Nenásilná

A je tu další nový týden. Pondělní ráno se kulí ze svého nočního odpočinku a já si říkám, co všechno mě zase potká. Těším se na možnost komunikace s žirafou a vím, že vlka musím opustit, i když je to někdo tolik známý. Pokusím se vyzkoušet nově nabyté informace a snad se mi podaří komunikovat se svým okolím lépe a radostněji. Komunikace je tím, co nás uvádí do vztahů, které samy o sobě jsou komplikované. Snad proto hledáme způsoby, jak se vyhnout všemu, co by nás dostávalo do další smyčky nepříjemností, nepochopení a násilností. Mírné, chápající, uvolněné a milující nás může dovést k nenásilnému způsobu komunikace. Stačí jen chtít, být dobrým pozorovatelem, nehodnotit, cítit a identifikovat své pocity, umět vyjádřit své potřeby a prosit o jejich naplnění. Místo musíš, zkusit prosím, místo zranil jsi mě, říci cítím se vnitně raněná, místo výzvy ukázat co bych ráda a místo požadavku poprosit o pomoc. Na první pohled jednoduchý recept na štastnou komunikaci, ovšem už sama praxe ukazuje, kolik je v nás nechápajícího. I přesto, že chci, musím vědět, co bych rád, jak bych to vyjádřil a jak si říci o pomoc. Není to vyslovení naší slabosti, ale umění vysoké hodnoty k vnitřní a vnější cestě na tomto světě...

Cesta bez cíle je jako život bez konce!

Příchuťová

Stovky vůní, tisíce chutí, milióny nálad, každý jsme jiný a přesto stejní. Dnes je to pepř a sůl, zítra chili a pak lékořice, vanilka, amareto či karamel. Stejně tak se střídají nálady každého z nás, které letí oblouhou a my tvoříme či boříme. Někdy se i hroutíme, většinou však míjíme a běžíme dál a výš. A co potom víš, když nejíš a stále sníš? Hlava v oblacích, tělo bez duše, přízraky krouží a jeden se souží. Pro lásku, pro krásu, pro cestu, pro vestu... Nevnímá chutě své, hlavy své bláznivé. Běží a utíká, hlavě má budíka. Zazvoní, zavelí, příchutě přidělí. V pondělí, v neděli, každému nadělí. Pak už zas běží dál, kdo by tu pořád stál. Nutno je vyzkoušet další svou náladu, ať vím a poznám zas svoji náhradu!

Den bez náhražek a plnosti chutí, s vlastní příchutí...

Příchozí

Den jako o posvícení. Všude plno lidí, shon a předvánoční ruch, který je tak typický pro čas těsně před vánoci. Do těch zbývá právě měsíc a lidé začínají tevírat svá srdce a připravují se na nejkrásnější svátky v roce. Někdy se nestačím divit, co všechno může být spojeno s vánoci a řpi dnešním pohledu snad ještě víc. Copak vám nikdy nikdo neřekl, že vánoce jsou o postění se, jsou časem na rodinu, přátele a blízké? Nejsou přeci jen dobou předvádění se v novém oblečení, s novými šperky a vůněmi! V drobnostech je kouzlo a síla obdarování, které má vyjádřit vše, co k obdarovávanému cítíme. Nemusí to být bohatě zdobené a drahé věci, stačí jen vědomí, že dárky od srdce jsou ty nejkrásnější. Zkusme se tedy podívat na letošní advent jinak. Je to doba přicházení dobroty, lásky a znovuzrození nejchudších i duchovně nejbohatších...

Příchody i odchody a miňme velké obchody!

Nevidoucí

Tolik věcí kolem nás, tolik krásy sledujeme. Očí šíří paprsky poznání, mozek propojuje obrazy a vytváří přehled o skutečnosti. A přesto mnohdy to podstatné nevidíme. Oči sledují, srdce zůstává prázdné a přitom stačí jeden dotek. Jedno štěknutí, jedna podaná tlapka a svět je růžovějším. Pro nás kamarád, zvířecí společník, pro nevidomého ten, který vidí. Důvěra, společenství, speciální výcvik a společný pohled na vše kolem sebe. Každý je jiný a přesto všichni stejní, touhu po vidění, touhu po pohybu, touhu po společenství, touhu po poznánií, touhu sdílet, touhu pracovat i touhu milovat. Vše co je krásné, vše co je specifické i kouzelné. Proto zkusme otevřít více své oči a poskytněme prostor pro věci, které vidět nejsou a přesto jsou zjevné.

Den plný vidění a poznání všem...

