Hlasovaná

Jsou místa na planetě, kde jde prosadit celkem všechno. Obyčejní lidé se nebojí projevit svůj názor a překvapivě následují tiché bojovníky, bez velkých slov a silných prohlášení. Nebojí se být středem pozornosti a trvat si na svém názoru, který je proti vnímání většiny. I žena může být prezidentkou a mladý člověk chápe více, než starý. Někdy se tak stane, že klidná síla a vytrvalý boj za spravedlnost je víc, než jen proklamační prohlášení pronášená v médiích. Takovým místům je pak potřeba poblahopřát a držet palec v nastaveném kurzu kormidla. Jaká bude všední každodennost a co přinese budoucnost? Inu, to se lze jen domýšlet, každopádně hodně štěstí Slovensko, máte v čele člověka, které ho vám budeme závidět...

Hlasovat a být rád, to je to, co vám můžeme ze srdce přát!

Potenciálová

Ani nevíme jak, ale už je to tak. Zítra se přehoupneme do druhé čtvrtiny roku a jedeme dál. Sotva jsme oslavili Vánoce, už budeme slavit Velikonoce. A aby toho nebylo málo, tak se schyluje i k oslavám práce. Už teď je vidět, kolik možností tyto svátky přinášejí. Jejich potenciál je skryt a každý si najde to své. Vyčistit okna, uklidi dům i zahradu, napéct mazance, nakoupit dostatek jídla k hodování, uplést pomlázky, obarvit vajíčka, udělat mávátka či transparenty a vyrazit do ulic. Oslava práce prací, oslava jara připravovanou mánií všeho, co bylo v zimě skryto. A když se vám to nelíbí, nechta být, najděte si svůj skrytý význam svátků. A ať už vleže nebo v chůzi, přijměte pozvání na jarněmájové slavnosti, v plné hojnosti. I hodovat je nutné...

Neboj se práce, je v ní i kus legrace!

Normodenní

Drobné poklepávání nohou, vnitřní neklid a přesto úsměv na tváři. Další den, který je vhodné zvládnout bez ztráty kytičky. Bez toho, aniž by kdokoliv poznal, že se děje něco výjimečného či neobvyklého. Jako každý jiný den vstáváme, snídáme, očkujeme, kávujeme, pracujeme, studujeme, sledujeme a těšíme se na pobyt v domácím prostředí. Stejně jako jindy, i dnes nás čekají mnohé plánované aktivity a neplánované akce. Nákupování, úsmívání, vyzvedávání, konzultování, obědvání i vyhřívání. Na sluníčku, na zahrádce, v duši i srdci, které krotí zběsilé ataky vnějšího světa, který určuje, směruje, sleduje a kormidluje. Zadrž a vyčkej, vše dobré se vykuklí, vždyť úsměv je víc, než tisíce skrupulí...

S odvahou, rozvahou, projdeš i velkou námahou!

Pouhopouhá

Co je protiváhou moci? Nemít moc, tedy nemoc. I když toto vysvětlení nemusí být přesné, přesto má cosi do sebe, podívat se na moc z tohoto úhlu pohledu. Většinou totiž vnímáme moc jako něco důležitého v životě člověka. Mnoho jedinců chce mít moc, chce ovládat ostatní, chce být mocným v práci i osobním životě. Jeho aura je spojena s vyzařováním autority a nadřazenosti nad ostatní. Ovšem ty pády, ony obrácené strany téže mince. Z mocného člověka je najednou nemocný, trpící mnohými negativními emocemi, které byly potlačovány. A najednou vedle nás stojí rozmrzelý, nespokojený, neurotický a negativně naladěný mocný, trpící svou ne-mocí. Změna je zřetelná a její nepřehlédnutelné dopady do našich životů jsou pak ještě výraznější. Inu, je mnohdy lepší nemít moc, držet pevně otěže svého života a s pozitivním naladěním vnímat život kolem sebe. Vysílaná radost, duševní svěžest i optimismus jsou pro život podstatnější, než cokoli jiného. Dávají smysl našemu životu a touhu, naději i důvěrné přesvědčení, že svět je ještě v pořádku...

Nezdolnost touhy není jen prvkem pouhý!

