Prokousávaná...

Člověk se snaží věřit, že zase přijdou chvíle, kdy bude líp a kdy se mu bude dýchat volněji a radostněji. Kdy zvuky budou mít tu správnou intonaci a vůně ten správný odér. Kdy všechno bude do sebe zapadat a každý detail bude takový, jaký bychom si jej přáli. Vím, že začátky jsou těžké a človíček se musí překousat přes ledacos, což bývá to nejtěžší. Pro samotného kousavce to bývá složité, ale pro přihlížející je fakt kousání ještě o něco složitější, protože prožívají všechno mnohem více. Strašlivě se trápí každým kousnutím vedle, mimo samotnou látku a to je pak takové prožívání a drásání, které bychom snad nepřáli ani nepříteli. Ze zpětného pohledu si pak člověk říká, co jsem tak bláznil? Proč jsem se tak trápil? Vždyť to nebylo potřeba! Ale to už je jeho vlastní mysl i prožívání úplně někde jinde a s někým jiným. Takže soudí podle jiných pravidel a s jiným nastavením. Jenže to v tuhle kousací chvíli neví a tak kouše, prokousává se tímto bláznovstvím a jde dál, aby se zase posunul blíž tomu, co si vytýčil a co si stanovil!

Za svými cíli a ještě dál...

Bezprostřední

S intuicí se rodíme to tohoto světa a někde v průběhu našeho života se nám vytrácí ono vzácné propojení na stav, kdy víme, jak reagovat na stavy určitého bytí a fungovat přesně tak, jak se má. Nevyužívámě plně potenciálu, který nám naše intuice dává a jen tak si v klidu plnyneme světem, aniž bychom poslouchali naše tělo, případně naši mysl. A myslím, že je to velká škoda, protože tím ztrácíme hodně z toho, co nám dává život v jeho zvláštnostech i jedinečnostech. V případě, že bychom dokázali naslouchat tomu, co nám poodhaluje naše tušení budoucího a pochopení současného, asi bychom byli lepšími ke svému okolí i sami sobě. Byli bychom lepšími lidmi, lepšími současníky i moudřejšími průvodci po tomto spletitém světě, který je i tak zvláštně zamotaný svým bezprostředním poznáním. Poznáním pravdy, lásky, krásy. Vnímáním emocí, nemocí, bezmocí...

Veden intuicí, stojím před sklenicí!

Funící

Uvařím si čaj, zabalím se do teplé deky a nechám si něco klidného zdát. Takhle nějak bych si dneska představovala svůj večerní program, ale netuším, zda tohle bude přesně to pravé ořechové. Jak to tak vidím, asi budu muset zase zatnou zuby a vytáhnout do boje s nějakou tou špínou či zatoulaným špinavým prádlem. Asi to bude znít bláznivě, ale já to stejně takhle nějak očekávala a asi jsem to tak i nějak měla v plánu. Čas už to tak chtěl, že se prostě věci proměňují a v rychlém sledu zvládají ušpinit. Čekají, až nastoupí úklidová četa, která všechno napraví, uklidí, vyčistí a vypere. Prostě to dá do pořádku, do pračky a doma to zase bude vonět po všech krásách a vůních světa!

S vůní se funí...

Bloková

Pádím tímto světem,

jarem, jako létem.

Kilometry sbírám,

občas na to zírám.

Jednou jsem nahoře,

jednou zas dole.

Občas se divím,

co všechno vidím.

 

Cesty se klikatí,

vždycky se navrátí.

 

Spolu si blázníme,

i když nic nevíme.

 

Grafy a odrážky,

prošoupem podrážky.

 

Tašky si sbalíme,

do vlaku pádíme.

 

Pár dní zas proběhne,

víkend si přiběhne.

 

My se zas sejdeme,

u jednoho kamene...

 

Od skoku ke kroku, od bloku do roku!

Podnětná

My lidé jsme opravdu velmi zvláštní stvoření. Většinou toužíme po tom, co právě nemáme. Po trošce toho klidu, ve chvilích největšího ruchu. Po trošce ruchu při velkém ruchu. Po špetce vzrušení, když se nic neděje a po trošce nic nedělání, když se stále něco děje. Být starší, když jsme příliš mladí a být mladší, když se blížíme příliš rychle do staroby. A tak najednou zjistíme, že jsme se ze stádia čekání na Mikuláše dostali do fáze, kdy sami Mikuláše děláme a pak už jen za Mikulášem smutně koumáme. No prostě a jednoduše je to tak, neumíme si užít chvíle, která je nám dána a stále se snažíme toužit po tom, co bychom chtěli mít a nemáme. A proč? Vždyť to, co je teď a tady je přeci tak vzácné, tak si to pojďme užít!

