Rejová

Poslední den v roce a zítra můžeme začít opět nanovo. Jak to bude, je jen na nás. Dát si velká předsevzetí a honosné úkoly, nebo se raději pustit osvědčenou cestou, tak jako doposud? To ví jen ten, kdo si rozhodnutí dává. Každý z ná se zná a ví, co může či chce od sebe očekávat. Někdo má velké oči a obrovská předsevzetí, jiný je realista a ví, že nic nelze změnit návnutím kouzelného protku. Změny jsou pozvolným procesem, který musí být někde započat a nějak musí skončit. Dopředu ovšem nevíme, kdy a kde, ale sami již dopředu tušíme, že tomu tak je. Snad proto, že každý rok prožíváme změnu ze dne na den, máme i my pocit, že jsme schopni toto učinit i ve svých životech. Ale není tomu tak! I změna chce svůj čas, specifickou přípravu a odhodlání se k tomu, učinit změnu. Je těžké se změnit jen tím, že si řekneme, že se změníme. To umí jen velmi silné osobnosti a proto je nutné se na změny připravit. Nejhorší je totiž rozčarování z toho, když rozhodnutí změnit se, nevychází a změny nejdou tak, jak jsme si předsevzali. Proto je asi vhodnější postupovat pozvolna, měnit věci plynulostí života a poslední den roku si užít. Beze změn, velkých rozhodnutí a zásadních předsevzetí. Tím obstojíme lépe sami před sebou i dalším rokem před námi. Nechť je tok příchozí i krásně výchozí, pro změny veliké a srdce všeliké!

Měj se rád a naslouchej i zítra bude světa rej...

Kyselá

Pohled na svět a kyselý výraz. Co je to s váma lidi? Proč si děláte život horším, než doopravdy je? Vím, že se nelze stále a jen usmívat. Ale trocha optimismu a dobré mysli nikdy nikomu neublížila. Právě naopak, úsměv, nadhled a optimismus dokáže porazit i ty největší bručouny. Z uraženců dělá spojence a z mrzoutů zajímavé osobnosti. Už jen změna pohledu, správný náhled a nevysvětlitelná touha člověka po lepších dnech přináší příznivé podmínky pro rozvinutá pozitivna a dobré nálady. Ne proto, že se blíží narozeniny, prázdniny, volno, letní dovolená, či jiná událost, ale prostě jen proto, že negativní je jen cestou do pekel. Pro ty, kdož po něm touží, poslušte si! A my ostatní, snad půjdeme svou cestou. Za čerstvým vzducem, za hlavou uchem, za chutným chlebem, za rozkvetlým žlebem...
Ať slunce svítí a my s ním, neb úsměv na tváří člověka rozzáří.

Kyselou mysl zdolá i nesmysl!

Kopřivová

Kopřivu ani mráz nespálí, je odolná a když se dobře díváš i docela krásná. Zelená jako louky na jaře, štiplavá jako lezavý dým, chlupatá jako králičí ocásek a odolná jako nejstabilnější skála. Snad proto je tak úchvatná a má kouzelnou moc. Vyléčí každého, kdo o to stojí a komu za to stojí stát v tak dlouhé frontě. Ten, kdo vydrží, zatne zuby a nevzpomene hříšných myšlenek, ten bude odměněn. Sněhovou jízdou, teplým posezením, čerstvým chlebem a voňavou polévkou. Chce to jen vydržet, odolat nástrahám okolí a kopřiva ti ukáže své krásné já. Plné síly, odhodlání, dobrých nápadů a společných zážitků. I na to mysli, až povedeš své každodenní kroky vpřed...

S kopřivou hned vyléčíš svět!

Ocásková

Umět tak porozumět řeči psů. To by bylo radostí, vědět co si pejsci myslí a povídají na procházce. Honí se jen tk, povídají si, vydávají štěkot a hrají si. Ale co říkají, netušíme. A přitom je to prý tak snadné. Stačíí se dívat, sledovat psí čenich, oči, uši a tlapky, které v jistém postavení mluví. Pes tak svému protějšku říká téměř vše. My lidé se domníváme, co nám náš čtyřnohý miláček sděluje. Ale ona to nemusí být vůbec pravda. Myslíme si, co vše víme, ale ocásek se může ukmitat a přesto mu nerozumíme. Je mi fajn, chci se lehnout, teď nebudu rozhodně poslouchat a toho holuba si určitě slupnu! Nevadí, že se dvojnožče budeš zlobit, já si stejně udělám podle svého. Mám svou psí hlavu a tvoje povely momentálně nevnímám. Možná zítra, možná nikdy, možná slovy, možná sliby, vždycky ovšem s úsměvem, ty i my pejsci totiž dovedem...

