Nerovná

Život podle plánů, přesný harmonogram činností a dění, které musíme vidět, slyšet, prožít, uskutečnit. Jinak si nedovedeme ani představit svůj současný život a přesto je možné žít neplánovaně. Jen tak, jak věci příjdou, řešit je. Jen tak, jak se vyskytnou radosti, užít si je. Jen tak, jak příjdou starosti, vyrovnat se s nimi. Můžem jít, můžem snít, můžem se strachovat i radovat. Radost přijímat, sdílet i rozdávat. Stejně jako smutek rozprostřít do času, který kolem běží. Pro mnoho lidí nepředstavitelné, přesto možnost, jak jít svou cestou a v rámci každodenních starostí vyjít se vztyčenou hlavou. Jen s tím, co jsme schopni zvládnout, co můžeme mít, v co můžeme doufat a je možné chtít. Postoj, který zaujmeme nejen vůči sobě samým, ale také směrem k okolí, které pochopí, vyrovná se a nastaví zrcadlo slunci. Jeho odlesky nás doprovodí až tam, kam budou znít naše kroky a hlesne náš hlas. Dál už jen my a čas...

Neztišuj hlas, má tolik krás!

Ozývaná

Zpětný pohled na prožité skutečnosti může přinést úlevu, mnohdy však je bolestivým probíráním se zraněných částí duše. Proč jenom se nejbližší musí k sobě chovat tak, jako by jim na sobě nezáleželo? Jak jenom můžeme zavřít oči, aniž bychom se vyrovnali se včerejškem? A proč bývají rodiče spravedlivý, když jste malí a nespravedliví ve vaší dospělosti? Zřejmě je to něčím v nás, co nám otevírá oči a umožňuje vidět onu nespravedlnost ve vztahu k nám a našim partnerům. Jak ráda bych tohle všechno zahodila a věnovala se jen věcem, které jsou a které si chci zachovat. Ale ono to nejde. Pokud v sobě cítíte nespravedlivé hodnocení, skutečný rozdíl v hodnocení a přístupu ke stejným výsledkům, inu vidíte to... Takhle to nejde jít dál, mám ráda souhru a harmonii, ale ve chvílích, jako je tato musím říct, tohle nebylo fér. Takto byste se k nám chovat neměli, my jsme nic neudělali, jen se snažíme tu být pro vás. A pokud ani toto stačit nebude, pak i dnes budu usínat s pocitem neklidu a otázkou, co přinese zítřek.

Neboj se říct, ač je ti hic!

Zvládací

Běžím jako o závod,
přesto to dnes není vhod!
Raději se schovat mám,
něco já s tím udělám.

Zalezu a zavřu vrátka,
zima bude doufám krátká.
Ve vztazích i ve fraku,
projedem se k cadillacu.

Nechci moc a nemám zdání,
co všechno zjeví se za svítání.
Přesto možná doufat smím,
že k radosti vše vyřeším.

Pocity ty nechám stranou,
vždycky je to tak za hranou,
vždycky něco nesedí,
to ví všichni medvědi.

Proto hurá rychle pryč,
pohrajem si, vezmem míč,
poběháme, poskáčeme,
potom spolu upečeme.

Večer bude klidnější,
také budem chytřejší,
proto pac a pusu všem,
kteří mají rádi krém.

A těm dalším ruce pryč,
nechávám si odsud klíč.
Nepůjdu, já poletím,
k oblakům až doletím...

Mějte se jak sami chcete, spolu všechno zas zvládnete!