Buchta sem, buchta tam, radost kam se podívám...

Příchuťová

Jsou setkání, která vám změní život a setkání, která s vámi nic neudělají. Jedny vás ovlivní a zanechají ve vás pocit důležitosti, správnosti a pocitu, že jste přesně tam, kde máte být. Že ono setkání se mělo uskutečnit a mělo se stát právě vám. Říkáte si, že jste dostali úžasný dar, který si v sobě hýčkáte a opájíte se pocitem radosti a zadostiučinění z toho, že jste se potkali právě s tím, kdo vám do života vstoupil. A pak jsou taková setkání, která nic nedávají, nebo naopak vám ze života ještě berou. To potom stojíte, cítíte se obnažení před celým světem a nevíte, zda se vám to všechno jenom nezdálo. Víte, že nezdálo, protože jste to prožili, ale co to mělo být, to opravdu netušíte... Vnímáte onen pocit změny a čekáte, jaký bude váš vnitřní dojem z toho, co jste prožili. Bude to krásné poznání, nebo velké zklamání?! Všichni si jistě přejeme, aby všechna naše životní setkání končila spíše tajuplným očekáváním, ale občas může přijít i ono neskutečně nepříjemné rozčarování. Tak na to buďme připraveni a očekávejme jedno i druhé, neb život přináší mnohé variaty a my netušíme, kterou příchuť pro nás právě chystá...

Příchutě - roztáhni perutě!

Jdi...

Občas má člověk pocit, že je potřeba něco změnit, ale vlastně netuší co. Pořád se dívá kolem sebe, ohlíží se a nikde nevidí nic, co by bylo potřeba změnit. Všechno vypadá přesně tak, jak má být, ale vnitřní radar hlásí, že je něco jinak. Pocity, které nelze uchopit, které jsou s námi a které nám občas dávájí zabrat. To je to, co nás trápí, nedá nám spát a brání nám zhluboka se nadechnout a vydechnout. Bezradně postáváme, netušíme kterým směrem se vydat, co podniknout a proč vlastně jít a kam... Vědomě odmítáme pohnout se z místa, protože tady a teď je něco, co nás poutá s tímto stavem věcí, které chceme zachovat. Ale víme, že se musíme pohnout dál. Stát na jednom místě není řešení.

Jít dál a neotáčet se...

Vyřčená

Jsou místa, kam se chci podívat a místa, která nemusím navštívit nikdy. Občas toužím přenechat starosti ostatním a toulat se světem jen tak bez ničeho a nikam. Vím, že to jsou jen pouhá přání, ale i přát si člověk musí umět. Musíme si umět dávat pozor na to, co si přejeme a proč. Protože umět si přát a přání dávat do světa je vlastně velké umění. Takové, které si většinou neuvědomujeme, ale ono nás doprovází cestou tam i zpět. Protože my si tak chodíme po tom našem světě, jdeme si od jednoho k druhému a tu a tam si přejeme. Nepřemýšlíme nad tím, co si přejeme a stále si tak přejeme. Vysíláme energetickému světu kolem mnohé signály, které chceme, aby byly vyslyšeny a pak se divíme, když nakonec vyslyšeny jsou... Proč, ptám se já? Vždyť jsme si to přáli? Tohle jsme přeci chtěli! Takže pozor na všechna přání, která máme a která si dáváme, protože jakmile jsou a nabudou jasných obrysů, budou zhmotněna a už je nebudeme moci vzít zpět...

Přát, za svým si stát!

Společná

Ještě chviličku a malou kávičku. Potom složíme básničku, nebo si zatonujeme písničku. Sluníčko nám krásně svítí a týden se pomalu překlápí do své druhé poloviny. Já pomalu začínám zase uvažovat nad tím, co budu o víkendu vařit a jaké dobroty si upečeme. Pro tentokrát se chci nechat inspirovat něčím jednoduchým a možná se nebudu bát poprosit o pomoc své nejbližší. Určitě se bude hodit dobrá rada a také pomocná ruka, která občas něco přidrží, s něčím pomůže a něco někam přimíchá či přihodí. Těším se, že tento víkend bude nejen o jednu hodinu delší, ale také o celý jeden den volnější a klidnější. Nebudeme muset nikam spěchat, nebudeme muset se nikam honit a dokonce si užijeme společného smíchu a radosti. Už se na to moc těším, že strávíme tři volné dny. 

