Rozumbradná

Každá rodina má svůj dávnověk i skutečný prostor tady a teď. Má své milované i zatracované členy. Je spojena s krásnými i tragickými událostmi, které tvoří její součást. Každý jsme členy takovéhoto společenství, jež nás do jisté míry předurčuje a vkládá nám do vínku svůj osud. Můžeme si myslet, jak sami dokážeme to, či ono. Ale jen na tom, co bylo, může stát to, co je dnes. Nezavrhovat svůj dávný věk, čerpat ze zkušeností předků a jít dál, kam až můžeš chtít. To by mělo být krédo současníků. Posouvat svět a vidět jej z perspektivy vykonaného a v obrysech konajícího. Stavět, ne bořit. Chápat, ne kritizovat. Vnímat, ne překážet. To je cesta, kterou se dát. Tam někde je i náš osud, naše místo a naše poslání...

Síla poznání, temnotu zahání!

Doprovodná

Déšť pokryl okolní krajinu. Sníh se ztrácí a smutné, bezlisté stromy vykukují na povrch. Nostalgie zahalila přírodu, která svým spánkem probouzi cosi zvláštního v nás. Odhaluje neskutečné pravdy, které snad měly zůstat skryty. Ukazuje to, co si většinou nepřipouštíme. Osamělost, nejasnost a vnitřní nejistotu, kterou běžně halíme do pocitů sebejistoty, úsměvů a vyrovnanosti. Smutek je dobrým partnerem pro hledání pravdivých cest. Ty, které nepředpokládáme, ale ony přesto přijdou. Cest, jež nás vedou nitrem vlastní já, plného otázek, váhání a tápání, co bude dál. Cest, které vedou strázní a pokáním, aby mohly vyústit do jasu, spokojenosti a veselí. Tedy těch cest, které vskutku prožíváme, ne jen pouze hrajeme. Herci jsme tam, kde chybí duše a prožitek vlastního srdce. Proto chtějme býti herci jen málo a pravými já vždy, když to rezonuje našim vesmírem!

Doprovázet sebe, je jak poznat nebe...

Dumavá

Občas přemýšlíme nad tím, co si přejeme a proč. Toužíme po změnách, v očekávání zázraků, které se dějí s námi, ale bez našeho přičinění. Chceme být jiní, s jinými lidmi, na jiných místech, ale vlastní aktivitu nevyvíjíme. Myslíme si, stačí chtít a ono se to změní. Ale pocit chtění je přeci jen začátkem. Chtít se zlepšit v jazyce, chtít mít další titul, chtít vydělávat větší obnos peněz, chtít dosáhnout střechy světa. To všechno končí u pocitu chtění. Abychom dosáhli výš, musíme umět šáhnout si na vlastní dno. Abychom byli lepšími lidmi, musíme si přiznat své vlastní chyby. Abychom lépe hovořili cizím jazykem, musíme se učit. Abychom dosáhli vyšší vzdělání, musíme se ponořit do obsahů. Chtít je totiž jen začátek celého procesu změny. Mnohem důlěžitější než samotné rozhodnutí začít, je vytrvat. Jen ten, kdo vydrží, dosáhne toho, co si předsevzal. Jen ten, kdo věří, může vytrvat a překonat všechny překážky. A jen ten, kdo miluje, bude dělat věci s plným nasazením vlastního srdce!

Dělěj vše s láskou...

Přespolní

 Vítr fučí do papučí,

copak kolem tolik skučí?

Příroda šla už dnes spát,

každý věří na návrat.

Zvířátka se v noře tulí,

sněhem pouze sob se skulí.

Zajíčci a lištičky,

zahřívají tlapičky.

V teple zimu přečkají,

návratu jara se dočkají.

Kdy se všechno ozelení,

bude zvířátkové nadělení.

Radost, hrdost, souznění,

zajíčci se ožení,

pak se malí narodí,

přírodu zas obrodí.

A my všichni vyrazíme,

do přírody zamíříme,

budeme si užívat,

darů, jež má každý rád...

Přes pole a přes louky, honím pouze rampouchy!

Těšící

Copak to tam dneska září?

Sluníčku se tady daří.

Od rána se usmívá,

svitem okolí zalívá.

Vítr jemně pofukuje,

zima růžky vystrkuje,

bez sněhu a bez vánic,

užijem si mnohem víc.

Budem běhat,

budem hrát,

na trávě se

radovat.

Hlavně že jsme přeci spolu,

u okna i jednoho stolu.

To nám sílu dodává,

náladou si pohrává.

Dobrá kniha, klidný čas,

bude zase kolem nás.

Ještě trošku zatopíme,

v pelíšku se zakuklíme.

Společně se zasmějem,

jakou máme krásnou žeň.

Jak jsme šťastní, spokojení,

no a nad to přeci není!

