Spadnutá

Jediný okamžik a člověku se může změnit život navždy. Jediné rozhodnutí a životní příběh se ubírá úplně jiným směrem. Cesty jsou jinak klikaté a kostrbaté, všechno se posunuje zcela jinak. Na počátku stál jeden moment. A to, že jsme si řekli, že takhle to dál prostě a jednoduše nepůjde. Rozhodli jsme se pro změnu a udělali jsme závazek, který rozhodně nechceme a nebudeme měnit. Jdeme svými cestami, které pomalu klikatíme. Občas nevidíme za další zákrutu, ale víme celkem jistě, že ač jsou naše kroky nejisté, jdeme správně. Náš dech je jistý, kroky pevné a dny mají ty správné rysy. A my nejsme jen panáci, kteří jsou neseni proudem, ale pevně stojíme, pracujeme a jdeme tam, kam máme jít. Potom jsou naše rozhodnutí přesně taková, jaká mají být!

Rozhodnutí na spadnutí...

Očekávaná

Návraty do dětstkých let a vzpomínky na to, kdy jsme jako rodiče vodili své potomky na místa, která nyní navštěvujeme z nostalgie. Tak nějak je to v mezidobí, kdy člověk už má své děti dospělé, vylétlé z domácího hnízda, ale ještě neusazené. Stále je vnímá, jako své děti, které jsou ovšem věkově někde dál a čeká, kdy se v jeho životě objeví zase malinkatý dětstký element. Ono malinké stvoření, kterému budou zářit oči v době blížících se vánočních svátků. Kdy bude v očekávání příchodu Mikuláše a Ježíška napnuté psát o dárky a brebentit nad tím, jak asi ten Ježíšek všechno stihne. Už se na to těším a snad se toho i ve zdraví dočkám, abych jednou mohla se svými vnoučaty zažít tohle krásné adventní období, které je časem dětství, naděje a radostného očekávání... Pro nás dospělé možná spojeno s mnohým stresem, ale ten je dobré nechat zavřený a raději se radovat z toho, že jsme, že jsme spolu a že jsme stále tady!

V čekání je poznání...

Udivená

Hektičnost dní, které aktuálně prožívám, mě nepřestane udivovat. Přestože si říkám, že už mě snad nemůže celkem nic zaskočit, stále se divím. S nejasným pocitem stojím a zírám do chřtánu času, který požírá všechno, na co dokáže vztáhnout ruku. Je to jen můj bláznivý svět, který se točí tak strašně rychle, nebo je to svět nás všech, který takto rychle pospíchá kupředu? Vzhledem k tomu, že se ocitám v určitém, pro mě docela nejistém rozpoložení, si říkám, že takhle to přeci nemůže jít stále dál. Spirála už pomalu dostoupala vrcholu a teď už by se měla pomalu hroutit zase zpět na začátek. Nebo se mýlím? A moje znalosti fyziky jsou opravdu tak chabé? Nevím, jen tak nějak tuším, že je toho opravdu příliš a nikde není únikového východu! Buď se ztrácí v mlze, nebo nebyl vůbec vytvořen? Uvidíme, jak daleko se ještě dostaneme, kam nás naše kroky zavedou a kde vlastně skončíme.

Nad údiv a překvapení, v mém životě nic dalšího teď není!

Otázková

Stále v pohybu a stále v jednom kole. Ani středa není ničím zvláštní a nikde se nezastaví. Jediným malým ulehčením je fakt, že dnes nemusím být na nohou ve dvou pracovních procesech, ale jen v jednom. Proto jsem se rozhodla, že si den zpestřím předvánočním úklidem a nákupem. Člověk prostě ví, jak si naložit a udělat si den klidnější. Proč si neužít klidu a pohody, když můžeme mít pořádně naskládáno práce, která rozhodně nepočká, že? No a tak ti tady žijeme, blížíme se bláznivým tempem blíž a blíž k vánočním svátkům. Ty už pomalu začínají vystrkovat růžky zpoza vrátek a tak nezbývá než se smířit s faktem, že se tomu prostě nevyhnu a budu muset vánoční náladu někde vydolovat, objevit a nachystat. Zatím netuším, kde se kupuje, ale snad se mi to podaří brzy zjistit...

Duchu vánoc kdepak jsi?

