Koloběhová

Sotva jsme se vrátli, už zase odjíždíme. Takhle nějak si musí připadat obchodní cestující, který někde vystrčí boty z letadla a už zase na něj naskakuje. V mezidobí uzavře několik exkluzivních smluv a prozkoumá svou konkurenci, ale nakonec mu nezbyde nic, než opět popoletět se svým krámkem dál. Jedinou obměnou jsou kulisy měst a míst, která člověk navštíví. Jednou jsou to velkoměsta plná života, podruhé pak tiché odlehlé pláně s nerušenými výhledy na lesy a potom například průmyslové zóny s hučící výrobou. Takhle nějak se cítíme i my, když v létě obrážíme milovaná místa. Jednou jsme tady, podruhé tam a nakonec zakotvíme úplně jinde. Byť poznáváme nepoznané a objevujeme objevené, vždy je to něco zvláštního, co nás nutí vracet se domů. Tam, kde jsme všichni sami sebou a máme své silné kořeny, které nás váží. Takže až se zase budeme chystat, tak jen s vědomím, že se opět vrátíme!

Odjezdy a návraty, dveřmi i vraty...

Aktivní

Prádlo, jídlo, pohoda,

prázdniny jsou lahoda!

Žehlit, prát a uklízet,

jídlo blízkým nabízet.

Vzpomínky a pamtáky,

najdou zas své hromádky.

Dospat, dočkat, dobalit,

na další cesty vyrazit.

Přespat, přečkat, udolat,

ráno večer tancovat.

Zítra dál si vyrazit,

nudu, prázdnotu porazit.

Na chatě se vykulit,

do trávy se vybulit.

Ještě týden, ještě den,

pak zase dovolená bude sen...

V sobotu se pracuje, v neděli se stávkuje!

Zmínková

Co tohle znamená? Je to opravdu fakt? Člověk se nestačí divit, co všechno dokáže řidiči připravit jedna cesta napříč republikou. Na jihu Čech se krásně suneme a ukusujeme kilometry. Navigace předpokládá, že budeme doma v brzkých odpoledních hodinách. Právě proto jsme také brzy vstávali, abychom celý den nestrávili na cestách. Nicméně s nájezdem na dálnici se věci začínají komplikovat. Provoz houstne, někteří řidiči se chovají agresivně a začínající řidič za volantem lehce znervózní. Pořád to ještě odsýpá, ale nakonec se provoz úplně zastaví. Zjistíme, že tohle bude určitě jedna z dalších úmorných cest po českých dálnicích. Po skoro dvou hodinovém zdržení se provoz pomalu rozmělní a my se posunujeme dál. S výměnou řidiče, kteýr zažil vše negativní, co provoz může dát, ale neztratil nervy a odolal. Teď už jen krátká procházka, vybalit a dát se do pohody, která pátečnímu dni opravdu chyběla!

Stojí to za zmínku, že na dálnici postojíš si nějakou tu hodinku...

Modravská

Tam, kde dneska začínáme, večer i skončíme. Nejdříve naskočíme na autobus a pak už po svých. Počasí nám přeje, sluníčko svítí a nohy šlapkají, jak mají. Všechno jde jak má, než objevíme mostík nad plavebním kanálem. Pak někteří z nás začnou svou cestu za šumavských triatlonem. Plavou si víc, než druzí a nečekaně vylévají vodu ze svých bot. Po návratu na suchou zem ždímají boty, suší trička a lebedí si na pražícím slunci. Všechno přejde a náš tým konečně dorazí až na Modravu. Milované místo zejména mých šumavských toulek. Místo, kam se chcete schovat vždy, když věci nejdou jak mají. Místo, kde příroda hladí duši a poskytuje tělu to, co většinu času chybí. Proto si užívám a těším se ze dne, který byl opět plný všeho, co mám ráda!

Modravo milá, pořád buď čilá...

Relaxační

Po dlouhé noci přišlo konečně svítání, Na obzoru se objevily první sluneční paprsky, které nás zvou k aktivitě. Sice dnes pomalejší a línější, než obvykle. Ale alespoň nějaký ten pohyb se ukáže. Rozvážně pomalým tempem se podíváme do vlčího výběhu, kde obdivujeme krásu i majestátnost celé vlčí smečky. Potom dojdeme k Chalupské slati, kde nás opět nadchne pohled na břízový ostrůvek. Kvilda také neztratila nic na své pohostinnosti a ještě překvapila slaďoučkou tečkou. Pak ještě rychlý výsadek na Jezerní slať a hurá za našich bikerem, který zůstal na Špičáku. Toho odchytíme pumpovat a skákat, až z toho všichni dostaneme hlad. Knedlíky s uzeným nás zasytí a odpolednem prosvištíme, ani nevíme jak. Den byl jiný, ale ne líný!