Divětvořivá

Malá slůvka a dokáží víc, než tisíce napsaných vět. Děkuji a prosím, ona kouzelná slova, se pomalu vytrácejí z našich životů. Bez nich je tak těžké cokoliv uskutečnit a s vděčností poskytnout. A přitom nic nestojí a je to jen několik slabik našeho hlasu. Tak jako smích i kouzelná slůvka otevírají srdce lidí kolem nás. Vyslovením či vyslechnutím onoho děkuji je člověk úplně vyměněný. S mnohem větší lehkostí se stává vnímavým k druhému a s jistým nadhledem je otevřen naslouchat. Slova díků jsou čarovná, mají obrovskou moc a mohou nejen poeticky opíjet, ale také půvabně bořit zaběhané principy. Ve spojení s prostým gestem a náznakem úsměvu, pak rozehřívají studená srdce a boří i ty největší překážky. Stačí jen chtít, mít odvahu do toho jít a vyzkoušet si na vlastní kůži, co všechno lze prostým děkuji a prosím zvládnout. Ten, kdo zkusil ví, kdo se pokusí uvidí a kdo nechce nepozná, jak krásný pocit se rozlije v duši těch, kteří děkují, s vděkem putují a s láskou směřují své životy do pozitivního prodloužení svého já!

Neboj se a zkus, úsměv je tvůj vkus...

Názvoslovná

Zajímavě zní některá jména a názvy. Člověk si pak klade otázku, jak vznikly a kdo je takto pojmenoval? Proč se některé věci jmenují tak, jak se jmenují? Proč je zelená zelenou a žlutá žlutou? Proč není tráva sluncem a mravenečník hrabáčem? Přestože přesně nevíme, je jasné, že tomu tak je. Někde v minulosti bylo domluveno, jak věci pojmenovávat a pojmy byly na světě. Jistě mnohdy pomohla malebnost objektu, jindy zvukomalba slova, ale i tak zůstává mnohé skryto našemu dnešnímu uvažování. Pes, žirafa, hroch, slon, kočka, opice, tolik názvů a nikde žádná pořádná souvislost. Světlonoš, noční přízrak, Maková panenka, Krakonoš, jistou souvislost dávají. Je až zvláštní, že umíme používat tolik slov a někdy ani ta nestačí na vyjádření vnitřních pocitů. Toho, co bychom chtěli říct je tolik že slova prostě nestačí. A co pak? Zkusme to beze slov...

Moudrý ví, ostatním sova napoví!

Mlýnková

Cesta za vlastními sny je posetá jen toliko poznáním, kolik jej dovolíme poznat. Náš mlýnek života promílá ingredience prapodstaty bytí i existence. Výsledkem je náš život na základě našich rozhodnutí. Nikdo jiný jej nemůže prožít, ani protančit, nežli my sami. Vždycky existuje více možností, jak jít a kým být. Buď můžeme být na světě s vědomím, že nic není zázrak a všechno je jen o náhodě či nejasné předvídavosti. Nebo vědomě pohlížíme na sebe, svůj život, svůj svět s přesvědčení, že zázrakem je vše, co se kolem děje. Skákající zelenohnědá žabka, praskající zelenkavé pupeny na stromech, drobný úsměv na pobavené tváři kolemjdoucích. Obrovsky neuvěřitelně skvělé cíle se nám otevírají pohledem do nebes. Míříme-li vysoko, hluboko padáme! Nicméně pokud míříme do nebe a netrefíme se, skončíme mezi hvězdami... Tančíme, zpíváme, radujeme se a vybíráme si tím cestu života. Tu si zvolit můžeme a nemusíme čekat na někoho jiného, či odkládat svou volbu na jindy. Neboť čekáme vždy jen sami na sebe, my jsme změnou, cestou i cílem, který vyhlížíme!

Život je zde proto, abychom jej prožili, nikoliv probyli...

Jinatšová

Ohnivě oslnivý a překvapivě mrazivý den se vykulil do dnešní podoby. Zatímco včera sluníčko příjemně hřálo, dnes abychom se přioblékli, než vyrazíme ven. To je totiž jediné místo, kde je možné nybrat sílu po týdenním maratonu a shonu, který zažíváme. Nerváky v práci, v obchodě, na silnicích, na cestách, ve škole a pak ještě při přípravě na další den. Život tak běží a my se necháváme unášet každodenními starostmi, které jsou tu s námi. A většinou až o víkendu zjistíme, že je možné i popustit uzdu přísnosti a užít si trochu legrace. Zajít si na dlouhou procházku, probrat životně důležitá rozhodnutí, přenést se do dětských let a jen tak nic nedělat. Představa i skutečnost, která pomáhá ustarané duši k nalezení klidné rovnováhy a hladiny významnosti. Ano, ještě jeden den je před námi, ještě jedno volné nicnedělání a pak se vrátíme do rozjetého vlaku. Dnes ovšem ještě ne, dnes budeme odpočívat, číst, procházet se a čerpat tolik potřebnou energii na pozitivní pracovní týden...

