Nestrašivá

Prší a prší,
smutek na duši.
Vítr se mele,
s deštěm se pere.

Neděle smutná je,
nepustí do kraje,
slunce a teplíčko,
poroste políčko.

Máj se dnes překulí,
do hloubi údolí.
Zítra se probudím.
do slunce vyrazím.

Za prací, za květy,
co řádně zality,
porostou,
pokvetou,
hnány jak
raketou...

Nezlobit,
přírodu pokropit.
Vodou se nabažit,
od dalšího dne
pak teploučko
opět
mít!

Nejisté počasí v neděli nestraší...

Mangustí

Růžové pápěří na dlouhé nožce, šedavá husa labutí, dovádějící a snídající červená panda. Malí, středí i velcí kozlíci požírající křupavé dobrotky přímo z ruky. Morčata všech barev a různorodých účesů, malí i velcí kralíčci ušáčci. Prasátka i větší prasnice, skotské náhorní tele i lvice, lvi a binturongové. Hroch s hrošicí pasoucí se na trávě, sloníci a slůně, kačeři, mandrilové, žirafy i zebry. Kvákající žáby, líně se povalující antilopy a zevlující lemuři. K tomu cestičky lemované rozkvetlými rododendrony a zelenajícími se stromy i nepropustným vodním bahnem. Za rohem mangusty a medvěd ušatý, sovice sněžné i serval či kočka rybářská. Na samém konci losice, oslíci a jedna krásná oslice. Výlet jak má být, na každém rohu zvířátko, nadšený obdiv a relaxace zároveň.

Neboj se buše, potřebuje to tvá duše!

Vykračující

Tolik si toho od života slibujeme. Na začátku jsou krásné představy a ještě krásnější vyhlídky. Všechno se dá splnitelné a každý kousek nebe krásně modrý. Časem však zjistíme, že nejsou všechny věci připraveny tak, abychom jen mohli sklízet ovoce. Musíme přiložit ruku k dílu, snažit se, opatrovat, ošetřovat a opečovávat. No a někde na konci tohoto dlouhého procesu je ono slastné kousnutí do jablka sváru. Vida, tohle jsme si nepředstavovali! Vždyť všechno je přeci tak jasné, přímočaré a bezproblémové, když stojíme na startovní čáře. Nic není jasnějšího a viditelnějšího, než bílé světlo přímo tam za nosem. Že pro samou radost a nadšení nevidíme překážky, hluboká údolí a příkrá stoupání. Inu i to se stává! Žádný učený z nebe nespadl a chyba je od toho, aby se dala napravit. Jen my lidičkové jsme přesvědčeni, že všechno bude dobré a to bez práce i velké námahy. Že tomu tak není, brzy zjistíme. A jsme opět tam, kde jsme byli! Nedůsledná výchova, bláznivé přesvědčení, mladické nadšení ...

Pokračuj a dál si světem vykračuj!

Blejsknutá

Na slunci leskne se, na duši teskno je. Život se probírá k normálu a přesto je toho pomálu, z čeho může mít člověk radost. Chodit, bloumat a prohlížet stejná místa není zrovna to, co potřebujeme. Vyrazit na cesty, užít si výletů do přírody, čerpat sílu z venkovních aktivit, to je to pravé, co povzbudí na těle i na duši. Přesto je náš svět jiný. Vnějším pohledem stejný, ale uvnitř cítíme, že se něco podstatného změnilo. My sami jsme se změnili, jsme více vnímaví na své okolí. Všímáme si a upozorňujeme na skutečnosti, které by se dít neměly. Halíme si tváře a odkrýváme tělo, abychom si alespoň tošku připadali normální. A já si říkám, co je normální? A můžeme být normální v tomto prostoru? Je nezbytné, abychom byli normální? Kdo je normální? Podle čeho se normálnost určuje? A kdo ji vlastně stanovuje? Vidím, že normální je být a ještě normálnější v tomto normálnu žít...

Třpytit se a lesknout, normálně se blejsknout!

