Hnanická

Zvláštní pocit semi dnes usadil na duši. Vím, že se nic neděje, ale přesto je všechno jinak. Dosu byly naše cesty vždycky ve třech, ode dneška už jsme na to zase jenom dva. Pomalu se dostáváme do tempa, dobalíme tašky a vyrážíme na cesty. Dáme napojit našeho železného oře, umyjeme mu kapotu a pak už hurá, frčíme na zaslouženou dovolenou. Po několika stoupáních a klesáních se přes Mariino údolí dostáváme až do zoologické zahrady. Pásovec, opičky, páv, žirafy, oči neví, kam se dříve podívat. Ještě ani neotočíme hlavy a už je tu kamzík, sobík, hrabáček i kozlík. Pomalu kráčíme a užíváme si dne. Dáme si dobrý oběd i kávu a jsme připraveni poděkovat za vše, co jsme dostali. Další cesty nás pak zavedou až do Hnanic. Tady už si užíváme klidu, čtení a pohody...

Dobré vínko, super kraj, Hnanice jsou prostě ráj!

Popoháněná

Jsou věci, které nelze brát vážně a pak jsou takové, které mění život. Člověk si dopředu plánuje, co bude, když, ovšem život si jde svými vlastními kroky. Nebere ohledy na naše přání, plány ani kroky, které děláme. Skutečnosti se melou, příběhy se dějí a všechno se prolíná do jednoho velkého kolotoče. My jsme někde tam, v centru toho všeho. Chytáme se pevných bodů, které nás mnohdy neudrží a semelou nás do sypké hmoty. Možná z nás bude chleba a možná budeme rozfoukáni do všech koutů světa. Ať tak, či tak, je nutné brát věci tak, jak jdou a jaké jsou, protože jinak to prostě a jednoduše nejde! Svět i život se bude valit dál, i když my budeme stát na místě...

Běžím, ležím, životu věřím!

Skutečná

Síla, která nás pohání dál. Motor, který v sobě máme a který řídí naše kroky. Je to něco, co neumíme pojmenovat, ale jasně víme, že jej máme. Někdy potřebuje dobít, jindy doplnit energii, ale je v nás. Někomu stačí krásné chvíle, jinému vydatný spánek. Jiný se jen tak dobíjí za chodu a dokáže fungovat stále dál. Jsme takové malé strojky, které fungují bez natažení, ale občas mohou být přetaženy. Je to totiž znát, když jsme odpočinutí a jdeme do něčeho s vervou, nebo naopak unavení a máme co dělat, abychom dokončili právě započatou práci. Ať je to tak, nebo tak, jsme rádi, že fungujeme a máme představu o dalších krocích, které následují. I ty mohou být změněny, ale samotná představa budoucího je kouzelná. Síla nás pohání a my uháníme v dál!

Skutečná - statečná...

Neklidná

Nervozira sílí a nám pomalu docházejí síly. Všechno kolem pracuje rychle a účinně, jen já se cítím stále nevinně. Ještě to na mě nedopado, dívám se ven, skrze krásné modré zrdcadlo. Bojím se něčeho zachytit, abych se mohla uchytit. Nejsem už schopná poznání, už mě opět nahání. Nejsem si jistá poznáním, abych mohla jít dál za ním. Dneska se chvíli zastavím a možná troubu nastavím. Možná se šneci povedou a já oslavím to rezedou. Ještě jr chvíle hledání a pak už jen samé brouzdání. Nějak se světm propletu, možná budu za velkého popletu. Od chvíle tohoto poznání, je svět menší tápání. Protože dnes už dobře vím, že sebe ani svět nezměním. Budu to já, se svými vlastnostmi, holčina i dobrák od kosti.

Děkuji Vám přátelé, všechno je hned veselé!