Oprávněná

Co nás vede k tomu vystupovat v mnoholičných životních rolích? Je to pouhá snaha zapojit se do života společnosti, nebo potřeba upozornit na zvláštnosti naší osobnosti? Každý má svá práva, povinnosti a nároky, které se snaží uplatnit. Jednou je to právo na získání dostatečných informací, jindy povinnost přednostního vyřízení. Nároky se mění a každý vnímáme své nároky v intencích vlastních životů. Co se jednomu může zdát přiměřené, jiný bude chápat jako příliš nadsazené. Co je ovšem podstatné, že každý jsme oprávněni k něčemu. Jeden k výchově, jiný k pomoci a další k řízení. Role se proměňují, prolínají a výsledkem je pestrá směsice podob, tvarů a možností, které můžeme sledovat kolem sebe. Stačí se jen tiše dívat a věci které uvidíme budou jistě stát za námahu. Prosazení, oprávnění, uplatnění, plané řečnění, účinná pomoc či mentální podpora... Jedno od druhého rozlišitelné, a přesto v životě tak nesnadno nalezitelné. Máme přeci oprávnění být lepšími, proto neváhejme a chopme se všeho dobrého, co nám život nabízí!

Jednen oprávněný požadavek je mocnější než tisíc důvodů...

Přízraková

Mezilidské vztahy - jaká to nepředvídatelná oblast! Když už si člověk myslí, že dokázal porozumět, přijde rána z čistého nebe, úder z vlastních řad. A pak tu stojíte, nevěřícně se díváte a hledáte slova. Hlavou proběhne tisíce myšlenek a přesto žádná. Jak je to možné, že jsem tak důvěřivá a nedokáži odhadnout charakter blízkých? Je vůbec možné poznat člověka bez toho, aniž bys znal jeho podstatu? Jsem schopna se znovu postavit a čelit nebezpečnému světu zraňující společnosti? Nemám jinou možnost, než se zvednout a pokračovat. Nemohu být a přitom se nedostávat do vztahů s ostatními. Kdybychom žili ve vzduchoprázdnu, byl by svět jednodušším a příjemnějším místem pro život. Ale reálný život je o vztazích, kontaktech, stycích a známostech. Jak jsem z toho unavená! Vysiluje mě již sama představa, že musím jít, čelit těm, kteří mi ubližují a přitom se usmívat, jako by se nic nedělo. Ve mě to vře jako v parní hrnci, ale na venek jsem klidnou, usměvavou a stále dobře naladěnou kolegyní. Teď už však vím, že jedovatý had je tady, číhá na mou chybu a je připraven k útoku. Co však neví je, že já vím, jsem připravená a určitě se nedám!

Zklamání je poznání, co přízraky zahání...

Družstevní

Spojte skupinu podobě smýšlejících lidí, s různým pohledem na svět a zrodí se tým. Základem každé smysluplné činnosti je kolektiv. Biologické, společenské, ekonomické a pracovní společenství lidí, kteří se rozhodli uskutečňovat svůj cíl společně. Myslet v intencích svých rozhodnutí a přesto umět pochopit společný cíl. Rozpoznat sílu vlastního přínosu a ten prosadit ve skupině. Někdy jednoduchá záležitost, jindy neskutečný problém, který nevyřeší ani tisíc rozhodnutí. Jakmile ovšem jedntlivec pochopí, že ve dvou se to lépe táhne, třetí, čtvrtý, padesátý pátý už není přítěží. Je jen dalším, který přináší invenci do poklidné hladiny našeho myšlení, eliminuje chyby a upozorňuje na přednosti či důsledky společných rozhodnutí. V dobrém ohledu pro zisk, v horším pak k uvědomění si, že lze nalézt i další cestu k poznání. Není tedy nutné bojovat sám za sebe, mnohem lepší je využít nabízeného společenství, které nás může chránit, rozvíjet i usměrňovat vždy, když je to potřeba.

Možnosti týmu vyřeší i rýmu!

Doufám...

Jedna z cest životem, jeden pohled na skutečnost, jedna z možností řešení problémů. Mít naději, že věci půjdou, jak si představuji a jak bych chtěla, aby šly. Tisíce myšlenek proudí kolem člověka a není nic, co by určovalo, proč zrovna ta je ta jediná. Skutečnost je skokem do propasti, kde hledáme toho, kdo je nám podobný, s kým bychom ráda sdíleli naše očekávání. S kým není potřeba slov a přesto je možné si porozumět. S kým sdílíme tajné sny, přání, koho milujeme víc, než podstatu sebe sama. Máme naději, že ten se objeví, porozumí, pozná a stane se skutečností. Doufat je jedna z mála věcí, které zůstávají v časech dobrých i zlých. Umožňují člověku zachovat si optimistický pohled a nadhled na holými fakty. Je to něco, co v nás věří, že i pro nás jsou ve světě tisíce dveří, které můžeme otevřít a v nich se budeme s milovanou osobou krásně mít. Proto doufám, že Ty jsi já a jsem jsem Ty a nic nerozdělí naše sny, přání, ani rty...