Krádeživá

Na životě si krademe chvilky na mnohé. Většinou na činnosti, o kterých víme, že je máme rádi, ale nezbývá nám na ně dostatek času. Ukrádáme ze spánku, abychom si mohli číst. Loupíme v moři běžnosti, abychom zažili něco nevšedního. Plánujeme dny, abychom získali dostatečný pocit naplnění a získáváme minuty, které vyplňujeme vším možným. Tak procházíme ode dne ke dni, staráme se, pečujeme, pracujeme, litujeme, vkládáme a pozorujeme, jak si to svět kolem nás pádí. Nevadí, když nestihneme uskutečnit vše. Není ovšem na škodu mít sny a snažit se o jejich naplnění. Jak jinak bychom se dokázali každý den ráno probudit, postavit, usmát se, nastartovat a vykročit vstříc očekávaným i neočekávaným skutečnostem. Nemusíme se cítit jako zloději a loupežníci, pokud ušetřený čas využijeme s rozvahou a láskou. Na vše co nás rozvíjí a přináší nadšení z vlastního já...

Svůj čas si střež, to není krádež!

Životová

Co je smyslem života? Svobodný pohyb po vlnách zkušeností, dovedností, zážitků či pocitů? Hledání pevného bodu, těžiště a východiska pro stabilitu v sobě samém? Zřejmě je to v nalezení pevného bodu s jasnou vizí, která doprovází náš život. Díky němu jsme schopni pohnout celým svým svobodným vesmírem. Dokážeme využívat svou intuici a rozum směrem k vlastní životní spokojenosti. Život je jeden velký děj, hra. Soubor činností, kde máme každý svou roli. Hrajme ji s chutí a nadšením, protože jen tak docílíme vlastní spokojenosti. Ať už jsme právě veselí nebo smutní, vězme, že jaké cesty si zvolíme, takové si je uděláme a takové je budeme i následně mít. Smysl života není jen v tom, co si sami myslíme, ale i v tom, co sami vytvoříme...

Buď sám sebou a buď jím rád!

Pohádková

Kdyby existovala možnost, jak prožít den v těle oblíbeného literárního hrdiny, kým bychom se stali? Byli bychom chrabrými rytíři v lesklé zboji, vysvobozující zakletou princeznu? Nebo bychom byli křehkými panenkami, utlačovanými svými sestrami? Možná jen prostým, leč velmi filozoficky založeným medvědem s malým rozoumkem a velkým, stále hladovým bříškem? Snad víceokým mimoněm pachtícím se za dalším zlodějským dobrodružstvím? Příliš mnoho možností a jen jedna možnost volby. Když tak nad tím přemýšlím, jistě bych se chtěla občas proměnit v někoho jiného. Ale po většinu svých dnů jsem šťastná tím kým jsem, s těmi, které mám. Jak bych mohla žít bez úsměvu a milého škorpení se? Jak bych dokázala prožít den bez nádherného pošťuchování a laskavého oslovení? Proto jsem ráda, že jsem kým jsem! A jen občas zavírám oči a sním si svůj pohádkový sen...

Snít je krásné, ale jen nad životem jeden žasne!

Podílnická

Přemýšlíte někdy o věcech mezi nebem a zemí? Pátráte po podstatě světa? Chcete vždy pochopit to, s čím se právě potýkáte? Pak jistě víte, jak těžké je obstát v normálním světě ostatních lidí. Běžný lidský život není o množství myšlenek, ale hledání co nejrychlejší cesty vyřešení každodenních problémů. Nestarat se, nezajímat se, nevyčnívat a hlavně cestou nejmenšího odporu být. Je to cesta mnohých, které ve svém životě potkávám. Děsí mě, že takový přístup je běžný u stále mladších lidí. Že otupíte na stáří a mnohé problémy už raději neřešíte, pochopím. Jak ovšem může mladý člověk v životě jen tak být. Čekat, až mu většina věcí spadne do klína, nechat se vést za ručičku systémem či rodiči, očekávat jen výhody a nemít žádné povinnosti! To jsem nikdy nechápala, nechápu a zřejmě ani nepochopím. Jelikož beru jako důležité, aby k cíli vedlo úsilí toho, který k cíli míří. Jen tak si totiž můžeme vážit výsledku, protože jsme se sami na jeho tvorbě podíleli...

Podílej se a tvoř, svou lenost umoř!