 

Ty, já a ty....

Silná

Jak zvláštní probudit se do dalšího rána, které je stejné a přitom tak jiné. Probouzím se v jiném prostředí, se stejným parťákem, se kterým jsem včera usínala. Jsem to stále já, ale uvnitř mě se něco změnilo. Stále ještě přesně netuším, co je jinak, ale podvědomě vím, že je všechno jinak. Linky, spojnice, vztahy a ojnice jsou ještě na svých místech, ale už dlouho nebudou. Život tomu chce, aby se svět obrátit a to, co bylo známé zaniklo. Abychom si museli zvykat na jinou realitu, která už nebude táž. Proto si ještě dneska dopřejeme společný smích i pláč, srdečné obětí a bezpodmínečný slib, dneškem nic nekončí! Ač musíme říct sbohem, srdce krvácí a oči jsou plné slz, vědomí je čisté. Díky za všechny dny, hodiny i minuty, které byly...

Sílu měj!

Audienční

Nový den, nový týden, nové myšlenky, nové úkoly a nové výzvy. Neskutečně rozběhnuté informace se pomalu šíří a zase sbíhají do jednoho bodu. Ruce se míhají po papíru a zanechávají svou řádnou stopu na papíru. Den se odvíjí svým tempem, které je přesně takové, jaké má být, jen kolem oběda nabírá kvapíkového kvaltu. Naskočím na rychlík a raději vše opouštím. Vyrážím na audienci ke královně, či vlastně králi, kterou si plánuji již několik let, nebo možná pár vteřin. Snad se to už konečně povede, všechno dobře dopadne, vlak dorazí, letadlo doletí a včas dorazím na ta místa, která jsou k audiencím určena. Abych pak nakonec mohla s královským nadhledem zjistit, že nic není nemožné a všechno je přesně tak, jak má být!

Smím zde být, nebo už mám raději jít?

Tabulková

Představivost tě dostane do pohádkových míst, která si jen můžeš přát. Logika tě pak odstane z bodu a do bodu b. Skutečnost tě dostihne nepřipraveného na to, co musíš prožívat. Slušnost ti otevře dveře do mnohých srdcí a laskavost ti umožní vnímat svět s přátelskostí a nadhledem. Skromnost tě připraví na chvíle, kdy budeš mít hluboko do kapsy a nebudeš vědět kudy kam. Odvaha ti pomůže čelit tomu, co ti život chystá a vnímavost ti pomůže překonat nejeden zádrhel, který může v životě nastat. Pečlivost jde ruku v ruce s šikovností a nachystá ti mnohé dlouhé zimní večery nad tvořením něčeho, co použiješ jen zřídka. Tolerance spojená s úsměvem tě povznese nad mnohé problémy, které budeš řešit. Houževnatost, vytrvalost a důvěra v sebe sama tě bude posouvat vpřed, za tvými sny, které v hlavě máš. Tvořivost, dobrota a jistota ve svůj svět ti pomůže vždy najít cestu domů, ať už budeš kdekoliv... A tvoje dobrácké srdce, spojené s optimistickou a družnou povahou ti přinese mnohé radosti i starosti, které zvládneš a my s Tebou, kamaráde náš!

 

Tabulky měj, na svět se směj... 

Betelná

Od všeho vypnout a nabrat nový dech. Vystačit si s tím, co máš a nestěžovat si. Nést si svůj úděl s vědomím, že tatko to prostě a jednoduše mělo a má být. Někdy přemýslíme nad nesmrtelností brouka a jindy bezstarostně plyneme dnem, abychom se probudili v další dimenzi našeho žití. Nestačí nám prosté tady a teď. Jsme nenastytní. Musíme mít všechno. Musíme mít něco víc, něco dalšího, co nás prosmýkne do dalších oblastí, které nemá nikdo jiný. Abychom mohli prohlásit, tady ještě nikdo jiný nebyl, tady jsem pánem já! Snad jen tak se budeme cítit spokojenější a klidnější. Neřešíce, za jakou cenu a s jakými následky... Máme, co jsme chtěli a jsme tam, kde jsme chtěli být!

