Vytrvalá

Každý začátek je děsivý. Zdá se téměř nemožné dojít až tam, kde se to zdá být hrozně daleko, vysoko, příliš vzdálené a neskutečně nepřijatelné se silami, kterými právě disponuji. Vždycky začínám s tím, že si říkám, že by mě to už nemělo překvapovat, že bych na tohle měla být připravená, že bych přeci už měla vědět, že to jsou normální věci spojené s tím, co je na konci. Vždycky mě to ovšem dostane! Stojím na začátku další cesty, kterou mám otevřenou. Vrátka jsou plně rozevřena a stůl je zatím čistý. Hlava i ruce jsou připraveny ke startu, jen se musím trošičku přinutit k tomu, abych se to toho opět dala... Vím, že děsy a běsy jsou bláznivé, hlasa si umí vytvořit mnohé, i celkem šílené představy, ale vykročím a dosáhnu tam, kam jsem si na začátku vytýčila, že dojdu! A i když je každý začátek těžký, budu myslet na ten krásný pocit štěstí, který bude, až to bude!

Vydržím, vytrvám, odvahu k tomu mám...

Aktuální

Zítra, velké téma dnešního dne. Zítra je také den. Ale co dnes, co bude s dnešním dnem? Vždyť vůbec nevadí, že je o hodinu kratší. I tak se dá přeci podniknout tolik věcí. Nemusí to být rozhodně výlet na Měsíc, nebo za hranice všedních dnů, ale stačí, když nebudeme odkládat nic na zítra. To je totiž to nejhorší, co člověk může udělat. Odkládání věcí a přehazování vyhýbek z toho, co je potřeba udělat dnes, to je nejlepší cesta k tomu, že člověk neudělá nic dnes a nakonec ani zítra. Proto je raději lepší udělat něco malinko dnes i zítra, rozložit si práci na kousíčky a postupně se prokousávat většími celky, až do samého cíle. Byť ten se může na samém začátku jevit jako úplně neskutečně vzdálený a nedosažitelný. Našim pomalým a neústupným tempem a pílí jej můžeme zdolat. Proto hurá do toho a kousek máme hotovo!

Neodkládej věci, máš na to udělat to přeci...

Královská

Ráno je moudřejší,

večer zas silnější.

 

Očima nestíhá,

jak život pobíhá.

 

Jednou jsme nahoře,

podruhé v oboře.

 

Zajíc si rozmyslí

než něco vymyslí.

 

Člověk je pápěří,

které si nevěří.

 

Někdo je silnější,

medvěd je rychlejší!

 

Takže já vyrážím,

se svým závažím.

 

Kousíček dopředu,

pak zase dozadu,

jen tak to já přeci

jen tak to

dovedu!

 

I tak to půjdu dál, i když ze mě není pan král...

Postupná

Konzervativismus a běžné denní postupy. Každodennost a stálost v tom, co děláme, to jsou znaky toho, že nás v životě ovládá rutina a začíná se propadat do jistého věku, kterému se říká střední, možná starší střední věk. Ať to nazveme jakkoli, je jasné, že člověk je rád, když ví, že se může v určitých chvílích držet přesně zaběhnutých kolejí. Nemusí se pouštět do žádných velkých akcí a rozhodně se nemusí bezhlavě vrhat do něčeho, co vypadá jako bláznivé cosi, co mu nedává smysl. Možná, když byl mladší by mu to smysl dávalo, ale teď. I když na cestě k cíli je potřeba zkoušet nové věci a dělat to, co by člověk od sebe neočekával. Je nutné vědět, kam až může dojít a co ještě je ochoten ve svých očekáváních očekávat i při splnění svých vysvěných cílů... Proto je-li to potřeba zkouším nové věci ale vždy s vědomím, že se ono nové musí stát podstatou mých dnů, abych se s oním novým prostoupila a sloučila natolik, že už to nebude nové a já budu moci říct. Dorazila jsem do cíle, jsem tady a děkuji!

Využívám, co znám a dělám, umím...

