Ukrutná

Bodavá bolest a ukrutný pocit, že se rozskočí můj svět. Probuzení není spásou, ale pokračováním toho, co započalo již v noci. Snaha po klidu a nalezení rovnováhy je jen snahou, která nemá konce. Jak tohle přežijeme? Jak tohle zvládnem? Jak je možné, že poslední den v roce je k nám tak ukrutně upřímný! Někdy je nutné nést následky svých činů, ale tam, kde si nejsme jisti překročením hranic, se nám těžko odolává ptát se, proč zrovna já! Čím jsem si to zasloužil? Vždyť jsem nic neprovedl a musím se tady třást jako osika. Vydržím to, odolám a nenechám se ničím zdolat. Ještě chvilku, ještě pár konkrétních chvilek... A pak to stejně přijde, dál už ni krok! Tady končíme, odsud už se nedá jít dál. Tohle už opravdu bez zásahu zhůry nepůjde. Tak zatím pac a zítra pusu, hlavně bez bolesti a poklusu...

Ukrutně bodavá a jinak bolavá!

Nepředjímací

Předposlední den v roce a venku všechno ztichlo. Obloha se zatáhla do nijakého hávu. A já tu sedím sama a přemýšlím. Co se v uplynulém roce podařilo, co se pokazilo, co bylo započato a co ukončeno Co krásného jsme společně prožili, klik jsme toh schodili, kam nás naše cesty zavedly ajké radosti se nám vyvedly. Před očima mi jde plejáda útržků a plných chvil, které mě přesvědčují o skutečnosti. Teď je to všechno vzdálené, ale vím, že radost, láska a společné poznání i trocha ústupků, byla celý rok s námi. A je tady i dnes, kdy v tichosti rozjímám a nic dalšího nepředjímám!

Den za dnem jdou, jako my za sebou...

Zapájená

Nový den je právě k mání a my přemýšláme, co podniknout. Za okny leží slabá vrstva sněhu. Pro lyžování zanedbatelná, ke stavění sněhuláků ideálná. Jen netušíme, zda je právě toto žádoucí. Nebylo by přeci jen více od věci zabývat se něčím více cool? Nebudeme za úplné zoufalce, když se vyhrneme do sněhu a začneme soutěžit ve stavění sněhuláků? Jinak, než vyzkoušením, to nezjistíme. A tak nám nezbude nic jiného, než se obléct, vybavit se nepromokavým nářadím a hurá do toho! Kdo bude mít nejoriginálnější sněhovou postavičku, ten zvítězí. I když pro mě bude malým vítězstvím už to, že se všichni zapojí...

Propojit světy, možná kontinenty!

Fénixová

Jak dlouhá je minuta? Kolik času uběhne, než vykvete kaktus? Jak daleko je začátek konce? Vždy přesně tolik, kolik je schopna zvládnout skutečnost. Někdy se vteřina táhnou a vydají za celý rok. Jindy se naopak ptáme, jak je to možné, že jsou ty dny pryč. Relativní náhled se subjektivními pocity způsobí, že současné je minulost a budoucnost prožíváme. Není to jen hektikou našeho života, protože ten je, jaký si jej uděláme. Je to mix toho i onoho, co způsobí, že pomalost je rychlostí a kva platností. Snad proto občas zpomalíme, zastavme a nechejme se uášet proudem. A až bude potřeba, povstaňme z popela, jako bájný Fénix. Pro radost, pro lásku, pro život a procházku...

Jdi si světem, nekdy letem, jindy květem!

Rádová

Sváteční čas jakoby v každém z nás otevřel skrytou komnatu. Někdo v ní nalezne porozumění, jiný lásku a dokonce i smíření. Jsou však také mezi námi takoví, kteří naleznou jen zatrpklý pocit zklamání. Možná si kladou otázku, proč je tomu tak. Nebo jen tak projdou onu skutečnost bez dalšího povšimnutí. Každopádně každému se otevře jen tolik, kolik sám dává světu. Vesmír je samostatně fungujícím systémem, který přesně ví, kolik si zasloužíme a kolik je dobré brát. Sice každý z nás v sobě neseme svůj podíl náhledu, jednotlivě skládáme svůj život do mozaiky a vytváříme potřebnou paletu barevného světa. Ta je pak kouzelná jen tolik, kolik jsme schopni a ochotni sami dát. Protože pokud nedáváme, nemůže nám být dáno. Protože pokud nesdílíme, nemůže být sdílnými. Protože pokud nemilujeme, nemůžeme být milováni...

Mějme se rádi a buďme rádi!

Dlouhatánská

Chlupatá
odplata,
nohy jsou
od bláta.

A ruce
od sněhu,
teď je čas
na něhu.

Copak s tím
provedem?
S tím velkým
medvědem?

Kampak jej
zavedem?
Co dneska
provedem?

Dny se nám
klikatí
a hlava
střapatí.

Každý jsme
v tichosti,
nic nežli
bláznovství.

Pestré dny
života
ženou nás
do kouta.

My se jim
nedáme,
sněhu
se poddáme.

A pak se
usmějem,
na křídla
nasednem,
ty nás
dnes
odnesou
za správnou
adresou...

Vydržet, odolat, každého milovat!

Kočková

To to uteklo. Jako mávnutím kouzelného proutku jsme se přenseli přes onen magický večer Štedrého dne. Ráno se za oknem otevírá obloha a z ní padá déšť. Kde je sníh a proč nemáme pořádnou zimu? Dočkáme se někdy vánočních svátků, jako v době našeho dětství? Zřejmě je tohle všechno pryč. Umíme se sice radovat jako děti. Umíme si dopřát klidu, míru a pohody. Ovšem trocha zimních radovánek by také nebyla od věci. Není přeci nutné jen si nacpávat břicho a jen tak ležet. Rádi bychom stavěli sněhuláky, koulovali se a vozili z kopce dolů na lyžích. Není nám však stále přáno. Snad se to podaří na horách, které máme za humny. Nebude tam drak, bude tam velký mrak a z něj bude padat velký, sněhový vak...

Sníh a vločky, my jsme kočky!

Správňácká

Moje srdce mě naplňuje radostí, a přesto se zdráhám uvěřit. Bojím se pustit svůj život z pevného sevření a křečovitě si hlídám vše, co by mohlo narušit vánoční atmosféru. Vím, co mě čeká a netuším, jak to dopadne. Poslední dny totiž ukazují spíše tu těžší stránku svého já. Bojuji, usmívám se, se vztyčenou hlavou vzdoruji, ale uvnitř jsem jeden velký uzlíček nervů. Tohle přeci mají být ty nejkrásnější dny v roce? Tak proč ta obava a strach? S ničím nečekám na další dny a prožívám vše, co je mi dáno dnes a právě v tuto chvíli. Jsem dojatá každým okamžikem a těší mě, co vidím před sebou, jen se nemohu zbavit toho, co mám v sobě. Uzavřu to do pevné schránky a nepustím ven, dokud si nebudu jistá, že jsem připravena tomu čelit. Dnes ne, dnes jsem tady pro ostatní a snad zítra bude čas i na sebe...

Dělám správnou věc a nejsem žádný zbabělec!

Znějivá

Poslouchám a slyším i to, co nikdy nebylo řečeno. Někde hluboko uvnitř zní zvuky, které se rozezní jen několikrát v roce. Hluboké tóny a tiché zvuky zvonků. Sobí kopýtka se sotva dotýkají země a ta se rozezvučí tisícem nádherných tónů. Dálavou, slunečním svitem i zamlženou oblohou po ranním dešti v létě. Je to jako symfonický orchestr, který se připravil hrát jen pro mou maličkost. Nádherný to pocit radosti, který obkroužil mou duši a dává tušit tomu, co přichází. Složité vystojíme a jednoduché obstaráme, abychom nakonec zjistili, že každý zvuk je jedinečný ve své harmonii a kráse dnešního dne. Ťukot kaped deště, dopady tichých kroků na tlustý koberec, šoupání drápkem i lechtání peříčkem. To vše má svou melodii, která tvoří symfonii dnešních dnů. Bez dirigenta a přece tak lahodná...

Hřejivá, znějící, uchu lahodící!

Trpálková

Rychlý nákup
a pak nic.
Chtěli bychom
na měsíc.

Chtěli bychom
zdraví být.
V domě užít
krásný klid.

Ještě chvíli
posečkejme.
Dobrou vůli
spolu mějme.

Jen tak můžem
někam jít.
Cos nového
objevit.

Jen tam budem
spokojení.
V každém dalším
pokolení.

A co víc si můžem
přát?
Snad jen, ať jeden
druhého má rád...

Trpělivost, laskavost, ať jí máme stále dost!

Báječňáková

Záviny, vánočky,
cukroví, houstičky.

Od rána plánujem,
jak to zas přežijem.

Zítra se sejdeme,
do bytu vejdeme.

Dvanáct či dvacet pět,
to ví snad jen medvěd.

To jsou ty vánoce,
co přišly po roce.

To jsou ty oslavy,
kdy máš vždy obavy.

Bude to v pořádku,
nedojde na hádku?

Budeme v souznění,
nic se dnes nezmění?

Netuším, věřím však,
že přijde zas bílý mrak.

Přinese sněžení,
bude dost pečení.

Budeme společně,
budem nám výtečně.

Budeme s radostí,
brát rybu bez kostí.

A pak jak každý rok,
uděláme velký krok.

Všechno má přec svůj řád,
tak proč se už teď strachovat...

Mějme se báječně, krásně a skutečně!

Pomyslná

Srdce plné radosti,
nebojím se hlouposti.
Srdce mé mě zachrání,
před hloupostí ochrání.

Zdraví, štěstí, laskavosti,
není nikdy do systosti.
Každý jej chce hodně mít,
aby mohl dobře žít.

Málokdo však přesně ví,
co se pod povrchem objeví.
Že to není jasná věc,
být zdravý, šťastný svalovec.

Musíme se dosti snažit,
abychom to mohli zažít,
abychom si dobře žili,
spolu šťasně švitořili.

Proto vzhůru přátelé,
rychle, honem z postele.

Pojďme spolu hledat lásku,
do ruky i na provázku.
Pojďme dál a pojďme výš,
vždycky něco objevíš...

Nezastavuj, dále jdi, na své štěstí pomysli!