Být jiný je fajn...

Celodenní

Ráno s drobným mrholením a deštěm v\stoupáme na šumavský Pancíř. Přes mlhu, která by se dala krájet stoupáme a potom klesáme. Jdeme na vyhlídku Můstek, která vlastně ani můstkem není. Potom se skulíme na svačinku do Hojsovy Stráže, která nás překvapí svou neochotou místních. Drobné posilnění v třetině cesty nám dodá potřebnou energii. Hurá zase jdeme, nejprve doů a potom pořád prudce nahoru. Stoupáme, nabíráme výškové metry a každým krokem jsme blíž Černému jezeru. Kačenky i kačeny nás vítají svým typických pozdravem a tak se s nimi rádi podělíme o svačinku. Posilněni výhledu a cukernatým roztokem opět prudce vzhůru po datlíkově cestě. Někteří z nás dosáhnou svého rychlostního maxima, ale společně pak dojedme až k jezeru Čertovu. Tady už jen opravdu chvilinku, protože nohy už se těší na odpočinek. I ten přijde po necelých dvou kilometrech. Šťastní, zpocení, usměvaví, hladoví a žízniví dorážíme do cíle dnešní trasy. S dvacetiosmi kilometry a tisícistosedmdesáti výškovými metry v nohách. Ale stálo to za to pánové!

Kroků, deště, dodej nám ještě...

Špičácká

Celodenní pobyt na rozpáleném slunci. Sunouc se v koloně dál, abychom se s radostí dostali až do cíle dnešní cesty. To, co začalo ve chvatu a jisté nervozitě, konečně skončilo v klidu a odpočinku. Rychle vybalit a vyrazit na obhlídku okolí. Ještě chvilku půjdeme a dojdeme až k vrcholu šumavského Špičáku. Rozhledna je sice už zavřená, ale zlatá kravka tu na nás stále čeká. Užíváme si rozhledů do krajiny a nechce se nám zpět do ruchu civilizace. Přesto vyrazíme k dočasnému domovu, kam se rádi vrátíme ke studenému pití a teplému jídlu. Večer ukujeme plány na další den a s klidem jdeme spát. Co přinese zítřek, tak na to se budeme moc těšit!

Na špičku v dolíčku...

Skřížená

V životě se potýkáme s mnoha nástrahami. Někdy reagujeme naprosto v klidu a jindy vyletíme, jako čertík z krabičky. Emoce cloumají našim majestátem a my nejsme schopni se pomalu nadechnout. Čím to je, že někdy se zvládneme usmívat a proplout do klidného přístavu našich emocí a jindy plujeme po rozbouřeném moři, které nelze zvládnout? Emoce jsou naší důležitou součástí a kromě vlastních emočních potřeb se dostávají do vztahu s emočními potřebami dalších lidí. Abychom žili ve zdravých vztazích a emočně vyrovnaném světě, nemůžeme emoce ignorovat. Většina lidí si své emoce nepřipouští, popřípadě je nebere vůbec v úvahu. No a přitom jsou s nám všude. V práci, doma, na úřadech, v kuchyni či ložnici. Stačí se jen naučit několik kroků, které pomohou, abychom se cítili v emocích elegantně, v rámci předepsaných norem a jednotlivé kroky zvládali s účinností sobě vlastní. Stačí se jen usmívat, rozumě sdělovat co cítím a jak danou konkrétní situaci vnímám. Díky tomu se moje emoční zdatnost zvýší a moje schopnosti produktivně vnímat emoce bude přesně tam, kde má být. Budu vědět jak a kdy své pocity převádět do zdravých činností...

Teorie neublíží, v praxi člověk meče skříží!