Básnit si a užívat, to má přeci každý rád...

Vabanková

Plánovat a rozvíjet,

nové cesty odvíjet.

Jistoty si zachovat,

zdravý rozum uchovat.

Jíst, pít, myslet, milovat,

od světa se zvdalovat.

Brát, hrát, míjet, dozrávat,

nechat druhé prohrávat.

Chránit, bránit, upevnit,

život láskou naplnit.

Brebentit a pracovat,

román v hlavě formulovat.

Psát si, přát si, kouzla znát,

tak se jenom potulovat.

Kotvit, plachtit, brázdit svět,

který je jak z růže květ.

Tisíc přání, stovky let,

není nám co závidět.

Každý svůj si život žijem,

za budoucnost se vždy bijem.

 

Za úsměv a pochopení,

kterého vždy ve světě není.

 

A tak jdeme stále dál,

kdopak by tu jen tak stál?

 

Jít, žít, myslet, milovat, se životem vabank hrát...

Stojící

První svátek vánoční,

není vůbec náročný.

Každý jenom odpočívá,

dárky, radost si užívá.

 

S obědem si nehrajeme,

k rodičům si zajedeme.

S přáteli se budem smát,

konečně se radovat.

 

Dneska máme volné ráno,

je jako malováno.

Klidná doba snídaně,

káva, rohlík, lasagne?

 

Rozhodně se dobře máme,

v ničem vůbec nestrádáme.

Nechybí nám skoro nic,

svět je celý bez hranic.

 

A tak do něj vyrazíme,

koronu už porazíme

a od zítřka budem žít,

svět bude mít svůj klid...

 

My se v klidu postaráme,

o to, co dnes nemáme.

Volnost, cesty, poznání,

které sílu životu dohání.

 

A nakonec zvítězíme,

do cíle pak dorazíme.

Ač se zdá být vzdělený,

je pro nás připravený!

 

Nebát se a bojovat, za životem plně stát...

Štědrodenní

Tiše si přejeme,

v teple se hřejeme,

náruč svou dáváme,

pro známé i neznámé.

 

Narození, veselení,

sněhu kolem není.

Déšť se nese nebem,

jako my jdeme s chlebem.

 

Pro radost a poznání,

člověk tíseň zahánní.

Písní a úsměvem,

projdeme se chlévem.

V něm se dnes narodí,

životem navodí,

příběhem osvítí,

nevpadne do sítí.

 

Každému jeho dá,

i když sám málo má.

Každému poradí,

i když to neladí.

 

Vezměme příkladu,

zkusme jít pro radu,

buďme vždy citliví,

on to vždy přeci ví.

 

Jen s sebou spokojen,

nemůžeš být zhojen,

dávat a rozdávat,

radosti předávat.

 

V tom je to poslání,

které se dnes sklání,

z oblohy ke světu,

vidíš, už je tu!

 

Otevří srdce své,

zahoď co je tu zlé,

v dobru a pokoře,

octneš se na hoře.

 

Na hoře poznání,

jež mnohé nahání,

na hoře radosti,

jež dává Ti dosti...

 

Věřit a radovat, živote mám Tě rád!

Věřící

Život je krásný,

svět je tak jasný. 

 

Když slunce se usmívá,

když jsme tu my dva.

Když kolem je mumraj

a rej,

když všichni si dělaj,

co chtěj.

Když světlo je na nebi,

když víš, jaké je podnebí.

Když zpíváš a slova znáš,

když víš, kde své srdce máš.

Když ústa se usmějí,

když věci se jen tak nedějí.

Když víra je nadějí

a o všechno se podělí.

Ač teď to tak necítíš,

počkej a uvidíš,

zas dobré nastane,

špatné se odmane.

Potom si budem zas,

užívat světa krás.

Vylezem na hory,

sejdeme údolí.

 

Svět zas podělí,

o vše, co má

v sobotu,

neděli i běžné

pondělí...

 

Věř a bude líp!

Číselná

Čísla neomylně předznamenávají skutečnosti, které lze jen těžko vymyslet. Statistickými přehledy se člověk může dostat pod povrch věcí, ale je celkem nutné, číslům rozumět. Nelze se ,pouze na základě jednolitě uvedených údajů, domnívat, že budeme chápat všechny aspekty. Je jasné, že čísla mají svou mluvu, kterou musíme pochopit, abychom je mohli spolehlivě použít. Někdo řekne, že jedna a jedna jsou dvě, ale jiný zase, že dvě a půl, no další pak, že rozhodně nelze počítat takto přímočaře. Snad proto bychom si měli dávat také pozor na to, jak pracujeme s čísly, která nás stále obklopují. Jsou to jen čísla, která vytržením z kontextu budou nahánět hrůzu. Pokud jim však přiřadíme jejich smysl, bude jasné, co je potřeba učinit, abychom se dostali ke správným rozhodnutím. Čísla rozhodně nelze podcenit, ale také ne přecenit. Jsou dobrým sluhou, ale špatným pánem, pokud je prezentujeme tak, jak se to ostatně stále kolem děje. Buďme ve střehu a hledejme to, co opravdu za čísly je!

