Pochodová

Rychlý krokem stoupám vzhůru,
vyrazili jsme na túru.
Voda kolem jenom hučí,
každým krokem vítr skučí.

Teplota a čistý vzduch,
nikde žádný velký ruch.
A tak stoupám stále výš,
neschová se ani myš.

Každým krokem jsme si blíž,
honem, poběž, mě nechytíš?!
Od Barborky jenom krok,
k autu už hop a skok.

Den byl krásný, děkuji,
vůbec nic nelituji.
Trocha kroků byla prima,
nepotřebuješ ani zrnko víma.

Sport a trocha pohybu,
v něčem nemám zálibu,
bez přírody nejde žít,
neměla bych v duši klid!

Propojení se zelení, to je to, co se tu cení...

Kliková

Klikni sem a klikni tam, všude kam se podívám. Technika je kolem nás, nepřidá nám žádných krás. Jenom horu starostí, co nás nikdy nepustí. Co ním vrásky přidají, i když se tu střídají. Každý krok je velký skok, od ničeho do útrob. Někdy také k podstatě, postaví nás do latě. Většinou se ztratíme, protože už nevíme, co si myslet, co si brát, na co pozor mám si dát. Jak to všechno pěkně zní, že už každý tohle ví? Že se všichni dozvědí, to co ví i medvědi. Zdravý rozum, k tomu klid a je všechno, jak má být...

Bez sebe a přesto spolu, sedneme si k jednomu stolu!

Ovčí

To zas někdo objevil Ameriku! To mi povídejte, vyrábět máslo z nízkotučného mléka. Kdo to kdy viděl? A věřte, nebo ne, jsou lidé, kteří tomu věří. Hnedka běží do obchodu, koupí si dostatek nízkotučného mléka a doma vyrábějí a vyrábějí. Jen ten výsledek se ne a ne dostavit? Že by zvolili špatný postup? Nebo snad nedodrželi dostatečnou rychlost šlehání? No řeknu vám, toho bych se zúčastnit nechtěla. Nějak to můj rozum nepobírá a to jsem se ještě ani nezeptala toho rozumu selského. Ten by koukal, co dnešní člověk dokáže vymyslet a jak moc je přesvědčen o účinnosti zvolených materiálů i postupů. Myslím, že toto je nádherným příkladem, jak dalece jsme masírováni médii, konzumujeme informace, aniž by se mnozí zamýšleli nad jejich významem. Někdo nám sdělí co si máme myslet, jak máme nahlížet na skutečnosti a my jako stádo ovcí jdeme na to! Bez hlavy, bez významu, bez podstaty, která uniká někam do dálky a mizí skryta v propadlišti dějin. A přitom stačí málo, poslouchat, přemýšlet a porozumět. Nic víc, než co dělali naši předkové. Jen my na to občas zapomínáme. Rádi, neradi?

Kdo ví, ten jistě odpoví...

Bezpečná

Citlivá, šálivá, něžná i mazlivá, taková i jiná mohou být slova, která chceš slyšeti pořád a znova. Laskáš se pocitem, že nejsi nikdy ten, co nemá představu, co si dát za hlavu. Všichni se snažíme, světem se valíme, stále jsme ve střehu, čekáme na něhu. Čekáme, zkoumáme, hledáme své známe, jdeme pak vždycky tam, kam míří náš velký plán. Růže a jiřiny, vedou nás do zimy, vedou nás k poznání, že život je stále hledání. Nikde se neschováš, nikdy to neprodáš, nikdy se nezbavíš, toho co jednou víš. Snad jen ty hlouposti, vedou nás ke zlosti, vedou nás sem i tam, ano, tady už nejsi sám. Jedna se podaří, druhá se netváří, dneska jsi hrdina, zítra zas každý má. To co jsi objevil, to co jsi vyjevil, to co je příjemné, může být dojemné... Nečiň si nároky, na věky, na roky. Pomni že život máš, co s ním teď uděláš? On se ti odvděčí, budeš tu v bezpečí...

Hraj si a poslouchej, jen tak Ti bude hej!

