Područní

Je to děs, jako běs se dneska snažím dohnat dvoudenní ztrátu. Něco se daří, jiné stojí a čeká. Zda-li se mi podaří zvládnout všechno beze ztrát a budu moci vyrazit domů s čistým štítem, tak to netuším. Snažím se dělat maximum, pracuji, kombinuji, přepočítávám, přehrnuji papíry z jedné strany na druhou a všechno zatím vypadá nadějně. Pokud se nestane žádná chyba a moje ranní výpočty budou naplněny, pak i já budu za nějaký čas odcházet z práce s čistým štítem a uklizeným stolem. Bylo by to fajn, začínat v pondělí s novými nápady a úkoly, které se objeví. Už teď je jasné, že se objeví a budou mi zpříjemňovat další pracovní týden. Takže musím udělat všechno proto, abych dnes odcházela spokojená a připravená na nášup prosincových úkolů. A že jich ještě bude! Proto se mějte, já jdu smejčit, abych mohla za chvíli jít venčit...

Nepodléhej panice, věci jdou ti pod ruce!

Klíživá

Hlava plná nápadů běží vstříc dalšímu kroku. Prsty letí po klávesnici a nestačí zachycovat myšlenky, které se v hlavě rodí. Nastupují jedna za druhou a každá nová chce být lepší, inovativnější, klidnější a inspirujícnější. Nestačím vnímat myšlenkový tenis hlavou přeskakuji z jedné strany na druhou a stále není konec zápasu. Ještě chviličku vydržte mé prsty, pokuste se soustředit na temp udávané hlavou. I ona jedno zemdlí ve svých otáčkách, zpomalí a bude odpočívat. Pak i vy budete moci spočinout na klíně, odpočinete si od překotného běhu po klávesách a budete odpočívat. Teď je ovšem ještě čas, teď je nutné pracovat, aby večer, až ulehneme ke spánku bylo všechno dokončeno a ostatní přichystáno k dokončení. Zítra je sice také den, ale již poslední pracovní, proto dnes musíme vydržet, abychom zítra mohli více odpočívat. S přípravou na víkend a vědomím prvního adventního času s těmi nejbližšími.

Blíží se to blíží, oči se mi klíží!

Věžatá

Zašlá sláva, polní tráva,
někde voní horká káva.

Studený duch, mrazivý vzruch,
konečně je čistý okolní vzduch.

Ještě sních a trocha času,
podívat se na terasu.
Zahlédnout tam, srnku,
hrocha,
nehraj si na hodného
hocha.

Vždyť si holka,
co chceš víc?
Křič a radu se
z plných plic.

Pokud ovšem nechceš být,
tím, co chce mít jen svůj klid.
Pokud hledáš cesty cíl,
musíš projít mnoho mil.

Musíš poznat strasti krásy,
musíš zkropit svoje řasy.
A pak poznáš nakonec,
že cíl byl jen mlhy chuchvalec.

Sama cesta je ti cílem,
převelikým lidským dílem.
Neboť vede mnoha směry,
kdy máš trasy a hned čtvery.

A ty vybrat jednu máš,
nakonec to přece dáš.
Svou cestou se dále dáš,
díru do světa uděláš.

Tak neváhej a zase běž,
ať vystoupáš až na nejvyšší věž!

Nebojím se, jdu zas dál, pro nás je tu velký sál...

Sušenkózní

Domluvy neplatí a všechno je jinak. Člověk se snaží, neustále připomíná, co by se mělo udělat a proč, ale jak se zdá, nejsou nachystány ty správné uši, které by poslouchaly. Termíny se neplní a není nikdo, kdo by udělal rázný zásah do situace a vylepšil ji. Jako bychom se pohybovali ve světě bez pravidel, která nikdy neexistovala a existovat nebudou. A přesto je tu někdo, kdo je určuje, kdo nad nimi dohlíží, kdo spravedlivě určuje a vyměřuje všem. Kdopak se podřídí a kdo je dodrží? Najde se alespoň jeden človíček, který vyhoví a projde skrze zkušební bránu času? Snažím se trpělivě čekat, než bude dokončen každý úkol, ale jestli vydržím až do konce, to je ve hvězdách. Jen ty vědí, jen ty umí odpovědět a zjistit to, co zatím nikdo netuší. Bude čas proti nám, či zvítězíme? Ať tak či tak, bude to o fous, možná ještě menší fousek a k tomu sušenky kousek...

