Zblázněná

Chodíme světem, nasloucháme, bezděčně vyslechneme a vidíme mnohé. Každý člověk, i jeho příběh, jsou jedinečným a cenným zdrojem poznání pro nás samotné. Každý den, kdy pozorně posloucháme, věnujeme se svým blízkým i sobě samým, se učíme. Nejen to, jak se vypořádat s vlastním životem v době těžkých, ale také to, jak si užívat nadhledu nad neskutečnou realitou. Mít možnost naslouchat, sdílet a uvědomovat si kroky života člověka, je důležitou součástí dozrávání každého z nás. Žijeme totiž v době, která je hektická. Snažíme se stihnout domácnost, rodinu, vysoké pracovní nasazení. Platíme účty, chodíme k potřebným, zažíváme přehlcenost informacemi a ztrátu vlastní identity. Někdy je totiž úplně nejdůležitější umět se zastavit, přemýšlet a sdělovat to, co cítím. Sdílet své pocity, najít prostor pro běžnou komunikaci a vytvářet si dostatečně vhodné zázemí pro pozitivní myšlenky. Abychom mohli spokojene žít, musíme si být vědomi všech svých myšlenek, nálad, pocitů i emocí. Měli bychom je umět správně vyjádřit a pracovat s tím, co je nám dáno. Dnešek není to hmotných statcích, ale o duševní rovnováze a myšlenkovém naplnění vnitřního i vnějšího světa každého z nás.

Děkuji za cítění, i když je to někdy k zbláznění!

Tažená

Jako na houpačce probíhá náš současný život. To, co platilo včera, už dneska neplatí. To, co bylo stoprocentní jistotou, je dneska jen obláčkem nad hrncem. Jednou foukneš a už je pryč. Stabilita, vzácnost jistoty a pravidelná skutečnost jsou něčím, co jen tak nenajdeš. I když se snažíš, každá chvíle tvého života je pod palbou čehosi neskutečně skutečného a skutečně bláznivého. Něčeho, co nikdo neviděl a přesto je tady s námi. Co nás straší, co nám ubírá sil, co nám zabraňuje žít normální život. Něco, co víme, že tady je a přesto tomu nejsme ochotni věřit. Snad uvěříme, snad přežijeme, snad uskutečníme, snad postojíme, snad neztratíme odvahu a budeme se stále usmívat. To je totiž to jediné, co nám může v našem bláznivém životě pomoci. Nezbláznit se, užít si to a vyjít se vztyčenou hlavou až na vrchol...

Vrcholky táhnou, sílu mají řádnou!

Nepobíhací

V běžných dnech nepřemýšlíme nad stavem věcí. Duše je ráda, že zvládne nápor skutečných problémů a ty vnitřní zůstávaí skryté. Ve dnech volna nám přijde ledacos na mysl. Přemýšlíme, namítáme, mícháme a rozhodujeme. Připravujeme se na další dny a vytváříme si strategii našeho života. Pevně zakotvujeme tam, kde je nám dobře. Utíkáme z míst, která nám nepřidávají na klidu. Míjíme nepodstatné a snažíme se vytrvat v důležitém. Jak tak procházíme, zjišťujeme, že platné pravdy se proměnily a neplatné zákonitosti řídí náš svět. V ničem není stabilita a všechno se neskutečně promílá. Dnes už nechceme měnit svět, protože moc dobře víme, že změna musí začít u každého z nás. Není možné vidět na všem přídech černých fleků. Každá flekatost má svá světlá místa, na která je potřeba se zaměřit. Naučit se v nich číst, hledat a podporovat, aby vyrostly ze špíny do čistoty. I z chlupatého strašidýlka může být nádherná koala. A z krásné opičky smrdící strašidlo! Mějme proto oči otevřené, přemýšlejme a zkusme se dívat kolem sebe. Určitě zahlédneme mnohá nádherná, podivuhodná a neskutečně báječná místa, věci, zvířátka i lidské tvory...

Dívat se a vnímat, světem nepobíhat!