Znamenavá

Zadržuji dech a skoro nedýchám. Nechce se mi domů, kde na mě nikdo nečeká. Prázdý byt a ticho v něm se zdá být ještě patrnější, když vstoupím a nic neslyším. Obyčejně mě už od dveří vítají hlasy, zvuky a dnes nic. Ještě včera zde bylo plno ruchu, hlasů a slov, dnes nic. Ticho se poklidně valí z jedné strany na druhou a já jsem jako na trní. Neklidně posedávám, už si čtu a už zase ne, chystám se pracovat a za chvíli zase jen tak sedím. Asi nejsem připravená na skutečnost, že takto by to měla být až do konce mých dní. Potřebuji své blízké, abych věděla, že všechno je jak má být. Potřebuji mít ve vědomí, že sice jsem tady a teď úplně sama, někde kousek dál jsou ti, na nichž mi záleží. Jsou tam a stejně jako já, když mají chvilku, zalétnou svým pohledem k domovu, k mamině a těší se na společný čas. Je to teprve den a mě se zdá, že uběhly roky! Co jsem zde sama, co se mi stýská, co vím, že ty své kluky potebuji, neboť jsou nedílnou součástí mého já, mých dnů i mých snů...

Buď trpělivá, jen tak se přežívá!

Hlavně v klidu...

Den uběhl jako voda, pomalu se blíží večer a já bych měla konečně začít pracovat. I přestože mám za sebou poměrně rušný den, mnohé zůstalo otevřeno a nedokončeno. Čím to je, že pondělí je vždycky tak náročným dnem, který bych nejraději přeskočila? Ne to přerodem z pomalu plynoucího víkendu do plného provozu, nebo snad postupným zpomalováním a stárnutím? Neumím odpovědět i když tuším, jakou příčinu lze hledat. Jak by řekl ten, co chce mít jasno a přitom nezklamat. Od každého trošku a celek je úplný. Tedy i já přiznávám, že dílem je to procesem stárnutí a dílem i pomalým rozjezdem po víkendu. Nejraději bych všechno svalila někam jinam, ale musím být upřímná k sobě i ostatním... Ano dámy a pánové, i já stárnu a má to jednu obrovskou výhodu. Jsem v nejlepším věku, hloupé mladistvé nápady už se mě netýkájí a mohu si užívat bezprostředního příchodu uměřenosti a klidného stáří. Hurá, už se těším, to bude teprve jízda. Na koni bez koně, na velbloudu se slonem a tak dál. No uznejte, mám se na co těšit. A pak že stáří se hrozné!

Starosti za hlavu, já mám svou představu...

Jemináčková

Tohle má být neděle? Den odpočinku a nicnedělání? Tak zo jste se tedy náramně spletli. Je sotva poledne a za mnou už je hned několik netušených úkolů, které bylo potřeba splnit. Od nemilovaných nákupů, až po balení a chystání na cesty. Někdy si tak pro sebe říkám, kde by byli, kdyby mě neměli! Poradili by si s tím vším, co musím zvládnout já a dokázali by se vyrovnat s náporem drobností, které zahlcují moji mysl? Věřím, že by to zvládli, ale asi až tehdy by si uvědomili, co všechno se v oněch drobnostech skrývalo. Kolik energie mě stálo zvládnout tohle všechno za sebe i je zároveň... No zatím to nevidí a já to stíhám, ale až to jednou přijde, nezvednu se, pak to všechno zjistí. A nebo možná taky ne!

To zvládnu jemine, ono to pomine...

Prostá

Jsme jen prostí medvědi,
co nic nikdy nevědí.
Plné břicho,
v lese ticho,
včely bzučí,
v břiše kručí.

Medu máme stále málo,
co by za něj lidstvo dalo.
Proto jíme maliny,
zaháníme tím sliny.
Proto jíme mech a trávu,
hlad hodíme pak za hlavu.

Půjdem raději už spát,
tím zaženeme věčný hlad.
Na jaře pak odznovu,
budem v lese na lovu...

Budem baštit, budem žrát,
s včelkama si jen tak hrát,
aby opět věděly,
že medvědi mají neděli.

Koloběh ten nezastavíš,
i když se tu pořád snažíš,
medvěd ten má pořád hlad
a proto je náš kamarád!

S medvědem jsi sebou sám, ať si pán či jen kmán...

