Oslavovací

Poslední den školního roku, děti dostávávjí svá vysvědčení a těší se na volné dny. Také rodiče s napětím očekávají, jaké nakonec to vysvědčení bude. Jedni netrpělivě, jiní s klidem informovaného námořníka. Ať už je to výborné, dobré či horší, je to pokrok, který potřeba pochválit. Známky jsou jen jistým ukazatelem toho, co děti zvládly a snad proto bychom se měli nad řadu drobností povznést. Není nic špatného na tom, když nejsou známky pouze jednotvárné. Pokud vidíme snahu a úsilí pochopit a ono to nejde, nedá se nic zlomit přes koleno. Někdo potřebuje systém, jiný čas a někdo zase neustálé opakování aby si poznatky zafixoval. Ať tak či tak, až život sám ve svém běhu ukáže, nač dítě stačí, v čem je dobré, co mu jde a v čem vyniká. A rozhodně platí, že jedničkáři nemusí být těmi nejskvělejšími a nejlépe hodnocenými z pohledu jejich dospělých životů. Proto oslavme dnes dětskou i naši vlastní snahu, dejme si něco dobrého na zub a mějme na paměti, že co není dnes, může být zítra....

S oslavou a malou zábavou po celý den!

Pokládací

Člověk je zvláštním skupenstvím a klade si mnoho otázek. To kým jsme, je otázkou největší. Dosud netušíme, zda jsme sumou genů, nebo určujícím faktorem je naše profese, či něco tak obecného, jako identita. Tak jak rosteme a dospíváme, tak roste i dospívá pohled na nás samotné. Lidské tělo je od svého počátku tvořeno buňkami různých druhů a v průběhu let se i ony opotřebovávají, mění. Velmi často dochází k jejich přerodu do jiné podoby a my jsme pak někým jiným. Pokládáme si otázku, zda jsme ještě tím, kým jsme byli před dvaceti lety a zda jsme schopni rozumět svému mladšímu okolí. Vyvíjíme se, naše já je na začátku vztahů jiné, než na jejich konci a nikdy nejsme přesně taková, jací jsme se narodili. Byť je vývoj nezadržitelný, jsme to stále my? Není to již někdo jiný? S jiným účesem, jinou tělesnou stavbou, jinými buňkami? Pokud vytvoříme novou věc, nenapadne nás ji považovat za tutéž, kterou máme doma. Pokud ovšem věc používáme a postupně v ní nahrazujeme jednotlivé pokažené, zlomené či porouchané části, je to tatáž věc, původní, stále existující, stále funkční, avšak přesto ne původní. Vyvinula se, omládla a již není stejnou. Kdo tedy jsme a co nás charakterizuje? Pouhé vnitřní já, nebo i měnící se tělesná schránka? Jsme obojí, neoddělitelně spjaté a jednotné. Jen v každém okamžiku se měnící a uvědomující.

Proměny jsou dobrodružstvím každého jedince...

Hysterická

Není nic horšího, než škodolibá radost ostatních, nad našimi neúspěchy. Většinou okolí nepotěší víc, než když se nedaří a propadáme zoufalství. Proto je mnohem větší zábavou nepodlehnout hysterii z neúspěšných pokusů o cokoli a s úsměvem čelit negativům. Je zábavné vidět naštvané okolí, které čekalo, že nás najde v troskách, s uplakanýma očima a zhroucené nad nezdařeným dílem. A ono je všechno jinak. My tu sedíme, usmíváme se na svět, jsme v pohodě a hysterie pomalu přechází na všechny kolem nás. Jsme v pohodě, nic nás nerozhází a ještě se dokážeme pobavit kyselými tvářemi přejících přihlížejících. Nevyhráli jsme, ale pokořit se nedáme! Zlomit nás může jen to, co si opravdu připustíme a co nelze ovlivnit. Vše ostatní je jen naší volbou a rozhodnutím, které uděláme. Jen to jak se k věci postavíme je pravým obrazem vniřního světa prožitků a dopadů na naši psychiku.

Bez hysterie, okna jsou přeci plné vistárie!

