Není a může...

Co není, může být a záleží jen na nás samých, jaký svět vytváříme. Jednou se smějeme, jindy pláčeme. Emoce se střídají, jako mraky na obloze a většinou přinesou jen krátkodobý účinek. A přesto to má smysl. Každý skutek, každá nepravost i utrpení. To nám dává možnost, stát se lepším člověkem, v porovnání s tmou, které podléháme. Smysl je teplem, doprovázejícím světlo i skutečný život. A sám svět je dokonalý jen do té míry, jak dokonalí jsme my sami. Ona dokonalost totiž nespočívá v tom, že už nelze nic nového dodat či přidat, ale v tom, že už nelze nic vynechat. Nenechme proto umřít naši dokonalost smyslplnosti života a jděme jen tam, kde smysl bude v radosti i utrpení. Tím bude naše lidskost povýšena do stavu dokonalosti a realizace nás samých bude v našem postoji a postojových hodnotách. Hodnotách ke smrti, lásce, životu, milovaným, tedy světu, ve kterém žijeme, pracujeme, tvoříme i boříme...

Co není může, smyslem je růže!

Louskací

Příběhy se pomalu rozvíjí a já vím, že dnešní den strávím vnořena do fantasie. Tělo spočine, mozek se naplní starostmi jiných. A já? Já zjistím, že moje problémy nejsou tak velké jak se zdá. V porovnání s okolím zjišťuji, že cesta, kterou kráčím není snadní, ale naplňuje můj život radostí, smíchem, slzami i poznáním. Je cestou klikatou, kdy louskám slova a lovím věty, abych mohla překonat neviditelné světy. Čtu a prožívám, s okolím se sžívám a život běží jako voda. Kde včera jsem stála, už dneska tyčí se dům. Kde slova nestačí, musí se použít um. Tady pak postačí chvilinka louskání, kdy každý se směje a za světem uhání. Věřím, že dneska se chvílemi proklouznu, jak bych byla v nádherném snu. Slova se rozplynou, zůstane vědomí, že mám já tu před Vámi, jen čisté svědomí...

Přelouskat slovíčka, nedělní chvilička!

Promýšlecí

Oči běží po řádcích, informace se jen hrnou a hlava pracuje na plné obrátky. Vymyslet smysluplný text není vůbec jednoduché. Říci podstatné a nezamotat se do podrobností, to chce hodně zkušeností a praxe. Drobnosti a střípky poznání se kumulují, vystupují na povrch, kde se lavinovitě šíří. Neznalý člověk si řekne, že na tom nic není. Poučený váhá a odborník váží slova, přemýšlí, formuluje a promýšlí správné věty. Cesta poznání je dlouhým procesem chyb, omylů i objevů. Je trnitým i bolestivým zrodem poznání, které slouží, vede a otevírá další prostory neznámého pro všechny, kdo se ptají. Pro každého, kdo věří v jeho konečnost, sílu a podstatu poznání. Jedním poznáním se dostaneme k dalším nepoznaným břehům. A co chceme? To ví v tu chvíli každý sám nejlépe. Snad proto jsou naše cesty jiné a přesto tak stejné...

Moje poznání zloduchy rozhání!

Nesmělá

Sluneční paprsky prořezávají oblohu, pomalu ohřívají promrzlou zem a my už víme, že zima je tady. Pomalu se ochlazuje, ranní mrazíky nutí přírodu uložit se ke spánku a zvířátka zalézt do svých brlohů. Zima nesměle vystrkuje růžky a všem je jasné, že rok se opět překulil do své závěrečné části. Dny se krátí, tma bude delší a my lidé začneme svůj každoroční vánoční kolotoč. Přípravy, přemýšlení, realizace a pak to vypukne. Papíry budou létat vzduche, popelnice se budou plnit a já už teď vím, že zase budu ráda, až to skončí. Nesmělost se totiž nechá zahnat do kouta a nezřízený nadbytek bude vládnout světu. A co my na to? Necháme se zřejmě pohltit vším, co přijde a budeme doufat v lepší, další dny, opět plné očekávání a radostí.

S nesmělostí za radostí a ještě dál...

