Někdy se to tak přihodí, že spěcháme a chceme mít všechno hned. Tlačíme sami sebe k výkonům a nenecháváme čas přirozenému rozkvětu věcí, které v nás sídlí. Nedokážeme zpomalit a zrychlujeme do neskutečného tempa. Někdy přitom stačí se na chvíli zastavit a rozpomenout se na okamžiky, kdy jsme přesně věděli, že jsme v pravou chvíli na pravém místě. V takových okamžicích se nám děly věci, o kterých jsme byli přesvědčeni, že se nám dít mají a my jsme nasávali ten úžasný pocit inspirace krásy, který byl tolik inspirativní i potřebný. My jsme slyšeli právě ta slova, která jsme slyšet potřebovali a potkali takové lidi, které jsme potkat chtěli. Od života jsme získali to, co jsme získat chtěli. Vesmír, okolí i náš život nám magicky posílal do cesty synchonní události, které se právě měly dít. A když si toto uvědomíme, připustíme onu myšlenku, že spěchem nic neuspěcháme, pak zjistíme, že jen s trpělivostí a důvěrou rozkvete i ta nejvzácnější květina. A to přesně v tu pravou chvíli, až bude připravena...
Připravena buď, trpělivost probuď!
Člověk vědomý ví, že musí občas udělat rozhodnutí, která se příčí jeho zdravému rozumu, ale emoce se bohužel přebít nedají. Není v lidské moci ani síle přestřihnout pouta, která jsme získali tím, že jsme se někam narodili, s někým spojili svůj život, někoho porodili do tohoto světa. S těmito lidmi pak tvoříme soudržnost vnější i vnitřní, vytváříme rodinu atomovou, základní, rozšířenou i velmi vzdálenou, se všemi vztahy, průtahy, poměry a relacemi, které si jen dovedeme představit. Když jsme mladí a vstupujeme do vztahů, máme hlavy plné ideálů a ideálních představ o tom, jaké by věci měly či mohly být. Něco se podaří naplnit, jiné se zcela vymyká našim vysněným ideálům. Jiné předčilo to, co jsme si přáli a tak si jdeme životem. Pracujeme, žijeme, rosteme, stárneme a ani nám to nepřipadá a najednou jsme i my v pozicích, kdy musíme čelit otázkám, na které nás nikdo nepřipravil. Zdravý rozum velí jasně, emoce se melou, jen výsledek je celkem sporný...
Průtahy a zdržení jsou s emocemi spojeny!
A je to tu zas. Sotva se probudím, noha třepotá, hlava jede na plné obrátky a já si říkám, proč? Vždyť tohle nemusím všechno zvládnout já sama! Od toho jsou tady i jiní, aby pomohli, přiložili ruku k dílu, aby se věci pohnuly správným směrem. Ale jak to tak vidím, je to zase jen a jen na mě. Musím zatnout zuby, nahodit úsměv a tvářit se, že je všechno v pořádku. Jedeme dál, život přece dává šanci všem a je pro ty, co se neposerou. Takže jak se k tomu postavím? Budu já ten, kdo bude spílat na osud, co mi dal do vínku, či se zase postavím k problémům čelem a budu bojovat. Síla, odvaha a bojovnost se probouzí a já vím, co opět zvítězí. Půjdu do všeho po hlavě, bez přemýšlení nad následky. A co přijde dál, to se uvidí... Jak to dopadne, to je také ještě ve hvězdách, ale jasné je jedno, musím zabrat, aby se to pohlo a neslabší v tom nezůstali sami!
Nejsi sám, jen to ještě nevidíš...