Doufám, tedy jsem, věřím, že nejsme jen snem!

První

Vše co je první, je svým způsobem vyjímečné. Originální, jedinečné, zajímavé a hlavně nezapomenutelé. Ať je to první setkání scizími kraji, první vědomí lásky, první narození dítěte, první polibek či první sníh. Každé první je zahaleno dalšími druhými, třetítmi, čtvrtými, ale to na samém začátku zůstává. To, když si člověk po letech vzpomene na první záblesky polibků svého muže. Když s nostalgií vzpomíná na nesmělé objedování života dospělých. Když se poprvé podíval do malých nevinných očí právě narozeného syna... To nemůže nic nahradit! Žádná vzpomínka není silnější, než ta z okruhu prvních. Jen tu si člověk nese v sobě, hýčká a vnitřně se raduje z jejího žáru, hebkosti a krásy. I když prožíváme mnohé, život letí jako vítr, zkusme zachovat každý okamžik v jeho jedinečnosti a prvnotní vyjímečnosti. Tak se život stane koloběhem prvních, všemocných a skvělých zážitků. Co na tom, že polibků jste dostali tisíce. Pokud se každý stane tím prvním, budeme obdorování tisickrát a ne jen poprvé...

Každý moment poprvé a stále jinak!

Pečená

Slunce se přehouplo přes obzor a slibuje krásnou sobotu. O to krásnější, že budeme spolu, mimo běžné intence našich životů. V přírodě, ve volnosti, v zajetí fyzické práce a radosti z pohybu. Slunce hřeje, až je horko a my si užíváme teplých paprsků. Pečeme se, smažíme se a snahou je nenechat nic náhodě. Být připraven na nepřízeň osudu a drobné radosti, ať za slunce, nebo zimou až do morku kostí. Jdeme a putujem, krási si užijem, kožichy prohřejem, krásně je nám spolu i všem!

Den plný zážitků a slunečných odlesků, až do dalšího rozbřesku...

Poznamenaná

Kyber kam se podíváš. Kybernetické zpracování informací, kyberkultura, kyberspace, kybernetika, kyber útoky. Je všude, je kolem nás a přesto netušíme, co přesně znamená. Je to něco co nás obklopuje, co si neuvědomujeme, co běžně používáme, o čem tvrdíme, že to známe, že tomu rozumíme a že víme, k čemu se používá. Ale zkusme se zeptat v našem okolí, co si představují kyberkuturou, kyberprostorem či kybernetizací výuky. A určitě dostaneme řadu zajímavých, ale i poměrně odvážných odpovědí. Ze zkušenosti vím, že definovat něco, co nelze uchopit, co nelze ohmatat a prozkoumat reálnými prostředky, se jen těžko specifikuje. Vhodná slova se vytrácí a zůstávají běžná klišé. Kyberprostor chápaný jako virtuální svět tvořený moderními technologiemi, které mění podstatu i povahu lidského života. Prostor pro život člověka, kde důležitou roli hrají počítače, tablety, mobilní telefony a jiné technické prostředky, včetně technologického vybavení. Tedy prostor, kde neplatí tradiční zákonitosti získávání informací, ale prostupuje k nám další dimenze světa. Světa bez hranic a přesto s přísmými pravidly. Světa otevřeného názorům a přesto uzavřeného do okruhu chápání určité vrstvy obyvatel. Světa bezproblémového předávání informací a přesto zamotaného v pavučině informačního prostoru. Je to tedy něco, co žijeme, v čem žijeme a pro co žijeme. Je to ta část našich životů, kterou spoluvytváříme svůj osobní i pracovní život v informačním prostoru. Je to naše stopa, ať už jdeme cestou vyšlapanou, nebo kráčíme zvolna a zcela svébytně... A až se bude cesta ztrácet, stačí se jen obrátit zpět a nejasný konec bude mít svůj cíl.

Ať už tady nebo tam, nikdy nezůstávej sám!