Jedna, dvě a tři, komu to patří?

Moudronosá

Všechno má svůj počátek v plynutí a pohybu. Stáváme se spojením věčnosti a významem jedinečnosti. Vnímáme svět kolem sebe a pobíráme skutečnosti, které nás formují a formulují naše já. Plyneme s časem a v čase se rozpouštíme, abychom získali odpovědi na věčné otázky. Klademe si cíle a směřujeme tam, kam cítíme, že nás nese naše srdce. Věříme v sílu myšlenek a tam, kde je naše víra, není místo pro jakýkoliv strach. Stojíme pevně na nohou, brodíme se dál a hloub, poznáváme sami sebe a laskavě se činíme, abychom mohli činit. Necháváme za sebou to, co již změnit nemůžeme a měníme jen to, co opravdu stojí za změnu. Ostatní je místem pro každého a pro všechny, kteří ještě nedospěli do našeho stádia bytí. Kde otázky jsou naplněny odpověďmi a odpovědi se včleňují do stálého dotazování. A tam někde cítíme, že život má smysl, svou jedinečnost a význam, který nemusíme vždycky chápat. Stačí, že si jej uvědomíme, prožijeme a uskutečníme to, co z něj vyplývá!

Neplýtvat slovy, to znají i moudré sovy...

Básničková

Není potřeba se bát, že něco nestihneme. Spíše je potřeba se dívat dopředu a vědomě si říkat, co všechno zvládneme. Jak se vyrovnáme s nástrahami vánočních svátků a jaké skutečnosti je dobré překonat. Většinou totiž platí, že to, co si v hlavě myslíme, to také přivoláme. Proto je fajn mít hlavu plnou pozitivních myšlenek a nápadů, s tím, že některá tato pozitiva se nám do života dostanou. Jako, že dneska budeme zdobit stromeček, koupíme si sváteční rybu, půjdeme na dlouhou procházku do lesa, uvaříme si něco dobrého k obědu. Přečteme si další kapitolu v knize, objevíme krásně zbarvené keře a prožijeme den s těmi, které máme rádi. Když se takto vybavíme pozitivním myšlením, nemá hlava čas myslet na hlouposti a projektovat si jen to nejhorší. I to totiž do našich životů přijde, protože žijeme ve vesmíru, kde jsou plně funkční procesy akce a reakce. Tak proč si je ještě dále přivolávat? Přivolávejme si raději to klidnější, pohodovější a pozitivnější, no a všechno ostatní si nás samo najde!

Kdo myslí krásně, může psát i básně...

Slavnostní

Zase se rok překulil do svého konce a před námi stojí vánoční svátky, rodinné oslavy, oslavy narozenin, svátků, jídla, pití. Přestože si všichni umíme tuto dobu představit, bude to letos naprosto jiné. Všechno bude pod vlivem roušek, menšího setkávání se, větších hygienických opatření a neskutečné radosti ze setkání po několika měsících odloučení. Je to jako vědět a přesto nevědět, jít a přitom stát, radovat se a zároveň se bát. V každém se jistě snoubí mnohé myšlenky, které by rád vypustit někam pryč, ale on ten náš společný prostor také není natahovací. Tak, jako my už někdy cítíme, že je toho na nás opravdu moc. Stejně tak to cítí náš prostor kolem nás. Poznáme to, protože výbušnost atmosféry je hmatatelná a pak stačí už jen malá jikřička a všechno lítá, i to co nemá peří. Takže si opravdu přejme klidn, pohodu a spokojenost. Oprosťme se od bručivosti, neskutečné hlouposti a netrpělivosti, která nás může provázet. Jen tak si užijeme klidná odpoledne a báječné svátky tak, jak je máme rádi...

Se slavnostní náladou za všelijakou záhadou!

Dokonalá

Mít tak v hlavě všechny důležité poznatky, to by se nám žilo. Nedělali bychom chyby a byli bychom schopni dosáhnout dokonalosti. Byť ji každý vidíme v něčem jiném, byli bychom přesně tam, kde bychom chtěli být. Zní to jako pohádka, ale je tomu tak. Všichni toužíme po jisté dokonalosti svého života. Jeden po dokonalém těle, jiný po dokonalém vztahu s partnerem či okolím, další pak po dokonalých dětech a někdo po dokonalosti vlastního já. Každý se svou subjektivní představou, co je dokonalost a jak se k ní dopracovat. Každý s vlastním názorem na to, jak jí dosáhnout. Všichni se společným cílem, dosažení mety dokonalosti a pak už jen úžas, krása, spokojenost, prázdnota. A v tom to právě vězí. Ženeme se za dokonalostí, toužíme být či mít dokonalé vztahy, být dokonalými, ale vlastně si ani neuvědomujeme, že sama cesta k dokonalosti je dokonalostí. Je dokonalou trasou, směrem, pocitem i prožitkem, který bychom měli vnímat každou buňkou našeho těla. Je tím, k čemu se snažíme dospět a v čem se snažíme dozrát. Samo uvědomění si je dokonalou cestou k dokonalosti samotné!

