Poslední

Konec roku, všechno se uzavírá a budoucnost je nejistá. Nechce se přemýšlet a nechce se jen tak být. Spojením s vnitřními hlasy se rozjímá nad neskutečně rychlým během událostí a lidských životů. Ještě včera jsme si společně hráli a nic nebylo důležitější, než hra, bezstarostnost a radost ze společných chvil. Uběhlo několik minut a už jsme dospělí. Řítíme se krajinou domova a míříme někam do světa. Nemáme čas, nemáme peníze, máme jen plnou hlavu ideálů, které chceme naplnit... Jak je to možné, že jsme dnes tady a ne tam? Jak je možné, že jsme a vlastně nejsme? Zvláštní to myšlenky se honí hlavou, teď, když končí rok. Necháme je plynout a vrhneme se dál...

Vždy vpřed, nikdy vzad!

Splývající

Rozumět větru, chápat sílu moře. Vědět, co zpívají ptáci a co si povídají zvížátka v lese. Umět splynout s přírodou a nedělat věci, které škodí. Mít sílu k rozpoznání důležitého a nezabývat se nepodstatným. Chápat, kde je podstat života a nechat běžet to, co není nutné. Dokázat čelit výzvám, které se v životě otevírají. Nerušit a přitom s křikem bojovat za svá práva i možnosti. Chápat, že snaha je někdy důležitější, než samotný výsledek. Potřeba vnitřního spojení s tím, co se v nás otevírá. Umožnit duši promlouvat s duchem a tělu s tělesným. Vědět, že odlišnost není na škodu, ale prospívá. Mít čas tohle všechno pochopit a splnit touhy, jež nás naplňují. Rok se s rokem schází a tok neustává. Co zbývá, to přeteče a popluje s námi dál... 

Neboj se jít za hranice vlastní mysli!

Smýšlení

Co nás napadne, to také dopadne. Myšlenka je základem poznání, kde sběr informací a dovedností je součást mílového běhu. Vnitřní přesvědčení o dobru, radosti, lásce, naději a víře je právě tím, co přenášíme z mysli do praxe. Jsme-li lapeni radostí, pak radost předáváme. Tryská z nás do našeho okolí a všechno je jedna velká radost. Pokud věříme, potom se i víra dostává mimo nás. Prostupuje okolním světem, aby utvořila cestu naději, že jen to krásné stojí v životě za znímku. Hluboké propasti a osobní dna jsou zkouškou, která ukazuje, v čem je naše síla a jak pevné je naše poznání. Neboť i zde se ukáže, kým jsme, kdo je s námi a kdo při nás stojí...

Stůj a buď svůj!

Plesací

Tanec, pohyb, vnímání hudby kolem. Krása utvářená na parketu je něčím, co by člověk rád uměl. Odvázat se, nebát se vykročit mimo svou komfortní zónu a šlapat si svůj valčíček v rytmu disco. Nespoutaná radost a veselí, kde se kroky spojí v úžasnou choreografii. To je tane, který můžeš mít. Tanec, který zvládneš a budeš se cítit lépe na těle i na duši. Možná pak dospěješ i k tomu, že nejdůležitější si ty, tvoje duševní pphoda, která otevírá náruč směrem ven. Je to kouzlo, jež dodává člověku energii a nasazuje křídal. Nedovolí mu mysle na hlouposti a utvrzuje ho v tom, že existuje jen tato chvíle a žádná jiná. Tak co si ji nenaplnit tancem?

Pohyb a tanec, buchty a ranec...

Nesložitá

A zase jedno krásné baleníčko balení. Už jsem skoro vypadla ze cviku a tak mi to připadá, jako že to dělám ve svém životě poprvé. Na nic nezapomenout, všechno nachystat, zkontrolovat, zda nic nechybí a na nikoho nezapomenout. Sbalit jídlo, pití, oblečení, obutí a pak už můžu vyrazit. Je to jako bychom se stěhovali na severní Pól a přitom jedeme jen na malou návštěvu. Nevím, jak někde jinde, ale u nás to znamená sbalit všechno co si člověk může představit a ještě něco víc. Co kdyby? Tak ať jsme na to připravení a nic nás nezaskočí. Člověk by se pak mohl v divočině cítit nesvůj, protože nemá své oblíbené ňaminy a tričko s lyžařem... Takže pa přátelé, musím jít. Čeká mě kontrola a spolehlivý dohled nad potřebnými kousky do našich už tak přeplněných batohů!