Nespěchací

Pospíchám, pospícháš, pospícháme, nic kolem sebe nevnímáme. Ještě se ani nenadechneme a už abychom zase mířili do pracovního procesu. Je to hrůza, jak se život s věkem zrychluje. Nikdy jsem nevěřila svým rodičům, když říkali, jak to všechno uteklo. Já se nemohla dočkat, kdy konečně budou prázdniny, kdy budou vánoce a sníh. A maminka vždycky odpovídala, už jsou tu zase. Jen jsem se otočila, už je znovu potřeba napéct cukroví a nachytat všechno na zimu. Čím víc se přibližuji věku mých rodičů, tím víc vnímám tenhle koloběh a jeho pravdivost. V dětství nám čas plyne tak nějak pozvolna. Nálož pozitivních i negativních událostí se nám střídá v rovnoměrném tempu. Jakmile však poskočíme do středního věku, dny se valí, činností je stále více a času méně. S rozvahou přistupujeme k úkolům, vážíme priority a dostáváme výsledky. Než se nadějeme, vánoce jsou v nedohlednu, prázdniny ťukají na dveře, příroda se chystá k zimnímu spánku a zase jsou tu... Nikdo jiný, než my, nedokáže zastavit tento běh. Jen my jsme tvůrci našich životů i hektiky, které je s ním spojená. Proto se nebojme zastavit, byť svět stále někam spěchá. Za chvíli bude spěchat dál, ale my neztratíme spojení s realitou!

Reálné je to, co opravdu prožijeme... 

Obtížná

Člověk nikdy neuvěří, kolik slov se může dostat na povrch zemský. Stačí jen otevřít pusu a je zde příval. Jde o obrovskou vlnu tam i zpět. Útočí na naše smysly, vnímat lze pouze jednotlivá slovíčka, protože rychlost palby je obrovská. Vidět, chápat, rozumět a přitom si částečně i v duchu pět, to je obrovská zátěž sobotního rána. Běží, leží, sedí a vrní se jedno kolem druhého. Hlava vnímá, všechno se snaží zapamatovat. Kadence slov a jejich rychlost se zvyšuje. Jen tempo mé ruky pokulhává. Zapisuje, zaznamenává, vypisuje a pak vynechává. Chaos je na světě a guláš v mé hlavě. Snad pomůže zpomalit, nadechnout se a zklidnit ruku i hlavu. Jen tak se snad dočkáme odpoledne i celého večera. Na ten se těšíme, užijeme si jej při svitu svíček, zachlumlaní v peřinách s dobrou knihou a milým úsměvem. Na ranní nálož si ani nevzpomeneme a rychle přejdeme do stavu klidu...

Obtíže nech, v lese je mech!

Bubáková

Obdivujeme, oceňujeme a vyzvedáváme mimořádné kvality člověka, kterého máme v úctě. Motivujeme vlastní osud k tomu, abychom naplnili hluboký respekt, ohled i cenu života kolem nás, i vlastní bytí. Vnímáme dobré vlastnosti druhých. Vážíme si daru života a respektujeme volby, jež jiný udělá. Jsme otevřeni novým možnostem, lidem i setkávání se. Nerozlišujeme podle barvy, výšky či místa bydlení. Jsme jen tím, čeho si sami vážíme. Tím je následně řízen náš svět i jeho náhled. Nebojíme se nových okamžiků a dobře víme, že uneseme mnohé. Když dostáváme lásku, smíme se usmívat a srdce je doma. Vnitřní rozpoložení je někdy víc, než všechny chytré knihy a dobré rady. Když něco chceš, víš jak to prosadit. Když něčemu neholduješ, víš, proč to nedělat. V tom tkví a leskne se ctnost, všech ctností. Úcta, souznění, soustředění a vnitřní vyrovnání se s vlastními bubáky...

V úctě život měj, na svět se usmívej!

Vydávající

Něco takového jako je tohle. Chtěli bychom říct, že tohle přesně odhaduje naše možnosti i skutečnosti. Nedoufáme v nic nového a věříme v mnohé, co zůstává skryto. Co všechno si nedokážeme představit, to se může stát. Nervozitou dnů se prodíráme tam a zpět. Běháme, dýcháme, doufáme, spěcháme a tiše čekáme. Až se život rozběhne, až se svět přestane bát, až se probudíme, až napadne sníh a všude kolem bude jen samý smích. Je to jako neskutečná řeka, která se valí tam a zpět. Nevíme, kde se zastaví a kdy. Netušíme, co všechno je skryto pod nánosy bahna. A přesto víme, že je přesně taková, jaká má být. Tak jako je nám naloženo a zpřístupněno. Přesně tolik, kolik jsme vydali... Ani málo, ani moc! Moc, nemoc, bezmoc? Ne na nás čeká pravomoc i pomoc...

Vydávej a přijímej, svůj osud vždy v rukou měj!