Kotevní

Život je jedna velká houpačka. Když už si myslíš, že máš všechno pevně v rukou, nějaká malinkatá nitka povolí a všechno se začíná rozpadat. Nic není naprosto stálé a nic není úplně jisté. Člověk by proto neměl nikdy mít pocit, že takto je to přesně jak to má být a takto to bude napořád. Měl by si opravdu umět užít právě prožívajícího okamžiku, který je, který probíhá. Neměl by se nechat příliš vmanipulovávat do rychlosti a běhu života, který nás nenechá vydechnout. Sotva se stačíme zaradovat, že jsme právě něčeho dosáhli, už po nás je vyžadováno, abychom se dívali dál! Abychom hleděli do budoucnosti, nevšímali si toho, co je právě teď, co máme v rukou, to je přeci jasné. Ale co bude dál? A já si říkám, jak v tom všem žít? Jak v tom všem jít dál? Je tohle vůbec možné? Jsme toho vůbec normálně schopni? Já zřejmě ne a pokud ano, tak ne v tomto šíleném tempu, které je. Já se chci radovat teď a tady z těchto drobných radostí, které mám. Z tohot, co se mi právě podařilo, ač je to třeba jen právě ukončená řádka tohoto textu... No a co? Jsou totiž tací, kteří nesvedou ani tolik, co já! A proto nepanikař, neboj se být sama sebou a být sama za sebe, i když se svět řítí stále dál. Vždyť Ty jsi malou kotvou pro další lodičky na tomto rozbouřeném moři jejich životů...

Hrdě světem pluj, život je jen tvůj!

Vážně ... nevážně...

Odhodlaná mysl a upřímné srdce mě vedou na cestě k mému vysněnému cíli. Sice určitými oklikami, sice s jistou časovou prodlenou, ale přesto s vnitřním vědomím a přesvědčením, že svého cíle dosáhnu. Moje mysl, srdce a moje dvě velké opory mě přesvědčují v tom, že určitě dojdu svého vysněného cíle. Já sama vím, že se snažím, jak jen to jde a dávám tomu tolik, kolik v rámci možností mohu dát. Pro přetnutí cílové pásky je nadevše důležité, že dělám, i když se kolem dějí věci, které nenahrávají mým cílům. Že se snažím nepodlehnout jednodušším řešením a zkratkám. Proto věřím, že má cesta bude úspěšná a nakonec i zde to dojdu až na pomyslný vrcholek. Byť to ještě chvíli potrvá, vydržím!

Odvážně a rozvážně, neber to vždy tak moc vážně...

Královská

Pláč, mlčení, 

úzkost, vrčení.

 

Jásot a krása,

duše jásá.

 

Krize není,

má to vysvětlení?

 

Vše se daří,

jako že jsou

dny v kalendáři.

 

Možná proto,

možná ne,

všechno jednou

pomine.

 

Každý máme

svoji chvilku,

vnímat slunce

na jezírku.

 

Moje touha,

vidina pouhá?

Nic není nemožné,

zdroje mám všemožné...

 

Proto jdu stále dál, ať je ze mě medvěd či král!

Údernická

Slovo sem

slovo tam,

dneska už 

nic neříkám.

 

Ruce bolí,

prsty taky

zítra snad

už žádné 

boláky.

 

Dneska už

je dokonáno.

Dneska už

je hotovo.

 

Zítra bude 

uděláno,

zítra bude

nové ráno.

 

Okna, slunce,

záclony,

slova, věty,

přikloní.

 

Zítra bude

jiný den,

jasných zpráv

a krásných

scén!

 

Dneska už je

uděláno,

dneska už je

hotovo.

 

Zítra začnem

hezky ráno,

pěkně znovu

a to nanovo!

 

Od ruky nám věci jdou, pěkně za sebou...

 

Vlnící se...

Zamilovat se a pak jde všechno snáz. Být v permanentním láskyplném nastavení a nevnímat nic z toho, co by mohlo být vnímáno negativně. Mít v hlavě jen to ideálně pozitivní nastavení a chápat věci pouze tak, jak jsou. Brát věci postupně a v tom pořadí, v jakém přicházejí. Nevidět nic, co by stálo v cestě a jít, ač se zdá, že už nejsou síly. Stále je potřeba si připomínat, že je tady to, co je podstatou života. Společnost někoho, s kým nás pojí letité přátelství, vztah, láska, radostné vzpomínky i starosti. Je tu, ten druhý, který s námi sdílí vše, co přichází. Je tu i ten, který občas odchází, rád se vrací, přináší dobrou náladu a ještě lepší nápady. A společně je nám nádherně... A co víc si člověk může přát? Snad jen, aby nás doplnil další stejně naladěný človíček, který bude s námi hrát naše hry, milovat život v podobném duchu a bude mít rád nás a my jeho!