I den stačí a jsi hned jinatší!

Objímací

Výrazné zvuky linoucí se tichounce do uší. Tlukot srdce, probouzející se ráno a sluneční paprsky prosvítající skrze příkrov hustých větví. Nádhera, která je všude kolem, stačí se jen rozhlédnout a pořádně otevřít oči. Nic není skryto, vše je jako na dlani přímo před námi. Vůně jara, probouzející se země a vlahost vzduchu je příjemným pohlazením po prožitém zimním období. Probouzíme se i my sami a s novou silou se ohlížíme, co vyhodit, co uklidit, co opravit, co schovat a kam. Sníh zmizel za hory a doly, roztál a s oteplením se i do našich duší dostává usměvavá nálada. Sluníčko, teploučko, dlouhá procházka, květinky, pupeny a všechno je jak má být. Právě tady a teď, tak neváhej a jdi do toho, neboť příroda je neskutečným zdrojem síly a radosti!

Neváhej a jdi, přírodu obejmi...

Velkomalá

Někdy stojí za to jít si za svým. Nenechat se ovlivňovat okolím a vyrazit do víru života. Jak jinak by totiž člověk dosáhl zážitků a výsledků, které jej v průběhu let doprovází. Sedět doma za stolem, číst si a nic nedělat je fajn, ale ani tento pomyslný klid není radno pokoušet. Čím je delší, tím více dopadá na nic nedělající duši a z nic nedělání je opět nic nedělání... A víme všichni, kam tohle spěje. Přeci nikam. Jen drobný pohyb postačí, aby se rozproudily myšlenky, posunulo poznání a člověk začal na obyčejné věci nahlížet s nadhledem. Ne z dálky, či odtažitě, ale s láskyplnou snahou pochopit skutečnost a zároveň nezabředávat do zbytečných detailů a nepodstatných věcí. Onen nadhled je totiž potřebný k dořešení velkých úkolů i uskutečnění malých plánů. Nikdy totiž dopředu nevíme, z jaké dálky bude z velkého malé a naopak...

Velké či malé, neboj se stále!

Rozvážná

Ztratit ostražitost se nevyplácí. Jakmile totiž trošku povolíte na jedné straně, na té druhé se to začne sypat. Tam, kde si myslíte, že už je to v pořádku, se najednou otevírají zuby bestie, která útočí na nejniternější podstatu bytí. Nádech, výdech, skřípání a vrzání, kdy motůrek nešlape svou běžnou tichostí. A tady nastává boj o čas... Vyběhnout jako splašený kůň a hned se snažit řešit? Nebo s klidným úsudkem vyčkat do dalšího rána a vidět, co se bude dít? Těžká rozhodnutí pro někoho, kdo by si rád vzal na svá bedra všechny starosti světa a zpomalil starosti i strasti nejbližších. Noc je dlouhá, stále je slyšet dech a se slunečním svitem se ukazuje, jak moc je nutné nalézt dostačující řešení. Všechno jde stranou, tohle má přednost a vrátí nás to do hry. O budoucnost, o radost, o chlupaté pomazlení i šťastné vzpomínky...

Nepodléhej panice, skoč si pro něco do lednice!

Pěstní

Člověk se učí v každém věku i každé situaci. Je to jako na horské dráze, kdy jdeme životem nahoru a pak zase padáme dolů. Někdy je to vysilující, jindy zase posilují, pokaždé však s důležitým odkazem, abychom se něco naučili. A tak je potřeba vnímat každý pozitivní i negativní zážitek, který se nám do života dostane. S něčím se vyrovnáme bez větších problémů a s jiným zápasíme i několik let. A právě v tom je skrytá potřeba našeho vesmíru, ukázat nám, že to je právě to místo, kde máme hledat největší poučení. Jsme totiž provázáni se vším v našem okolí a také s každým, kdo nás potká, zastaví se, nebo jen tak mine. Nechtějme vlastnit, mějme raději stálý přísun energie, nebo hmota je pomíjivá, dnes je a zítra už nebude. Ale všeobjímající láska, vesmírná energie a otevřené srdce značí, že možné být i mít! Bohatství je totiž spojeno s bohatství duše, nikoliv s množstvím hmoty, která je spojena s věcmi. Mějme lásku, šiřme energii a buďme tam, kde máme být. A kde to je? Stačí se zeptat našeho srdce, ono nám to poví a povede nás správnou cestou k cíli...