Poslechová

Počasí jako na obrtlíku změnilo svou tvář. Včerejší rozzářený a slunečný den je ten tam. Dnes se příroda myje od pylového povlaku a zalévá každičkou píď své budoucí úrody. My jen s nostalgií vzpomínáme na čas, který mohl být jen náš. Uzavřeni ve vnitřních prostorách, připoutáni k povinnostem čekáme, zda se podaří uskutečnit alespoň drobný výlet. Je celkem jedno kam, hlavně abychom se dostali ze čtyřech zdí, které nás stále obklopují. Jiné roky jsme již měli v tuto dobu za sebou mnohá poznání i staré cesty. V nohách již mnohé jarní kilometry, ale letos se nám to nějak nedaří. Od počátku roku jsme v jednom neustálém vleku událostí, které jsme nezapříčinili, ale velmi nás ovlivňují. Byť na tom nevisí naše štěstí, spokojenosti nám současný stav nepřidá. Přeci jen milovníka přírody, venkovních procházek, krásných květinek, horských výhledů a prošlapaných bot neuspokojí jen cesty do práce a zpět, koloběh u plotny, žehlícího prkna a domácích prací. Takže přírodo, vesmíre, prosím dej nám čas, abychom i my se mohli nadechnout a volněji dýchat!

Z hluboka nadechnout vnitřní hlas poslechnout...

Úmyslová

Sny a touhy schované pod polštář. Odkládané radosti na dobu dávno minulou. Každou minutou se blížíme k dalšímu dni a přání mizí v našich šlépejích. Přesouváme na neurčito věci, které nejsou důležité a plníme jen ty skutky, které jsou skutečné. Nemyslíme na věci, které se stávají a proháníme se krajinou nutností. Víme, že dnes se již nebude konat, ale zítra, zítra snad už najdeme odvahu k realizaci toho, co nás láká. Někdy stačí jen vědět, jindy je nutné rozpoutat boj, aby bylo dosaženo cíle. Jen sny se choulí po víčky a čekají na své uskutečnění. Sním či bdím? Je to jen sen, nebo se blýská na lepší časy? Nejsou jisté kročeje, ale peřeje se valí dál. Ať jsme vstoupili do proudu, nebo stojíme stále na jednom z břehů. Váhání odvahu rozhání a hrůzu nahání. Sny se musí plnit, aby život měl ten správný smysl...

Úmysl, výmysl, nesmysl?

Komplikovaná

Neskutečně se pachtíme za svým. Procházíme dnem i nocí temnými lesy, abychom na konci uviděli světlo. Zářící kotouč slunce, které je připraveno osušit každičkou slzu na našich víčkách. Barevný kaleidoskop, čtyři slova, táhnou se tam a zpět. Není čas na velké přemýšlení, nutno jednat. Být, vnímat, probíhat, nestát a stále žít! Jedno je proměněno do druhého, dnešek je zítřkem a včerejší čas se stal voláním budoucího. Jen tak je možné být v našem světě bláznovství, jež nespadá nikam a prochází vším. Cesta? Nikoli jen krok za krokem, nemá cenu napínat síly, nezměníme nezměnitelné, jen umoříme již tolik soužené. Snad proto buďme tím kým jsme. Stůjme si za svými pravdami, přemýšlejme o svých chybám a radujme se z úspěchů. Nic dalšího nelze činit, protože kroky naše jsou nevyzpytatelné...

Mířit, jen láskou se pýřit!

Samotná

Samota se motá kolem a rozevírá svou náruč dokořán. Zavíráme oči před temnými údolími a hledáme příležitosti k naplnění dne. Samota však není něčím, čeho se máme bát. Je možností k uzavření se před světem, k izolaci od každodenního ruchu a stresu. Je způsobem nalezení cesty k vnímání sebe sama a blízkého okolí v plné pozornosti. Je duchovní cestou do centra našeho srdce, může inspirovat a ve své nádheře odhalovat krásu sebe, všeho a všech kolem nás. Vnímání samoty má být dobrodružnou výpravou za poznáním vnitřních krajin, odhalení zářivých i temných částí sebe sama. Má být plnohodnotným způsobem naplnění duchovní podstaty spojení s vesmírem i všehomírem kolem nás. Samota je tím, co můžeme milovat, pokud dokážeme milovat. Můžeme ji vyhledávat, pokud umíme hledat a najdeme ji vždy, když hledáme pravou cestu poznání. Abys mohl být sám, musíš se umět mít rád. Jen tak dokážeš být sám se sebou i sám sebou!