Ocásek a ušiska, po pejskovi se skýská!

Pracojední

Tak a je to! Konečně je všechno nachystáno a my si můžeme slastně užívat klidných dnů, které nás čekají. Nebo ne? Myslíte, že jsme ještě na něco zapomněli? Já vám nevím, nic mě nenapadá. Snad jen drobnosti, které mohou jistě počkat do dalších dnů. A když nebudou udělány ani později, také nevadí. Jde  to, jen se nedat a odolat. Práce bude i když my už dávno nebudeme. Ta si k nám cestu vždycky najde! Ona to prostě umí, zvládá několik věcí najednou a uzemňuje každého, kdo by se jí postavil. Proto ji nebudeme škádlit a spočineme v náruči klidu a pohody. Že se vám to zrovna nehodí? Inu nevadí, nám to vyhovuje, tak se nemůžete zlobit, že si užíváme. Od ničeho k ničemu, od slova ke slovu, od večera do rána a pak zase dál... Koloběh jde ruku v ruce s tím, co se naplánovalo, co se uskutečnilo, co bylo a co právě je. A tak posloucháme a děláme, že nic neděláme, i když zrovna děláme, to co neděláme. Tak se mějte, užijte si své dny a nedělejte nic, co vám není milo!

Bez koláčů vydržím, práce se dnes nedržím...

Vešková

To je vám náročné. Odpočívat celý den, nic nedělat, jen se dívat na pohádky, číst, ležet a něco jíst. Neznám náročnější činnost, než je nečinnost! Nejenže se aktivita zmenšila na minimum, tělo úplně vypnulo a pak sebemenší pohyb je neskutečně bolestivý. Říká se, že práce bolí, ale nečinnost je ještě bolestivější. Člověk se budí celý polámaný a jen se dostat z postele trvá několik dlouhých minut. To co v běžném provozu trvá pár sekund se proměňuje v nekonečný proud drobných úkonů, které najednou přináší spíše nepříjemný pocit, než očekávanou úlevu. Už aby zase začal normální provoz, který nás rozpohybuje, rozcvičí a nastaví pomyslný řád dne! Blaženost není v tom, že sedíme a koukáme kolem sebe. Právě naopak největším přínosem našich životů je smysluplné tvoření, které někam směřuje, vede nás od jednoho cíle k druhému a poskytuje dostatek prostoru pro pohyb, činorodost a tvořivost. Nemusí být kreativní, hlavně když jde a nestojí na jednom místě. Pohybem tiše plyne, prolíná se od nikud nikam a teče líně jako letní potůček v lese. I to se snese a rozhodně není ničím, co člověk neunese.

Jdi a stále běž, neb z tebe bude líná veš!

Rybová

A je tu poslední týden letošního roku. Páni, jak to zase uteklo. Ještě před chvíli jsme čekali na lyžování, těšili se na prázdniny, hopsali po horách a už je tady zase konec roku. Snad jako každý rok i letos mě končící rok nutá k přemýšlení. Co bude, jaké novinky přinese, kolik věcí se v našich životech změní? Zatím nevíme, ani netušíme a s narůstajícím věkem si raději ani nic neplánujeme. Každý nový den je dnem otevřeným, kdy se může stát tolik věcí, které nelze ani promyslet. Je to kouzelnický kloubok a dopředu nevíš, zda vytáhneš králíka, nebo voňavou růži. Čekáme, hledáme, procházíme, nacházíme a splňujeme, abychom závěrem roku zjistili, prověřili a uvěřili, že se nám to jen nezdálo. Opravdu se chystá další rok a na nás je uzavřít ten předchozí. Poděkovat za dobrá rozhodnutí, smířit se s tím, co nebylo ideální a přát si, aby následující časy podpořily naše předsevzetí. Námi daná, námi plněná, námi kontrolovavá a námi splnitelná...

Sliby nejsou chyby, ale velké ryby!