Přející

Sama nevím, kde se to všechno bere, ale už se těším, až tohle náročné období konečné skončí. Nějak se neumím připravit na to, co by mělo za chvíli začít. Blíží se vánoční svátky a já se letos vůbec netěším. Snad poprvé po tolika letech necítím onu kouzelnou radost, dětské očekávání a netrpělivé vyčkávání toho, co přijde. Netěším se, nezatajuji dech a vlastně jsem ráda, že vůbec dýchám. Docela často si připomínám, že vlastně musím dýchat a to pěkně zhluboka. Musím se snažít nabrat dech, musím se snažit být a usmívat se, abych neztratila odvahu pro další dny i kroky. A někde v tomhle všem se mi ztrácí to, co vlastně miluji ze všeho nejvíc a to jsou moje vánoce, narozeniny. Čas, kdy se zastavil čas a všechno bylo tak, jak má být. Snad i letos se to nakonec podaří!

Nechť jsme tam, kde máme být...

Svěřující

Srandičky, srandičky a prča nikde. Člověk si někdy říká, že ještě nebylo tak zle, aby se furt jen mračil. No tak se raději usmívá a je rád, že žije. Tak nějak se snažíme přežít dny, které nám zbývají a které jsou nám dány. Chodíme od jednoho k druhému, občas hudrujeme, občas se zamějeme, ale většinou se docela nestačíme divit, co to všechno v tom jednom bláznivém dni stihneme. Od rána se nezastavíme, ruce se nám míhají nad papírem, přebíráme věci a dáváme je tam, kam mají. Blázníme, vyprávíme příhody a bojíme se, že nestihneme to, co bychom stihnout mohli. Utápíme čas v tom, co by mělo být jasné a bereme v potaz to, co jasné není. A tak se dostáváme až do bodu snění, který nám vykouzlí na rtu to jediné, co bychom tam chtěli mít a to je kouzelný úsměv. A také velký dík za to, že jsme, že jsme tady a došli jsme až sem, do bodu díků...

Děkuji a Tobě se svěřuji!

Zvučení

Zvuky, rytmus, podmanivá hudba. Tělo se otřásá a mozek přestává pracovat. Jakmile se ozývají zvuky známých písniček, dostávám se do situací a míst, která už dávno neexitují a já jsem tam stále. Rytmus, hudba a zvuky některých písniček jsou pro mě vzpomínkami na dávné časy, které byly krásné i těžké, ale přesto si je ráda připomenu. Mnoho ze svých známých lidiček, míst i skutečností mám spojených s určitou písní a tak už to bude napořád... Budou znít ve mě a budou se mnou. I když už tady nebudou jejich aktéři, nebo situace se dávno změnila. Já vím, co mě s tím pojí, co jsem s daným prožila a jaké to bylo. Proto jsem ráda za zvuky písní, které ve mě vyvolávají tyhle krásné i smutné vzpomínky, protože si tak připomenu vše, nač bych mohla třeba zapomenout a to by byla škoda!

Díky písničko, jsi moje zlatíčko...

Ťapkací

Byl to dneska dlouhý den. Brzké vstávání, vydatná snídaně, pořádné zahuhňání, zabalení vhodného vybavení, nástup do auta a tradá na hory. Dopřáli jsme si společný výlet, jako už dlouhou dobu ne a rozhodně to stálo za to! Snížek nám od Karlovy Studánky krásně křupal pod nohama a my jsme mohli společně vyfunět až Barborku. Odtud nás cesty vedly k Pradědu, kde jsme neviděli na krok, a tak jen s vědomím, že tam opravdu někde nahoře je vysílač, jsme dorazili až pod vrchol. Fičení, mráz, ani mlha nám nevadily, protože jsme se ohřáli a pak hurá po sjezdovce dolů. Jistě, na lyžích či skialpových lyžích by to šlo jistě lépe, ale my jsme se nenechali zahanbit a i tak jsme dorazili až do údolí. Zde svítili sluníčko, které nás zahřálo na naší cestě domů. Byl to krásný den, na který budeme jistě dlouho vzpomínat. Budeme se k němu ve vzpomínkách vracet a rozhodně nám pomůže přestát další drobné i větší záchvěvy života, které jistě přijdou. Nyní posíleni a krásně unaveni uléháme s vědomím, že takových dnů by mohlo být víc... Ale i za ten dnešní moc děkujeme a jsme rádi, že jsme jej mohli prožít společně, s úsměvem na rtu a pohodou v duši!