Samota, je duše dobrota...

Nalézající

Vyvážený příjem a výdej, v tom tkví kouzlo krásy. Jednoduché pravidlo, které přináší své ovoce. Nemusíme se trápit tím, co je jasně dáno. Nemusíme hledat brouka v hlavě, stačí jen trošičku chtít a úspěch se dostaví sám. Nic složitého v přeorganizovaném světě čísel, technolgií a plného nasazení. I nám postačí usmívat se, užívat si, posedět a poohlídnout se tam, kde zatím nikdo nehledal. Najdeme mnohé, zjistíme netušené a objevíme skutečné. Je to jen o vlastním nastavení, určení hranic a mezí, ve kterých se chceme pohybovat. Nejsou nutné obrovské zásahy, protože všechno máme přímo před sebou. Stačí jen chtít a vše nač pomyslíme, můžeme mít...

Snaž se a jdi, co nejvíce najdi!

Vyplněný

Každý toužíme po štěstí a naplněném životě. Každý také vnímáme onu hodnotu jinak a přesto stejně. Život je jako obrovský džbán, který svými skutky naplňujeme vším, co je pro nás důležité. Kvalitními mezilidskými vztahy, smysluplnými činnostmi, radostnými povinnostmi i podstatnými zájmy. Také nesmíme zapomínat na odpočinek, relaxaci a klidnou mysl. Abychom dokázali naplnit svůj pohár vším, co je důležité, musíme dbát na úklid a seřazení. Nesmíme si život naplnit nepodstatnými věcmi a čekat, že bude šťastný. Jen láska přináší život, je součástí každé lidské bytosti a je přítomna i v celém vesmíru.  Nezapomínejme na své zařící světlo v miliónech odstínů duchových barev. V této záři je vše jedinečné a zároveň všeříkající, splývající v jednotě, lásce a souznění. Naplněný život má a může mít tolik podob, kolik je lidiček na světě. Ovšem v jádru všichni směřujeme jen k jednomu...

Miluj a budeš milován, napňuj a budeš naplněn!

Srdeční

Všechny cesty někde začínají a někdy končí. Jako život, který počíná zrozením a končí ve smrti. Vlastně si ani neuvědomujeme, že každý krok, který učiníme, je krokem cesty. K dnešnímu obědu, k postavení domu, k prostému lebedění či vyšší moci. A tak neuvědomujíc si kráčíme každým dnem, minutou i sekundou za tím, co jsme si předsevzali. Na svých cestách se potkáváme, míjíme, střídáme a proměňujeme. Jednou jsme poutníci, jindy doprovázející. Někdy váháme, jindy směle a s odvahou kráčíme vstříc novým začátkům. Končíme i začínáme, procházíme i odpočíváme. Tak stále a pořád dokola, než pochopíme. Štěstí, lásku, porozumění a souznění nenajdeme cestou, tu musíme mít uvnitř sebe sama. Cesta nás dovede jen k lidským dílům, svá vlastní díla a poklady nosíme vždy s sebou. Stačí pořádně otevřít oči, srdce a duši, neb těm láska sluší...

Můj pohled je tam, kde své srdce mám!