Vděčně vánoční

Tak konečně jdeme do finále. Upocení, unavení, ulítaní a zároveň usměvaví, šťastní, s očekáváními, která snad budou naplněna. Koza přinese sluchátka, Jěžíšek bačkory a měkouše, aby bylo o čem mluvit, až se zase vrátíme do pracovního i školního procesu. Snad se najde pod stromečkem i něco neočekávaného či neobvyklého, byť do nebude pejsek. Myslím, že postačí vědomí, že si na nás naši blízcí vzpomněli a měli dostatek odvahy čelit náporu nakupujících, aby nám dárek pořídili. A pokud ho sami vyrobili, pak ještě větší dík! Jen máloco dokáže potěšit tolik, jako krásný obrázek, umně vytvořený vlastní výrobek či jen přáníčko. Dnes poteší cokoliv, co bylo vytvořeno, zakoupeno, pořízeno i připraveno s láskou a otevřeným srdcem. A my dospělí? My se budeme radovat ze vzájemnosti, blízkosti, halasnosti i krásy vánoc, které si sami připravíme. Inu i v tom je kouzlo těch nejkrásnějších svátků v roce...

Díky všem a pozdrav lidem dobré vůle!

Drobounká

Pomaličku, polehoučku už se blíží Štědrý den a my se ujitujeme, že jsme na nic nezapomněli. Stromeček, kapřík, dárečky, hrách, brambory a co ještě?  Snad kopec dobré nálady, dobrých úmyslů a hřejivých přání. Pak už opravdu nic nechybí. Otevřete dveře setkání, srdce poznání a pohodové svátky mohou začít. Vy si klidně můžete v koutku vrnět a pozorovat, jak se všichni blízcí radují. Jen pouhá přítomnost je radostí, kterou můžeme sdílet. Být s těmi, které máme rádi vydá za všechny dárky světa. Je to jako posila, kteoru vzpružíte celé tělo. Samo pomyšlení na rodinné svátky vyvolá tu správnou radost z jejich prožití. Není nic krásnějšího, než rozzářené oči a radostné očekávání milovaných, které máte rádi a pro něž chcete to nejlepší. Tak ať se vydaří, nic se nezkazí a všechno je jak má být.

Na svém místě, zní to čistě, je to prosté, láska roste...

Čeřivá

Klidový režim spolehlivě zabírá. Nic nedělat a jen tak se bloumat má svá jasná pravidla i zábeřná úskalí. Jak dlouho můžeme provozovat tento sport? Není návykový? A nemůže zabíjet? Někdy, a to mi věřte, že poznáte kdy, je dobré si tento druh neaktivity naordinovat. Člověk pak zjistí, že nic z toho, co musel stihnout, nebylo tak důležité. Čas tolik nepádil a jídlo bylo mnohem chutnější i zábavnější. A svět se nepřestal točit jen kvůli tomu, že my jsme nic nedělali. Šel si svým tempem, problémy se vyřešily bez našeho přičinění a úkoly byly rozdány. My v našem odpočinkovém nastavení nakonec také stihneme každý úkol, který je před nás postaven. A světe div se, dokonce se stihneme i zasmát, potěšit s blízkými a udělat více drobných věcí, než jsme původně mysleli. V čem je ona síla? Zřejmě právě v tom našem rozhodnutí, které říká, že není potřeba nic dělat, můžeme odpočívat a hlavně nemusíme. To se pak krásně bádá i nad takovými úkoly, které jindy odkládáme. Tedy až zase nebudete vědět kudy kam, použijte jednoduchý způsob - nedělat nic. Rozhodně vůbec, ale vůbec nic!

Od ničeho k ničemu, najdu i ztracenou kačenu...

Světa-běžná

Dlouhý den se překulil do ještě delší noci. Každý kout na mě ve tmě zírá a očekává mou další reakci. Zavřu oči a pokusím se uniknout do spletitých uliček Londýna. Nebo raději vystoupám až na vrcholek Malé Mojstrovky či se nechám unášet proudem až k hranici jezu. Teď ještě nevím, co udělám, ale až se bude blížit chvíle to spustit tak určitě budu vědět. Ostatně jako i v jiných případech, kdy bylo nutné udělat krok do pomyslného prázdna, kde nic není a všechno začíná. I dny a noci se zde střídají s neurčitou pravidelností, která okatě vyzývá k následování. Ač s otevřenýma očima stejně sníme i když bdíme. Malujeme si skvělou budoucnost a přispíváme k svému zániku. Chováme se jako lidé a lidské je nám cizí. Někam to všechno mizí a nikdo netuší kam... Až to potkáme, budeme vědět, že jsme se setkali.