Bosá

A opět máme podzim! Letos s poměrně studeným a deštivým začátkem, ale snad přijdou i dny, které na podzimu milujeme. Plné slunce, teplejšího povětří, barev a postupného ukládání přírody do stádia spánku. Snad proto, že letos podzim začíná tak atypicky, pociťuji už nyní jistý druh stesku. Smutek na duši, únavu a nechuť k jakýmkoliv činnostem a mozkovým aktivitám. Jakoby na mě už přišel zimní spánek, ovšem bez dostatečného času na přípravu. Z plného, teplého a aktivního léta, se ocitám ve své noře, převracím se z boku na bok a jediný pohyb je ten, který provedu v polospánku. I když bych nejraději pospávala, musím se zvednout, rozhýbat ztěžklé nohy a jít udělat každodenní maminkovské úkoly. A pak? Ne do brlohu se nemohu vrátit, vyrážím a plním jeden úkol za druhým. Tedy od nákupu, úklidu, vyžehlení, zpracování příprav, učení a vypsání formulářů, musím zvládnout vše, co mi den nachystá. Jediné, co mě opravdu těší, že je již pátek a zítra si snad více užiji pelíškové nálady a sobotního nicnedělání. Jaký bude opravdový výsledek, to teprve uvidíme, ale doufat lze v ledacos...

Nebuď kos, ten přeci chodí bos!

Výchozí

Co je výchozím bodem našeho života? Je totožný s rodinným zázemím, nebo se na něm podílí jiné prvky. Odkud vycházíme a kam se vracíme? Otázky, které mi nedají spát a honí se hlavou sem a tam. Jednou mám pocit, že už jsem odpovědi blízko a za chviličku jsem opět na začátku. Otázka střídá otázku a v nedohlednu je kloudná odpověď. Neumíme přesně určit den ani hodinu našeho vzniku, natož, abychom dokázali určit bod, z něhož vycházíme. Umíme snad jen s jistotou říci, že náš život má svůj počátek. Ten, který si pamatujeme, ten, kdy jsme přišli na svět, či ten, který spojujeme s něčím pro nás významným. Přesto mě nepřestane škádlit vědomí, že bych ráda zjistila, co bylo východiskem pro můj život. Snaha rodičů o zachování rodu, láska či vyšší lidský smysl. Za sebe asi odpovědi nezískám, ovšem synovi bych jej říci mohla. Ne teď, ne tady, ale až se bude ptát a toulat se svým vědomím. Aby měl jistotu v době nejistoty a informace v čase choasu!

Nedej se zmást souvislostmi, běž za poznáním...

Vylučovací

Jak je možné, že jsem mohla někdy býti bez tebe? Jak jsem mohla žít a nic mi nechybět? Když na to pomyslím, nemohu se nadechnout a cítím velký tlak. Ruce a nohy mám těžší než olovo a každý pohyb je pro mě neskutečnou zátěží. Podívám-li se kousek dál, vidím svět v růžových barvách, problémy jsou vymazány a nic není neuskutečnitelné. Každý má svůj protějšek a všechno běží podle pravidel a jasných linií. Tečka jde na za dvojtečkou, čárka za háčkem a pomlčka za středníkem. Svět je jaký býti má, nic nikde nepřečnívá a také nechybí. No a právě v takovýchto chvílích vím, že věcí se nedějí bez příčiny a štěstí není jen tak samo o sobě. Všechno potřebuje prvotní imuls, aby se ten mohl rozvinout do krásy i plnosti. Proto nevylučujme neslučitelné a spojujme nespojité. Jen tak vznikne proud dění, který stojí za to žít...

Nestačí jen mít, musíš přitom i být!

Vyhraněná

Prásk, bum, třísk a cink, už to došlo až sem. Ještě včera vymetená obloha a sluníčko, dnes už jen vzpomínka, jak příjemné to bylo. Každým dnem se pomalu přibližujeme k podzimu a také venku je to znát. Stromy se začínají barvit do odstínů žluté a hnědé. Deštník se stal běžnou součástí denní výbavy a podzimní kabátky či boty nejsou přes den od věci. Pořád je před námi ještě mnoho dní, které musí uplynout, než nastane opravdová zima, ale v hlavě už mám jasno. Těším se a zároveň vím, že prožít další zimu bude opět o něco náročnější. Ranní vstávání plné tmy, šerý zákal po celý den a chlad, který zalézá do morku kostí. Stejně tak jiskřivé ranní slunce, pobyt na lyžích či výlet na běžkách, jsou neodmyslitelnou součástí zimy. A pak si vyber, tešit se, netěšit? Toť otázka, jejíž odpověď je zatím ve hvězdách, teď je nutné čelit náporu podzimu. Ale počkat, vždyť budou zase kaštánky... A vida, zase jedno pozitivum! Tedy vybrat si a plně se vyhranit není zcela evidentní. Mnohdy záleží na vnitřních pocitech a aktuálním naladění. Snad proto se opět nechám překvapovat každým dnem a pokusím se přiměřeně reagovat na vše i na nic...

Spojit se s jedním, neznamená zříci se možnosti svobodné volby!