Sbalit vše, udělat to jednoduše...

Ponechaná

Bláznivé dny v poklusu a to jsme si mysleli, jak budou svátky v klidu a pokoji. Tlaky zvenčí útočí ještě více, než v běžných pracovních dnech. Mysl zaměstnaná pouze těmito starosti se nedokáže oprostit od neustálého přemýšlení. Starosti se kupí a odpovědi nejsou na skladě. Jak tohle dopadne, pokud zůstaneme ještě jeden den? Netuším, ale chápu, co všechno nás k těmto myšlenkovým pochodům vede. Snad jen dlouhé procházky dokáží dostatečně pročistít hlavu a přinesou kýžené odpovědi. A když ne, tak aspoň unaví natolik, že už nebude chuť ani síla nad věcmi přemýšlet. Zůstane jen potřeba spánku a odpočinku...

Nechej věci jít, najdi svůj klid!

Překvapující

První svátek vánoční a v domácnostech nastává nová cesta zurčení. Někdo uklízí, jiný pere, další se snaží dostat do hlavy učivo ke zkoušce. Prostě normální den v jiných podmínkách. Zřejmě bychom měli být ve větším klidu a pohodě, přesto to nedokážeme. Musíme stále něco dělat, někam jít, něco podnikat, jinak se nám bude zdát, že stojíme na místě a nic se něděje. Jako by nás právě pocit práce vedl k domněnkám, že vlastní pomyšlení na činnost vyvolá samotnou činnost. Jestli to tak bude nevíme, ale rozhodně se o to alespoň malinko pokusíme. Budeme se snažit a naše snaha bude mít i jisté výsledky...

Nechej se překvapit, bude to jak má být!

Památková

Opět po roce, tu máme vánoce. Lidé se k zbláznění strestují, přitom vlastně ani nežijí. Běhají, shánějí, uklízí a to podstatné je míjí. Někdy si říkám přátelé, proč nám to není podezřelé. Proč si to stále děláme, že se honíme a čas nemáme? Že vlastně adventní čas proběhne a s námi to v srdci ani nehne. Není snad lepší v klidu být a trošku více žít, něž mít? Většinou stejně zjistíme, že všechno blánění pomine. A to jediné, co nám zůstane, jsou vzpomínky, radost a společné jemine. Společné radosti, chvíle pohody, to jsou ty momenty, které se znovu nahodí. Když člověka v roce postihne, smutek, strast a to, co nás v životě nemine. Proto si pojďme užívat, s těmi, které každý z nás má nejvíce rád!

Kouzelné svátky, ať máme krásné památky...

Ubírající se...

Klidná mysl, vlídné slovo a pohlazení je víc, než si člověk může přát. Mít někoho blízkého u sebe a vědět, že se mám kam obrátit, je podstatné pro každého člověka. Ve skutečnosti máme tolik důvodů pro kouzelné žití a nemusíme být zklamaní, když něco nevyjde. Občas se stává, že ši člověk myslí, ale okolnosti dají důvod ke změně. Ona vlastně i změna je cestou, kterou můžeme kráčet a nacházet zajímavé možnosti vlastního růstu. Nic není ztraceno, všechno se otevírá. Důležité je chránit si vlastní mysl před negativním a nepotřebným. Více se zaměřit na krásu, kouzlo a jedinečnost každého okamžiku našeho života. Vychutnat si voňavé pečivo, výbornou kávu či dobré jídlo a doufat, že zase bude příležitost k těmto maličkostem. Veřit, že zítřek přinese další prožitky a nezapomenutelné momenty. Ať ve dvou, třech, čtyřech či pěti... Vždy s otevřenou náručí a hrdě nastavenou tváří!

Nebojím se nic, zítra bude hic...

Držící

Svět už není místem, které jsme znali. Změnilo se všechno, co dávalo smysl a co jsme mohli považovat za základní podstatu. Klid, bezpečí a svoboda školního prostředí se staly centrem útoku. Šíleného, bláznivého a nevysvětlitelného činu, který stále nelze pochopit. Proč se to děje? A proč se to děje zrovna u nás? Přeci máme všechno a nic nám nechybí. Problémy jsme schopni řešit konstruktivně a není potřeba sahat k násilí. Přesto se zdá, že někteří lidé nemají dostatek schopností k přizpůsobení se a souznění s tím, co se ve společnosti očekává. Pro ostatní se pak život stává ještě nejistějším a zlomyslnějším, než je běžné...