Kéž se sny plní a moře se vždy vlní...

Vrcholová

Jsou chvíle, kdy dosáhneme vrcholu a víme. Není potřeba nic říkat, nic vysvětlovat, nic dalšího dodávat. Není potřeba slov, gest ani dalších velkých vět. Stačí být, souznít s daným okamžikem a člověk přesně ví, co se přihodilo a v jakém ohledu s oním je on sám. I když se nám může někdy zdát, že jsou věci, děje, skutečnosti, či některé jevy naprosto vzdálené. Jsou mimo náš dosah či cíl, nesmíme nikdy přestat doufat a musíme věřit, že dojmeme právě k onomu okamžiku, kdy souzníme. Nebudeme muset vůbec nic říkat, bude stačit prostě a jednoduše být. Člověk pak zjistí, že to, co se mu zdálo nedostažitelné, je najednou tady a všechno úsilí, námaha a dřina, která vedla k onomu momentu vyvrcholení stála za tuhle jedinečnou chvíli. I když se jedná o jediný prchavý okamžik, přesto stál za to a má svou cenu...

I zjevně nedostažitelné má svůj dosah!

Skloněná

Sklonit se před osudem. Sklonit se před významnou osobou. Sklonit se před někým, kdo ve mě vyvolává úctu. Sklonit se před někým, kdo dosáh mimořádného úspěchu pomocí vlastní píle a nadání. Sklonit se před někým, kdo porazil svými silami sám sebe. Sklonit se před silou přírody. Sklonit se před vším, co je zázračné a mocné. Sklánět se se před obřími krásami horských velikánů. Sklánět se před láskou, kterou ke mě chováš. Sklánět se před úskalími, kterými jsme společně prošli. Sklánět se před vším, co náš čeká. Sklánět se před pýchou, která nás může zasáhnout, jako neblahé znamení pekla. Sklánět se s vědomím, že vím, že všechno je možné, jen musím mít víru s sebe, Tebe, nás!

Děkuji, že jste mými průvodci...

Zlaté sny...

Jaké sny sníš? 

Jaké hrozny jíš?

Co všechno víš?

Čemu rozumíš?

 

Jak moc času máš?

Co všechno znáš?

Jak moc dobře víš?

Kdy to pochopíš?

 

Tvé časy už pomalu

dozrály,

vlasy ti také pěkně

provlály.

 

Teď už je řada na

jiných, aby šli v

našich šlépějích...

 

Nebo si najdou

cestu svou,

půjdou si pěkně

za duhou!

 

Tak jako my 

spolu před léty,

když jsme chtěli

objevit nové planety.

 

Když jsme chtěli

objevit svět a

měli pocit, že

bez nás se nebude

točit tenhle náš svět!

 

A teď pomalu zjišťujem,

že se i my zpomalujem,

že nám věci jdou stále

dobře, ne tak svižně a 

zvesela, jak by chtěla,

tahle dnešní mladá kapela.

 

Ale ono je to vlastně přesně

jak má být, i tohle musí

člověk pochopit, že

jednou jsi mladý a za

chvilku už je ti mnohem

víc a s tím už neuděláš 

vůbec nic!

 

Stále však můžeš jít za

svým snem a můžeš mít

mnohé cíle.

 

K nim musíš mít však

mnohem více píle, 

která dovedete až do 

tvého vysněného cíle...

 

Cíl se blíží, tak vzpuž síly!

 

Snící

V hlavě mi hučí jako v úlu. Tělo mě pálí a kosti bolí. Nevím, co se ve mě děje, ale rozhodně vím, že tento stav není v pořádku. Někde je něco špatně a já netuším kde. Chtěla bych si užívat klidného nástupu jara a místo toho tady sedím zavřená uvnitř místnosti. Ležím v posteli a jediné, co dokážu, je hledět do stropu a užírat se pocitem, že mi není dobře. Všechno me pálí, bolí, svědí a rozhodně takhle nemá vypadat normální bytí. Připadám si opile, nebo možná ještě hůř! A co je na všem nejhorší, že přijdu k lékaři, ten se na mě podívá, udělá všechna možná vyšetření a zjistí, že mi nic neschází, že jsem naprosto v pořádku a co vlastně chci?! Já to vím, aby mi bylo fajn, ale to zatím nikdo neumí splnit, tak co s tím!?

