Návrhová

Studená rána, vlhké dny a občas sluníčko. Podzim už se přihlásil o své slovo a nám nezbývá nic, než se přizpůsobit. S počasím nic nenaděláme a také s tím, co nás zřejmě čeká. Můžeme se pomalu začít připravovat na zimu, která nás  možná překvapí, možná vymrazí. Ačkoliv se právě zdá, že druhá varianta bude tou pravou, ještě není nic úplně ztraceno. Člověk míní, život a příroda mění, a to nejen nás, ale také to ostatní, které tvoří naše okolí. To, co vypadá, jako neměnné a stálé se proměňuje a nikde není dáno, že také studné ráno, nemůže přerůst s krásný slunečný den, kdy jediné, co budeme chtít dělat, bude odpočinek a lenošení. Byť to teď může vypadat jako nereálný plán, uvidíme, co se z něho vyplní...

Plány měj, zítra se směj!

Zveselená

Víno,

pivo,

sodovka,

tohle je dnes tutovka!

Sladké,

slané,

kyselé,

tohle bude veselé...

Zima,

teplo,

sluníčko,

tohle bude pošušňáníčko...

Zuby,

nehty,

košile,

tohle je už nemilé!

Ruce,

nohy,

hlavička,

dnesk bude honička...

Pac a pusu přátelé, bylo to dnes veselé!

Nenudící

Modrá je obloha,

zelená tráva,

jakou bude mít barvičku

moje ranní káva?

Veselá je středa,

barevný čtvrtek,

copak nám přinese

další den, pátek?

Učení, vzdělání,

každého dohání,

někoho zachrání,

úspěšné dělání.

Někdy se zadaří,

někdy se podaří.

Světlem se prozáří,

do světa vyráží.

Dejme si volný den,

vyjděme na lesem.

Potkejme sluníčko,

bude tu krása a 

jasně svítící srdíčko!

Slavíme, nevíme, dneska se nenudíme...

Pobídnutá

Rádi poznáváme nové tváře, zažíváme zajímavá dobrodružství a hledáme někoho, s kým bychom byli schopni sdílet svět. V určité osamělosti procházíme světem a neseme si svá osobní poznání i vlastní minulost do vztahů, které navazujeme. Občas zapíráme sebe sama, abychom nacházeli nějaký kontakt se světem. Nikdo neví, čím právě procházíme a s čím se aktuálně pereme. To tušíme jen my sami a také jen my sami víme, jak s vlastním já naložit. Může nás pronásledovat osamělost, strohost či nezdolná touha spojit s davem své vlastní já. Ať už jsme v kterékoliv fázi vlastního poznání, je pravdou, že nejistota a nervozita je s námi také. Jen sebesoucitným způsobem, vnitřní promluvou a komunikací s důvěryhodným přítelem jsme schopni se naučit zvládnout každou životní nejasnost. Naděje, vůle a povzbuzení nás posune dál. Jak daleko to bude, to se uvidí...

Sebepovzbuzení mnohé v životě mění!

Nenávratná

Občas máme chuť vrátit se v čase do dějů, kterými jsme pouze prosvištěli. Míváme pocit, že bychom se rádi zastavili s těmi, které již nemáme mezi svými a prohodili pár slov s těmi, na které jsme neměli kdysi čas. Každý den se stane mnoho věcí, které musíme uložit do své paměti. Ovšem pouze ty, které se nám propojí s něčím důležitým, se stanou naší součástí. Ještě po létech vzpomínáme na situace, kdy jsme byli zlobivými dětmi, pošťuchovali se na mlatě stodoly, či běhali po loukách a zahradách. Kdy jediné, za co stálo dýchat, byla volnost, svoboda, kamarádi a volný čas. Postupem let jsme přicházeli o své blízké, zpomalovali jsme náš krok a zjistili jsme, že chybějící lidičky svou vlastní rychlostí nenahradíme. Jediné, co zbývá je přání, vrátit se v čase a prostoru. Vrátit se zpět do doby, kdy na ničem nezáleželo a všechno bylo důležité...