Svědomá

Staráme se o sebe, abychom pro okolní svět vypadali přijatelně. Srovnáváme se s okolní realitou a snažíme se vypadat, jako většina. Skrýváme svou individualitu za fasádu něčeho, co je přijatelné, srozumitelné a akceptovatelné. Prožíváme malé i větší krize identity, abychom nakonec dospěli k tomu, co už vlastně dávno víme. My jsme my, já jsem já a nikdo jiný nemůže být námi, ani mnou. Jsme to jen my, kdo tvoříme svou podstatu, kterou rozvíjíme nebo necháváme ladem. Jsme to my, kdo chápe nás samotné a dává nám rady i konečná rozhodnutí. Jsme to my, kdo bychom se měli mít nejraději. A jsme to my, kdo by měl pochopit, že starost o tělo je jen jednou částí našeho bytí. Mnohem důležitější je starost o naši duši, protože ta je sice skrytá, ale nejvíce zranitelná. Není vidět, není slyšet, ale její poranění bolí vic, než zranění těla. Hýčkejme si tělo, ale nezapomínejme na duši. Ta nám sluší, ta nám dává uši a je všude tam, kde se tuší!

Duši poslechnu, tělo vyslechnu...

Kompletní

Od rána, 

až do večera,

pilná jsem,

jak lesní včela.

Povídám a

připravuji,

seniory

ochlazuji.

Na zahradě,

v kuchyni,

horko je jak

v jeskyni.

Poslední den

dneska máme,

tak si ho přec

užíváme.

Ještě chvilku,

chviličku,

ještě kousek

na špičku.

Zamávat a

pac si dát,

na dovolené

odpočívat.

Mějte se tu

přátelé,

bylo to zde

veselé.

Za dva týdny,

za pár dní,

budem opět

kompletní!

Těšit se a užívat, to mám přeci každý rád...

Přispívající

Mnoho lidí má vrozenu potřebu pomáhat, která se zrodí někde v nitru. Většinou si ani neuvědomují, že jejich základní podstatou, která je dokresluje a zároveň jim dává smysl, je pomoc. Mnohdy se jedná o nevědomou obranu před okolním světem, jindy si tímto způsobem lidé kompenzují neschopnost prožívat a vyjadřovat své vlastní emoce a potřeby. Vznik, rozvoj a skutečný problém pomoci nastává ve chvíli, kdy si člověk neuvědomí, že z čisté potřeby pomáhat se stala nutkavá potřeba pomáhat, za cenu vlastního odříkání. V tu chvíli to sám člověk nepozná, ale je dobré vědět, že daný syndrom může přijít. Můžeme podlehnout neutuchající potřebě pomáhat za každou cenu, a to i tam, kde pomoc není potřeba. Jedná se o jistou kompenzaci vlastního já, které nemá nic společného s podporou a přispěním. Je to jen nutnost pomáhat, která člověka vede špatnou cestou. Když pomáháme, mějme na paměti, že můžeme pomáhat jen tehdy, když si sami umíme pomoci, nebo když si necháme pomoci. V opačném případě je něco špatně a měli bychom se nad tím zamyslet!

Sílu měj, s láskou a pomocí sobě, i ostatním pomáhej...

Neminoucí

Slova se hrnou z hlavy a chtějí vyskočit ven. Přímo letí za svým významem a podstatou. Není žádná možnost, abychom je byli schopni zastavit. Je to jako vodopád, který se pomalu sbírá, kapku za kapkou, aby se konečně převalil přes okraj do hluboké průrvy. Stejně tak se písmena proměňují ve slova a ta zase ve věty. Někdy okamžitě jasné, jindy je potřeba zpřeházet slovosled, aby věci dávaly smysl. No a někdy ani sebevětší píle a snaha nepomohou přívalu, který se na nás hrne. Když spustí skupina žen, není úniku. Když se otevřou stavidla slov seniorům, není možné je zastavit. Nezbývá, než poslouchat, trpělivě vyčkat, až se slova převalí a zůstane prostor i pro něco dalšího. Co to bude? Snad ne slova a snad už jen činy...

Čiň a nemiň!

Javorníková

Slunečné ráno, teplota pomalu stoupá a my opět vyrážíme vstříc novým kilometrům a výškovým metrům. Pomalu vyrážíme na cestu, abychom se opět posunuli o nějaký ten kilometr dál a hlavně výš. Pomalu i rychle stoupáme, rozhlížíme se okolní krajinou a vnímáme krásu Beskyd. Kouzelné barvy a ticho pomalu se probouzejícího lesa. Do uší zní pouze naše kroky a hluboký výdech i nádech. Jdeme ruku v ruce, odhodláni dojít až k cíli dnešní cesty. Užíváme si všechno, co nám poslední výletový den nabízí a dáváme ještě víc. Rozdáváme úsměvy, dobrou náladu, fotíme, přeskakujeme i přešlapujeme. Občas se skloníme k chlupatému čenichu a milému olíznutí. A než se nadějeme stojíme na vrcholku Velkého Javorníku. Kouzlo se promění v nádheru a úžasný pocit na duši...

