Pečujeme za peníze, nebo je to součást našeho poslání? A co vlastně touto péčí myslíme? Docení ji někdo, kromě těch, o které pečujeme? A uvědomují si vůbec naší blízcí, co všechno musíme sami opustit, abychom mohli pečovat? Kdo tohle neprožil, nepochopí, přestože si přečte krásné věty a slova, zůstane jen u nich. Slova se vysloví, sklouznou a již nevíme, že nějaká byla. Ale pečovat či starat se je naší povinností. Tak, jako se starali o náš naši rodiče, hlídali naše pomalé krůčky, teď my máme snahu tuto péči vracet. S veškerou tíhou a zodpovědností, kterou to na nás klade. Se všemi otázkami, důsledky a starostmi. Kdo byl zvyklý na péči, dokáže ji rád vracet. A že se říká, že máme jisté mezigenerační problémy, svět se mění, my lidé zůstáváme. Omylní, slabí, citově založení i pragmaticky jednající, když je to potřeba, když víme, že i zítra se chceme na sebe dívat do zrcadla a vidět sebe tak, jak chceme. Nám ženám to jde jaksi snadněji, pomáhat, starat se, pečovat, ulehčovat svět svému okolí. Ale ani muže nesmíme pominout, i ty musíme naučit starat se o sebe, starat se o blízké, protože i oni to musí zvládnout. Vždyť lidská existence je vlastně takovým malým koloběhem závislosti jednoho na druhém. Každý z nás je v určitý okamžik svého života pečujícím i opečovávaným. Tedy tím, kdo péči poskytuje i vyžaduje. Skutečnost je daná, nezříkejme se jí, ať jsme i my zítra schopni péči dávat a následně přijímat...
Péčí o druhé nacházíme své vlastní štěstí!
Žádné komentáře:
Okomentovat