Lidé držte se!

Poznání

Chvíle se vlečou,

nikam neutečou.

 

Věčnost zas běží,

nikdo neuvěří.

Věci se mění,

člověk se kření.

Stálice stojí,

kolem se rojí.

Květiny kvetou,

sníh se jen leskne

a moje srdce 

si zas posteskne...

 

Kampak to jdeme?

Copak to chceme?

Proč se tak dřeme?

Snad je to zřejmé!

Včera i dnes,

rozkvete mez,

já už tam nebudu,

nechám to osudu!

 

Díky za setkání, bylo to poznání...

Bytostná

Jsou chvíle, kdy člověk přemýšlí nad množstvím informací, které mu vcházejí do života. Snaží se sbírat drobné střípky radosti i spokojenosti, vnímá svět kolem sebe jako zázračné místo pro všechny bytosti. Pokouší se hledat a vidět jen to dobré a s otevřeným srdcem vchází do vztahů, které mu přicházejí. Je otevřenou knihou, ve které je možné číst a hledání se stává součástí cesty. Jsou to vzácné chvíle souznění, sblížení i odcizení, které prožíváme ve dnech blížících se svátků. Vnímáme nadšení i bláznění kolem a nechápeme skutečnost, proč se honit za tím, co máme v srdci. Nevidíme důležitost v hmotných statcích a chceme jen kousek klidu, bezpečí a radosti s těmi, které máme rádi. V tom je opravdové kouzlo a krása toho, co je důležité. 

Nemusím mít, stačí prostě s Vámi být!

Usmýšlená

Přesvědčovat, že někdo či něco bylo uděláno jinak, jen aby to sloužilo určitému prospěchu, to by některým lidem docela šlo. Hledat ve věcech důvod, proč to nejde udělat, místo aby byl hledán způsob, jak problém vyřešit, tak to je cesta, kterou si volí mnozí lidé. Je to cesta možná jednodušší, bez většího zapojení myšlenek, ale také cesta do pekel, dlážděná dobrými úmysly. Proto koho jsou to dobré úmysly, tak to lze jen spekuklovat, protože pokud vím, že chci něčeho dokázat, měl bych být připraven na zdolávání problémů a překážek, které mě na mé cestě potkají. Neříkám být ovcí, jít slepě a bez jediného zabečení, ale bečet, sotva se zjeví úkol, tak tomu říkám zcestný směr. Takto bychom nikam nedošli, ničeho nedokázali a ničemu neprospěli. Snad jen průměrnosti, banalitě a všednosti, která je všude kolem. Ale chceme ji mít i ve svých životech?

Sebe se ptej, děj se, co děj...

Omotávaná

Balíčky, barevné papíry a stužky, ještě přinést nůžky a můžu jít na to! Každým dnem se blíží štědrovečerní nadílka a tak je potřeba zabalit všechny dárky. Není jich mnoho, ale každá milá osůbka si u nás pod stromečkem svůj malý dárek najde. Většinou se jedná o překvapení, která nikdo nečekal. Někdy jsou to však jen potřebné věci, které musí být doplněny do stávající výbavy. Každopádně dneska bude den nejen ve znamení odpočinku, narozeninového volna, ale také klidného a pohodového času při balení dárků. Těším se na to, jaké poklady objevím a na co všechno jsem už stačila zapomenout. Bude to fajn a ještě víc, až si dárky společně rozbalíme...

Balit, lepit, nastříhat, hodiny při tom nevnímat!

Tancující

Rychle, pečlivě a snaživě se dneska plní úkoly. Vždyť je už zase neděle a člověk musí přemýšlet nad tím, co přijde v následujících chvílích. Je to jako jeden velký kolotoč, kdy věci jdou a my je zpracováváme. Pokud je to postupný proud úkolů, je to v pořádku. Pokud ovšem nastane chaos a my jsme vnořeni do práce na více liniích, pak může nastat dezorientace a úpadek. Proto se snažíme jít od úkolu k úkolu a skládat jejich řešení na hromádku. Někde se to daří, jinde zůstávají resty, které se posouvají dál. Většinou jsou závislé na třetí straně a proto je nejsme schopni dořešit. Inu i příští týden se budou dít zajímavé věci a snad se je podaří v klidu dokončit. V tom je naše přání, jako základ dobré myšlenky. Mít čistý stůl a vstoupit do dalšího roku s čistým štítem a prázdným stolem...