Příslibová

Slovo, které jsme dali. Slovo, které jsme dostali. Slovo, které slyšíme. Slovo, které mlčíme. Slib, který dáváme. Slib, který dostáváme. Slib, se kterým se pereme. Slib, který prostě žereme. Když něco slíbíme, snažíme se to dodržet, i když se to na první pohled zdá nemyslitelné. Všechny okolnosti se spiknou a my vím, že snad ani nebudeme schopni splnit vše, co jsem vyřkli. Přesto se snažíme a naše snaha je úporná, a to všechno proto, aby se nám podařilo splnit slib, který jsme dali. Naše slovo by mělo být základem, pevnou kotvou v dnešní rozkolísané době. Pojítkem nejen s námi samotnými, ale také s našimi morálními zásadami, které vyznáváme. Tedy něčím, co není potřeba nijak stvrzovat či podepisovat, a přesto to má váhu. Dané slovo a podaný slib by měly být nepsaným zákonem, který platí, i kdyby se svět stavěl nade vše... Pokud víte, že nejste schopni cokoliv splnit, neslibujte. I když občas slyšíte, že slibem nezarmoutíš, nevěřte tomu. I nedodržený slib může stát proti nám.

Závazek je pevný provázek!

Pomáhací

Písmenka se sypou a skládají do vět. Jednoduché myšlenky dávají smysl. Složitá souvětí nejsou potřeba. Jediné, co pomáhá je síla k překonání aktuálních úkolů. Byť je tady snaha jen na jedné straně, není ještě řečeno, že bude vyslyšena. Myšlenka musí dojít až k samotnému kořeni poznání. Jinak nemá šanci přežít. Jestliže chceme dávat pomoc, musíme mít z čeho. Jestliže dáváme a nikdo nepřijímá, pak je zcela zbytečné se snažit o cokoliv. Je to jako házení hrachu o stěnu. Míček se odrazí a míří zcela jinam, než jsme si původně mysleli. Snad proto je to marná snaha, když o pomoc není zájem. Není pak potřeba se snažit a trápit tím, že jsme nepomohli. Pomohli, ale druhá strana o pomoc nestála...

Pomáhej a dobrou snahu měj!

Silná

Silné bouřky,

velké zkoušky,

občas piji 

velkými doušky.

Silné uši,

nám prý sluší,

občas také

trápíme duši.

Silná těla,

sněžná děla,

občas nevím,

jak se co dělá.

Silné paže,

kdo jede,

ten maže

i když je páže.

Silné nohy,

nemáš vlohy,

občas koukáš

do oblohy.

 

Silná hlava,

tělu dává,

občas drtí

až k zalknutí...

Neboj se nic, to se stává, že síla je jak vodní pára!

Procházkou

Na křídlech lásky 

letím světa kraj. 

A ty krásná písni, 

ty mi k tomu hraj.

Vzpomínky jdou si

tam a zpět,

a já vím, že nemusím

nic hned a teď.

Podstata věcí je

už celkem nasnadě,

i když už si krásně

ležím v zahradě.

Večer mě měsíc

zahřeje,

srdce se při úplňku

zasměje.

Duše se silou naplní,

krajina se líně rozvlní.

Trávou se vítr prožene

a všechny starosti zažene...

Zítra zas bude klidný den,

pro nás jeden velký sen,

který budeme spolu prožívat,

sdílet si, mám Tě rád!

Těm, co se těší na lásku, ať jde o růžovou procházku...

Zvedající

Co si propůjčujeme a proč? Co sdílíme a jak? Co máme společné a s kým? Jak se díváme na svět a kdy? Důležité otázky, na které není jednoznačná odpověď. Tak, jako se my sami vyvíjíme, vyvíjí se také naše myšlenky a názory. To, co se nám zdálo podstatné a jasné, je nyní v mlze. Jedna odpověď byla včera zcela zřejmá, dnes už však neplatí. Jediné, co zůstává a v čem je naše stálost jsme my sami. My, se všemi našimi vlastnostmi, radostmi, starostmi, strastmi i krásnými chvílemi. My, propojeni sebou samými a našimi spřízněnými dušemi. My, silné, radostné, vznětlivé, dávající, pobírající... My, které uzemňujeme, dáváme kořeny a rozevíráme křídla těm, které milujeme. My, jež podporujeme odvahu a věříme ve slova klasiků. My, jež dáváme naději, že jsi statečnější, než bys řekl, silnější, než se zdá a chytřejší, než si myslíš! My jsme tady a jsme připraveny být s vámi i sebou samými...