Breviářová

Hluboce přemítám nad zvláštnostmi posledních dnů. Rozjímám nad krásou podzimní přírody a jásám nad barvami listů padajících ze stromů. Jak příjemné jsou dny, které plynou v dobré náladě a s očekáváním volných dnů. Je pozitivní přijímat barvy podzimu a vyzařovat optimismus, kterým se zakryjeme před sychraností a deštěm. Každý den je jiný a přesto stejný. Děkuji za drobnosti krás, které se mi dostávají a věnuji tichou modlitbu všem, kteří jsou v myšlenkách se mnou. Myslím na každý střípek drobné radosti, která mě potkala. Jsem v duchu s těmi, které mám ráda a těší mě vědomí, že mí nejmilejší jsou tak stále se mnou. Hřeje mě u srdce a děkuji za každý okamžik, který je mi dopřán tady a teď, s těmi co miluji a tam, kde jsem doma. Díky za každý den i noc a snad nechci zas až tak moc, když si přeji, aby to bylo na věky...

Řeka plyne a věk s ní, svět patří těm co žijí a taky sní!

Dolapená

Dokončit práci, dotáhnout nákup, dodělat úklid, dojet pro návštěvu, dopravit se domů a pak už jen dopadnout do postele! A to jsem dnes začínala den tak brzy. Přesto nestačil na vyřízení všech důležitých úkolů, které jsem si předsevzala. Ještě že mám možnost zítra podstoupit opravnou verzi, kdy doufám, že mnohé z úkolů dokončím. A když ne, tak se asi také nic nestane, protože v pondělí je také den, který jistě nebude mít o pracovní činnosti nouzi. Takže klid, hlavně se z toho nezhroutit, vždyť práce není zajíc a neuteče. Jediný kdo nožičky má, jsem já a já si ten svůj díl úkolů najdu, vyberu a dokončím. Hlavní je to neuspěchat a pak nesedět s bolavou hlavou kdesi v koutě.

Zítra se pochlapím, úkoly dolapím...

Výchovná

Specifickou činností člověka je dlouhodobé i krátkodobé záměrné a cílevědomé působení na druhého, s cílem dosáhnout jeho optimálního rozvoje, rozvoje jeho osobnosti a dosáhnout pozitivních změn v jeho osobnosti. Výchova je něco, v čem se cítíme být odborníky a co všichni umíme. Jenže při bližším pohledu zjistíme, že výchova nejsou jen příkazy a zákazy, nastavená pravidla jednání, ale jsou to i ony aktivní interakce, které probíhají v běžném životě. Mnohokrát mohu vysvětlovat, jak je důležité být slušný, taktní a klidný v komunikaci. A pak stačí drobný nesoulad mezi tím, co říkám a tím, co dělám a je výchova se hroutí. Jestliže vyžaduji hlasité zdravení i já musím hlasitě zdravit. Pokud beru jako podmínku vzájemné komunikace upřímnost, i já musím být otevřená v komunikaci svých názorů. Nemohu tvrdit, že zítra už budeš všechno chápat, pokud si jsem vědoma, kolik kroků nás ještě čeká, než pochopíme podstatu. Snad je proto lépe postupně klást kroky vedle sebe, učit se jeden od druhého a vychovávat nejen tresty a požadavky, ale hlavně dobrým příkladem a vzájemných pochopením odlišností. Jen tak se z každého z nás stanou ti, kým bychom rádi byli.

Učme se slovy, vychovávejme příkladem!

Poznámkovací

Všechno je jednou poprvé. Vytržený zub, spálené vlasy, špatná známka, odřené koleno, či poznámka v žákovské knížce. Za nás doma platilo, že to co řekla pan učitel, bylo svaté a o tom se nediskutovalo. Dnes je v mnoha ohledech vzdělávání našich dětí ovlivněno uvolněním a demokratickým přístupem. Tam kde za nás stačil zamračený pan učitel, dnes ani poznámka nestačí. A není to vina našich dětí, hlavními viníky situace jsou dospělí. Uvolnili jsme otěže veškerému autoritářství a rytmu. Jediné co uznáváme, je porušování pravidel a co si z toho vezmou děti? No hádejte, pravidla jistě ne. Asi i proto si připadám ztracená v dnešním světě, kdy žadné pravidlo není dodržováno a je kolem mě jen málo stejně zvláštních dinosaurů, kteří pravidla nejen dodržují, ale sami si je i do života dávají. Je to zvláštní a netuším, co všechno se promele hlavou našim dětem. Jen si přeji, aby i pro ně čest, dané slovo a pravidla byly vždy tím, co je nutné dodržet. Ať už je to jen slovo dané sobě samému, nebo slib veřejně daný partnerovi, že budeme sdílet všechno dobré i zlé a to po věky věků. Co dodat? Udělejme teď pár bolestivých kroků, které mohou změnit budoucnost našich dětí do přijatelnější podoby, než tu, kterou jim mnozí nabízíme...