Nenávratně pryč, zbývá vyfouknutý mít!

Semletá

Skleničky cinkají, talíře se nahřívají, prádlo se pere. Neděle jako vyšitá, abychom si mohli odpočinout od celotýdenního shonu. Možná je to jediný den v týdnu, kdy je člověk schopen si jen tak sednout a nic nedělat. Možná je to den obrovské aktivity, která předčí vše, co se děje v týdnu. Každopádně je to den, kdy musíme stihnout a uzavřít vše, co bylo v plánu, abychom nepřetahovali nitky a neuvazovali se příliš. Proto se usmíváme, plníme a platíme, abychom zítra vstávali s čistým štítem a prázdným stolem. Určitě se na něm hned po ránu něco zajímavého objeví, aniž bychom něco nechali z předcházejícícho dnů... 

Pracuj a nemel, všechno si semel!

Hloubající

Občas přemýšlíme nad tím, kam směřuje náš život. Dostáváme se do poloviny života, překlápíme se do středního věku a napadají nás otázky, na co je ještě čas a co už opravdu nestihneme. Procestujeme Kanadu, navštívíme Nepál, naučíme se plynně italsky nebo získáme další akademické vzdělání? Možná si dodáme odvahu k radikální změně svého aktuálního života? Snad najdeme odvahu k překročení svého stínu a vykročení mimo hranice své komfortní zóny. Přemýšlíme a hledáme cesty, kterými se dát. Zjišťujeme, že s využitím technologií jsme schopni zvládnout téměř vše, jen občas ztrácíme onen krásný vztah s tím, co opravdu potřebujeme. Vzděláváme se, učíme se, vnímáme svět kolem sebe, ale při onom vnímání odhalujeme zcela jiné skutečnosti, než před lety. Stojíme tak před tím, co známe, ale objevujeme zcela jiné souvislosti. Barvy mají jiný odstín, zvuky jsou tišší a my?

Hloubej si, hloubej, nebudeš hloupej!

Lhůtníková

Žijeme velmi rychle. Od rána do večera letíme životem a stíháme tisíc a jednu věc. Řešíme úkoly, kterých je velmi mnoho. Věříme, že v čase nám daném, stihneme to, co stihnout musíme. Předpokládáme sílu, odhodlání a vytrvalost, ovšem zrazuje nás paměť. Kde jsem to měl být? A kdy vlastně? Nepamatujeme si všechno a vymýšlíme nové způsoby připomínání událostí. V nové době to musí být nové, ale jak náhle zjistíme, nic nového pod sluncem. Lidé měli vždy jen omezenou kapacitu paměti a nemohli si pamatovat vše. Tedy vždy měli připomínátka, diáře, lhétovníky a kalendáře, které jim umožnily být tam, kde být měli, v čase, který byl určen. Nebojme se přiznání, že i my potřebujeme pomocníka, alespoň nic důležitého nezmeškáme.

Lhůtník měj, pak se jen směj!

Zdivočelá

Viditelně označená místa jsou pro mnoho lidí naprosto neviditelná. Čím více se snažíme upozornit na jistou skutečnost, tím více se stává skrytou. Jakoby naše vlastní upozorňování bylo skryto ve slovech, která nejsou slyšitelná. Stejné je to se zřejmými informacemi, které se schovávají a nejsou naprosto odhalitelné. I když jsou zřejmé a mnohdy není jiné cesty, bloudíme a hledáme, bez většího úspěchu při jejich uchopení. A to nemluvíme o pochopení, to je často ještě větší problém. Nejsme sto pochopit, proč řečené není pochopeno a utajované je vždy prozrazeno. Snad v naší mysli funguje nějaký neviditelný šotek, který sice chápe, ale zcela jinak, než je realitou dáno. Stavy moudrosti a prozření jsou šílené a šílenost je naprosto moudrá. Většinou prohlédneme nastavení a omezení naší mysli, necháváme se jí strhávat a dáváme průchod svému přirozenému nastavení. Sobě samým, svým talentům, schopnostem a potřebám, což může vést k zneviditelnění či zdivočení...