Svou hlavu mít, sám sebou být?

Zvláštní

My lidé jsme zvláštní stvoření. Máme se moc rádi a oč více se milujeme, o to víc se dokážeme zraňovat. Jakoby nám záleželo více na tom, ukázat světu, jak je láska velký cit a přitom ji neumíme dát. A kyž ji nakonec dáváme, tak jen v také míře, která není srozumitelná těm, kteří ji přijímají. Láska je přece to nejpodstatnější, co v sobě neseme. Láska má být, má hladit, má naslouchat, má hledat, má laskat, má zářit, má se tvářit, má se pýřit, má hřát, má dávat i brát. Má být tím, co dodává, co formuje, co přináší, co vnáší i obnáší a hlavně, tím, co spojuje a dává pocit jistoty a bezpečí...

Stůj při měř, věř ve mě!

Dokud...

Dokud spolu mluvíme, je všechno v pořádku. Dokud jsme si na blízku, je všechno, jak má být. Dokud o sobě víme, jsou věci tak, jak mají být. Dokud vím, že jsi někde tam a mohu vzít telefon a zavolat Ti, je to super. Dokud jsme v dosahu, vím, že jsi. Dokud nám srdce bijí, žijeme a naše životy se proplétají. Dokud jsme, jsme! Jenže přijde chvíle, kdy se z dokud stane pokud a z pokud  snad. Chvíle, kdy se musíme postavit realitě a musíme čelit tomu, co nás nevyhnutelně čeká. Ač věříme, že bychom to snad mohli změnit, že by se mohl najít způsob, jak tyhle zamotance a zašmodrchance rozplést, někde vzadu v duši nám stejně zní, bohužel vyrovnej se s tím. Za chvíli už nebude komu zavolat, už nebude s kým mluvit, už nebude mít jej na blízku. Zůstane jen stín, vzpomínka a hluboké vědomí přítomnosti, na které Tě nic nemůže připravit!

Dokud máš, nevěříš. Až ztratíš, uvěříš...

Objímací

Být vždycky připravena vyslechnout. Být vždycky nachystaná poradit. Být vždycky pro každou špatnost, která se vyvrbí. Být tady, když je to potřeba. Mít připravenou náruč a dobrou polévku, které zahřejí. Pohladit vlídným slovem a rozebrat špatnou náladu, která může být nekonečná. Taková je máma, žena, maminka, manželka, partnerka, přítelkyně, sestra, dcera, prostě žena, která má svou jasně určenou roli ve svém rodinném společenství. Je tím, čím má být a tam, kde má být. Je tou, kterou se nezbá být a je vždy přesně tam, kde ji nikdo nečeká. Tak takhle nějak bychom se mohly vidět i slyšet, kdybychom se viděly a slyšely. Jenže my většinou nevidíme a často ani neposloucháme. A to je docela velká chyba...

Nauč se poslouchat, měj se moc rád!

Nehybná

Listy se pomalinku barví do žluta a červena. Podzim se blíží a já si říkám, kam se ten letošní rok poděl. Ještě jsem si na něj nestačila ani zvyknout a už je skoro pryč. Zase se pomalu přibližují vánoční svátky, člověk si říká, že se ještě není čas, ještě by mělo být trošku pohody, než příjde ten bláznivý shon a šrumec. Ovšem čas se neptá, ten jde a spravedlivě nám ukrajuje. Každému stejně a každému přesně tu jeho částku. Teď, teď, teď i teď. Tiká si, tiká, jde si a pádí a už je tady podzim. Ano, všimla jsem si krásných stromů, jsem ráda, že jsou krásně zbarvené a kouzelně se na mě usmívají. Užívám si těch radostných okamžiků a jsem za ně vděčná. Moc děkuji za tu možnost tady být a doufám, že to bude ještě mnohokrát, co budu tuhle možnost mít. Jen bych měla malé přání, na chvíli zpomalit.

Mírnější tempo a chvíli klidu...