Všechnu tíhu světa nést. Všechno kolem sebe snést. Každou skutečností se zabývat. A přitom mít se bezpodmímečně rád. Velkou starostlivostí oplývat. Laskavost a houževnost předávat. Akvitizovat a lásku kolem rozdávat. Milovat život a s lehkostí jej brát. Nebát se ničeho, co přichází, až to může zraňovat. Být veselý a veselí kolem sebe rozdávat. Nebýt mručoun a pozitivně se dívat do budoucnosti. Mít pro všechny dobrou radu. Snést každou lidskou vádu. Umět přetrpět každičkou bolest. Přinést vždy mírovou ratolest. Připravit něco dobrého k snědku. Jít do věcí a nebát se důsledků. Vědět, co je starost i smích. Nikdy nebýt tam, kde je neklid i hřích. Být stále tou dětskou duší, která ač občas tuší, mnohé si nepřipouští a raději než plakat nad rozlitým mlékem, věci bere s povděkem a duše léči dotekem...
Děkuji za to, že jsem, jaká jsem!
Klidné soustředění a jasná mysl mě vede k cílům, kterých chci dosáhnout. Řešení, která se mi ještě před nedávnem zdála nedosažitelná se nyní jeví na dosah ruky. Stačí jen udělat ten jediný krok a s lehkostí se dostávám přesně tam, kde mám být. Potřebuji se jen pořádně soustředit, propojit se fyzicky i duchovně s tím, co řeším. Nesmím se nechat příliš vtáhnout do problémů, úkolů a všech komplikací, které se kupí. Je to o jasném cíli a vidění moudrosti v maličkostech. V jasném světle na obzoru, které jasně svítí. Je tu přesně pro mě. Cesta je připravena, já mohu vyrazit, jen je důležité zaměřit svou pozornost přesně tam, kam směřuje srdce i myšlenky. Nenechat se zlákat odbočkami, ale spoléhat se na svůj instinkt i hluboké vědění. To mě dovede k tomu, co má být vykonáno. Bez zbytečných odboček, zákrut a zdržení, na která teď není čas!
V klidu jdi dál, neodhazuj svůj šál...
Nejsi sobec, když myslíš sám na sebe. Ono totiž vycházet od sebe je podstatou všech pečujících profesí. A pokud chce člověk dělat tuhle práci dobře, pak do ní vkládá kus sebe sama. Každým dotykem a pečujícím prvkem, který dáváme ztrácíme kousek sebe samých. Je potom otázkou, kde brát, kde čerpat energii a sílu na poskytování veškeré další péče, kterou chceme, můžeme a musíme dělat v takovém nasazení, abychom jí neubližovali, ale dělali jí správně. Proto je určitě velmi důležité myslet v první řadě hlavně na sebe, umět se ocenit, pochválit, udělat si radost a radovat se z úplných maličkostí, které nás potkávají. Že venku nádherně svítí sluníčko. Že jsme se ráno probudili vedle milované osoby. Že odpoledne pojedeme domů a budeme si celou cestu číst krásnou knihu. Že nás čeká klidný víkend... Když se zamyslíme, určitě najdeme řadu malých i větších věcí, za které můžeme poděkovat a se kterými si můžeme udělat radost. I úsměv, pohlazení, pohled z okna či protažení se na cvičení je tím, co je starostí o nás samotné. Proto starejme se o sebe a mějme se rádi. Vyplatí se to!
Starost se radost...
Sice už mám po práci, ale přitom den ještě nekončí. Ještě mě čeká dlouhá cesta, která doufám rychle uběhne. Pustím si něco příjemného do uší, vězmu si knihu a budu si číst. Nebo se budu celou cestu dívat jen tak z okna a užívat si výhledu z okýnka. Uvidím, na co budu mít chuť a jak se mi bude tohle odpolední cestování líbit. Zatím jsem ve stádiu, kdy ještě ani nevím, jestli se vlastně těším, nebo ne. Uvidím, jaké to bude být zase po dlouhé době na cestách, cítit pod nohama ubíhat trať a vědět, že večer nesložím hlavu ve vlastní posteli, ale někde v hotelu. Bez oblíbeného zvířátka a milovaného blízkého, ale jen tak sama. Jako za starých časů, kdy jsem ještě chodila do školy a stres byl můj starší brácha. Teď jsem sice starší, na cesty jezdívám méně, ale občas to není špatné. Tak snad to bude fajn i tentokrát!