Divoce divoká padla mi do oka!

Překonávací

Tak si to tady tak řeším a šmidlám. Něco se daří, něco je potřeba odložit a jiné ještě nebylo ani otevřeno. Vnitřně cítím, že mě tohle úplně nebaví, ale také vím, že to musím zvládnout. Musím se snažit, abych věcem dala zase jejich řád a také sobě, abych ukázala, že není nutné věci odkládat. Pokud najdu sílu a odvahu jít do věcí naplno už teď, tak někde na konci budu mít mnohem méně starostí. Budu mít věci v pořádku, úkoly splněny a vnitřně mě bude doprovázet dobrý pocit a morální zadostiučinění. I když vím, že překonat se je někdy těžké, pokusím se a překonám se. Vytrvám, odolám a nakonec překonám i sama sebe. A to je ten největší dárek, který si mohu dát...

Překážky překonej, se sebou se vyrovnej!

Peřinová

Zima už klepe na dveře a my jsme stále jednou nohou v letních prázdninách. V době krásných, teplých dnů, kdy jedinou nutností bylo ráno vstát z postele a vydat se na cestu. Kdy sluníčko nám svítilo na cestu a nikde v dohledu nebyl ani jeden pracovní úkol. Rádi bychom se zřejmě vrátili do krásných volných dnů, ale ty nás čekají opět až za rok. Teď musíme hlavně připravit sebe a své okolí na zimu a zimní radovánky. Snad nám počasí nadělí a zima bude sněhová. Snad budeme moci vytáhnout své lyžařské vybavení a vyrazíme na rakouské svahy. Ať alespoň tam nachytáme potřebný bronz a klid, kterého se v posledních dnech nedostává. Když to půjde dobře, tak nám paní zima bude příjemným průvodcem další částí letošního roku. A my se tedy budeme těšit, abychom brzy mohli řešit sněhovou nadílku a příchod andlíků...

Těšení na zimu, chytni si peřinu!

Tichounká

Je zvláštní přijít domů a být tam sám. Pořád jsme zvyklí, že někdo s námi je. Že je všude kolem plno zvuků, jemných náznaků lidského bytí a dnes nic. Klid, prázdnota a jen já. Kdybych nebyla obklopena svými milými plyšáky, byla bych zde opravdu naprosto sama. Oni se na mě usmívají, poskytují mi alespoň chvilkový pocit klidu a bezpečí. Jen do té chvíle, než si zase uvědomím, že nic není slyšet. Kroky, drobné záchvěvy hudby či skrytý smích za zavřenými dveřmi. Samota je někdy fajn, jen asi musí být žádanou položkou našeho života. Něco jiného je, když samota přijde a není očekávána. Byť už si pomalu zvykám, zřejmě si hned tak nezvyknu. Inu, práce šlechtí a tak vzůru do ní a ticho pryč!

Ticho léčí, někdy bečí...

Sušáková

Když se sušák podaří, 

úsměv na tváři zazáří. 

 

Člověk pak je velmi rád, 

že venku ho čeká kamarád. 

 

Že nemusí šlapat vesele,

aby se dočkal své postele.

Bez vody a koupání,

do postele ho to zahání.

A ráno je skoro v poledne,

vždyť neděle si i tak sedne.

Balení, přípravy, chystání,

to jednomu přeci nebrání.

Aby se včera veselil,

i dnes bude mít mnoho sil.

A co silou nezmůže,

v tom maminka pomůže.

Zítra zas vyrazit na výlet,

takový je studentský svět.

Užívej, tancuj, sušákuj, vždyť i tak budeš vždycky můj!