Rozhovorová

To je jízda! Už je to tady zas. Rok se s rokem sešel a já opět stojím na pomyslným dortem, kde září opět o jednu svíčku víc. Sama pro sebe si říkám, jak je to možné, že se dechu nedostává a mysl je stále mladá? Dětský věk mám na dosah a přitom je tak daleko. Neskutečné věci se mi stávají stále častěji a já jen nevěřícně hledím, jak je to možné. Každodenní rytmus života skládá kostičky dnů a výjimečné okamžiky vytvářejí pestrou paletu roku. Chviličku se člověk zastaví a zjistí, že je krásné být na světě. Tolik milých osob, tolik lásky a důvěry, tolik radosti, šťastných úsměvů i pohlazení. Za to stojí těch několik drobných ranek, které získám v průběhu roku. Bez nich by totiž nebylo poznání radostného a šťastného. Nebylo by protiváhy důležitého a nepodstatného. Proto vítej další roku, neb jsem vděčná, že jsem tady!

Úsměvem vítám dnešní den, neboť jsem opět dítětem...

Týžová

Miluji být sama sebou. Trochu dětinská, stále potrhlá a bezstarostná, děsně zamilovaná do plyšových zvířátek a svých kluků. Ustrašená i nebojásná, veselá i vážná, hezká i škaredá, pečující i strhaná. Prostě já, se vším, co ke mě patří. Seriózní, bláznivá, legrační, klaunovská, posedlá honbou za lepším já, stále se vrhající do nových věcí, pečující o všechny ztracené duše, zachraňující každou živou bytost, mazlící se s každým psem i čekající na pochopení. Já, která se blížím věku padesáti let a přesto nevnímám pocit jasného místa a ukotvení v životě. Stále hledám, vrhám se a objevuji svět, který mě obklopuje. Toužím po dobrodružství a těším se, co nového mi život přinese. Pochybuji o sobě samé a plně důvěřuji svým chlapům. To jsou mé kotvy normálního života a světa. Oni jsou totiž tím, co mě dělá tím kým jsem. A proto chápou, věří, usmívají se a konejší, když jsem jogínkou, starající se maminou i neskutečně skutečným m..l..em...

Děkuji a vím, že jen s Vámi jsem tým!

Přechylovací

Napájí se, nenabíjí se. Vzteká se, přihlašuje se. Odesílá se, pere se. Napravuje se, naparuje se. Se sebou se děje tolik věcí, ale co je se, nikdo netuší. Samo se totiž pere, žehlí a skládá prádlo do otevřených skříní. Samy se stelou a převlékají postele z ložního prádla. Sami se prodíráme myšlenkami a plodíme sny. Se je tak krásným příkladem českého zájmena zvratného, že snad ani krásnější být nemůže. Je tak neosobní a přitom osobně spojité, až se musíme divit, co všechno se děje, aniž bychom se o to zasloužili. Děje se a koná se, směje se a koupe se, chvěje se a škrábe se, plánuje se a vymýšlí. Přitom se málo přemýšlí, kam se se schová, pokud bude potřeba výkonu. Neboť se je přeci samo o sobě, bez našeho přičinění a vlastního uskutečnění...

Neboj se, nedej se, větrem vždy kochej se!

Dumací

Jako nic se přehoupl den a máme tady další pracovní týden. Jaký bude a kolik přinese vzrušení? Co bude důležité a co ne? Užijeme si konečně vánoční náladu? Bude někdo slavit a jiný odpočívat v ústraní? Zatím nevíme, ale snad se brzy dozvíme ortel, který bude příznivý. V průběhu minulých dnů jsme uskutečnili vše proto, abychom dnes uspěli a mohli vyrazit s klidnou hlavou do svátečních dnů. Sice s drobnou obavou, která nás bude ještě nějakou tu chviličku doprovázet, ale také s nadějí, že všechno zlé je pryč. Sluníčko svítí, vítr se ustálil a s ním i naše domácí povětří. Sny se opět mohou snít a svíčky mohou zářit do ticha vánoční noci. Nic už nebude jiné a všechno bude stejné. Tak jako každý rok, tak jako napřesrok!

Vítejte v časech svých, dětí i dospělých...

Dohraná

Vyřešit,
naskočit,
kolem se
otočit.

Usmát se,
tancovat,
v duchu si
libovat.

Prát se a
pomáhat,
to každý
dělá rád!

Mít se a
zakládat,
věcmi se
ovládat.

Nestačí,
nestojí,
věci za
slzavé
údolí.

Není
nám
dopřáno,
dnes už
je
dohráno...

Nezmizí bolesti, v duši jsou šelesti!

Bořící

Štěstí a jeho skutečnost si uvědomujeme ve chvílích soužení a smutku. Každý den však prožíváme chvíle štěstí, které se skládají do větších celků. Tyto drobné chvíle souznění si neuvědomujeme a přecházíme je mlčením. Ovšem skutečně šťasní můžeme být jen tehdy, když propojíme lásku svého srdce se službou svého života. Prosté konstatování s hlubokým významem. Pochopením uvedeného získáme jistotu ve vlastním světě a zajistíme si kousek štěstí každý den. Snad proto je fajn vnímat lásku svého srdce, uvědomovat si její sílu a čerpat ji tam, kde je to potřeba. Onu potřebu pak proměňovat ve službu životu a světu. Nemusíme zachraňovat svět, stačí ovlivnit jediný lidský osud a zachráníme koloběh života. V tom je síla poznání, že mosty mezi našimi životy jsou tím nejdůležitějším, co máme stavět!

Nebojme se tvořit, je to lepší, než bořit...

Nárazníková

Zvláštní to pocit, probudit se do nového rána, s novým vědomím. Neskutečné příběhy se stávají realitou a všechno kolem se zdá být nesmírně skutečné. To, co ještě včera nefungovalo, je v plném proudu a každičký detail je propracováván s velkým zaujetím. Někde uvnitř je uschováno několik druhů pochybností, ale navenek se všechno tváří spokojeně. Kdykoliv se otočí hlava směrem k východu, je tady dav, který pospíchá dál. A jakmile dosáhne svého vrcholu, padá někam pryč, vstříc zajímavým předsudkům. Je tohle možné přežít? Kde je v tomto chaosu času místo pro někoho vážně skutečného? Kam putuje všechen nesoulad, který je zřejmý? Může být něco více stresujícího, než neotesanost přítomnosti? Netuším, a jak se zdá, ani mé vlastní já si s otázkami neporadí. Necháme je plynout, někam dojdou a jistě najdou odpovědi, které hledají...

Otázka, otazník, kde máš ten nárazník?

Povedená

Tak jak to tedy bude? Co nakonec odhalí výsledky, na které čekáme? Nervozita stoupá a neklid se šíří mým tělem. Jen ti, kterých se to týká jsou úplně v klidu. Tohle bych také chtěla někdy zažít. Nestresovat a umět si v hlavě říct, že jsou věci, které opravdu nezměním a tak nemá cenu se jimi trápit. Jenže tohle já neumím. Ač jsem pomalu na prahu padesátky, jsou věci, které mi zůstávají skryty. A co teprve velikost poznání a chytrých myšlenek. I kdybych žila nevím jak dlouho, zůstanu mnohým nepolíbená. A věřte, že se opravdu snažím. Byť asi málo intenzivně! Takže úkolem pro následující dny je nejen trpělivost, netečnost a klid v duši. Zároveň také intenzita a úsilí k získání takových myšlenek, které mě pročistí. A to do slova i do písmene. Jak to udělám? Zatím nevím, ale určitě se mi to povede...

Chytře se tvař, aspoň se holka snaž!

Metličková

S ozvěnou včerejších dnů mi v hlavě zní nejedna věta. Vzpomínám na časy dávno minulé a chtěla bych vrátit chvíle, které byly šťastné. Mít možnost změnit některé momenty svého života a nenarušit křehkou rovnováhu současnosti. Odpustit těm, kteří odešli bez rozoučení a nastolit pořádek ve věcech svých. Možnost, která mi nebude dána, a přesto vnitřně toužím změnit svět. Vím, že by nebyl stejný a to, co by bylo změněno, by ovlivnilo můj současný svět. Přesto bych si mnohdy přála mít možnost vrátit se do dětství, do náruče těch, kteří už tady nejsou. Snad proto mi dnes stále běží hlavou, zvedni se a neplýtvej svým drahocenným časem. Neplýtvej kapacitou své mysli na minulost a věz, že jen tento okamžik je ti dán. Proto jej žij, usmívej se a jdi s hlavou vztyčenou k dalším metám!

Zametat, uklízet, další dny pobízet...

Odivná

Velikost chvíle se pozná podle dopadu jednotlivostí na celé společenství. Ačkoli se prodíráme životy a nevěnujeme velkou pozornost svým chvílím, jejich podstata je jasná. Poselstvím je skutečnost, že tak jak se cítíme, tak se cítí i naše okolí. Čerpáme sílu z vlastního nitra i prožitků ostatních. Netušíme, jak moc ovlivňujeme naše okolí a působíme si neskutečná muka při hledání sebe sama. Není neútné se obávat toho, co možná přijde. Mnohem důležitější je to, co již máme. Co nám bylo nastoleno a s čím musíme umě pracovat. Není to jen o budoucnosti, ale je to o opravdovosti chvil, které právě prožíváme. Jsme jimi chyceni a neskutečně trpíme pohledem do budoucnosti. Co nevíme, neumíme pojmout. A co přijde, s tím se těžko srovnáváme. Nebojme se vystavit své odhodlání na odiv těm, kteří to umí ocenit!

Podivná kra, odivná hra...

Zmužilá

Jsem vděčná a přesto hledám. Kde se stala chyba a kdo to mohl ovlivnit? Nelze předpokládat, že se věci dějí jen tak bez příčiny a důvodu. Hledáme řešení v situacích, které nás mnohdy zaskočí a dávají důvod k obavám. Větší či menší chvění duše a velké poryvy větru nás zaženou do ulit. Usnout a spát, nevnímat svět kolem nás a nechat osud rozhodnout. Tělo je silné a umí si poradit vždy, když přijde chmura, jež zakryje tvář. Není nutné podléhat pesimismu, jen tam, kde už opravdu není cesta. Cesta, jež ukáže směr a dá naději, že zítra bude líp. I když není času nazbyt, hledejme cesty. Bez nich jsme ztracení v prostoru i čase. Jsme jen těla bez duší a ukazatele bez udání cíle. Razantně vykročme vpřed a věřme, že co se má stát, to se stane!

Bojím se, bojím, na cestě stojím...