S metodou a prostředkem, za budovou a majetkem!

Stupňovací

Jistoty jsou jisté, slovo bylo dáno, domluvy platí a není potřeba o nich pochybovat. Svět se stále točí, čas plyne a jen my běžíme rychleji, než je zdrávo. Chceme být výš, chceme být dále, chceme víc vědět a chceme se smát. Rádi bychom byli, rádi bychom žili a nakonec zjistíme, že nežijeme, pádíme a okolní svět vnímáme tempem letícího vlaku. Míháme se kolem, zvyšujeme nároky na sebe, své děti, partnery, rodiče, sourozence a ani si neuvědomujeme, jakých škod se na sobě dopouštíme. Je správné chtít víc, než měly předchozí generace, ale také je nutné vědomí ceny, kterou za to platíme. Každá věc má dvě strany, které je dobré vnímat a uvědomit si při zisku jednoho, ztráty druhého. Ostatně, jak málo stačí, aby dobré bylo zlem a naopak. Než se pustíme do stupňování čehokoli, či kohokoli, vyčísleme ztráty i nálezy obojího! Vždyť i zvyšování má své hranice.

Se stupnicí, až na radnici?

Poradílková

Nemožné do tří dnů, zázraky na počkání, asi takto by mohl znít slogan dnešního dne. Každý očekává, že budeme připraveni ihned pomoci a zasáhnout dobře mířenou radou k vyřešení zapeklitých problémů. Ale i my jsme jenom lidé a naše poznání je omezeno. Známe jen to, co umíme dostatečně vysvětlit a předat dál. Nelze se spoléhat pouze na učená slova a nastudované poučky. Ty jsou nám k ničemu, pokud jim sami nerozumíme a neumíme je použít. Snad proto je postavení rádce tak složité. Chceme být dobrými rádci a ještě lepšími pomocníky, ovšem stojí před námi velké ALE. Sami musíme proniknout do podstaty poznání, nesmíme podlehnout pocitu nadřazenosti a vždycky bychom měli vystupovat s jistou pokorou k poznanému. Jen tak se snad můžeme vypracovat do pozice dobrého rádce a ne vykutáleného poradílka. To mějme na pamětí vždycky, když se někdo zastaví a bude chtít poradit. Jedná se o dvousečnou zbraň, s mnohými nástrahami a problémy. S jistou vnitřní odvahou a vyrovnanou pokorou k tomu, kdo se ptá, jsme schopni uspět. Nebojme se radit, jen zkusme radit tam, kde je to potřeba. Jiná doporučení odplavou a zmizí v propadlišti dějin!

Dobré rady jsou jako ošlapané boty, nelíbí se nám i když s námi zdolaly mnohé...

Zobjektivizovat

Vědci nám předkládají pohled na svět, plný čísel, faktů a ověřených údajů. Země se přeci točí kolem své osy a gravitační síla funguje směrem k zemskému jádru. Bůh nebyl a není dokázán, tak prostě neexistuje. Co však v případě, když něco objeveno nebylo a přesto v to věříme? Objektivně jsme nikdy nepotkali vílu, čerta či draka a přesto víme, že jsou! V našich představách mají víly dlouhé vlasy, jsou éterickými bytostmi a tančí při měsíčku. Drak chrlí oheň, má více hlav a vždycky chce sníst princeznu... Ale draka jsme opravdu nikdy na ulici nepotkali. Je to škoda, že stavíme své životy jen na materiálním, ověřeném poznání. Nevěříme tomu, co nebylo objektivně ověřeno a náš život je omezen. Spoléháme na fakta, čísla a nevěříme tomu, co by mohlo být a nelze to objektivně uchopit, když hledáme pravdu. Ona pravda může být skryta ve fantazii, v něčem co nemůžeme popsat a dokáže nám pomoci. Jen víra v to dokáže uzdravit, povzbudit a podpořit. A to ve chvílích smutných i veselých. Vytržení od čísel a představa kudrnatého čerta, s vyplazeným jazykem, je polaskání duše i vnitřního světa. Není objektivní, přesto je a proto v něj věřím, s ním žiji a pro něj dokáži i přeskakovat hory. Ono pohlazení Maxipsem Fíkem či medvědem Půem povzbudí a ještě rozesměje. A pak věřte jen číslům!

Liška ví a napoví...