Cennostní

Trh, hodnota, cena, výkup, nákup, kolik co stojí. Tak nějak by se dal popsat současný svět člověka v demokratických společnostech, které si za základní hybný prvek zvolily tržní ekonomiku. Všechno má svou cenu, každý je prodejný a vše se dá vyjádřit číslem a jeho tržní hodnotou. Kam se ovšem poděly mravní a duchovní hodnoty? Je na ně v dnešní společnosti místo? Jsou vůbec potřebné a žádoucí? Nezakrývají člověku obzor v jeho postupu výš, či dál? Rozhodně jsou něčím, co se nenosí a co je trhu k smíchu. Ten vidí jen hromádky drobných korunek nastřádaných a stále hromaděných, za účelem dalšího kumulování. A přitom ke smysluplnému životu stačí tak málo. Miska rýže, trocha pokory a odříkání, nezbytná potrava pro tělo i duši. Není podstatné kolik čeho člověk má, ale jak bohatý dokáže být i s málem, které je mu dáno. Teprve pak lze zjistit, jaké poklady a bohatství je skryto v kapce deště, vlídném slově, láskyplném obětí a zamilovaném pohledu. Má-li člověk přežít a smysluplně žít i v následujících časech, musí rozvíjet zejména ty oblasti, které mu staví jistá duchovní stavidla a morální hranice. Jen tak bude svět dobrým místem k životu, lásce, radosti a hojnosti pro každou lidskou duši...

Hodnota člověka je v tom, co dokáže dávat, nikoli v tom, co je schopen získat!

Důstojná

Cesta je cílem našeho života, který můžeme prožít ve spěchu a rychlosti. Přesto můžeme dojít na konec a nepoznat to základní. Každý lidský krok je nakročením k času, který je systémem i řádem světa. Snažíme se sladit naše pochody s obecným během okolí, ale stále častěji se dostáváme do časové smyčky. Čím rychleji uděláme jednu věc, tím rychleji se nám objeví další úkol, který je potřeba bezodkladně vyřešit. Zvyšujeme tempo, hekticky přebíháme od jednoho úkolu k druhému a na konci dne zjišťujeme, že čas je naším nepřítelem. Ovšem je to jen jedna strana mince. Podstatou není honba času, ale správná volba tempa a jednotlivých rozhodnutí. Čas na práci, čas na přestávku, čas ne duchovní probuzení, čas na okolí, čas na krásné i negativní. To vše s vědomím zakořeněného času v nás, skrzen rituály, upínání se na cíl a orientaci na výsledky. Stejně jako spojení s negativními pocity, našim strachem z neúspěchu a zklamáním. O to podstanější jsou rozumně nastavené životní cíle a jejich naplňování, řízením sebe samého k jejich výsledkům. Efektivní jednání, konání a cesta, která nás dovede ke správné míře, střední cestě a utváření času, který je tak důležitý. Pro nás, pro náš život, pro naše okolí, pro naši důstojnost i radost. Proto jej zkusme využít a důstojně i pokojně žít!

Účinnou cestu k vlastnímu cíli, naplněnou radostí i píli...

Střídavá

To nám ten čas krásně letí, před chvíli tu kvetlo kvítí. Všechno kvetlo, slunce metlo a venku bylo krásné teplo. Teď se blíží Vánoce, zase jednou po roce. Venku se nám střídá déšť, spolu se sluncem a větrem též. My už sami čekáme, až nám sníh zas napadne. To pak budou svátky klidu, kdy nebudeme potřebovat křídu. Všude bílo, všude mráz a nikdě žádná lidská hráz. Srdce, duše otevřené, spory jsou teď uklizené. Všichno zlo šlo rychle spát, každý každého má opět rád. Člověk čeká, dychtí, spěchá, za oknem se strom obléká. Do jara a do léta, všechna havěť přilétá. Zima je zas v nedohlednu, já si tedy v klidu sednu. A než oči zaostřím, venku padá listí a je tu podzim. Střídá se to rychle, valem, já bych chtěla býti králem. Míti moc a zastavit se, pobýt s vámi opět více. Míti času na radosti, míti chvíle pro hlouposti, míti času na život, býti všude, kde je chod... Býti tam a býti tady, kde se mají všichni rádi. Za oknem je zase zima, nám je ovšem tady prima. Jsme tu spolu, jsme tu rádi, jsme si navzájem vždy kamarádi. Jsme si přeci souzeni i když venku se nám počasí mění. Já jsem tady pro tebe a ty zas pro mě, ty můj malý medvěde!

Střídaní bez střádání a stálého hledání všem...