Když máš uši, všechno ti sluší!

Vrcholová

Někdy člověk musí vystoupit ze svého stínu. Vykročit mimo komfortní zónu a pak může zažít něco, co normálně neprožívá. Nastoupit do prvního vlaku, který dorazí na stanice, dát se do řeči s úplně cizím člověkem, či na sebe prozradit víc, než je obvyklé. Jen tak totiž můžeme prožívat dobrodružství a získávat nové zkušenosti. Bez určité míry odvahy a vidiny nejistého výsledku není pestrost a barevnost. Jen s jistou vnitřní sílou a odhodláním lze totiž dosáhnout neskutečných cílů. Zdolat nejvyšší hory světa, přeplavat moře a ocenány, vymyslet způsob boje proti zákeřným nemocem a hlavně dokázet, že když se chce, tak všechno jde...

Vrcholků se nebojím, tělo hlavu zapojím!

Zpochybňující

Občas možná míváme pocit, že by všechno mohlo být jinak, kdyby... Jenže, co je ono kdyby? To větišnou nepoznáme, protože jdeme životem teď a tady. Volíme, směřujeme, dáváme životu náplň podle toho, co zvládáme a co předpokládáme, že bude dobré. Nikdy ovšem nemůžeme na sto procent vědět, že naše rozhodnutí je to správné. Jestli naše cesta je tou, kterou se dát a jestli zvolený směr je tím, kam chceme jít. Ano, máme určité jistoty, bez kterých bychom se neposunuli z místa. Víme, že tyto základní body jsou zásadní pro naše další kroky. Nezpochybňujeme je, jen možná někdy cítíme, že by to mohlo být jinak. Nevíme, zda lepší či horší. Tušíme, že jiné a jako správní človíčkové se necháme zviklat vnitřním červíkem. Jaké by to bylo kdyby?

Zpochybněná pochybení rozhodnutí mé nezmění!

Pojatá

V životě se snažíme najít správný přístup k sobě i ostatním. Chceme věci dělat po svém a hledáme, jak vyzrát sami nad sebou i ostatními. Nedíváme se moc do minulosti a žijeme pouhou přítomností. Budoucnost nás trochu děsí, i když je naší snahou se na ni co nejlépe připravit. Jdeme životem, kráčíme si dny a týdny, prožíváme malá i velká dramata, kterými upevňujeme vlastní přesvědčení o našem náhledu na život. Někdy však ani tohle nestačí a život si žádá víc. Pak možná sáhneme po dobré knize, barevných tónech a hudbě, která nám dodá něco málo impulsů. Nicméně jsme to zase my sami, kdo musí, chce a jde dál. Kdo se snaží být příjemný a vlídný ke svému okolí. Tváří se mile a jedná se zdvořilostí sobě vlastní. Promlouvá přívětivě a většinou pravdomluvně, aby ve své podstatě poskytl prostor pro upřímnost vlastního srdce a vroucnost svých citů. Nakonec dojde k zásadnímu, že pokud sám miluješ a máš ke světu láskyplný vztah, budeš milován a láskyplně vnímán!

Věřím a dávám, srdce se nevzdávám...

Cítěná

Člověk se tak nerad dostává do emočního tlaku. Když jde život normálně, pak jsou emoce v určité rovině a s jistým naladěním. Většinou si jich moc nevšímáme a možná ani netušíme, že je máme. Pokud se začneme dostávat do neobvyklých situací, náročných událostí, pak zjistíme, že nám srdce bije jako o závod a emoce jsou v plném nasazení. Je to jako běžet šíleným tempem, které bylo nasazeno a my netušíme, kde vezmeme síly, abychom doběhli až do konce. Emoce si nás podmaní, vytrhnou z běžného chodu a turbulence je na světě. Tak, jak rychle vybublaly, stejně rychle opadnou. Na duši zůstane pusto, prázdno a v hlavě neskutečný zmatek. Co tohle mělo být? Jak jsme tohle mohli dopustit? Je to opravdu to, oč jsme stáli? Pocity jsou poctěny naší vědomou přítomností a my se s tím musíme umět vyrovnat. Zda to zvládneme záhy zjistíme!