Sněhové ťapkání, všechny chmury zahání...

Vnímavá

Ráno jako z pohádky. Všude bílo, nasněženo a sníh se usmívá ze všech stran i koutů. Je to kouzelný pocit vstávat s dětskou radostí a těšit se na cestu do práce. Kdy mi pod nohama křupká zmrzlý snížek, mrazík kouše do nosu a zima se hlásí o slovo. Ještě mít vedle sebe svého tátu, se kterým šlapu pro sobotní nákup, pak by bylo dílo úplně dokonalé. Nicméně je dneska pátek, který se vydařil už od rána. Člověku je hned nějak příjemněji, když ví, že dneska jde do práce naposledy, zítra už nemusí a k tomu má ještě pro sebe takové nádherné, tiché a kouzelné ráno. Nikde nikdo, jen já, sníh, padající vločky a vnitřní pocit, že přesně takto to má být. Tohle je ten jasně daný den, moje kroky, moje cesta a můj směr, kterým mám jít... Touha cítit se takto pořád, být v tomto krásném rozpoložení a mít se, by bylo to nejkrásnější, co by mi mohl život v tuto chvíli přinést. Uvědomění si, že jsem, že mám a že stále mohu dávat, i když už občas nevím, kudy kam!

Vnímám - všímám

Krátká

Že prý se to lidem stává, 

že prý je to velká sláva. 

Že prý se to musí brát, 

že prý člověk musí hrát. 

Že je to tak, žádná sláva,

každý cosi očekává.

Že se to tak pořád stává,

nebere mi moje hlava.

Že jsem tady, možná tam,

jakpak já to udělám.

Že mám stále svoji hlavu,

nezapadnu nikdy v davu.

Že je Země kulatá,

naše koza rohatá.

Že jsou slova zbytečná,

láska ovšem skutečná!

 

S vděčností za skutečností...

Výzvová

Podle statistických meření dokáže člověk zvládnout mnoho úkolů, které před ním stojí. Dokáže vydržet tolik výzev a pokynů, které mu život přináší. Když se rozhodne, dokáže vydržet bez jídla a pití. Dokáže si odpustit různé neřesti i radosti, které mu život přináší. Umí zapomenout na skutečnosti, které jej dopalují a vybaví se mu jen to, co mu dělá radost. Ano, člověk je tvor tvárný, s mnoha tvářemi, náladami a rozmary. Přesto jsem přesvědčena, že jedné z věcí neodolá nikdy, a tou jsou možnosti nákupů a slev. Jakmile dnešní homo inteligentus nacupus zjistí, že do schránky dorazily letáky, jako hladový pes se rozběhne očima po nabídkách. A hele, tady mají ve slevě máslo, jo a tady zase mléko a mouku. No a tady zase nabízejí zajímavé dárky k vánocům... Bylo by potřeba vyrazit na nákupy! Ač jsme se zařekli, slíbili si, že už opravdu nic nekoupíme, nic nepotřebujeme a nic dalšího nezužitkujeme, letáky rozčeřily hladinu a my prostě musíme! A když homo nacupus musí vyrazit na nákupy, tak jej ani párem sobů nezastavíš!

Vyzývej si, apeluj, při slevách si přesto stůj...

Moje?

Jsou věci mezi nebem a zemí, které neovlivníme. Ony se prostě a jednoduše dějí, fungují, existují a nic nezabrání tomu, aby se uskutečnily, až do úplného konce. Člověk tuhle letitou pravdu ví, a přesto nějak doufá, že by to občas mohlo být i jinak. Že by se něco mohlo změnit a mohly by se věci dít tak, jak by se mohlo líbit nám. Jenže na to jsme přeci jen malí páni, abychom dokázali poroučet větru či dešti. Človíček je jen malinkatým knoflíkem, který neovlivní nic zásadního. I když to může znít hrozivě, je to bohužel tak. Svatá pravda, se kterou se lze buď smířit, nebo ji nechat jít. Jiná možnost není, aby se člověk z daného nezbláznil a zároveň měl aspoň trošku pocit, že jeho život je kousíčkem dění jeho...

Co je mého, nechť je mé!