Co je dokonalost, v čem se skrývá, je to jen chleba skýva?

Pokačující

Navazujeme na předešlé dny i zkušenosti. Sdílíme své názory a čekáme, co na to řeknou ostatní. Snažíme se bez předsudků přistupovat ke všem i všemu, ale někdy se nezbavíme našeho vnitřního pocitu vložené nálepky. Potřebujeme si věci zařadit, dát jim tu správnou kategorii a uložit je do pomyslné krabičky systému, který si v životě vytváříme. Jsou ovšem věci i lidé, které rozhodně zařadit nedokážeme. Nelze jim dát jednoznačnou identifikaci, protože přesahují do mnoha kategorií i skutečností. Tyto nám pak dělají v systému chaos, který zvládáme jen s velikým sebezapřením a přemáháním. Dostáváme se do rozhodovacích paradoxů a někdy také do stresových situací. Cítíme rychlé bušení srdce, potíme se, svědí nás celé tělo a hlava najednou nedokáže reálně přemýšlet. Jako smyslu zbavená se vrhá na nejjednodušíí, ovšem také nejhloupější řešení, která se nabízejí. Místo zastavení se, prodýchání a uvědomění si situace, přecházíme do dynamiky, střesu, strachu a iracionálních rozhodnutí. Jak z toho všeho ven? Proč stále používat jen reálné představy oproštěné od strachů a úzkostí? Asi proto, abychom vědomě neškodili sobě, ani našemu okolí. Vizualizace dobra a dobrého je také velmi dobrá. Proto pojďme touto cestou a nechejme naše strachy spát. Ony si nás jistě najdou, ale my už v tu chvíli budeme silnější!

Pokračuj a nezastavuj před žádným problémem...

Věnovací

Lidé a jejich potřeba času. Věčná otázka, která nedá spát každému, kdo se dívá kolem sebe. S oteřeným srdcem vnímá turbulentní čas a všechny proměny každého z nás. Hledáme návody, jak se udržet v sedle a nespadnout do víru času. Zkoušíme postupy, zkoumáme metody a hledíme vhodná opatření proti časové kompresi. Bráníme se narůstajícímu tempu úkolů, které nás denně zahlcují. Sestavujeme si priority, plány dne, týdne, měsíce i roku. A tajně doufáme, že se nám podaří přibrzdit sílu tlaku, která na nás působí. Hledáme cesty k sobě, motivujeme se k dlouhodobosti a pravidelnosti. Vytváříme si pozitivní návyky v síti časových smyček. Učíme se říkat ne a delegovat práci na kolegy, abychom dokázali smysluplně dokončit, co jsme započali. Sbíráme zkušenosti, tvoříme hodnoty a víme, zač stojí naše ano, i když neumíme říci ne! A tak stále dokola docházíme ke starým pravdám. Že člověk je víc, než čas. Že cesta je víc, než cíl. Že zevnitř je víc, než zvenku. Že pomalu je víc, než rychle a celek je víc, než část. Poučeni pak kráčíme vstříc tomu, co nás čeká a jistě nemine...

Spokojený čas má v sobě každý z nás!

Vítězná

Trošku s předstihem, ale to vůbec nevadí. Hlavně se jsme společn oslavili to, co se oslavit mělo a uzavřeli to, co uzavřeno být mělo. Od zítřejšího dne už budeme očekávat další kolotoč, který nás ponese v novému roku, novým výzvám a dalšímu kroku do poloviny našich životů. Byť už dneska na nás klepe střední věk, necháváme se zatím strhnout dobrou náladou a pozitivním naladěním. Jsme stále mladí, kouzelní a jedineční, ve své bláznivosti, nespoutanosti a kolektivnosti. Máme rádi, když se kolem nás stále něco děje a vítr nám fičí kolem našich uší. To je nám zase o něco méně, i když kalendář neúprostně hlásí číslo skoro magické. Nám to ovšem nevadí, je to jen číslo, které není ničím podloženo, snad jen datem našeho narození. Nic neříká o nás, o našich skutečných schopnostech, dovednostech, radostech i starostech, s kterými se musíme vždy potýkat sami. Co přišlo, to prostě berme a zkusme se poučit, načerpat sílu do dalšího boje a nakonec zvítězit!