Odpovědi hledej, střípky poznání zvedej!

Spolužitá

Některé dny se prostě povedou. Letí od samotného začátku a my se řítíme časem, že ani nevíme jak. Než se nadějeme, tak je poledne. Během chvíle jsme prošli a prožili tolik, že to ani neumíme spočítat. Je to jako jízda na tobogánu, kdy se řítíme uzavřeným prostorem a jen čekáme, kam nás to vyplivne. Pak trpělivě čekáme, čekáme a čekáme, možná se i dočkáme a pádíme dál. Děláme, to co se dělat má a vyřizujeme to, co bychom vyřídit měli. V pravou chvíli se dozvíme kolik uhodilo a jak se všechno podařilo. Od černé obrazovky k nové technice, od hektického já k sobě samému. Večer zakončíme tento kouzelný kolotoč tím, že tupě pozorujeme dění kolem nás a už se jen těšíme, až se dokoulíme do postele...

Využití jako spolužití!

Nápomocná

Opice, čepice, jepice,

těším se domů velice.

Lakomec, pitomec, 

jezevec,

dívám se stále na 

stejnou věc.

 

Kytice, růžice, koření,

jsou věci, které se 

prostě nezmění...

 

Vodník, kolovrat, 

matička,

už nebere mi moje

hlavička.

 

Julie, Paris, Hamlet,

jsem se do toho zaplet.

 

Čeština jede, závodí,

a já se nějak brouzdám

v ní...

 

Slova se kolem proletí,

až na konec doletí.

 

Tak si pak hezky spočinu

a budu mít velkou svačinu.

 

Budu mít klid a pohodu,

konečně budu mít svobodu!

Ještě chvíli vydržím a vás všechny podržím...

Hrdá

Být někým, být něčím, to je sen mnoha mladých lidí. Touží to závratné kariéře a neskutečné životní cestě. Někde v průběhu života však poznají, že výjimečnost a zářnost pracovních postupů není tolik důležitá, jak si sami na začátku mysleli. Jen některí dosáhnou až k samotnému vrcholu a získají to, v co věřili a v co doufali. Mnozí zůstanou v obyčejnosti vlastního bytí, možná s pocitem zklamání. Často však poznají svou vlastní originalitu a jedinečnost. Je krásné nechat se inspirovat ostatními. Je dobré přebírat vzory a kopírovat chování významných. Ovšem nejdůležitějším poznáním v životě je skutečnost, že jsme my sami, jsme sebou samými a jsme originály. Se všemi pozitivními i negativními vlastnostmi, s nápady a myšlenkami, které jsou nám vlastní. Zůstaňme originály, na tom nejvíce záleží...

Sám sebou buď, vypni hrdě hruď!

Výhodná

Pomalý rytmus,

dnes žádný poklus.

Všechno se stihne,

i když se jen mihne.

 

Každý je zván,

pán, nebo kmán.

 

Klidná a rozvláčná,

neděle zázračná.

 

Pohyb a konání,

k rytmu nás dohání.

 

Kroky se krokují,

lidé se radují.

 

Všechno je jak má být,

v okolí mír a klid.

 

Užíváš neděli,

zítra je pondělí.

 

Týden se nastaví,

výzvy ti postaví.

 

Dneska si užívej,

pohodu svou si měj!

 

Nedělní svoboda, pro mě je výhoda...