Brachová

Lidská společnost se propadá do strachu. Před několika lety se ještě zdálo, že naše možnosti jsou neomezené. Lidské výtvory budují lepší svět a nic nehrozí živým osobám. Každý člověk měl právo mít stálé zaměstnání, mohl vytvářet svůj vlastní svět v rodinném kruhu. Od prahu dospělosti jsme věřili v sílu ekonomiky, kterou jsme vždy využívali k zabezpečení své budoucnosti. Budujeme zářnou budoucnost sobě i svým dětem a jsme ovládani pocity stability, naděje a prosperity. Žádný černý mrak na obzoru a nic nenasvědčuje narušení poklidného života. A přesto zažíváme mnohé události, jež mění stávající svět a vytváří novou éru. Mimo nás, mimo naše možnosti, pouze s vědomím, že takto to muselo být. Od jistého okamžiku se obavy stávají součástí tohoto světa a jen málo lidí dokáže nalézt cestu ven. K opravdovým jistotám, novým hodnotám a opravdu plnohodnotnému životu. Den střídá druhý a každý máme tendenci vzhlížet k vyšším autoritám, s prosbou o pomoc. Zapomínáme, že strachy, obavy a krize jsou také cestou. Ta vede přímo a nese s sebou nutnost vypořádat se s dennodenností. Stačí se zastavit, z hluboka se nadechnout a s jasným rozumem zahat negativní pocity z vlastní duše. Vnitřní strach je totiž největším nepřítelem každého z nás. A tak se nebojme pozorumět svým strachům, čelme jim s rozvahou a nahlížejme situace z takové perspektivy, které jim přísluší. Jen tak dostojíme tomu, co obsahuje odvaha, kreativita, moudrost a vnitřní souznění.

Neboj se strachu můj starý brachu!

Světová

Svět je tak krásné místo k životu, navzdory všem překážkám a nesnázím, které nás potkávájí, nebo si je sami vytváříme. Rozkvetlé louky, zasněžená údolí, dechberoucí vrcholky hor, dlouhé pláně, suché pouště a vlhké deštné pralesy. Všehochuť. Pro každého má svět přichystáno něco krásy. Nikeo nepřijde zkrátka a každý si najde svůj koutek. Plný toho, co má rád a co mu vykouzlí úsměv na tváři. I nás těší, když vidíme rozkvetlou kopretinu, která se třpytí na slunečním svitu. Stejně jako když stoupáme do prudkého kopce, který se zdá, že nikdy neskončí. To naplňuje duši krásou a štěstím. Netušeným, silným a skutečným pocitem, který zesiluje, čím více jsme spojeni s těmi, s kterými kráčíme. Svět je krásný, když máš s kým putovat...

Putování, světa poznávání!

Důvěřivá

Sdělit, nesdělit? Umět se podělit o část vlastního nitra s někým, komu důvěřujeme. Pro někoho naprosto samozřejmá věc, pro jiného nepředstavitelný životní krok. Jak procházíme životem hledáme nejen druhého člověka, kterého chceme mít rádi, ale také doufáme, že potkáme osobu důvěrníka či důvěrnici. Naši osobní vrbu, které se upínáme v dobách kouzelného zamilování i v čase smutného zklamání. Svěřujeme se s tajným přáním, s nejniternějšími pocity radosti i bolesti. Sdílíme společné zážitky a prožíváme různá dobrodružství. Pokud je vrba stálá, vyhráli jsme! Pokud přestojí všechny životní peripetie a veletoče, pak jsme uspěli na plné čáře. Provází nás od samotného zrodu naší důvěry, až ke konci života. Většinou se ovšem stává, že ve svých životech lidi potkáváme, poznáváme, sdělujeme, opouštíme, znovu hledáme, nacházíme i ztrácíme. Po uvážení se svěřujeme těm, kterým důvěřujeme a mnohdy jsme pak opuštěni na cestě. A nakonec zjišťujeme, že to, co jsme tak dlouho hledali není nikde daleko. Je to přesně tam, kde jsme my. Uzavřeno hluboko v nás, po celý dlouhý životní čas. Jediný, komu lze v životě důvěřovat s plným vědomím důvěry, jsme my sami. Od nás vše začíná a také s námi vše naše končí...

Důvěřivá buď, s čistou hlavou suď!

Hrdá

Krok sem, krok zpět. Stále někam kráčíme. Sledujeme různé cíle a směřujeme za určitými metami, které jsou pro nás podstatné. Někdy váháme, zda zvolená cesta je tím správným krokem. Jindy odvážně vyrážíme vpřed a nebojácně se vrháme dál, abychom zjistili, co dalšího nás čeká. Každý kout je opředen mnoha tajemstvími, která je potřeba prozkoumat. Většina zastavení je vzpruhou na cestě, která někam míří. Bezbřehé bloumání a potloukání se není ničím, co potřebujem znát. Práce, činy, myšlenky, vnitřní poznání a vědomí, které povzbuzuje, je směrem pro mnohé z nás. Vidíme, slyšíme, tvoříme, řadíme, čelíme, členíme a většinou se ani nebojíme. Víme, že zvolená cesta je jednou ze sta a nikdo jiný, než my jí nemůže jít.