Budoucí

Co bude dál? Jak zvládnu další pracovní den, když dnes není čas na vše, co by mělo stihnout? Mnozí přemýšlí, plánují a představují si svou budoucnost v lepších barvách. Začnou jezdit na kole, budou se lépe starat o své tělo, nebudou se zatěžovat negativními myšlenkami. Ale mnohdy si neuvědomí, že budoucnost je prodloužením toho, co žijeme tady a teď. Je tím, co žijeme dnes a bez dnešního dne nebude zítra. Nelze proto žít tak, že budeme spoléhat na budoucnost, která vyřeší všechny naše problémy, ale už dnes musíme pokládat dobrý základ. Pro tělo, pro duši, pro rodinu, pro společnost, pro zemi, pro vyšší síly. Není nutné stát se materialistou a striktním realistou. Mnohem podstatnější je být tady a teď, žít svůj přítomný okamžik a promýšlet kroky, jejichž důsledky poznáme v budoucnu. Šetřit čas, energii, finance, střádat duchovní prožitky, to vše nám dnes i v budoucnu zajistí vyvážený, zdravě promyšlený život, který chceme i budujeme. Proto se nesmějme těm, kteří vyváženě žijí dnes a promyšleně směřují k lepším zítřkům...

Zítra jak dnes, žij, nech žít i kvést!

Nijaká

Znáte to také? Ráno se probouzíte, otevřete oči a už v tu samou chvíli chcete spát. Noc uběhla jako vítr a vaše tělo je pořád plné slabosti a únavy. Jediný pocit, který prodí hlavou je nijakost a nějakost. Nejraději byste se obrátili na druhý bok, vzali si dobrou knihu a četli si. Ale povinnosti, děti, příprava oběda, nákup, procházka, domácí úkoly a spousta dalšíhu už stojí v řadě a čeká... No a tak nezbude nic jiného, než se zvednout, vstát, protáhnout ruce a začít. Je jedno kde. Pocity prázdnoty jsou v každém rohu a snad je malý chlupatý kamarád je dokáže odhopsat někam do zapomění. A pak i sama práce uklidňuje, vyprázdňuje duši a povznáší na těle. Utuží jistotu, že nezakrním a pořád mám kam spěchat, jít a stoupat. A co potom? Inu, kdo ví, jen ten nám odpoví. Já to nebudu, já si totiž nějak nechci kazit svou nijakost, aby z ní ještě nebyla jiná kost!

Přemýšlením a prací za láskou a ...

Světelná

Na světě se dějí neskutečné události, před kterými neutečeme. Nejsme schopni obrnit se proti zlu a neštěští, které se děje. Snažíme se otevírat svá srdce, nabízíme otevřenou dlaň. A co za to máme na oplátku? Jen strach, bolest, starosti a nezbytnou ostražitost i nedůvěru. Na začátku se snažíme nepřipouštět si negativní skutečnosti, ale když ty sílí, nezbývá, než si přiznat, že toto nelze zvládnout. Jak lze bojovat proti skrytému a předem neviditelnému zlu? Jak se obrnit proti zlobě myšlenek a fanatizovaných lidí? Je možné zabránit dalším útokům na bezbranné? Jen těžko si dovedu představit bolest těch, kteří přišli o své blízké. A přesto cítím, že je nutné vpustit světlo do našich životů. Jen světlo oslepí hloupost a zažehne sílu odporu. Jen světlo vpustí záblesky pozitivní energie do zloby a nenávisti. Na světlo vyplují souvislosti a hrdá síla, spolu s odvahou čelit zlu, jej porazí. Proto dejme zažehnout světelným mečům a připravme naše srdce ke spojení k dobrému. Vždyť lepší svět a klidnou atmosféru budujeme pro naše děti!

Světlo v duši a odvahu v srdci pro boje velké i malé...

Dobová

Co je čas a co znamená pro mě, v mém životě? Je to jen jedna z dimenzí trojrozměrného prostoru života a lidského bytí? Nebo se jedná o veličinu, která je natolik vzácná, že její poznání nám neustále uniká? Při vyslovení slova čas se nám jistě vybaví mnohé příměry a asociace, které jsou subjektivně zabarvené podle samého vnímání hodnoty času. V útlém batolecím věku je to doba měřená úseky mezi hraním si, spaním a rozvíjením se. Ve školním věku pak doba strávená nad úkoly, ve škole, v kroužcích a prostor spolubytí v rodině. Je to doba vyplněná hrou, povinnostmi, dětskými starostmi i radostmi, kdy pojem čas je něco relativního, co měříme dobou do vánoc, časem volna o víkednu či prázdninách. Jak rosteme a dostáváme se do koloběhu časové spirály, zjišťujeme, že čas je důlěžitým měřítkem i hodnotou našeho života. Je to něco velmi subjektivního, osobně prožívaného, omezeného a zároveň obrovsky nevyčerpatelného. Je to doba strávená nad spaním tohoto příspěvku, čas nákupu vánočních dárků, ale také období radosti, lásky a porozumění. Je to vše kolem nás i v nás... Nezachytitelný okamžik dojmů, který nelze vyjádřit, zachytit a přesto jej měříme i dělíme. Je s námi bytostně propojen a dává rozměr životu, který máme dán. Snad proto bychom jej měli žít, prožít, užít i použít ke všemu, co chceme, můžeme, musíme, v co doufáme, věříme, do čeho se nutíme a v čem se nudíme! Je to jen a jen hodnota našeho osobního světa, se kterou bychom měli umět nakládat... Nemáme málo času, jen jen hodně promarníme, proto neztrácejme nic a získejme mnohé.