Řízení

V sobotu by měl člověk hlavně odpočívat a to jak duševně, tak i tělesně. Někdy je to ovšem problém, pokud je potřeba být i v tento normálně volný den na place. Možná bychom nejraději proleželi den, nebo zase naopak aktivně vyrazili do přírody. Každopádně mě dnes čeká pracovní sobota, kterou jsem naposledy zažila jako dítě. Neplním žádný socialistický závazek, ani jsem si nedala předsevzetí, prostě to tak vyšlo, že se dnes musím zúčastnit zkoušek a to ještě v pozici předsedkyně komise. Je to hrozně zvláštní pocit, když vím, že ještě před několika málo lety jsem sama byla v pozici těch, kteří tu dnes stojí na chodbě. Čekala jsem, vnitřně jsem se klepala a moc jsem si přála uspět. Snad proto se dneska snažím odlehčovat atmosféru, jak jen to jde, aby stres zůstal na chodbě a všechno dobře dopadlo. Vždyť je sobota a to by neměla být robota, ani trampota!

Úsměv na rtu, netrhám partu...

Pátá

Poslední ráno, poslední snídaně, poslední pohled do okolí. Počasí se proměnilo a jakoby nám příroda chtěla dát sbohem, začalo pršet. Celý týden svítilo sluníčko a bylo krásně. Dnes se s námi okolí loučí slzavým údalím. Nám to nevadí, rádi nastoupíme do aut a necháme se zavést zpět domů. Nic jsme nezapomněli, přivážíme si nové vzpomínky a už teď se těšíme, až se zase uvidíme. Byl to krásný týden, který utekl jako voda a myslím, že nikdo z nás nečekal, jak se to nakonec vyvine. Dnes, zítra a pozítří necháme uzrát naše myšlenky, projdeme si společné fotografie a budeme se těšit na řadu dalších společných prosmátých nocí i dní...

Poslední nikoliv konečná!

Čtvrtá

Nový den po dlouhé noci, která přinesla nejedno překvapení. Tolik nových informací a poznatků se člověk nemá šanci dozvědět, ani kdyby byl s druhým po celou pracovní dobu. V práci a přesto v odpočinkovém režimu. Den utíká od události k události. Nejprve kostel a Mše svatá na Hradci, požehnání našim krokům od otce Marcina Stanislawa Kierase. Káva, procházka, oběd, společenské hry, malování a posezení na zahradě. Překvapení pro klienty při opékání špekáčků nad ohněm a zpívání s kytarou. Večer už jen rychlá hygiena a pak už jen spát, spát a spát!

Mám to rád, když můžu spát...

Třetí

A je tu středa! Polovina našeho výletu do přírody a za poznáním. Ráno se všichni sejdeme u snídaně a hned si máme co povídat. Smích, halas a divoké zvuky se nesou do okolní přírody. Člověk by si myslel, že přijelo stádo divokých koní. A přitom se sešlo jen několik klientů seniorského centra. Za chvilinku se ozývá zpěv a dobrá pohoda se nese do dalšího dne. Potom pocvičíme hlavu, tělo a vyrazíme do přírody. Uděláme procházku, podíváme se po okolí a po obědě nás navštíví moderní technologie. Přijedou roboti, na které se těšíme a už teď máme připraveno mnoho zvídavých dotazů!

Užívej dne, všechno je možné...

Druhý

Den druhý, kdy jsme se probudili opět do krásného rána. Sluníčko svítí a bříško už se těší na snídani. Po dlouhé a celkem klidné noci se těšíme, až se zase najíme a dodáme si energii na další den. Po vydatné snídani se jen tak v klidu valíme a překulíme se do trénování paměti. Vzpomeneme si na posledního zmrzlíka a vymyslíme co nejvíce věcí, které jsou kolem nás. U toho se pobavíme, zasmějeme a vymyslíme tolik hloupostí, že nás od smíchu bolí břicho. Během chvilky se k nám připojí mladí dobrovolníci a už jsme zase v plném počtu. Po cvičení a drobném protažení se vydáme na zahradu. Tady strávíme skoro celý zbytek dne, který jistě bude kouzelný...

Dne se nebojíme, s přírodou se propojíme!