Kdo se těší, ten neřeší...
Přiletěla ke mě, ani nevím odkud. Sedla mi na prst a dívala se mi do očí. Červeně jí zářily krovky a na nich sedm černých teček. Beruška sedmitečná se přišla rozloučit před dlouhou zimou a přinesla mi dnes kousíček léta do zimního dne. Sice za oknem to vypadá na kouzelné podzimní počasí, ale já vím, že zima se už na nás chystá. Ráno už bylo docela mrazivé a bez čepice, rukavic a zimního kabátu by mi opravdu už byla pekelná zima. Pomalu, ale jistě se k nám blíží, která si střádá vločky do peřiny a vichr do oblak. Nevím, jestli se těšit, nebo si zoufat, to ukáže až čas. Čas, který je tady, který je s námi, který je v nás...
Snesena z nebe, přinesla tebe!
Ač fičíme stále dále, přesto nevíme, jak to bude vypadat. Kolem je tolik nejasností a neurčitých událostí, které se dějí, že vlastně netušíme, jak všechno bude probíhat. Budoucnost, která je většinou i tak nejistá, se nám v tuto chvíli jeví ještě nejistěstější. I když se snažíme vidět určité záchystné body, které jsou nám oporou a věříme, že některé dějové linie půjdou tak, jak bychom očekávali, ničím si nejsme jistí. Jedinou jistotou je to, co právě prožíváme, co je teď a tady. Jako, že sedím a píši tyto řádky, přemýšlím nad tím, co bude dál. Že si říkám, co dělám špatně ve vztahu ke svému sourozenci. Kde se dějí chyby, v mé povaze a proč jsem se vlastně s touto povahou narodila právě já... Jsem tady za nějakým účelem a mám tady asi nějaký úkol. Jen nevím, jestli je tohle dostatečná útěcha na všechna zklamání a vnitřní prohry, které právě prožívám. Jsem v tom jednom obrovském kolotoči někde a vůbec nikde, ale vlastně ani nevím kde?! No snad se najdu a najdu i cestu do budoucnosti, která se v tuto chvíli jeví, jako naprosto nejistá a pochybná!
Žít teď a tady, nestavět a bořit vzdušné hrady...
Nechodit stále jen jedním směrem. Vyrazit proti očekáváním a zbavit se pout vážnosti. Začít si hrát a dopřát svému vnitřními dítěti zase trošku radosti i veselí. Hravost, aktivita, legrace dodává duši tolik potřebnou jiskru, která obnovuje moji energii a dodává mi nový pohled na to, co se jeví neřešitelné. A já se tak mohu stát produktivnější a efektivnější při řešení situací, před kterými stojím. Možná se občas cítím lapená do sítí, či v pasti. Sužují mě některé situace, které prožívám, ale na druhou stranu si vždycky uvědomím, že mám to nejdůležitější, co člověk může mít. Vlastní zdraví, oporu nejbližších lidí a možnost se podělit o své starosti. A když k tomu přidám ještě skutečnost, že zpomalím a začnu si víc hrát a budu také pamatovat sama na sebe, určitě to bude mnohem lepší. Ono udělat si takové malé rande sama se sebou taky není až tak špatné, ne? I já za to stojím. A abych mohla pomáhat, musím být silná hlavně já sama, proto pustím zase do svého života více radostí, hravosti a produktivity a bude mi lépe na těle i na duši...
Se smíchem za kulichem!
Nebát se ničeho a přesto propadat strachu vždy, když přijde sebemenší závan větru. Být plně připraven pomoci každému, kdo si o pomoc řekne, a přesto si neumět pomoci sám. Chápat všechno kolem dokola a nepochopit sebe sama, když to nejvíc potřebuješ. Tomu se říká paradoxy vlastního života, které zažíváme snad všichni a každý den. I když netušíme, jak se k tomu všemu postavit, víme, že tráva je zelená, slunce žluté, šunka výběrová a bonbony sladké. Rádi si užijeme všecho života a půjdeme tam, kde bude zase jen to, co být má a jak to být má. Těšíme se na světlo a svět, ve kterém budeme zářit a vše se nám bude dařit!