Hrdě vyrážím, kilometry urážím!

Značná

Od okamžiku k okamžiku střídá se život. Plyne, bublá, klokotá, jako voda v horském potoce. Jednou studená, že ruce mrazí, jindy osvěžující v horkém letním dni. Na tvářích střídá se úsměv a zadumaný výraz hlubokého zamyšlení. Všechno je kolem propojeno na vlně radosti, či smutku a my se s pocity čehosi neuchopitelného vnořujeme do světla i temnoty. Uvolnění střídá stísněnost, pokora pýchu, vzlet svůj pád. Jsme součástí koloběhu ničeho i všeho, co nás přesahuje a naplňuje radostí, štěstím i smutkem a bolestí. Samotné procítění pocitu je lékem, jež sklání hlavy před velikostí života. Nakupené napětí, domýšlivost, pýcha a nespokojenost zavírá srdce i hlavu před hlubokým myšlením. Naopak pokorné naslouchání tomu, co vplouvá do našich životů, je hojivým krokem ke správnému vnímání světa kolem nás. Srdcem, hlavou, myšlením a poznáním jsme schopni stát se tím, kým opravdu můžeme být. Sami sebou či sami s sebou...

Pokorně žít, v duši mít klid!

Odhodlaná

Dny běží jako o závod. Každý den je stejný a přitom tak jiný. Dnes ještě sluníčko ozařuje naše tváře a zítra se budeme brodit ve sněhu. Sice si myslíme, že bláznovství je již za námi. Přesto nás ještě nějaký ten nejapný kousek přírody čeká. Co budeme dělat a proč? Vytáhneme opět zimní kabáty? Budeme stavět sněhuláky, nebo plánovat pobyt na horách? Ne, jaro už je v plném proudu a rozhodně se nenechá připravit o svůj podíl na celoroční vládě. Jak by k tomu přišly všechny ty nádherné, voňavé květinky a zpívající ptáčci? Co by tomu řekli zajíčci, srnky, prasátka a malé lištičky v lese? Jistě by se jim nelíbili, kdyby se opět měli vrátit do svých brlohů. Stačí, že se musíme schovávat v našich lidských brlozích my. Kteří máme rádi rozkvetlé louky, vůni lesa a vítr ve vlasech. Těch pár bláznivých dnů ještě vydržíme a pak? Pak si užijeme už jen teplého jara, sluníčkového léta, výletů po okolí, dovolené s rodinou a všeho dobrého, co jen si umíme představit!

Nebojím se snít, pak všechno mohu mít...

Mámina

Dnes oslavují svátek všechny mámy, maminy i maminky, na celém světě. Andělé v lidských podobách, kteří nám vdechli život. Daly nám jasný životní směr, vložily do nás to nejlepší, co samy měly. Spolu s dalšími důležitými členy rodiny nás ovlivňovaly a ovlivňují stále. I když už nejsme spojeni pupeční šňůrou, mentální propojení stále trvá. Jen dítě vlastní mámy vycítí zcela přesně radost, strach, obavu, krásu a veselí v jejich tvářích. Umí naslouchat vnitřním signálům a propojovat to, co je ptřebné. Jen dítě zůstane navždy tím největším pokladem ženy, který má. Je radostí, nadějí i vírou v lepší svět pro všechny. Dnes proto vzdejme hold svým maminkám, aby věděly, že jsme tu stále s nimi i pro ně!

Maminko, ty víš...

Lyrická

Zajíc běží po louce
a já sedím v chaloupce.

Dívám se z okna ven,
dnes bude krásný den.

Slunce svítí, vítr sní,
Šmudla na zahradě spí.

Chlad se schoval do houští,
teplo k vládě připouští.

Z dáli zní nám ptačí zpěv,
nikde není žádný hněv.