Zalévaná

Od rána až do večera táhneme svou kárku světem. Koukáme se kolem sebe a přemítáme. Co všechno jsme udělali, proč, co nás k tomu vedlo? Neumíme chodit světem jen tak, bez pevného odhodlání chovat se slušně, s respektem ke všem živým tvorům a vysokými nároky na etická pravidla v sobě. Je v nás plně zakořeněno dávání a jednání, bez očekávání osobního prospěchu. Jsme plně v soulasu s přesvědčením, že při jednání s ostatními je důležité chovat se s vážností i úctou, kdy hlavním vodícím prvkem je slušnost a ochota pomoci. Snad proto vkládáme vlídnost do svých slov i činů. Volíme vždy morální cesty řešení problémů i svárů. Máme vysoká očekávání od vlastní osoby a nespoléháme na obecnou morálku. Je totiž jen na nás, jak dalece dokážeme být vzácným a šlechetným stvořením. Ona ušlechtilost není běžně daná, prýští z člověka a je vítanou lidskou ctností. Proto ji pěstujme a buďme jí dobrými zahradníky...

Zalévej a šlechti, bude ti to ke cti!

Zamyšlená

Střípky léta navlékáme na šňůrky, jako perličky korálků. Vzpomínáme na bezstarostnost letních dnů a dovolených. Toužíme vypustit všechny myšlenky a vrátit se na místa klidu, pohybu, radosti i nádherných výhledů. S přicházejícími studenými rány si stále více uvědomujeme, že zima se neodvartně blíží. Čím je nám blíž, tím více bychom si přáli zůstat v babím létě, které prozařuje naše dny. Nevíme, co nás čeká, přesto bychom rádi zachovali trošku toho i tamtoho, co jsme prožili. Člověk je totiž prazvláštní tvor, který neustále touží po změně, a zároveň miluje stálost i stejnorodost. Jako bychom si neuměli vybrat, co opravdu od života očekáváme. Naše nejistoty pramení v nás samotných a dávají nahlédnout do hlubin nitra. Čím opravdu žijeme, kým opravdu jsme a kam skutečně kráčíme. Na cestě řešíme a potkáváme mnohé, uskutečňujeme svůj životní sen a stáčíme své kroky tam, kam nás to táhne. Byť se cesty klikatí a životy proplétají, my sbíráme své perly, které navlékáme na nitku života. Někde začínáme a někde skončíme...

Žijme, jako bychom měli brzy odejít a učme se, jako bychom měli žít navždy!

Bez-mocná

Smyčka se stahuje, ale my zůstáváme veselí. Veselá mysl dává smysl a nervozita nepřispívá k ničemu, co potřebujeme rozřešit. I když rozumově víme, hledáme stále nové argumenty, abychom si vysvětlili, proč se věcí dějí a jak. Jsme jen pouhými drobečky, kterými se plní pomyslná nádoba světa. Hledáme, co máme a bereme, co se naskytne. Situace se proměňuje každým okamžikem a my jasně vidíme její důsledky. Máme odvahu zvednout hlavu, čelíme každému prvku pomalu a po kapičkách. Víme, že jen s dobře vyladěným orchestrem a pozitivně naladěným já, jsme schopni dívat se do budoucnosti bez větších obav. Byť nás strachy neopouští a cosi zmateného zůstává, nenecháme se zlomit prvním náporem všeho a ničeho. Byly časy, kdy jsme zvládli mnohem horší krize, tak teď to také překonáme. Jsme spolu, máme jeden druhého, věříme v dobrý výsledek a tak to má být. Neveselé a zatěžující střídejme krásným a pozitivním. Teprve pak budeme vidět, dělat a žít radostněji pro šťastnější zítřky...

Jedinou cestou ke štěstí, je přestat se trápit tím, co je mimo naši moc!

„Je jenom jedna cesta za štěstím a to přestat se trápit nad tím, co je mimo naši moc.“

Zdroj: https://citaty.net/motivacni-citaty/

„Je jenom jedna cesta za štěstím a to přestat se trápit nad tím, co je mimo naši moc.“

Zdroj: https://citaty.net/motivacni-citaty/

Skočná

Je zvláštní pomyslet na to, jak se věci v životě sbíhají. Nepatrné nitky vedou mezi našimi životy, stejně jako mezi událostmi. Snad proto se stává, že o něčem vůbec nepřemýšlíme, nepřijde nám na mysl odpovědět na otázku, kterou dostaneme. Pak se objeví něco, co nás nutí hledat upřímnou odpověď. A najednou je to tady zase. V určité obměně a variaci. Říkáme si, čím to tak asi může být? Je to jen pouhopouhá náhoda, nebo skutečně jsou věci spojené? Nebo je to tím, že si najednou všímáme souvislostí? Ať je pravda jakákoliv, platí, že jedno vede k druhému, třetímu, xtémua to zase na počátek všeho dění i dotazování. Tam všechno začíná i končí!