Netradiční

Zkoušet nové věci a dělat si radost. Vymýšlet nové postupy a nebát se posměchu. Mít odvahu k přetváření zvyklostí a netradičnímu pohledu na život. Být svůj a nemuset vysvětlovat, proč děláš změny, které zrovna potřebuješ. Někdy jsou prostě a jednoduše potřeba a není vůbec proč se ptát. Tak by to prostě mělo být a tak by to mělo být respektováno našim okolím, ať už je tím okolím cokoli, či kdokoli. Být svá a zkoušet nové věci je tak báječné a osvobozující, že to ani nelze vyslovit. Je to jako zpěv ptáků za ranního kuropění, jako kočičí vrnění a jásavý psí štěkot. Je to dětské štěbetání a radostný smích, který nemá svého začátku ani konce. Je to radost bez konce, která je stále přítomná a radostně daná, je s námi, protože je nová, nově daná a vítaná...

Nová buď, nic nesuď!

Uchystaná

Přípravy a přípravné fáza jsou někdy otravnou záležitostí. Seberou člověku hodně času a energie, kterou by mohl věnovat něčemu klidnějšímu, podstatnějšímu, důležitějšímu, ale nakonec se ukáže, že se dobrá příprava vyplatí. Pokud si člověk všechno dopředu pořádně promyslí, udělá si dobré propočty a dokáže si stanovit jednotlivosti, pak neztratí čas v rozhodujících chvílích, při důležitých momentech, které musí řešit. Je totiž docela podstatné být dobře připraven. Ve chvílích, kdy to člověk potřebuje, dokáže se rychle rozhodnout, není zaskočen a je mu celkem vlastní náležitě reagovat při řešení konkrétního úkolu. A to vše s chladnou hlavou, námořnickou rozvahou a kliden v duši. Není pak pobíhajícím chaotikem, který neví, co vzít, kam nakouknout, co popadnout a kde se vrtnout... Takže někdy je důležité překousnout hořkou pilulku otravných příprav, protože to pak nese své pozitivní výsledky...

Těžko na cvičišti, lehko na bojišti!

Účesová

Sem tam stiřhnutí, občas šmiknutí. Vlasy létají vzduchem a všude je cítít neobvyklý odér laku a jiného laku na vlasy, než jsme normálně zvyklí. Při sobotním ránu se v naši kuchyni usídlila naše paní kadeřnice, rozbalila si své kadeřnické a holičské nástroje a pustila se do zarostlých hlav všech členů bližší i vzdálenější domácnosti. Postupně si nás bere, jako pány na holení, bytem se ozývá zajímavá směsice hlasů, zvuků a smíchu, která už tady dlouho nebyla. Moje srdce jásá a jsem velmi vděčná, že se tahle akce podařila uskutečnit. I když to vypadalo jako šílenost, nakonec se to povedlo a my tu všichni sedíme na jedné velké hromadě, zase pospolu, sdílíme jednu židli, jeden prostor a jedno vědomí, že když je potřeba, tak se vyplatí držet za jeden provaz! A to i v případě tak obyčejných věcí, jako jsou vlasy...

Patka, bubina či ofina, účesem dnes ráno začíná!

Potíživá

Láska silná tak, že hory přenáší. Přežije i nejtěžší zkoušky a vydrží všechno, co se před ní objeví. Člověk by řekl, že něco takové se děje jen v románech, filmech a televizních inscenacích. V reálném životě nemůže existovat nci tak silného, co překoná věky, kontinenty a společenské bariéry, které kladou před člověka nejednu velikou komplikaci. Lze počítat s mnohým, když vstupujeme do vztahu. Lze se domnívat, jak budou věci vypadat a lze si myslet, co bude za pár let. Lze se domnívat, jak se budou tvořit naše životy a kam se budou odvíjet, ovšem, jaká bude skutečnost, to opravdu nevíme. Láska může být stejně silná, může být silnější a nebo také může ochladnout. Stejně mě vždycky dostane ta síla lidského citu, který je tak hluboký, že Ti dokáže dát sbohem, i když Tě miluje nade vše! V té chvíli mé srdce silněji buší a oči pláčí, protože vím, že to je pravá, požehnaná, jediná, jedinečná .... LÁSKA!

Kdo není schopen litovat, není schopen hluboce milovat...