Svobodný determinismus

Modrou či zelenou, velkou či malou, teplou či studenou? Volby doprovázejí každý krok našeho života a je tedy nasnadě se ptát, zda se i my sami stáváme díky rozhodnutím určitým člověkem, nebo je nám všechno v životě určeno předem? Myslíme svobodně, necháváme plynout myšlenky a snažíme se vybrat si kým budeme. Jisté situace nás přesvědčují o tom, že rozhodnutí byla předurčena a deterministicky dána. Lidská zkušenost nám dává možnost o sobě smýšlet jako o svobodných lidech. Jsme si vědomi svých skutků, ale zároveň si neuvědomujeme příčiny, z nichž tyto skutky pramení. Svobodná vůle nám poskytuje naprostou svobodu jednání a také volba je svobodná. Nikdy ovšem nevíme, co se stane a tak jednáme a smýšlíme tak, jako bychom svobodnou vůli měli. Iluze svobody se zdá být klíčovým momentem, bez ní by nás ochromovalo vědomí, že cokoliv uděláme stejně nebude mít žádný vliv na to, jak se budeme dále vyvíjet. Jaká bude naše budoucnost a propadli bychom se do stavu nečinnosti a bezpředmětnosti. Nikdy nevíme co je uvnitř, co je za dalším rohem a co bude za rok. Pro každého z nás platí, že my sami jsme tvůrci svého štěstí, pokroku, budoucnosti a lepších zítřků. A přesto nic není plně svobodné, protože se podřizujeme tomu, kde žijeme, tomu s kým žijeme a tomu, proč žijeme. Ideální je proto víra ve svobodný determinismus a určenou svobodu!

Svoboda je břemenem smysluplných rozhodnutí...

Řešení

Otázek tisíce, možností ještě víc, co si nám počíti, když nevím vůbec nic. Stojím tu opodál, ruce se třesou, nohy mě dále již neunesou. Obavy, soužení, kde je mé souznění, uteklo, zmizelo, vráskami na čelo. Řešení nic nezmění, v obět se promění, v zuřivé zurčení, slova se promění. Nezmění souznění bláznivé mé snění. Hlava se nesnaží, ruce se připaží. Zítra zas bude den plný a pravdivý, dneska je klidný a neživý. Slunce se schovalo, dusno nám zůstalo, déšť se nám vyhýbá, rukama zakrývá. Nic už se nezmění, nemáme řešení, zítra se pokusím, dohadů zakusím. Hlava se nebojí, tělo se zahojí, duše zas pokvete, ma jaře i v létě. Všechno se upraví, všechno se napraví, přijde zas klidný den, s mámou a tátou jen...

Každičké trápení má i své řešení!

Třaskací

Maličkost a výbuch je tady. Držíme své emoce pod pokličkou a sobota se zdá být v pořádku. Jak to všechno dopadne a kolik úsilí to bude stát? Není nic co bychom se nepokusili udělat, aby výbušná atmosféra povolila. Počasí se snaží také umoudřit, ale vlhost tomu nenasvědčuje. Teplo, vlhko, dusno a výbuchy k tomu. Tohle přežít se rovná překonat maraton. Jdeme se připravit na start a brzy vyrazíme, aby naše trápení již mělo konec.

Třaskání zdar a vedru nazdar!

Nachytávací

Konec školního roku se nezadržitelně blíží. Děti už jsou každým dnem nedočkavější a s nimi i jejich rodiče. Každému v hlavě zní, už aby byly prázdniny a žádné povinnosti. Těšíme se na volné dny plné sluníčka a zatím netušíme, jak dopadneme. Jisté je, že léto se blíží, teplota stoupá a s ní i příslib volnosti, klidu a pozvolnějšího tempa. Ještě je potřeba dohodnout známkování, vypsat a vytisknout vysvědčení, uzavřít zkoušky a hurá k zaslouženým prázdninám. Leccos jsme se naučili, v mnohém jsme se zlepšili a co nevíme, tím se nenecháme nachytat. Není žádný mezi námi, kdo by dokázal odpovědět na každou otázku a taky snad musíme něco nechat pro další školní rok. Nás nenachytáte paní učitelko, my už mnohému rozumíme a víme, kde nám hlava stojí. Ale za pár dnů už to bude stejně jedno, budou prázdniny, volno, odpočinek, nicnedělání a dobrá nálada. A dnes? Dnes už jen páteční klid a pohoda. Není kam spěchat, není co řešit, není kam utíkat, vždyť každý má pátek rád!