První

V plném nasazení už od rána a stále v pohybu. Tak by se dal pojmenovat dnešní den, který začal velkým stěhováním do místa, kde teď budeme týden vegetit. Možná i něco pracovat, ale hlavně budeme společně, abychom odlehčili těm, kteří pečují. Snaha se zdá být dobrá, i když některé skutečnosti nejsou úplně dokonalé. My se snažíme, klienti se druží a den probíhá ve slunečném, trošku větrném povětří. Od oběda ke kávě se překulíme k výborné snačince. Pak nás navštíví krásný pejsek, přijdou i kočičky a v ohradě se pasou kozy spolu se slepicemi. Voda je krásně studená a už nás volá večeře. Pak už jen povídání, koukání na pohádku a spánek, spánek, spánek...

Den první, jsme na trní!

Maminkovská

Neviditelní andělé, kteří jsou mezi námi. Dohlížejí od prvních krůčků na to, abychom v životě jen malinko zakopávali. Umetají cestičku životem, pomáhají s písmenky a čísly. Vyslechnou ve chvílích smutku a sdílejí radost, kterou prožíváme. Jsou vždycky tady, jsou naší součástí a proto bychom jim měli vzdát hold. A to nejen dneska, kdy se podle kalendáře slaví den matek, ale vždycky, když nás to napadne. Ono se totiž může lehce stát, že budeme chtít něco říct a už nebude komu. Proto buďte dnes se svou maminkou, pohlaďte ji, pozvěte na oběd, udělejte jí radost nějakou drobností, ale hlavně buďte spolu. To je totiž to nejpodstatnější, co maminky potřebují. Vědomí, že se k ní rádi vracíte, že s ní rádi strávíte nějaký ten čas a že pro vás i v dospělosti něco znamená...

Díky mami, buď stále s námi!

Cennosti

Přátelství, spolupráce, solidarita, lidskost, slušnost, laskavost a smírnost. To jsou vlastnosti, které se pomalu vytvratily z naší společnosti. V dnešní době je všechno moderní, ale nikdo vlastně netuší, co to je. Věci se neskutečně rychle proměňují a než se člověk nadechne, už je všechno jinak. Přitom to, čeho si ve vztazích vážíme nejvíc, jsou vlastnosti spojené s námi lidmi. S našim lidstvím, hodnotami, které uznáváme a se kterými souzníme. Byť se proměňujeme a prolínají se nám jednotlivosti do celku a celek do jednotlivostí, víme, co je důležité. Vnitřně přesně cítíme, v čem jsou důležité naše hodnoty, ale mnohdy je neumíme ustát v kontatku s našim okolím. To je na tom to nejdůležitější, být, stát si za svým, nenechat si vzít to, čemu věřím a jít světem tak, aby pohled zpět nebyl jen výčtem promarněných let, ale i jasnou cestou hodnot, které jsme zastávali. Každé naše rozhodnutí je totiž příležitostí, jakou cestou půjdeme dál...

Neváhám, svou cestu dobře znám!

Odmítací

Studené páteční ráno mě vítá do svého dění. Vstávám, otevírám oči a snažím se příliš nezkoumat, co bude následovat. Beru minutu po minutě a skládám je do hodin, které mě přenesou až k poledni. Obědem se přehoupnu do další části dne, která bude utíkat pekelně rychle. Ještě se ani nenadechnu a už zase budu stát s nákupním vozíčkem v obchodě. Na chvíli se zamyslím, aby se mi podařilo vymyslet něco dobrého na víkend. Snad koupím nějaké maso, možná nás pohostím i rybou, zatím nevím a uvidím. Každopádně i nákup zvládnu a pak už budu jen odpočívat, číst si a vnímat klid a pohodu. Možná se podívám na televizi, možná budu jen spát, ale to vše v pohodě a s optimistickým výhledem do dalších dnů...

Usmívám se, přemítám, zatím nic neodmítám!