Spějící

Některé dny bývají opravdu náročné, a přestože si člověk říká, že už nelze jít dál, tak pořád má dostatek síly zvednout se a pokračovat ve svém úsilí. Stále je důvod jít dál a stále má člověk proč hledat cestu k tomu jít o kousek dál. V tom, co dělá i v tom, co objevuje. Někdy to sice vypadá, že už se nepohne z místa a bude stále stát jen tam, kde právě je, ale to je jen zdání, které klame. On přijde jen další malý větřík a už víme, že jsme zase v pohybu a naše mysl nás žene dál. Nebo se na nebi objeví bouřkový mrak a my už počítáme, kolik kapek deště zvládneme, abychom byli schopni přežít, než nás zase vytopí. Ano, jsem silní, i když o tom právě možná pochybujeme. I když právě netušíme, nebo nevíme, kudy kam. Je v nás síla, která je právě teď skrytá a až ji budeme potřebovat, tak se projeví a vydá své poklady. Tak nevěšme hlavy a pojďme dál, přeci nevzdáme svou cestu tady a teď, když jsme takový kousek od svého cíle...

Na cestu se dej, do svého cíle spěj...

Nálezová

Někdy se mi stýská tak moc, 

že se neumím nadechnout.

 

Někdy to se mnou tříská,

že bych měla zalehnout.

Někdy se tolik bojím,

se sotva na nohách stojím.

Stále a dokola se divím, 

že sama sebe vidím.

Mnohdy se dívám kolem

a nevím, co je mým úkolem.

Chvílemi světem tápu,

někdy to opravdu nechápu.

Tu a tam se stébla chytám,

docela ve větru lítám.

Zachytit není čeho,

je toho tady toho

mnoho,

všeho,

mého?

Musím zas najít sebe, pak zase najdu soukromé nebe!

Chvějící se...

Jsou v životě chvíle, kdy je potřeba si přiznat, že nezvládáme všechno, co je před nás postaveno. Není nám dáno, abychom mohli všemu rozumět a všechno chápat. Nemáme schopnost vnímat svět v takových kontextech, jak bychom si přáli a jak bychom možná chtěli. Není totiž v našich silách stihnout vše, co se děje a jak moc se to děje. Je totiž nemožné reagovat teď a tady na něco, co se právě událo, když víme, že už teď se děje něco dalšího. Nemáme možnost v klidu zpracovat, pochopit, uchopit a navnímat skutečnost, která je a už se nám děje další skutečnost. Co je tedy ta vlastní skutečnost? A co je vlastně skutečné? Jak vnímat svět a jeho realitu? Máme na ni čas? A kde v tom všem je naše maličkost? Naše malé já, žádající pochopit, co se děje a proč...

Děje se dějí, stromy se chvějí!

Ustátá

Chodit včas a dělat si úkoly. Dojídat jídlo a nenechávat zbytky. Být vždycky připraven a dobře naladěn. Nemít špatnou náladu a vědět, kdy máš dost. Mít jasné názory a nenechat plavat věci, na kterých ti záleží. Být tím, kdo dává ostatním najevo, že si jich váží a věnuje jim svůj čas. Vidět v lidech to lepší a věřit v jejich spravedlivost a laskavost. Nebýt zahleděný do sebe a být zodpovědný za sebe i své jednání. Myslet za sebe, na sebe  a mít rád všechno. Být rád za každou chvíli, kdy můžu myslet na něco jiného, než na svízele života a být rád za to, že mám kolem sebe lidičky, které miluji a kteří mi dávají pocit jistoty a bezpečí. V tom je postata mého žití a v tom je podstata všeho bytí...

Ničeho se nebojím, s Tebou všechno ustojím!

Parťácká

Užívám si každičkou chvilku, kterou mám. Srdce si v těle poskakuje radostí a lidské ševelení, které se nese našim bytem je zase po dlouohém čase příslibem krásných časů. Jako vyměnění se smějeme, radujeme z hloupostí a těšíme se z vlastní přítomnosti. Běžné povinnosti jsou vlastně fajn a vůbec se nezdají být na obtíž. Společně proplouváme víkendem s veselou myslí a dobrou náladou. Sice se budeme muset za chviličku zase rozpojit a naše cesty se budou rozcházet. To ovšem nevadí, protože jsme si dali dostatek energie a síly do dalších dnů. Posbírali jsme střípky kouzel a poznání, že sám zvládneš něco, ale když máš dobrého parťáka, jde to vždycky líp!

Společní, velký dík...