Klikatá

Když se hudba kroutí kolem, kroutím se s ní. Od ruky odskakují úkoly jeden po druhém a ani nevnímám, že už je pracovní doba dávno pryč. Utíká to, utíká, když nám krásně hraje muzika. Návraty do mladších let způsobují, že i práce je hotova rychleji a hned. Pookřeje duše, tělo je ohebnější a ruce běží po klávesnici, jakoby ani nevážily. Motýlí křídla se roztahují, včely poletují a vzduch je najednou vydýchaný. Po parketu se pomalu plouží zapomenuté páry devadesátých let, pro které ještě neskončilo mládí a už jsou příliš staří na zodpovědnost stáří... Nedá se nic dělat, každý musí jednou dospět, jen není nutné spěchat. Protože, až jednou půjdeš přes most života, který vede z dětství do dospělosti, není nutné spěchat. Je dobré se zastavit, podívat se na řeku života, jenž po námi tvoří víry, vlny a proudy. Jen fajn jen tak postát a podívat se kolem. Touto cestou již půjdeš naposled, nelze se vrátit. Jen bláznům jsou dovoleny návraty. Ty však bláznem nejsi, tak jdi v poklidu a pokoji. Nalézej svou cestu, objevuj, zpívej si, postůj, když budeš mít chuť, běž, když budeš muset, ale vždy s vědomím, že tohle děláš teď a tady. Znovu to již neprožiješ!

Ať jsou cesty klikaté a nebe strakaté, sám víš, kam jdeš a co máš...

Zlatavá

Zlatavě se blyští sluníčko na hladině jezera. Podvečerní teplota je příjemná a nálada se blíží k příjemnému stupni. Poslední prázdninový týden se pomalu ukrajuje a my musíme začít myslet na pravidelnost našich rytmů. Pomalu si zvykáme, dosud není nic ztraceno, neboť týden je teprve na začátku. Každý den nás čeká něco zajímavého, něco příjemného i něco nezapomenutelného. Proběhneme se Stokorcovým lesem, najdeme oslíka, tygra i pana králíka. Ochutnáme chuť pozdních hroznů a s liškou se zbavíme nepotřebných chlupů. Najdeme si nové kamarády, objevíme neskutečnou krásu horských údolí a zjistíme, jak si žijí červené pandy v zoologické zahradě. Možná to není úplný výčet, přesto se zdá, že je nač se těšit. K tomu si vždy přichystáme něco dobrého k snědku, vypijeme určitý díl sladkosti a dostaneme se i k poháru hořkosti. Není se čeho bát, cesta pokračuje, život jde dál a my s ním. Jak daleko, jak vysoko, jak hluboko? Uvidíme, rozhodně se však v tomto zlatavém přísvitu neztratíme!

Slunce v duši, to ti sluší...

Kovbojková

Kůň se řítí planinou, jezdec v sedle kopíruje koňský pohyb a na nohou se mu blýskají stříbrné ostruhy. Zvuky výstřelů jsou doprovázeny klapotem koňských kopyt a vzduchem se šíří vůně horkého slunce. Vzduch se pomalinku tetelí, kapky potu stékají po unavených tvářích a z kaňonu se náhle vynořují indiáni na válečné stezce. Divoký západ uprostřed středoevropského města není ničím výjimečným, pokud si do podoby herců obsadíme rozvášněnou rodinu. Jedni si hrají na ochránce lidských práv, jiní fandí rudochům a pár jedinců stojí jen tak mimo dění. Pozorují, co se to všechno děje a kam to všichni spěchají. Sami v skrytu duší mají svá tajemství, bolístky, radosti i starosti, které nevynáší na světlo světa. Snaží se se svým nitrem vybojovat svou bitvu, nezatěžovat a sledují, jak jiní z maličkostí vytváří kovbojky. Tito neobstojí s očím druhých, ale také nepřinesou nic, co by ostatní nevěděli. Jen drobná nespravedlnost a nejistota probuzená v myslích nestranných pozorovatelů stojí v němém údivu nad těmi ostatními. V hlavě pak zní, měj s nimi trpělivost, však víš, že oni jsou takoví!

Bez kovbojky, bos, narazím si nos...

Minulá

To je zase povedený den. Vstávání je komplikací a každý pohyb něčím, co nechceš zažít. A tohle má být sobota, na kterou jsem se tolik těšila. Inu, po celotýdenním zápřahu se není co divit. Ale rozhodně se nenechám rozhodit a pokusím se s tím něco udělat. Možná vyrazím za zábavou, možná se nechám hýčkat, možná se pokusím nic neřešit a možná se uvidí, co mohu získat. Nechám to plynou a něco se jistě z této nepříliš příjemné soboty vyvine. Večer snad budu překvapená a zhodnotím věci jinak. Pro tuto chvíli se den nevyvíjí tak, jak bych si přála a jak bych očekávala. Prostě sobota, ovšem bez sobotního nadšení. Práce se mi stává zábavou a lepí se mi na paty. Kam se porozhlédnu vidím ji. Proto budu raději snít se zavřenýma očima a teprve později je otevřu. A to co uvidím mě mile překvapí a rozveselí...

