Porážející

Zavřela se vrátka,
přišla velká hádka,
přišel černý mrak,
je to přesně tak.

To co včera bílé bylo,
to se dneska obarvilo,
to je právě světloučké,
jako peří běloučké.

Někdy se to prostě stane,
že nám vítr věc přivane,
která není příjemná,
přesto svůj objem má.

Před námi pak díry zejí,
temnotu nám nabízejí,
ale my se nedáme,
ke slunci se vydáme.

S motýlem a modrou stuhou,
poběžíme dál za duhou.
Pronikneme do podstaty,
budem dobré mámy,
táty....

A tak stále dokolečka,
probíhá ta dnešní tečka.
Nahoru a potom dolů,
sedíme u jednoho stolu.

A sedět zde zůstanem,
dokud vysílením nepadnem.
Dokud budou ruce hřát,
srdce smát se, radovat.

Ať jsou dny jak mají být, v duši, hlavě krásný klid!

Slavící

Otázka a otazník,
za slovy je vykřičník.
Za větou pak mezera,
kdo je tam ten mizera?

Kdo to tady dneska slaví?
kdo to pěkně venku žhaví?
Že by medvěd? Já to vím,
ale nikomu to nepovím.

Bílá barva, hustý kožich,
studený i vlhký čenich,
to je ten, kdo slavit má,
koho to určitě zajímá.

Pozor Franťo,
pozor dej,
s Punťou nic
nepodnikej.

Hlavně nechte dárečky,
ať z vás nejsou párečky.
Ať nejdete do salámu,
který sníme rádi k ránu.

Až ty dárky předáme,
můžete si, ne že ne,
pokoukat a pohrabat,
taťka určitě bude rád.

Do té doby, chraň vás tlapka,
nechejte si jenom zdát,
že budete dárečky
rozbalovat!

Hurá, hola, šup a hej, domu rychle pospíchej...

Myšpulínská

Nemít žádné tajnosti,
nechodit do krajností.
Být vždy dobře připraven,
nemůžeš být překvapen.

Od rána se radovat,
celou noc jen studovat.
Každý prvek poznávat,
k citlivosti se přiznávat.

Emoce opět útočí,
slzy se derou do očí,
srdce v těle,
buší směle.

To je život, to je mládí,
které se rádo vydovádí.
Při pohledu do všech stran,
najednou je odvaha ta tam!

Neboj se, vždyť jsme tu s Tebou,
i když zrovna stromy nekvetou,
zatím víme, kudy se dát,
abys mohl zase se smát.

A až jednou budeš sám,
snad zaletí Tvé myšlenky k nám.
A pak budeš Ty tím silným,
co pomáhá svým bližním...

Koloběh je stále stejný,
jen musíš být k sobě věrný,
měl bys stále vědět jak,
rozehnati černý mrak.

Potom slunce vysvitne,
všechny slzy usuší
a Ty budeš slyšet dál
naše slova do duší!

Máme Tě rádi,
jsme tu s Tebou,
ať je dobře,
nebo se mraky perou.

Ty to zvládneš, já to vím, jsi náš velký Myšpulín...

Příchodová

Pondělí je tady,
já si nevím rady,
jak to přežít jenom mám?
Když to tady nezvládám!

Bylo nám tam věru skvěle,
chci se vrátit do neděle,
chci se vrátit o týden,
prožít znova každý den.

Projíždět se, lyžovat,
o nic se nestrachovat.
Večer v klidu číst a spát,
společně se radovat.

A tak prosím, pojďme zas,
plánovat několik tras.
Těšit se a pracovat,
na volno se radovat.

Jen tak můžem společně,
mít se hezky, báječně,
užívat si, prožívat,
z fotek dál se radovat.

Proto se teď ponořím,
do všech nutných, lehkých dřin,
abych večer mohla snít
v Aprice zas být...

Díky za dny předchozí, už se těším na další, nové, příchozí!

