jak zachovat chladnou hlavu,

když rozpýváš se v davu?

Jak být normální a nezpychnout,

když nemůžeš se nadechnout?

Jak žít ve světě starostí,

kde nikdo ničeho se nezhostí?

Co dělat, když jsou tyhle dny,

když necítíš se pohledný?

Co dávat a co můžem brát,

když není nikdo, kdo má tě rád?

Toliko otázka jediná,

jak tahle pohládka začíná?

Bude mít konec v radosti,

nebo se ticho rozhostí?

To zatím dneska nevíme,

zatím jeví se to nevinně.

Zatím je ticho před bouří,

kdy venku se mraky zamhouří.

Sluníčko vysvitne nakonec,

když budeš laskavý a ne pitomec!

Se slovy na rtu uléhám, rady se do srdce právě dám...