Navždy a napořád, svět má svůj běžný řád!

Spojnice s oblaky

Šeptám si potichu slova své písně a přitom si říkám, proč znějí tak přísně? Je to snad osud, či náhoda pouhá, že s hudbou je spojena obrovská touha. Poc cestách, zázracích, návratech, oblacích. Po všem co člověku není hned dáno, i když se snaží, i když má přáno. Je to tak úžasné spojit si slova, která nám dávají zapravdu stále a znova. Věky se zastaví, čas tiše plyne a jenom máma ví, co za okny se vine. Není to sluníčko, nejsou to mraky, je to jen nálada, kterou máš taky. Vzpomínáš, přemýšlíš, někdy si vymíšlíš, k tomu si slovíčka dokola předeš. Od lásky k odvaze, jsi opět na dráze, za chvíli vyletíš, v oblacích hlavou sníš. Co je to za rychlost, kde se tu vzala? Proč nás dnes do oblak na výlet vzala? To jednou pochopíš, až hlava zešedne, až ráno vzbudíš se a hned bude poledne. To se pak s radostí jako já vydáš na cesty písniček, do kroku přicháš. A až dech nebude nohám Tvým stačit, sedni si, poslouchej, neuč se mračit!

Já jsem tu, ty jsi tam, slova jsou náš hvězdný chrám...

Pejsáčková

Tak vás tady pěkně vítám. Je to doba, co jsme se neviděli. Přesto se známe, jsme spolu stále a tak nás nepřekvapí, že číslo k číslu zapadá. Od jedničky ke čtyřce, potom hurá sedmička a na ní ťuká hvězdička. Je to tak a nic se nezmění, koloběhem života se kroutí hlava, ruce i kamení. Každý den jsme kousek dál, něco jde a něco leží, všechno je tak krásně svěží. I když věk si nepřipouštíš, nikdy se z čísel nehroutíš, přesto jsi zas o krok blíž, k městu, světu, to však víš... A tak spolu pobudeme, doby lásky vzpomeneme, psa jsme sice nedostali, ale i tak se na nás valí, to co každý jiný večer. Sníh a mráz i teplá deka, na mě tedy doma čeká. Dám ti vale, rozloučím se, teď už půjdu sama spát, aby příště až se sejdem, mohla si zas v klidu hrát...

Zaplať a čiň se, vezmi si své mince!

Pozvaná

Pracuji a přepisuji, že pomalu ani nevím, kde mi hlava stojí. Od rána až do večera, pracuji jak pilná včela. Přesto ještě resty mám, snad je zítra dodělám. Ať mám přeci krásný den, ať mám všechno, co chci jen. Aby příští nový den, byl hezčí, nežli dnešní sen. Ať už mám jen volnou hlavu, nevyčnívat tkhle z davu. Být tu stále při sobě, nemít nic už v zásobě. Těším se jak malá holka, že zas bude zníti polka, že zas bude jasný den, kdy oslavíme svůj kmen. To zas budou nápady, jak připravit se do nálady. Jak uzrát a nevyznít, že životem již nechci jít. Slova plynou, věty pádí, kolem jenom harampádí. Proto už jdi rychle pryč, zahodím ode dneška klíč!

Bez klíče a bez pozvání, dojdu ke svému poznání...

Uliční

Nádherný den nás vítá a já jsem ráda, že konečně svítá. Noci jsou čím dál tím delší a v nedohlednu jsou jarní rána plná rosy a slunečního svitu. Byť má zima pro nás nachystány své krásy, toužím po volnosti jarních dnů a letních rán. Snad proto dnes vyrazím na dlouhou procházku, abych doplnila potřebný čerstvý vzduch do plic a načerpala energii z přírody. Je krásné být ve spojení s okolním světem, který umožňuje být, dýchat, milovat i žít. Bez tohoto spojení bychom byli jen ploužícími se bledými stíny, které prochází světem bez jakéhokoliv ukotvení. A právě ono spojení je tím, co z nás dělá to, čím jsme, případně čím bychom chtěli být. Až zase jednou budete přemýšlet, vzpomeňte si, uvědomte si své propojení se zemitostí světa a jistě pochopíte jeho podstatu i rozsah. A to je to nejpodstatnější, co si lze přát a s čím se lze ztotožnit. Bez sebe nejsme nic, bez země jsme jen děti ulic! Bezprizorní, bezoztyšní, bezejmenní...