Nadejitá

Sobota a neděle,
nechce se mi z postele,
nechce se mi vůbec ven,
chci si sníti krásný sen.

Kolik volna ještě mám?
Co s ním já jen udělám,
Copak ještě podnikneme?
Než se vrátíme do země?

Něco najdem,
to se ví,
nikdo neví,
co se smí...

A tak budem flámovat,
do večera plánovat
a ráno se probudíme,
do práce si vyrazíme.

Jeden týden, kdo má víc?
Zpívejme si z plných plic.
Sláva, hurá,už se blíží,
jaro, léto a s ním chmýří.

Odpočívat budem zas,
v hlavou plnou letních krás,
dneska ovšem půjdem dál,
pozorovat noční bál!

Neboj se a popojdi, k volnu cestou nadejdi...

Povzbuzující

Stýská se mi velice,
po italské Aprice.
Doma je vždy přece krásně,
jen nezbývá, než psát básně.

V duši snít a v hlavě mít,
ten krásný, ledový a zimní
klid.

Jen drobné malé ševelení,
když lyže do sněhu se včlení,
jen ten zvuk mě doprovází,
na cestě do běžných fází.

A pak zvuky srdci milé,
chroupání a zuby bílé.
To náš Šmudla převelice,
těší se z naší chumelenice.

Poskakuje a já s ním,
do pračky jej nepustím.
Tam jen prádlo a pak nic,
zítra uděláme trochu víc.

Dneska ještě chviličku,
nebudu mít honičku,
budu se jen drát a brát,
zítra potom radovat.
Jak jsme si to užili,
ve zdraví se vrátili...

A pak plna různé síly,
udělám do světa díry,
dokončím a připravím,
do pondělka vykročím.

Neboj se a nezoufej, s úsměvem je vždycky hej!

Foukaná

Fouká vítr, fouká směle,
proti nám si svoji mele.
My se ho však nebojíme,
na sjezdovky se vybatolíme.

U veverky, na paloučku,
vyhneme se každému hloučku.
Potom honem k Panoramice,
ať nesrazí nás ta opice.

S Aronem se pomazlit,
fotky pěkně vykouzlit.
No a potom šup a pryč,
na Palabione je dnes rychlý míč.

Od vršíčku k Magnoltě,
nestůj holka na holtě,
pojď a dej si kávu skvělou,
potom starosti tvé ujedou.

Den se krátí, pobyt taky,
vrátíme se zase tati?
Líbí se nám velice,
v krásné, milované,
italské Aprice...

Děkujeme na sto krát, budem doma vzpomínat!

Kafíčková

Síla v malém hrnečku,
dej si kávu panečku.
Italská je dobrá věru,
i když čekáš tetu Věru.

Na svahu, či v kavárně,
káva chutná náramně.
Je to totiž velká síla,
co se v koflíčku ti skryla.

A když vypiješ ji rád,
budeš rychlejší, než drak.
Budeš jezdit, budeš pádit,
s Aronem se kamarádit.

A pak večer nevíš jak,
usneš s hlavou do oblak.

A ráno pak zase znova,
čekají tě ta správná slova,
Un caffé a per favor,
bona sera, mi amor!

O kávě si nechej zdát, můžeš v klidu tancovat...

Mlsouní

Panna cotta,
velká bota,
venku letí,
spousta dětí.

Tiramisu,
utři mísu,
budem hledat,
v kapse míšu.

Potom dáme průchod
chladu,
nebojíme se zimy,
ani hladu.

Italové dobře ví,
co se jí a co se smí.
Oni prostě krásně žijí,
nespěchají, v klidu pijí.
Kávu, čaj či bombardino,
pozvou tě i na dobré víno.

A když nechceš, tvoje škoda,
najdou jiného si maroda,
který s nimi bude pít,
dobře jíst a všechno mít...

Mlsej, cukr užívej, s Italy se dobře měj!

Pizzová

Drbu, drbeš,
drbeme,
do kopce se
svezeme.

Dolů už však
jedem sami,
jako by nám
hořelo za patami.