Uvítací

S uspokojením přivítat nové a neopomenout nic ze stávajícího. To je předpoklad každé další fáze života člověka. Neustále se snažíme někam směřovat, být v pohybu a splynout s dobou, prací, okolím a lidmi. Jsme nadšeni z nových začátků, očekáváme změny a až mnohem později si uvědomíme jejich dosah i rozsah. Nejde jen o zkrácení vlasů, či výměnu baterií a můžeme jít dál. Každý nový začátek i koncem něčeho, co zde bylo, existovalo a fungovalo. Je tedy oslavou pokroku a celebrací časů minulých. Novým vzdáváme hold změně, starému děkujeme za skutečnost bylí. Bez konce jedné etapy by nebylo novostí, bez prolínání jednotlivostí by nebylo pokroku a bez ukončení by nebylo uvítání. To bychom měli mít na paměti vždy, když vítáme pokrok. Je to jen další krok na dlouhé cestě života, od nepatrných k obrovským, od mladých ke starým, od neznámého ke známým. Jen tento koloběh zaručuje rovnováhu mezi svítáním a stmíváním...

Vítej brachu, už jsem v prachu!

Předpřipravená

Den jako stvořený k lenošení. Za oknem prší, temné mraky se převalují z jedné strany na druhou a pod peřinou je jako v bavlnce. Nemít žádné povinnosti, tak to by si přál mnohý rodič, ale jak už to tak v životě chodí, je potřeba nachystat oběd, dokončit praní, zkontrolovat domácí úkoly, zajít nakoupit a ještě něco navrch. A než se nadějeme, slibně rozběhnutý den je ve své polovině. Čas se překuluje od půl k celé a mě nezbývá než se pustit do díla. Aby zbyl alespoň kousek doby na příjemnou knihu, musí se teď notně šlápnout do pedálů! Co totiž nestihneme dnes, dožene nás v průběhu týdne a energie nabytá o víkendu se ztratí v nedohlednu. Takže než podstupovat stres týdenní, zkusíme se dnes uskrovnit v lenošení a nachystáme se na možné útoky. Byť přijde i mnohé neplánované, o čem víme, to si splníme. Tak se nejen naladíme na další pracovní týden, ale dokonce předejeme mnohým rychlým zvratům školních úkolů. Tedy vzhůru do boje a za chvilku všechno je!

Odpočinek bude náš, až si všechno nachystáš...

Bezhlavá

Bolí, bolí, neustává, stále bolí moje hlava. Netuším co se v ní děje, snad se mi jen mozek směje. Snad je to tak v pořádku, že sobota jde po pátku. Nesoustředím svoje slova, promýšlím si věci znova, bflmpes se veze, do očí mi něco leze. Nevidím a neslyším, kolem déšť a hustý dým. To zas bude sobota, kolem samá robota. Nikde žádné spočinutí, to je přeci k pominutí. K tomu jistě slyším sviště, jak si píská do kroku, že snad ještě nikdy nebyl na zeleném obroku. To jsou věci, to je síla, v hlavě jenom velká díra, nemám na nic pomyšlení, že se dneska někdo žení? Páni to je pomatené, co mou hlavu k tomu žene, co mě ještě napadne, že mi hlava upadne. Nevadí mi vůbec nic, ať už je to bolest pryč! Ať zas svítí sluníčko, ty mé malé zlatíčko...

Bez hlavy nelze žít, s bolestí musím být!

Uspořádaná

Tak a máme opět pátek. Konečně se přiblížil čas odpočinku, plný čtení a milých domácích povinností. Ještě stihnout dokončit rozpracované pracovní úkoly a pak už rychle hurá domů. Cestou nakoupit, vyzvednout balíčky na poště, zastavit se u rodičů a pak už si snad i já hodím nohy na stůl a budu odpočívat. Vím, že víkend uteče jako voda a zase budeme mít pondělí, ale i tak se je nač těšit. V hlavě už mám jasno a vím, co rozhodně dělat nebudu a s čím se možná poperu. Sice si řekneme až v pondělí, ale tohle mi snad vyjde a zasloužený čas odpočinku si aktivně užiju. Plánuji od každého kousek, abych se netrápila pocitem viny ze samotného odpočívání a tak se mi jistě podaří užít si volný čas s dobrou náladou a úsměvem na rtech. Snad potkám i nějaké to zvířátko a rozhodně se nenechám vtáhnout do žádných komplikovaných akcí. Plány jsou jasné, uspořádání také, tak teď už jen samotná realizace!