Lehčí

Odkud pocházíme a kam míříme, to je základní myšlenka života člověka. Někde máme své kořeny, někam nás zanese život, zabydlíme se a tam i umíráme. Putujeme světem, ukrajujeme svého bytí a mnohdy si ani neuvědomíme, co všechno kolem nás proplulo. Rádi bychom více četli, více se věnovali svým blízkým, měli více času na koníčky a zájmy. A večer zjišťujeme, že den uběhl jako voda a nikde ani minutky spočinutí. Chceme odpočívat, odkládáme drobné radosti do propadliště dějin a až se přiblížíme k onomu prahu zjistíme, kde je můj život? Již nemám druhou šanci jej prožít znovu, již musím jen tam na druhý břeh. A pak bychom rádi ještě udělali tisíce drobností, které jsme nestihli vyřídit. Snad proto by se hodilo, najít si denně alespoň kousíček času na střípek radosti, štěstí a úsměvu. Postačí i vlídné slovo pronesené k těm, které máme rádi. I ono dokáže divy, prolamuje ledy a navozujem příjemnou atmosféru duše i těla. Zkusme to vystoupit z našich ulit, vyjděme do ulic a čiňme to, co cítíme, že bychom měli...

S úsměvem a vlídným slovem je život lehčí!

Patřící

Komu patří svět? Kdo jej má a hned? Otázky proudí jedna za druhou a my se ženeme světem za duhou. Pádíme, supíme, tělo si trápíme, hlavu si lámeme, kde na to vezmeme? Stačí však maličko, vykouklo sluníčko, směje se na lidi, všechno v nás uklidní. Jednáme, konáme, Boha hned voláme. Stačí však touhu mít, na světě dobře žít. Hledíme do nebe, půjdeme za sebe, půjdeme do světa, který vše rozmetá. Svět je tu pro lásku, visí na provázku, visí a vzpomíná, jaká jsme rodina. Spojeni, spřízněni, nikdo se nežení, každý se raduje, že zítřek už tu je. Co dnešek podívám, kam se ještě podívám? Kam ještě zamířím, až všechno vyřídím. Vyrazím do světa, nejsme přes trumpeta. Vyrazím do dálek, plného obálek, vyrazím na výlet, bude mi patřit svět!

Kamkoli půjdeš, vezmi se s sebou...

Roztržená

Srdce bije jako o závod, v uších mi šumí. Já zaraženě sedím a dívám se ven. Ještě včera poklidný běh života je vystřídán zběsilým závodem. Nechci být ve stresu, snažím se usmívat a přesto uvnitř cítím prázdnotu a velké nic. Jak tohle všechno dopadne? Kam směřují tyto naše kroky? Občas je potřeba vystrčit růžky z ulity a opustit svou konformní zónu. Jak ovšem naložit s pocitem, že se vše děje mimo naše chtění? Zvláštní pocit vědět, že se něco děje, děje se to mě a přitom se nic neděje. Zvenčí je pohled stále stejný, jen uvnitř to bublá a vře. Drobné prvky se střádají do mozaiky, obrazy se střídají a já tu jen tak sedím. Dívám se z okna ven, den se pomalu probouzí a já věřím, že se proberu také já. Otevřu oči, vše bude jiné! Takové, jak má být a já vstanu s poznáním, že svět je krásným místem k životu, smíchu i radosti...

Svázané tkaničky, na rtech vždy písničky!

Správní

Správné vyjadřování, správný směr, správné uvažování, správní kluci i správné myšlení. Všechno je správné a každý detail našeho života je podrobován pohledem okolí. Co je však správné nevíme ani tehdy, když se rozhodneme pro konkrétní cestu. Ani na jejím konci netušíme, zda bylo naše rozhodnutí správné a zda jsme mohli nemohli udělat víc. Jen okolí má vždycky jasno, kdy jsme udělali správnou věc a kdy jsme to všechno pokazili. I když se nám zdá, že věci běží a nelze si nic vyčítat, jistě najdeme někoho, kdo nás pokárá a dá nám okusit špatného vědomí. Pokud jsme ovšem přesvědčeni o správnosti chování i jednání, měli bychom za ním jít a za ním si stát. Jen to co obhájíme před vlastním nitrem, svou duší a etickým cítěním, jen to je opravdu správné. Správné je to, co žijeme, to, co vnímáme, to, s čím se potýkáme a to, s kým jsme. Jinak bychom nežili, nebyli a nesnili...

Správná rozhodnutí v pravý čas, pro každého z nás!