Semknutá

Drž mě a nepusť! Hlava se točí a kolem víří prostor a čas. Všechno je v nás a nikdo netuší, jak tohle dopadne. Přesto se bezhlavě vrháme do nebezpečí, kterým prokazujeme svou náklonnost k těm, které milujeme. Nepočítáme, nekalkulujeme, prostě a jen žijeme to, co nám je dáno. Nikdy nevíme, co se stane za malý okamžik, a proto se cele ponořujeme do hlubin svého já. Ty ke mě a já k Tobě, abychom prostoupili jeden druhým. Naše duše jsou takto spojeny, a ač jsme vzdáleni, jsme stále s sebou. Připraveni, nachystáni vyrazit v okamžiku potřeby a nutnosti. Jsme tu jeden pro druhého vždy, když je dobře i hůř. O tom je totiž to, co dělá lásku láskou. Bezpodmínečné souznění, kompromisní řešení a vzájemné pochopení...

Držme se spolu, ať nahoru či dolů!

Rytmická

Tóny, rytmy,
melodie,
dneska to tu
prostě žije.

Jumpujem
a pumpujem,
v rytmu se
pohybujem.

Vzpomínáme
velice,
jaký rok byl
v muzice.

Je to síla,
je to tak,
máme rádi
jazz i rock.

Užijem si balady,
od Morriconeho
i Halady.

Tak nás nechte
vzpomínat,
skákat,
v rytmu
se jen
tak komíhat!

Sílu čerpej, sílu dej, v hudbě je ti krásně, nej...

Odstavená

Zpívat si, hrát, na nic nemyslet a jen tak si užívat života, který kolem běží. Zbožné přání mnoha lidí intelektuálně pracujících. Vypnout poháněcí mechanismus činností a odpočinout si u těžké manuální práce. Sen, který mnohdy sníme ve chvílích nejvyšší mentální zátěže. Závidíme mauálně pracujícím, kteří jen tak, s lehkou hlavou prochází svým pracovním životem a neřeší. Ovšem také oni mohou závidět nám. Klidné posezení v teple kanceláře, dlouhé volno v průběhu roku, poklidné zacházení ze strany vedení. Při bližším pohledu do obou stran téže mince zjistíme, že každé má svá pro a proti. Tam, kde se mají lépe mauálně pracující, trpí intelektuálové a naopak. Proto není potřeba závidět, protože každý z nás musí chodit do práce, vynakládat svůj díl energie na vykonání zadaných úkolů a činností. A rozhodně se každý z nás těší na zasloužené volno. V tom jsme si podobní a jsme zajedno. Snad proto stačí říct, pracuj a užívej si každého dne, bez potřeby ovládat a řídit!

Jsme sami sobě tím, kým máme být...

Volitá

Každý den je volbou vlastní cesty, kterou půjdeme, nebo budeme klopýtat. Dnes si volíme radost a štěstí, za kterým se vydáme do světa. Fialová, růžová, žlutá a jasně zelená jsou barvami dnešního dne, kdy si užíváme zázraku svého bytí. My sami volíme, jdeme, následujeme a děláme to, co potřebujeme, očekáváme a předpokládáme. Někdy jistě volíme a jindy zcela nejistě stojíme. Přemýšlíme nad nesmrtelností brouka a odhadujeme vlastní možnosti v tomto světě. Je nám krásně a věříme v lepší svět, bez špatností. Vykročíme v dál a s plným nasazením spoléháme ve vlastní sílu poznání. Někdy nám to nahání strach, jindy se nebojíme vůbec ničeho. Jdeme, kráčíme a jediné, co jistě víme, je, že volba proběhla. Jaký ten náš život bude a s kým jej prožijeme, to se uvidí. To ukáže až čas, který svým plynutím odhalí plnosti i mezery každého z nás...

Výběr je náš, ukaž co máš!

Bytostná

Zázrak, toť život sám. V lidském životě se střídají zázračné chvíle. Jdou jedna za druhou a střídají se okamžik za okamžikem. Proměňují naše životy a dávají zvláštní náhled tam, kde je to potřeba. Zázrakem není jen samotné stvoření, je jím vstup do života, první nádech, hluboký výdech i poslední slova. Zázrak je to, že jsme tady na tomto světě. To, že nás má někdo rád a někomu na nás záleží. Zázrakem je i sám fakt, že někam patříme, že dokážeme s někým mlčem, tiše sdílet, ale také hlasitě křičet. Zázrakem jste vy, moji milí, neboť jste mým kouzlem a divem života. Zázrak je slunce, voda, úsměv, klidná síla, tiché souznění i hlasité štěbetání, krásná kniha, Ty i Ty, my i já... Jsme kouzlem našich společných životů a zároveň i divem jednotlivosti, která je všude kolem nás. Držme se našeho zázraku a nedovolme nikomu, ani ničemu, aby nám náš zázrak vzal. Chraňme si jej stejně, jako chráníme svou lásku. Je stejně podstatný pro život, jako voda, vzduch i moudrost věků.

Není to trik, zázrakem být!

Skýtaná

Následuji svou radost a nechávám se jí vést do hlubin nitra. Sníh, sluníčko a modrá obloha jsou jasným důkazem toho, že stačí málo a člověk se cítí šťastný. Není potřeba velkých hmotných darů, vždycky postačí jen maličkost, která rozzáří den a vyjasní tváře. Nádherný je pocit z dobře vykonané práce a naladění se na stejnou vlnu, kdy cítíme zvláštní cosi, co je schováno tam někde uvnitř nás. A přitom opravdu stačí jen maličkost, abychom se takto krásně cítili každý den a každou chvíli svého života. Pro každodenní radostné chvíle stačí padající sníh, ticho, které nás obklopuje a tajemná záře hvězd na obloze. Jindy je to vůně kvetoucích stromů, vlahá ranní rosa na spadaném jehličí, či úsměv na tváři milovaných osob. I tolik stačí, abych se cítila šťastná a obklopená radostí. Nemusím mít nic a přitom vím, že vlastním všechny poklady světa. Jasné, krásné a radostné...

Radostný den vítej, příležitosti mu skýtej!

Včelí

Dneska,
zítra,
každý den.

Jdeme
vždycky
za sluncem.

Jdeme, sníme,
někdy smíme
uvažovat o tom,
co víme.

Většinou však
máme zájem,
zaplatit si oběd,
nájem.

Proto ráno vstáváme,
kafíčko si dáváme.
Pak se rychle nasnídáme,
do tašky si sváču dáme.

A teď rychle do procesu,
neboj čaj už taky nesu.
Papír sem a složku tam,
do oběda tohle dám.

Se skutečnou radostí,
pustíme si do kostí,
zahřejeme tělo, ducha,
zasmějem se z plna ucha.

Pak už zase pracujeme,
od stolu se nepohneme.
Každý úkol zvládnem hravě,
když je velký, pak je právě,
čas se trochu protáhnout,
do konce jej dotáhnout.

S nadějí a přesvědčením,
jdeme za svým vysvědčením,
jdeme domů, v klidu hrát,
k další role, mám tak rád!

Od rána až do večera, budu pilná, bzučivá včela...

Odpočítávaná

Poslední, ale přesto vítězný. Jú i na mě čeká dobrotka a zase budu o jeden den blíž Štědrému dni. Už to zase začalo, odpočítávání se spustilo a vyvrcholení Adventu se blíží. Každé ráno jeden šuplíček a krůček po krůčku se dostaneme ke zlaté. Budeme společně slavit a radovat se z času, který máme jen pro sebe. Teď ještě chviličku zabereme, projdeme tím, co musíme a knec bude sladký. S vůní jehličí, vánočního cukroví a dobrot, které neodmyslitelně vytváří ty naše Vánoce. Už teď se těšíme a spřádáme plány, které budou plnit volné dny a společné zážitky. Bude stačit troška sněhu, dostatek dobré nálady a výhled na prázdninové radovánky. Už se moc těšíme a zítra zase budeme o šuplíček blíž!

Hop a skok, do Vánoc už je jen krok...

Zpívaná

Advent už ťuká na dveře a proto je potřeba začít myslet na přípravy Vánoc. Ke správnému naladění a rychlému účinku jsme dnes zvolili cestu nejmenšího odporu a vyrazili na adventní trhy. Zvířátka, betlémy, ručně vyráběné vánoční ozdoby, zvuk koled a vůně perníčků. Tohle všechno nás provázelo od samého rána, až do pravého poledne. Pak už byl čas vyrazit domů. Zastavit se vyřídit reklamace, výměnu zakoupených lístků, poohlédnout se po zimní bundě a čepicí s bambulí. Ale teď už opravdu pojďme, už je čas. Zima je vlezlá, vítr pofukuje a domů to máme ještě řádný kus. Konečně dorazíme, rychle se vysvlékneme a zase šup, šup k obědu. Po něm alespoň naznačit úklid, když už je ta sobota a pak už si můžeme odpočinout u výborné kávy a jahodového pudinku. Mňam, to byl dneska báječný adventní den. Takových ať máme ještě mnoho!

Jak se naladíme, tak si zazpíváme...

Akreditační

Déšť, zima a černočerná tma. Páteční ráno jako vystřižené z temnoty času. V tichosti nasedám do vyhřátého vlaku a mířím za svým osudem. Ukončit započatou práci a ukázat, co se ve mě skrývá. V tašce mám mnohé pomocníky, kteří mi pomohou uskutečnit můj sen. Nejprve však musím vydržet, dorazit a urazit několika mokrými ulicemi, až do místa určení. Tady se nás sejde několik a společně se vydáme oklikou k první části zkoušky. Třicet otázek, dvacet minut a šup, šup, už je potřeba jít dál. Rychlý přesun, potřesení rukou s komisí a honem si nachystat všechny věci, které budou potřeba. Zvon na věži odbíjí a je čas pustit se do maratonu ukázek, skutečných příkladů a aktivit, které jsme si připravili. S třesoucím se hlasem, někdy i přeřeky a chybami v textu, ale stále dopředu. Na hodiny se raději nedívám, protože se líně vlečou právě teď, když mají pádit. Nakonec se dostaneme do finiše a vydržíme až do samotného závěru. Tam jsou pro nás přípraveny výsledky a také certifikační listiny. Tak blahopřeji, zvládla jsi to!

Užij si víc, vždyť teď nemáš nic...