Najdi svůj vztah, ať víš kam patříš.

Oporná

V pořádku na řádku,
říkám ti pohádku.
Slibuji, hubuji,
potom se peskuji.

Vánoc se dočkáme,
už se nehlídáme,
už brzy nadejdou,
z mely nás vyzvednou.

Předtím však musíme,
to co nám nemine,
to co se po roce,
blíží jak voda v potoce.

Oslavy neslaví,
nikdo nás nezdraví,
každý se pobaví
a pak se zastaví.

Ať už je nový rok,
zas jako na přes rok,
ať se nám podaří,
hlavu mít v polštáři.

A těm kdo nevěří,
ať se vše podaří,
zítra zas zazáří,
sluníčko na mém polštáři...

Buďme si oporou,  projděme oborou!

Vlající

S kým to pečeš, proč tam jedeš, kam se shrneš? Už tam budem, všechno vidím, slova slyším a vzpomínám. Všechno bylo nějak snazší, když jsme byli mladší. Každý krok byl pohlazením, nemuseli jsme se zabývat sezením. Od rána až do večera pobíhala naše těla, zmožená se necítila, stále jenom dopředu si žila. Neuběhlo tolik vody, na těle už cítím škody, hlava tomu nevěří, stále zkouší narážet i do dveří. Nepoučí, neposlechne, pro kroky se vůbec nehne. A tak křičím s plných plic, proč mám roků opět víc? Proč se stále o krok vpřed, snažím změnit tento svět? Proč si nedám pokoje, neschovám slovní náboje? Nepomůže jenom věřit, musíme si život střežit, musíme jej hýčkat, v tichu chvíli vyčkat. Nejhorší se přežene, to lepší nás dožene. A pak už zas hurá dál, aby život jenom vlál...

Zachytit duhu, nebýt za sluhu!

Barvínková

Není barva, jako barva. Většinou jsme přesvědčeni, že barvy nejsou nic záhadného, ale pokud se ponoříme do teorie, zjistíme, že mnohé barvy ani neznáme. Fialová, ultra fialová, zelená, modrá, námořnická modř, petrolejová, růžová, béžová či meruňková. Kolik je těch, které bychom nedokázali rozeznat? Mnoho a snad právě proto máme chytré hlavičky, které nám prozradí, jaká je ta která barva. Vysvětlí a objasní, jak barvičky vznikají a jak s nimi můžeme pracovat. Většina z nás se totiž pohybuje v rozsahu základních barev a specifické barevné odstíny nám unikají. Takže až zase budete stát u úkolu, jakou barvu nejlépe vybrat, nepouštějte se do žádných velkých akcí. Určitě se v okruhu několika metrů najde někdo, kdo bude vědět o barvách víc, než se nám bude zdát... Jediné, do čeho si mluvit nenechejme jsou naše oblíbené barvy a odstíny. Ač nás budou přesvědčovat o opaku, jen my sami víme, co oblékeme a proč!

Barevné vánoce jsou tady po roce...

Tatádová

Tádadádadadatatatatatata, tádadádadadatatatatatata, hop sem, hop tam, nahoru a dolů. A kdy bude dobře, kdo ví, až jindy, možná na svatýho dyndy. Tak si tady hopsáme a vzpomínky letí hlavou. Ještě před chvilinkou nám bylo něco přes čtyřicet a za chvilku jsme zase na kolejích, je nám dvacet a studentská léta jsou tím nejkrásnějším, co nás mohlo potkat. Hlasy zní, vzpomínky se honí hlavou a naráží jedna na druhou. K tomu známé melodie a zvuky, které jsou spojeny s časem, který je již nenávratně pryč. S dobou, kdy všechno bylo možné, sny byly začátkem každého životního kroku a naivní pohled na svět nám dával naději, že všechna přání světa nám budou splněna. Po letech zůstaly vzpomínky, část snů se splnila, část ještě čeká na splnění. A po dnešku vím, že stojí za ně bojovat, chtít je naplnit a věřit v jejich uskutečnění...

Od muchy k muše, mluvíš mi z duše!