Je to síla, je to tak,
jezdí s námi bílý drak!
On to ovšem jednorožec,
možná velký zoborožec...

Ještě že to všechno znám,
zvířátka vždy rozpoznám.
Jinak bych tu vyla dnes,
ztracená, jak velký pes...

Sláva nazdar výletu, pizzu noste, už jsme tu!

Voňavá

Voňavé zvířátko,
uděláme z vás,
copak je to mamko,
zase za podraz?

Já jsem přeci krásný,
voňavý a jasný,
tak pročpak zas ten
špás?

Sluníčko nám svítí,
vesele a jak!
My se máme krásně,
koukej na ten mrak.

Snížek bílý třpytí
se zas jako ty,
když se vůní natřeš,
nejsou pokuty.

A tak zítra pane,
půjdem zase hrát,
abychom věděli,
kdo koho má rád!

S vůní i bez, budeš náš pes...

Barhafbauová

Bau, bau,
haf, haf,
bar, bar,
ňuf,
cítím horský
svěží vzduch.

Čichám, čichám,
čenichám,
na sluníčku
usychám.

Je tu krásně,
sněžně bílo,
řada věcí,
nám tu zbylo.

Aron, Panoramica
i Magnolta,
nesedáme do kouta.

Od rána si užíváme,
radost z toho všichni máme,
ve sněhu i na sluníčku,
zpíváme si svou písničku.

Sláva, nazdar,
sněhu sílu,
ať se máme
k svému dílu.

Ať nás radost provází,
bez mráčků i nesnází.
Ať se máme všichni fajn
a užijem si hodně lajn...

Sluníčko, písničko, zdravíčko, štěstíčko, myšičko!

Baryčková

Tiché tlapky, hustý kožich,
v ruce třímám vlhký čenich.

Ruce, nohy jedou vpřed,
za horami už jsou hned.

Přes kotliny,
přes dliny,
dojedou až
do Berniny.

Sněhu hory,
slunce taky,
nikde v dáli
žádné mraky.

Proto hurá, rychle dál,
abych z auta už vstal.

V Aprice je pěkná zima,
vybalit je taky prima.
Od zítřka jen sníh a lyže,
odpoutíme se od tíže.

Starosti ty odletí,
jako špína do smetí.
A jen my tu zůstanem,
volný týden projedem...

Krásné dny i sladké sny, Bary ten tě ochrání!

Prosbičková

Oblíbených činností,
máme plno radostí,
lyže už se na nás smějí,
do sněhu se celé chvějí.

Dobalit a vyrazit,
dlouhou cestu urazit.
Potom už jen slunce, sníh,
nepojedem na saních.

Pojedeme po sněhu,
pomyslíme na něhu.
Počkáme si na pejsky,
nejsme přece za hejsky.

Pěkně se tu zabydlíme,
něco vhodného prohodíme.
Ciao, bello, come stai?
Už už vidím psíčků ráj.

Sněhově a pohádkově,
všechno je tu krásně nové,
a my si to užijem,
společně to prožijem...

Šťasné cesty, klidné návraty, jen když jsme tu, já, ty i ty!

Sladká

Každý radí,
proč ne pes?
Tohle volá
do nebes!

Žijte blaze,
žijte v míru,
najděte si
ve všem sílu.

Ta nám dodá
dobrou radu,
do hrnečku
marmeládu.

Se sladkostí,
se srdcem,
vyzrajeme nad
blbcem.

A pak už jen
teplo, klid,
můžeme se
soustředit.

Na sebe a
na vše další,
co k nám
neodmyslitelně
patří.

Copak je to?
Nepovím,
jen Tobě to
prozradím...

Nastav ucho, šeptám slova, nebudu je říkat znova!

Riskovací

Ráda sním a ráda bdím,
za sluníčkem je vždy stín.
Co je na tom zvláštního,
že vybereš si nejlepšího?

S ním pak chceš být ráno,
stále,
i když víš, že budeš mít
na mále.