Plnostní

Otevírám oči a vnímám, že svět je tam, kde má být. Je plný milých úsměvů a krásných srdcí, čekajících na přátelská obětí. Šťastný pocit přirozeného stavu věcí dovoluje mému životu prožívat emoce, které si zaslouží. Štěstí, radost, upřímnost a otevřenost, které jsou skutečným příkladem těžkostí v lehkosti života. Čím méně usilujeme o vlastní naplnění, tím těžší je proces skutečného vyplnění. Pokud však věříme a usilovně se snažíme, pak i my máme snažší cestu k cíli. Vědomí, že jsme ochotni do naplňování vlastní podstaty vložit sami sebe, je největším darem. Ochota přijímat, roztáhnout ruce i srdce a volně dýchat, je základem propojení vnitřního já a vnějšího světa. Je plností, která se objeví všude tam, kde to nečekáme. Zakryje prázdnotu svým pestrým hávem a rozzáří oči, tělo i duši. Snad proto je dobré být otevřeným a říkat životu pojď...

Miluj a žij, měj plno sil!

Zakrátková

Zítřek. Něco v nedohlednu, s nejistou perspektivou a prožitkem. Není to nic, co bychom měli právě teď a tady. A přesto jee to právě to, co v tuto chvíli tvoříme. Budoucnost je každého, právě probíhajícího okamžiku, který prožíváme s větší či menší intenzitou. Nelze si myslet, že zítra udělám něco jinak a moje budoucnost bude jiná. Na vlastní budoucnosti je nutné pracovat už dnes. Myslet na důsledky svých kroků a promýšlet možné následky, které naše rozhodnutí způsobí. Minulost již nezmění, musíme ji přijmout, ale budoucnost jsme schopni utvářet. Právě teď a právě tady. Tím, že pracujeme. Tím, že přemýšlíme. Tím, že společně prožíváme. Tím, že milujeme. Tím, že plánujeme. Tím, že předpokládáme a hledáme. Je to jako jít a přesně nevědět kam, ale jistojistě vědět, že cesta je cíl. To jsou naše zítřky. Někdy zářné, jindy zahalené šedou mlhou, ale naše!

Zakrátko, bude tu kuřátko...

Křídelnatá

Možná přemýšlíte a hledáte smysl či poslání svého života. Někdo už jej našel a prohlubuje své poznání tímto směrem. Jiný ještě váhá a zatím netuší, v čem se jeho poslání skrýtá. Ať jsme v jakékoli fázi cyklu hledání, je velmi důležité vědět, že už samotný proces života je obrovským úkolem, který před námi stojí. Abychom jej dokázali splnit a naplnit smysluplnými kroky, měli bychom znát vlastní zdatnosti. To, zda umíme samostatně být a jít si za svými sny. Zda zodpovědně přistupujeme k úkolům, práci, životu, ale i sobě samým. Jestli vidíme smysluplnost našeho žití a v čem, včetně smyslupného naplňování vlastní podstaty. A samozřejmě, zda žijeme dobře. Uvědoměním si vlastní zodpovědnosti, smysluplnosti, samostatnosti a kvality, jsme schopni stavět i takové zámky, které nikdo další neumí. A pokud se nám daří vidět v každé lidské bytosti i živém organismu jen to dobré, pak je cesta k cíli volná... Neb nikdy se nenasytí, vždycky bude bojovat a usilovat o své právoplatné místo na světě.

Mějme kořeny a roztáhněme křídla!

Nesobecká

Co si od života přejeme? Které cesty sledujeme? Kam vedou naše zásluhy a v čem spočívají? Máme mnohé představy o světě, které se nám postupně rozpouští. Žijeme pro radost a rosteme k nebesům. Někdy se jen tak protloukáme světem a nevíme, co nás čeká za dalším rohem. Když se zastavíme, uvidíme, co v běhu nelze postřehnout. Jsou to drobnosti, které dělají náš svět krásnější a život příjemnější. Úsměv na milované tváři, pohlazení, pevný stisk rukou a obětí, ve kterém nic nehrozí. To, spolu s vědomím, že přání bývají vyslyšena, je velkým tajemstvím běžného života. Ten si totiž plyne, nechává plynout a ulpívá tam, kde již nic dalšího není potřeba. I my můžeme přilnout, můžeme běžet s větrem o závod, ale jen dobře mířené úsilí bude korunováno pravým výsledkem. Tím, co si sami zasloužíme. Tím, co si sami vysloužíme. Tisíc dukátů, milión polibků a miliardu úsměvů, jež nemusí být poslední...

Víš kam jít, neboj se trochu snít!

Oporná

Nic nedělat a jen tak se poflakovat. I tak by mohla vypadat neděle, která zrovna přichází. Ovšem teď v předvánočním období je to právě to jediné, co si člověk nemůže dovolit. Přede dveřmi se hromadí úkoly, které je nutné dokončit do několika málo dnů a všechno je nutné stihnout tak, abychom se z toho nezbláznili. Proto je nutné zvolit dobrou taktiku a postupné zpracování úkolů. Krok za krokem dospět až na úplný konec, kde nás čeká vytoužený odpočinek a snad i trochu sněhu. Uvidíme, zda se nám podaří naplnit předpokládané cíle a dospět až nakonec. Teď ještě nějaký čas zbývá a proto je potřeba se zvednout a jít. Neděle, neděle, i dneska popotáhneme za pomyslný provázek a až večer si v klidu řekneme, stálo to za to! Zase jsme blíže a jistota je nám oporou...

Čile nasadit, hlavu pohladit!

Vímová

To je nádherné. Probouzet se opět ve své posteli a vědět, že mě nic nenutí vstávat a jít za prací. Je sobota, která láká k poležení, počtení a jinému lenošení. A že tam někde čeká něco, co by se měl udělat a dokončit. Nevadí, den bude dlouhý a všechno se stihne. I na procházku se vydáme a užijeme si nejen čerstvého vzduchu, ale také klidného povětří a sluníčka v zádech. Jen kdyby se už chtěla vrátit zima. Konec listopadu, na teploměru teplota jako na jaře a sluníčko rozehřívající nás i stromy. Teď už můžeš paní zimo, teď už je tvůj čas a jistě i ty sama se těšíš na svou vládu. A že nám bude zima? Nevadí, my se přeci umíme obléknout a zachumlat vždy, když je to potřeba. Proto přijď, neváhej a svou zimní krásou nás opájej...

Kam půjdu a s kým, to já přeci vím!

Slonová

Brzké ráno, temná obloha a dosud jen drobný provoz v ulicích. Já sbalená a připravená na další putování vyrážím na poslední štaci zde ve městě. Ješt vyslechnout poslední referáty, rozloučit se s kolegy a pak už hurá na nádraží, kde na mě čeká místečko v teplém autobuse na cestu domů. Tak jak všichni říkali, týden se překulil do svéh závěru a já se musím loučit s tím, co tady zanechávám. Byl mi tu milo a krásně. Věřím, že se časem znovu vrátím a půjdu tam, kde jsem to pro tentokrát nestihla. Ano, dávám si slib, který naplním a pokusím se sem ještě někdy podívat. Není to daleko a je tady přeci tak krásně. Tak proč toho nevyužít a nezkusit se brouzdat tam, kde to znám. Ještě několik dlouhým myšlenek a konečně jsem doma. Tam, kam patřím a kde je mé srdce...

Vítej doma, máš toho slona?

Konferenční

Velký sál, hodně lidí a mnoho informací, které je potřeba sdělit. Knihovníci a informační pracovníci v každé zemi jsou si velmi podobní. Znají se, postupně se spolu vítají a nakonec je z nich jeden velký profesní chumel. Stačí prvních pár slov a vše je jasné. Před námi stojí knihovník. A jak se to pozná? Inu pozná a nemusí mít oblečení starší, než je sám. Brýle jako skla od půllitrů a papuče teplenjší, než vší rouno. Když se budeme dívat, poznáme se kdekoliv na světě. Porozumíme si a budeme řešit palčivé problémy dneška, pro nás tak společné. Jak to uděláme, co vyzkoušíme a kde to vydáme? Mnoho otázek, na které hledáme své odpovědi. A při jejich hledání se potkáváme, míjíme, společně referujeme a vídáme...

Čas ukáže, kdo na dnešek naváže!

Bibliotekářská

Od rána jsem v jednom kole. Nejdříve se pořádně nasnídat, ať je dostatek síly na celodenní program. Potom už mě čeká cesta za odborným programem. Navšítím Univerzitní knihovnu, projdu í od střechy, až po sklepy a zjistím, že knihovnická práce je všude stejná. Pak se přesunu do knihovny historického Ossolinea, kde nahlédnu do krás knih a manuskriptů dob minulých. A objevím i takové poklady, jako kresby od Rembrandta a Dürera. V zahradě pak spočinu pod křídly anděla Slezského, který mě popožene dál. K dalšímu poznání i milému pozvání. A protože je ještě čas, završím odpoledne procházkou po starém židovském hřbitově. Tady na mě padne klid a mír. Ruch velkoměsta je daleko a já vím, že tudy šla historie. S každým náhrobkem je spojen osud, jako jednou bude spojen i ten můj...

Děkuji za krásy, jež pokryly mé řasy!

Upajdaná

To byl dneska den! Plných osm hodin na nohou, v pohybu a bez zastávky. Viděla jsem mnoho krásných druhů a ještě více typů. Užila jsem si čerstvého povětří a předvánoční pohodu. Jedino, co mi chybělo, byli mí obvyklí společníci na cesty. Ale pravdou je, že Myška byla výbornou náhradou Nezkazila žádnou srandu,vrhala se do všech bláznivin a užívala si volnosti, stejně jako já. A že byl den dlouhý, nevadí, alespoň jsme zase kousek blíž k pátečnímu návratu. Ani se nenadějeme a budeme skládat jednotlivé střípky poznaného do mozaiky a v klidu duše vzpomínat i sumarizovat. Asi to tak musí být, aby si člověk plně uvědomil, jak moc mu záleží na jeho blízkých a jak moc je má rád. Snad proto je důležité cestovat, vzdalovat se a vracet, abychom si plně uvědomovali toho, co máme doma.

Za malou chvíli, budeme v cíli!

Nevědoucí

Jedná druhá, hop a skok, rázným krokem přes potok. Od rána jsem v plném běhu, na pravém i levém břehu. Pospíchám a nevnímám, kolik času ještě mám. Nervozita trochu stoupá, na slova jsem dosti skoupá. Nic už mě však neodradí, jsou tu moji kamarádi. Kolegové zde jsou milí, zastaví se každou chvíli. Je to přeci nádhera, když nikdo nic ze sebe nedělá: Já jsem já a Vy jsete Vy, každý máme rezervy. Ať jsme doma v Opavě, nebo zde v polské Wroclawě. Dohodnem se a jsme rádi, budem spolu pracovat. Což je právě přesno to, co nás bude spojovat. Krásný den a sladký sen, zítra bude mnoho žen. Také muži přijdou z dáli, aby s námi se tu smáli. A tak v dobré náladě, ocitnem se na zahradě. Všechno si tu prohlédneme, něco spolu pobudeme. Pak zas každý po práci, která nesnese žádnou štrapáci...