Krásné je společné mlčení, pěknější je společné jančení...

Obrázková

Veselé barvičky, dětské tahy a umělecká ztvárnění reality. Krásno a útulno se rozšířilo na pracovišti i v mém srdci. Hřeje mě pocit dobře vykonaného a jasně směřujícího, které na mě ze stěn kouká. Při pozornějším pohledu zjistíme, že tahy nejsou umělcovy a přesto těším moji duši. Co chybí na zručném a uměleckém ztvárnění, to pokrývá duchovní krása okamžiku. Lístečky padají , ruce se protínají a šikují do koruny stromů. Nádhera barev a paleta odstínů dává tušit dětskému pohledu na svět, z perspektivy dospívajícího kluka. Za každým tahem je cítit radost z celku i smyslové vnímání jednotlivostí, které pochytí zkušené oko mamouše. Radost je veliká a to je to nejdůležitější... Umění necháme umělcům a radost si užijeme sami tak, jak ji máme rádi.

Drobnosti a pochybení dávají stěně život!

Připomínková

Zapomněl, připomněl, vzpomněl, pomněnka, domněnka, uzemnění, rozumně. Tak se chci chovat i tak chci být, jen tak si životem pro změnu jít. Nemuset kličkovat, nemuset stále hrát, být jen tím, čím jsem já, co v mém srdci se odehrává. Nikdo tu nestojí o duši bloudící, každý chce jen život kypící. Každý má představu, přitom i svou hlavu, jak se to promítne a kam to všechno tne? Netuším, nechápu, své věcí odkrývám, každého k upřímnosti vyzývám. Nakonec zjišťuji, že jsem tu jediná, kdo srdce bezelstně v šanci dá. Nepůjdu, nevrátím, raději utratím, raději vzpomenu, chmury si zaženu. Přípravou, rozumem, domněnkou, svým umem, půjdu a neztratím, domů se navrátím. Tam je vždy klid a ráj, ať je leden či máj...

Ani dnes není pozdě začít znovu!

Parfémová

Vůně všech koutů světa jsou zachyceny v malinkaté lahvičce. Ta se třpytí jako diamant a leskne jako odlesky duhy na slunci. Vanilka, ibišek, růže či iris, myrha, ambra i konvalinka, tím vším můžeme vonět, pokud se rozhodneme. Samotný výběr není nic jednoduchého a vyžaduje pečlivé zvážení všech možností. Komu je určeno, pro jaký účel, věk osoby, pohlaví a také jeho rysy. Pokud je žena robustní a spíše sportovně založená, těžko si představíme romatickou vůni. Naopak křehká dáma, s princeznovskými sklony nebude používat vůni těžkou, usedlou. Je to úplná věda a to nemluvíme o samotném vzniku vůní. Ten, kdo je připravuje, musí mít vytříbený čich, smysl pro krásno a představivost zrozenou čichem. Těžká i odpovědná práce, jistě spojená s mnoha neúspěchy, zklamáními, ale i vítězstvími a voňavými dozvuky. A my? Na nás je najít si ten svůj, jeho se držet a drobně experimentovat s tím, co jsme schopni a v jakém rozsahu si můžeme dovolit.

S vůněmi i bez, najdi si svou mez!