Další den a další nesplnitelný sen...

Unavená

Extrémní únava mi leží v nohou, rukou, na zádech a vlastně v celém těle. Vůbec si nedokážu představit, že bych měl vstát z postele a neco dělat. Samotné otevření očí, zvednutí se a pohyb po bytě je únavné. Netuším, kam se poděla všechna moje pověstná energie? Kdo mi ji vzal, nebo kam se všechna schovala? Možná je to opravdu tak, že když člověka napadne nějaký ten bacil, nebo virus, tak jej prostě zastaví a všechno je úplně jinak. To si pak uvědomíme, jak jsme zranitelní, co všechno a jak je pro nás náročné. Inu, budu muset vydržet, překonat zase další den v posteli a věřit, že zítra bude zase o kousek líp... A protože jsem věčný optimista, tak věřím, že bude!

Jaro přichází, nemoci odchází...

Určitost

Nejasnosti a nejistoty jsou nejhoršími rádci v životě. Člověk potřebuje vědomí určitého postupu a vědomí, že zná alespoň jeden další krok, který přijde. Je to jako kdybychom chtěli vyrazit na cesty a nevěděli, kam vlastně vyrážíme. Někdy je to prima, protože dojedeme někam, kde to neznáme a poznáme tolik nových věcí, ale v určitých chvílích svého života přesně víme, že potřebujeme znát alespoň další tři kroky, které nás čekají. Nejsme ti, kterí riskují a pokud ano, tak jen tolik, abychom měli v zádech jistotu, že se nám risk vyplatí. Je to riskování se zárukou, která je spojená s jistotou. Možná trochu zvláštní, ale přesto jasná volba, pro kterou se rozhodujeme a kterou potřebujeme pro život. Abychom mohli jít, abychom mohli tvořit, abychom mohli žít s pocitem bezpečí a jistoty. V tom je nám dobře a v tom je nám příjemně...

Hledání jistoty pro všechny životy!

Slunéčková

Po upršené sobotě máme studenou, ale krásně slunečnou neděli. Chtělo by to vyrazit ven, ale bohužel bacily řádí, takže budu muset zůstat pěkně v posteli a užívání sluníčka nechám jiným. Já si budu užívat zřejmě jedině tak akorát horkého čaje s medem, teplé peřiny a možná nějakého dobého jídla. Inu i to patří i jarnímu období, které člověka může upoutat do postele s chřipkou či kdovíjakým onemocněním. Raději se v tom moc nešťourat a v hlavě si nastavit zítra zase bude o kousek líp. Dneska ještě vydržíme v posteli, ale zítra už nás nic nezadrží, abychom zase nevyrazili vstříc jaru a krásnému jarnímu slunečnému počasí!

Jaro sem, nemoci ven...

Bacilová

Většinou to začíná nevinně. Přiblíží se to z nečekané strany a skočí. Vy nic netušíce si stále jdete dále a děláte stále ty stejné úkoly. Po několika hodinách však zjistíte, že je něco trošku jinak. Něco se děje, tělo začíná vypovídat službu, všechno bolí a najednou je to úplně jasné. Bacil na vás skočil a vy ani netušíte kdy, kde a od koho. Teď už je tady, řádí si pěkně ve vašem těle a vy musíte ulehnout a zbavit se jej v co nejkratším čase... Je to pěkná otrava kýchat, smrkat, být úplně mimo, ale bohužel nedá se svítit, takhle to prostě chodí. Nemoc si nevybírá a chodí po lidech, nikoliv po horách. A dnes si vybrala právě vás, tak šup do postele, vyležet a zase bude líp!

Od bacilů dál!