Nezbytná

Nezbytné podmínky, nezbytná účast, bezpodmínečně dané slovo a nikdo jistota toho, co opravdu zbude. Zůstatky jsou pro všechny a zbytky pro každého. Vždy nás něco nutí použít slova tak, jak bychom rádi, aby byla chápána ve skutečnosti. Ale málokdy víme, co opravdu skutečnost vyjadřuje. Jednou to může být potřeba, jindy požadavek či pouhé chtění něčeho skrytého. Čehosi v nás, spojeného s vědomím aktuální nezbytnosti vlastnit to, co mají ostatní. Jen s touhou vyrovnat se a být ve stejné rovině, jako každý kolem. Tato nezbytnost není bezpodmínečně nutnou pro život. Ovšem nezbytnost v ničem je právě tou, která řeší otázky bytí i nabytí. Ta rozhoduje o směru naší nutnosti i bezpodmínečné podmíněnosti. Ta vede a směřuje, jednou tam, podruhé zpět a vždycky tam, kam má. Jen tato bezpodmínečnost je nezbytná a nezbytně nutná!

Nutné uvažování, bez přestání...

Novénová

Sedm dní v týdnu, dvacetčtyři hodin, čtyři roční období, deset zastavení života. Čísla ovládají náš fyzický i duchovní svět. Snad proto cítíme potřebu úniku a hledáme průvodce na cestách zatsavení. Pomocníků je mnoho, existuje také řada příležitostí, jak dosáhnout naprostého vypnutí. Náš život ovšem řídí potřeby či požadavky trhu - pracovního, ekonomického, společenského, vzdělávacího. Trhu, který nemá volno a zastavení je pro něj smrtí. Snad právě z toho důvodu se snažíme okolí nedat najevo své duchovní potřeby. Ty řešíme sami v sobě. Dospíváme k očistě těla i duše. Jednou z cest mohou být i novémy guru, kterýcj si ceníme. Taková zastavení mají pak nejen prvek fyzické očisty, ale také duchovního souznění s tím, kdo provází. A že je to cesta trnitá nevadí, hlavní je vnitřní přesvědčení o jejím účinku!

Novéna je devět, to ví přec i hloupý medvěd...

Povzbudivá

Slova plynou, navazují jedno na druhé. Myšlenky se v hlavě rojí a zkoušejí blízkost i vzdálenost. Přinášet duše k duším, kde promlouvají v tichu a nepotřebují víc, než pouhý pohled. Blízká setkání a vzdálené prvky jsou tady i nikde. Přesto cítíme vzpruhu a každičká myšlenka povzbuzuje. Je důvěrou i úctou, která má být, měla by znít a chceme ji mít. Vírou v sebe, ve slovo a jeho léčivou sílu i moc. Sílu, která hladí i chladí, která je tady i tam. Vzbuzuje otázky po smyslu dne i bytí a směřuje k podstatě vzdělání, které zahání chmury i ostatní smutky. Není nic, než slovo, vše ostatní přijde poté, co slova dosáhnou svého vrcholu. Rácionálně emocionální uzly jsou rozpleteny a zůstávají slova plná zakoušení blízkosti ticha i pokojnosti...

Život plný skutků a dobrých slov!

Zachumlaná

Divám se , přemýšlím, v hlavě si promýšlím. Co všechno stihneme, co všechno projdeme. Jednou jsme v klidu i pokoji, jindy to opravdu za moc už nestojí. Čekáme, voláme, v lese se potkáme. Jindy nás překvapí, co všechno se klikatí. Prasátko, srnečka, potkáme slanečka, potkáme motýla, vpadneme do týla. Blázím a povídám, na všechno pozor dám, kdo mě pak poradí, kdo jsou mí kamarádi? Jdu sama za sebe, půjdu až do nebe, možná i do pekla, co jsem to upekla? Koláče, cukroví, na stůl se nehodí. Kam s nimi ptám se dnes, možná že dá si pec. Pučíka zavolám, kávu mu zamíchám, čaje mu naliji, ruce si umyji. Sluníčko zahřeje, mráčky se přeženou a já už zase teď pospíchám za Tebou...

Krásný zachumlaný den!