Pořádání bez hádání, to je správné ducha hraní...

Hukvaldská

Zrzavý ocásek mihne se lesem a já vím, že jsem se ocitla v domovině bystrého zvířátka. V tichosti stoupáme vzhůru, oči máme dokořán a oba čekáme, zda se nám podaří spatřit tu, jejíž jméno zná celý svět. Pokud se nám to podaří, budeme šťastní, pokud ne, pak alespoň v tichosti oslavíme krásné společné výročí. Nechce se věřit, že to spolu táhneme již 21. let. Zdá se mi do jako včera, kdy jsme se potkali, kdy jsme se začali poznávat, kdy jsme zjistili, co nás váže dohromady a kdy jsme si řekli své ano. Od té doby uběhla už notná řádka bezejmenných dnů, ale i událostí vyjímečných. A ať to byly občas chvíle neskutečně náročné i obrovsky úžasné, zvládli jsme je. Ty a já, ruku v ruce spolu, na vzdory nepříjemným situacím i milým dnům. A co mě těší nejvíce? To, že spolu dokážeme stále být, vážit si jeden druhého, prožít dny všedí i nevšední a přitom vyhlížet časy budoucí... A za to patří dík nejen nám, ale i našemu společnému pokladu, který už se stal naší neoddělitelnou součástí. Děkuji Vám oběma na to, že jste, že mi dáváte příležitost být dobrou manželkou, mámou, společnicí, klaunem, dítětem i snílkem zároveň!

S liškou i bez ní, jdeme den po dni...

Svitová

Překvapení všechno změní,
nezbývá už žádné čtení,
příběh skončil, co víc máš?
Hrdinu už nepoznáš.

Dárky, svátky, radosti,
dávají nám sladkosti.
Dávají nám dobrý pocit,
že už nesníš, že jsi procit,
že jsi nespal, nedřímal,
hlasy kolem nevnímal.

Rádi máme překvapení,
která životy nám mění,
která přijdou, osvěží,
i když venku nasněží.

Hlídejte si překvapení,
která nesou lásku, snění,
budete pak láskou znít,
v duši krásu, věčný svit.

Rozsviťte duše, ať nezní hluše!

Sežvýkaná

Polovina dne, ani polovina týdne a úkolů neubývá. Každým dnem jich přistává na mém stole víc a víc. Přestože se snažím pracovat rychleji a výkonněji, úkolů neubývá. Nejsem schopna dokončit jednu věc, aniž bych musel začít další. Skáču od jednoho k druhému, nic není doděláno, všechno na mě volá a já se propadám do ještě hlubšího stavu bezmoci. Není proto divu, že každé odpoledne si při cestě domů připadám jako notně sežvýkaný papír, zmuchlaný a dále nepoužitelný. I přesto, že si každý den ráno dávám jisté předsevzetí, co všechno dokončím, upravím, dodělám a nachystám, odpoledne zjišťuji, že dobré předsevzetí bylo sežvýkáno spolu se mnou. Myslím, že umím plánovat, umím se rychle a vhodně rozhodovat, umím si stanovit priority a přesto tápu, plavu, potápím se a práce mě semílá, jako pračka špinavé prádlo... Ovšem narozdíl od prádla se po vypadnutí z procesu necítím čistá, voňavá a lákavá k obléknutí. Právě naopak, zmoklá slepice je proti mě nádhernou vílou, s duhovým peřím! Tedy, kde je chyba, ptám se? Netuším a proto jdu raději zdolat další krok, v očekávání časů příštích.

Nežvýkej, raději si na tempo navykej!

Nepřestávající

Tisíce jehliček bodá a svazuje. Hlava se bojí a svazuje. Tak jako každý den, dnes není jiný, všechno se valí s pocitem viny. Každý se usmívá, v duši se raduje, že vítr pořádně zaduje. Dešťové kapičky, v očích mám slzičky, nikdo se nedivá, tak to tu chodívá. Dokud máš výsledky, pořád jsi jednička, když už však nemůžeš, zůstává bednička. A v ní jsou schovaná slova i slovíčka, dneska jsi sova zítra zas husička. Jak bych to změnit jen mohla a chtěla, nemám však dostatek výstřelů z děla. Věci se hromadí, tělo je už v háji, jak jen to dopadne, když hlava upadne? Jak asi, jak, když nejsi žák. Dneska jsi, zítra ne, ostatní nastane, i když se snažíš, v pekle se smažíš. A takto valí se, proudy a těla, i když už nemůžeš a nejsi celá! Práce a stres, je zas dnes, nejde jej zastavit, nejde se postavit. Ruce jsou svázané, hned ano a hned zase ne. Tak už si vyberte, v hlavě se poperte, jak si to rozdáte, jak se tu přec máte!