Dívej se do očí, něco ti tam naskočí...

Názorná

Co nám pomáhá, tomu se věnujme. Conás nebaví, tomu se raději vyhněme. Měňme své názory, protože je to potřeba. Všichni se vyvíjíme a nic není stálé. Všechno kolem nás se točí, my jsme ve víru dění a zastavit se, je úkolem nadlidským. Pusa mele jedno s druhým, ruce stále pracují, aby stihly zadané činností. Jen tělo se nechce hnout z místa. Je mu krásně a báječně. Slunečné bezděčno a bezděčné jasno se vkrádá do naší mysli. Zklidnění je základem pro nádech, rozhodnutí a výdech. Dýchejme zhluboka amějme otevřenou mysl. Jen tak dokážeme složit hlavu do dlaní a přemítat o nesmrtelnosti brouka. Kolem to brouká, ale nám se nic nemůže stát. My jdeme s proudem a on proti nám. Všechno je fajn a tak to má být!

Názor je náš, tak se jen snaž...

Stáletrvající

Dám všechno a nechci nic. Zvládnu všechno a nic mě neporazí. Unesu mnohé a nepoložím se z drobností. Uskutečním každý nápad a nenchám ležet ladem své nitro. Každý máme své povzbuzující mantry, které si říkáme, když potřebujeme povzbudit. Budu mít úsměv na rtu a nic mi jej nemůže vzít. Budu se chovat tak, abych se nemusela za nic omlouvat. Nebudu spěchat a dám každému jeho čas. Nebudu si naříkat, když život nebude takový, jaký bych jej chtěla mít. To jsou slova, která vypouštíme ze svých úst a čekáme, že je náš den vstřebá. Nebojíme se ničeho a nehodláme s ničím bojovat, abychom si udrželi své vlastní já. Nevíme, zda ještě zítra nějaké vlastní bude. Jsme totiž součástí velkého kola událostí, které nám nenechají vydechnout. Dnes jsme zde a zítra již rozhodně nemusíme. Dnes se radujeme a zítra se budeme radovat ještě více. Teď si uvědomujeme, že situace je taková, jakou ji nechceme mít a zítra bude všechno zase jinak. Koloběh houpání nahoru, dolů, doprava, doleva, dolů, doprava, nahoru. doleva... Jednou jsi nahoře a hodně rychle můžeš být zase dole. Proto se usmívej, nevíš, kdo se dívá!

Tvé oči nikde nekončí...

Domnělá

Nebojím se, že nestihnu to, co bych chtěla. Bojím se toho, co jsem stihla a ono mě dostihne. Dilemata a jejich rozhodnutí jsou totiž jako hozený bumerang do prostoru. Letí, sviští, pádí v před, bez znalosti své minulosti. Někde dojde k zastavení, obratu a návratu do původní pozice. To, že jsme urazili již další kus cesty vpřed, ničemu nevadí. Náš bumerang životních rozhodnutí nás zastihne přesně tam, kde nás opustil. Tam, kde jsme jej odhodili v domnění, že bylo rozhodnuto. Sleduje nás ostřížím zrakem a nechává nahlédnout do knihy osudu. Tomu neunikneme, ten nás vždy dostihne, ať připravené, nebo jen tak. A my bláhoví si myslíme, jak dokážeme ovlivňovat svůj život. Nedokážeme, stejně tak, jako víme, že nic nevíme... Síly života jsou nevyzpytatelné a je jen na nás, jak se k tomu postavíme.

Nedoupuštět se hloupostí, je jako být člověkem bez lidskosti!

Nehraná

Nemáme co ztratit a přiznání pravé barvy je ulehčením pro tělo i duši. Skrývané myšlenky jsou tvrdým nárazem na vlastní realitu. Stálé přesvědčování sebe sama o nutnosti klamu je cestou, která nemá konce. Tak jako si v životě přejeme stálou a nehynoucí lásku, stejně tak bychom rádi byli tím, kým jsme. Žili opravdový život, bez nutnosti být někým jiným doma, v zaměstnání, na veřejnosti, s rodiči, s přáteli, na cestách i se sebou samými. Jen pomyšlení na skutečný dosah opravdovosti nám nahání hrůzu. Jak být opravdovým tam, kde je pouze chlad, přetvářka a zakryté srdce? Lze vůbec být sám sebou, když jsou kolem ostatní lidé? Zná nás naše okolí? A jak nás vnímá? Občas si musíme připadat jako loutky vedené osudem, jako smutní hráči, jež nikdo neposlouchá. Pokud však vystatíme své vlastní já kritikovi, soudci, vůdci i absolutnímu štěstí, pak jsme schopni dosáhnout opravdovosti. Bez odhalení se, naslouchání, sebekontroly i sebeuvolnění, není bežného dění...