Dobu na čas a čas na dobu, ať pro radost či zlobu!

Nadějná

Kolem proudí život, lidé se pohybují rychlostí blesku a vše pulzuje. Děje se prolínají, ze všech stran je slyšet zvuky rytmu života. A přesto najdeme místo, kde není nic, než vnitřní duchovní prožitek. Je to cesta děje, zvaný naděje. Perspektiva se proměňuje, člověk vnímá své spojení se zemí a vyšším principem. Kořeny a vztahy kolem nás spojují s vnějším světem, duchovní spojení je svázáno s vyššími prvky. Přesto v harmonii a souladu, který dává naději, že život není jen zběsilou honbou za materiálními prvky, ale dává prostor pro duchovní prožitky. Emoce, vnitřní postoje, lásku, odvahu a obezřetnost ke konání i jednání. Jednou s vědomím, že vše je přesně jak má být a jindy naopak. Co by mělo zůstat je naděje, se svou silnou odvahou čelit negativnímu s otevřeností srdce a radostně přijímat vše krásně pozitivní... Oboji v koktejlu obyčejného života, který tak výjimečný!

Nadějný stav ducha a smysluplný život...

Obezřetná

Máme oči a přesto mnohdy nevidíme. Nedáváme pozor a posihuje nás krátkodbý výpadek vidětní srdcem. Jen tak si lze vysvětlit, že se dostáváme do situací, kdy je naše bdělost i připravenost na bodě nula. Víme, jak se zachovat v různých situacích a přesto stojíme zcela zaskočeni jejím vývojem. Jak se to mohlo stát, říkáme si v duchu a kompenzujeme následky srdeční slepoty. Jednou z příčin lidské neopratrnosti je naše vnímání věcí do hlouby a zájem pouze o povrch. Pokud je něco, co stojí před námi reagujeme sice obezřetně, ale soudíme jen na základě vnějšího, úzkého a individuálně egoistického úhlu pohledu. Jenže nejen náš vnější svět, ale také vnitřní prožívání si zaslouží bezpečné cesty a obezřetné jednání. Pro život potřebujeme hluoký pohled do vnitřního světa i vnější hodnocení daného. Jen ten, kdo vidí srdcem ví, na čem v životě zálěží... A to je podstatou obezřetnosti, vědět na čem záleží, mít na zřeteli to, co dává našemu životu oporu a směr. Nedílnou součástí je také fakt, že nám obezřetnost umožňuje poznat, co ode mě lidé po mém boku potřebují a jak ji v tom mohu pomoci já. Kde je mé místo ve světě ostatních a jak důležitými prvky ostatní pr můj život jsou.

Život je potřeba žít s takovou rozvahou a opatrností, aby byl k bytí!

Hloubavá

Temná rána a tmavé večery mě nutí více přemýšlet. Dívám se kolem sebe stejně jako jindy, ale tentokrát se mnohé jeví jinak. Jako by každičkému detailu chyběl přímý sluneční pohled a vše bylo zahaleno do mraku tajemna. Je to poměrně zvláštní, když vím, že se věci tolik nemění a přesto jsou tak jiné To co vypadá na denním světle normálně, získává ve svitu svíčky a tmavém rohu pohoje zvláštní nádech. Sloni pochoduji, oslík se přetahuje s velboudem a nad tím vším dozírá andělská maminka se svým hošíčkem. Tisknou se k sobě, oddělit je nelze a celeke je úchvatným divadlem pro oko i duši. I proto má tma tolik tváří, stínů a šedivých poloh, které jinde nespatříme. I proto je dobré se s tímto kouzlem pomazlit, polaskat a užít si jej, dokud je tady s námi. Je to jen a jen stín a přece...

Jedno světlo, jeden stín. Jedna láska, co teď s tím?