Emoce, nemoce, bezmoce...

Dostávající

Den sem, den tam,

dny se valí, kudy kam.

Dnes jsem tady,

zítra tam,

někam se já podívám.

Člověk míní,

život mění,

není to jen stále snění.

Něco chtít a něco mít,

to tě stojí stálý klid.

Všechno jednou překonáš,

stačí když to dneska dáš.

Stačí jen se chviličku,

usmát na svou

hlavičku.

Potom bude tam

i tam,

všude kam si já 

ji dám.

Pokud nevíš,

pokud váháš?

Hlavu svou 

si namáháš.

 

Neznám lepší léčení,

než po horách chození.

Tak se mějte, zdar a sílu,

já už chytám svoji vílu.

 

Já už běžím zase vstříc,

vzhůru tam,

až na

Měsíc!

 

Co si dneska zamaneš, to pak zítra dostaneš...

Názorová

Člověk občas dělá rychlé soudy, aniž by znal pozadí skutečnosti. Někoho potkáme ve městě a na první pohled si uděláme závěr, kým člověk je a co je. Nicméně realita a skutečnost může, a většinou také bývá, zcela jiná. To, co se nám v prvním okamžiku jeví jako nesourodost, může být naprosto jasné souznění s tím, koho nevidíme. Soudíme, děláme si názor a diskutujeme o jiných, aniž bychom si kladli otázku, zda to, co vidíme, je opravdu skutečnost. Na první pohled se může mnohé jevit jako nepříliš spolehlivé, příliš náročné, velmi dotěrné, či málo vstřícné. Jakmile objevíme pozadí, zjistíme, že naše přesvědčení a první soud byly utvořeny jen a jen tím, jak žijeme my, nikoliv tím, v čem žije ten, koho pozorujeme. Možná by stálo za to více poslouchat, mnohé si nechat projít hlavou a teprve potom uzavírat svá slova do úsudků, soudů a jasných vyjádření. Tím se vyhneme mnohému a dáme prostor pro to, abychom lidi měli rádi!

Drž se svého vnitřního hlasu, jako husa klasu...

Zahánějící

Občas si kladu otázku, jaký by byl náš život, kdyby v něm bylo opravdu vše, po čem toužíme? Co všechno by se změnilo a jak? Měli bychom jiný životní styl, nebo bychom se drželi stejně, jako to máme teď? Vím, že na tuto otázku neexistuje odpověď, protože věci jsou tak, jak mají být. Přesto si občas nemohu pomoci a přemítám. Kdybychom měli více dětí. Kdybychom bydleli ve velkém domě se zahradou. Kdybychom měli huňatého psa. Kdybychom žili více propojení s přírodou. Kdybychom dělali jinou práci. Kdyby ryby uměly létat a psi mňoukat. Kdyby skutečnost byla neskutečná a zázraky se děly. Kdyby tchoř voněl a žirafy zpívaly. Inu, nějak tak by asi vypadal svět. Nepředstavitelný, ale přesto v myšlenkách lákavý a volající po objevení...

Poznání nejasnosti zahání!

Dopuštěná

Buď jako pápěří vznášející se nad hladinou rybníka. Staň se kouzelnou vílou tančící při měsíčku. Buď jako kouzelná babička rozdávající úsměv a dobrou radu. Staň se obdarovávajícím služebníkem bez nároků a vedlejších úmyslů. Buď vždy svá a neboj se své síly. Staň se bojovníkem za každou lidskou duši, která jde světem. Buď nad věcí a nepodléhej okamžitým nástrahám života. Staň se vším, čím by ses ráda stal. Buď tam, kde musíš být a staň se tím, kým chceš být. Buď vždy připraven na nepředpokládané a staň se skutečností. Buď a vždycky se včas probuď. Staň se a vnímej, co se děje...

Buď a staň, věřit nepřestaň!

Etapová

Po bouřlivých dnech vždy přichází zklidnění. Nádech, výdech, aby se opět mohly pomalu stahovat mraky a přinést s sebou nějakou tu přeháňku. Stejně je to i v životě, kdy klidné, bezmračné a pohodové dny jsou střídány dny plnými práce, činností a úkolů, které musí být splněny. Kdyby člověk věděl, kdy a jak se budou tyto dny střídat, možná by si mohl vypočítat, jak stanovit své vlastní síly, které k přežití budou potřeba. Jenže život si plyne svým vlastním tempem a jen některé skutečnosti lze opravdu naplánovat. Ve většině případů totiž platí, že plány jsou sice moc fajn, ale život běží tak, jak musí, bez ohledu na naše vlastní předsevzetí. Plány jsou fajn, ale je v nich nutné počítat s neplánovaným. To přijde, bude, uskuteční se a projde, aniž bychom my sami měli jakoukoli možnost to naplánovat jinak...