Stejně všechno riskuješ,
na ostatní rezignuješ.
A pak někde v běhu let,
zjištíš, jaký je ten svět.

Jezdíš tam a létáš zpět,
abys poznal celý svět.
Rád se vracíš, kde ti milo,
kde se dobře žilo, bylo.

A tak to má věru být,
že někde musíš zakotvit.
Někde musíš mít svůj ráj,
ať je zima, nebo máj.

Proto občas zariskuj,
je tp přeci život tvůj,
Ty jej musíš objevit,
v něj si svoje zakotvit.

My už budem jenom stát,
v duši doufat a Ti přát,
aby Tvoje budoucí,
bylo jako naše živoucí.

Neboj se a neváhej,
do světa se hrdě dej,
doma vždycky najdeš klid,
když budeš potřebovat polebedit.

Pro nás budeš vždy jen ten,
kdo rozzářil nám noc i den,
kdo dal nám sílu poznání,
že ve třech je to pravé jásání...

Ať už půjdeš tam, či zpět, neboj se vždy u nás posedět!

Posléze...

Tohle se mi nestalo,
moje psaní zaspalo,
nechtělo se probudit,
musela jsem hůlku vzít.

Prsty běží po klávesách,
jako mraky na nebesách
a já už teď dobře vím,
že nic takového nedopustím.

Každý den je nutné psát,
taky se pak radovat.
Trochu vzruchu prožívat,
aby jeden druhého měl rád.

Tak to prostě dneska chodí,
že nápady se těžce rodí,
když se ovšem vyvrbí,
sedíme jak na trní.

Proto pišme, pišme dál,
aby každý byl svůj král,
aby všichni věděli,
že po neděli je pondělí.

A tak pořád dokolečka,
zní nám v uších tahle tečka.
Možná také otazník,
pozor už jde zákazník....

Opožděná, ale přece, voda teče stále v řece!

Namáhavá

Prádlo, jídlo,
velké šídlo,
na ruce si
dáme mýdlo.

Do ručníku,
do utěrky,
večer půjdem
na veverky.

Dneska blázním,
zítra nespím,
tohle všechno
přeci nesním.

Od pondělí do pátku,
prožiju si pohádku.
Nakouknu do světa snění,
ještěže se všechno mění.

Dneska teplo,
zítra mráz,
dolů vede
dlouhý sráz.

Ničeho se nebojíme,
všechno dobře promyslíme,
naplánujem balení,
venku se to zelení.

My však ještě vyrazíme,
na svahy a sjezdovky,
možná večer objevíme
na obloze pendlovky.

Tak se mějte,
užívejte,
dosyta se všemu
smějte.

Smích,
ten přeci pomáhá,
s ním nic není námaha...

S úsměvem jde všechno líp, to pak zvládneš i ten Říp!

Pobízecí

Číst si, trochu povídat,
ovoce si pojídat,
chřipce se tak vyhýbat,
doma věci rozhýbat.

Neděle je plném běhu,
venku leží troška sněhu,
na kalužích tenký led,
pojďme ven se prohánět.

Nebudeme přeci znovu,
trávit den v pracovním shonu,
raději si vyrazíme,
přírodu si objevíme.

Vlka, lišku, zajíce,
ty máme rádi nejvíce,
možná taky medvěda,
takhle kolem oběda.

Kdo z koho pak půjde ven,
když to je jen krásný sen?
Netušíme, uvidíme,
fantasii poškádlíme.

Teď však rychle pospěšme,
na hory se vydejme,
tam nám bude krásně,
hej,
nikdo už dál nemeškej!

Popojedem, posedíme,
v klidu sobě poležíme,
a pak s dobrou náladou,
vyrazíme za zábavou...

Neděle je krásný den, všichni chtějí rychle ven!

Jezdivá

Koukám ani nevím jak,
někde se vzal černý mrak.
Rajčata a okuríny,
půjdem spolu do skupiny.