Užívej si cesty, i když nemáš silné pěsti!

Důvodná

A bylo jaro, všechno, pravšechno kvetlo. Na stromech se zelenaly pupeny listů, na loukách vyčuhovaly trsy nové trávy a na zahrádkách se bělostně rozprostíraly sněženky a bledulky. Vzduch voněl jarním táním a člověk věděl, že tuhá zima je pryč. Maminky a babičky popadly do rukou kbelíky s čistou vodou a najednou byl všude v chalupě ruch a shon. Také na polích se nezahálelo, od brzského rána se tu a tam osamoceně pohybovaly postavy starousedlíků, kontrolujících půdu a její připravenost na jarní práce. Ano, tohle je jaro z mého dětství. Tak odlišné od současného života, a přesto tak blízké mému srdci. Jako bych viděla onen rozlehlý dvůr, kde sice nebylo vše dokonalé, ale bylo to zde cítit láskou k matce zemi, úctou k běhu přírody a zvířatům. Tedy něco, co dnes nespatříš, aniž bys musel sáhnout hluboko do historie svého poznání. Se zatajeným dechem a při zavřených očích čekám, zda se na zápraží objeví můj děda. Shrbený a přesto nezlomený člověk, milující svou půdu, zvířata a nás. Za chvíli už se pomalými kroky přesouvá na zahradu a babička jej z okna sleduje. S úsměvem na rtech a slovy upozornění, že na oběd budou brambory. Až dnes, kdy už jsem sama mámou, si uvědomuji, kolik lásky, porozumění a náklonosti bylo v oněch prarodičovských gestech! Tak jednoduché a přitom tak hluboké. Jako láska, kterou cítíme, víme, že ji cítíme, kterou máme a umíme rozdávat i přijímat...

Přijímej a s láskou dávej, lásku zbytečně nerozdávej!

Věřivá

Když se práší za kočárem, je to jako by se kolem přehnala smečka divoké zvěře. Žirafy, sloni zebry, tygři a jiná divá havěť na nás cení své zoubky. Jedni mají chuť na kousek chleba, jiní na zelenou trávu a ty tygře, ty si nechej zajít chuť. Víš, co říkáš vždycky, že nevíš, co ti medvědi na tom lepivym fujtajblu vlastně viděj... Už jsi to zkoušel, jen si vzpomeň a nedělej opět tu samou chybu. Protože s ulepeným kožichem s tebou nikdo nebude kamarádit a taky ostatní zvířátka se tě leknou. Nekaž si tak krásné pondělí tím, že se zapatláš od hlavy až k patě. Nestojí to za to, neb i zítra bude něco dobrého na zub! Malý řez, míša kostka a na vrch ještě cukrová poleva, zítra to pak vem raději doleva. I tam mají něco k snědku a zvířátka si snědí svou špetku. Cukru, mléka, krupice, možná přilepí se i čepice!

Převelice, přesladce, věř svě medvědí kamarádce...

Oslavencova

Jaký den, takový je plný žen. Od rána až do večera tu kmitají, jak pilná včela. Občas se k nim připojí ten, kdo by rád přiložil ruku k dílu. Zběžným pohledem zjistí, kolik je toho potřeba a raději se schová zpět do své ulity. Není nutné zasahovat tam, kde je již děj v plném kolotu. Raději se vyhneme nějakým dalším dohadům a schováme se do svých skrýší, které nás ochrání před vším, co by mohlo přijít a mohlo znamenat víc, než jen drobný úkol. Každopádně, dnes je den jako vymalovaný k oslavě a tak budeme slavit. Co? To je jedno, vždycky se najde příčina a pak už to může vypuknut. Kdo to nachystá, kdo to připraví a následně uklidí? To je přeci jedno, hlavně, že je co slavit... Dnešní odpoledne bude dlouhé, ale oslavné!

Oslavuj, raduj se a směj, hlavně, že je nám hej...