Záměrová

Stále na cestách a v jednom kole. Včera na kolejích, dnes na čyřech kolech. Od Prahy až do Opavy a zase zpět do Olomouce. Někdy se to prostě nastřádá a člověk aby se rozkrájel, aby mohl stihnout všechno. Proto je důležité držet se plánu, abychom stihli věci, které se stihnout dají. Eliminovat problémy, naplánovat strasu a s vojenskou pečlivostí se jí držet. Člověk se pak nemůže ztratit a také hlava zůstane pevně na svém místě. Takže, plán je jasný a naše kroky také. Dojet, dojít, docestovat a přitom se i v případě potřeby dobře schovat...

Záměrně plánuji, klidem se opatruji!

Zvířecí

Nejistý čas, v nejisté době. Ráno se překulí a už stojíme před branami ráje. Zvířátka jsou prozatím ve svých pelíšcích, ale my se nebojíme, že na nás zapomněla. Cooper je akční, kouše, škrábe, hryže a lomozí, že by probudil celou zoologickou zahradu. Hartusí, jen aby mohl jít ven, obhlédnout svůj rajón. Chvíli se zdá, že zůstane uzavřen, ale ošetřovatel David jej přeci jen vypustí ven. To je radosti! To je čmuchání a všelikého objevování! I když čerti dnes asi nejsou doma, nebo se už chystají na zimu, Cooper nám výlet do Darwinova útesu vynahradí. A tak spolu s putováním a zvířátky se nám den překulí přes poledne a pro nás je čas zvednout kotvy a vyrazit k domovu. Slibujeme kamarádi, že zase brzy přijedeme a s námi i nejmladší členové naší lidské tlupy...

Prašivky, Anýz, Bučina, v ZOO všechno začiná!

Muzikálová

Někdy se prosstě věcí dějí a my je sotva ovlivníme. I když plánujeme velký předstih, tak naše zpoždění na nás stejně čeká. Když věci jdou a plynou, tak jsme spokojení a klidní. Ovšem, když se zadrhnou, je to celkem stres. I když je to prostý a celkem jednoduchý princip života, přesto jej nemáme rádi. Někde to jde, jinde zase ne. Něco se jen tak vyjeví a další má svůj děsný postup zrodu. Pokud tuhle jednoduchou rovnici pochopíme, nemusíme se strachovat, ani stresovat. Postě a jednoduše, věci, které nejsme schopni změnit berme tak, jak jsou a to, co ovlivnit můžeme, zkusme změnit...

V akci sestru buď, vypni hrdě hruď!

Klubíčková

Nechce se mi psát,

asi budu řvát,

možná řeknu stůj,

zase budeš, živote,

můj!

Možná se věci mění,

když mýdlo pění,

snad se zas vyjasní,

budeme úžasně

úžasní...

Zítra se pomějem,

s chutí se zasmějem,

radost si předáme,

v rukou nic moc

nemáme.

Hudba a souznění,

trošičku škádlení,

maličko tichosti,

usneme, jako

hosti.

Dnes už to nepůjde,

dnes už to nebude,

dnes si dám pauzičku,

stočím se do chundelatého

klubíčka...

Z dneška je zítra, jitra jsou chytrá!

Zanechávaná

Nečekej, až vyjde slunce. 

Nečekej, až bude mráz.

Nečekej, až potkáš prince.

Nečekej na souhlas.

Jdi za svým posláním,

jdi vstříc novým poznáním.

Neber věci nadarmo,

protože myšlení není zadarmo.

Upaluj, plav a strach nech spát,

vždyť vždycky se něco bude zdát.

Lyže a kola, shora i zdola,

volej jen hola, hola!

 

Život se překulí,

už je zas pondělí,

pak je tu sobota

a s ní pořádná robota.

 

Mládí si užívej,

stále se usmívej,

dokud jsou věcičky

jenom ty nej...

 

Vyrážím, nečekám, stopu svou zanechám!