Rozkvetlá

Je zajímavé, jak občas člověk narazí na slova, která zrovna potřebuje slyšet. Je v situaci, kdy se cítí sám, nebo zrovna není ve své kůži a v hlavě běží tolik hrozivých myšlenek. Potom stačí jediná krásná věta, která tu vyskočí na nás vyskočí. Nečekaně, krásně a kouzelně padne přesně tam, kam má. Sedne tam, kde sednout má a udělá přesně to, co udělat musí. Polaská duši, zažene hloupé myšlenky a pozvedne hlavu. Člověk pak najednou ví, že nejen prací živ je člověk, ale jeho spokojenost vychází z něho samotného. Z toho, když se bude mít rád, bude spokojený sám se sebou. Bude si vědom toho, že není dokonalý a zaměří se na rozvoj toho, co je v něm dobrého. To je přeci krásná cesta, kterou stojí za to jít!

Tisíce cest, nechej sebe rozkvést...

Jaká?

Sluníčko už vystupuje na oblohu. Mráz pomalu ustupuje. V hlavě mám zmatek a nevím, jak si věci uspořádat, aby dávaly smysl. Možná, že už nikdy nenajdu onen pomyslný klid, který jsem pociťovala. Možná, že tento stav, nestav, bláznivého ničeho je přesně tím, co má být mým průvodcem budoucností. Nevím, možná nemám vědět, ale alespoň drobně tušit by bylo dobré. Neumím se srovna sama se sebou, neumím najít sebe sama a nenacházím klidu nikde, kde bych potřebovala. V práci je kolotoč od rána do večera, doma se člověk nezastaví a v sobě mele myšlenky jednu přes druhou. V tomto rozpoložení se nedá normálně fungovat, spát, smát se a užívat si života. A o těšení se na něco, co přijde, co bude, co by mohlo přijít a být zajímavé, tak o tom není vůbec ani řeči... Všichni kolem slibují, že bude líp, já si to do určité doby také myslela, ale teď začínám propadat pesimismu. Jak bude, tak to ví už snad jen?

Jak bude, tak bude...

Nezměněná

O kousíček posunout poznání, 

mít dobré zadání. 

Dneska budou sezdáni,

ti, co jsou poznáni.

Jen ti, co se cítí svobodni,

zůstanou nabíledni.

Ostatní půjdou zase dál,

aby byl bláznů plný sál.

A tak se točí kolem svět,

který je pestrý, jak ten květ.

Jednou je člověk nahoře,

podruhé hledá cosi v komoře.

Někdy se prostě nedaří,

protože je venku příšeří.

Až zase přijde sluníčko,

bude krásně teplíčko.

A my se budeme radovat,

společně venku putovat,

za krásou, za mraky,

za draky, ať je nám

odejdou tyhle rozpaky...

Den je krátký, tohle vím, dnes to ještě nezměním!

Řešená

Neustále kličkovat mezi termíny a hledat volná časová okénka, kam by se dalo ještě vměstnat to, či ono. Tak nějak se odvíjí moje aktuální pracovní nasazení, které přináší mnohé výzvy a radosti. Na začátku si vždycky říkám, jak to vlastně všechno zorganizuji, abych všechny tyhle věci dala dohromady. Abych skloubila všechny ty jednotlivosti do jednoho celku a udělala z nich jeden fungující pracovní den. Je to výzva a je to občas velká zátěž, ale většinou se to povede. Člověk se totiž nesmí nechat zlákat kličkami rychlosti a netrpělivého rozhodování. Musí si nechat odstup od problémů a starostí, aby měl čas se podívat na problémy s nadhledu a odstupu. Ono totiž pomáhá pořádně se nadechnout, zastavit se, zpomalit a při dlouhém výdechu plánovat, jak na to. A najednou jsou krásná řešení na stole!

Šup se s tím, už to vím...

Zlatíčková

Občas vysvitne slunce i tam, kde jej opravdu nečekáme. Najednou se objeví a člověku je v tu chvíli krásně a radostně. Velká tíha a tlak posledních dnů se rozpouští v teplých paprscích a na tváři zůstává pouze milé pohlazení a radost. Je to jako dostat nečekaný dárek, který potěší u srdce a udělá nečekanou radost. Je to kouzlo, které nečekáš a ono je schováno. Přichází ve chvílích, kdy nevíš, že přijde a o to víc je jeho příchod pro tebe kouzlem. A přesně takové bylo dnešní sluníčkové pohlazení. Zahřálo na tváři, u srdce a dodalo dobrou energii do dalších hodin tmy a sychraviny, která se na nás zase chystá. Ale dnes se jí nebojím, protože vím, že obstojím. Se sluníčkem v zádech, je mi hned lépe a klidněji!