Básničková

Jedna, dvě, tři a všechno je pryč. Od této chvíle už se jen uzdravuji, zotavuji a nabírám síly k dalším dnům. Byť si tohle přeji už nějakou tu chvíli, teď jsem tomu začala i plně věřit. Bude to dobré, všechno se zvládne a v dobré obrátí. Nic se neděje a stále jdeme směrem k vlastnímu uzdravení. Jen tak se člověk dostane až tam, kde by si přál být. Občas se to nedaří, ale většinou se všechno podaří a člověk si uvědomí, že tohle je přesně ten typ zdrojů, které potřebuje. Věřit a věřit, že se vše v dobré obrátí. A to ať ve chvílích horších, tak i těch lepších. Protože nikdy není tak zle, aby nemohlo být líp...

Měj se krásně a piš básně!

Vztyčená

Člověk se občas ztrácí v davu, ale nikdy by neměl  ztratit hlavu. Vždycky by měl mít nohy pevně na zemi, ať bydlí v patře, nebo přízemí. Někdy se může zastavit, nikdy by však neměl sám sebe unavit. Neměl by se vzdávat bez boje, i když už nejsou žádné náboje. Může se dokonce zastavit a říct si, takhle to přesně má být. Nebo si zase přispíšit, protože už tam má určitě být. Tak nějak to v životě probíhá a stále tam i zpět se to komíhá. Někdy jsi dole, pak zase nahoře a lítáš, jak liška v oboře. Hlavně se umět pousmát a mít to tady stále moc rád!

Nedám se, nevzdám se...

Ztacená

Bodavá bolest ve spánku, odvádí mě od spánku. Trýznivá žízeň, žádný hlad, v těle se rozhostil pouze chlad. Kolem se svět nezastaví, dnes se mu však nikdo nepostaví. Nic není tak, jak má to být a všude jen shon a neklid. Neskutečně vlekoucí se čas, přichází to zas a zas. Neklid a nervózní hledání, tohle je prostě k uzoufání. Jestli se někdy podaří, tak se možná i mě zadaří. Věřit si skoro neumím, přitom už ničemu nerozumím. Je to jako když běžíš dokola, pěkně od zhora, od zdola. Na cestě potkáš lidičky mnohé a přitom je to stále strohé. Domů se vracíš plná strachu, kde ztratila jsi se v tom všem prachu? Netušíš, nevíš, nevnímáš, přesto se stále domníváš, že kulaté něco tě zachrání, před bolestí tě uchrání. Věřit si můžeš čemu chceš, svému strachu stejně neunikneš...

Ztracená v davu, hledáš svou hlavu!

Soupeřivá

Už toho moc nezbývá. Čas se krátí a s ním i povinnosti, které musí být splněny. I přes neustálý koloběh života se snažíme nacházet si krátké, kouzelné a ničím nerušené chvíle. Každý den si dopřejeme něco dobrého k zakousnutí, výtěčnou potravu duše a výživný trénink těla. Příjemné se propojuje a zajímavým způsobem si plyne od bodu a do bodu b. Někde na cestě jsou i kousíčky chvilek, kdy si dopřáváme něco, co nás baví, do čeho se dokážeme ponořit a v čem jsme zaujatě skryti. Povinnosti se snášejí lépe a nejsou natolik zatěžující. Jakoby se onen pomyslný kousíček radosti přenesl i na nepříjemnosti, které je nutné zpracovat. Společně pak jdou naše kroky dál a úkoly se postupně dokončují. K úplnému ukončení chybí pomyslná kapka, která přijde, jen co zaprší...

Věřit - soupeřit?

Umělecká

Pod rukama mi pomalu vzniká cosi, co ještě nelze nazvat obrázkem. Zatím jsou to jen čáry, šmouhy a drobné linky. V hlavě mi víří záblesky toho, co by mohlo vzniknout. Ke konečné verzi je to ještě dlouhá cesta, ale intuice mi přesně vede ruku. Z drobných kousků se sbírají větší části a než se naděju, je bílá plocha zcela zaplněna. Imaginace zapracovala, ruce přesně vedly štětec a výsledek je celkem povedený. Jsem spokojená s výsledkem, který musí ještě doschnout a pak bude dále rozpracován. Teď je čas nechat jej chvíli spát a následně s ním dále pracovat. Ale to zase až příště, až budu nabitá tou správnou energií a dobrým nápadem...