Utíkej, chvátej, pospíchej, dobrou náladu přitom vždy měj!

Přítelíčková

Přišel muž od kanálu La Mancha a nebyl to Don Juan. Naklusal přímo do prostřed pódia a rozjel svou rolí, která uchvátila před léty a uchvacuje dodnes. Existuje někdo na světě, kdo pochybuje o nezpochybnitelném a přemýšlí o nepravděpodobném. Jak moc může být změněno nezměnitelné a zraněné neznanitelné. Kolik krásy a skutečnosti se ocitá na jednom jevišti a kolik sluchu je v rámci jednoho hlešitě. Sedím, nedutám a uvědomuji si svou maličkost ve světě velikosti, krásy a obrovských hereckých výkonů. Neusměji se a přesto vím, že všechno bylo tragicko-komické. Tak, jako život sám. Tak, jako lidské bytí v nelidském světě živobytí...

Příteli můj, chvíli postůj!

Psinová

Z oslavy do oslavy míří naše kroky. Sotva jsme se stačili zpamatovat z jedné bujaré slávy, míříme oslavit další narozeniny. Naše žaludky nám děkují, že je hned po ránu nezahlcujeme žádným vydatným jídlem, neboť včera si jej užily až, až. A vzhledem k předpokládanému dnešnímu občerstvení, bude nejlepší, vynechat oběd a spořádat jen malinkou snídani. Jedno bez druhého bude dostatečným naplněním a určitě nepokazí nic, co by pokazit mohlo. K tomu pobyt na čerstvém vzduchu, padesáti minutová procházka a zase jsme připraveni ke konzumaci. Inu, i my už stárneme a s námi naše vnitřní orgány, které již toho tolik nezmůžou, jako před lety. Za nezavřené a bezedné studničky jsou tady naši následovníci, kteří mohou a mnohdy i musí... A my, my už jim můžeme jen přát, závidět a držet palce, aby dobroty byly vychtnány a stráveny tak, jak opravdu musí!

Oslavy jsou prima, hlavně když je psina!

Medovatá

Popros a udělej sám. Proč žádat o pomoc, když stejně všechno nakonec vyzní do ztracena? Jen pro ten pocit, že jsem se nezdráhala a řekla jsem prosím, pomoz mi? Nevím, možná dělám někde chybu a opravdu nejsem důsledná, ale tohle přece pozná každý, že prosba je prosbou a žádost žádostí. Zřejmě budu muset zvedat hlas a trvat si na svém, dokud opravdu nebude učiněno věechno, tak jak běží mé představy. A pak se na mě budou zlobit, ale co by, ať se zlobí. Jestliže se z toho všeho nemám zbláznit, pak je nutné, aby mi opravdu pomohli. Jako jediný ženský element v rodině zastávám mnohé funkce a zároveň je ode mě očekáváno, že budu vždy připravena, téměř k čemukoliv. Tak proč jednou nebýt za přísnou a nepožadovat, aby splnili mé prosby? Oni také nečekají, až se mi zachce a chtějí po mě pomoc vždy, teď hned a okamžitě. Takže i já jdu a chci to hned...

Jdi tam hned, je tam med!