Pojďme pracovat, pak můžem tancovat!

Očekávající

Uklidím si stůl. Připravím se na další pracovní dny, které opět přinesou několik zajímavých momentů. Už teď se těším, co všechno dny příští přinesou. Doufám ve zklidnění atmosféry a trošku méně hluku. Ale možná že se mýlím a dostanu přesný opak toho, co očekávám. Obykle má člověk jistá skrytá přání, aby se věci děly, tak jak by si přál. Ale jak už to tak v životě chodí, člověk míní, život mění. A tak místo krásné dovolené u moře se ocitáme ve vysokých horách. Nebo získáme nové auto, o které jsme vůbec nestáli. Je to prostě a jednoduše tak, že my si přejeme, ale skutečnost se proměňuje nezávisle na našich přáních. Důležité pak je umět se vyrovnat se změnou, radovat se z toho, co je nám dáno a nechmuřit čelo nad tím, co není, jak jsme chtěli. Vždycky jsou to totiž jen a jen očekávání, která nám kazí den. To podstatné máme každý v sobě...

Očekávej, neotálej!

Zvládnutá

Žít si v zajetí svých informací a přesto všechno stihnout. Je to fajn, protože se vyhýbám stresu a nepropadnu panice, jakmile zjistím, že už jsem tam měla být. Už dávno jsem měla mít nachystáno, rozbaleno, připraveno a uskutečněno. Teď už jsem měla jen krásně sedět, poslouchat, tvářit se mile a zodpovědně. Zatím se stačím jen rychle převléknout, pozdravit s kolegy a už vzorně sedím. Sedím, čekám, poslouchám litanie a sedím. Za chviličku už klepu nervózně nohou, čekám, kd už na mě přijde řada, ale stále čekám. Možná se i já dočkám svých pěti minut slávy, ale zatím to tak nevypadá. Čekám a nakonec se dočkám. Řeknu co musím, informuji o tom, co je nutné a pak už jen ženy, zpěv, oslava, vánoční cukroví...

Zvládla jsem to!

Rozzářená

Body získávat, 

něco si nalhávat.

Všechno milovat,

sobě se věnovat.

Lásku sdělovat,

o milé pečovat.

Obraz malovat,

život si užívat.

 

Světem se procházet,

stromečky vysázet.

 

Zvířátka objímat,

v srdci se dojímat.

Pejska si užívat,

stále se usmívat.

Taxi si zavolat,

problémy udolat.

Všechno se podaří, slunce se rozzáží!

Vytrvalá

Absolutně absurdní situace se stávají. Člověk se jim snaží vyhýbat, ale život to vždycky nějak zajistí, že absurdita vyhraje. Někdy se s ní setkáme v obchodě, jindy v divadle a určitě na všeličných úřadech, které ve společnosti máme. Je to zajímavé, že zdravý rozum zůstává stát před vchodem a absurdita přebírá svou moc. Určitě jsme to zažili všichni, kdy jdeme vyřídit něco naprosto jednoduchého a odcházíme s hlavou v tašce. Upadla nám samým úřednickým nařízením a vyhláškou, které s praktickým životem nemají nic společného. Je to ale bláznivý svět, který nám připravuje samé nástrahy a zajímavé výzvy...

Vytrvejme, absurditě odolejme!

Konající se...

Budoucnost začíná dnes. Právě v tuto chvíli se dějí procesy, které ovlivňují naši společnou budoucnost. Každičký nádech je právě teď, výdech je pak budoucí činností. Možná si myslíme, že my sami nic neovlivníme, ale opak je pravdou. Stavět na minulosti, rozvíjet se v současnosti znamená klást dostatečně pevné základy pro budoucnost nás i našich dětí. Kontrolovat, plánovat, rozhodovat, směřovat, učit se a sledovat dění kolem, to je pravý základ pravdivé budoucnosti. Takové, kterou bychom rádi žili. Takové, ve které bychom rádi byli. Takové, která snad přijde. Takové, která snad vyjde... Spoléhat na ostatní a nechat se vézt není ideálním řešením. Raději vidět, přiložit ruku k dílu a dostat příležitost stát se minulým v rovině budoucího.

Odpustit, budoucnost dopustit!