Mít radost z maličkostí a užít si všeho do sytosti...

Obkroužená

A máme to za sebou! První školní den po několika měsících. Ranní vstávání, chystání  svačiny, snídání, balení, oblékání a nervózní přešlapování. Konečně nastal den, kdy můžeme popojít dál, než jen do kuchyně a k obrazovce počítače. Můžeme se obléknout, nasadit batoh na záda a vyrazit směr školní budova, školní chodba, školní třída, lavice, spolužáci, spolužačky, učitelé a učitelky. Den jako vymalovaný a také jak se zdá na dlouho plně otevřený pro každého z nás. Všichni jsme usedli na svou stranu lavice a zažili jsme výtečný pocit z osobního setkání, souznění, šumění a štěbetání před i po hodinách. To, co nám tak chybělo, přišlo v plné parádě za námi. Je to jako nové zrození a návrat tam, kde to známe a přitom je zde stále mnoho nového. Poznáváme věci kolem sebe a přitom se radujeme z návratů do míst, která jsme opustili. Už jen ten samotný pocit nám dává křídla. A až je pořádně roztáhneme, pak to teprve bude stát za to!

Leť ptáčku, leť, obkrouži svět...

Davová

Známe sami sebe a umíme odhadnout, jaké budou naše reakce? Učíme se, nebo stagnujeme? Jsme stále těmi, kterými jsme byli před několika lety? Co všechno se nám honí hlavami, při volném víkendu. Je až kupodivu věci, že se těšíme na volné dny a když přijdou, tak se neumíme oprostit od všech pracovních i jiných povinností! Jakoby se náš život točil stále dokola a my neuměli vysadit, užívat si, odpočívat a nabírt potřebné síly pro naše další dny. Je to tak těžké? Být zase mladým, naivním studentem, kterého netíží dospělácké starosti a může se dopředu dívat s radostným očekáváním. Zřejmě se někde v dospívání ztratí, možná rozplyne naše bezstarostnost s nám zbývá už jen hlava pro řešení, nalézání, dopadaní, hledání a uskutečňování toho, co z nás dělá dospělé. Proč se však občas nevrátit do dětstkých let, být a jen tak se dívat kolem sebe. Nesoudit, netoužit, nepospíchat, nestresovat, neočekávat, nudit se a být připraven pro každou výzvu, která se naskytne. Snad se někdy vrátíme do těch let, která byla kouzelná, plná naděje, že svět je ještě v pořádku a my přesně víme, kde je naše místo. Zatím to sice vypadá tak, že se ztrácíme a propadáme, ale musíme vydržet, Zase bude líp a my své místo opět najdeme...

Nevěšet hlavu, nebýt jedním z davu!

Bojovná

Někdy tak přemýšlím, čeho bych chtěla v životě víc a co bych proto mohla udělat, abych to měla. V hlubokém zamyšlení nacházím jen věci nehmotné, které mi stále víc chybí. Volnost pohybu, možnost cestování a poznávání nových zemí, stoupání do strmých horských vrcholů, perspektiva změny... Dny jsou dnes stále stejné, jeden jaké druhý a není vidět světlo na konci tunelu. Ač se snažíme, bojujeme a uzavíráme se do soukromí svých životů, nevítězíme! Proč? Co můžeme udělat jinak? Co můžeme změnit, abychom se konečně zase vrátili ke svým životům? Napadá mě snad jediné - vydržet, nevzdat se, nepoddat se špatné náladě a pesimismu. Prostě a jednoduše to zvládnout, odolat náporu na psychiku, která už je rozpolcená mezi tolika rolemi, které musí zastávat, že už snad ani sama neví, čí je. Ano, je moje, musím se ji zase ujmout a pofoukat bolístky, které byly způsobeny. Usmířit se s tím co je a bojovat za to, co bude. Lepší, volnější, nevázanější a života podporující!

Svou cestou běž, hlavu nevěš...

Poroční

Dárečky a dárečkování je teď jedním z nejdůležitějších programů dne. Každý se snaží vymyslet, vytvořit či zakoupit správný dárek pro své blízké. Někdo už finišuje, jiný se rozbíhá ke startu a jiný ještě nezačal přemýšlet. Ačkoli se vánoční svátky blíží, jsou vlastně tak vzdálené tomu, na co jsme byli zvyklí. Nejedno okno zůstané prázdné, nejedna punčocha bude mít díru a nejeden stromeček bude čekat na další rok. Každému není dáno, aby oslavil svátky se svými milovanými a těšil se z radostného shonu i bláznivého klokotu kolem. Letos jistě budou svátky jiné. Byť proběhnou, nebudou ve znamení odvázanosti, radosti i rodinného štěstí. Mnohé rodiny totiž zůstanou odděleny a mnozí jedinci budou slavit Vánoce online. Připojí se k hromadnému bláznění, ale ve skutečnosti se nedostanou dál, než k prahu svého bytu. Zvláštní, ale aspoň nějaké. Netřeba si totiž stýskat, když zůstaneme zdraví, prožijeme ještě mnoho takových svátků. Společně, báječně i bezděčně...