Akční

Tělo chvíli neposedí, nohy pořád někam jdou a já jsem stále v pohybu. Činnosti se střídají a o akce není nouze. V jednu chvíli stojím a přednáším, druhou už třídím staré papíry a za chvilku už se míhám dvěřmi. V hlavě mi běží otázka, jak on to vlastně ten akční hrdina dělá, že je chvíli tady a chvíli tam? A přitom ještě dokáže zachraňovat svět. Upřímně jsem ráda, že nejsem pecivál, co by jen seděl a odpočíval. Nicméně si říkám, že je dobře, že nejsem Superman či Spiderman. To bych se jistě naběhala mnohem víc! A těch lidí, co bych musela zachránit a situací změnit. Dneska to vidím, že to tito hrdinové nemají jednoduché. Každý po nich něco chce a málo kdy se jim stane, že také oni něco dostanou. Snad proto je dobře, že jsem jen pouhý aktivní blázen, co se do činností vrhá po hlavě, bez účinků na celý svět. Sice by to za ten pocit stálo, hřát se na výsluní, já ale raději zůstanu tam kde jsem a tím kým jsem a vydržím svůj dnešní akční den. Co přinese zítřek je ve hvězdách, dnes je den D s akcemi A, který si užiji plnými doušky.

Akčním dnem proletím se jen...

Zlá

K čemu je prožité zlo v životě člověka, pokud se z něj nepoučí? Je zlo opravdu jen protiváhou dobrých skutečností? Dá se zlo očekávat? Existují příznaky zla, které otevírají jeho stavidla? Nevím a pokud nad tím přemýšlím, tak dospívám k závěru, že zlo je zlo a konec. Nikdy v životě nevystačím jen se zlem, protože to přitahuje jen negativní prvky. Snad proto dávám přednost dobrému. Dobré konám, dobré žiji a dobré se snažím přenášet. V srdci hořím pro vše dobré, co v životě mám a za to také děkuji. Zlo vnímám jako důležitou fázi života, ale dobro je jeho podstatou. Dobro je dobré, evokuje příjemné prožitky a hladí po těle i po duši. Je tím, co chceme a můžeme prožívat. Je to krása kolem nás, hvězdné nebe nad hlavou a otevřené srdce. Plné radosti, přijetí, výzev i očekávání. Srdce věrné, klidné vyrovnané a spolehlivě připravené. Tedy to, které v sobě nesu a jehož tíhu snesu!

Dobré s námi a zlé pryč, už si chystám velký bič...

Polnostní

Parcela a pozemek, už nebudu bezzemek. Už jsem opět vlastníkem, velkým malým majetníkem. Podpisem jsem stvrdila, že jsem pozemek koupila. Teď už budu také já, míti kousek svého ráje. Nevím sice jak se dá, využít to co je skryto. Přeso chápu, že je to dnešní rito. Je výhra, je to koupě, hlavně že mám svoje doupě. Hlavně že mám svoji noru, kde zas budem zase spolu!

Krásný den, s polnostmi a pozemky jen... 

Sklepní

Doprovázení člověka na cestě poznání může vést do spletitých uliček podzemí. Klitaké cestičky se vlní, člověk tápe ve tmě a hledá zářívé světlo na konci tunelu. Rozhlíží se kolem sebe a nevidí dál, než na špičku nosu. Všude tma, vlhko a vtíravý pocit tlaku na hrudi. Je nutné nezaleknout se a jít, každý krok může být těžký, ale jít dál je nutnost. Podzemí má své tajné vchody, východy a ty je nutné objevit. Možná se podaří nalézt i další poklady, které země skrývá a proto jdeme. Míříme tam, kam míří naše srdce. Ruku v ruce klademe nohy do temnoty a čekáme na záblesk slunečního světla či modré oblohy. Možnosti se otevírají a suita je ozářena paprskem poznání. Zde je moje místo, sem patřím, toto je mé poslaní pro zdejší svět. Otevřete dveře, popusťte stavidla a oddejte se tomu, co nabízím. Není to snadné a přesto tak lehké. Stačí jen uvěřit, že doprovod potřebuje každý z nás. Berte co nabízím a neděkujte, vždyť i pro mě je to dar! Konečně se naplní to, v co v skrytu duše věřím, co má být a musím naplnit...

Drobnosti vyřeší rozum, pro velké věci je nutné srdce!

„V drobných věcech se spolehni na rozum, ve velkých věř srdci.“
– Sigmund Freud

Zdroj: http://citaty.net/autori/sigmund-freud/?q=6416

„V drobných věcech se spolehni na rozum, ve velkých věř srdci.“
– Sigmund Freud

Zdroj: http://citaty.net/autori/sigmund-freud/?q=6416

Nezávisle proměnná...