Umění mě promění!

Údolní

Kolik krásy kolem sebe máme a jak málo si jí všímáme. Chodíme kolem, běháme z jednoho konce na druhý a nevnímáme, že jenom kousek od nás jsou skryté poklady. Klidné, čisté a nádherně zelené údolí. Zurčící voda a valící se proud, který prochází lesním porostem. Někdy klidně, jindy s větší vervou. Bez větší lidské přítomnosti si člověk může odpočinout a načerpat sílu pro další dny. Nevadí, že celou cestu šlape, funí, přeskakuje a brodí se vodním tokem. Tohle je prostě ten nejlepší způsob, jak ze sebe setřást stres z celého týdne a dopřát unavené mysli kousku klidu. A pokud jsou s námi v této nádheře ti, bez kterých si tohle nelze představit, dílo je kompletní. Kroky se samy odvíjejí a cesta utíká... Za chvilku jsme v cíli, plni sil a energie pro další dny...

Děkuji a zase příště!

Zoufající

Už mě to fakt nebaví! Snaha někam se posunout není naplněna a jednotlivosti se začínají kupit na pracovním stole. Je to jako černá můra, která ne a ne skončit. I když se určité části daří, v celkovém náhledu stojím stále na místě a přešlapuji. Něco je způsobeno mojí liknavostí, ale množství úkolů je na jiných, kteří nereagují. Tím se dostávám do neřešitelných situací, kdy vím, že musím konat, ale ty, které musím ke konání popohnat, neseženu. Hra na schovávanou se tak celkem daří, ale mě už nebaví si na babu hrát. V tomto případě jsem totiž stále baba a nikdy nevyhraju. Ne, že bych musela nutně vždycky vyhrát, ale pokud se má nějaký úkol dokončit, tak je potřeba jej dokončit. Už mě nebaví stále se pídit, kde se věci zasekly a jak se můžu přičinit k tomu, abych se dostala dál. Je to nepříjemné, já to vím, ale takhle se žít opravdu nedá. Stres, který se ve mě hromadí pak postupně vybublává a nechci vidět, až úplně vybuchne. To snad nezůstane ani nit suchá!

Krok sem, krok tam, má to význam?

Impulsová

Tah či vztah? Komunikace nebo cesta? Důvěra či nevěra? Radost nebo starost? Otázek je kolem na tisíc a já si s každou lámu hlavu. Potom se není co divit, že hlava odmítá pojmout cokoliv dalšího, než se kolem mihne. Je to boj o všechno a nic. Nebýt trochy pohybu a laskavých slov mých blízkých, nevím, zda bych ještě chtěla přemýšlet. Jejich slova jsou pro mě vzpruhou, která mi dává sílu jít dál. Nadechnout se před překážkou a vydat ze sebe to nejlepší, i když už není z čeho ždímat. Člověk si sice myslí, že už dál neujde ani kousek, ale nakonec zjistí, že ušel ještě pořádný kus. S obdivem se pak dívá zpět a nechápe, kde se vzala ona síla, která mu pomohla překonat i ty nejhorší trable. Asi je to vždycky v nás a o nás. Kam se vydáme, jak se se vším popereme a čeho nakonec dosáhneme, to je vždy spjeno s mnohým a se vším. Je to na nás a na tom, jak moc chceme a kolik toho uneseme!

Vzpruhu měj, na svět se usmívej...

Prvomájová

První máj

ve stodole ráj.

 

Mávátka připravit

s průvodem vyrazit.

Hesla si skandovat,

s kamarády srandovat.

Vzpomínky vrací se,

jak jablko na míse.

Doba se změnila,

v jinou se proměnila.

Dnes se víc líbáme,

máj tím vítáme.

Zdobení odpadlo,

to by to dopadlo.

I tak je veselo,

dobře se leželo.

Volný den užijem,

něco si prožijem.

Pusu si dáme,

jé, my se máme!

První máj, vydejme se v háj...