Odhadová

Vítr fučí ze všech světových stran a zima se kamsi schovala. Snaží se snad přežít útoky teplého povětří někde na severu? Netuším, jen si tak říkám, kolik asi tyto změny teplot přinesou nepříjemností. Nejen, že lesy a stromy dostanou svou dálku tlaku, ale také lesní zvěř si bude myslet, že už přišlo jaro. Nějak brzy, ale je tady, na nic se neptá a jde si klidně do nás všech. Největším pokladem právě před vánoci je sníh, bělostné vločky a trocha zimního počasí. Pokud k do podhorských oblastí zavítá někdo z jihu, bude mít pocit, že přijel do tropů a ne na hory. Škoda, že sníh tak rychle roztál, přeci jen to, že se vánoce blíží, bychom dokázali mnohem lépe vnímat. No co, snad se dostane časem i na nás a zim se vrátí z teplých krajin zase mezi nás. Polehoučku, pomaloučku, s mírným nástupem a dlouhým sněhovým chvostem. Tak nějak, aby vymrzla pole, louky i lesy, byly vymraženy všechny nemoci a na jaře se pak všechno probudilo do své jarní krásy. Teď nezbývá než čekat, jak to vlastně dopadne...

Odhady na dopady, to jsou dnešní poklady!

Préová

Každý den se vracím tam, kde své srdce mám. Je to místo nejmilejší, láskou, krásou jiskřivější. Každý krok je tady milý, ať pro obry, nebo víly. Všichni tu mají své místo, vždycky je tu lahodně, čisto. Chlupatý kožíšek, měkká tráva a potom víš, kdo je ta pravá. Levá se hrne, za rukou tvou, ty jsi však stále jen s tou jedinou. Doma je doma, všichni to vědí, i když nás toulavé botičky někdy dost svědí. Cesty jsou daleké, ne vždy však poseté jen dobrem příjemným, někdy i hlasem zákeřným. Těm se však vyhneme, cesty své najdeme! Jednou se vrátíme, všechno si povíme, i to co nevíme. Jednu však jistotu tu stále máme, že místo na zemi je nám vždy známé. Je to jen kousíček, od města malý, přesto se vesmírem jenom tak valí. Každý si hledejte to místo své, abyste mohli mít tak jako já pré...

Vrať se a pospíchej, doma je vždycky nej!

Jdoucí

Směti, spáti, smáti, práti, tohle všechno děláme. Když nás hlava nechá běhat, potom už nic neznáme. Pobíháme, poskakujem, každou chvíli pikle kujem, každý malý okamžik je jak ostřý břit. Navečer se sami ptáme, copak z toho vůbec máme? Pročpak takhle pobíháme, když se potom sami neznáme. Od rána až do poledne, než se slunce z mraků zvedne, zkoušíme se probudit, přitom chceme věčný klid. Ten nás ovšem míjí, jako klubko zmijí. Tomu se vždy vyhýbáme, protože se rádi máme, protože jsme aktivní, v hlavě se nám jenom sní. Zítra bude lepší den, zítřek bude jenom sen. Potom volno nastane, klid si doma dodáme, k tomu velkou peřinu, ulehneme na zimu. Na jaře se probudíme, všechno dobré kolem sníme, potom budem zase hrát, zpívat, škádlit, spolu brát. Všechno zlé se promění za slunce a zatmění. Na jaře si povíme, že zima vždycky pomine, že nás bude zase hřát, láska, radost, náš životní řád. Všechno bude v pořádku, vytvoříme pohádku... A co bylo necháme, na budoucnost čekáme!

Očekávat, přát si, být, spolu životem si jít...

Dávaná

Večer pomalu padá do našich dnů a já se ptám, zda tohle všechno prožívám, nebo se mi to jen zdá? Někdy bych chtěla mít větší jistotu nad svým životem a potkávat jen dobré lidi s dobrými úmysly. Co ovšem nechápu, je fakt, že se najdou takoví, kteří si budou jistí jen svou nejistotou, šířenou ve svém okolí. Jasná je jejich snaha znejistit každého a ukázat velikost vlastního já, na úkor každého, kdo se jen mihne v jejich okolí. Zlobou a útočnou taktikou přesvědčovat lidi kolem, že je páchána křivda na nich samotných. Očerňovat každou lidskou bytost a očekávat, jak se k tomu ostatní postaví. Negativa a jen samá negativa, která vysávají z dobrých lidí krásnou energii, snahu, dobrou náladu i smysl vlastního života. A přesto všechno já jdu dál, nechci a nebudu přizpůsobovat vlastní život tomu, co si myslí někdo, na kom mi vůbec nazáleží. Půjdu dál, hodím za hlavu toto všechno a vím, že to co sama dávám, se ni jednoho dne vrátí...