Dlouhodobé plány a taktické přemýšlení vytvoří strukturu dne, který je naplánován do detailů. Ovšem nezávislé ukazatele jej mohou změnit, bez varování či upozornění. Původně klidné sobotní dopoledne se rázem může změnit v hektické pobíhání mezi kuchyní, psaním úkolů, vařením horkého čaje s citrónem a přípravy do školy. Jistě by bylo lepší strávit den dle předpokladů, ale okolnosti si nevybírají. Dnes jdou všechny plány mimo mé domněnky a jedinou jistotou je odchod do kina. Doufám, že alespň tam zavládne atmosféra klidu a uvolnění. Zapomeneme na povinnosti a užijem si kocoura i s tátou. Je se na co těšit a snad se bude čemu i smát, protože tak se uvolní hráze starostí i povinností. A večer? Ten pak jistě bude v poklidu, nezávislé proměnné učiníme závislými a proměnné proměníme ve stálice. Stabilní zdroj pohody, klidu a zaslouženého odpočinku...

Přidej činku k odpočinku, možná taky i malou micinku!

Plasticitní

Rozpínavost člověka je základním prvkem přežití. Být tvárný, přizpůsobit se prostředí i společnosti, je základním požadavkem, který musíme zvládnout. Umět se podřídit a výstižně reagovat na změny, které jsou, to je jeden ze základních rysů naší doby. Všichni být krásní, mladí, bohatí a úspěšní. Tak zní požadavek a my na něj musíme reagovat. Nelze stárnout, snad jen moudřet, nelze být ošklivý, snad jen nehezký, nelze mít v kapse díru, či stát stranou. Očekává se, že moderní člověk si poradí se všemi výzvami a nic jen nezastraší. Bude umět rychle navazovat vztahy, být vtipný, vždy dobře naladěný, přívětivě očekávající změny a hlavně oddaně na ně reagovat. Jistě změna je život a nelze stát pořád na jednom místě, či být stále tam, kam nás postaví. ALE je vůbec možné zareagovat a přizpůsobit se všemu, co přichází? Nechci být neadaptabilní, ale také nechcí dělat vše, co mi společnost přikáže. Mám ráda své barvy, svůj postoj k životu i světu a nechci jej měnit jen proto, že se současné společnosti nehodí. Zřejmě nebudu nikdy dostatečně plasticitní a čeká mě život v nepochopení, ovšem mě to za to stojí. Já jsem já a využiji to, co bude v souladu s mým vlastním přesvědčení a etickým pohledem na svět. Ostatní bude vždy stát stranou bez povšimnutí a jakékoliv reakce z mé strany!

Plasticita je dobrá věc, jen nesmíš jít proti sobě jako p.tomec...

Volicová

Směju se a chichotám, jak veselý to život mám. Z obyčejného slova udělá mé okolí úplnou hloupost a já se nestačím divit, jak kreativní při tom může být. To co je striktním pojmem psychologické teorie je mi vykládáno jako zdrobnělé označení telecího skotu. Jindy zase technická závada je vysvětlena jako souhrnné označení pro purporovou horečku. No nemám já veselý život? Mám a to si právě v poslední době říkám, jak fádní je. Není, stačí se jen dívat okolo jinýma očima a zjistím, že upjatost teoretických pojmů lze rozvířit tak, jak ani sami vědci netušili. Je to sranda, když se teorie potká s nezkušenou praxí, to je pak i Komeského škola hrou tím nejlepším výmyslem všech dob. A vidíte, funguje. Stačí jen chtít a mít oči otevřené dokořán...

V pošmourném dni je humor nejlepším deštníkem!

Tisícerokrát

Tisíce tváří má odvaha. Jednou vystoupá k vrcholu velehory, jindy přejde přes rušnou cestu a někdy je jí pouhý argument v diskusi. Zvláštní je pak pozorovat, co pro koho takový moment znamená. Zda je to jen zaškrtnutá položka na seznamu života, nebo je to zásadní prvek, měnící život. Když v tom umíme chodit a správně si přejeme, jdou kroky tak, jak mají. Ne každý to ovšem umí a hlavně dokáže v sobě zapřít základní lidskost, či lidskou slušnost. I na to chce mít odvahu a mít žaludek, abychom se posouvali tam, kam jdou odvážné myšlenky. Sama jsem většinou odvážná málo, nechávám si mnohé pro sebe, ale občas i já vykouknu a zkusím. A víte co zjistím, že lidé kolem využívají mého lidství a obrací je proti mě. Nechám je? Půjdu proti nim? V tuto chvíli ještě nevím, jediné za čím si stojím je to co jsem a kým jsem. Součástí toho všeho je i moje rodina a proto i ona se toho nedílným prvkem. Vím, že to překonám a zase najdu pevný bod, jen teď musím vydržet a s odvahou odolat pokušení říci to, co už bych nikdy nevzala zpět. Tak pa pa vlci převlečení za kamarády, já jdu dál s vírou, že pravda se ukáže a lidský přístup bude mojí převahou!