V etapách a krocích, kroutíš se v bocích!

Věnečková

Povídáme, 

hlad nemáme,

dneska večer,

zas si dáme.

 

Uklidit a vyčistit,

hlavou všechno

vypustit.

 

Slunce svítí,

venku kvítí,

Fífa už se světem

řítí.

 

Dneska tady,

zítra tam,

kampak se zas

podívám?

 

Uvidím a 

poslechnu,

zítra už si 

oddechnu.

Ještě chvíli,

chviličku,

pozdržíme

včeličku.

Popřejem si

světu zdar,

máte už to

jen za pár!

Za rok, za dva

přiletíte,

svět nám opat

obrátíte.

Mějte se tam

přátelé,

bylo to zas

milé a veselé!

Sbohem a šáteček, na hlavě věneček...

Střetnutá

Báječná setkání třetího druhu. Dopředu nevíš, kdy a koho potkáš, kde se uvidíte a v jaké náladě budete. Plánování není nutné a přitom se podaří uskutečnit dlouho odkládaný rozhovor. Takhle nějak jsme dnes prožili den, při čekání na svého Godota. Který dorazil v předpokládaném čase, s neočekávanými dárky. Je to jako vánoce v létě, kdy se spojí naše životy do jednoho. Do dnešního odpoledne jsme byli my a klokan, teď už jsme všichni klokani. Fífa se přiblížil a teď již spokojeně odpočívá ve svém pelíšku. My se po neskutečně dlouhé době obejmeme a vyrazíme za dalším dobrodružstvím. Jaké bude? Jistě veselé, vzpomínkové, radostné, usměvavé a hlavně povídavé...

Se mnou si povídej, dobrou radu mi dej!

Pekelnická

Jak se tak v poslední době zdá, peklo musí být prázdné, protože čerti, ďáblové a satani žijí mezi námi. Jsou skryti a nevíme, odkud na nás vystrčí své rohy. Možná se hlídáme, možná se dobře díváme dopředu i dozadu, ale nikdy si nemůžeme být stoprocentně jistí, že odněkud se na nás nevyvalí čertovské cosi. Něco, čeho se sice zprvu nebojíme, ale cosi, co nadělá mnoho škody. My si možná myslíme, že jsme v pohodě a nic nám neublíží. Ale přiznejme si popravdě, že ač si věci nevztahujeme na sebe sama, občas se nás dotknou. Může to být slovo, může to být lidské jednání, může to být situace, do které se dostaneme. No a potom snad opravdu začneme přemýšlet, zda by pro nás samotné nebylo jednodušší propadnout peklu, kde bychom měli klid a pohodu. Sice horko, smrádeček, ale...

Uvažuj a peklu se přibližuj!

Pršící

Bručoun by řekl, zase prší. Optimista se raduje, že příroda dostane konečně svůj příděl vláhy. Já sedím u okna a pozoruji dešťové kapky, dopadající do louky. Pohled, který se neomrzí a rozradostní. Možná pro někoho překážka mít krásný volný den, pro mě úleva od vysokých teplot posledních dnů. Alespoň vím, že se dnes mohu věnovat pouze tomu, nač mám opravdu chuť. Číst, ležet, vařit, dívat se z okna, vést dlouhé hovory, malovat a radovat se z přítomnosti těch, které mám nejraději. Dne, který je potřeba si užít, bez zbytečného bručení a špatné nálady. Vždyť zítra už zase pojedeme naplno a bez zastavení, tak proč si kazit to, co je nám dnes dáno!

Déšť se k zemi nese, každý ho přec snese...