Dej to systému, on to určitě vyřeší!

Hlavová

Vybaluji, rozděluji, na hromádky přiděluji. Od rána se nezastavím, pořád někam rychle pádím. První ruce, potom nohy, hlava taky neví coby. Jistota je veliká, že uvidím Jabíka. Že se zase v klidu sejdem, do mraků si hlavou lehnem. Peřinou se přikryjeme, vlasy, nohy zahřejeme. Budem spolu, budem stále, hledat našeho pana krále. Najdem leda Mikuláše, nedáme ho do guláše. To ho radši sníme hned, aby hezčí byl dnes svět. Cukr, káva, limonáda, tu má každá bába ráda. A když ne tak smůlu má, cukr se dnes rozdává! Taky uhlí, ponožky, ať je teplo na nožky...

Od hlavy až po paty, miluju vždy návraty!

Pevnější

Lapám po dechu a nasávám. Věci krásné, smysluplné, inspirující a báječné. Tedy vše, co mohu dostat do sebe, aniž bych se opila, otupila své smysly a dostala se do stádia rozostřenosti či deliria. Jediné, co se může rozpadnout je pravost vzpomínek, ostatní zůstává konzistentní a pokračuje. Doznívá ve mě každý detail prožitého dne, který byl něčím jiný a zároveň stejný. Identický v pracovních i osobních úkonech, zachycující různosti přístupů k uvolněné atmosféře a dobré náladě. Včera byly strženy masky profese a zůstali jsme proti sobě stát ve své osobní nahotě. Jaké to bylo? To ať si každý přebere sám, já však vím, že tímto byly utuženy vztahy a najednou se vidíme v jiném světle. Tma se rozprostřela a odlesky slunečního svitu zalily zahrady našich duší, myslí a představ. Tam kde ještě před chvílí vládla strnulost je nyní mnohem více radosti i veselého smíchu...

Myslitel praví, že základem zdraví je, když jsme veselí a hraví!

Podstoupená

Cesta rychle ubíhá za oknem vlaku a my brzy vystoupíme na konci naší cesty. A přesto na začátku, když pokračujeme směrem, který nám byl udán. Jdeme krok za krokem, proplétáme se davy a nakonec vstoupíme do chrámu ticha a vědění. Protíná jej pouze drobný šelest pracujícíhch, studujích a vyhledávajících osob, které tak jako my přišly pohlédnout na krásu i možnosti studia. A mé v tu chvíli hlavou zní, kéž bychom měli totéž u nás doma! Jak dobře a spolehlivě by se pracovalo a studovalo? Co musím udělat, abych i já mohla využít oné nádhery poznatků? Nebude mi stačit pouze vědomí, že někde tady kolem jsou možnosti. Musím je vidět, musím s nimi pracovat, chci se se vším seznámit a využít... Jen tak budu schopna pochopit, co se dnes událo. A není to jen zázrak zrození, ale také potvrzení mého přesvědčení, že toco dělám má smysl! A pokud ho jiní nevidí, jejich smůla. Já o něm vím, já ho cítím a předávám dál!

Kdo jednou zakusil, již nechce jinak...

Normalita

Normální je být normální, ale co za normální považujeme? A co si myslí společnost o normálnosti? Není častěji normalita spojována s fádností a tuctovostí? A přesto každý z nás touží být normální. Být brán jako lidská osobnost, která má svá práva, povinnosti, krásu, znalosti i drobné radosti. Je tedy tím, co každý jiný a přesto úplně odlišný. S citem pro drobnosti, s nadáním pro čísla, s několika kily navíc, s nádherným úsměvem, s láskyplným nasazením, se starostí o své okolí, s otevřenou náručí, připraven vždy pomoci. Stát v pozadí, řídit, usměrňovat, vysvětlovat či vést. Je jedno, v jaké pozici se v životě nacházíme, vždy hledáme normálnost a propojení se světem ostatních. Toužíme sdílet svůj svět se světy blízkých, chceme prožívat to, co lidé kolem a hledáme cesty ke společnému trvání. Ruku v ruce vyrážíme na cestu normality, za obvyklým i obligátním zároveň. Hledáme sami sebe, poznáváme a nacházíme to, co sami světu dáváme. Nebuďme pouhými diváky, utvářejme svou normálnost, tvořme okolní svět!