Děkuji a těším mě, že jsme vidět i v té tmě!

Volná

Tak a je to tady! Třicet let uteklo jako voda a my se pokoušíme vzpomenout, kde jsme byli a kým jsme byli. Někteří z nás ještě nebyli a mnozí z nás byli jinak a jinde. Ohledem zpět si říkáme, jak je to možné, že ten čas tak rychle běží. My se stále cítíme na dvacet, ale kalendář nám říká, že je to jen klamná myšlenka naší hlavy. Někdy je to k něvíře, jak rychle utečou roky, které měly být jen příjemné. Kolik nás potkalo zajímavého i nudného. Kolik bylo potřebného, nutného i nezajímavého. A to nás přetvořilo do dnešní podoby, která je, jaká je. Ač mohla být jiná, je právě taková, jaká má být. Vzpomínkou na minulost se spojíme se starými časy, nadechneme se svobodného vzduchu a vydechneme již nej prach minulosti, který zbyl. A dále vdechujeme to, co máme, s vůní budoucnosti a budoucího času, vystavěného na základech všech našich omylů, přešlapů, vítězství, statečnosti a radosti. Vzpomínejme, nikoliv s nostalgií, ale s vizí budoucnosti!

S volností v duši, ta nám přec sluší...

Psíci

I když nechceme, komplikujeme si své životy. Vymýšlíme zajímavé konstrukty a neřešíme jejich reálný základ. Jak se nám to hodí, tak to také bude. Snad proto se také často upíráme k upřímné zvířecí tváři, která bez komplikací dává najevo své city. V jednu chvíli nás miluje a nechce se hnout, v tu druhou by nás samou zlostí snědla. Přesto neintrikuje, nevymýšlí, snad jen přemýšlí nad tím, jak nás potěšit, když jsme smutní. Jak mám dát najevo, že je tu vždy jen a jen pro nás a nečeká žádné dary za svou přítomnost. Stačí pořádné pohlazení, pomazlení a něco dobrého na zub. Proto milujeme své čtyřnožce, kteří sice mnohy nedělaí vše, tak jak si přejeme, ale jsou tady. Jsou a svou existencí nám dávají najevo, že svět je ještě v pořádku a my jsme právě tam, kde máme být. A kde to je? Tak to přeci všichni dobře víme. Stačí se jen podívat do krásných očí našich mazlíčků a víme, že je to právě tady a ještě více, než teď...

Láska má mnoho podob, vždy však něco přináší i bere.

Oprávněná

Každému co jeho jest a všem tolik, kolik zvládnou. Spravedlivá rozhodnutí psaná životními osudy lidí, kteří se ničím neprovinili a přesto si nesou svou vinu dál. Kolik je takových lidských osudů, které nevnímáme. Když o nich slyšíme, náš podiv je natolik velký, že se nedokážeme smířít s faktem, jak je to v dnešní době možné. Proč naše vzdělaná, demokratická, informační a vyspělá společnost umožní, aby někteří lidé měli vše a jiní nic? Jak je možné, že bohatí stále bohatnou a chudému se nic neodpustí? Proč na některé máme přísný metr a na jiné žádný? A to ani nemluvíme o faktu, kdy se do běžného života zapojí fanatismus, netolerance a snaha vyzrát nad vším nečesným způsobem. Je pak vůbec možné po člověku chtít, aby dodržoval pravidla, která jsou obecně porušována? Nikoli. Ale pokud je budeme porušovat všichni, nebude nikdo, kdo bude jejich nositelem do budoucna... Začarovaný kruh, ze kterého není úniku. Snad jen osobní odvahou a silou, kdy se postavíme všemu a všem. Přes posměch a ironické nahlížení si půjdeme za svým, ve stopách našich předků, jež čest, odvahu a víru stavěli nad vlastní prospěch. Jen tak můžeme uspět a zachovat drobné střípky pravého poznání našim dětem. Vždyť ony budou a my už dávno ne!

Máme oprávnění být nezahledění...

Měsíční

Skládáme básně a písně na oslavu života. Bereme do rukou svůj osud a zkoušíme se postavit osudu, pokud nám nedává na vybranou. Bojujeme za sebe i své blízké, abychom měli stejnou šanci na skutečný a plnohodnotný život. Někdy ztrácíme odvahu k činům, jindy se nerozmýšlíme a jednoduše fungujeme. Je to náš život, naše volba i naše poznání světa, které si postupně osvojujeme, abychom se na koci měli za čím ohlédnout. A přitom všem přemýšlíme, co je důležité, podstatné, hodnotné a určující. Každý máme svou odpověď i recept na štěstí. Přesto máme všichni jedno společné, a tím je láska. Neboť jen tam, kde sídlí a je všudypřítomná, tam se daří vztahům, radosti, štěstí, vyrovnanosti, porozumění a soucitu. A stopy lásky budou tím jediným, co po nás zůstane, až jednou odejmeme. Budou hlubokým otiskem v srdích a duších těch, jež jsme milovali a kteří milovali nás...

Miluj, miluj stále víc, i když se nedostaneš na Měsíc!

Spojitá

Náš život je labyrintem, kterým někdy procházíme odhodlaně a s vysokým nasazením, jindy netušíme, kudy vede naše cesta. Většinou se necháváme řídit vědomím, že nejsme na světě sami a máme v dosahu ty, kterým na nás záleží a kteří nás milují. Jsou to právě oni, kdo nás milují za každé situace a nepouštějí naši ruku ani v těch nejtěžších chvílích. Jejich hodnotu a skutečnost si uvědomujeme v okamžicích, kdy se propadáme do temnoty, do beznaděje a netušíme, zda námi zvolený směr je tím správným. Ti, které sami milujeme a kteří milují nás, nám dokáží ukázet pravou cestu bludištěm až k východu, až na samý konec, kde opět panuje jasný den a klidné povětří. A právě ono vědomí blízkosti a blízké osoby, které prožíváme díky námi miluvaným, nám pomáhá přenést se přes mnohé těžké chvíle a nezdary. Důvěřujme, pečujme a udržujme naše vztahy s milovanými, neboť to je základem plnohodnotného života se vším dobrým i zlým. Díky lidem a našim vztahům s nimi totiž žijeme, rosteme, pracujeme a uskutečňujeme své vlastní sny!

Sni svůj sen, k sobě mě prosím vem...

Pojímaná

Roztáhnout ruce a nechat na sebe působit vesmírnou energii. Pokusit se nevnímat negativní prvky a nasávat jen to, co je pozitivního. Umět regulovat situace a nezabředávat do malicherností. S láskou a odhodlaností se naplno věnovat všemu, co přináší radost. Nepodléhat pesimismu ve složitých chvílích, ba právě naopak, pokusit se o poučení. Přání, která máme a se kterými vstupujeme do nejednoho lidského dne. Přesto se nám je velmi málo daří uskutečnit. Ne proto, že bychom nevěděli jak, či nechtěli čelit drobným i větším nástrahám. Je prostě velmi těžké a neskutečně náročné být vždy pozitivní, dobře naladěný, vyrovnaný a s očekáváním toho, co přijde. S vědomím, že ono to přijde a nemusí to být zrovna příjemné. I tak se snažíme, pracujeme, bojujeme a kráčíme vpřed, abychom nakonec dostáli svého místa ve svých životech. Přijímáme, co přijmout musíme a pracujeme s tím, co máme. K ostatními se pomalinku dopracováváme a věříme, že i my jednou dosáhneme svého vrcholu, který je zatím někde tam v dálce...

Dálavy, sladké dálavy, zatím to nejd do hlavy!

Výtěžková

Co tě nezabije, to tě posílí. Co tě nenabíjí, to tě ubíjí. Co světu dáváš, to ti svět vrací. Co máš, to jsi schopen dát. To je jen několik moudrých vět, které si neseme ve svých hlavičkách a o nichž přemýšlíme vždy, když se potýkáme s našimi problémy. Jak ovšem projít veškerým životem a dojít k životním výhrám? Existuje způsob, který můžeme použít za všech okolností a pro každou příležitost? Mnohé chytré hlavy nás budou přesvědčovat o tom, že není nic jednoduššího, než se nechat řídit tím, co už bylo vyzkoušeno. Poučit se z chyb jiných a vystavět na nich své vlastní blaho. I když nejsem osobně přesvědčená o tom, že daný princip funguje vždy, mnohdy jej můžeme využít. Tam, kde nelze projít zdí a prorazit ji hlavou, tam nám zřejmě nezbude nic jiného, než se pokusit projít kolem a dostat se na druhou stranu jinak. Vždycky totiž existuje možnost, kterou ještě před námi nikdo nevyzkoušel a tak čeká jen na nás. Naši kreativitu, odvahu jít do úkolů s elánem a nadšením, které je tolik potřebné. Bez toho bychom totiž stáli stále na jednom místě a naše kroky by neměly smysl. A že smysl mají, o tom nemusí být řeči. Mají, neb hrají pro nás a naše poznání!

Risk je zisk...

Ruková

Ťapy ťap, klapy klap, zima už se blíží. Sobíci už na Severním pólu pomalu zapřahají a chystají se vyrazit na svou dlouhou pouť za dětmi i dospělými. Byť to venku vypadá na další jarní den, pohledem do kalendáře zjistíme, že se pomaličku, ale jistě blíží onen kouzelný čas svátků, cukroví, návštěv a odpočinku. Před tím bude ještě nutné zvládnout několik potřebných kroků, ale čas ještě není úplně nahnutý, tedy se to podaří. Po třiceti letech zavzpomínáme na bláznivé dny svobody a uvolnění. Na stávkující studenty a překotné změny, jež nás zastihly nepřipravené, ale nadšené. Vrátíme se do časů studií a navštívíme místa spojená s psaním závěrečné práce. Nyní ovšem s několika málo zkušenostmi navrch a léty také. Pak už bude čas plně se věnovat času adventnímu, který přijde k nám. Jaký bude, zatím netušíme. Pro nás ovšem platí, že bude přesně takový, jaký si ho uděláme...

Budoucnost je v našich rukou!