Za pár chvil a krátkou chvíli,
pojede se okruh bílý,
pojede se lyžovat,
to máš přeci tolik rád.

Dneska, zítra, další dny,
nesmíme být nemocní,
abychom se dobře braši,
připravili na cestu naši.

Afrika i Aprica,
divoká je jak štika,
úsměvem nás provází,
bez lyžařských nesnází.

Tak se snažme, ať jsme tam,
kde to dobře stále znám.
Ciao a dobrý den,
zítra zase pojedem...

 Neboj se a hurá ven, poběž hezky za sluncem!

Nachytaná

Ika, tika, didaktika,
z učení mi hlava tiká.
A co teprv ze psaní,
budu lovit lachtany.

Nejdříve však cíle mám,
že se jen tak nevzdávám,
že to dneska doťukám,
ať už to pryč z krku mám.

Slova, cíle, délky básně,
nad hlavou mi letí třásně.
Na cíl se pak zaměřím,
v duchu si je ověřím.

A pak si tu v jedné chvíli,
senioři objevili.
Kde se vzali, tu se vzali,
z okna na mě zamávali.

Já si říkám, co teď s tím,
cíle už se nepustím,
půjdu za ním z plných plic,
popoběhnu ještě víc!

Za chviličku, už jsme v cíli,
co před lety jsme vytýčili.
Uteklo to, nevím jak,
duše letí do oblak.

Teď už zbývá jenom říci,
že uchopíme svoji lžíci,
dáme se hned do jídla,
aby nám nevystydla.

A teď sbohem,
šáteček,
ukliďte si
byteček...

Cíle sem a cíle tam, všude je já nachytám!

Zvířecí

Sobi, psi i slepice,
líbí se mi velice,
zvířátka mi rozumí,
i když hovor nešumí.

Filip, Bruno, Aronek,
dostanou vždy bonbonek,
Šmudla kousek mrkvičky,
Želvák zase kuličky.

Je to jako návrat domů,
když dívám se do koruny stromů,
když vidím pejsky pobíhat,
chtěla bych si jenom hrát.

Chtěla bych být dítětem,
s Fifinkou, mým morčetem,
s Barrym zase v boudě jíst,
špek a u toho si společně číst.

Dětská léta jsou však pryč,
nezahodím od dětství klíč.
Díky tiché řeči zvířat,
mohu dětství stále vídat,
mohu se jen radovat,
neboť vím,
že každý živý tvor
mě má rád.

My si spolu rozumíme,
beze slov se propojíme,
stačí jen se usmívat
a Barry na mě počká rád...

Nepodceňuj sílu zvířat, nemusíš si pak záda hlídat!

Nomen omen...

Jméno, tím to začíná,
tím Tě osud zaklíná.
Petr, Pavel, Markétka,
Jana, Ondřej, brunetka.

Během let se s ním sžiješ,
mnohé skutky si prožiješ.
A pak náhle procitneš,
že všechno byla jen okolní lež.

Tvoje jméno je Ti skryto,
v nitru duše stále spí,
jen Ty sám jej můžeš slyšet,
jak ti krásné tělem zní...

Jarní vánek, Zimní sníh,
Tančící vítr v oblacích,
nebo možná Brunem jsi,
neboj se, i mě je ctí!

Neb každé jméno sílu má,
trochu nám jí podává,
doplňuje, dočerpává,
s klidem duše úsměv dává.

Tak ať už jsi tím, či tou,
jméno, to Ti nevezmou,
pyšně se s ním procházej,
na hlupáky se jen směj!

Jméno může s námi být, dodává nám pověstný klid...

Úterková

Nehledej a klidně běž,
všechna slova nejsou lež.
Poznáš mnoho pravých ,
která v životě ti sluší.

Otevřené oči měj,
radostí mě provázej,
s náladou se usmívej,
vždyť životu je stále hej!

Ruku v ruce, stále spolu,
jdeme od jednoh stolu,
putujeme stále dál,
kdopak by to předvídal?