Každý den dej světu normální větu...

Neznalá

Jak to začalo, tak to i končí. Sluníčko se schovalo za mraky, sníh poletuje a honí se s větrem o závod. Den se pomalu ztrácí a s ním i nešikovnost a dotěrné otázky. Jestli to přestane, jestli to nastane, jestli se dostane a jestli se necháme? Otázek tisíce, odpovědí ještě víc a jedinou jistotou je nejistá odpověď. Ten kdo cílí na neklamnost svých pocitů se zklamaně ohlíží a čeká. Tu na evidentnost viditelnosti, jindy na zaručenou pravdivost a většinou nedostává odpovědí, kterých je mu potřeba. A já se ptám, je opravdu potřeba znát odpověď na každičkou otázku? Není cosi tajemného v nás, když očekáváme odpověď a těšíme se na dobrodružství z objevování? Není skrytost jen jiným označením tajemného lesa plného bájných postav i zdroje krásna? Jen otázka dokáže odpovědět a neříct nic, než je nutné. Proto se ptejme a zachovejme si krásný pocit z dobývání znalostí z neznámého...

Zralost je v pochopení vlastní nezkušenosti!

Perličková

Všichni jsou jako na jehlách a telefony vyzvání své vyznání, abychom věděli, že jsme na nic nezapomněli. Je těžké odolat nejistotě, která se plíživě vkrádá do lidské duše a přesto je nutné zachovat klid i dobrou náladu. Ranní činnosti pomohly, ale večer se zdá dlouhý. A to stojíme teprve na začátku, který se zdá být nekonečným. Pro nás, kteří jsme zůstali doma je spojen s čekáním a přáním, aby cesty byly příznivé a laskavé k těm, kdož na ně vykročili. Každý musí jednou podniknout svou osamělou cestu za poznáním, jedinci se tak vydávají na putování světem, který nikde nekončí a přesto má svůj cíl. I my jsme se vydali na tuto cestu, která začala, trvá a také skončí. Vydržíme, zažijeme, prožijeme a prožijeme cesty, jež začínají i končí.

V očích slzičky, na srdci perličky, na rukou kapičky, už nejsi maličký...

Jitřená

V hlavě zní mi tisíc kladívek, která buší a nedají klidu. Já marně přemýšlím a hledám způsob, jak tenhle stav zastavit. Malé barevné pilulky nepomáhají, zklidnění nepřichází v úvahu a hudba jitří už tak rozběhnutou mysl. Nejlepší cestou je rozběhnout se proti problému a spoléhat se na běh světa, který se nezastaví. Jde si, mílovými kroky směřuje stále dál, jen naše mysl se stále vrací tam, kde jí je milo, kdy se jí krásně žilo a kde by se chtěla schoulit sama v sebe. Obejnout se, zářivou energii vnést do svého nitra, obalit se teplem a klidem. Zklidnit rozběhnuté situace, koncentrovat myšlenky a soustředit se jen na to, co je nutné, neodbytné. Uklidněná mysl zklidní i kováříčky, kteří musí také odpočívat. Tělo i mysl dojde potřebného klidu a víkend může naplno jít, být i mít.

Bez klidu není úklidu!

Prvoprosincová

Tak a máme nový měsíc, blížíme se k vánočním svátkům a stresové faktory pomalu působí. Všude kam člověk vstoupí jsou davy lidí, prochází, nakupují, schraňují a připravují se k oslavám klidu. Ovšem čas před svátky, ten si opravdu užíváme. Uklízíme, myjeme, čistíme, pečeme a nakupujeme. Sami sebe stresujeme, co ještě není dokončeno, co nám zbývá zařídit a kde na to vzít čas? Pracovně ukončujeme úkoly, sestavujeme a třídíme materiály, protože s Novým rokem přijdou úkoly nové. A k tomu jsou tu před nám Vánoce. Opět po roce jsme stiženi blázněním, sháněním a pobíháním po obchodech. Vždyť přeci chceme dopřát našim blízkým krásné a veselé Vánoce. Ale věřme, že přijdou, ať uklidíme či nikoli, ať budeme chtít nebo ne! Budou tady s námi. Proto buďme soudnými, zklidněme své dny a postupujme prosincem, jako každým jiným časem. S klidem, rozvahou a naší převahou...

Od prvního k poslednímu, užijem si svojí zimu!