Vařící

Jen se nehoň, my to vydržíme. A taky že budete muset! Moje možnosti jsou omezené a čas mám také jen jeden. Tak jako vy i já se snažím systematicky postupovat v úkolech, jen jejich dopady jsou znatelnější pro nás pro všechny. Za chviličku se zase vrátím, obrátím, přehrnu a půjdu dál. V hlavě už číhají další kroky, které musím udělat, ale počkejte, ještě mi dejte chvilku, abych tohle dokončila. A hopla roláda je na světě, takže mohu jít dál. Co nás čeká dál? Že prý to sníst, inu pánové, to ještě ne, to až zítra. Uvidíte, jak bude chutnat a jak se budete olizovat až za ušima. Dneska je ještě potřeba dokončit všechny přípravy, dostat se do formy a pak už můžeme slavit... A copak? My víme, my to prostě společně oslavíme!

Nespěchat a kroky vážit, s kluky je to lepší vařit...

Vzpružovací

Nožka ťuká, ruce běží, srdce poskakuje v těle a člověk neví, nač se zaměřit jako první. Vnímat sebe, zmírnit přicházející napětí, nebo se raději vyhnout všemu, co by mohlo napětí vyvolat? Není jasné, jak dalece jsou některé kroky jisté a tak v nejistých dobách plujeme s jistotou, že i tohle má svůj konec. A čím je onen konec blíž, tím víc je jasné, že tenhle kus cesty musí zdolat sám! Byť by se rád podělil, není možné dělit nedělitelné. Co sis napsal, za tím si stůj a dobře mířené rady neignoruj. Je totiž dobré vědět, že ty jsou míněny pro dobro věci a konečného úspěchu. Takže se neboj, všechno dobře zvládni a věz, že budeš nakonec spokojen za přestáté úsilí. O co víc jej dneska vydáš, o to víc jej zítra dostaneš...

Neboj se a jdi, tam dál vede cesta tvá!

Tchoří

Když se dílo podaří, je to malý zázrak. Člověk se pak s hrdostí dívá na všechny detaily a se zatajeným dechem vzpomíná, jak byly jednotlivé kroky těžké. V jednotlivostech je krása, ale i tíha konečného zázraku. Stavitelské umění, sochařina či malířské plátno jsou toho důkazem. Byť většina z nás není známým malířem, sochařem, zpěvákem či známým vědcem, každý za sebou zanecháváme své zázračné dílo. Náš vlastní život je tím největším dílem. Zanecháváme svou stopu, jdeme světem, tvoříme, noříme a vyplouváme na povrch každodennosti. Nelpíme na věcech, vážeme se na milované a společně, báječně, bezdečně i bezpečně se vyloupneme do naší krásy... Život, zázrak sám a my v něm máme své místo. Nebojme se tedy tvořit, ať jiní mohou bořit!

Stavěj a tvoř, vždyť nejsi tchoř...

Obstojná

Život běží, z pohledu jednotlivce trvá roky a přináší mnohé radosti i starosti. Náhledem existence ve vesmíru je život jen nepatrnou tečičkou na časové ose vývoje. Tam, kde my počítáme dny a roky, tam vesmír pulzuje ve světelných letech. Každičký náš krok je včleněn do obrovské množiny hmoty, která je nám dána a kterou můžeme využívat. Čerpáme svou energii, nabíjíme se navzájem a sdílíme své myšlenky spolu s vesmírem lidského zapomění. Radost je mnohonásobně rozptýlena a odráží se do našeho nitra. Zatímco vztek a starosti nás oslabují. Pohasínáme a prolítáváme atmosférou našich životů a nesmyslné diskuse o smyslnosti prožitku tady a teď. A zatímco bojujeme sami se sebou a svým okolím, dozrává poznání nepoznaného. Vždyť vše co je skutečné při zkoumání obstojí. Není se tedy nutné bát, stačí vejít a věřit. Ostatní už za nás vesmír dořeší...

Obstát před sebou je důležitější, než zachovat tvář před ostatními!

Prchavá

Tak pojďme na to! Další skvělý den jen před námi. Mnohé radosti nás čekají za nejbližším rohem a nikde žádné starosti. Výhledy jsou báječné, snídaně je na stole, káva voní po celém bytě. Počasí slibuje krásný slunečný den a nás čeká jen to nejúžasnější. Stačí mít jen dostatečně otevřené oči a dívat se očima i srdcem. Pak se vyjevují krásy krás, které jsou všude kolem nás. Zpívající ptáčci, rozkvétající keře a stromky, vzduch vonící jarem a teplota kolem bodu mrazu. Ne, ještě je brzy na plné rozvinutí se jara, ale už je to blízko. Všechno rozkvete, tráva se zazelená a my se pustíme do obvyklých činností. Schováme lyže a běžky vymeteme zatuchlou špínu ze všech koutů a budeme se těšit na léto. A tak jako jsme dnešní den vítali s dobrou náladou, budeme vítat i každý další čas. Bude jen náš a bude tu pro nás...