Sluníčko je naše zlatíčko...

Zemitá

Trpělivost růže přináší. Tuto okřídlenou větu jsme slýchávali od svých babiček a maminek, a to vždy, když jsme netrpělivě vyhlíželi situace, které pro nás byly čarovné, kouzelné a prostě k nedočkání. Občas jsme netrpělivě čekali na výsledky testů z matematiky či českého jazyka, kde ona netrpělivost byla ovšem spojena úplně s jinými vnitřními pocity. Postupem času, jak jsme dospívali, mnozí z nás pochopili, že pokud má skutečně nějaká práce stát za to, má být vykonána výborně, pak je spojená s naší trpělivostí a vysokým nasazením. V tuto chvíli jsme to byli my, kdo jsme používali onu okřídlenou větu a dávali na odiv svůj klid a vyrovnanost. Jenže nevím, kde a kdy se to všechno změnilo, najednou se dívám a už nikdo trpělivě nečeká, nesnaží se a neusiluje o výsledky, každý chce mít všechno hned. Kde se vzala tahle pro mě nesmyslná doba netrpělivá? Proč tak spěcháme? A kam? Vždyť jsme si ještě nestihli užít této chvilky a už zase pádíme dál. Tohle není život, o který stojím. Zde není mé místo. Raději se půjdu schovat mimo tyhle bláznivé mantinely. Najdu si tichý koutek a počkám, až zase budou kvést růže!

Cesta trnitá, hlavně zemitá...

Temná

V poslední době mě obíhá neustálý a nevysvětlitelný pocit strachu a nejistoty. Ve chvílích radosti se přistihuji v myšlenkách zastavuji a nějak podvědomě cítím, že tam někde vzadu je temnota a nicota. Každým okamžikem požírá kousek toho, co je krásné a nenechá mi prostor k radosti. Starosti se množí neskutečným tempem a radosti aby člověk pohledal. Je to neskutečné, ale je to tak. V zádech pocit strachu a před sebou budoucnost, kterou nelze odestát. Přichází, je s námi a my s ní, tvoříme to, čím budeme zítra. Děláme naše já o kousek starší, možná moudřejší. Jen ten pocit se neodbytně hlásí ke slovu... Chce překonat vše, co je ještě k mání. Ano, bylo by lákavé jít cestou průměrnosti a nechát se vtáhnout to temnoty a pak už si jen stěžovat. To ovšem není moje cesta. My bojovníci víme, že ač nás to stojí mnohé síly, bojujeme, protože jen tak se dokážeme zpětně podívat na sebe do zrdcadla a říct. Ano, to byla ta správná volba! Tak neboj a jdi dál, temnota se rozestoupí a zase bude slunce svítit na cestu a hřát na naše dlouhé roky...

Temnoty se nebojím, já před ní určitě obstojím!

Svědomá

Říkat nahlas, co cítíš. Vyjadřovat své pocity a emoce. Být a souznít s tím, co se nám líbí a nelíbí. Umět nahlas vyjádřit svůj souhlas i nesouhlas s tím, co se nám líbí a nelíbí. A nezůstat na povrchu a jen si brblat, ale opravdu vyjádřit svůj názor a říct, proč se mi líbí to a ono, nebo proč se mi nelíbí to, jak se něco dělá či něco říká. Ostatní si možná myslí, že je nám to jedno, protože se k tomu nevyjádříme, ale také možná ani netuší, že se nám nelíbí, jak na věc nahlížejí a že my sami o daném smýšlíme naprosto jinak. A protože jsme lidé různí, s různými názory a přesvědčeními, měli bychom si umět říct, kdy je opravdu potřeba vyjádřit nahlas svůj vlastní souhlas či nesouhlas s řečeným. Protože mlčení může znamenat souhlas, ale také němé přihlížení něčemu, co sami neschvalujeme. Ač to není příjemné, zvedněme občas hlavy, hlasy a buďme svědomím těch, kteří vlastní svědomí nemají!

S vědomím za svědomím...