Znamení

Rozdávat radost, lásku a štěstí, to je nejpodstatnější část mého života. Od rána do večera se snažím svým pozitivním přístupem lidem zlepšovat den a ukazovat, že i negativní zkušenosti nás mohou posouvat vpřed. Občas se i já cítím pod psa, ale protože jej doma nemám a náš králíček je opravdu malý, tak se musím vzpamatovat, rychle obrnit trpělivostí a uvěřit, že nic není úplně takové, jak to vypadá. Někdy stačí jen malinké obejmtútí, milé slovo, nebo úsměv v očích i na rtu a hned je všechno, jak má být. Slunce je na svém místě, mraky odpluly a úsměv se opět usadil na rty. Tak to má a tak to má znít...

Krásy světa, kroky a další meta!

Experimentální

Venku se všechno rozpouští, sníh pomalu opadá a na zemi zůstávají jen obrovské kaluže vody. Příroda se proměňuje, dostává opět ponurý nádech a všechno je najednou nějaké smutné. Včera ještě veselé pobíhání po sněhově bílé pokrývce a dnes už jen bláto, s plískanicí. Každý den je jiný a něčím zvláštně jedinečný. Co se nám včera nezdálo, to už dneska může být pravdou. To, co je skutečné, se zdá být mimo realitu. Balíčky jsou zabaleny, koláče snědeny, cukroví napečeno a nezbývá, než se připravit na další pracovní týden. Jaký bude, netušíme, ale můžeme se těšit na mnohé, co přijde. A že toho bude, to si pište!

Tlaky, mraky, taky...

Trachtující

Už už je to na spadnutí. Minuty přesně odtikávají náš čas a udeří ve chvíli, kdy je plánováno. Přišlo to nějak brzy a přesto to určitě bude krásné. Rok se zase překulí a nás bude čekat mnoho nových zážitků. Od jednoho k druhému zase půjdeme ruku v ruce, abychom se opět vyskytli v této době. A budeme si říkat, to nám to páni zase uteklo, budou Vánoce. Dárky, cukroví, pohádky, možná sníh a zima. Letí a pádí si ten čas kolem nás a my jen díky diářům, kalendářům a jiným záznamníkům víme, že jsme zase o rok starší. Byť si to nepřipouštíme, je to tak! Tedy hurá na to a nebojme se toho.

Opět po roce, budou trachtace...

Básněná

Mrazík, anděl, čertisko,

chytneme mu ušisko.

 

Čenich, kožich, ocásek,

je to jenom o vlásek.

 

Drápek, růžek, povidla,

bolí mě i chodidla.

 

Tvaroh, mák a vajíčko,

pojď sem rychle kočičko.

 

Jedna, druhá, desátá,

cesta bude zavátá.

 

Roky, léta, věkoví,

nikdo se to nedozví.

 

Včera, dneska, další den,

proběhne jak krásný sen...

 

S pohodou a poznáním, za veselým rozdáním!

Uhozená

Ještě několikrát se vyspím a je to tady. Začnu vnímat svět jinýma očima. Přesunu se za hranici středního věku a pochopím, proč některé skutečnosti jsou takové, jaké jsou. Možná budu odolnější, možná získám více času. Možná se rychleji naučím chápat věci kolem sebe a možná se stanu tím, kým bych konečně chtěla být. Vidím to jasně a v zářivých barvách, neboť takto jsem to naplánovala a tak to i bude. Kde jsou varianty života? Kam se poděly nejasnosti vesmíru? Někam se schovaly a ztratily, abychom je opět mohli objevit a nalézt. Bude to ještě chviličku trvat, ale rozhodně to jednou skončí. Svíčka zhasne, světla se ztlumí a srdce bude bít dál...

Vejdi a neuškoď, vezmi a neuhoď!

Vrásčitá

Vyrýt si určité chvíle do srdce. Zachovat jejich krásu a uchovat si momenty, které člověk prožívá. Tuto skutečnost si uvědomíme, jakmile překročíme magickou hranici mladosti a vkročíme do dospělosti. Život najednou dostane úplně jinou rychlost a to, co se zdálo samozřejmé, už dávno odnesl čas. Chvíle se zdají dlouhé a chvilky pomíjivé, všechno běží a momenty se střídají, jako ve zrychleném filmu. Občas přijde okamžik, který chytí za srdce a víme, že to je přesně to, co bychom chtěli mít napořád. Fotíme, točíme videa, vnímáme očima i otevřeným srdem a hltáme každičkou minutku, kterou máme k dispozici. Teď už totiž víme, že toto jsou ony pravé momenty života, prameny lásky a tajemství toho, co má smysl...