Uklizená

Co vlastně umíme? Kam jsme se posunuli? V čem jsme se zlepšili? Co jsou naše silné stránky? Chápeme a vnímáme se z těch správných úhlů pohledu? Nejsme jen obyčejnými loutkami v plynutí času, které jde s námi a my s ním? Nejsou toto věci, které patří do kategorie zbytečných úvah? Přemýšlí nad nimi vůbec někdo? Nejsem vlastně jediná, kdo si láme hlavu nad těmito otázkami? Kolik je takových zvláštních věcí, které mi frčí hlavou a já vlastně ani nevím, zda jsou to zkušenosti, nebo příležitosti, které mám brát jako možnost poučení se pro další dny. Nebo jsou to jen další problémy, které se vyskytly a měly by být vyřešeny. Nebylo řečeno, že ten, kdo je musí vyřešit musím být nutně já, ale možná je to právě ona zkušenost, která se přetaví do příležitosti. Bude mou možností ke změně a růstu. Nemám se čeho bát a mohu se odvážně dát na cestu k přijetí všech dalších výzev, které přicházejí...

Uvidím, zatím si zde jen uklidím!

Pozivitní

Posouvat vlastní hranice a pracovat na svém vlastním já. Být si sám sebou jistý a přesto váhat, zda jsem ve všem úplně ideální. Umět odpouštět chyby, které učiním já sám, ale také ty, které byly učiněny na mě samém. Prostě žít plnohodnotný život, který ve své vyrovnanosti přináší jak to, co je naprosto pozitivní, tak i to, co je negativní. Umět se vyrovnat s pocity marnosti a neklidu. Umět proplout klidnými vodami, stejně jako prosvištět uragánem, který fičí všude kolem. Umět naslouchat, být vyslechnut i chápat zkušenosti každého, který se snaží nám poradit. Každá zkušenost je nám pomocníkem na naší cestě za dalšími cili. Vede nás dál, hlouběji a možná i výš!

Co můžeš udělat udělej a přitom se vždy usmívej...

Fialková

Lahodná vůně mi zavadila o nos a nedá mi odpočinout. Smysly se probudily a jaro útočí na každičkou buňku mého těla. Připadám si jako medvěd probuzený po dlouhém zimním spánku, který čenichá všude kolem a hledá, co by se mu ještě mohlo hodit pod zub a do tlamy. Netuším, zda se mi ještě něco bude hodit, ale rozhodně vůně květin, které začínají rozkvétat je okouzlující. K tomu barevná pestrost, která je také jásavá dokresluje všechnu tu krásu kolem nás. Fialová, bílá, žlutá, sytě zelená, oranžová, modrá, jasně růžová. Kvete to do krásy a do jara. Říkám si, je to krása a je to nádhera. Hurá, těší mě to a jsem moc ráda a úplně si to užívám. A úplně nejlepší na tom všem je, že z toho mám úžasný pocit na té mojí malé dušičce uvnitř!

Voňavá, barevná, veselá, taková je teď příroda jásavá...

Smějící

Mnohá přání mám, občas věci divně prožívám. Přesto bych si přála moc, abych mohla s klidem v duši říct, že dosáhla jsem tam, kam bylo potřeba a dál už netoužím studovat víc. Někdy si tak přeji mít jinou povahu a umět hodit věci za hlavu. Umět si více užívat a ne tolik stále všechno prožívat. Protože vidím kolem sebe, že nemám čas na Tebe, ani Tebe. Běhám stále tam a zpět, nikde žádný med, nemám chvilku pohodlí ani pořádného klidu. Copak o tom má být náš společný život? Vím, že takto to dál nejde jít, musím s tím něco učinit. Kroky se sice špatně konají, když budoucnost svou neznají, přesto věřím, že jsem bytost milující a lásky hodná, proto se i já odrazím ode dna. I na mě čeká můj klidnější život plný klidnější dnů, kdy bude více času na plnění vlastních radostí a společných snů...

Očekávání měj, na svět se směj!

Zítřejší

Dnešní den pomalu končí. Úkoly byl rozdány, každý si může šáhnout do svědomí a říct, co udělal, kolik toho stihl a kolik zbylo do dalšího dne. Pro dnešek už nemůžeme mnoho udělat, snad jen zpytovat své vlastní svědomí, zda jsme mohli udělat víc. Možná jsme se svým dnem spokojeni, možná si říkáme, však zítra je také den, ale na přístupu hodně záleží. Víme, že dnešek už nevrátíme, ani okamžik z toho, co bylo už nelze vrátit, ani z toho co bude nelze úplně přesně naplánovat. Snad jen si lze říct, že zítřek je tu pro každého z nás. Pro ty, kdo jsou připraveni utkat se a bojovat za svůj osud a nevzdat se při pohledu do očí povinností, které přicházejí. Ale i pro ty, kdo se vůbec nesnaží a kterým je den uteče v jejich lenivém tempu. Ať už patříte ke kterékoliv ze skupin věřte, že zítřek přijde aniž se nadějete a bude jen na nás, jak s ním naložíme...