Vyčkávavá

Proč pes vrtí ocasem a ne ocas psem? Pro kočky mňoukají a neštěkají? Proč je ráno ránem a ne polednem? Proč jsou věci komplikované a ne jednoduché? Proč se stále ptáš a na nic nedopovídáš? Snad proto, že některé skutečnosti jsou naprosto zřejmé a jiné člověk nepobere, ani za sto let. Možná proto, že na něco se odpovídá samo a jiné odpovědi člověku dlouho leží v hlavě. Někdy je to prostě dáno i okolnostmi, kdy se jeden ptá a druhý odpovídá. A také věk, hraje svou roli. Čím jsme starší, tím se méně ptáme a odpovědi hledáme ve vlastním zkušenostech. Pokud se nás zeptají, rádi odpovíme. Pokud nás nevyzvou, odpověď si necháme pro sebe. Přitom většinou víme, co říct a jak správně formulovat odpověď. Ale čekáme na přímý popud, abychom odpověděli právě my!

Možná se dočkáš, možná si ještě počkáš...

Utužovaná

Víme, že věk je jenom číslo, které je nám počítáno od data narození. Někdy se můžeme cítit sotva na batole a jindy už jsme skoro senioři. Tělo a jeho stáří je jedna věc, ale mnohem důležitější je věk duše, kterou nevidíme. Jak stárneme pozorujeme na těle různé stopy našeho stárnutí. Jedno je to drsnější kůže, jindy šedivý vlas či povislé nohy. Ovšem to, co vidět není, je stáří našeho nitra. I když se udržujeme fit, jíme zdravě a dostatečně spíme, dolednou na nás skutečnosti, které neovlivníme. Pustíme si je do duše a najednou je nám mnohem víc, než ještě ráno před vstanutím. Není to jen věk, který způsobuje, že určité události a skutečnosti vnímáme jinak. Je to také naše vlastní zkušenost a schopnost přizpůsobit se novým podmínkám, které rozhodují o stavu našeho těla i mysli. Proto je fajn hlasitě se smát, bavit se jako dítě a podléhat jen takovým problémům, které za to stojí. O co víc si prodloužíme niterný život, o to víc se budeme cítit v pohodě a nad věcí!

Žít a snít, dobře se mít...

Plynulá

Občas potřebujeme každý svou chvíli pro sebe. Být sám, přemýšlet, nic neřešit a propojit se s vlastním nitrem. Být jen tady a teď, být a nic nemuset. Člověk se zpomalí na úroveň svého dechu. Pouhý nádech a výdech je veličinou, kterou vnímá. Je a vnímá, že je. Nic dalšího není potřeba a nic dalšího není žádáno. Sice to může zvenčí vypadat, že je člověk lenivý, zamlklý či nedůtklivý, ale je to jen jeho snaha uvědomit si, že i tot patří k životu. Nikam nespěchat, soustředit se jen sám na sebe a nechat věci plynout...

Plynoucí sobotu, nehledat robotu!

Dumavá

Myšlení bolí, aneb, čím více se člověk snaží pochopit podstatu, tím je mu více skryta. Jako bychom byli stále na objevné cestě, která má sice svůj počátek, ale konce nevidět. Vydáváme se do krajiny bez zřetelných a prošlapaných cest, které vedou k námi stanoveným cílům, ale prostor, v němž se pohybujeme, je vymezen pouhým zobecňováním a zrcadlením. Jsme schopni sami sebe přesvědčit, že podstata je v tom, co je podstatné a důležité pro nás. Nicméně, když začneme používat rozumové argumenty, i naše důležitosti se stávají naprosto nedůležitými. Zjišťujeme, že jediné, na čem záleží, je analytické myšlení, nezávislé na nálepkách a ideologických motivech. Tedy vědomé racionální myšlení, které vede k nějakému závěru a efektivnějšímu, kvalitnějšímu i specifičtějšímu myšlení. Jinak řečeno slovy klasika, mysli, mysli, mysli člověče, neb život tak rychle uteče!