Nepřestávej, vyhrávej, dobrý pocit z toho měj...

Matadorská

Mnohdy si člověk může připadat, že všechno zažil, všude byl a všemu rozumí. Ale pravda je většinou úplně někde jinde. Je toli míst, věcí a zážitků, které jsou naší mysli i podstatě skryté. A to jen díky nastavení vlastního života. Máme své preference, něco děláme rádi a nepříjemnému se vyhýváme. Proto je náš život plný stejných či podobných věcí, které nám ovšem připadají jiné. Stačí jen drobná změny prostředí a my žijeme v představě, že zažíváme něco jiného. Jsou to ovšem zase mořské pláže, i když na jiném řecké ostrově! Abychom se opravdu mohli cítit matadory a znalci prostředí, je k tomu nutná i notná dávka sebezapření ve chvílích, které nemusíme. Za odmítavým postojem či názorem stojí většinou strach z neznámého, vlastní nejistota úspěšného zdolání či jen obyčejná lenost! A jsme opět u člověka a toho, jak má věci nastaveny. Je mnohem jednodušší pohybovat se na místech, která jsou nám něčím povědomá, než opravdicky objevovat nové prostory. Stejně je to v myšlení, pouštět se na tenký led neznámého je vždycky spojeno s odvahou odpoutat se od známého a jít cestou, kterou před námi ještě nikdo nešel. Přestože je to cesta trnitá, jsou mezi námi lidé, kteří ji podstupují a rádi jdou jen tam, kam je srdce táhne...

S odvahou objevuj svět, i když to trvá a není to hned!

Uchechtaná

Ať žije puberta! Všude samý smích, dospělým nepochopitelné narážky a dobrá nálada. Není nutné chápat proč, jen se dobře bavit, být sám sebou a mít pocit, že život je fajn. Škoda jen, že mnohé z doby mladosti nemůže přejít i do dospělosti. Jak by byl svět hned plný smíchu a veselí! Ani bychom nemuseli pomyslet a humorné situace by byly stále s námi. K fixům bychom neptřebovali papír, ale twixy, řízky by byly řízkatější a všechno by jaksi plynulo samo. Bez našeho přičinění, bez nás a přesto s námi. I když nezapomínáme předchozích období, víme, že jsme součástí jiného světa, s jinými nároky. Zodpovědnější, dospělejší a zralejší, s nutností plánovat čas současný, ale i časy budoucí. Pro nás, naše děti i rodiče. Přesto nezapomínajíc na úsměvy a radosti vlastního dětství a dozrávání, které v hojné míře dopřejeme i našim dětem. A koloběh může pokračovat, nikdy se nezastaví a pokud ano, pak my už nebudeme jeho součástí...

S úsměvem je život hezčí, starosti jsou mnohem lehčí!

Pátečková

Tak a máme tady konečně pátek. První týden školy je za námi a nespočetně se jich rozprostírá v nedohlednu. Je to jako maratonský běh, který má svou přesně stanovenou délku, běžci jsou na startu a ví, že musí vydržet. Za každým rohem ovšem vyhlížejí cílovou pásku a přestože ví, že je to ještě daleko, doufají. Co když jsem se tentokrát spletl a cíl už je nadohled? Zvednu oči a vidím, že přede mnou je trať. Musím běžet, musím vytrvat. Za dalším kopcem už jistě bude cíl. A když ne? Co mi zbývá, musím pokračovat, však on ten konec jednou bude. Přijde, až jen nebudu očekávat, překvapí a nastane opět úleva a spokojenost, že jsem to opět zvládl. Sám, s pomocí, s vírou a jsem v cíli! A že za rok to bude stejné, nevadí, však mám přeci před sebou dlouhé období odpočinku, relaxace, klidu a prázdnin...

Utíkej a důvěřuj, život je přec stále můj!