Pátečková

Den ještě nezačal a já už se těším, až skončí. Tak, jako milujeme víkendy, tak mnohdy nenávídíme pátky. Poslední den před vytouženým volnem, kdy se to v práci nedá vydržet. Nejraději byste utekli, sotva vkročíte do kanceláře, ale den je teprve před vámi. Nedá se nic dělat, je nutné vydržet, dokončit rozdělanou práci a nic si nenechat na nový týden. Ten si přikráčí se svou várkou nových, jistě úžasně zapeklitých úkolů, které bude potřeba řešit. Takže je potřeba se nadechnout, vydechnout a rychle se ponořit pod hladinu úkoloře, kde pochytáme všechny rybičky a pěkně je dopravíme do předem připravených nádob. Pohled je to úžasný, jak se akvárium vyprazdňuje a úkoly se plní. A než se nadějeme, je čas jít domů... Hurá, to to uteklo a v pondělí se budeme těšit znovu na viděnou!

Pac a pusu, musím jít, teď už chci mít svůj víkendový klid...

Nákupně-horečková

Vyleštěné výlohy obchodů, všude třpyt, lesk a pozlátko. Opět se blíží den D a hodina H, kdy většina národa vystartuje na nákupy. Češi nalákáni obrovskými slevami vezmou útokem většinu nákupních středisek a peněženkami protečou miliony korun. A já se v tuto chvíli ptám, zda je to opravdu nutné? Jsme opravdu tak bohatí, abychom mohli myslet jen sami na sebe a zabedněně prosazovat jen vlastní profit? Jsme schopni slevit z vlastních nároků a dopřát trochu přilepšení těm nejchudším? Jistě, mnoho z davu je ochotno podělit se o poslední kousek chleba, ale o slevu, o tu se dělit nebude. A tak se obyčejný pátek v předadventním čase stane horečkou sobotního rána, které vystřízliví a přinese obraz zkázy. Věcí, které nepotřebujeme, neužijeme, ale byly ve slevě. Proto správný Čech vyslyšel vnitřního nutkání, nekup to za tu cenu a kupoval, kupoval, utrácel a zbytečně proflákal několik hodin v posvátných chrámech konzumu - obchodech a obchodních domech. Ještěže zůstáváme doma imunní a mnohé z těchto moderních výdobytků současné tržní ekonomiky kolem proplouvají a chytí je někdo jiný. Já, Ty, ani my to nebudeme, ale někdo se určitě najde...

Nakupuj a věř, že lidé nejsu zvěř!

Nadílková

Dokolečka dokola,
sníh si na nás zavolá.
Co to děláš člověče?
práce, ta neuteče!

Nepospíchej,
chvíli stůj,
jen tak vločky
pozoruj!

To je krása,
to je bílo,
až je na duši
nám milo.

Svátky se nám přibližují,
zimy, mrazu nadělují.
Každý vnímá tohle po svém,
někdo v dobrém, jiný po zlém.

Já se těším velice,
že už budou vánoce,
že se zase sejdeme,
koledy zapějeme.

Všude sníh a velký mráz,
vyrazíme si na sráz,
vyrazíme na lyže,
pojedem až do refýže.

A kdo se dnes neraduje,
ten si čerta namaluje,
ten je morous, mručounek,
jako v řece balounek.

Krásný den, ať je jako sen...

Nebezpečná

Bezpečně v nebezpečí a nebezpečně kdekoliv. I tak se může cítit člověk, který se pohybuje vnějším světem i vnitřními prostory svého ducha. Mnohdy nebezpečí nevnímáme a jeho zaregistrování pak přichází v poslední chvíli. Přestože cítíme v zádech temné mraky, nepřipouštíme si je. Vidíme v lidech to lepší a černota nám nic neříká. Nebojíme se všudypřítomného strachu, neboť naše duše je čistá. Tak proč se bát? Stíny, šedá barva je blízká černé a není tak daleko od nebezpečí. Obezřetnost, ovšem bez paranoidního náhledu je cestou, která eliminuje nebezpečenství. A že jich máme, dámy a pánové! Pokud se jim budeme poddávat, pak začerníme bílé a dny se stanou temnotou, bez světla na svém konci. Ale světlé tóny a jejich odlesky jsou podstatné pro náš život. Bez nich by bylo vše jen šedivé, špinavé a negativní. Ruku na srdce, dokážeme s tímto pocitem žít? Já ne! Svět chci vidět barevný, kouzelný krásný a bezpečný. A to nejen pro sebe, ale i všechny lidské bytosti a zvířecí kamarády. Takže nevím jak ostatní, ale já jdu hledat své světlo na konci tunelu...