S veselou jdi za prací minulou!

Urousaná

Urousaný kožich mám,
já se něco naběhám.
Tam a zpět, přes celý květ,
jako by mi bylo pět.

Připočítám roků pár,
nepocítím léta žár,
jenom trošku radosti,
vejde k nám s tvou žádostí.

Koupíme si velký dům
díky našim sousedům.
Do něj pejska pořídíme,
zahradu si zvelebíme.

Potom už jen krása, ráj,
ať je zima, nebo máj.
Ať si svítí sluníčko,
příjde malé klubíčko.

Z huňouše a chundelouše,
promění se zas v bělouše,
kaluže mu nevadí,
rád v nich trošku dovádí.

A pak když se unaví,
lehne si zas do trávy,
bude snít svůj krásný sen,
že je opět štěnětem...

Hrajte si a dovádějte, nohy v rose urousejte!

Svodová

Kde končí hra a začíná pravý život? Nestárneme proto, že nám přibývají léta, ale proto, že jsme si přestali hrát. Přestali jsme život vnímat dětskýma očima, v plné realitě a bez příkras. Jak jednoduché bylo každičké rozhodnutí, které jsme v dětství udělali? A jak složité jsou pochody každodenního života? Je až kupodivu, že jsme mnohdy schopni ještě vnímat, rozhodovat se, pracovat a žít. Každou chvíli je před námi toliko různých rozhodnutí, která musíme udělat a jen na nás visí osud náš i našich dětí. Pokud si tuto skutečnost včas uvědomíme, znejistíme, váháme a růžové brýle nejsou již tolik růžové. Chundelatý jednorožec se ztrácí ve tmě a medvídek Pú je ve svém domečku ve Stokoricovém lese nenávratně mimo naše vnímání. Ovšem stačí je malý záblesk dětského pocitu a najednou se to kolem hemží velikonočními králíčky Hopy, Mimoňi, vílami, čerty a jinou roztodivnou havětí, která nestraší, jen dokresluje to, co právě vidíme. Který pohled je lepší? Odpověď je na každém z nás, dle aktuálního rozpoložení a momentální nálady...

Hej pane Peabody, kde máte své svody?

Chopená

Vlas k vlasu padá, jako hvězda mladá. Jen přiložit ucho k líci stačí a chomáč je na chomáči. Hroznové víno a ovoce jas, na svět je přec tolik krás. Toliko věcí, které nám stačí, jako bychom chtěli, ať déšť nás smáčí. Všechno jde sem a potom i tam, kdepak to lidi, kdepak to mám? Netuším kolik mi zbývá dnes času, než se zas dostane do mého hlasu. Smutek i zklamání, nic než kokrhání. Člověka vyhání do světa strání. Tam se zpět ohlédneš a na chvíli spočineš, než si zas popojdeš a nohou nemineš. Stopy jenž říkají, že tudy šel vítr a s ním si poradí už jen veselý svetr. Nechci se vymlouvat, na hlavu vlasy dát, chci se jen rozhlížet, kdepak je ten můj svět? Tam i zpět prochází, s radostí, s nesnází, nakonec zjistím si, že nám nic neschází. Jediné co bys rád, to už jsi našel, i když tě přepadá veliký kašel. Kostky jsou vrženy, proto už hrej, na mě se nedívej, stále se směj!

S radostí a úsměvem, klidně si mě znovu vem...

Končící

Každý příběh má svůj začátek i konec. Vzrušeně pčekáváme nové začátky a oslavujeme splněné cíle. Málokdy si uvědomíme, že s každým začátkem jsme starší a mnohem méně odolní. Následny konec je pak naší reflexí, co jsme zvládli a co nikoliv. Co jsme mohli udělat lépe  kde jsou naše nové starty. Jakoby v nás počátek evokoval zrod a konec smrt, které jsou spojeny s naší lidskou existencí. Co se zrodí, má možnost růst, kvést, rozvíjet se a košatět. A někde v budoucnu má také svůj konec, který sice nevidíme, ale předjímáme. Dnes jsme tady a zítra tam, tam někde v dáli, kam oko zatím nedohlédne. A proto je dobré žít s vědomím vlastního konce. Po naplnění všech svých plánů, úkolů a cílů. Není třeba se bát, jen si být oné konečnosti vědom!

