Myšlenky letí tam a zpět. Nepřinášejí žádnou úlevu, ba co víc, přinášejí nové otázky a pochybnosti. Nikde není místo pro spočinutí a zbavení se všeho, co člověk řeší. Vnější svět zůstává venku, ale to, co se děje uvnitř, dokáže pořádně zamíchat kartami. Když už si jeden myslí, že dokázal vyhrát, přihlásí se o slovo vnitřní hlásek. Pokládá otázky, hlodá, překrucuje a nastavuje zrcadlo každému okamžiku života. Neumlčí jej ani tisíce splašených koní, dunící hudba či alkoholové opojení. Je tam, ptá se, vede dialog, monolog, diskusi a projevuje nemálo taktu k tomu, co se děje na povrchu. Jeho nebolí, netrápí, netíží ani nesužuje žádný pocit. On prostě je, krutě i krásně, potichu i hlasitě, s láskou i nenávistí a zasahuje do všeho, co prožíváme, pociťujeme a řešíme. Občas si pak kladu otázku, zda je to špatný sluha či dobrý rádce?
Tam kde život pramení, dostáváme znamení...
Sluníčko se pomalu probouzí a na obloze se střídá s měsícem. Ráno je ještě chladné, ale dává tušit, že den bude zase horký. Pomalý větřík se lině prohání mezi větvemi a příroda se jen zelená. Člověk je jen malinkou součástkou v kolosu života. Někda začíná a jinde končí. Prochází kolem a zanechává stopu, která může být tím posledním, co po něm zůstane. Možná budou zachována slova, možná myšlenky, všechno nasvědčuje tomu, že příroda ovšem bude silnější. Po léta a celá staletí nás doprovází, aby zakryla naše dny a zachovala jistou rovnováhu dění. Jediné, co je jisté, jsou stopy lásky, které po nás zůstanou, neboť v nich je ukryta ona přízračná síla všeho i ničeho...
Děkuji za mám, ráda to dám!
Písmena běží po stránce, mění se ve slova a věty. Oči skáčou od jedné ke druhé a mozek zpracovává to, co právě oko zachytilo. Srdce prožívá radosti i starosti hlavních hrdinů, kteří vystupují ze stránek knihy do mé fantasie. Ani jsem se nenadála a už vedle mě stojí malý človíček, usmívá se na mě trpaslík a tam z dálky mi kyne chlupaťoučký tygr. Je to jako pohádka, která se mi děje. Nemusím nikam daleko vyrážet a dostávám se do dalekým krajin a vzdálených míst. Sice stále sedím na jediném místě, ale moje fantasie, myšlení i duše jsou tam s vámi moji milí knižní přátelé. Potěšení a radost sdílíme společně, stejně jako smutek a frustraci ze situací, do kterých se dostáváte. Jednou víme, jindy tušíme, občas blafujeme, ale vždycky jdeme za dalším slovem, větou, stránkou...
Napětí bez vypětí!
Možná se honím za chimérou a možná jen potřebuji správný impuls. Možná je ve mě od dětství nenaplněná touha po uznání a pochopení. Možná sama cítím, že mnohem více lidi kolem sebe podporuji, než lidé podporují mě. Možná moc přemýšlým a nechávám se vtahovat do vlastních myšlenek. Možná jen prožívám něco, co čeká každého v polovině jeho života. Možná se příliš snažím a nedostávám za svou snahu dostatečnou podporu. Možná je slyším trávu růst a stěžuji si na něco, co vlastně není. Možná jsou všechny mé myšlenky jen pouhou zkouškou vlastního vědomí. No a možná jsou všechna tato slova zbytečná, protože možná je všechno jinak. Nevím, možná se dozvím, kde je pravda a možná také ne.
Možně nemožná a nemožně možná...
Mít tak čtyřnohého kamaráda, byla bych štěstím bez sebe. Byla by to obrovská starost, ale také veliká radost. Každý den přicházet domů a vědět, že kromě dvounožců mě bude vítat i jeden čtyřnožec. Chlupatým čenichem a radostným pohledem se na mě vrhne, aby mi neunikla ani jediná minuta, kterou může strávit mazlením, čenicháním něčeho dobrého a děláním radosti své paničce. Úplně zřetelně to vidím, jak celý nadšením hopsá, lísá se ke mě, až jsem samý chlup a slina. Nevadí, ona krásná radost, kterou tímto vyjadřuje, je vším... Nemusel by to být zrovna bernardýn, ale chlupaťouš s krásným pohledem a otevřeným srdcem. To bychom se k sobě hodili a bylo by nám spolu krásně. Zatím jenom sním a mazlení si schovávám pro malého králíčka Hopíka, který je teď mým hafoušem i velkým ňufoušem. Jak to bude dál, to se uvidí!
Snít své sny, bdít své dny...
Další den a s ním i další možnosti. Co zvolíme jen na nás a tak se tady jen tak převracíme v postelích, přemýšlíme. Jestli zvolíme aktivní neděli, nebo si budeme hrát na lenochy. Každopádně počasí láká spíše k nicnedělání, ale vnitřní pocit říká, že bychom se měli přemluvit a vyskočit z pelechů. Možná se ještě chvíli budeme rozhodovat a věřím, že se nakonec rozhodneme správně... Dáme si dobrou snídani, promyslíme možnosti, uděláme společnou rozvahu a pustíme se do akce. Ať už to bude poloha běžícího pěšáka, nebo ležící střelce, ničemu se nebráníme a v obojím se najdeme. A tak by to asi mělo být. Spolu se radit, spolu randit, společně plánovat i se radovat.
Rozvažuj, všeho si považuj!