Děj se co děj, na nic si nehrej!

Chlebová

Řekni ano a nezkoumej. Zítra už bude všechno jinak, proto nechme dnešní den běžet, aby dosáhl svého vrcholu a překulil se do zítřka. Prožijme každičkou minutu našeho společného času a nenechejme se ničím vyrušit z toho, co máme nejraději. Že zítra bude pršet, že venku začíná zapadat slunce, že nás bolí srdce z toho, co všechno se proměňuje, že věci nejsou takové jaké bychom chtěli, aby byly. Na ničem vlastně nezáleží, pokud stojíme při sobě a věříme v krásu zítřejšího rána. Pokud budeme stále spolu kráčet do dalších dnů, je úplně jedno, co se kolem mele a proč. Protože jsi mou jistotou, mým přístavem, mou směrovkou, vlnou na které se vezu. Jsi mým ochráncem, kamarádem, přítelem, manželem i zlobidlem, bez kterého by můj život nebyl takový jaký je. Veselý, odvážný, naplněný, trpělivý, slibný, zaneprázdněný, prostě můj. Proto nezkoumejme a jděme dál. I zítra bude potřeba mnohé udělat a s mnohým se vyrovnat. Dnes už jen relaxujme a mějme se...

Zlobit je se třeba, jako ke snídani chleba!

Údolní

Umím udělat první krok a dobře vím, že každý člověk může chybovat. Uvědomuji si své vlastní chyby a vím, že nemohu být smířlivá k ostatním, pokud neodložím staré křivdy. Byly učiněny, staly se, ale nehodlám se jimi již nadále zabývat. Můj život je natolik vzácný, že jsem ochotná odložit ústrky i nespravedlnost do pozadí a navázat na jednotnou vlnu. Najít společnou řeč, vyhledat východisko ze složité situace, i když ústrky nebyly zapomenuty. Nebudou a nemohou být plně nahrazeny bezmeznou důvěrou, ta byla poškozena a nelze ji zcela obnovit. Přesto cítím smířlivý tón ve svém hlasu i srdci a hledám cestu k pomoci druhým. Jsem vstřícná, tolerantní a mám dobrou vůli navázat tam, kde došlo k citovému příkoří. Byť to stále bolí, urovnám své spory, vyčistím stůl i duši a vykročím vstříc lepšímu - smířlivému náhledu na svět i lidi kolem sebe. Jen tak dosáhnu jednoty v sobě i svém okolí...

Ústrky přebolí, překročením slzavého údolí!

Úderná

Na co čekáš? Co chceš, abych řekla? Nestačí pouhá dvě slova - miluji Tě? Znamenají to nejhlubší, co mám uloženo v srdci. Není silnějšího slova pro vyjádření toho, co cítím, když se objevíš. Když vidím Tvou tvář, srdce vždycky poskočí výš. Tvář se rozjasní a já si říkám, jaké štěstí mě v životě potkalo. Potkala jsem Tebe a život šel. V něm si stojíme po boku, kráčíme do kopců, procházíme údolí, zdoláváme nástrahy, radosti i neskutečné hlouposti života. Z nás vzešel náš společný dar - laskavý, usměvavý, veselý, vnitřně vyrovnaný a spokojený chlapík. Život pádí do dalších zákrut a my jsme stále spolu. Držíme se za ruce, blázníme, zpíváme si, diskutujeme, cestujeme, objevujeme a vzájemně se respektujeme i milujeme. Co víc si může člověk přát? Snad jen ať to vydrží ještě mnoho let. Abychom se mohli společně smát, ráno se probouzet a večer uléhat, zdolat ještě mnohá horská údolí i vrcholy. Abychom se radovali ze společných úspěchů, dalších generací a množství legrací!

Krásnou neděli, aby všichni věděli...