Bez hledání, není nalezení!

Promluvová

Jak se to jen mohlo stát? Nic nedělám, tak přeci nic nezkazím. A přesto se to pokazilo a já netuším, kde se stala chyba. Je to snad stářím, nebo špatným zacházením? Ne, tím to rozhodně být nemůže. Copak dva osm let je tolik? Z pohledu techniky možná, ale z pohledu mého života je to jen drobný zlomek. A přesto mě neskutečně vytáčí fakt, že se tahle příšera rozhodla se mnou nemluvit a dělat si co chce. Já jsem na ní hodná, chovám se k ní, jako k vlastní a ona se prosím se mnou nebaví a ještě stávkuje. Asi začnu také stávkovat a budu se na ni mračit. A možná vymyslím ještě celou řadu dalších zlomyslných trestů, které se prostě a jednoduše stanou, když ona nepřestane. Vidíte a ona opravdu nepřestane. Pořád a dokolečka se snaží a snaží, stahuje to, co již bylo dávno stáhnuto a ještě ke všemu se pitvoří a dělá na mě dlouhý nos... I počkej, já tě doženu a pak ti ještě nabančím, to se budeš divit! Nepomůže ti ani krásný úsměv a ani nic, co bys zrovna chtěla. Jediné, co tě může zachránit, je tvoje fungování. A věř, je to i v tvém zájmu fungovat. Nakonec se ani já, ani ty nebudeme muset na sebe navzájem zlobit. Opět se prozáříme smíchem a příjemným veselím. No, tak, zkus to, určitě to dokážeš...

Bez promluvy není domluvy!

Parůžková

Vysoká tráva vysušená na troud. Všemožné způsoby, jak se uchýlit do závětří. Ven vystrkuje jen parůžky a jinak s plývá s šedivým obzorem. Necvičené oko laika přehlédne, znalec pochopí, kdo se v houští skrývá. Bílý zadeček, puntíky v srsti a spárky na nohou. Jak báječné je být v přírodě a moci se cítit ýt její součástí. Potěcha pro duši, vzpruha pro tělo a dny jako vymalované mohou začít. Není čeho se bát. Snad jen dalšího pracovního týdne, který udeří s plnou intenzitou, na zklidnělou duši. Popere se mír s válkou a než se nadějeme, bude opět mezičas, jenž nastolí rovnováhu sil. A tak stále dokola, až do skonání světa a zániku každičkého atomu v našem těle. Není proč se vzdávat, vždyť je pro co žít a všechno nelze vlastnit, lze jen kouzelně být!

S parůžkem i batůžkem, půjdeme za lůžkem...

Lýkovcová

Tak a máme tady první velký mráz. Zatímco si příroda stále hrála na jaro, paní Zima už nelenila a přišla mezi nás. Co to udělá s kvetoucími stromy a stále probuzenými zvířaty, to nikdo netuší. Co však víme, je že čas i kalendář se blíží do zimy. Neuběhne ani měsíc a v mnoha místech vypukne lyžařská sezóna. Nedočkavci už nyní brousí lyže, chystají vybavení a čekají. A ono to opravdu vypukne! Květiny, stromy, zvířátka, se uloží k zimnímu odpočinku a okolí pokryje sníh a mráz. A to všechno proto, aby se zase na jaře příroda probrala, protáhla se a spokojeně začala kvést. Teď však vítej paní Zimo, duj a mrzni, abychom věděli, že jsi skutečně tady...

Zima není surovec, i když kvete lýkovec!