Svátky a Vánoce, přicházejí opět po roce!

Divočinová

Čaj s medvědem, oběd s liškou, čokoláda s tygrem a večeře s hrabáčem. Snídat se slony, plachtit na bělvých křídlech sovic sněžných a lenošit ve stínu s lvy i gepardy. Sen, který se může zdát neuskutečnitelným, ale pro někoho běžná realita. Nazdobíte vánoční stromeček, jdete se projít s dětmi ven a po návratu zjistíte, že vám ze stromečku visí koala. V bazénu se koupe grizzly a žirafa okousává kůru stromků, které jste pečlivě zasadili. To není život z pohádky, to je život v divočině, kde se pohybují lidé a zvířata v tiché symbióze. Obě strany přesně vědí, kdy je potřeba se stáhnout do ústraní, kdy je potřeba bránit svá teritoria a kdy je dobré se podělit o své místo. Je to tichý život plný souznění, spojení cennosti života i přirozeného výběru. Je to život spojený s divočinou a krutým koloběhem potraviního řetězce. Ale je to život takový, jak byl stvořen a k čemu byl stvořen. Ke své plnosti, jedinečnosti, laskavosti, kráse, chlupatosti i divokosti. Svět, po kterém toužíme a který chceme zachovat pro generace příští. Aby i ony poznaly tu nádheru divočiny, s jejím voláním a lákavou vůní!

Chraň to krásné v sobě, pak se vrátí i k Tobě...

Nalézající

Dojemné přicházení a ještě dojemnější odcházení. Tak to v životě chodí, že někdy někam přicházíme a jindy od někud někam míříme. Ať už jsou naše kroky vědomé, nebo je řídí vyšší síly, měli bychom si být vědomi stavu svých cest a kroků, které na nich uděláme. Jen tak totiž dokážeme vždy a v každé situaci naplnit skutečně to, co jsme si předsevzali. Budeme mířít ke společným cílům a nekonečným radostem, bez starostí. Ty sice přijdou a nemůžeme s tím nic udělat. To je život, kde láska střídá nenávist, radost bolest a neskutečné naprosto skutečným. Autenticita dnů je ovšem na nás. Jaké si je uděláme a kudy budeme cestovat, to bychom měli být schopni řídit. Na tom záleží, tomu bychom měli podřídit téměř vše. Ostatní se přizpůsobí a co ne, to samo odpadne. Bez zbytečné zátěže pak budeme putovat světem za cíli, které jsme si zvolili. Budeme přicházet i odcházet, ztrácet i nalézet, přijímat i dávat, radovat se i milovat sebe, své milované i své okolí. V tom lze spatřovat naši sílu, která je ukryta, jen ji skutečně najít...

Hledat je málo, nalézat je víc!

Oddalovaná

Sotva začneme, už to odkládáme. Nejraději bychom snad ani nepostoupili k dalšímu kroku, ale bohužel musíme jít dál. Někdy se plně vložíme do práce, ale jindy nemáme vůbec chuť cokoliv udělat. Odkládáme rozhodnutí, úkoly i jiné nepříjemné činnosti na další dny, ale většinou si neuvědomujeme, že termín je dán a práce musí být dokončena. Co s tím? Kdo vlastě vyhraje? Naše pracovitější já, nebo prokrastinátor v nás. Hledáním výmluv, proč tohle udělat nemůžeme, někdy zabere přesně toli času, kolik bychom potřebovali na zpracování úkolu. Jindy zase nadšeně vstupuje k činnosti, která nás čeká a záhy zjistíme, že tohle bude opravdu na dlouho. Nenecháme se odradit, pracujeme pilně a s plným nasazením. Odvážně se vrháme na nové a nové výzvy, poskakujeme dál a dál. Nakonec však rezignujeme při dalším klopýtnutí. Už už se zvedáme, dáváme se opět do práce, ale cosi nepatrného nás zaujme tam někde venku. Na televizní obrazovce, na knize u nočního stolku, v mobilním telefonu. A ještě se musíme najít, pak zajít umýt, dovařit oběd na zítra. No jo, ale co ta hrozitánská práce, tu je potřeba dodělat! Zmobilizujeme všechny síly, zatneme zuby a vida, ono to jde. A není to ani tak hrozné, vždyť přeci tohle dává smysl a tomu také rozumím. Tak čeho jsme se to báli? Proč už jsme to dávno nedodělali? To asi ten skřítek záškodníček v nás, měl zrovna navrch a vládl pevnou rukou. Ale teď už se nedáme, teď už zase všechno sami zdoláme!