Vteřina je prchavá, hodina ještě prchavější!

Odmotaná

Zachytit myšlenky a počkat, až z nich vyroste strom poznání. Zasít jednotlivé informace, zalévat a pozorovat, jak klíčí a kvetou. Jako zahradník ošetřovat pozůstatky mladé mysli, které to pálí a příjemně povzbuzovat tam, kde už to trochu pokulhává. Jít od úkolu k úkolu, směrovat problémy a postupně se prokousat k velkému cíli. Cestou minout jednotlivé části, doplnit to, co někde chybí a skutečně se nechat pohltit vším, co člověka naplňuje. Od sportu tělesného přes psychický, které umožňuje joging každému, kdo se připojí. Nakonec se úspěšně propojí do celku vše, co lze očekávat a nelze předvídat. Vyloupne se jako motýlek ze své kukličky, roztáhne křídla a vzlétne vzhůru do oblak. Tam se setká s mraky, oblohou a unaveně klesá zpět do našich myslí. A kdo si myslí, že nemyslí, pak myslí víc, než si myslí...

Odmotej provázek, namaluj obrázek!

Sebekamarádská

Pomáhat, opatrovat, ošetřovat a předávat sílu s energií. Jedna z možných cest sociální podpory, kterou dáváme svému okolí. Někdy vědomě, jindy nevědomky působíme na lidi kolem nás. Neuvědomujeme si zázračnou sílu podané pomocné ruky, dokud ji sami neoceníme ve chvíli, kdy to nečekáme. Umíme nabídnout pomoc cizímu, ale nejbližší s prosbou o pomoc neoslovíme. Bojíme se snad, že bychom v jejich očích neuspěli? Z čeho máme strach, když se navenek usmíváme a uvnitř je nám těžko? Jsme snad natolik cyničtí, že nám dělá radost předstírat radost, abychom naštvali okolí? Nebo právě naopak pláčeme, když to na nás přijde a bez ohledu na to, kde zrovna jsme. Jsme smutní a umíme svůj smutek prožít i dát najevo? Umíme vnímat nevyslovené a intuitivně vnímáme chvíle pohody i smutku? Ano i ne, někdy, vždycky, samozřejmě, kdopak to posoudí... Jen a jen my. My jsme tím, co jsme, našim já, které vnímáme, umíme pochopit i se s ním vyrovat.

Mějme se rádi, buďme sami se sebou kamarádi!

Jarózní

A pádíme dál, jako by se nic nedělo. Další sobota před námi a s ní mnoho otevřených možností, kterých lze využít. Být tady, jít tam, proskočit, vytáhnout, zamilovat se, sportem protáhnout tělo, hudbou nechat hýčkat mysl... Tisíce a jedna možnost, které se před námi otevírají, až člověka jímá hrůza z toho, co si vybrat. Někdo má jasno hned, jiný váhá a přemýšlí a někdo nepochybuje o jediné vhodné volbě. Co si vybereme, to uděláme, nenecháme se do ničeho tlačit, ani postrkovat, neboť víme, že jen svobodná volba je příjemným zpestřením dne. Výběr, který tu je a je tu jen pro nás, je tedy v mnohém i obrazem nás samotných. Neb podle sebe vybírám a soudím možnosti, které mám. Tak si vyberte a určitě doma neseďte, když venku začíná konečně jaro...

Těším se ven, je to velký sen!

Ženskost

Žena, zázrak sám! Ať je jí prostá indická žena, či vyspělá anglická intelektuálka, vždy je ve své podstatě ženou. Dívkou, závislou na svých rodičích, mladou ženou, hledající lásku. Matkou, tvořící rodinné prostředí a rodící potomky. Zralou ženou s vytříbenými názory a starou babičkou s laskavým náhledem na prožitý život. Žena, která sní svůj sen, spojuje jej s ostatními a roste do nádhery i pestrobarevnosti, jako nejkrásnější motýl. Tvoří cenné zázemí a myšlenky pro své blízké, je pocitem radosti, přístavem bezpečí a ač je považována za slabou, nikdy nepodlehne slabosti jen z podstaty své ženskosti. Je silnější, než si sama myslí, chrání, brání, tvoří, pracuje, usměrňuje a hlídá to, nač mužské ego nestačí. Je ženou, kráskou, láskou plodící odvahu i statečnost. Má ženskou sílu, usměrňuje vesmírnou energii a čerpá z jejích volných zdrojů. Je tedy nejen tím, co skutečně vidíme, ale tím, co je většině očí skryto. Snad proto pozorujme ženy a učme v nás probudit onen kousek ženskosti, který máme...