Pokažená

Hurá, konečně poslední den pracovního týdne. Byť byl klidnější, než týden předchozí, přesto je fajn, že nastává zasloužený odpočinek. Dneska ještě chvilku na dokončení všech možných úkolů a pak už mohu s čistým štítem vyrazit za volným víkednem. Co podniku a jak moc bude volný, to ještě v tuto chvíli netuším. Vím ovšem, že klidné nicnedělání a jen drobné potulování budou tím pravým lékem na veškeré neduhy. Těším se na hodiny spánku, kvalitního smíchu, společných chvil a krušných momentů nad domácími úkoly. Bude to fajn a bude to rozhodně něco jiného, než v průběhu týdne, kdy neznáme nic, než přesný harmonogram. Od rána, až do večera se pohybujeme, plujeme, poskakujeme a poskytujeme prostor pro další osobní i pracovní rozvoj. A tak si zasloužíme alespoň o víkendu nepracovat, zahálet a nic nedělat...

Kdo nic nedělá, všechno pokazí!

Čerpaná

Sexy bonbónky a k tomu trapiče, co víc si přát, než ještě tlumiče. Na uči sluchátka, do očí párátka, rychle se schováme, trapičům za vrátka. Co se to stalo dnes, s tou lidskou slušností? Je to snad povinnost, či světa marností? Nechci snad zas tak moc, nechci snad tolik, jen trošku úsměvů a občas mě polib. Že čas se nenajde, tomu snad nevěříš, pokud si v poklusu, stihneš i malou skrýš. Ze skrýše do nebes potáhnem spolu, večer si otevřem studenou kofolu. A pak se usmějem, ruce si podáme, vždyť dneska známe to, co jindy neznáme. Umíme ocenit, umíme pochopit, doufáme ve sny své, které lze dostoupit. Zítra zas bude den, který se rozvine, dnešek pak do mlhy časy své rozvine. Počkáme, pomějem, hloupému se zasmějem a pak už do hajan, tělo své převedem...

Usínej, vzpomínej, ruku svou v té mé měj!

Nesnázová

Není tolik nesnází,
když se věci nasází,
tak jako by se měly dát,
copak vúbec můžem si přát?

Nelze přeci předpokládat,
že slova lze jen pokládat,
že věty půjdou samy dál,
aniž bys o to ty stál.

Musíme se věru snažit,
abychom to mohli zažít,
abychom si rozuměli,
dobře se pak všichni měli.

Ruku k dílu přiložíme,
všechno zdárně dokončíme,
nebudem se báti nic,
zabereme z plných plic.

Úsměvem se povzbudíme,
k večeru se přiblížíme,
afirmace objevíme,
změnu v sobě zakotvíme.

A co potom?
Pak už nic,
půjdem
spát
a
vše je pryč...

Nebojme se nesnází, ty náš život provází!

Stonožčí

Stonožky, ponožky,
co si dám na nožky?
Že by snad punčochy,
nepůjdu do Macochy.

Raději zamířím,
do světa velkého,
kde se snad seznáním,
s pohledy na něho.

S krásou a radostí,
odhodím starostí,
vyrostu do nebe,
půjdu si pro Tebe.

Jinak to nevidím,
sama si závidím,
že život sladký mám,
i když už nehledám.

To, co mi milé je,
to mě vždy zahřeje.
To, co je podstatné,
je totiž bezplatné.

Přesto to hledáme,
cestou se nedáme,
až se pak shledáme,
víme, že už máme...

Nestůj a stále jdi, i když jsi poslední!

Teploučká

Ničeho nelituj,
vždycky při mě stůj!

Zavři své oči,
Země se točí,
ač sejde z očí,
třeba i skočí.

Jedno vždy pravdou jest,
že život se dá vést,
nahoru, dolů,
hlavně, když jsme spolu.

Nevadí, že slunce nesvítí,
hlavně když hlavou jde to kvítí.
Hlavně, že máš mě rád,
o co by měl člověk v životě více stát?

Jsem šťastná, že Tě mám,
i když Tě občas i postrádám.
Nicméně dny jsou tu pro nás,
abychom mohli jít spolu zas a zas...

Až dojdem na konec,
bude všemu zvonec,
dneska to nevidím,
zítra si uklidím,
až za čas přijde,
už bude to klidné!