Hořící

Tvořím, tvoříš, tvoříme, barviček se nebojíme. Dneska prolomíme mnohá tabu a nezůstaneme sedět vzadu. Budeme si užívat, barvy, tvary prožívat. Hudbou necháme se nést, abychom mohli v klidu sebe vést. Jednou budeme zase vzpomínat, jak terapii měl jsi rád. Vzpomeneme, vystřihneme, v sobotu si nelehneme. Tohle pro nás vůbec není, propadáme totiž snění. Máme rádi vyrábění, nad něj přeci nic víc není. Propadneme tužce, barvám, nevyhnem se motýlím larvám. Květinky a zvířátka, zavřeme za nimi vrátka. S milou dětskou vzpomínkou, budeme opět maminkou. Budeme si s Barrym hrát, na dvorku slepice počítat. Hurá mládí, kam ses dalo? Kam jsi naše časy vzalo? Copak nechceš chviličku, vytvořit si barvičku? Dáme hlavy dohromady a za týden jsme zase tady!

Duše tvoří, hlava hoří...

Čestná

Řádnost konaných činností a věcnost lidského myšlení. Logické argumenty a závažná rozhodnutí konaná na vnitřního přesvědčení. Úcta ke starším a moudřejším, ohleduplnost, laskavost a slušnost jako základ běžného života. Marný boj proti hlouposti a krutosti v srdcích těch, kteří neznají slitování. Člověk se jen tak rozhlíží kolem a zjišťuje, kolik je vlastně drobných skutečností tvořících svět. Můžeme si odnášet jen to nejkrásnější, ale také získávat mnohé nevhodné pro další životní cestu. Kdo nám poradí a pomůže ve chvílích váhání? Většinou je to čest k sobě samému a vnitřní zásady, kterými máme naplněn vnitřní prostor svého já. Jen čestný člověk se rozhoduje vždy tak, aby se za sebe nemusel stydět. A je to právě čest, která nám pomáhá se rozhodnout v těžkých situacích. Je to ctnost, jež vybírá správnou cestu, není však snadnou volbou. Je to něco uvnitř nás, co nás vede k dodržování pravidel a vynakládání ohledu na ostatní kolem nás. Být čestným člověkem je jednou z výrazných lidských cností...

Ponížení, povýšení, nad čestnost v životě není!

Vartová

Ájina, ajpina, ajdina, to nám to pěkně začíná. Bajker, baleťák, blondána přijeli za námi až z Londýna. Camrák, ceďák, carevna, tahle ta telka je barevná. Dechula, děckař a dederón vystoupili dnes na perón. Elanky, elpík a esšálek támhle je polní maršálek. Facák, felda, fíbíčko, půjdeme na dobré kafíčko. Gaučink, golfky gramlavý, ruce mám dnes děravý. Hajtra, halíř, hypoška, každému padne jeho rouška. Chamtit, chňára, chytrolín zajdeme si na Petřín. Imbacilní ignorant sedl zase za volant. Jégr, jépe Jonatán, každý je dnes ohmatán. Kafeholik kalaba bude mazat na chleba. Laple, lenoch, lenoška, chybí další ponožka. Makáč, manel, mydlinka, vzadu sedí Šmoulinka. Na šrot naháč nahatý, nohy má až na paty. Odpo, ostrá odměna, není tohle záměna? Pakouš, plečka, pyroušek, nemůžem žít bez roušek. Rádík, rauš a rejžožrout budou večer trávu dout. Sáblík, sardel, sypání, dneska už nemám stání. Tačky, tejpa, tajtrlík, budeme mít větrník. Úča, úpa, úpice, tam jsou velké pijavice. Vajčák, Vašík, větrovec, půjdeme dnes na kopec. Wágen, widle, wowovat, ruce mýdlem umýt. Žába, zákys, zimnice, dnes už žádné básnice...

S básní na rtu, jdu na vartu!

Vlídná

Tak to máme na světě, na té naší planetě. Cítíme, vnímáme, láskyplně se objímáme, všechno procházíme a vždycky se usmíváme. Snažíme se žít aktivně, pasivitu zakrýváme do milého hávu. Vyjadřujeme lásku i laskavost, k lidem se stavíme s vlídností, taktem i úctou. Vnímáme, říkáme a děláme věci tak, že chápeme důvody svých činností a snažíme se pečovat o blaho druhých. Většinou jsme připraveni pomoci kdykoliv je to potřeba. Mnohdy nepřemýšlíme nad důvody naší pomoci. Umíme totiž správně rozpoznat i nevyřčená přání a potřeby, které mají být naplněny. Tím dáváme sobě, svému srdci i tělu neuvěřitelnou sílu, kterou můžeme čerpat ve chvílích nejistoty, nestálosti a kolísavého běhu. Dobře totiž víme, že život není peříčkem a jednoduchou cestou stále vpřed. Abychom uspěli, musíme se umět vracet, zastavit se a čekat, nespěchat a mít otevřenou mysl pro nesmyslné úkony. A přes veškeré bolesti i ústupky chápeme, že krutost není výsadou, ale neoprávněné použití síly. Jen laskavostí, ochotou a vlídným přístupem budeme správným člověkem pro sebe i své blízké!