Úplňková

Měsíc se vyhloupl na oblohu a noc září jako den. Spánek je neklidný a všechny myšlenky se stávají skutečnější. Nedokončená realita se objevuje ve snech, běháme, útočíme, řešíme a zplna hrdla se smějeme. Krásné i nehezké, lehké i záludné se zdají věci prožívané ve snech. To, co reálný život neřeší, je na pořadu snové reality. Představení začíná, opona se rozprostírá a herci nastupují ke svým výkonům. Dopředu nelze odhadnout, jaké budou výsledky a co všechno se bude dít. Předpoklady jsou jasné. Dokončit to, co bylo započato v životě a dát myšlenkám odpočinku, aby nemusely myslet. Po horečné a upracované noci se pak budíme do reality, která je na první pohled záhadná. Byla to pravda, nebo sen? Ukončily se nežádoucí vztahy a vyřešily problémy v práci? Po chvilce prozření dopadá realita a víme, že to byl jen sen. Plný nereálných prvků, neskutečných řešení a možných cest, na které v životě nemáme šanci se dostat. I když, co my víme? Třeba se i sen stane jednou skutečností a překoná i realitu v její reálnosti...

S měsícem na odvrácenou stranu a ještě dál!

Vařivá

Hovězí na houbách, špenátová polévka, strouhaný párečkový mix, žemlovka a nevím, co ještě dalšího mě dneska čeká v kuchyni. Takový desetiboj už jsem dlouho nezažila, ale co bych pro svoje kluky neudělala. Je to při jedné práci a každý bude mít podle své chuti to, co si přál. Tak nám to dneska doma voní všemi vůněmi orientu. Od sladkého k masitému a od uzeného k zeleninovému. Ještě, že nám to nevadí a naše čichové buňky si přijdou na své. Když se vaří, je to nádhera vidět vznik polední dobroty, ale i v průběhu vzniku všechny vůně a chutě se pomalu mísí v kouzelnou a neopakovatelnou příchuť nedělního oběda. Jsem ráda, když mohu pomáhat a zároveň se trošku předvést, že ještě nepatřím do starého železa a ledacos zvládnu. U plotny, na trati, ve škole i přípravě na zkoušky...

Tak dobrou chuť a ať si pošmáknete!

Chystaná

Od rána jako na trní, budík zvoní a já bych chtěla ještě spát. Kdo vymyslel ten šílený nápad vstávat o víkendu  řítit se ven? Proč nemůžeme v klidu prožít jedno ráno bez stresu a spěchu? Možná už to ani neumíme. Stále se někam chystáme, něco překládáme, balíme a když přijde volný den, ani si jej neumíme beze spěchu představit. Jak by bylo krásné moci se jen tak válet v pelechu a nemuset vstávat! Snad alespoň o prázdninách přijde náš čas a všechno to brzské ranní vstávání si vynahradíme. Budeme spát, trošku sportovat, něco málo se bavit a hlavně aktivně odpočívat. Jen tak se lze připravit na další kolotoč kroužků, úkolů, drobných akcích a každodenních povinností. A jak je vidět, plán je to dobrý, nachystaní jsme a teď už jen začít rychle realizovat do skutečné podoby!

Létu zdar a povinnostem zmar....

Plánovaná

Jaký bude zítřek, záleží na prožitku z dnešního dne. Každý okamžik lidského života je propojen s aktuálním stavem věci. Vytváří prostor pro následující a dává možnost plánovat, co bude když... Snad platí, že člověk rád plánuje a velmi rád se drží svých předpokladů. Je zklamaný, když se neuskuteční, nebo proběhnou jinak. Co si neuvědomuje je fakt, že žádný plán, nelze dodržet beze změny. Právě změna je tím, co umožňuje posouvat se dopředu a dávat prostor pro budování nového světa. Beze změn a striktních plánů bychom neměli postaveny mosty, chrámy, školy, ani sportoviště. Vždy se totiž snoubí budoucí plán a představa fyzicky vybudované skutečnosti. A v tom tkví celá pravda. Bez plánů a změn, bychom neměli budoucnost, která je pro nás podstatná. Budoucnost nás, našich dětí i jejich dětí. Budoucnost, s pády a omyly, kterých i my jsme prožili mnoho!

Den s plánem i bez, budoucnost je naše mez...