Oddaluj, oddaluj, tělo si pomaluj...

Malbozvučná

 Každý den má svou barvu i zvuk. Každá situace je spojená s kouzelnou představou, která je zahalena do mnoholičných lektvarů i slov. Každá osobnost je propojena s podstatou života i vesmíru. Každý živý tvor má své specifikum i jistou odlišnost. Všichni tvoříme jednu velkou rodinu živého tvorstva, zde na této Zemi. Spojeni kořeny s pramatkou Zemí se cítíme být hluboce propojeni s její vlastní historií. Jako bychom žili současný svět i léta minulá, vzdálená na hony od moderního shonu a pravidla dvaceti vteřin. Cítíme se provázáni s věky dávno minulými a bytostně jsme spjati s podstatou tady a teď. Je to jako neustálé návraty a setkání se s krásnými lidmi, úžasnými končinami, příjemnými prožitky a nádhernými okamžiky. Spojeno jedno v druhé pak dává tušit celistvosti, plnosti a nádhery toho, co jsme prožili, co prožíváme a co budeme prožívat. Nedopusťme, aby nám byl odejnut jediný okamžik, který můžeme společně prožít. V tom je podstata našeho bytí i společenství!

Zvuky a barvy, v sobě si najdi...

Džberová

Myšlenky běží jako o závod. Nechtějí se zastavit a stále se derou na povrch. Jako by měl dnes nastat konec světa, kdy musíme dosáhnout nejvyšší moudrosti. Tělo se snaží přizpůsobit běhu myšlenek, ale bohužel nemůže chytit tempo. Je to jako ve zlém snu, kdy víte, že se děje něco neobvyklého, co musíte zastavit, ale bohužel nemáte šanci si s úkolem poradit. Stejně se cítíme tváří tvář těmto myšlenkám, které útočí na naši duši a nedají oddechnout. Nechceme snad tolik, abychom si alespoň o víkendu mohli odpočinout. Týden zase bude tak dlouhý a intenzivní, že víkend by snad mohl být úplně bezmyšlenkovitý. Jak se zdá, nemáme šanci uniknout. Budeme si muset zvyknout na fakt, že hlava pracuje, i když nemusí. Prostě a jednoduše jede, plodí myšlenky, uvažuje, přemítá a pátrá po nejlepším řešení. A my? My to musíme snést, neboť jiná šance není. Snad jen bezhlavým řytířem se státi a do hlavy pršet nechati...

Nervy ve džberu, nějak to poberu!

Vzrůstej...

Ztrácíme kontrolu, přiměřeně riskujeme a hledáme oporu v nejistých dobách. Vztahujeme ruce, srdce i oči k těm, kteří nám vždy pomohli. Hledáme dobrou radu, naslouchající ucho i dutou vrbu, do níž bychom mohli uložit všechna naše stýskání, starosti a úzkosti. Víme, že někde v dálce se blýská na lepší časy a než se nadějeme, žijeme opět svým životem. V ústraní či na výsluní, píšeme, radujeme se, cestujeme, lyžujeme, stoupáme na vrcholky hor a poznáváme nové i staré světy. Uvnitř ozvěnou zní přídech mementa časů a období, jež jsme prožili. Víme, že už nikdy se plně nezbavíme poznání, které bude nahrazeno jistě něčím dalším. Když jde do našich životů něco nového, zapíše se to hluboko do vrásek, osudů i vzpomínek, které si neseme s sebou, po celý zbytek časů zdejších. A protože jsme špatnými lháři a žijeme opravdově, připustíme si, že po pádu přichází pozvolný vzestup, následovaný opět pádem. A tak za pár let, až zase začneme ztrácet kontrolu a budeme tápat v nejasném světě, najdeme onen světlý bod na konci tunelu. A budeme k němu směřovat, budeme podporovat i věřit, že zas bude líp!

Život je proměnlivý, proto je tak živý...

Propadlá

Páni, tomu jeden neuvěří, co se dnes děje. Ještě včera poklidný večerní život se dnes proměnil v bouřící a kypící masu lidu, která se valí z náměstí do náměstí. Všude postávají hloučky lidiček, bez ohledu na metry i vzdálenosti. Ulice jsou plné lidí, rodin s malými dětmi, starších i mladých, kteří se nemohli dočkat své vytoužené volnosti a pobytu na adventních radovánkách. Já jdu kolem, proplétám se davem a moc si přeji, abych už byla zase v tichu domova. Vnější klokotání se mi propisuje do duše, která neumí pochopit kde, kdy a hlavně proč se to všechno změnilo. Ještě včera se mnozí báli vyjít z domovních úkrytů a dnes tu ti samí lidé postávají, druží se a dělají všechno proto, abychom se opět vrátili zpět. Tam, kde jsme už byli, tam, kam jsme si slíbili, že už se nikdy nepropadneme. Tam, kde nikdo z nás být nechce a přesto tam většina míří. Ano, řekneme si, je to jedno, nějak to dopadne, mě se nemůže nic stát, pro jednou se přece nic neděje... Ale děje, protože každý z nás musí být přeci ohleduplný. A to nejen k sobě, ale i svému okolí. Snad proto raději zůstanu doma, vyčkám, vydržím a budu věřit, že i ostatní to záhy pochopí!