Kde končí den, tam začíná další...

Nelepšící

Jak v začarovaném kruhu se cítí ten, kdo byl stižen letní chorobou. Horko venku, horku uvnitř a nikde není odpočinutí. Naprosto neřešitelným problémem pak je už samotné existování. Nádech i výdech bolí tak, jakoby se trhaly vnitřní části těla. Kašel dusí a nedá očím spát. Prostě nemoc, znásobená účinky horkého, ba parného léta, která nemá chuť odejít. Člověku se pak zdají dny nekonečné a hlavně noci, kdy nezamhouří oči. Ale i to jednou přejde a ve vzpomínkách zůstane. Neboť tělo rychle zapomene, ale hlava nikoli. A v zimě, až poběží zase cosi kolem, jen zamáváme, s díky, že my už to máme za sebou. Nálada se zlepší a dobrý pocit také, že to co bylo, už je pasé!

Lepšící vyhlídky, bez lékařské prohlídky...

Borůvčí

Hody, hody, doprovody,
deje borůvkový koláč dobrý,
nedáte-li koláček,
dejte aspoň knedlíček.
Nedáte-li knedlíku,
najdeme si okliku.

K borůvkám se dostáváme,
s masem si je vychutnáme,
možná také s palačinkou,
pocvičíme si tam s činkou.

Borůvky a borůvčí,
nikde žádný rozhodčí.
Kolem vůně frgálů,
jídla je pořád pomálu.

To je tak když kluky máte,
jídlo chvíli nehlídáte.
Potom chybí, ráno, večer,
ať už člověk něco peče.

Možná trocha disciplíny,
nemusí už nosit plíny.
Neb už puberta je zde
a mnohdy je vše kouzelné.

Jídlo mizí
a já s ním,
možná to pak
dokončím.

Možná to i přežiju,
večera se dožiju.

Nejvíc se pak těším zas,
až bude všemu řádu čas,
až se budem dobře mít,
společně si krásně žít!

Borůvkové mlsání, jejak velké klesání ...

Paloučková

Den jako vymalovaný, sluníčko rozpaluje vzduch a hlasy se tetelí od samého kuropění. Jak moc me bude potřeba si uvědomuji a snad proto se snažím ještě víc. Vybavím se americkým úsměvem, do batohu dám pití i svačiny. Nalodím nezbedenou chásku, všechny chlapy a vyrazíme tam, kde to miluji. Mech, naučná stezka, dřevěný chodník, posezení na pařezu a nakonec i mechové jezírko ukáže svou krásu. Jdu, míjím známá místa a užívám si každý krok. Nahoru, dolů, vodou, paloukem, lesem i pěšinou, až na palouček. Další úžasné místo, kde je nám milo, jisto a vždy je tu krásně čisto. Ani dnes tomu není jinak a po chvílích soužení je mi příjemně na duši. S plným bříškem, ušlapanými nožkami a krásnými vjemy, dosáhneme smíření s tím, co rozhodně nezměníme. A pak přichází uvědomění, že jsou věci, kterých stčí trošička a hned máš lepší den.

Palouček i mech, vyrazí mi dech...

Komorová

Nachystat, seskupit,
do hlavy nevstoupit.
Každé je k něčemu,
tohle je k ničemu.

Potkávat, přátelit,
s dětmi se dobře mít.
každému poradit,
v dobrém se posadit.

Život je houpačka,
někdy i brnkačka,
většinou dobře víš,
kam ještě jít musíš.

Dny se pak překulí,
je tu zas pondělí,
v pátek však chci mít klid,
dobře se připravit.

Hlavu si vyčistit,
nohy si procvičit,
duši si pročistit
s tělem sizacvičit.

Tak tedy přátelé,
mějte se vesele.
Užijte volných dní,
jako by měly být poslední...