Klid a ticho kolem nás,
les i louka plné krás.

Pampelišky, zvonečky,
hyacinty hvozdečky.

Konipásek, drozd i skřivan,
z tráy mají dnes svůj divan.

Leží, skáčou, běhají,
sluníčko si užívají.

A my tiší přátelé,
tváříme se vesele.

Slunný den si užijem,
se Šmudlou i medvědem!

Ať je krásn dnešní den, plný svitu a radosti jen...

Znovuškolní

Nové předpisy, nová ustanovení, stejná škola, různí spolužáci. Od pondělí se opět vrátíme o několik měsíců zpět. Zasedneme do školních lavic a budeme se učit, připravovat, počítat a vyplňovat. V nezvyklých skupinách, s rouškou na obličeji. Přesto celkem rádi, že už se posouváme vpřed. Každý den s jinou náplní, ale stejným osazenstvem. Můžeme tedy očekávat plné nasazení, vysoké tempo a částečný dril, který se nám bude hodit. Cesty tam se nebojíme, protože se opět navrátíme. A že naše kroky povedou dál? Inu tak to v životě přeci chodí. Nic se nezastaví a vše půjde pořád kupředu, do dáli a stále ... Snad jen drobnosti zůstanou, v upomínku, že se tohle opravdu dělo.

Nebojím se nic, ani cesty na měsíc!

Tam a zpět

Další výzvy našich životů mohou mít zcela nečekanou podobu. Jednou je to věta, položená jen tak mimochodem. Jindy uskutečnění činností, které jsme před tím ještě nikdy nedělali. Někdy zase předsevzetí, které není tak jednoduché dodržet. Vždycky ovšem platí, že výzvy jsou k tomu, abychom se je snažili překonat. Často tak činíme jen proto, abychom sami sobě něco dokázali. Jindy proto, abychom se něčemu novému naučili, nebo něco nového prožili. Vždy je výzva cestou tam a zpět. Někde začíná, někudy jde a na jiném místě končí. A to ať stojíme na jejím počátku, nebo se ohlížíme zpět, za již prožitým a uskutečněným. Konec není nikdy koncem a začátek nemusí být nutně začátkem. Na konci se může objevit nový začátek, nová výzva, nový den, nový pohled -- na stejnou otázku, se stejnou myšlenkou...

Dívej se kam jdeš, dostaneš co chceš!

Neustálá

Tak jsme konečně dostali informaci, na kterou čekáme už dva měsíce. Sice si ještě nějaký ten čas počkáme, ale už je jasné, kdy to vypukne! Zbývá nám několik dnů času a nevím, zda je to k dobru či na škodu věci. Na jednu stranu se ulevilo, protože je jasné, že přijde den, kdy zúčtujeme. Ovšem na druhou stranu je to pořád ještě daleko. Ještě uplyne mnoho času, než se náš osud spočítá, než se naplní to, co mělo být už dávno jasné. Máme tedy ještě nějaký čas, který můžeme věnovat přípravám a snad se nám podaří udržet si tu nejlepší formu až do úspěšného závěru. Budeme se snažit, budeme se prát a nezvdáme se bez boje. Jen tak můžeme zvítězit a dosáhnout až na samotný vrchol naší cesty. Teď už víme kdy, zbývá se jen dočkat...

Nespěchej a trpělivost v sobě měj!

Intenciová

Jiná realita a celkem nabořený svět. Tak dneska vypadá život, který vedeme mezi čtyřmi zdmi. S hlučnými a stále napruženými dětmi. S vidinou neustálého vaření, nakupování, praní, žehlení, dělání úkolů. Občas spaní, klidu na čtení a lenošení. Od rána až do večera v jednom kole, kdy si plně uvědomujeme sílu i pozici všeho, co nám bylo vzato. Zarůstáme vousem, vlasem a vypadáme jako zálesáci, kteří opustili na dlouhý čas civilizovanou společnost. Proměňujeme se v experty na školení, učení, přání, hraní, pomáhání. Někdy simulujeme a zastupujeme jeden druhého a doháníme to, co bylo jinde zanedbáno. Potřeby fyzického rázu nahrazují ty duševní a my se stáváme obětmi vlastní cesty konzumu. Kam až dojdeme, to dosud netušíme. Jediné, co opravdu a skutečně víme, že dnes je všechno jiné a zítra se věci nezmění. Čím blíž jsme pomyslenému cíli, tím víc se nemůžeme dočkat. Jen víra v uskutečnění a nastolení očekávaného pořádku nás drží nad vodou...