Charitativní

Je krásné pozorovat ruch, který je všude kolem. Kolik lidí se dnes rozhodlo podpořit dobrou věc a pomoci. Sportem se dá vydělávat, je možné jej použít k rozvoji tělesné i duševní pohody, ale asi málo koho napadne využít jej k charitativní akci. Nejen že se člověk protáhne, ještě pomůže. A protože spojení dobrého s užitečným láká mnohé, také dnes je tady celkem plno. Vůbec nevadí ruch a trocha nepohodlí, dobrý pocit na duši je tím nejlepším poděkováním. Celou skutečnost korunuje pohled na ty, kterým pomáháme a to je opravdu krása. Moje oi vidí upřímnost, otevřenost, radost z každého pohlazení i skutečný zájem o veškeré dění. Nabíjí mě to a směřuje, hladí po duši a dává pocit z dobře vykonaného díla...

Malé věci dokáží skutečné zázraky!

Zklamaná

Pocit smutku a vnitřního rozladění mě provází na každém kroku. Snaha a úsilí, které bylo vloženo do příprav přišlo vniveč. Přemýšlím, kde se stala chyba a v čem jsem se zmýlila. Člověk vchází do věcí s plnou vervou, připravuje se a chystá tak, jak je jeho nejlepší vědomí a svědomí. A nakonec se najde jiný člověk, který vše shodí jediným slovem! Je škoda, že se lidé nedokáží k sobě chovat s větší úctou a být zdvořilí. I negativní slova lze vyjádřit s úctou k těm, kterým jsou mířena. A v případě, kdy se jedná pouze o subjektivní názor, je potřeba být obzvláště opatrný. Nikdo z nás nejsme neomylní, děláme chyby a z nich se učíme. Co si ovšem vzít ze slov, která vlastně ani nebyla kritikou obsahu, jako spíše hledáním záminky pro hádku? Těžko soudit, co člověka vede k takovému jednání, já ovšem citím velké zklamání. Nad ztrátou času i energie, kterou jsem mohla prožít v milejší a přívětivější atmosféře. Teď už vím, že nemá cenu se prát tam, kde ani smrt nebere!

Sotva najít radost tam, kde se lhostejnost a povrchnost usídlila...

Šupsová

Hup sem, hup tam, dneska je den bez zastavení. Jedeme na plný plyn, nezastavujeme a řítíme se do dalšího kopce. Den běží jako bláznivý a už je tu zase večer. Druhý den tohoto týdne a já si připadám, že jich snad už bylo sto. Klid nikde, pohodové pracovní výkony v nedohlednu a kolem jen vyprázdněné pohledy a otázníky v očích. Kdy tohle ustane? Snad už brzy, abych konečně mohla zkusit také v klidu žít. Člověk nemá jen práci, ale i osobní život, který většinu týdne dostává na frak. Asi by ani nevadilo, kdybychom se cítili dobře a také dostatečně ohodnoceni po všech stránkách. Jenže tomu tak není a proto je zmatek v hlavě větší, než by si člověk dokázal představit. Neskutečné propady a zajímavé skutečnosti pak kolem letí, bez síly reagovat a uskutečňovat cokoliv dalšího. Nechceme být povrchní a dělat věci jen proto, že musíme. Ovšem mnohdy nám nic jiného nezbývá. Tak šup šup šup, už je čas!

S umírněnou rychlostí, bez poranění a s radostí, po celý den...

Obyčejná

Pondělí udeřilo plnou silou do vyhřátých pelíšků. Je nutné vstávat a připravit se na další dlouhý týden. Je jasné, že se běhu času nevzepřeme, přesto by to bylo fajn. Mít moc a umět posunout čas, či si trošku časem putovat. Bylo by fajn mít možnost být tady a pak zase tam, kde je nám příjemně i krásně. Ale tyto schopnosti nemáme, proto je tady pondělí a je nutné vstávat. Jak se nechce, když postel je tak příjemně teploučká a vedle slyším zvuky nejkrásnější. Dech se úží a srdce je sevřené samou radostí i láskou. Tak proto jsem měla otevřít oči už teď! Abych viděla tu krásu a slyšela zvuky tichého medvědího chrupkání. Malý a velký medvěd spolu spinkají, jako by měla přijít zima, ale jediné co přišlo je skoro letní pondělí. Je potřeba vstávat kluci moji, snídat a vyrazit každý za svou prací. Tak šup, šup, už je čas a čeká nás, pondělí plné krás...