Žena, zázrak sám, ať žije, žije nám!

Staromladá

Ani nevíme jak to kolem mě všechno pádí. Ještě stále se cítíme mladí, ale věru, něco na tom je, když potkáváme dospělé děti, které samy mají děti. Byť je v nás zakořeněno předsvědčení, že padesátka, žádný věk, opak je tomu pravdou. Už v "onom" obávaném středním věku se nám pomalu krátí dech, ochabuje svalstvo a myšlenky, abychom honili po kopcích. A tak se není čemu divit, že to, co bychom si měli pamatovat si nepamatujeme. Co bylo dneska ráno zhruba tušíme, ale jak jsme se cítili, když jsme byli malými dětmi na prázdninách u babičky, to si vybavíme zcela přesně. Je to až k neuvěření, ale je to tak. Mentálním věkem jsme sotva vyrostli z plenek, chronologickým věkem se blížíme k důchodu. Na něj si ještě počkáme, ale pomalu a jistě k němu spějeme! A až k němu dorazíme, tak zjistíme, jak bylo mládí krásné. Se vší tou radostí, každodenním těšením se na ráno a dny budoucí. Takže si pojďme ještě užít, dokud jsme mladí, neb staré nás nedostanou...

Buď stále mlád a měj sebe i okolí své rád!

Schystaná

Dlouhý čas se otevírá před každým z nás. Můžeme jej využít k cestě do svého nitra, za lepší a zdravejší životní cíl, nebo jako uvědomění si, že od někud jsme vyšli a někam kráčíme. Jsme těmi, které nic nezastaví a kteří mohou. Jako pára nad hrnec se proměňují naše možnosti a šance na změny, jen je nutné, je vidět a vnímat. Není možné chtít něco změnit, navrátit se ke své podstatě a neučinit kroky k této změně. Nastavit si nové mentální vzorce, rozloučit se a poděkovat za to, co bylo a otevřít dveře k novým světům. Ne, tohle není nějaký výmysl chorobné mysli, to je síla opravdovosti, energie světa kolem nás a potenciál ryzího vnitřního přesvědčení. Ano jsem tady, vím, chci a jsem ochotna to změnit. Moje mysl je nachystaná a moje tělo se těší na přímou energii vesmíru, se kterou je připraveno pracovat. Právě teď je ten správný čas. Na život, na blízké, na myšlenky, na ...

Doplňuj, koncentruj, za svým si vždycky stůj!

Uplatňovaná

Drendit jako černá ruka a přitom se nenudit i bavit. Stačí se jen trošku snažit a každý z nás to může mít. Nezáleží na věku, pohlaví či rodinné situaci, neboť obezřetným, bavícím se a klidně si užívajícím jezdcem může být každý z nás. Jsme jím vždy, když za něco bojujeme, když se snažíme někam jít, něčeho dosáhnout a s lhostejností neminout problém, který se nás netýká. Jsme jím i ve chvílích pohody a plného vnitřního uvědomění, že je nám krásně, že toto je onen okamžik pravdy, bez pochyb a dalších otázek. Jak málo a přitom jak moc? Je to jako neustále se točící koloběh světa, který nelze zastavit a pochytit v celé jeho celistvosti. Ani zábava není celistvá, pokud jí něco chybí, stejně jako hra není hrou, pokud nemá pointu. Snad proto se snažíme všichni hrát, znát jít za svými závěry a sledovat cíle, jež se proměňují. Ovšem něco podstatného zůstává, a to jsme my! Proto buďme sami sebou, nebojme se občas brebentit a drendit, i v tom je kus síly života...

Měj rád život a on ti to vrátí!