Laskavosti není nikdy dosti...

Zítřejší

Třeseš se strachy? Znáš všechny krachy? Neboj se ničeho, všechno jde na dřevo. Člověk si nezvykne, když trošku zpovykne. Když se nic nedaří, občas si zazáří. Zvíře se protáhne, nám to pak dopadne. Co všechno chceme mít, kdy bude věčný klid. Jak si tak chodíme po světě nesvětě, víme že možná dnes, budeme na jiné planetě. Budeme hrát a znít, budeme všechno mít. Budeme vzpomínat, na klavír hezky hrát. Budeme jíst a pít, dokud je všude klid. Budeme stále hrát, z vesela se smát. To jsou dnes vyhlídky na město, na hlídky. Nic nám však nevadí, zítra se ochladí. Pozítří vyčasí, hlavu to rozhasí. V rádiu bude znít, zase ten dnešní klid...

V klidu a pokoji, zítřek to ustojí!

Květinková

Pohyb, hudba, dotyk, stimul. Terapie, tím se žije. Kdo nepije, ten se bije. Od rána až do večera, jsem připravená k naslouchání myšlenek. Přizpůsobuji se tempu druhých a snažím se zlepšit si pracovní činnosti. Kondice není jen tělesným pohybem, je rozmanitou květinkou s mnoha barvami i vůněmi. Posiluje schopnosti i dovednosti, koncentraci i myšlení, jazykové vyjadřování, ale také smyslovou pohotovost. Někdy potřebujeme dlouhý nádech a krátký výdech. Jindy nám stačí jen popadnout tužku, vzít si čistou čtvrtku papíru a malovat. Cokoli, co nás napadne. Bezbřehá svoboda a vůle vlastního rozhodnutí nás donutí koncentrovat se a dokázat i to, co běžně nezvládáme. Mistrovsky se proškolit, efektivně se naučit, ergoterapeuticky působit a celkově si odpočinout. A že v práci nelze odpočívat. Lze, jen se to musí umět vzít za správný provaz. Bez uzlíků, bez šmodrchání, s co nejlepším řešením vhodným pro každého. Stačí jen chtít a tučňák je na světě!

Vítej světe, květinka už kvete...

Efektová

Máš recept, v něm dílky a na konci výsledný efekt. Máš pravdu, v ní slova, která vyúsťují do výsledku. Máš hlad, různé chutě a nakonec plné bříško dobrot. Máš vztek, v něm pálí každé slovo a konec? Všechno má vždy svůj počátek i konec. Každý úkon má své kroky a je složen z dílků, které vyúsťují v celek. Sami jsme součástí jednotlivostí i celku zároveň. Svými každodenními rozhodnutími vytváříme obraz částí i celků. Procházíme jednotlivé etapy, zastavujeme se u podstatných i méně důležitých věcí a jdeme stále dál. Nikdy nezůstáváme dlouho, a přesto je to na věky věků. Co nás k tomu vede? Vyšší síla, neviditelná ruka či jen prostý denní běh? Od vstávání po usínání, od zrození po umírání, od lásky k nenávisti, od počátku do konce. Tak jdeme a míříme do nevyhnutelného celku. Nás, Vás, Tebe i mě...

Ode dne ke dni, vždycky se zvedni!

Perpetuová

Jsou dny, kdy si zasloužíme respekt, silnou vůli a čas k prosazení myšlenek. Naopak jsou dny kdy jde vše samo a my nemusíme celkem nic. Stačí jen být a účastnit se běhu života. Každý prvek má své místo a bez jednoho, by nebylo druhého. Je to zákon akce a reakce v praxi, který aniž sami žádáme, prostě a jednoduše tvoříme. Nebo tvoří on nás? Nikoli, je to vzájemná souvislost i následnost, které jsou součástí nás, našeho života, našeho světa. Drobné vybočení či jinakost pak promění nás samotné i vše okolo. Je to jak stále se točící perpetuum mobie, které zastaví jen cena nejvyšší. Proto dokud běží, dodávejme mu sílu pro dny klidné i neklidné. Mějme trpělivost se sebou samými i okolím. Hledejme to, co ovlivnit smíme a s odvahou vstupujme tam, kde není jistoty. Naplňme život láskou i pochopení a dělejme svět lepším místem pro život. Něboť plnohodnotné je naplňující...

Žij i užívej, v životě krásnu měj!