Mysli, mysli, mysli Pú...

Posunovací

Možná si také kladete otázku, kde se berou myšlenky? Kdo řídí naši hlavu a proč? Kdo nám vkládá slova do úst a proč říkáme to, co říkáme? Kdo tedy vlastně jsme? A kým jsme? S velkou snahou pracujeme, abychom byli chytřejší, vzdělanější a schopnější vyrovnat se nástrahám moderního světa. Jsme však také lidé, kteří v sobě nosí zakódovánu nejen svou minulost, ale také minulost světa. Jsme v základu zvířetem, kterému nedokážeme uniknout. Jsme poslušní k autoritám, snadno ovlivnitelní, podceňuejem hrozící rizika a narážíme na kolektivní myšlení i stupiditu. Zároveň však jsme i nesmírně zvídavými, vynalézavými, obratnými bytostmi, oplývající inteligencí a obrovskou přizpůsobivostí. Byť se mohou tyto dvě roviny jevit jako dokonalý protimluv, opak je pravdou. Jsme, jsme vším i ničím, a jen na každém z nás záleží, která část našeho já v daném okamžiku převáží. Ať už se přikloníme na jednu či druhou stranu, zkusme v sobě vždy posilovat pozitivní a oslabovat případná rizika. Jen tak můžeme žít, přežít a posouvat se dál...

Nehledej nejtěžší břemeno, najdi sebe!

Ideální

Ideální život, ideální nastavení, ideální prostředí, ideální čas pro tvoření, ideální skutečnost. Co je ideální a co za ideální považujeme? Patříme k ideálním typům lidí, nebo jsme jen obyčejnými lidmi, s obyčejnými problémy? Můžeme se počítat mezi ideální rodiče či jsme jen obyčejnými rodiči? A co je vlastně ideální? Z čeho ideál vystupuje a kam směřuje? Pokud se budeme v myšlenkách zabývat ideálním, pak zjistíme, že právě ono ideálno se nepodobá téměř ničemu, co v našem životě prožíváme. Ideální je něčím novým, kde je všechno přesně tak, jak má být a neděje se nic záporného, ani zraňujícího. Ideální život pak plne v celosti ideálního a poskytuje člověku ideální prostor pro jeho vlastní život. Proto mě vlastně spíše napadá otázka, co je ideálem pro mě samotnou a v čem ideál spatřuji? Ideál je místo, kde mohu tvořit domov plný lásky, souznění a sounáležitosti jednotlivých členů. Je to stav, kde jsem klidná, milovaná, nasycená po těle i na duši. Je to pocit podpory, povzbuzení a dodání odvahy tehdy, když je potřeba riskovat. Je to snaha po vytvoření bezpečného prostředí, kde jsou nastaveny limity a jejich emocionální náplň. Nakonec je to také hodnota respektování vlastní individuality každého člena ideálního vztahu. Je to všechno, co mohu mít, co chci žít a v čem chci být...

Ideály v sobě měj, k ideálům vždycky spěj!

Splínová

Byla jedna hrouda,

na ní stála bouda.

A v té boudě spával

drak,

který létal, až do 

oblak.

 

Dráček Mráček

hodný byl,

s lidmi se rád

kámošil.

 

S dětmi létal

po obloze.

Dospělé pak

vozil k 

duze.

 

Že byl pořád

usměvavý?

Jeho práce

ho prý baví!

 

Být tu lidem

pro radost,

to je krása

a ne zlost.

 

Dělat, 

bavit,

smát se,

hrát,

radost

všude 

rozdávat.

 

A když přeci

chmura přijde,

ví, že zase sluníčko

vyjde.

 

Že člověk, 

drak

či 

dospělák,

musí

být zde

přeci rád!

 

Buďme dráčky, drakulíny a nemějme žádné splíny...