Křivděná

Křivda jako celoživotní úděl, nebo raději naděje a radost z budoucnosti? Optimismus místo pesimismu a odpouštění raději než negativní naladění. Každý z nás si může vybrat svou cestu životnem, která jej doprovází a dává potřebné předpoklady k naplnění svého snu. Pokud věříme a s radostí hledíme na věci budoucí, pak i naše budoucnost bude protkána pozitivními myšlenkami. Pokud se necháme vtáhnout do křivd a černých myšlenek, pak i naše budoucnost bude černá. Odpuštění a odpouštění není jednoduchým procesem pro nikoho, ale měli bychom jej umět vykonat. Vyrovnat se se starými křivdami a s otevřenou myslí vstupovat do každého nového dne člověka posílí. Dodámu odvahu, více důvěry v sebe sama a přinese vděčnost za život sám. A co jiného si přát? Snad jen dostatek zdraví, lásky, moudrosti a vyrovnanosti ke zvládnutí všeho, co přijde...

Neboj se odpustit, každý se může mýlit!

Automatická

Neexistuje nic, co by člověk chtěl víc, než snad být zdravý, šťastný, spokojený, fyzicky i psychicky vyrovnaný sám se sebou a ideálně naladěný na každý den. Tolik přání a nikde žádné podpůrné prostředky k jejich dosažení. A tak si člověk hledá cestu, postupně objevuje pomocné síly a zdolává překážky, které před ním stojí. Jednou je t vysoká hora kdesi v italských Dolomitech, jindy zase předlouhá přednáška ve vydýchaném přednáškovém sále a nakonec pohlazení od milované osoby. Tolik jednotlivostí skládá naše štěstí do celku, kterým je vytvářeno. Nelze se zaměřit na jednu věc, aniž bychom přestali vnímat věci související. Snad proto procházíme světem, někdy běžíme, jindy se jen vlečeme a postupně naplňujeme onu představu dosud neexistujícího já. Které je, ale není, které tvoří, ale zároveň neskutečně chybí. Je zde, je v nás, je kolem a nám stačí se jen pořádně dívat. Pohladit, uchytit a nepustit... Jen tak dosáhneme svého. Já, v mém já a pro mé já!

Neboj se riskovat, život není automat...

Poloplná

Všechno není tak černé, jak se na první pohled může zdát. Někdy se stačí odpojit od problému, dobře se vyspat a najednou už jde všechno snadněji. Ne vždycky se totiž černé myšlenky stanou realitou a tak je dobré si některé věci nepřipouštět. Jistě, člověk nemůže jít životem bez jisté zodpovědnosti. Ale zase nelze stále vidět na všem černý flek. I ten největší problém má své dno, od kterého se lze odrazit a vyrazit k pozitivní hladině. S úsměvem na tvářích a dobrou náladou se problémy zdolávají lépe, než s negativním pocitem na duši. Někdy se stačí zastavit, pustit myšlenky hlavou a jen tak pro sebe si říct, co je naše osobní představa pekla a ráje na Zemi. Jednomu začnou myšlenky okamžitě pracovat, jiný se musí zklidnit a soustředit, ale nakonec každý přijdeme na to své. S kým jsme rádi, co bychom rádi, kde je nám krásně, co z duše neradi a kde je onen pekelný střed našeho vesmíru. A jen tímto drobným zamyšlením se uklidníme, uklidíme, srovnáme myšlenky a zjistíme, že ono nebude až tak zle. Stačí najít malinkatý kousek svého ráje a postupně se k němu dopracovat...

Cesta do ráje, člověče dlouhá je!

Zdravě-hravá

Když onemocní tělo člověka, je to vždycky problém. Ovšem s nemocí duše je to ještě složitější. Není vidět, není slyšet, mnohdy nemá výrazné projevy a nemocný se dostává do zapeklitých situací. Neskutečně trpí a přeje si být jinde a jinak. Nikdo neumí pomoci a každý se dívá zlým pohledem. Tělo je jako z cukru a nic nenasvědčuje tomu, jak duše bolí. Zřejmě proto bychom neměli po každém chtít, aby se hned a vždy tvářil pozitivně. Ona totiž i duše může bolet a druhý netuší, jak moc. Bolest těla zaženeme léky, sedativy či jiným způsobem, ale toto neplatí pro bolení na duši. Tam jsou nejúčinnějšími léky radost porcovaná po kapkách. Naděje s výhledem na to, že bude líp a štěstí, které je potřeba vidět na každém kroku. Jen tak může člověk vyvést sebe i svou duši ze starostí, strastí a negativních nálad, které zahlcují jeho duši. A proto zpívej si zpívej a píseň si pěj, s dobrou náladou, zas bude ti hej...

Tělo a duše jedno jsou!