Pátek ťuká na dveře, neseď doma v komoře!

Jdoucí

Hledám, pátrám, nevím co bych. Od rána jsem jako na trní. Slova běží, voda plynou a já se snažím zadržet dech k dalšímu nádechu. Výdech, nádech, protáhnout na špičky, zatnout zuby a srovna krok. Od jednoho se šinu k druhému a nemám ponětí, co všechno mě ještě čeká. Studená sprcha, zachmuřený obličej, usměvavý kolemjdoucí a sklenička na zahřátí. Snad šlápnout do pedálů, přihodit do kotle a popustit páru, dobře skrývanou pod povrchem. Maska byla nasazena, ruce se míhají sem i tam. Kde spočinou a s kým? To zatím netuším a netuší to ani ony samy. Teď je podstatné, že jsou tady s námi, že nás neopustí a nedopustí. Sice se potí a s mnohým lopotí, ale zítra se uvidí, co se z toho vykotí...

Nechej to být, může to jít!

Protože...

Další den pro kočku,
nechme těch propočtů.
Tohle se nesluší,
tahat mě za uši.

Raději pojďme ven,
užít si krásný den.
S radostí vnímejme,
co není tak zřejmé.

Že se nám převrací,
že se nám vše ztrácí,
že jsme tu na dohled,
že stačí jen pohled.

Že nejsme jediní,
že nejsme bez viny,
že jsme jen lidičky,
že máme chybičky.

Až se to přežene,
sluníčko vyžene,
chmury a bolesti,
přijdeme ke štěstí...

Nechť je to právě dnes, kdy láska zboří les!

Houpavá

Odřená kolena, lokty i uši,
přesto to dneska, každému sluší.
Otázky létají vzduchem jak šíp,
člověk tu sedí, aniž by píp!

Všechno je jasné a kouzelné zas,
ráno nás probudí veselý jas,
kolik je v životě takových chvil,
které jsou zřejmé, aniž bys pil?

Každé je kouzelné, má něco do sebe,
pokud se podíváš na hvězdy, na nebe.
Nemá však ponětí, co zítra poletí,
bude to láska, a nebo prokletí?

Není to zábava,
když není nálada,
když slova neletí,
je to jak prokletí.

Proto se bavme jen,
je to přec krásný sen,
krásný a veselý,
už není pondělí...

Ať máš vždy veselou, náladu houpavou.

Odnášená

Dovolená utekla jako voda a před námi stojí den D. Znovu otevřít dveře a vykročit vstříc dalšímu pracovnímu nasazení. Přemítat nad nesmrtelností brouka a dodržovat odpolední siestu, tak to je již věcí dávno minulou. Teď je na čase, otevřít hlavu, zapojit myšlenky a vyrazit do pracovního procesu tam, kde jsme jej zanechali plynout. Čerstvě odpočinutá hlava a mírně bolavé tělo si zvykne na pracovní tempo, jen není jisté, jak zareaguje okolí. Bude ochotno se opět přizpůsobit rannímu vstávání, večernímu ponocování, neustálému přemýšlení a shonu, který zase nastane? Inu, není cesty zpět! Volno bylo krásné, odpočinek vítaný a teď zase hurá na povinnosti. Zkoušky, testy, resty, výběrová řízení i nekonečné toky myšlenek sem tam. Ano i tak budou opět vypadat dny, které přijdou, ale nevadí. Co se má státi, to se stane a co musí přijít, to přijde. Proto vzhůru za dalším dobrodružstvím, jež vykukuje za každým rohem. I tím pracovním...

Neboj se, netřes se, vítr vše odnese!

Dohodová

Nefuč a jdi se obléknout! Pospěš si, ať už můžeme jít. Ty ještě nemáš vyčištěné zuby? A co tak se převléknout z pyžama? No tak tohle asi zná každá máma, která má doma rozpustilé, pubertálně-infantilní dítě, které drnká na její nervy, kudy chodí. Útěchou těchto hektických chvilek může být fakt, že i tohle jednou skončí. Tak, jako skončilo dětské kojení a nošení plenek. I tohle dosáhne svého vrcholu a z larvičky se vylíhne nádherný motýl. Plný barev, jiskřivých odstínů a rozměrů, který odpovídá jeho zlobení. A nás pak napadne toliko, že tohle stálo za to! Ale ta dennodenní štrapác, to už tak příjemné není. Inu, je to vždycky stejné. Jednou jsi dítě, podruhé rodič a pak prarodič. Koloběh, jenž má svá pravidla i principy nezastavíš. Svébytné cosi, co funguje a my můžeme jen pomáhat, chránit, doprovázet a čekat...