Slušící

Tóny prostupují celým tělem, srdce se chvěje se záchvěvy melodie a barevná světla jen tak dokreslují prožitek. Fantom přišel mezi nás, rozezněl melodii a naladil struny naší duše. My tu ve tmě sedíme, necháváme plynout jednotlivé skladby a s bázlivou úctou věříme, že několik drobných tón ulpí na našem těle. Zní to, bliká a duní, tak jak se zvyšuje a snižuje hlas té, která dnes předvádí to nejkrásnější, co lze v ženském sopránovém světě zažít. Slyšíme zpívat fantóma, andělský hlas i nebeské zvonky, které se linou tu i tam. Je to nádhera, která prostupuje prostorem i časem, určeným právě nám. Nechejme se tedy unášet do světa, kde je zpěv zpěvem a hudba hudbou. Do světa, ve kterém jsou tóny na svých místech a laskají naši duši...

Laskej mou duši, zvuky mi sluší!

Kritická

Nebojte se testů a mluvte vždy, když máte prostor. Jen tak se učíte a získáváte zpětnou vazbu na svou činnost. A v tom je právě krása toho, co děláme, pržíváme, cítíme a vnímáme. Být otevřený příběhům a novým věcem se vyplácí. Neboť tím si člověk neustále trénuje mozek a kreativně myslí. A že myslí, tak má čas k propojení pravé a levé části mozku. Křížem krážem putujeme světem svého myšlení a objevujeme dosud nepoznané. Akronymy, homonymy, synonymy prostupují dnešní den a piktogramy s auditivním jsou také v něm... Jak dál? Ten, kdo ví, odpoví. Vyplácí se totiž trénovat a pak není nutné se bát, že se úspěch nedostaví.

Zpívej si, broukej, kolem se koukej!

Subvenční

Jsou dny a dnové, kterými jdeme či proplouváme. Jsou chvíle a chvilky, které vnímáme a prožíváme. Jsou okamžiky a momentíky, které prostupují a procházejí. Ať se rozhodneme jakkoli, jsme jejich intenzitou zaskočeni, překvapeni, nebo příjemně vtaženi. Na počátku každého dne jsme odhodláni čelit všem výzvám, které pro nás den chystá. Předpokládáme postup a děj, který se může změnit, tak jako počasí na obloze. S úsměvem přijímáme dny pohodové a s pokorou ty nevlídné, které jsou nedílnou součástí našeho bytí. Jen díky polaritě svých dnů si plně uvědomujeme krásu i starosti, které nás obklopují. S příchodem krásy čerpáme energii pro dny obtížné a věříme v rovnováhu života i světa. Jestliže teď prožíváme intenzivně své dny, za chvíli tomu bude naopak. Čas se bude líně převalovat po bublinách dnů, jako voda po kamenech potoka. A tam někde na jeho konci se setkáme a zároveň si povíme, co včera, co dnes a co zítra...

Sem a tam, jsem ráda živote, že tě mám!

Klidná vlídná...

Kam se zmizel veselý smích a hlahol našich hlasů? Co způsobilo tichou nicotu v našich srdcích? Jak vyléčíme stav tělesné i duševní skleslosti? To jsou jen některé z otázek, jež si pokládáme v posledních dnech. Jež trápí naši mysl a nedají spát tam, kde by to bylo potřeba. Je možné vyjádřit více úsilí v boji, který by započat, ovšem je také nutné myslet na další dny. Vyčerpat se bojem hned na počátku není vhodné, naše síly je dobré rozložit. A už jen tím, že se zaměříme na řešení, uleví se duši i tělu. Nervozita pomalinku odstupuje od našich dveří a my se opět dostáváme do stavu příčetných a zdravých. Stačí se jen nadechnout, nechtít nereálné a zaměřit se na realitu. Ta je někdy hrozivá, ale nikdy neřešitelná. A v tom je dnes jádro všeho řešení, na něž je potřeba se dívat. Jeden krok sem, druhý tam, pak kousek zpátky a dál už jen vstříc tomu, co stejně nepomine. A kde jsme my? Teď už nikoliv ztraceni, ale plně sami sebou, v plném vědomí, že děláme to, co dělat máme a děláme proto, že víme proč. Nechej světu, co jeho jest a nečekej za rohem další lest!

Život je jak má být a všechno chce svůj klid...

Náslechová

Pomalu, ale s jistotou blížící se úplnosti se blížíme k přelomu roku. Postupně se na nás začínají z regálů v obchodech usmívat čokoládové figurky, adventní kalendáře a vánoční ozdoby. Venku to sice vypadá na nový příchod jara, nicméně prodejní průmysl je v plném proudu a nabízí nám všemožné. Já tady stojím uprostřed toho shonu a ruchu a vím, že ještě nejsem zdaleka připravena na příchod mého oblíbeného ročního období. Vždyť ještě musím ještě mnohé udělat a připravit. Nenám ještě ani zdaleka všechny vánoční dárky a o cukroví se zatím jen drobně zajímám. Mám pocit, jakoby za mnou stál velký balvan a já vím, že odvalit se mi jej nepodaří, a tak musím najít způsob, jak projít kolem a nezranit se. Přemýšlím, jak tohle všechno zkloubit s tím dalším a hlava přehazuje myšlenky, které se valí jako mohutná vlna. Vím, že stresem ničeho nedosáhnu a se zachováním klidu se mi podaří všechno zvládnout. Ovšem dnes nevím, zda zrovna klid bude můj kamarád. Raději zavřu oči a budu naslouchat moudrosti svého srdce. Ono přeci ví, jak tohle všechno zvládnout!

Porozně naslouchej a budeš překvapen...

Výšinná

Každý okamžik lidského života někde začíná a končí. Myšlenky bloumají ve víru skutečností a my sami vnímáme odlišné části našeho žití. Jsme jedno tělo a jedna duše, které dýchají a cítí důležitost přítomnosti. Není nic, co by mohlo rozhodnout a přesto je tu vše, co rozhoduje. Drobné částečky niterného záchvěvu, jež se projevuje v jednání druhého. Jsme propojeni spolu navzájem a jsme neoddělitelnou součástí svých životů. Nehmotné nitky se proplétají našimi životy a jen kouzelník dokáže poznat, jak dalece jsou zamotány. Někde začínají a jinde končí, někde se rodí a jinde umírají. Tak jako my živoucí lidé a naše životní lásky, radosti i starosti. Máme své kořeny, které nás ukotvují a silné paže, které nepustí dlaň ze své. Jsou jistotou stálosti v nestálosti života a rostou i sílí s prožitým smutkem, starostmi, radostmi i veselím. Prorůstají námi a v nás, aby pozvedly naši hlavu do výšin, ve které si netroufáme doufat. A přesto jsou...

Vysoko i hluboko, nedělej věci jen na oko!

Medovná

Trocha odpočinku není nikdy na škodu. A když se k tomu připočítá ještě neděle, pak je to úplně ideální. Zatímco někteří musí pracovat a jiní hrát, mé myšlenky se honí a snaží dohonit jedna druhou. Ráda bych byla dnes tam, kde mám svá srdce, ale musím umět respektovat jejich přání. Musím se pomalu učit, jaké to je být sám, když ptáče vyletí z hnízda a statný orel je na letovém dni. Už mě to za chviličku čeká a tak by bylo fajn to dneska vyzkoušet, zda to zvládnu. Je to jen jediný den, pouhých několik hodin, které mě dělí od skutečnosti, že zase usedneme ke společnému stolu a budeme všichni doma. Vím, že to vydržím, vytáhnu si dobrou knihu, zavrtám se pod deku a budu si číst. Vždyť to je nádherná představa, po které toužím a většinou ji nemohu dohonit. Takže žádné výmluvy, šup pro knihu a odpočívat. Večer bude hektický, tak ať den plyne svou unylostí a pomalostí!

Pomalu a s rozhledem, sejdeme se nad medem...

Sloní

A už je tady opět sobota. Tentokrát bez přejezdů a dlouhých cest. Zůstáváme v klidu domova, kde je potřeba pořádně zabrat, aby bylo možné přiblížit se k posledním měsícům roku. A že to uteklo, tak o tom si budeme povídat až později. Včera ještě letní prázdniny a dnes už pomalu chystáme cukroví a přemýšlíme o dárcích pro své blízké. V jednom kole a s nohou na plynu se snažíme stihnout všechno a nakonec zvládáme sotva část. Snad by bylo lepší zpomalit, zhluboka se nadechnout a vejít do krajiny srdce, které přesně ví, co je opravdu potřeba udělat a proč. Protože jen ono je obklopeno vším, co potřebujeme ke štěstí a spokojenosti v životě. Oplývá láskou, porozuměním a spokojeností z maličkatých drobností, které tu jsou. Jen se dívat, myslet a čekat, co se nám v životě vyjeví. Ono totiž platí, že i jen jediná dobrá myšlenka, nám dodá sílu slona! Proto očekávajme a věřme, že i my budeme sloní silou obdařeni.

Sloní síla, sloní paměť, před svým prahem si vždy zaměť...

Plicová

Moment překvapení, kdy nevíme, co nás čeká, je vždycky zvláštní situací. Sedíme a tiše hledíme v ústrety tomu, co neodkladně přijde. Zachovat tvář a neztratit nit, jen tak bude možné přežit další nálož informací, která se na nás valí. Od emocí ke starostem a od stresu, až k vědomostem. Tak nějak by to dneska mohlo být. Snad přijde i cosi, co nebylo očekáváno, ale ani to se v záplavě všednosti neztratí. Pečlivé poznámky, spolu s aktuálním stavem věcí, se poskládá do nádherné mozaiky. Co všechno v uvidíme, to se jistě brzy dozvíme. Teď jen zatajit dech, výdehc, nádech, stlačit hrudník a život je zachráněn. Otázky jsou na místě a pochybnosti nevyjímaje. Když se jedná o život, tak není nikdy dost pozdě, ani dost rychle. Vždy je totiž nutné neváhat, přemýšlet, s klidnou myslí a rozvahou jednat. S vědomím, že na to nejsme sami a pomoc se vždycky najde. A jak jsme si s tím dnes poradili? Inu, nějak to šlo a ideálně je chtít víc. Proto platí, že příště z plných plic!

Neboj se dýchat, nebudeš kýchat...

Obutá

Zvláštní pocit dneska mám,
když se dívám, nevnímám.
Každou chvíli přijde zpráva,
že jsi pořád ta pravá.