Vykročte správně a nenechte se zastrašit ničím, co přijde!

Jasně viděná...

Najít zase svůj vnitřní klid a cestu do uvolnění. Upustit nahromaděné vnitřní napětí, které ve mě bobtná a sílí, bylo by mi líp. Není zatím cesty, která by dokázala odstranit všechna tahle moje vnitřní poranění, způsobená životem. Všechno to, co se kolem děje si moc beru a příliš si přivlastňuji slova, která lidé říkají. Možná stále ještě neumím pracovat s tím, co se říká a co se mě přímo týká. Neumím se vyrovnat s nespravedlností, která je byť i slovně páchána na lidech, která mám ráda a nedokážu pochopit, proč jednomu je nadržováno a je vynášen do nebes a druhý, ač by se mohl rozkrájet, tak stejně nebude dost dobrý... Nevím, při tom všem přemýšlení pak přijdu k závěru, že je pak asi chyba ve mě, že vlastně tohle je v pořádku a že já si to jen špatně vykládám a mám jen chorobné myšlení! Ale je to opravdu tak? No a v tom všem hledám uvolnění, klid a jasné světlo, které by mi ukázalo, že já, za něco stojím...

Já to vím, že brzy zase všechno jasně uvidím!

Mrňousová

Žena zázrak sám, ať žije, žije nám! Tak nějak bychom měli dnes všichni zvolat, při pohledu na svou maminku, sestru, kamarádku, přítelkyni, kolegyni či ženu, kterou potkáme ve svém okolí. Byť máme kolem sebe i mnoho mužů, kteří si vzpomenou a možná přinesou i nějakou malou květinku, zřejmě mnoho těch, které by si zasloužily onu úctu, přátelství a hlavně jen krátkou, drobnou pozornost, těch si nikdo nevšimne. Pokud tedy dnes půjdete ven, potkáte ženu, usmějte se na ni. Má dnes svůj svátek... Zaslouží si, aby se na ní usmívalo nejen sluníčko, ale také každý kolemjdoucí, který nechce být prohlášen za morouse. Proto zkraťe krok, upravte líc, nastavte tvář, ať úsměvů je víc...

Raději mrňouse než morouse!

Vydat se...

Postavit se a jít. Vydat se vstříc i přesto, že nás tíží nejistota z budoucnosti. Strach, obava a posvátná bázeň nás může jímat při pohledu na všechno to, co se děje kolem. A někam tam jdeme i my sami, nějak tam vypouštíme své pomalu dospělé děti. Dáváme jim dobré rady na cestu s vědomím, že by mohly zabloudit a případně si vzpomenout na něco z toho, co jsme společně probírali. I když víme, že nás nejistota neopustí, strach nás bude doprovázet na každém kroku, už jen vědomí toho, že se mu dokážeme postavit a chceme se o něco pokusit, od nás vyžaduje odvahu! Jdeme za svými cíli, ukrajujeme pomyslné dílky určené cesty a věříme, že se nám náš cíl podaří. Někdy to bude cesta na chviličku, jindy bude trvat roky. Ale to nás přeci neodradí, když víme, že když se to má podařit, tak se to vždycky podaří!

Budoucnost patří těm, kteří umí zabrat...

Přijímací

Člověk občas váhá, zda v něm něco je. V porovnání s ostatním světem se on sám může jevit jako naprosto bezvýznamný a nepodstatný. Přitom to nemusí být vůbec pravda. Každičký dílek soukolí je důležitý a je ho na tomto světě potřeba. Je natolik podstatný, že kdybychom byť i jen milimetr onoho zkrátili, už by to vypadalo úplně jinak a také by to všechno bylo naprosto jiné. Proto je potřeba si uvědomovat, že nesmíme ztrácet svůj cíl a naději v to, že jsem důležitou součástí života nejen svého vlastního, ale i těch, které máme rádi. Bez naší lásky by nebylo jich a bez jejich lásky by nebylo nás. Ona vzájemnost je našim spojením, které nám dává radost, z níž rosteme a utváříme jeden druhého. A když zrovna přijdou chvíle, kdy to není úplně jednoduché, pak je dobré neztratit víru a naději. Ta totiž nikdy neumírá... Je tady stále s námi a je stále v nás, tak jako láska a naše laskavost, které není nikdy dost! Proto jděme do světa, rozdávejme a usmívejme se na svět a on se bude usmívat na nás!