Dohoda platí, i když nás občas zchvátí!

Dušná

Mlha pokryla ráno a podzim se pomalu hlásí ke slovu. Teploty pod dvacet stupňů a drobné mrholení. Jak krásný to počátek dne, který se proměnil z horka. Tělo odpočívá, duše se vrací ke svým počátkům a vzpomíná. Na to, co bylo velmi dávno. Na to, co bylo včera a na to, co bylo kdysi, kam myšlenky jen dosáhnou. Není jasné, jak mnoho bude takovýchto dnů, ale snad přijdou i další. Vlahý podzimní den s barevným listím, zrajícími lesními plody, sběrem kaštánků a vstupem do dalšího školního roku... Bude vzdušný, dušný, veselý i rušný? Je to jedno, hlavně když přijde, ovšem vzpomínky, ty nám zůstanou.

Duše odpočívá, tělo prožívá!

Neočividná

Jako děti chtěli bychom si hrát. Na nic důležitého nemyslet a jen si optimisticky představovat svou krásnou budoucnost. Příjezd prince na bílém koni, osvobození nádherné princezny a život bez starostí až do smrti. Svět pod taktovkou vítězství dobra a spravedlnosti, která je mocnější než nenávist a smrt. Ano, i takové mohou být naše představy, ovšem po otevření očí zjišťujeme, že realita je jiná. Mocenské boje o moc útočí na velké společnosti i každého jednotlivce. To, co se zdá být tisíce kilometrů daleko, je vlastně velmi blízko. Dotek hanebných a nelidských činů ulpívá na každém z nás. Byť nejsme sami přímými účastníky, jsme s těmi, kteří za nás pokládají své životy. Za vlast, za mír, za lepší a spravedlivější svět pro mě, tebe i nás. Snad proto bychom si měli vážit všech statečných mužů a žen, kteří neváhají a nastavují svou vlastní kůži za každého z nás. Není to samozřejmé, není to obvyklé, ale je to tak. Všichni jsme součástí tohoto světa, který bojuje svými prostředky proti škůdcům a snaží se vytvářet svět krásnější pro naše děti. Může to být málo, ale přesto je nutné říci, děkujeme, jste našimi hrdiny...

V paměti mějme, co není vždy zřejmé!

Neochvějná

S odhodlanou odevzdaností se díváme vpřed. Netušíme, co nás čeká a přesto jsme plni očekávání, jaký bude další krok. V hlavách zní ozvěny hesel doby nedávno minulé a jako stín se drží v patách skutečnosti, jež nelze pominout. Proud vody se žene dál a ohromné množství čehosi je stále s námi. Nesrozumitelnost jazyků a nečitelnost vět dává tušit, že náš svět se mění. Je jiný, nový, neskutečně skutečný a přesto úplně stejný. Jsme tady my, lidé, svázáni s přírodou a ta je naším hybatelem. Bez deště, mraků, živné půdy, vláhy, lesa, bylin a rostlin nejsme schopni přežít. Rostliny, květiny, byliny a veškerá zvířena jsou s námi propojeny, dalece na obzor našeho vědomí. Malý ježek se svou poctivou chutí na žížaly, moucha vsítěná do tenat pavoukovy léčky a medvědí borůvkové pochutnání. Ač nechceme věřit mnohému, jedno je jisté, musíme zachovat v rovnováze náš život s životem našeho okolí. Neboť to je jediná možnost k novým zítřkům a dalším generacím...

Máš-li rád zvířata, umíš milovat lidi!

Předchozí

Trvalý tlak a nad sebou mrak,
copak je možné, aby žil drak?
Chrlil si oheň a pálil vše kolem,
jakoby nevěděl, že nelze žít honem.