Požádat a pracovat,
kolem sebe luxovat.
Žehlit, prát a uklízet,
nemusím se pobízet.

Od ruky se věci dějí,
děti se tu kolem smějí
a já práci neflákám,
protože se nalákám.

Na dobrotku,
na mlsnotu,
neudržím
další notu.

A tak zpívat nebudu,
raději se odbudu,
raději si v klidu číst,
z hluboka si býti jist.

Celkem, částí, kousíčkem,
krokem, během, cvalíčkem.
Každému jak jemu jest,
není v tom přec žádná lest.

Každý si dnes zaslouží,
šlápnout nohou do louží.
Propotit si košili,
aby druzí tušili,
že se práce vydařila,
svou radostí nás obdařila.

A my už jen děkujem, zítra se zas do toho obujem!

Planetární

My se rádi učíme,
tvoříme svět pro jiné,
hledáme vždy lepší stránky,
mezi řádky, mezi stánky.

My jsme chytří šikulové,
máme rádi slova nové.
A že se nám nelení,
v hlavě se nám zelení.

Trénujeme myšlenky,
neztratíme halenky,
cvičíme se ve zpěvu,
pak se dáme do běhu.

To jsme zdatní školáci,
umíme vzít za práci,
umíme se smát a jít,
nový svět si objevit.

Jsme ti chytří koumáci,
co jdou vždycky za prací.
Co jsou prostě hvězdičky,
vidíte nás?
Lidičky!

Víme totiž, že je čas,
trénovati, hlavu, hlas.
Tohle všechno potřebujem,
dokud život opěvujem,
dokud jsme tu na světě,
na naší kouzelné planetě...

Až se vrátíš - podívej, do slunce se krásně směj!

Bedlivá

Připravuji, upravuji,
kolem sebe jen tak pluji.
Dneska tady, zítra tam,
všude kam se podívám.

Znalosti a dovednosti,
souznějí nám vědomosti,
to přeci paráda,
když do sebe to zapadá.

Když výpočty se kulatí,
reakce se klikatí,
jazykově podchyceno,
není to jen prázdé seno!

V hlavách máme mnohé,
není to jen strohé,
skládání tu znalostí,
bez logických souvislostí.

Ty jsou totiž podstatné,
ty nám budou vždy platné.
To co rychle vstřebáme,
za chvíli už nemáme.

A tak uč se každý z nás,
zítra je pak dobrý čas.
Na soutěže, zábavy,
které jdou nám do hlavy!

Neboj se být učenlivý, budeš v stáru vždy bedlivý...

Sinusoidní

Sotva zvládnu tělo,
kdyby se tak chtělo.

Pondělí si žádá své,
vaření pro mladistvé.

Úklid, nákup, žehlení,
Copak se to nezmění?

Dneska přeci máme svátek,
proto bych si dále plátek.

Slaniny či dortíku,
k tomu kousek buřtíku.

Není možné, musím jít,
všechno doma připravit.

Svátek, ten je pro jiné,
moje hlava spočine,
až se všechno připraví,
až skončí dnešní oslavy.

Potom kousek, nebo dva,
dám si na svůj talířek
a pak bude pro oba,
hodně krásných vzpomínek.

Na dnešek i další dny,
na to, že nejsou poslední.

Na to, že jsme stále spolu,
ať jdeme nahoru či dolů...

Sinusoidou tam a zpět, obletíme celý svět!

Překlopená

Změna času,
konec hlasu,
vypadávání
mých vlasů

Dnes je přeci neděle,
strávíme jí v kostele,
nebo možná na stráni,
kde vůně se nám uklání.

Babí léto, moje veto,
zítra bude konec této,
sluncem prozářené krásy
a šedivé zas budou časy.

Jako vždy to všechno skončí
a my opět budem menší,
budem čekan na návrat,
abychom si mohli hrát.

O tom přeci život je,
nejsou to jen galeje.
Je to čas na rodinu,
a to nejen na hodinu.

Je to síla, víra, moc,
kdy dáváme si dobrou noc,
kdy společně prcujem,
kdy objevujem celou zem.

Je to čas, jenž patří nám,
šťastným a veselým rodinám.
Kdy společně sdílíme a
myslíme i na jiné.

Překlop čas, co bylo, bude zas!

Zpodlistí

Listí tady,
listí tam,
všude kam
se podívám.

Stromy už jsou
téměř holé,
počasí je až
moc choré.

Teploty jsou
skoro letní,
podzim asi
není všední.

I když slunce
ukazuje, jak
se všechno
otepluje.

Zima už je
za rohem,
jako buchty
s tvarohem.

Oči hmouřím
do ohně,
čaj se hřeje
na plotně.

Já si klidu
užívám,
láskyplně
je tu nám!

Z pod listí se hlína
černá,
zůstávám si stále
věrná,
neboť vím, co
znamená,
když máš opěrná
ramena.

V klidu, tichu, souznění nic se dneska nezmění!

Zmizelá

Co to dneska řešíme?
To se brzy dozvíme.
Vypadá to skvěle,
nijak podezřele.

To je dobré znamení,
nebudeme znavení.
Budeme se učit věci,
které použijem přeci.

Ve výuce, v živtě,
bude nám to k dobrotě.
Využijem každou píď,
neboj se a klidně řiď!

Zítra zase další den.
Vysvitne nám za lesem.
A my se dáme do díla,
vytryskne nám tu síla.

Co jsme dneska načerpali,
co nám tady zrovna dali.
A pak krásou rozkvetem,
tečku dáme za létem.

Zima přijde
a s ní mráz,
ať je tady,
tře, dva,
raz...

Neboj se krizí, rychle ti zmizí!

Pějící

Člověk míní,
život mění,
v tom je
přeci to
lidské
umění.

Vyznat se
a odolat,
všechny
strázně
překonat.

Usmívat se,
mít se rád,
i když zrovna
nemáš hlad,
i když právě
není hravě,
i když všechno
leží v hlavě.

Je to totiž nádhera,
když člověk nic si
nedělá,
z posměšků a
hloupých řečí,
kterých je tu
jako smetí.

Sami totiž dobře víme,
v čem se jistě nezkazíme.
Co jsou naše silné stránky,
kterých máme plné stánky.

Můžeme je rozdávat,
potom každý se
má rád...

Neboj se a rozdávej, svoji píseň vždy si pěj!

Galejní

Pochmurný je den,
zamlžený jen.
Sluníčko se schovalo,
mraky dolů poslalo.

Kampak asi šlo si hrát?
S anděly snad tancovat?
Nikdo neví, kam šlo spát,
můžeme si klidně přát.

Aby zítra zase vyšlo,
mezi nás si našlo místo.
Aby s námi svítilo,
to by se nám líbilo.

Dny jsou přeci krásnější,
když je světlo slunnější,
když se můžem radovat,
když každý každého má rád.

Dnes si milé sluníčko,
pochroupej i jablíčko,
aby zítra mezi nás,
přineslo svůj sluneční jas.

My se totiž těšíme,
jak naše tělo spočine.
Jak se ještě ohřeje,
než přijdou zimní galeje!

Ke sluníčku, k teplíčku, podej svoji pacičku...

Chrámová

Hola, hola,
nákup volá,
na paty se
lepí smola.

Každý den
je barevný,
něčím novým
posedlý.

Včera data,
dneska též,
zítra už jim
neujdeš.

A co potom?
Kdo to ví?
Kdo nám rychle
odpoví?

Já to nejsem,
slibuji,
na svou duši
žaluji.

Zabývá se tím
i tím,
co já přeci
nezměním.

A tak prosím
dámy
páni,
věci už jsou
rozebrány.

Dneska zbývá
jediné,
co nás nikdy
nemine.

Úkoly a školení,
večerní to škádlení,
mějte se pak krásně,
fajn,
poposuňte si svou dlaň.

Výše, níže, prostě tam, kde se ztrácí krásy chrám...

Grálová

Citím se hned bezpečně,
když vím, že se nic nedělá
zbatečně.

Že věci smysl tady mají,
i když si tu s námi hrají.

Ono je to totiž prima,
když je škola velká psina.

Když si hraješ,
nezlobíš,
ještě mnohé
pochytíš.

A pak nevíš,
kdy to přijde,
kdy ti projekt
znovu vyjde.

Kdy si dnešní vědomosti,
vybavíš v jejich plnosti.

A pak nadhled budeš mít,
bude se ti krásně žít.

Bezpečně a skutečně,
báječně a bezděčně...

Cítím se dnes jako král, našla jsem si zlatý grál!

Držící

Nudličky a zákusek,
sluneční je paprsek,
k tomu vlahý vítr,
nemusíš mít svetr.

Příroda se probouzí,
jaro vchází do mezí,
podzim přitom už má být,
nenechám se napálit!

Půjdu dneska ven,
ulovit si sen,
že svět je zase v pořádku
a žijeme svou pohádku.

O lásce a dobrodiní,
co jedni druhým
stále činí.

Co můžeme a chceme
mít,
abychom zde mohli
žít.

Nestačí jen si písknout,
či do stolu dlaní třísknout,
musíš ruku přiložit,
aby dílo mohlo být.

A tak chop se díla brachu,
ať nezapadne ti do prachu,
ať je dílo dokonáno,
ať brzy uděláno...

Pochopit a v centru být!

Nápovědná

Mixuji a fixuji,
také trochu
luxuji.

Ono se to dneska
vstřebá,
i když není žádná
středa.

Je přec krásná sobota,
tak nač ta velká robota?

Někdy je to potřeba,
aby bylo na chleba.
Aby bylo na koláče,
budou jich hned pekáče.

Vidíš, to je nápad skvělý,
zajedem si na neděli,
zajedem si na výlet,
nebudeme zahálet.

Zahálka je jenom k zlosti,
to vás bolí všechny kosti.
Mnohem lepší je si hrát,
veselit se, radovat.

A tak dneska hup a šup,
uklidíme to coby dup.
Zítra v klidu vyrazíme,
přírodu si podmaníme!

Neluxuj a vyjdi ven, zítra bude taky den...

Povedená

Přístupná a komu?
Možná půjdu domů.
Možná tady zůstanu,
možná půjdu do stanu.

Je mi jedno jak to bude,
možná po nás něco zbude.
Možná jenom trošičku,
dám si velkou kašičku.

Do košíku trochu hrachu,
kde tě najdu milý brachu?
Kdepak sídlíš dušičko?
Tam, kde spinká sluníčko.

Tam, kde chodí lišky spát
a králíci tancovat.
Všude tam jsou povedené,
karamelky rozmělněné.