Psací

Ruce běží nad papírem, vykružují specifické tahy a vykružují zázračné obrázky. Od nepaměti pro nás zachycují radosti i starosti žití a stávají se kronikou úspěchů i pádů lidského pokolení. Jako malí špunti jsme tajně doufali, že také my jednou budeme umět vykroužit ona krásná a tajuplná slova. Papír byl drahocenným zbožím a kuličkové pero zase známka luxusu. Ach kolik kaněk, prodřených dřevitých papírů a kostrbatých úkolů, než jsme se dopracovali k ladnosti a čitelnosti. A tajemství se stalo naší součástí, které používáme, kterým sdělujeme i zachcujeme. Ano i s tím mám spojeno pronikání do tajemství písma, které přede mnou odkrylo obrovskou oblast literatury a lidského poznání. Snad proto jsem občas zklamaná, když vidím, k jaké degradaci písma v dnešním světě dochází. Není to jen vina různých technologií, které umějí děti ovládat rychleji a spolehlivěji, než písmo. Ale vinu vidím i v nás dospělých. Rádi spoléháme na multimedialitu a zábavnost technologií, a tím odvádíme naše děti od radostí i podstaty písemných záznamů. Je to přeci naše spojení s minulostí, je to důkaz lásky, radosti i krize člověka v průběhu staletí a hlavně, je to prostředek, který musíme znát, abychom mohli dostoupit až k technologickým vychytávkám. Proto dbejme a veďme naše mladé generace k písemnému projevu, protože není nic kouzelnějšího, než napsat milostný dopis či získat důkaz synovy lásky k rodičům...

Pišme a tvořme, moderní bořme!

Divergentně konvergentní

Rozbíháme se do světa, každý za svým posláním a cílem, abychom se v průběhu života opět sešli a jistou část svých životních osudů sdíleli. Na začátku života jdeme ruku v ruce s rodiči, sourozenci, rodinnými příslušníky, které postupně, tak jak rosteme, spějeme a zrajeme, opouštíme. My jdeme svou vlastní cestou a jsme přesvědčeni o jejím úspěchu i správnosti. Za sebou necháváme ty, kteří nám stáli od počátku po boku a ve své mladické nerozvážnosti zcela bezmyšlenkovitě opouštíme mnohé. Staré kamarády, lásky, rodiče i sourozence. Neuběhne ani tak dlouhý čas a opět jsme si blízko. Máme společné prožitky, stáváme se rodiči, opatrujeme své děti i rodiče a naše rozbíhavost se kloní ke středobodu našich životů. Pro jednoho jsou to práce, pro jiného rodina a pro dalšího úspěšná kariéra či vzdělanostní postup. Rozběhlost se kumuluje do centra, které opečováváme, chráníme a dále rozvíjíme. Tak jako v nás naši rodiče, i my otevíráme křídla našim dětem a dáváme jim jistotu pevných kořenů i základů života. A v tu chvíli víme, že i oni se rozletí do světa a našim úkolem bude stát tam, kde nás bude potřeba a být vždy tím, co rodiče pro své děti mají být. Tedy láskou, ochranou, jistotou a bezpečím, které poskytuje, brání i stabulizuje v časech dobrých i zlých!

Roztáhněme křídla, leťme, ovšem nezapomínejme na ty, kteří zůstávají!

Světelná

Paprsky slunce nad hlavou odráží pocity duše, která se pokouší vzlétnou k obloze. Po světelně jasném paprsku dostoupit vrcholu a užívat hřejivé pohody. Nic se nezdá být problém a všechno je možné vyřešit do několika minut. Světlo nás probouzí ze spánku, přináší útěchu před zimou a doprovází nás životem od zrození po smrt. Vidím-li světlo, vnímám jeho blahodárné účinky a všechny chmurné myšlenky se rozplynou. Tak, jako se postupně vytrácí den, tak se vytrácí i chuť k činnostem a běžným aktivitám. Ráno jsme plni elánu, plánujeme a podnikáme dobrodružné cesty. Večer se zklidňujeme a koncentrujeme síly k uložení se do snění. Světlo je tím, co rozděluje etapdy dne, noci, života i světa. Když my spíme jiní bdí a koloběh se promílá usvítem i západem, sluncem i šerem, které přichází a odchází. Náš život je obestřen mnoha tajemstvími, která můžeme spojit se světlem. Ať už vědomě či nevědomě, putujeme za světlem, sluncem a hřejivými doteky paprsků z nich!

Neváhej, ke světlu se měj...