Pozitivní

Tak a je tady další pondělí, další nový týden, plný práce, starostí, úsměvů a radostí. Ideální čas pro pozitivní myšlenku a klidné nastartování dne. Znáte lepší, než dobrou snídani s milou společností? Já ne a proto dnes, jako každý jiný den snídám s těmi, které mám ráda. S medvědem, panteřicí, jogurtem a šátečkem se skořicí. Ideální začátek ideálního dne, který uběhne a já zase budu tady. Teď jsem tady také a zítra zas, jen v hlavě se mi honí, nepromarnit svůj čas. Proto usedám k práci i radosti, proto se snažím hledat pozitivní schopnosti. Snad proto mám na duši tichoučkou melodii, která mě podporuje a nic nezabíjí. Je jen tím co je mi právě teď dáno, že zas je přede mnou pondělní ráno. Jak jej však začít mám, co všechno zkusit smím? Je to jen na mě a nikde už žádný stín. Proto jdu do toho a už je hotovo, chmury se rozletí, jak nepořádek do smetí. A já se v tichu svém rozvinu do klidu, bude tu čas na sebe na vědu...

S pozitivní myšlenkou nejdál dojdeš!

Rozpětí

Poklidná neděle líně plyne, slunce venku svítí, nebe je modré a všechno vypadá, krásně. Ráno je kouzelné, dopoledne pracovní, oběd výtečný a procházka povzbuzující. Je prostě neděle a na všechno je dost času. Na příběhy, na lásku, na starosti, na radosti, na domácnost, na školu, nač si jen vzpomeneš. A že je na tom světě možností, to víme každý. Každý je máme, každému se nabízí, je jen na nás, co zvolíme. Lenost, výmluvy, poflakování, nebo aktivitu, čestně dané slovo a pracovní nasazení. Jen na nás je, jak moc roztáhneme křídla, jak dalece se pokusíme vzlétnout a co vše chceme shlédnout. Život nám dává možnosti, okolí je formuje do příležitostí a my z nich tvoříme osobní světy. Jednou plné radosti a pochopení, jindy smutku a zklamání. Pro dnes však platí, že klid, harmonie a sluneční svit, dávají mé duši klid.

Roztánout křídla ovšem nestačí, podstatné je také umění šťastného návratu...

Upatlaná

Ach jo a je to tu, jsem zašpiněná od shora až dolů. I když nejsem malé miminko, nějak tak si dnes připadám. Všechno mi padá, všechno je pořád na zemi a moje tričko vypadá, jak bych se snad koupala ve špíně. A věřte, to jsem opravdu neudělala. Jen jsem se pousila vařit a dát všechno tam, kam to patří. Co je ovšem k neuvěření, že vypadám, jako by mě potkala šmohouvá příšera a taky se tak i cítím. Venku prší, tady je nepořádek a já... Asi mi nezbude nic jiného, než se vzpružit, odhodlat a překonat, aby to tady opět vypadalo, jako u nás doma. Držím si palce a pospíchám, abych si stihla ještě i chvíli odpočinout a vypnout hlavu i tělo!

Den bez špíny, plný hlíny...

Odlišnost

Různost je tady, slova plynou kolem hlavy a myšlenky proudí. Vnímání odlišností, růzností, drobných odchylek je to, co nás odlišuje a délá svébytnými. Norma je střední hodnotou, která je nám nastavena, je nám dána a je tím, co je běžností. To, co je nad limit či pod čarou je právě odlišností... Zvlášností, specifikou, kterou odkazujeme k tomu, co je jiné a co musíme nejdříve pochopit, potom vzít za vlastní a dále používat. Pak jsme posunuli hranice, určili si novou mez, od které již něco není nenormální a patří to přirozeně do našeho vnímání. Kluk na vozíku v běžné školní třídě, nevidomý hrající fotbal, autista sochařem či španělský fotbalový fanoušek vědcem. Inu proč ne! Vždyť je to jen o našich hranicích a úhlech pohledu.

Já to vidím takto a ty?

Potřebná

Nezbytnost je poněcovatelem poznání. Je tím, co nás vede k pochopení věcí a určuje kroky našeho života. Potřeba uspokojení tělesných požadavků jde ruku v ruce s potřebou duchovního růstu. Proto potřeby potřebujeme a neobejdeme se bez drobných maličkostí. I střípek skládanky je pomyslným dílkem poznání celku a může znamenat obrovský posun. Pro jednoho malinký kousek, pro druhého mílový krok. A na čem záleží? Právě na potřebě či potřebnosti. Mám-li potřebu být oslňující, potřebují kilometry zářivek. Naopak, pokud někdo žádá moji pomoc, potřebnost mé silné ruky je daná. A tak bychom měli projít život s vědomím, že nejen naše potřeby jsou důležité, ale jsou i potřebné. A stejně jako potřebujeme a jsme potřební my, tak i ostatní mají své nezbytnosti i svou nezbytnost. Zkusme se proto dívat kolem sebe a jistě uvidíme, kdo a kde je potřeba...