Nechť přání jsou vyslyšena a přijde velká změna...
Okamžiky, které mění životy. Kroky, které děláme, aniž víme, jaké budou mít skutečné následky. Pracujeme a vytváříme si představy toho, jak bychom chtěli žít a čeho bychom chtěli dosáhnout. Někdy se nám zdá, že čím větší snahu do života vkládáme, tím menší jsou výsledky. Jindy se ani moc nesnažíme a věci jdou nějak samy. Je to prostě tak, jak to je a ani někdy netušíme, jak to je. Ač bychom možná chtěli nahlédnout do budoucnosti a vidět, co nás čeká a jaké kroky budou následovat. Možná je přeci jen lepší, že tohle nevidíme. Asi bychom byli překvapeni z toho, co všechno bychom nakonec viděli, slyšeli a museli vnímat. Ona vlastně budoucnost je už teď, když se píší tyto řádky, protože budoucnost není něco, co by bylo někdy hodně daleko. Je to právě to, co je teď a tady. A to bychom měli žít. Ať se nám to zdá být jakkoli těžké...
Žij a dávej do života vše, co můžeš, on ti to oplatí!
Magie ve vzduchu a sluneční svit mi přináší zvláštní poselství. Nutí mě vidět květy v plném květu, duhové barvy podzimního listí, pestrost přírody, která pomalu předává hojnost svých plodů. Moje oči vidí, moje duše je otevřená, ovšem moje smysly jsou zostřeny do specifického nastavení. Dávám pozor na vše, co je v mém okolí a otevírám dveře všem zkušenostem, nečekaným příležitostem a příjemným překvapením, které mě vedou blíže k pochopení podstaty mě samé. Klíčem k tomuto stavu je moje vědomí, stav součinnosti a synchronizace událostí, kdy každý krok, každé poselství v mém životě zvyšuje hybnost a posouvá mě více k pozitivním náhodám. Jako sněhová koule, která velmi snadno nashromáždí energii a rychlost, mohu přirozeně dostávat a připravovat se na každý další krok. Nemusím se bát vykročení nesprávným směrem, nebo špatného kroku, protože k cíli vedou nesčetné cesty. Za každou pomyslnou zatáčkou a záhybem mě čeká dobrodružství, učení a rozvoj. To vše mohu, mám a měla bych následovat k plnému naplnění a radosti!
Bez obav a s radostí, vydej se za svou schopností...
Tiché šustění a tahy ruky, která je unavená po celodenní práci. Přesto se rozhodla naučit se něco nového a přitom tak starého. Speciální fixa klouže po papíru, ruka se snaží směrem nahoru odlehčovat a dolů přitlačit, aby písmena vypadala tak, jak mají. Krasopísmo se tvoří a vzniká pod rukama, aby se dostalo na papír a vytvořilo krásu nejen pro oko, ale i pro duši. Odpočinek a zábava v jednom, kdy hlava nic nemusí, tělo odpočívá a já vím, že je mi krásně. Dělám jen tolik, kolik opravdu s radostí zvládám a chci. Je mi v tom krásně a nemusím předstírat, že se nutím do věcí, které mě navádí či mi byly někým dány, abych je dělala. Já sama jsem si je vybrala a já sama si je tvořím. A proto jsem ráda že je mohu dělat a o to větší radost mi nakonec přinášejí. Ta krásně napsaná písmena, která se kudrnatí, kroutí a krasopisně tvoří v písance, jako v první třídě. Některé návrat jsou prostě krásné a díky za ně!
Krásně piš, ať tě nesní ta velká myš...