Padat a zvedat, na duši hledat...

Hlasitá

Co je zvláštního na době, kterou právě prožíváme? Jak na ni asi budeme vzpomínat? Co se nám vybaví, když se řekne rok 2020? Budou to jen věci spojené s pandemií, nebo také zážitky mimo ni? Jak moc se nám propisuje do tváří celé toto neskutečné období? To si uvědomíme vždy, když pohlédeme do zrcadla. Když se potřebujeme vysmrkat, když jdeme nakoupit a procházíme se venku, parkem, či stoupáme do vrcholků hor. Stálým průvodcem nám jsou nejen roušky, ale i jistý strach, možná obava z toho, co všechno můžeme způsobit a jaký to bude mít dopad na naše životy. Počátkem roku jsme byli ostražití, obávali jsme se mnohého a hlavně neskutečných dopadů. Po několika měsících nezstálého koloběhu online výuky, vaření, praní, žehlení, vymýšlení dalších druhů jídel, běhání do práce, se nám zdá všechno naprosto normální a celkem jasné. Takhle to má přeci být. Tohle je náš život, který sice není úplně svobodný, ale je náš. I tady musíme žít a musíme si umět poradit, jak z toho všeho ven... Snad právě ono slovo ven, je tou správnou cestou, kterou se musíme dát. Ven, pryč od těchto časů, na které budeme vzpomínat jako na dobu, kdy jsme se líně pohybovali, jako přežraní mývalové a další den byl prostě jen dalším dnem. Ne, my z toho proudu vystoupíme a půjdeme zpět k našim životům. K tomu, co máme rádi, co nás naplňuje a co nám dává radost do života!

Bojovat za nás, máte můj hlas...

Mýlková

Jsou věci mezi nebem a zemí, které žádný smrtelník nepochopí. Dějí se, přicházejí neočekávaně a zastihnou nás nepřipravené. Přestože si myslíme, že jsme ve svých životech zažili témeř vše, vždy se objeví momenty, které jsou něčím nové. Před jejich příchodem máme přesně zvládnutý teoretický postup, jak na věc. Ale okamžik překvapení, strachu a neočekávanosti z nás udělá škobrtající, koktající a nesouvisle blekotající osobu. Zpomalit nelze, když srdce v těle buší o sto šest! Informace se hrnou jedna za druhou, zrychlený dech nedá spočinout a hlava mele tisíckrát rychleji, než obvykle. Ještě chviličku vydržet a pak už se věci vrátí do normálu. Ještě několik nádechů a výdechů a všechno bude zase v pořádku. Hlava bude opět na hlavě, ruka v rukávě a slunce v duši. Jen zpětným pohledem uvidíme sami sebe, jako naprosté zoufalce, kteří jsou připraveni na cokoliv, ale prakticky na nic. Zjištění, které nepotěší, ale snad pomůže do budoucna. Vždyť žádný učený z nebe nespadl a chybami se moudrý člověk učí. Jen hlupák zůstane nepoučen a bez ochoty dívat se sám na sebe z pozice omylnosti a vlastních chyb...

Uč se a poznávej, v sebe víc víry měj!

Pílová

Jsou rána, kdy se nám nechce vstávat a pak máme taková, kdy přesně víme, že musíme vyskočit z postele, protože den volá po naší přítomnosti. Tak jako se proměňují naše nálady, tak se proměňují i naše rána. Jednou jsou veselá a plná švitoření, jindy poklidná a vlekoucí se jako horká čokoláda. Ráno je nejkrásnější částí dne, vidíš probouzení přírody kolem sebe a je celkem jedno, zda je právě prosinec, nebo březen. Je ráno, krásné, tiché, spontánní, hubené, sladké či kávové. Začátek dne, který ovlivní každý náš následující krok. Je to každodenní zrození člověka do nového dne, nového začátku i nových perspektiv. Jakoby nám život dával stále novou a novou šanci k opravě předchozích chyb. Zdánlivé mínění se proměňuje v realitu a my, stále nepoučitelní a chybující lidé, opakujeme své chyby den za dnem. Maskujeme skutečné, tváříme se falešně a realita odkrývá plynulost chybovosti. Bez které není života, ani láska či dobrota!

Žijme čile a vyžujme své píle...