Tušení jsme možná měli,
s láskou jsme to všechno chtěli,
s dobrou vůlí, vlídným slovem,
putujeme za svým rovem...

Teď však víme mnohem víc,
že sám je člověk míň, než nic.
Že pouze s někým, kdo má rád,
má cenu, když život ztratí řád.

A pak už jen vytrvat,
hory, doly překonat.
Mnohému se naučit,
láska je tak krásný cit!

Díky za ta všední rána,
kdy se cítím, jako dáma,
kdy jsi se mnou a já vím,
že nejsi jen pouhý stín.

Ruka v ruce spočine, jenom spolu skončíme...

Chytrolínová

Efektivita, relativita,
negativita, objektivita,
aktivita, vitalita,
to je pěkná banalita.

Slova letí kolem nás,
ať je horko, nebo mráz.
My se jich však nebojíme,
jedno, druhé uchopíme.

S některým si pohrajeme,
k dalším zase dozrajeme.
A tak stále dokola,
zní nám stejná kapela.

Píseň, báseň, celá kniha,
slovy se to kolem míhá,
stačí jedno zachytit,
potom budeš věčně žít.

Nebo také zestárneš,
aniž slova ovládneš.
A na sklonku svého žití,
budeš jenom plná bytí,
s láskou stvoříš živobytí,
trochou spánku,
málo vánku
usneš večer
na červánku.

Slova znít pak budou dál,
jak by si každý z nás přál...

Nebojme se slov, jsou vždy plná chytrých sov!

Miloučká

Padá voda, padá z nebe,
dívám se a vidím Tebe,
moje oči přesně vědí,
co je správnou odpovědí.

Ruku v ruce vstávat, lehat,
někdy nechat věci běhat.
Jindy zase řešit hned,
než by z toho byl jen led.

Po stopách se někdy vracet,
jednou šetřit, pak zas utrácet.
S úsměvem a šťastným srdcem,
být si matkou, dítětem i otcem.

Každé ráno chtít se smát,
do oběda lelkovat,
pak si s vervou sobě vlastní,
oslaviti den svou básní.

A tak stále dokolečka,
než tu zbyde jen ta tečka.
Smítka na mém polštáři,
úsměvem mě rozzáří.

A to proto, že už vím,
že jsi víc,
než můj stín.
Jsi tu stále,
jsi tu rád,
jsi náš velký kamarád!

Krásný den a šťastný lov, ať je milý, plný slov...

Mámová

Romantická nálada a klidné potěšení se vloudily do mé mysli. Uklidnění a pomalost pohybů se projevuje v reakcích na skutečnosti, které dnes hrají svou roli. Není mi jedno, co a jak se uděje, ale s mnohem větší mírností a smířlivostí se dívám do budoucnosti. Máme další měsíc, nového roku a do konce zbývá už jen několik větších kroků. Budou mílovými kroky, nebo jen opatrnými krůčky vpřed? Upokojí se pak plně mysl a nalezne konečně svůj klid? Nebude muset běhat, bloudit a pokračovat v nekonečném prostoru životů, až do skonání světa? Netuším, jaká je odpověď, ale vím že ji v mnohém ovlivním. Tím jak budu, s kým budu a kam půjdu...

Nechte mě jít, dnes potřebuji svůj klid!

Botičková

Modrý sníh
a žlutá tráva,
zítra bude
velká sláva.

Dneska je však velký den,
pojedeme všichni ven.
Pojedeme na hory,
koupíme si bačkory.

Koupíme si čaj a kávu,
pustíme se mimo davu,
poběžíme tam i zpět,
objevíme celý svět.

Nebe, slunce, bílá mlha,
na obloze stojí duha,
na svahu je sněhu dost,
jezdíme si pro radost.

Hluboký sníh ten je prima
a je na něm velká psina,
padáš dolů, nevíš jak,
spadneš přímo na čumák...

Hvězdy, hvězdy, hvězdičky, mám vás plné botičky!