Krásné pondělí, kdy se medvědí podělí, všem!

Šlapací

Kola se otáčí, krajina ubíhá, kolem se točíme a už jsme u mlýna. Za chvíli vystoupit, rychle se vykoupit. Pošlapem do lesů, batoh si ponesu. Dneska je neděle, slunce už svítí a my jsme na cestě, všude samé kvítí. Těším se, raduji, boty si vyzuji. Vodou se proběhnu, svahem se skoulím, zítra zas na jednu, notu se vzdálím. Ještěže volno mám, klidu si vychutnám. Práci svou vykonám a zároveň krásně je nám. Kilometry běží, my jsme stále svěží. Voda nás nabíjí, myšlenky rozvíjí. Ani se nenadám, túra je ta tam. Škoda že musíme vydržet do léta. Já bych už od zítra chtěla si tak létat. Běhat a skotačit, venku se krásně mít. Všude si pochodit, boty své zahodit. Krásně je, úžasně, když nohy šlapou, to nám pak srdíčka tak krásně klapou...

S prošlapanou botou a kilometry v nohách, krásně je na horách!

Slavnostní

Svatební zvony už zní, nevěsta s ženichem jsou nádherní. Sobotní obrázek jako vystřížený z letáku na štěstí. Je nádherné, když se dva lidé mají rádi a svou lásku zpečetí slibem, který je posvátný. Láska je totiž to nejdůležitější, co člověk člověku může dát. Je potřeba ji hýčkat, zkoušet, pečovat o ni a starat se o každý její aspekt. Láska potom klíčí, jako dobře zalévaná květina. Poskytuje lidem květy, plody, vůni, nádherný pohled a spokojený klid. Snad i dnešní snoubenci naleznou to, co já už před dvaceti lety. Budou šťastní i ve chvílích zkoušek a zjistí, že láska milenecká, může přerůst i v další podoby. Mateřskou, manželskou, otcovskou, přátelskou i mileneckou zároveň. Je tím, čím ji člověk chce mít a je jí tolik, kolik je schopen sám dát...

S láskou má člověk víc, než s hromadou peněz!

Nesnadná

Kotel vře, dusno, zpocená těla, z reproduktorů se linou známé tóny písní. Moje dospívání se vrací v plném rozsahu. Jsem plná slov, broukám si texty, ječím jako zblázněná a užívám se plnými doušky návrat do puberty... Dnes ovšem s plným vědomím, že svět na mě nečeká s otevřenou náručí, ale musím se sama přičinit, aby byl takový, jaký ho chci mít. Přede mnou stojí to nejdůležitější mého života. Opora ke stáří a mladistvý elán do každodenního shonu. Světla svítí, probleskují nad našimi tvářemi, které planou nadšením a záplavou tónů. Jednou jsme nároční, jindy víme co cítíme a pak zase držíme místo při malé noční bouřce. Všechno přežijeme, odtančíme a nakonec si i reklamu na ticho zazpíváme. Tiše budou znít nevyřčená slova a vyspívané tóny. Nebude snadné zapomenout. Co je však jisté, byla do jízda, jako zatím žádná jiná. Nesnadná, krásná, udýchaná i veselá a tak by to mělo asi být...

Náročné nemusí být nemožné, stačí jen dělat věci s láskou a srdcem!

Lícová

Kolik je slov a kolik tváří, přesto jen jedna tu září. Sluníčko na zemi, klidná síla v bouřlivém čase náhod a nebezpečných rozhodnutí. Stojíme, hledáme, čekáme a dopředu nevidíme. Jen mlha, zastřený obraz amnoho nevyřčených slov. Tolik bychom chtěli říct, ale není komu. Prázdnota se usadila v našich životech, které nejsou ničím a přesto vším. Jak je možné pracovat a milovat ve světě neskutečných tváří? Není cesty zpět, jen stále vpřed jsme hnáni životní silou. Jsou kroky, které mizí a kdesi v dálce vidíme jejich stopy. Snad naše, snad jiné? Netušíme, chápeme a vnímáme dny. Kolik, kolik ještě zbývá času, než všechno uhasne a zbyde jen prázdno... Nevíme a proto běžíme dál, aby život za to stál. Kdo by se konce bál, když dnes je dnes a zítra se uvidí. Fatalismus není na místě, jen víra v dobré, kam se zase vše obrátí!