Koním se utíká, psům se dá věřit,
co však si můžeme spolu si svěřit?
Snad jen to co chceme a můžeme dát,
abychom opět zas mohli se smát.

Není nic ztraceno,
nechci žít na černo,
létat a dovádět,
lumpárny provádět.

Smát se a mít se rád,
se psem si pořád hrát,
své kluky milovat,
okolí malovat.

Dopřej si chviličku,
vem lásku na lžičku,
nechej ji prostoupit,
líp se ti bude žít...

Ať jsi dnes šťastnější, nežli dny včerejší!

Rozpačitá

Ztraceni ve vlastním světě se potácíme od jednoho k druhému. Stále se snažíme dosáhnout něčeho, co se skrývá tam, tam před námi. Jdeme bez cíle a honíme se za chimérami moderního světa. Být krásný, mladý, bez závazků, cílevědomý, neustále usměvavý, toužící po lepším světě a nevnímat bídu těch, kteří tu také jsou. Bezcitně se prohánět na vlně solidarity a ukazovat lepší tvář, která zřejmě ani neexistuje. Jediné, nač pomýšlíme, je mít se dobře, být někým, dosáhnout zářných výsledků a přispívat k osobní slávě. Zazářit, vydržet, odolat a udolat vše, co se před nás postaví, ať je tím cokoli. Zdravého rozumu netřeba, stačí jen chtít a pak už se mít. Mnohým stačí pouhé být a za dalším se neženou. Stále jsou však vlečeni někam, kam chce proud společnosti a okolí. Snahy odolat vnadám a vnady k udolání snah, toť cíl mnoha, kteří žijí tak, jak moderní svět káže. Nechtějme však ošálit sebe, ani naše vzpomínky, jde to i jinak. Bez falše, s bezejmenným hrdinstvím a odvahou čelit tomu, co se právě nosí. Jde to, je to hodně náročné a přináší vnitřní obohacení. Stačí jen chtít!

Zkusme žít bez masky, dostaňme víc lásky...

Vlahostní

Tak, a je to konečně tady. Slibované ochlazení dorazilo až k nám. Člověk pomalinku pookřeje a den se mu zdá hned krásnější. Vzduch voní létem, příjemnou vlahou vůní posečené trávy a okolí vypadá, jakoby se probudilo z apokalyptického snu. Byť máme rádi léto a slunce, poslední spalující dny jsme prožili uzavřeni v klimatizovaných místnostech a dovolená se stala strašákem. Jak se mohu pohybovat v horském terénu, když se sotva pohybuji v nížině? Jak zvládnu vystoupat několik kilometrů do vrchu, abych mohla dosáhnout předpokládaného vršku hory? Rada nikde, zdravý rozum pokulhává, neboť s tímto nemá svou zkušenost. Snad proto je dobré, že se částečně ochladilo a my se postupně dostaneme do obvyklé pohody a nálady. Je totiž až neuvěřitelné, co všechno horko s našim tělem dokáže. Perlit kapky potu, dýchat a funět, jako rozzuřený býk, spotřebovat litry vody a způsobit otlačeniny tam, kde by je nikdo nečekal. I takové mohou být následky horkých dnů, které se dnes proměnily ve vlahost a přiměřenost.

Díky za ni a pojďme si ji užívat!

Větrná

Uběhlo několik hodin a počasí udělalo svůj oblíbený kotrmelec. Ještě včera nedýchatelný vzduch se dneska prohání kolem, jakoby chtěl zachytit dny, kdy stál na jednom místě. Rozpálené tělo je najednou promrzlé a žádá víc, než lehkou halenku. Snad si budu muset zajít vytáhnout mikinu či svetr, abych se opět zahřála. A tomu já říkám rychlá změna. Něco, co neovlivníme se proměňuje a vypadá jinak, než se na počátku zdálo. Změna se uskuteční a nakonec je jinou, než bylo plánováno. Je to zajímavý pohled na změnu, kterou už nyní odvál vítr. Co přivál víme a jak to bude dál? Tak to ještě zřejmě uvidíme.

S větrem v zádech jdeme dál, kdopadk by tu jen tak stál?