Písmenová

Jojoba, jachting, jóga, japonec, jak a jarmark. Den ve znamení písmenek i cizích slov. Kolik jich známe a kolik jsme jich už slyšeli? Sami ani netušíme, co všechno víme a jak moc skrývají naše vnitřní prostory. Většinou si to uvědomíme jen tak mimoděk, když hledáme, pátráme a zjišťujeme. To kolikrát totiž zjistíme, co všechno víme, aniž bychom věděli, že víme. Dostáváme se tak do zajímavých kliček, které rozplétáme, dozvídáme se nevídané a posloucháme neslýchané. A tak pátrajíc po významu slov uzříme, co bylo dávno v našich myslích. Bylo to jen dobře schováno, zapracováno a uskladněno pro vhodnější použití. Kdy? To také poznáme, protože přesně poznáme dobu, kdy se máme dozvědět a uzřít. To, co viděno být má, to co slyšeno má být slyšet. Tímto procitneme a jsme zcela v její moci. Neb slova jsou nesmrtelná a myšlenky hluboké...

Čti, cvič se a tuž, jen tak budeš celý muž!

Všudebylová

Tohle rozum nebere a hlava nechápe. Na co předem připravovat a dlouhodobě zpracovávat podklady, které nikdo nebere vážně? Četl je vůbec někdo a řídil se jimi? Jak tak tady na to koukám, zdá se mi, že rozhodně nemohl. Vždyť bylo jasně nastaveno, kdy jsou preferované hodiny a kdy je člověk schopen se dostatečně připravit. Nezdá se mi úplně jisté, že tohle může dobře skončit, když se člověk neumí rozdvojit a plně soustředit na dvě činnosti, které by měl provádět. Je přeci nemožné být v jednom čase na dvou místech a přitom si zachovat zcela normální rozum. Možná, že dostanu kouzelný lektvar, kterým se budu umět pohybovat časem. No pak se to rozhodně stihnout dá. Pokud ale zůstaneme u toho, jak je to nyní, nemohu sloužit. Jsem totiž právě teď a právě tady, a zároveň nejsem tam a právě nyní. Takže se budeme muset domluvit, jinak to prostě nepůjde! To by se pak totiž mohlo stát, že nebudu nikde a taky všude...

Mám se co učit, nechci se mučit!

Snílková

Lidé jsou od podstaty snílci. Od malička máme své sny a toužíme být princeznami, automechaniky, archeology či ošetřovateli zvířat. Hýčkáme si své hravé já, rádi si představujeme co bude, až budeme větší. Myslíme na budoucnost s nasazenými růžovými brýlemi a přemýšlíme, jak řešit příchozí úkoly netradičním způsobem. Spojujeme dětskou tvořivost s krásami tohoto světa a vyrůstáme v dospěláky s jasně daným pohledem na život. Někdy se odpoutáme od svých snů, jindy je nalézáme cestou, jež se klikatí, stoupá i klesá. Na nás je, abychom dokázali zachovat své nové, neotřelé a originální nápady. Abychom dokázali stále vytvářet originální díla a prezentovat své jedinečné myšlenky. V tom je totiž projev naší nespoutané síly, která nám umožní i v dospělosti kombinovat tradiční kroky s netradičními způsoby. Umožní nám vidět věci subjektivně a v takovém světle, které přináší nové cesty. Nebojme se procházet údolími, kde ještě žádné cesty nevedou a hledejme přitom sami sebe!

S láskou k tradici, srdcem stále snící...

Obratová

První zářijový den a venku to vypadá, že nikdy nepřestane pršet. Vítr se honí, provazy deště ženou studenou sprchu pod deštník i plášť. Ještě včera celkem letní počasí a dnes zima, která dává tušit přerodu počasí v podzimní. Vody je všude kolem tolik, že kaluže už jsou obrovské a kanály nestíhají pobírat veškerý příval dešťových kapek. Mokré oblečení a obutí velmi složitě usychá, batoh je plný vody a vlhké knihy také jen tak neuschnou. Je to prostě tak, že dnešek není jen ve znamení příchodu nového školního roku, ale také dalšího ročního období. Co bylo ještě včera minulostí, je dnes realitou. Má to tak být a musíme se s tímto smířit. Podzim a zima se blíží, ve všemi krásami i neduhy, které na nás opět chystá. Byť si můžeme přát cokoli, jen to co má přijít, přijde. To je nezaměnitelný ráz života, světa i cest plynoucích. Někdy zrají, jindy hrají a vždy se mají...

Měj své vize, i když přijde krize!