Zvládající

Když se věci zdají, že už jsou tak, jak mají být, přijde zase něco, co se obrátí úplně někam jinam. Asi je to celkem normální a musí to tak být. Je to prostě život a člověk s tím nic nenadělá, nezmůže a ani nemůže nic dělat, protože by se jen trápil. Zřejmě nám opravdu nezbývá nic jiného, než brát věci takové jaké jsou. Je to jedna z možností, jak se z toho všeho nezbláznit a také nezbláznit. Jinak bychom mohli také pěkně rychle zjistit, že chocholouškov je za rohem a mohli bychom se tam ocitnout vellmi rychle. Možná, že už tam máme nakročeno a protože si to uvědomujeme, je důležité si to tak nějak pěkně a rozdpovědně nahlas říct, že tohle není cesta pro nás... Tohle není ten správný směr, kterým se máme dát a kam se máme ubírat. Proto pomalý výdech, pomalý nádech, podívat se dopředu a klidným krokem vpřed. Ono to stejně nějak dopadne a my budeme ty běžné figurky v poli dějin, kterými bude taženo až budou kostky vrženy!

S Tebou po boku, hurá do útoku...

Zpátková

Sobotěnka, sobota, že prý je jen robota. Pro někoho možná je, kdo má špatné údaje. Někdo, kdo si přivstane, tomu slunce přistane. Tomu parťák sílu dá, ke všemu, co se jenom zdá. Člověk někdy sílu má, jindy něco postrádá. Někdy jen tak letí světem, nevnímá, zda je dospělým či dítětem. A pak náhle zjistí záhy, že má kolem dlouhé sáhy. Toho všeho čeho nezná, čeho jemu možná třeba? Netuší a nevnímá, dýchá, běží, dívá se snad očima? Začarovaný je tu kolem les, kam se schoval i ten pes. Mlha, déšť a vítr fouká, kolem leží ladem louka. Je to prostě prosté bytí, naše malé živobytí. A tak stále dokolečka, přichází nám sobotečka...

Od pondělí do pátku, všechno jen ne pozpátku!

Vycházková

Tolik mi chybí příroda a toulání se v ní. Tak ráda bych se ztratila v napadaném listí, šlapala do kopce a funěla si krásně do pedálů. Chtěla bych si jen tak oddechnout od všeho, čeho je moc a nechat všechno běžet pryč. Nemuset myslet a hlavně myslet, to by se mi moc líbilo. Bylo by to nad všechny dary, které by mi život připravil. Jen to by bylo to nejlepší! Toulat se a být zase jen tak někde v přírodě, která mě nabíjí a dává pocit krásy a radosti. Už totiž ani nevím, jak voní les a fouká vítr. Jak je na horách a kolik radosti zažije člověk při běžné procházce v parku. Moje srdce touží po obyčejném pohlazení přírodou, které laská a je laskavostí. Snad se dočká a snad i tohle malé bouřlivé období přejde, mraky se rozestoupí a sluníčko zase bude hřát...

Těším se na to co přijde, ač nevím, zda vše vyjde!

Porpůrná

Už jenom z povinnosti děláme věci, které jsou kolem nás. Pohybujeme se v koloběhu stejných událostí a čekáme, co nám přinesou dny příští. V očekávání budoucnosti předpokládáme, co by se mohlo stát a vidíme světlo na konci tunelu, které se nám zdá nějaké menší a zastřenější. Hledáme sílu na to obstát v tom, se aktuálně děje a netušíme, kde vzít energii na všechno, co přichází. Bojíme se každé zprávy, která je za dveřmi a raději uzavíráme uši, oči, duši před vším, co by mohlo přinést další pohromu. Bojíme se, bojíme a přesto někde v koutku duše věříme, co tohle je jen přechodné období, ze kterého se jednou vymotáme a zase budou cesty kouzelné, vítr se nám bude honit ve vlasech a slunce bude osvětlovat naše společné kroky přírodou. A my, my budeme šťastní, zdraví, spokojení a jeden druhému stále oporou!

Buď se mnou, buď mnou...

Konečná...

Končíme a zavíráme krám. Dál už každý jdeme sám. Nikdo nikoho nedoprovází a cesty jsou už jenom v šeru. Každý jde sám za sebe, byť individualismus není to, co bys vyhledával. Člověk tohle všechno nějak tuší, ale přesto doufá, že když to přijde, nezůstane sám. Stále věří, duši má skutečně otevřenou ke všemu, co by mohlo pomoci, jen té pomoci se nedostává. Je v tom všem sám! Bojuje, posunuje své poznání o kousek dál, aby se dozvěděl, že poslední věci vezdejší jsou jen na něm!