Už se sypu a to ještě není všemu konec. Sušenky by se hodily, ale ty nejsou nikde k mání. Asi si budu muset nějaké vyrobit, nebo upéct, abych se mohla na něco dobrého, sladkého a pohodového těšit. Člověk se prostě a jednoduše musí umět na něco těšit, jinak se z toho všeho bude muset zbláznit. Tak nějak to prostě a jednoduše je. Co ale dělat, když těšení není a těšit se je vlastně spojeno se strachem, že těšení přinese zase nějaký další pád do nejistoty a bolesti! Už zase myslím jen na to negativní a špatné. Měla bych se asi konečně začít těšit, ale jde to vůbec, když se cítím zahnaná do kouta odkud není úniku? Jen samé rohy a rožky, zákoutí a spletité kouty, do kterých mě nahání všechno, co je kolem... Inu, nemám úniku a to jsem si myslela, že to zvládám, asi bych i já sama potřebovala někoho, kdo by mi dodal trochu odvahy a optimismu. Kdo to bude? To se uvidí.
Hledám a najdu, možná i našeho chlupáče Zajdu...
Opravdu to funguje, i když zatím netuším jak. Myšlenky ke mě přinášejí přesně ta slova, která mám slyšet, a to i ve chvílích, kdy je slyšet naprosto nechci. Už to většinou cítím, že přijde prohlášení, jež mi pořádně rozčísne moji pracně vytvořenou stabilitu. Tuším to, co přijde a nejsem tomu schopne zabránit. I když nechci a bráním se negativním myšlenkám, ty si mě najdou. Bojím se těšit a radostné věci snad už pomalu ani nevnímám. To, co je krásné se nějak rychle ztratí a je překryto starostmi, povinnostmi a obavami, které jsou kolem dokola... A přitom prý není se čeho bát! Všechno bude v pořádku a všechno bude fajn. Budoucnost bude růžová a čekají nás jen sama pozitiva i sociální jistoty! Inu, kéž by tomu tak bylo a kéž bych tomu dokázala věřit. Nebo aspoň kdybych dokázala na chvíli zapomenout a vypnout, to by bylo moc fajn! Tak si tak říkám, že mým vělkých štěstím je, že mám ta svá tři štěstíčka, která mi rozveselují dny a pomáhají mi nést můj úděl, jinak by to opravdu bylo všechno ještě mnohem těžší...
Díky hoši, jste mí velcí kámoši!
Vím, že mě doprovází jemná síla a tajemná poselství. Podpora od těch, kteří mě milují a jsou se mnou spojeni neviditelnou nitkou života. Síla těch, kteří mě podporovali, milovali a vedli životem, ale už zde na tomto světě nejsou, ovšem v mých vzpomínkách, mém srdci a v mé duši jsou se mnou stále. Tito průvodci mi pomáhají dívat se na svět očima z jiných sfér a přemýšlet nejen nad problémy z jíné perspektivy. Náhodně i celkem účelově mě nabádají, abych využívale pomoci vždy, když to potřebuji a vyslovovala prosby s důvěrou, že budou vyslyšeny. Má vnitřní komunikace je tímto nastavena a čistý záměr i touha srdce budou pokračovat v modlitbách za otevření se všemu, co přijde. Ať už to bude cokoliv, jsem připravena to přijmout, jako pírko či letícího motýla, který v klidu usedne na mou otevřenou dlaň...
Vím, že nade mnou bdíš a ty přece víš!
Stejné kulisy, jiné rozložení karet, zajímavý pohled na to, co se děje a já si tady tak stojím a mám čas rozjímat. Možná proto, že už od časného rána stojím na nohou a nachystané domácí úkoly mám hotové. Zbývá už je připravit brambory k obědu a upéct tvarohový mřížkový koláč, ale na to je ještě v tuhle chvíli čas. Venku tak krásně svítí sluníčko a já vím, že bych asi měla jít nasávat poslední zbytky krásného podzimního počasí, ale vůbec se mi nechce. Nejraději bych se už teď skulila někam zpátky do sebe a zachumlala do svého já. Trápí me tolik věcí a vlastně mě netrápí vůbec nic... Zajímavý pocit, když nad tím tak přemýšlím. Jak daleko se může člověk dostat a jak se vlastně může cítit. Pozitivně i negativně zároveň a neutrálně ne. V takovém zvláštním nastavení jsem právě já, kdy tady pluji a vlastně ani nevím v čem... Je to bublina a já se na svět dívám jen jako nějaký pozorovatel, vykonavatel a činitel, po kterém je cosi požadováno, aby učinil, vykonal a udělal. Hlavně teď, rychle, hned a bez jakýchkoliv dalších otázek. A že já třeba také něco mohu cítít, nějak být v tom všem emočně zašmodrchaná, to asi nikoho celkem nenapadá, že? Inu, já prostě musím a tak to bylo, je a zřejmě dál i bude... Vždyť jsem přece zvyklá, ne?