Utíkej, pospíchej, doma se hezky hřej...

Zouvací

Co nás čeká, to nás nemine. Aniž bychom měli možnost měnit osudy, dostáváme se do situací, které nás propojují. Stáváme se tvůrci svých vlastních životů a zároveň měníne i životy ostatních. Zasahujeme tam, kam dokáží protnout naše ruce ruce ostatních a vnímáme svou pozici pevně. Bráníme svůj pohled na svět a nehodláme měnit nic z náhledu, který jsme získali. A přesto je před námi cosi, co výrazně proměňuje tento jednoduchý výhled, který mezi sebou máme. Přijdou totiž chvíle a situace, kdy zjistíme, jak moc jsme propojeni s ostatními a nemůžeme se odpoutat od ničeho, co stojí kolem nás. Ač moc toužíme proplout nepozorovaně kolem, rozbouříme hladiny a naše já je vtaženo do víru dění. Nevíme, kam nás vlny vyhodí, kde ukotvíme naši loď. Jediné, co dokážeme, je snad pochopit skutečnost. Proč se tohle děje, proč se to děje právě mě a jaké místo v tomto dramatu hraji já. A pokud pochopíme, máme vyhráno. Jsme na půl cestě k poznání, že ač se budeme snažit sebevíc, jsou věci, které nás prostě neminou. Jsou nám dány, jsou nám psány a jsou tady s námi!

Nebojuj, raději se zuj...

Unešená

Tisíce známých tónů, barevná hudba na pozadí děje. Přede mnou se odvíjí život ikony, která provázela mé dětské dny i dospívání. Najednou se vracím ve svém životě tam, kde mi bylo krásně a milo. Na mé cestě mě doprovází osoby z nejmilejších a já cítím, že zájem o to, kým jsem byla je reálný. Vydržte ještě chvilku, už, už to přijde a poznáte, proč jsem dnes taková, jaká jsem. Není to jen růstem a poznání, ale přispělo k tomu i mnohé z toho, co právě uvidíme. Zvuky, tóny, barvy, vůně, melodie, životní náhledy a filosofie, které se ve mě snoubí do jedinečného mixu mě samotné. Ne, ještě chvilku posečkejme, pobuďme společně v krajině mého já, kam jsme se vydali za dalším společným dobrodružstvím. Cestou, která je štěstím a zároveň poznáním, že "ona" cesta ke štěstí je vlastně cílem!

Nechej se unášet, do dětství přenášet...

Klonovaná

A pak že neexistuje něco mezi nebem a zemí. Ještě ráno jsem si říkala, jaké by to bylo kdyby... A najednou se ono předpokládané stalo skutečností. Den uběhl v pozitirním duchu, proběhl jako velká voda. Odpoledne bylo pro mě nachystáno přesně tak, jak jsem si představovala a večer se zdá být ještě úžasnější. Byť jsem ještě po ránu měla pocit, že bych se snad měla rozdvojit, nakonec to nebylo potřeba. Já, jediná a samotinká jsem to zvládla. Vyhrála jsem nad vším, co mi stálo v cestě a mohu ulehnout s dobrým pocitem. Sice bych mohla chtít ještě tu a tam něco udělat, ale vím, že i zítra je den a úkoly neutečou. Nemají ručičky, aby se samy udělaly ani nožičky, aby odešly za nejbližší roh. Tedy teď už žádné myšlenky na rozdvojení a raději s klidným pocitem radosti vzhůru do hajan...

Kdo se vyspí, ten si vysní, krásné dny a klidné sny!

Vytrvalá

Lepším dnem může se zdát,
nicméně,
někdo Tě přeci jen musí mít rád.

Od rána do noci,
koupou se jen cvoci.

Snad proto zahřívám,
kávu si nahřívám,
hlava se usmívá,
ví, že je bláznivá.

A tak si jdeme dnes,
koupím les,
přeskočím údolí,
těším se do školy.

Páni já veršuju,
zvuky si notuju,
možná se přeci jen
na večer obuju.