Pohovková

Relaxace není věda,
když tak jenom pro medvěda.
Odpočinek, chladný vítr?
To nás jenom smysly klamou,
horkou hlavu mám pod palmou.

Trocha deště neuškodí,
přírodě se hodně hodí.
Zvířárkům i květinkám,
přinese to velký flám.

My se dosti ochladíme,
vlhkostí se nabažíme.
Koláček a dobrý čaj,
to je dneska venku ráj.

Kofolou to završíme,
pivo sobě natočíme,
opékání, vhodný sýr,
na obloze netopýr.

Odpočinek ten je prima,
někdy je to velká psina.
Člověk potom zjistí hned,
že je to sladké jako med...

Užijte si odpočinku, požijte si palačinku!

Zahřátá

Horko tady, horko tam,
všude kam se podívám.
V noci, ráno, v poledne,
teplo na mě zalehne.

To je síla, to je tlak,
ale je to prostě tak.
Léto si to užívá,
upeče nás zaživa.

Jen ten kdo se schovává,
dobré věci dostává.
Trochu jídla, trochu spánku,
taky pití do svého džbánku.

Jak to všechno vydržíme?
Když už teď si rady nevíme?
Ježci nemají žížaly,
lidé lezou na skály.

Tropy, Havaj, horký dech,
ležím stále na zádech.
Síly nemám, někam šly,
vodu, stínek si našly.

Já si najdu tichý kout,
kde se mohu také zout,
kde už budu v klidu čekat,
až se zima přijde zeptat.

Už sem můžu, už mě chcete?
Nebo ještě pohrdnete,
ne už prosím přijď už k nám,
zchlaď náš horký, dlouhý flám...

S horkem prát se neumíme, proto doma zatopíme!

Rodinná

Všechny cesty vedou do Říma a každý člověk se těší domů. Stejně je to i u nás, kdy po dvou týdnech míříme do našeho domova. Cesta není douhá, přesto úmorné vedro a silný provoz způsobují, že dojezdový čas se prodlužuje. Ještě, že existují tak krásná místa s dobrým jídlem, jako je salaš Krajinka. Zde nás nasytí, napojí, dobře vybaví na další putování do krajů slezských. Vytrváme a nakonec se nám podaří dorazit domů. Horko je i tady, ale jsme doma. Se Šmudlou, hromadou špinavého prádla a mnoha báječnými zážitky, které se zdají neskutečné. Jen vlastní vědomí, které ví, že jsme opravdu ona milá místa navštívili, ví, že neskutečnost se stala skutečností. Prožili jsme plných dvanáct dnů na cestách, projeli třemi státy, navštívili dvě hlavní města, zdolali několik horských tatranských vrcholů a ujeli tisícdevětset kilometrů...

Pěšky, autem, lodí i lanovkou, buď sebou a nebuď bábovkou!

Plťská

Léto se dnes překulilo do své druhé poloviny a my vstoupili do posledního dne naší dovolené. Abychom pobyt zde v Tatrách dostatečně završili, vydali jsem se po stopách starých vorařů dřeva. Cesta nás vynesla až do Červeného kláštora, kde je dnes srdce všech plťárou Slovenska i Polska. Nasedáme na plť a pod dohledem statných plťařů vyrážíme cestou vody po řece Dunajec, na desetikilometrovou plavbu. Při ní se dovídáme mnohé zajímavosti z historie vorařů, codní cesty na Dunajci i běžného života lidí na Slovensko-Polské hranici. Ani si neuvědomíme jak, ale hodina a půl uteče jako deset minut. My vystupujeme v přístavu na dolní části řeky. Cesta zpět je také příjemná, neboť kopírujeme trasu řeky proti proudu a můžeme sledovat další vory, plující po řec. Po deseti kilometrech chůze a necelých dvou hodinách se nám kruh uzavírá. Stojíme tam, kde jsme ráno začali. Cestou domů, jen tak pro radost se ještě zastavujeme v Tatranském muzeu v Tatranské Lomnici, kde se potěšíme pohledem na zvířátka horských lesů, vod a strání. A pak, inu, nezbývá než se zbalit, poděkovat za vlídnost přijetí a doufat v další návraty sem i tam.

Plťařina, to je dřina...