Nezoufej, do věcí si troufej...

Prozpěvovaná

Zpívá si duše má, 

zpívá si dál. 

Ač občas umdlívá, 

vůbec nic neskrývá.

Tvář se zde usmívá,

slunce v ní přebývá.

Sil už moc nezbývá,

přesto se podívá...

 

Se slovy hraje si,

tahá za pačesy.

Nikdy si nestýská,

překoná skaliska.

 

Dává i rostlinám,

dává vám i nám.

Nikde nic neschová,

je tak opravdová.

 

A tak si přejeme,

ať všichni žijeme,

ať máme klid a mír,

slon, žirafa i netopýr.

 

Ať všichni společně, máme se báječně!

Úžasná

Ozvalo se cvaknutí a pak nic. Prázdno, pusto, tma, zima. Člověk se ocitl někde v úplně tmě. Sám bez jediné další živé duše, která by se jen kouskem teplého obětí snažila zachránit to něco, co může či by mohla ještě dát. Cvak a jsem doma v obýváku. Sedím zabalená v teplé dece, v ruce držím horký čaj s citronem a přemítám, kam mi to ta moje mysl zase utekla. Ano sním, mám své sny. Někdy jsou maličké, jindy obrovské a každičký den se snažím snít. Jdu si za svými sny a každým krokem jsem sým snům blíž. Už jen samotná snaha se cení a jeden úkrok stranou nevadí, protože i ten je cennou lekcí, která znamená, že každý krok se počítá a každá cesta je tou správnou. Nic není ztracené a všechno má svůj přesný cíl!

Sni své sny, vím že jsi úžasný...

Momentková

Tak tohle fak nevymyslíš. I kdybys jednou chtěl, tisíckrát se ti to vrátí jinak. Je to jako ošahaná deska, která se hraje vždycky stejně a přesto pokaždé úplně jinak. Asi jako když svítí sluníčko, které jednou pálí až člověka kouše kůže a nemůže najít místo, kam by se před ním schoval. A pak to stejné slunce svítí a dodává potřebnou energii, která se s podzimem ztrácí. Někdy se to tak prostě stává, že jsou věci stejné a přitom tak odlišné. Vaření, které může být zábavné a jindy naprosto otravné. Žehlení, které může vadit a jindy krásně doplňovat prázdné chvíle nedělního odpoledne. Ať už jsou dnešní momenty jakéhokoliv ražení, ať jsou právě tím, čím mají být a zapadají tam, kam zapadnout mají...

Částečky dne, všechno si krásně sedne!

Dušičková

Dušička sem,

dušička tam,

svíčka kam

se podívám. 

Klidu zde není,

každý se honí,

za svitem svíce,

za drící líce.

Sluníčko prosvítá,

listí si šustí,

auto jede,

řeka si ústí.

Hlava se míhá,

něco nestíhá,

zase je pryč,

ach to je kýč!

Půjdeme společně,

uctíme statečně.

Všechny, co byli zde,

s námi společně.

 

Vzpomínkou v 

srdci svém,

vzdáme jim

tichý hold

a pak nám

zazní náš 

andělský 

akord....

Duše má neplakej, díky své vzdávej, žes mohla zakusit svou chvílí, tady být, s těmi, jež byli a již nejsou, s těmi, jež mělas ráda a oni měli rádi Tebe....

Šťavnatá

Tomu nevěřím, snad až to uvidím. Rána jsou ještě chladná a večery už brzy tmavé. Zima se blíží kosmickou rychlostí a mě nezbývá než se opravdu smířit s tím, že aktuální rok se opravdu opět chýlí ke konci. Pomaličku střádám myšlenky, hromadím nápady na dárečky a přemýšlím, kdy stihnu to, co se každý rok snažím stihnout. Nějak si letos neumím představit, že se mi to všechno podaří stihnout včas a s plným nasazením. Nějak bych to asi chtěla přeskočit, vymazat a raději bych se přesunula dál. Vím, že to nepůjde a tak se raději budu usmívat a nějak to i tohle všechno zvládnu.... Ostatně tak jako i to, co bylo v předchozích letech a taky to nějak dopadlo.

Nevěš hlavu, má to šťávu!