A pak si vyrazím,
medvědy urazím,
dnešek je jenom můj,
zítra už při mě stůj!

Díky, že chápete,
co není prokleté,
co je tu napsáno,
to je i konáno...

Vydrž a vytrvej, hlavu svou vzhůru měj!

Lepší

To jsme toho zase udělali. Den je pomalu pryč a přede mnou je ještě pěkná hromada věcí, které musí být dokončeny. Inu, jak se zdá, někde se stala chyba a moje pracovní nasazení nebylo dost pilné. I přesto, že mám pocit, že se den vydařil, abych byla opravdu spokojená, ještě něco chybí. Dokončit úklid, domluvit další etapy projektu, upéct něco dobrého k snědku a objednat zvířecího miláčka k veterináři. Pak ještě zkontrolovat úkoly, podepsat žákovskou, vyprat prádlo a snad to bude vše. Pokud se podaří, tak ještě stihnu zajít k rodičům a možná nakoupit. A pokud se mi bude chtít, jistě najdu i krátkou chviličku na čtení a dobrou knihu. Musím totiž zjistit, jak je na tom panda a jaké nesnáze ji provázejí. Možná se je už podařilo zdolat, což ovšem nevím, neboť výsledek je až za několik dalších stran... Vidíte, do večera se rozhodně nebudu nudit. A zítra, zítra to nebude jiné. Jen už budeme blíže víkendu a snad už jen toto vědomí přispěje k rychlejšímu plynutí času a zdolávání zadaných úkolů!

Měj svůj klid, pak ti to jistě půjde líp!

Hlavobolová

Tepající bolest se vráží do všech částí mého těla. Hlava nedokáže vnímat nic, než jen nekonečnou bolest a otupující běsnění. Nic nepomáhá, žaludek si pluje na vodě a ani troška čaje nepomáhá. Co mám dělat? Noste kýble... Haste bolest, zkuste zhasnout. Celý den se potácím jako ve snách, všechny vůně jsou pro mě nesutečným pachem, který rozleptává každý záchvěv čerstvého vzduchu. Ach, jak krásně by mi bylo někde na rozkvetlé louce, s malým a milým chundelatým pejskem. Nemohu a ani nechci už dnes podniknout, jen zavřít oči a spát, spát. Vyspat se z bolesti a zítra objevit krásu dne, který mě doufám přivítá ve vší kráse a radosti. Tak pac a pusu přátelé, dneska to není veselé. Zítra však Vám slibuji, že se na Vás opět usměji!

Nebojte se bolesti, hlavu nám to oklestí...

Pejsáčková

Velká hlava,
liščí oči,
kolem mě
se pejsek točí.

Běhá stále dokola,
možná mě to udolá.
Jeho krátké nožky běží,
připadá mí celkem svěží.

Hop a skop a je tu zas,
běhá kolem jako ďas.
Copak není unavený?
Z běhu celý uřícený?

To mi hlava nebere,
že nejde do postele,
že má pořád ještě sílu,
že si kousne zas do sýru.

Někdy si tak v duchu říkám,
že si těžko ne svět zvykám.
Kde čilost, pohyb, klokotání,
jede od samého sluncevstání.

Kde každý má svého mazlíčka,
co zahřejemu mu svá líčka.
Kde každý někam patří rád,
protože je jeho kamarád.

Já ho našla, já jej mám,
vzít si ho už nenechám.
Je to hafan nejmilejší,
srdci, oku, nejkrásnější.

I když jako váleček,
dáme mu náš domeček,
s námi bude krásně žít,
liščí hlavu v dlaním budu mít...

Sni si, stále něco přej, jen tak něčeho se nelekej!