Nekonečná

Ztraceni v záhybech myšlení, jdeme po stopách do nekonečna. Dveře jsou zavřené, okna dokořán, všechno je sečtené a ty jsi tu sám. Nějak se propletem spletitým tím světem, nějak se potkáme, když se zas setkáme. Chceme žít v úkrytu, hledáme zíštitu, plujeme soukolím, tvoříme dobrý tým. Věčnost je vzdálená, děláme ramena, ná se to netýká, ať si to utíká. Zítra si vzpomenem, že s tím nic nesvedem, že nám to vadilo, že nás to zranilo. V konečném důsledku, vstříc jdeme výsledku, jaké to bude pak, bude mě mít vždy rád? Dopředu nevíme, přesto si věříme, přesto se radujem, někdy i sami jdem. Pokaždé zjistíme, že zloba nás nemine, že každý chce být tím, co v nekonečnu je drobný stín!

Bez stínů, není hrdinů...

Reálná

Jak udivující může být realita skutečných momentů života, tak o tom se přesvědčujeme na každém kroku. Stačí se jen dívat kolem sebe a mít dokořán otevřené oči. Najednou se objeví bez příkras všechno, co jinak není vidět. Nesmyslnost lidských nákupů a honění se za levnějším zbožím, odvolávky na nedostatek času, s dlouhými pauzami na kávu s kamarádkou či číslo uvedené na pracovní smlouvě a přímé položky na účtech. Ano, žijeme ve světě ovládaném penězi, honbou za dosažením vyššího vzdělání, s příslibem větších příjmů. Ale, mnohdy netušíme, jak je toto naše vnímání krátkozraké! Dnes potřebujeme toto, zítra zase ono a nakonec se ukáže, že pouze ten, kdo se umí otáčet, umí dostatečně podlézat a dělat se lepším, víteží. Ne pravda, otevřenost vztahů či pracovní nasazení, ale dravost, bezohlednost a umění přetvářky hýbe světem. Myslete na to příště, až budete dělat svá rozhodnutí, protože mohou ovlivnit celý váš život...

Nereálný pohled na reálný svět a probudíš se hned!

Po-po-po-tvůrková

Je celkem zvláštní nechat plynout okolnosti kolem, být nestranným pozorovatelem, nesoudit a jen si v duchu přehrávat vlastní reakce. Je to určitý způsob komunikace se světem, jakoby na zkoušku. Můžeme si promýšlet reakce, můžeme se dohadovat, jak bychom situaci zvládli, ale jistotu nikdy nemáme. Ony komplikované stavy přicházejí neplánovaně, jsou zde a my na ně musíme reagovat. Nemůžeme se schovat do ulity a zkoušet, co a jak. A tak prostě mluvíme, argumentujeme, dokazujeme, oponujeme či souhlasíme, ovšem povětšinou skrýváme pravé myšlenky v sobě. Je mezi námi jen několik málo odvážlivců, kteří dokáží naplno říci i nepříjemná fakta. A tak se v životě dostáváme do komplikovaných úvah, jak to chtěl druhý říci, co tím vlastně myslel a dovozujeme si vyjádření tak, jak je nám blízké. Někdo se urazí, jiný se usměje, další si zase nepovšimne ironického podtónu. A jdeme dál, s hlavou vztyčenou či naopak skleslou, prožíváme svá malá vítězství i prohry. A přitom je to tak jednoduché, i jen nepatrný pohled očí, postoj a gesto nám řekne vše. Mám mě rád, nemá mě rád, souhlasím, rozhodně nemohu... Stačí se jen zamyslet, vnímat věci v kontextu a být si vědom následků, které slova rozpoutají!

Nemluvme potají, druzí to stejně poznají...

Úlová

Jako v úle to dnech hučí všude, kam se člověk podívá. Další školní rok se blíží, skončily prázdniny a je načase pořídit školákům vše, co budou potřebovat. Je celkem zvláštní, jak si my lidé dokážeme ztežovat skutečnosti, kterými musíme projít. Na jednu stranu máme za sebou dlouhé období volna, kdy bylo možné ukutečnit nákupy, potřebné k dalšímu roku a my vše opět necháváme na poslední chvíli. Jakoby to byl určitý druh sportu, který dokazuje, že se ještě dokážeme dostatečně rychle hýbat, svižně zabezpečit potřebný materiál a zároveň se z toho nezbláznit. A my, kteří pořizujeme věci průběžně, pak neveřícně stojíme stranou, klepeme si na čelo a v duchu si děkujeme, že se nás to netýká. Nemusíme vystát dlouhé fronty, překypovat nervozitou a neustále se dívat na hodinky. Faktem je, že nákupům neuniknem, jen jejich průběžné uskutečňování skoro nevnímáme. Tu a tam koupíme jednotlivost a na konci je nachystáno vše důležité. Bez stresu, honění a ukoptěnosti tváře!

Zkuste plánovat, budete se jistě radovat...