Zářivá

Člověk si od nepaměti pamatuje, že některé věci nelze dělat, pokud je neklidný, nebo hladový. Přesto si mnozí z nás nedají pomoci a stále se snaží dosahovat co nejlepších výkonů, i když žaludek protestuje a hlava se vzpírá dalším informacím. Neklid, hlad, nervozita a nesoustředěnost jsou jen malými krůčky ke špatným rozhodnutím a hektickým krokům života. Člověk přeci musí vědět, že dýchání, klidné rozpoložení a jasná mysl mu dodá mnohem více energie k rozhodnutím, která musí být udělána. Snad proto bychom měli pravidelně dýchat, mít jasné a logicky uspořádané myšlenky, abychom dosahovali jasných a logických výsledků. Jinak se budeme stále točit v kruhu nejasností, neklidu a nebezpečných myšlenek. A tak se vydám na cestu, s klidem v duši a jasem na tváři...

Kdo se tváří, ten i září!

Složená

Na nic se neptej,

v duchu si šeptej.

Člověk se bojí,

hrůzy kol stojí!

Všechno se valí,

na tebe z dáli.

Každý má právo,

pokud je zdrávo.

Jen trochu víry,

padá do díry.

Špetička skořice,

políbí tvé líce.

Neboj se stínů,

co lezou z blínů.

Neboj se věcí,

jdou změnit přeci!

Jen trochu odvahy,

dodej si do hlavy.

Potom se nadechni,

slova svá poslechni...

Se zdravým rozumem, dojdeš až za umem!

Hřebenová

Byla by škoda sedět doma, když za chalupou jsou všeude lesy a hory. Neleníme a vyrazíme za časného rána, ve studeném vzduchu, na túru. Projdeme ztichlým Karlovem a za zvyuků našich kroků vystoupáme Velkým kotlem až na hřeben. Zde nás čekají krásné výhledy, sluníčko a příroda, kam oko dohlédne a kam se podíváš. Užíváme si kouzla krajiny a spolešných chvil. Rádi šlapeme dál i výš, abychom se nakonec ocitli tam, kde jsme ráno začali. Protože přesně víme, že to je nejlepší lék, na všechny starosti a problémy, kterých na světě i v našem životě je...

Túra hřebenovka, stoprocentní tutovka!

Rozjitřená

Zřejmě páteček, možná pátisko. Neumím přesně říct, co převažuje. Ač pluji někde nad tím vším, co dneska prožívám, jsem s tím plně myšlenkově svázána. Člověk si říká, že dočkat se volných dnů je osvobozující. Ale problémy se mohou hromadit a explodovat právě před začátkem volna. To je pak všechno jedno a na ničen nezůstane nit suchá. Každý detail je přesně rozpitván a vláka se propojí do vyšší motanice. Kam až to může zajít? Kdy to skončí: A kdo škody napraví? Uvidíme, co se dá dělat a co nakonec zvítězí. Udravý rozum, či rozjitřené emoce?

Nech to být, budeš mít svůj klid...

Válící

Když se kameny valí, je lepší uskočit stranou. Nelze počítat se skutečností, že kámen uhne. Pokud se dá masa do pohybu, je více než jisté, že někam se skutálí a někam dopadne. V chvíli je dobré být přesně tam, kam úlomky nedopadají a kde je klidná hladina bez jediného zašplouchnutí. V opačném případě by se totiž mohlo stát, že bude člověk zavalen. Nezbyde z něj nic, než malý flek, rozmáznutý po okolí. A jak to tak v životě chodí, někdy není nutné, aby se valily kameny. Stačí jen úkoly, které před sebou máme a člověk najednou ví, že takhle to nepůjde. Buď bude muset uskočit a nechat něco padnout na úrodnou zem někoho jiného. Popřípadě se nechá vtáhnout do víru věcí, které úkoly rozpoutají. Co bude nejlepší, to ví člověk jen sám. A také jen on sám skutečně může určovat běh svých kamenů!

Valím se valím, na cesty balím...