Klidová

Sobota je tu a já se těším a kousek klidu a pohody. Dneska mě čekají jen samé klidné a pohodové věci. Nebudu si s ničím velkým lámat hlavu a budu se zajímat jen o to, co dát do žaludku, čím si vyklidnit hlavu a s kým se podívat na dobrý film. Venku to totiž nevypadá na žádné velké procházky a tak budu mít dost prostoru a příležitostí na odpočinek a nazábajnější činnost, která k tomuto ročnímu období patří a to je čtení. Knih mám dostatek, dobrého naladění taky, tak jen hurá do toho. Těším se, že snad zase po delším čase v naší rodině zavládne pohoda, klid a vyrovnaná nálada.

Klidu zdar, ostatnímu zmar!

Dodělávací

Jeden úkol doděláme a další už na nás vyskočí ze šuplíku. Nějak se nám ten pátek vysmívá a nedává nám odpočinout. My bychom sicu už nejraději všechno sbalili a utekli domů, ale takhle jednoduché to mít rozhodně nebudeme. Ještě to chvilinku potrvá, než se opravdu sbalíme a vyrazíme deštěm, větrem a plískanicí do tepla domova. Ještě budeme muse vytisknout nějaký ten papír, dokončit nějakou tu činnost, zadat nejeden domácí úkol a vysvětlit podstatu problémů, které studenti nechápou. Při pátku věc poněkud složitá, ale nakonec se dočkáme pomyslného večerního zvonění a můžeme i my s klidem duše zamknout kancelář a vyrazit domů. Pro mnohé už víkend začal a my se také už konečně dočkali. Nedodělky jsou hotové a klidný víkend je před námi...

Není nad dobře vykonanou práci, že?

Perspektivní

Správný úhel pohledu, jiná perspektiva a věci najednou vypadají jinak. Ten, kdo se zdál naprosto v pohodě se hroutí a ten, kdo se jevil jako vystresovaný uzlíček nervů, je teď úplně v klidu. Je to prostě a jednoduše o našem náhledu na to, co zrovna v danou chvíli považujeme za důležité a co je pro nás podstatné. Věci, které se lesknou a třpytí se většinou velmy rychle rozplynou. A to, co má krásu ukrytou uvnitř, sálá své kouzlo přes oponu všeho kolem. Je to jako s lahodným vínem, jeho výtečnou chuť poznáme nejen po čichu, po zraku, ale i po šmaku a teprve ve spojení všech těchto částí se nám vytvoří paleta plnosti vína, jež chutnáme. Stejně jako člověka nepoznáme při jediném vysloveném slovu, musíme vyslechout alespoň pár vět a zažít několik situací, abychom pochopili jeho náturu. Pak zjistíme, kým pro nás je, a v jaké perspektivě u nás stojí. A čím více pohledů a perspektiv vyzkoušíme, tím více náhledů a zkušeností získáme. To se nám pak bude hodit pro situace, které přijdou...

Úhel sem, úhel tam, všude kam se podívám!

Stolová

V jednom kole,

v jedné škole,

v jedné hlavě,

při jedné slávě.

V jednom kruhu,

v jednom pruhu,

v jednom řádku,

v jednom pátku.

 

S jednou hlavou,

s právě tou pravou,

s jednou levou,

s tou co chci s sebou.

 

Za jedním bukem,

s tím jedním klukem,

půjdeme spolu,

u jednoho stolu.

 

Budeme stát,

budeme se smát,

budeme se prát,

budeme si přát

a budeme se míti

Ty i já spolu rád!

 

Děkuji za to, že jsme spolu u jednoho stolu...

 

Obtížná

Náročné dny a náročná rozhodnutí, která musíme dělat nás vedou k pocitům, které nám nedovolí dýchat. A když se konečně nadechneme, tak zjistíme, že vlastně stojíme stále na tom stejném místě a nepohli jsme se ani o kousek. Náročná cesta je stále před námi a náročné dny nás straší svými požadavky. Není nic, co by mohlo pomoci a není nikdo, kdo by byl schopen dát tomu všemu řád. Jen my sami víme, jak hluboké jsou díry, do kterých nedohlédneme a jak široké jsou břehy, které nepřeskočíme. Snaha je důležitá, podpora potěší a statečnost se cení. Síla je potřebná, chytrost je zásadní a sliby se dávají proto, aby byly naplňovány právě v těch nejnáročnějších dnech... Proto dýchejme, mějme se a věřme, že budoucnost bude přesně taková, jaká může být!

Stav beztíže přináší obtíže...