Jen si nestěžuj a na zimu se připravuj...
Barvy. Krásné, kouzelné, malebné a hlavně naplňující mě touhou rozlétnout se opět do všech koutů světa a přivonět si ke každému květu či lístečku na stromě. Každá má své kouzlo a každou spojuji s jistou emocí či emočním rozpoložením. Od divoké vášně, přes hořící touhu, či strach a úzkost, až po krásu a tichost šumícího moře či zapadající slunce na ztichlým vrcholkem hory. Každá je jiná a každá je krásná. Propisuje se mi do duše svou úžasnou náladou a dodává mi sílu, otevřenost, radost či přijetí toho nezbytně nutného, co musím vyřešit. Někdy mě naladí do správného módu a předá uklidňující energii pro vytvoření skutečné rovnováhy dne, jindy podnítí silné emoce, které právě prožívám. Přijímám je a vážím si barev, stejně jako vlastních emocí, protože jsou cennou součástí mě samotné. Vyjadřují mou přirozenost a poskytují mi možnost vyjádření sebe sama barevností, hravostí a pestrostí...
Barevnou buď, sama sebe povzbuď!
Každý člověk má v sobě zcela přirozené vedení, které mu napovídá, jakým směrem má jít. Která cesta je ta správná, jaké myšlenky má následovat a co stojí za námahu. Někdy však přicházejí stavy, do kterých jsme vmanipulováváni nepřímými situacemi z okolí a musíme se umět zastavit, zeptat se vlastních emocí a pocitů, co se nám snaží naznačit, kam nás naše fyzické vjemy směřují. I to je velmi důležitý prvek naší cesty, kterou bychom měli umět pozorně sledovat, zaznamenávat, abychom věděli, kam jdeme, proč a za jakým účelem. Ona inuice totiž vždy přichází s tím, že se nás snaží naladit na to, abychom se propojili s oním vyšším já, které nám usnadní využívat vlastních schopností vidět, slyšet, vědět a cítit jasněni věci kolem sebe a to s větší intuicí. A proto bychom měli důvěřovat svým pocitům, většinou víme, co máme dělat, jakým směrem se vydat a jaký by měl být náš další krok...
Přirozená intuice napomáhá převelice!
A je tu nový měsíc. Co nám přinese? Jaké nové výzvy a jaká nová dobrodružství budeme podnikat? Těším se na to, co nás společně čeká a zároveň se trošku obávám toho, co nový měsíc přinese. Zatím to venku vypadá, že zima je na spadnutí. Chladný vítr, déšť a vítr se honí kolem oken. Sluníčko se schovalo za těžké mraky a lidé se mračí čím dál tím víc. Ne podzim, ale rovnou zima přišla do našich končin. A já si tak říkám, že by bylo moc fajn ještě se chvíli zastavit, zpětně se ohlédnout za létem. Nechat na sebe působit to krásné, co jsme prožili a prolétnout tím, co zrovna teď prožíváme. Těžké se najednou ulehčí a člověku je krásně na duši. Problémy se nerozplynou a nebudou menší, ale naše vnitřní rozpoložení bude určitě lepší. A to nám pomůže se dívat na svět jinýma očima... Které najednou uvidí to, co ještě před chvíli vidět nebylo. Tak to pojďme zkusit, určitě to bude fungovat.
Trocha snahy, hodně odvahy!