Ještě chvíli a snad už budeme v cíli!

Ručičková

Kvete město,
kvete těsto,
kvete celý svět.

Málo ticha,
trochu míchá
stále kýchá.

Od rána až do večera,
budem mučit naše těla,
zítra trošku polevíme,
na lavici pohovíme.

Copak dneska,
copak dáme?
Marmeládu
pomlsáme.

K tomu trošku
rozinek,
ať je veselý
podzimek.

Že nás jaro
jen tak míjí,
všude kolem
mnoho zmijí.

My se ovšem
nelekneme
a do oken
vylezeme.

Budem zpívat,
budem hrát,
do rána se
radovat!

Trošku jenom trošičku, podej mi svou ručičku...

Pomocníková

Neocenitelným pomocníkem a důležitým průvodcem v dobách dobrých i zlých. Mlčící svědek lásky, radosti, štěstí, spokojenosti i nespokojenosti. Malý kamarád s obrovským srdcem na pravém místě. Nikdy nekritizuje, vždycky vyslechne, je stále po ruce, nevadí mu čechrání vlásků a těší se z pouhé přítomnosti tady a teď. Každý snad máme takového přítele, se kterým rádi sdílíme své tajné sny, hlubká přání a prožitá příkoří. Může jím být někdo blízký, osoba, která s nám sdílí naše dny, ale také naprosto vzdálený člověk, který se objevil v pravou chvíli na pravém místě. Možná je jím něco, co vždycky žmouláme v rukou a nenecháme si vzít, ani za cenu ztráty své dospělosti. Ať už je oním pomocníkem kdokoli či cokoli, buďme rádi, za jeho přítomnost. Ta nám dává jistotu a pocit bezpečí, který občas potřebujeme víc, než mnohé peníze a silná slova...

Příznivce své měj, radost rozdávej!

Posilněná

Všechny odkládané práce jsou hotovy a domácnost září čistotou a leskem. Sice můžu začít nanovo, ale zřejmě si dám chvíli pauzu, než to na mě opět přijde. Ne, že bych nerada cokoliv udělala v naší domácnosti, ale současný stav, kdy vaření, praní, žehlení a jiné radosti jsou na denním pořádku. K tomu stihnout činnosti v zaměstnání a připravy pro další studium. Nějak se to zatím dá, ale asi bude fajn, když se postupně vrátíme do normálního stavu. Uvolňováním jednotlivých restrikcí se snad uvolní i atmosféra ve společnosti. Konečně nabudou svého pořádku životy lidí a svět bude opět místem, kde je všechno v pořádku. Byť se uklidňujeme, že všechno zvládneme, už nám pomalu začínají docházet síly. Ono totiž nestačí vědět, že je něvo špatně a musíme tedy pomoci. Mnohem důležitější je vědět, že za několik málo dnů, týdnů to bude zase dobré. To nám sice občas řeknou, ale říkají to málo a nezřetelně. Co platí a pro koho? V jakém rozsahu a proč? Tušíme, sledujeme, studujeme a těšíme se, až to nastane. Plány jsou jasné, teď ještě dosáhnout jejich naplnění...

Naplnit a vyplnit, cestou se i posilnit!

Vlasatá

Pusa se otevírá,
smůla se lepí,
venku je černá díra
a ptáci letí.

Volný den,
máme dnes,
poletí do nebes.

Poletí za sluncem,
připraví kávu všem.

Nic se tu neděje,
zbývá nám naděje,
že věci pominou,
jak pára nad hlínou.

Zítra zas pracujem,
dnes se však radujem,
že slunce nesvítí,
deštěm zalijem kvítí.

Toho je potřeba,
jako nám chleba.
Dobrou chuť lidičky,
dejte si nožičky,
na zem a vyrazte,
do přírody a
hluboké namaste...

Nebát se veršovat, den si pak užívat!