Chviličková

Ještě chvilku, dej mi prosím. Ať si v postýlce nohama polenoším. Vždyť neděle je krásný den, kdy nemusíme hned z pelíšku ven. Kdy mohu jen tak z boku na bok, převalit se a mít nárok. Na čtení a lebedění, až do samého kuropění. Potom rychle vyskočit, oči, ruce namočit. Snídani a oběd k tomu, táhne mě to opět domů. Přes mlhu a vlhkost v těle, cítím se při neděli skvěle. Snad protože mír a klid, rozhostil se v celý byt. Harmonie s námi žije, zítra zase poplach bije. Dneska ovšem užij dne, je to přeci zábavné. Za chviličku zjistíš přec, že nezbořila se žádná klec. Že máš v klidu lidský ráj, i když nejdeš světa kraj!

Za chviličku maličkou, budu opět holčičkou...

Větrobraní

Konečně sobota, volný víkend před námi a nyní můžeme cokoliv. Nejsme omezeni časem, ani prostorem a pokud se rozhodneme, můžeme se toulat, kamkoliv nás napadne. Já vyrazím do krajiny vlčích máků a budu sledovat příběh jedné zamotané rodinné historie. Ty jistě půjdeš za veverkami, které už čekají a těší se na společné mlsání. A kam vyrazí třetí člen naší domácnosti? Zřejme za významy slov a slovních spojení, která mu dosud zůstávala skryta. Každý objevíme mnohá zákoutí, o kterých si pak budeme u oběda vyprávět. No a odpoledne pak společnými silami zdoláme větrobraní a listopadovou nadílku lístků. Den nám při společné práci uteče a večerní zprávy dají vědět, že i když jsme byli odtrženi od okolního světa, o nic důležitého jsme nepřišli. Prožili jsme sobotu ve třech a zároveň ve snech...

Snít se dá vždy, když je s kým!

Předvolnová

Tiše si zní klavírní tóny a podbarvují zklidňující se atmosféru konce pracovního týdne. Ještě ráno se na chodbách pohyb nezastavil a nyní už jen letmé kroky ševelí vzduchem. Každý užívá pátečního odpoledne podle vlastních možností a schopností. Jeden se těší na volný víkend s rodinou, jiný vyráží za poznáním a někdo má v plánu uctít své mrtvé. Ačkoli nás cesty povedou jinam, náplň je nám jasná. Ukončit den s čistým štítem, uzavřít rozpracované úkoly a už jen vyrazit cestou k domovu. Prohlédnout si výkladní skříně, nespěchat a pomalu dorazit až do domácího prostředí. A pak už co každému hrdlo ráčí. Možná trošku úklidu, nebo snad jiných domácích prací. Každopádně jen do té míry, která je příjemná a odpovídající pátečnímu odpoledni. Pokud nechceš, pak nic nedělej. I tak se mnohé otevře a nabídne k vyřešení. Svému osudu neunikneme a tak nezbývá než čekat, jak to dopadne. I zítra je den, tak není kam spěchat...

Těš se na volný den, bude ti pozdraven!

Pomálová

Tam, kde ruce nestačí, je nutné zapojit rychlé nohy a ještě rychlejší pusu. Nestíhat je úžasným trikem všech mladých a úspěšných. Copak to však na mě zkouší ti, kteří už přeci nikam spěchat nemusí? Je to jen jejich způsob obrany proti nám mladším, nebo snad snaha vyrovnat se nám? Dámy a pánové, není proč se pokoušet být jako my. Vždyť je přeci parádní být tady jen tak, dívat se kolem sebe a užívat si pohledu na krásy, které nám byly dány. Ten, kdo stále spěchá, stejně nic nedožene. A včerejší věci už jsou včerejškem a dnes již máme další čárky. Pokud je splníme, uděláme to jen s vědomím toho, že jsme mohli a chtěli. A pokud nám zůstanou, pak to bude rest, jenž snáze doženeme, pokud jej nebudeme dobíhat. Kdo spěchá, ten nic nedohoní a kdo chce popohnat, ten ví, jak na to! Takže klid, nohy v teple a úsměv na tvář. I zítra je den a určitě bude taky krásný... Vidím to jasně, sluníčko, vlahý větřík, voňavý podzim a nikam nespěchající pátek, se vším, co k němu patří!

Spěchej pomalu, i když máš úkolů pomálu...