Stopy lásky, žádné vrásky!

Tajemná

Údajně známe tajemství a smysl života. Pronikli jsme do většiny tajů, které život nabízí a jsme schopni odpovědět na každou otázku. Kdo tohle tvrdí, nikdy nepochopil, co je smyslem našeho žití. Je to cesta, v rámci níž se učíme, moudříme, hloupneme a blneme, abychom nasbírali dostatek zkušeností. Abychom pochopili, že vlastně nikdy nedospějeme do bodu, kdy budeme schopni prohlásit, že jsme pochopili. Je to neustálá cesta tam a zpět, kdy jediným pochopeným tajemstvím je to, co sami utajíme. Snaha po poznání je silná, ale smysl života má svá tajemství, která nemusíš, nechceš, nebo nemůžeš pochopit. Ten, kdo ví, ten i pochopil...

Hledej a najdi, kousek si nadejdi!

Ukvapená

Už se to pomalu blíží. Čas se krátí a nervozita stoupá. Člověk si plně uvědomuje, jak moc by chtěl některé situace zadržet, ale tohle není v jeho moci. Nechce chybovat a rád by dělal věci tak, jak se patří. Jen občas okolnosti stojí proti němu. V tu chvíli si já sama říkám, že možná bude lepší zastavit se, nic nedělat a počkat. Ukvapenost, rychlost a zbrklost jsou nejhorším rádcem při řešení a rozhodnutí. Je to prostě o klidu, rozvaze a uměřenosti, která by nás měla doprovázet. Měla by nám dávat sílu čelit nepříjemnostem a skutečným výzvám v našich životech. Proto dopusťme a odpusťme si chyby, mějme se rádi a dělejme všechno proto, abychom se poučili a dál neopakovali to, co už zde jednou bylo...

Hrrrrrr na věc, dělá jen pitomec!

Těšená

První adventní neděle a s ní spojena řada událostí. V životě věřícího člověka se pomalu nastavuje jiný běh věcí. Období čekání na příchod spasitele a zrození Ježíše Krista. Nevěřící zase očekává nákupní horečku, pobíhání za vánočními dárky a chystání bohatých Vánoc. Každý má svůj úkol a cíl, kterého chce dospět. Někdy je těžké oprostit se od jednoho nebo druhého vidění světa a nakonec si najít svůj vlastní způsob přípravy na nejkrásnější svátky v roce. Těšení, drobné chvění a radostné očekávání je v každém případě stejné. Jen snad duchovní prožitek z příprav se liší. Jaké si to uděláme, takové to budeme mít a tak je na každém z nás, jak dnešní den stráví.

Těšení krásnou nesení...

Blbinková

Snížek bílý padá a já se těším, jako malá holka. Připomíná mi to zimy našeho dětství, kdy jediné, co nás trápilo byla skutečnost, zda bude během adventního času dostatek sněhu a ledu pro všechny zimní radovánky, na které jsme se po celý rok těšili. Školní povinnosti byly rychle vyřešeny a hurá na kopec. Sáňky, velký igelitový pytel, kamarádi a už se běželo, dokud bylo ještě vidět na krok. Někdy se ani úkoly neřešily a hned se běželo ven. Když nebyly po ruce sáňky, postačila i školní brašna, jako speciální zimní vozidlo. To jsme pak dorazili domů špinaví, utahaní, hladoví a žízniví jako vlci. Maminky nás peskovaly, ale stejně jsme věděli, že zítra zase vyrazíme. Vždyť zima je přeci od toho, aby se bláznilo venku na sněhu s kamarády. Takže dneska vyrazím a byť už nejsem dítě, pokusím si to dětstky užít...

Vzpomínky na zimní blbinky!

Předadventní

Slíva, mandle, rozinky,

už se pečou pusinky.

Mouka, vejce, koření,

předvánoční pečení.

Vůně domem prostupuje,

nervozita nastupuje.

Dárky, stromek, vánočka,

tohle přece nepočká...

Stihnout všechno přec

se musí,

neb to každá žena

zkusí.

Vánoce mít spokojené,

to nás k tomu přece žene!

Ač to může klišé být,

uklidíme celý byt.

Potom stihnem nachystat,

co má každý doma rád...

 

Atmosféra, ta se cení, i když materiálno není!