Rub a líc, co je víc...

Nabízená

Vím, jak se teď cítíš. Dovedu si mnohé představit. A přesto jediné, co ti mohu nabídnout je moje otevřené srdce a náruč. To ovšem nestačí a nemůže zacelit rány, které člověk má. Doufám, že vědomí blízkosti a pomocných rukou pomůže v uzdravení. Nikdy to již nebude takové, jaké to bylo před tím. Může to být ale dobré a horší. Kterou cestou se dáš? Kam půjdou tvé kroky? A vezmeš s sebou i ty, které máš ráda? Těžko se odhadují rozhodnutí, která nemění jen náš život. Jsou zásahem do života všech, kterých se to týka a mohou tak způsobit mnohé komplikace. Věř, že život je bojem, který nelze prohrát. Je tím, co tvoříme, co sdílíme a co vychází z nás. Neboj se využít vše, co život nabízí, abys nemusel později litovat. Co již odnese čas, nikdo nevrátí. Co prožijeme, nikdo nám nemůže vzít...

Nabízím, posluž si!

Svižná

Čerstvý vítr honí drobné smítky po cestách. Všude ticho, ptačí štěbetání a odlesky zvuků města. Nechávám plynou čas a vzpomínám. Na drobná zranění, velké úspěchy i malé radosti, kterých byl vždycky plno. Ztratilo se dětství, přišlo dospívání a pak dospělost. Člověk se sám stal dospělým, rodičem, rádcem i dítětem. Přebral zodpovědnost za svůj život, za směrování života partnera a následně i dětí. Kam se poděly všechny drobnosti? Kde jsou ty krásné maličkosti dětství? Co mě čeká za dalším rohem? Netuším, jediné co vím, že musím a chci jít svižně dál. To je moje cesta, vpřed, za dalším cílem, za dalším poznáním... Cesta je tím, co nás obohacuje, co nám dodává pocit naplnění a nedovolí ustrnout v zapomění.

Svižně vpřed a cesta je tu hned!

Ustrojená

Převlékám a přemítám, co všechno mám, co se podařilo i co ještě zbývá napravit. Vždycky když člověk vchází do nového těla má pocit, že musí udělat něco jinak. Ovšem skutečnost je odlišná. Děláme jen to, co umíme, co jsme se naučili a tak, jak jsme se to naučili. Odnaučit se chybám a přešlapům není vůbec jednoduché. Vyžaduje to zejména uvědomění si nutnosti změny, uvědomění, že chyba byla učiněna a nyní je nutné ji napravit! Potom nastává fáze přemítání nad tím, co bylo učiněno špatně a jak moc se člověk musí snažit, aby špatné napravil. Snad nejtěžší je sama náprva, která trvá velmi dlouho. Něco pokazit je záležitostí sekund, něco napravit, pak může trvat i celý život. A pokud se dostaneme až sem, jsme připraveni začít měnit to, co bylo poškozeno. Měnit, napravovat, ospravedlnit se a pomalu či nejistě jít dál. Kam? Do neznáma, kde můžeme jen my, v novém úboru a s novým předsevzetím, že teď už to nikdy nebude jiné. Jen dobré, milé a krásné...

S pocitem ustrojení do změn, na tom přec nic není!

Luštitelská

Mnoho políček a každé má své písmenko. Jednou je výsledek vtipný a jindy poučný. Každá nevylněná mřížka je výzvou pro mozek. Vědomosti se jen hrnou, ale někdy se i zaseknout. Staré čínské platidlo na čtyři? Páni, kdo to má vědět. Já tedy ne, tak zkusíme doplnit ostatní a ono to vyjde. Tael je výsledek a možná i začátek dalšího poznání. Hlavně nezakrnět, tříbit myšlenky a vědět, kdo jsem. Ztráta vlastního vědomí je cestou do pekel. A na to snad máme ještě čas!