Čím moudřejší budeš, tím méně budeš mít potřeb a více oceníš potřebnost!

Podívaná

Zvláštní pohled se mi naskytuje od samého rána. Nejen, že jsem plná pracovního úkolu, který se snažím dokončit, ale zároveň se dívám na sebe i kolem sebe. Podivný je to pohled, který se mi tady naskýtá. Jako bych pozorovala sama sebe z výšky a dálky, jako by tady byl někdo jiný a já byla jen nepřímým účasníkem tohoto světa. Není tomu tak, ale přesto je to velmi zvláštní pocit. A co teprve, když se cítíte být stéblem trávy, vycházejícím sluníčkem či kulícím se králíčkem ze své nory... To jsou potom představy, to je potom pdívaná. Jakou ani svět neviděl a že už toho bylo k vidění dost. Inu, oči jsou proto, aby se dívaly, duše proto, aby prožívala a vnímala. Snad jen díky spojení obojího je možné dosáhnout ideálního stavu věcí. Být reálně tady a utíkat tam, kde je to možné vždy, když se naskytne příležitost. Jen tak si lze zachovat dostatečný nadhled a čas pro nevšední povídanou!

Dívání, bez zívání...

Fialková

Od rána se na mě směje a já vím, že je se mnou. Zelené listy, fialové okvětní lístečky a krása je v plném květu. Květina vždy potěší každou ženu a pokud je darovaná z lásky, pak je účinek ještě úžasnější. Někdy si tak říkám, jaký by byl svět, kdyby na něm nebylo válek a vše by se řešilo podáním zelené ratolesti míru. Jistě bylo by to krásné místo k životu, byl by to ráj a každý by měl každého rád. Otázkou ovšem zůstává, zda bychom takto dokázali žít... Mít každého rád, s každým se vždycky shodnout a být ve smíru. V tomto pohledu vím, že to není možné, protože jsme každý jiný, každý máme rádi svou pravdu a díváme se na svět optikou svého já. A tak jako je specifický každičký lístek na mé fialce, tak jsme odlišní i my. A přesto dokáže fialka být jedním celkem, dělat radost a hladit po duši. Zkusme to stejně, být každý jiný a přesto stejný!

Za stejnost i různost, vždyť i to je životní možnost...

Odemčená

Odkrytá jsou fakta, odhaleny zdroje a pořád nejsme na konci naší cesty. Už na začátku bylo zřejmé, že to nebude cesta jednoduchá a že povede přes vysoké vrcholky, hluboká údolí i rozlehlé pláně. Přesto tady stojíme a jsme odhodláni pokračovat zvolenou cestou. Není jednoduchá, není zřetelná a rozhodně není prošlapaná. Co víme, je fakt, že průchodem jsme schopni dostat se dál a pochopit více, než jsme na počátku předpokládali. Snad proto nepodléháme panice a jdeme si za svým cílem. Možná také chceme dokázat svému okolí, že to má smysl a jen tudy vede cesta dál... My to chápeme, pracujeme s tím, co je otevřeno a dosahujeme tam, kam se odvážíme poslat myšlenky. Každý objev je o odvaze myšlenky, ducha a tělesné hmoty, které sledují sveřepý účel a snaží se dosáhnout vytouženého cíle. Ať je cílem jakékoliv drobné zlepšení, nebo obrovský posun, je to krok do prázdna, plného otázníků. Odemčením a uvolněním stavidel to začíná a kde to skončí, je jen a jen na nás!

Lidská mysl je jako padák, funguje jen otevřená...

Kolo-běh

Přestože jsem na kolo nenasedla už hezkých pár týdnů, přesto na něm jsem pořád. Život je jeden velký koloběh a já se nestačím divit, jak to všechno kolem plyne. Ještě před chvíli jsem si užívala nádherného teplého léta a ani jsem se neobrátila a je tu listopad. Všude kolem plno listí, první mrazíky se hlásí o slovo a vánoce si začínají říkat, že je čas... Já tu ovšem stojím opřená o své pomyslné kolo život a říkám si. Nemůžeš zpomalit, přibrzdit a dát šanci prožít každičkou minutu s větší intenzitou? Není v mé moci zabrzdit života běh, snad jen zpomalit vlastní tempo to ovšem nebudu schopná dostát všeho, co je po mě požadováno! To je dilema, které musím vyřešit. Zda nasednu a budu se řítit životem jako závodník, nebo si vyjedu jen tak kondičně, zlehka a budu se kochat okolím. Já mám celkem jasno, jen doufám, že to můj život pochopí...

S kolem i bez kola, užijte si vše dokola!