S rozvahou a úmyslem za odvahou a krásným snem...

Pelmelová

Bez legrace není svět, i kdyby se měl změnit hned. Myslíme a povídáme, co tu všechno kolem máme. Jednou tady, jednou tam a už si zase povídám. Zapeklité úkoly, budu muset do školy. Budu muset zase jít, jinak nebudu mít klid. Čtení, psaní, násobení, pro každého jistě není. Pro mě ovšem znamená, že mám velká ramena. To jsou bystré úsudky, vyrobím i posudky. Logika je přesná věc, pokud nejsi bláznivec. Pokud aspoň trošku vnímám, zjistím brzy, že i já ji mám. Co si počnu s logikou, když musím pracovat s taktikou. Slova běží, mysl taky a já půjdu zřejmě též, aby nechtl mě déšť. To jsou zvraty, to jsou věci, upečeme chleba v peci. Potom půjdem o krok dál, nikdo nechce býti král. Princezna a trpaslík, měli by tu dneska žít. Měly by tu býti ti, kterým život zevšední. Já to nejsem, já jdu dál, nejsme z těch, co by je stál!

S hlavou v oblacích, slovy obracím ...

Výkyvová

Odtržená od reality, uzavřená ve svém světě čekám, až se přeženou bouře a opět vysvitne sluníčko. Nestačím bojovat na všech frontách a získávat body je stále těžší. Neztrácím naději a stále jsem připravena pracovat na svém já, nicméně už sil ubývá. Roky se postupně blíží, vyčerpání se navyšuje a nikde není kouska klidu, který by umožnil odpočinout smyslům. Dávám si předsevzetí a chci je dodržet, abych pak mohla lépe obstát před sebou i ostatními. Zítra už zase bude líp, jen dneska se den nezdá být zrovna růžovým. Snad proto, že postupně přichází podzim a s ním zádumčivá nálada. Možná také proto, že hlava je v jednom kole a nedokáže zastavit. Stále jsou tu další a další výzvy, pořád se něco děje a nezbývá než jít zase o dům dál. Spočinutí je možné, až na věčnosti, která se přibližuje a hrozí temnotou. Já se ovšem nebojím, vím, že se mi podaří uspět a tam někde i mě čeká moje vysněné cosi, které je zatím v představách. Je tam, čeká a ví, že já už se chystám na cestu k němu. Vydrž ještě chvilku, pak dojde ke splynutí našich duší a dál už půjdeme jen a jen spolu...

Nahoru dolů, jdou všichni spolu!

Kolosální

Tichá hudba, malý skřítek,
na poli je velký kvítek.
Sedíme a přemítáme,
co s nedělí uděláme.

Ráno rychlé proměny,
odpoledne záměny,
prádlo, jídlo, taky klid,
chtěli bychom dneska mít.

Nápady se jenom valí,
kluci se tu stále válí,
já se zase nezastavím,
hrnce a talíře stavím.

Stavím na stůl,
prostírám,
ani chvilku klid
nemám...

Teď mě ovšem napadlo,
postavím si letadlo,
postavím a odletím,
za lákavým obětím.

Zítra totiž bude zas,
práce, povinností čas.
Proto dneska musím mít,
aspoň chvilku jen svůj klid!

Kolosální klid, tak si teď jdu žít...

Tichá

Zvláštní klid se vznáší nad krajinou a všude je ticho i klid. Já sedím v tichosti louky a pozoruji letícího draka. Nad krajinou se potuluje svěží vítr, který honí listí a vysušuje ranní rosu. Nádheru dne nezkazí ani drobné mráčky na obloze. Je krásně, mír je všude kolem nás. Přemýšlet je tak snadné a není místa na zemi, kde by nebyl ráj. Stačí nastavit si správný směr a vykročit ke klidu poznání. Trpělivě našlapovat, drobnými krůčky přistupovat až tam, kam nám ticho poznání dovolí. Je jen na nás, co vše si dopřejeme a jak daleko se pustíme. Jistotou nám může být otevřenost, láska a klid...

Tiše zní mi slova sváteční!