Rychlá nápověda a vyluštěná tajenka pro každý den...

Pomaličká

Plavu si a přemýšlím. Hlavou myšlenky letí, tak jako mraky po obloze. Jarní příroda je v plném květu a ve vzduchu je cítit léto. Pohled do kalendáře nás přesvědčuje o tom, že dny letí, jako o závod. Přesto bychom uvítali ještě rychlejší tempo. Prázdniny se blíží každým dnem a ním se zdá, že se jich snad nedočkáme! Netrpělivost se střídá s trpělivým přístupem. Volno je na dosah, jen vztáhnout ruku a uchopit. Ještě předtím však musíme ukončit to, co zbývá. A pak? Pak už jen krásné a klidné dny plné slunce, volna, odpočinku a všeho, co k létu patří!

Pomalu ale jistě, bude léto na svém místě...

Smíšková

A je to tu. Pomalu se to blíží, vnitřní pocit šimrání na těle, drobné zurčení potůčku, které protrhne hráz. A já tu stojím a směju se na celé kolo! Smích, kouzelné cosi, co boří hranice a roztápí i ty největší problémy světa. Stačí drobnost, váhavé zakolísání, přeřeknutí či jen neobvyklost a máme jej tady. Je zdravý, prohátny všechny části těla, prodýchá a promne kousíčky svalů a hlavně pročistí zatuchlost myšlenek. I černá se zdá najednou světlejší... Se smíchem a úsměvem lze vyřešit situace s nadhledem a jistou nadsázkou. Smích je dobrý, proto se smějme, usmívejme na své okolí, ono nám to vrchovatě vrátí. Až to nebudeme čekat a budeme smutní, postačí se potěšit vzpomínkou a veselý příběh má šanci zvonu ožít a potěšit. Je lepší být naivní optimista, s úsměvem od ucha k uchu, než zahořklý pesimista, co neví jak úsmv vypadá.

Smíchu zdar a smutku zmar!

Sílící

Dlužno dodat, marně se snažím přemýšlet nad tím, co všechno bych měla, chtěla, musela a uměla udělat, kdyby bylo potřeba zaktivizovat všechny síly. Člověk si připadá malý, slabý a nemohoucí. Ovšem opak je pravdou! Kolik zvládneme drobných úkonů, které jsou spojeny například se čtením, či napsáním dopisu? Kolik je aktivit, které nás dovedou k čistě prostřednému stolu s nedělním obědem? Mnoho a tyto všechny dokážeme! Dokážeme být silní, milí, přátelští, činorodí i skvělí baviči. Někdy morousové, škarohlídi či protivné osůbky. Ale dokážeme a to je to hlavní. Někdy totiž stačí jen vyjádřená snaha a pak jde vše, nač si člověk vzpomene. Pohne staletým stromem, zdolá Himaláje, překročí řeku Rubikon či pokoří dlouholetý problém v rodině. Ano jde to, stačí jen chtít a mít dostatek trpělivosti, vytrvat a pak se dějí zázraky...

S vědomím zázraků, od zěmě až do mraků!

Třeskutá

Bolestivě buší myšlenky, naráží jedna o druhou. Všechno se v hlavě mele a promíchává do pestré směsice odvahy, bolesti, nápadů i nemožnosti. Běžné je všechno, nemožné nic. Každá myšlenka má právo na svůj prostor a hlava netuší, kam s tím. Zvenčí se dobývají nov impulzy a já tu sedím, přemýšlím a hlava nechce zpomalit. Tělo už jen bezmocně vstřebává slova, věty, které na něj naráží při své cestě k uším. Ale ty jsou zavřené, nemohou a nechtějí už dál. Je to jako výstřely zaseknutého samopalu. Jeden za druhým, bez přestávky, nejde to zastavit, je to tady a nikdo netuší, zda se podaří všechno opravit. Je dovoleno dát hlavě volno, ale jen tehdy, když tomu nahrávají okolnosti. Dnes to ještě nebude, tak snad zítra bude den odpočinku a klidného plynutí času i slov.

Mnoho slov a málo sov je problém, který má velký krov...