Děkuji a s vděčností přijímám...

Povzbuzující

Občas se věcí mění,

někdy to tak není.

 

Jsou věci stálé,

které nedají ti vale.

 

Obavy, rozpaky a nesnáze,

stojí to vší té námaze.

 

Člověk se totiž naučí,

že se mnohému přiučí.

 

Nepohodlí, strázně, pokání,

z každého z nás mnohé vyhání...

 

Každý jsme najednou pokorní,

ke světu více odolí.

 

Stát před výzvou znamená,

že vypnu hruď a ramena,

řeknu si holka, není se 

přec čeho bát, tak pojď

jdeme opět bojovat!

 

Se vztyčenou hlavou jdu si dále, říkám si, podaří se mi to, tak proč bych to vzdala?

 

Skvělá

To, co mě čeká, to mě nemine. Vesmír má pro mě připravenu budoucnost, o které ani netuším, že může nastat. A ona určitě nastane. Bude a určitě přijde, i když zatím netuším, jaká bude. Můžu předpokládat, můžu se těšit, můžu si přát a můžu předjímat, co by mohlo přijít. Jediné, co vím, že nemůžu vůbec nic naplánovat, protože každý plán, který udělám, bude určitě jinak. Sama vím, že se snažím otevřít světu s čistým a jasným srdcem, abych mohla přivítat všechno, co mě čeká. Jsem připravena čelit výzvám a věřím, že mě jen tak něco neporazí. Udělala jsem vše proto, aby přišlo jen to krásné a kouzelné. Proto věřím v hojnost, požehnání a radost, která by se mohla usadit na našem prahu!

Vejdi a zůstaň...

Vílí...

Jsem jedinečná a to už dneska ve svých mnoha letech vím. Dokázala jsem pochopit tu důležitou pravdu, že není nutné soutežit a srovnávat se se svým okolím, které vždycky bude v něčem lepší, chytřejší, krásnější, usměvavější a úpěšnější. Mnohem důelžitější v tom všem je, že vím, kde jsem v tom všem já sama. Kde je moje místo, že stojím pevně nohama na zemi, že mám své jasně určené priority a cíle, které jsou pro mě důležité. Nemusím se srovnávat, protože jsem pochopila, že jsme každý jiný, a tak je to správné, krásné a jasně dané, aby svět byl rozmanitý! Vnímám proto svou jedinečnost v její kouzelné síle, kráse a nádheře, protože v tom je moje síla. Potom mohu říct, jsem krásná, miluji sama sebe, svou odlišnost, jsem připravena milovat odlišnost ve svém okolí a přijímám s pokorou vše, co mi život přinese, neboť vím, že mám sebe sama a svou jedinečnost, se kterou se pojí mé jedinečné já!

Děkuji, že už dneska vím, v čem je má síla, i když nejsem křehká víla...

Setkávací

Slunce svítí,

všude kvítí,

svět je bytí

oči sytí.

 

Dnes je krásně,

píšem básně,

perem prádlo,

hledáme jádro.

 

Zvířatka si lebedí,

v tom krásném 

prostředí,

my se na svět

smějeme a na duši

nejsou závěje.

 

Jaro už je cítit ve

vzduchu

a my máte takovou

potuchu,

že se nám trošku

oddechne,

že nás vesmír

vyslechne...

 

Konečně přijde

náš běžný čas,

konečně bude

znít zase náš

společný hlas!

 

Děkuji za každé poznání a děkuji za všechna setkání...

Báječná

Hodně těšešní,

trocha zděšení,

další sobota,

nová robota.

 

Jdeme do toho,

máme skoro hotovo,

ještě chviličku,

dáme rozcvičku.

 

To je pohoda,

to je lahoda,

jak to utíká,

když není panika.

 

Venku se tetelí,

padá a chumelí,

bt máme březen,

za kamna vlezem.

 

To nám dnes nevadí,

každý si s tím poradí,

každý si najde své,

místečko rozmilé...

 

Krásnou a rozmilou, sobotu báječnou!