Vířivá

Jsou lidé mezi námi, kteří dokáží přežít v každé době a využít situaci ve svůj prospěch. Když takové lidi potkám, často uvažuji o nastavení a příčinách jejich chování. Je to jen prostá vypočátavost, nebo kalkulované využívání všeho, co život nabízí? Je to pouhá prostota mysli, nebo správně mířený kalkul ve vlastní prospěch? Odpovědět si neumím a vždy stojím v pozadí a nevěřícně hledím. Jak takového hmotné a duševní příživnictví, využívání všeho, co život nabízí vlastně skončí. Někteří snad ve své prostotě a dobrotě duše konání příživníků nezpozorují. Některým ani nedojde, že by někdo v jejich okolí mohl být takových činů schopen. A přesto je to tak. Jsou tady, jsou kolem nás a pod rouškou dobrých rad, neskutečného přátelství i radosti, rozdávají jen faleš a nepoctivost...

Raději dál, i když už je bál!

Nestačící

Co si málokdy člověk připustí? Vlastní zklamání či fakt, že už na věci nestačí. Těžko si totiž sami sobě připomeneme, že některé aktivity už nejsou pro nás. V duši jsme stále mlaďoši a frajeři, ale po těle je už znát jisté opracování. Skoky, kroky a poloha v leže už vyžadují jistou dávku energie, střádanou po určitý čas. Už to není jen tak fajn, hodíme batoh na záda a můžeme vyrazit. Na kždou cestu je potřeba se dobře připravit. Kroky důležitě naplánovat a hlavně, hlavně si dát dostatek času na realizaci. A ono váhání, promýšlené tvoření a nespontánní konání je znakem nejen našeho stárnutí, ale také vnitřního dozrávání...

Tak v klidu zrej a už se neptej!

Jednorožčí

Pak že tohle není možné? Ráno se probudit a zjistit, že jsem úplně někde jinde, s úplně někým jiným. Ještě včera se mnou byl strašlivě nemocný, kychající a skuhrající medvěd. Dnes se však probudím a vedle mě leží malý, kouzelně se usmívající a celkem dobře naladěný medvídek. Jde to, dámy a pánové. Jen to chce trošku trpělivosti, pochopení a uzavření se do dobré nálady, kterou se čelí proti bručounství a naštvání. Chápu, že není úplně jednoduché stonat v největších vedrech, které nás počátkem léta navštíví. Ale není ani úplně snadné být s takto nemocným chlapem v jedné domácnosti. To se pak všechno točí jen kolem pozorování sebe sama, skučení a výtek, co by mělo být a jak. Ještěže už je to za námi a jak se zdá, sluníčko na našem rodinném nebi bude opět zářit a šťastní jednorožci skákat kolem...

Kolem a kolem, jednorožci honem!

Drahotná

Konečně léto podle mého gusta. Vítr profukuje, sluníčko svítí a teplota dosahuje pouhých dvacetipěti stupňů. No řekněte, co víc si přát? Snad jen nicnedělaní a čtení, čtení, čtení... Tak a tomu se věnovat od rána, až do noci. Nenechat se vyrušit ze své bubliny a jen být. Prostě si jen tak vegetovat. Už asi vím, čím se dneska zabavím. Jen ještě pověsím vyprané prádlo, přeleču ložní prádlo a dovařím oběd. No a pak, pak už jen budu odpočívat. Tedy, pokud si nenajdu nějakou práci. A věřte, že asi najdu. Tak jsem tedy docela zvědavá, kde se nakonec najdu já sama!

Odpočivat v sobotu, nedělat si drahotu...

Ušatá

Další děsně teplý den, kdy samotné fungování je nadlidským úkolem. Už se opět těším, až se schovám do klimatizovaného prostoru. Byť to má svá uskalí, protože může dojít k opačnému procesu. Ale rozhodně se těším, až opustím venkovní rozžhavený prostor a vrhnu se do zimy a vánku. Snad už to dneska přijde a všichni si odpočineme, protože už je opravdu horka až moc. Sice ještě pořádně nezačalo léto, ale já si říkám, aby už zase bylo pryč. Přeci jen jaro a podzim má své kouzlo. Člověk není nijak moc omezován při pobytu ve venkovním prostoru. Může jít kam chce a být tam, kde chce. Pokud prší, stačí si vzít deštník a vyrazit za aktivitami. Pokud je chladněji, člověk se přioblékne a může zase vyrazit ven. Ale v tom vedru? Víc už svléknout nelze! S kůží na trh se chodí i tak špatně a rozhodně pálící slunce, vedro a stojící vzduch není o nic lepší. Takže už teď se těším na podzim, kdy bude vlaho, sluníčko nebude tolik pálit a člověk bude zase moc rád na světě...

Jsem ráda když prší, nehoří mi uši!