Horko všude kam se podíváš. Vzduch se tetelí a člověk si říká, že není možné, že se ještě nerozpustil. Každým dnem zvedáme oči k obloze a marně vyhlížíme tolik potřebný déšť a vzpružující ochlazení. Byť je nám slibováno, že všechno přijde, už více než týden je samotné bytí utrpením. Být, chodit do práce, dělat běžné úkony a fungovat, to všechno se stává nadlidským úkolem. Předpokládám, že nejen pro mou maličkost, ale také pro mnohé v mém okolí. A to jak tvory dvounohé, tak i ty čtyřnohé. Občas si říkám, že bychom měli mít možnost nechodit do práce, když teplota překročí únosnou mez pro běžné žití. Vím, že pro někoho by to bylo možná i dvacet stupňů nad nulou, ale rozhodně pracovat ve třiceti pěti a více stupních, v neklimatizovaných prostorách, se zavřenými okny, protože venku je příšerně horký vzduch, se stává utrpením, nikoliv radostí. A chodit do práce za trest, tak to se rozhodně nikomu nechce. Nebo snad ano?
Ve vedru úpím, jako pes trpím...