Tam dnes bude večírek,
plný šťavnatých ptačícek.
Nebo budou banány,
už je to skoro za námi!

Uteklo to jako voda,
byla dobrá tahle soda.
A tak zase za týden,
otevřeme spolu páteční den.

Popojedem,
už tam budem,
spolu zase,
si pobudem!

Povedený byl dnes den, seniory naplněn...

Bojová

Soutěžíme, aniž víme,
jestli někdo zvítězí.

Přesto hlavy potrápíme,
všechny strasti dořešíme.

Prázdný stůl a dál jen klid,
večer bude v těle znít.

Zítra zase nový den,
bude nově otevřen.

Bude znít a možná bdít,
nenechá nás jen tak jít.

Každý krok je vody tok,
potom skočím přes potok.

Možná chytím rybičku,
počkej ještě chviličku.

Musím stavět,
musím mířit,
abych mohla
dále šířit.

Dobré jméno,
zvučný styl,
jako bys tu
se mnou byl.

Jenže zatím sama jsem,
a tak jezdím pralesem,
hady sbírám,
ruku svírám,
tajné dveře zde otvírám.

A kam vedou?
V tajnou skrýš,
pojď a hned
to uvidíš!

Neboj se a zvítězíš, tajnou chodbu objevíš...

Sladěná

Tak a je to zase tady. Moje podzimní očistné dny, kdy organismus zažívá, jaké by to bylo, kdyby se jen a jen pilo. Od včerejšího dne se prolívám šťávami a různými bylinnými čaji. Zjišťuji, jak moc je moje tělo odolné a kolik zvládne, když mu pomůžu dobrou stravou. Kvalitním ovocem a zeleninou, výborným čistícím čajem a energie se sama hrne, aniž bych věděla, kde se vzala. Je to jako jaderná elektrárna, která funguje. Víme, že nějak funguje, slyšeli jsme o ní, ale ve své podstatě přesně nevíme, co za tím vším stojí. Tak nějak si připadám už druhým dnem se svým tělem. Vím, že tady je, je tady pro mě, já mu dodávám nutné živiny a ono funguje, skotačí, uklízí, píše, přemýšlí a občas si vzpomene i na něco dobrého. Jak to tak pozoruji, říkám si, kéž bych měla dostatek síly, abych byla schopna překonat své věčně se vymlouvající já. Když se zapřu, tak to jde a ani to tolik nebolí. No, ale takový právě upečený chleba, namazaný máslem a posypaný pažitkou... Ale i tohle překonám a vytrvám, vždyť bych to nebyla já, kdybych nemohla překovánat překážky. Ty ve svém životě potřebuji, jako sůl i cukr zároveň!

Sladit a ladit, dnes to nebude vadit...

Virtuózní

Vyladit formu, nasadit sluchátka, vyčistit brýle a můžeme vyrazit. Koncertní mistryně už nás očekává a paráda může začít. Hluboké tóny varhan a letmé dotyky houslových strun. V pozadí smyčcový orchestr a tisíce světelných paprsků, které se míhají tam i zpět. Ohňostroj zvuků, barev i rytmů se promíchává do velmi zvláštní směsice tónů, které zní nad našimi hlavami. Nohy podupávají, ruce vyťukávají známé melodie a celé tělo je napojeno na kakofonii kolem nás. Splýváme s hudbou, vynařujeme se a zase noříme zpět do ticha i hluku, který křičí zvukem smyčce potahovaného po houslových strunách. Od tichého nic k hlučnému ryku, od jednoho tématu k tisíce variacím. Je to lahodný pocit být součástí této podívané, která zaplňuje každičký koutek mého těla i duše. Cítím se o sto let mladší a tisíc let chytřejší. I když to mnozí nevidí, já vím, že hudba povznáší. A tam někdě spolu s anděly teď hopsá i mé já!

Tancuj, vibruj, užívej, krásný večer přitom měj...

Vlnící

Tak nám to pěkně utíká. Zase máme pondělí, sluníčko za oknem svítí a babí léto se rozhodlo udělat nám z prvního pracovního dne zážitek. Podzim je dnes nějak podzimovější a teplo teplejší. Sluníčko dává všemu úplně jinou barvu a lesk modré oblohy je omračující. Rozhodně je krásné, když se přechod z léta do zimy podaří a člověk si může ještě chvíli prodloužit dny tepla a drobného zahálení. I když víme, že jednou to stejně nastane a zima přijde k nám, dneska ještě nebudeme přemýšlet o jejím chladu. Stačí, když si dáme dvacet, půjdeme s klidnou náladou domů a otevřeme své srdce kráse podzimu. Každá barva, každý paprsek sluníčka i nepatrné pošimrání po líčku jsou odměnou, kterou si je potřeba užít. V její celosti i plnosti, neboť jen tak bude účinek úplný!

Velké slunění, tiché vlnění...

Zelenkavá

Neděle ráno a brzké ranní vstávání nejde moc k sobě. A přesto je pravdou, že vyspávání není nic pro nás. Ať je pátek, nebo svátek, vstáváme vždy rychle z postelí, abychom nepromarnili ani minutu z drahocenného dne. Využíváme každé příležitosti pro zachycení všeho podsttného, co lze v průběhu dne prožít. Malujeme vzdušné zámky, milujeme sebe navzájem, zkoušíme nové chutě a procházíme se starými místy. Mazlíme se se čtřnožci a otevíráme svá srdce dvounožcům. Je to jako nikdy nekončící příběh, který žijeme tady a teď. Ač víme, co všechno bychom měli a proč, necháváme jisté okolnosti jen tak procházet kolem nás. Není nutné být u všeho a vždy, něco může zůstat zachováno pro další a lepší časy. A hlasy, které slyšíme? Nechejme je mluvit, vždyť naše cesta je jen o nás...

Zelenou mám neděli, aby všichni věděli!

Kolorovaná

Krásy podzimu poznáš nejlépe zblízka. Když sedíš na sluníčku a sbíráš poslední teplé paprsky. Když hrabeš spadané listí. Když sbíráš úrodu lesních plodů. Když vnímáš intenzitu proměny přírdy kolem sebe. Podzim je časem uklidnění a úklidu všude dookola. Je dobou pouštění draků, pečení brambor a sbírání kaštánků. Určitě je také časem, kdy si připomínáme všechny, jež nejsou mezi námi. Hledáme sebe sama a zároveň opouštíme prožité, přebyté. Víme, že zima je za dveřmi a jistě bude dlouhá. Tak jako léto a intenzivní jako jaro. Pokud nezanedbáme přípravy, nic nás nepřekvapí. A každý další den bude jen potvrzením toho, co jsme opravdu chtěli...

Podzime barevný, ty jsi tak kouzelný!

Objasněná

Jaký význam mají některé životní lekce, pochopíme až mnohem později. Všechno má v životě svou důležitost a tvrdit, že tohle se mi rozhodně nemůže stát, nebo takhle já to nikdy dělat nebudu, jsou tvrzení, která není dobré vypouštět z úst. V mnoha případech se totiž stane, že přesně věci, o kterých jsme tvrdili, že je dělat nebudeme, nakonec děláme. Zápasíme o každý milimetr prostoru, doháníme se k šílenství a snažíme se předhonit čas. Nepodporujeme nic, v co bychom sami nevěřili, ale víra má své hranice. Někdy je i zde důležité vědět, že musíme jít za meze, které jsme si sami vystavěli. Blíže k lidem, se srdcem na dlani a vnímat, co všechno nám to přinese. Bolest, radost, strach i poznání vlastního já, které je dosud skryto. Schováno uvnitř dobře střeženého místa, zabaleno do ozdobného papíru, hlavně aby nebylo znát, co je ukryto uvnitř. Malá třesoucí se dušička, nebo neohrožený dračí bojovník. Celkem vzato naše já v neokázalosti světa a skutečnosti běžných dnů!

Neboj se riskuj, za svým si vždy stůj...

Řasná

Tak co si připravím na zítřejší hodinu? Jak překvapím své studenty, aby se nenudili a také se něco nového naučili? Procházím ve své hlavě a chytrých knihách nápady, které bychom mohli realizovat. Věřím, že na něco zajímavého narazím a už teď se těším, jak si společně užijeme hru. O tom, že škola hrou je nelepším způsobem výuky, jsem se přesvědčila již několikrát a tak jen doufám, že i zítřejší den nebude výjimkou. Budeme si hrát, nebudeme dělat lumpárny a ještě si užijeme spoutu legrace a milých překvapení. Aby toho nebylo při pátku moc, pokusím se připravit náležitě a zodpovědně, abychom si všichni odnesli přesně tolik, kolik si budeme přát. Jeden pozitivní pocit z radostného dne plného komunikačních přehmatů, jiný nudně prožitých několik desítek minut na horkém křesle kandidáta předsedy. Každý si zažijeme své a užijeme tolik, o kolik budeme stát. Ostatní půjde mimo nás, stejně jako hluk a choas řas...

Buď jedním z nás, komunikuj zas a zas!

Kulaťoučká

Devítek je plná skříň a já si říkám, co teď s tím? Mám to nějaký význam, či je to jen náhoda? Nevím, ale je to krásné kulacení v tom našem kalendáři. Vykukuje na mě a já se usmívám. Také sluníčko se snaží vyrazit ze stínů a ukázat se po několika deštivých dnech. Zatím nevím, jak se to dnes všechno vyvine, ale věřím, že se seznámím s mnohým novým a zajímavým. Snad se také něčenu novému přiučím a zítra budu chytřejší než dnes. Uvidím, nechám se překvapit, protože i toho je v životě potřeba. Mít plány, ty plnit, ale také zažívat drobná nečekaná překvapení a jinakosti. V tom je přeci krása života a radost ze světa...

Plánuj a žij, raduj se a pij!

Velkoměstská

Vypnout a úplně se zastavit. Jediné, co bude dnes mým úkolem, je neztratit se ve víru velkoměsta. Projít známými místy a užít si atmosféru nikdy nekončícího mejdanu. To není běžný den, který prožívám a snad proto si to tolik užívám. S sebou super parťáky, kteří nikdy nezklamou a vždy ví, co mají dělat a proč. Krásnější už den snad nemůže být a ani zima nevadí. Proti ní se obrním, nasadím čepici a rukavice a vyrazím. Dopoledne městem, odpoledne přírodou a večer už jen dovrším klidný den tichým hovorem a pohlazením. A zítra? Uvidím, nechám se překvapit dnesm, tak jako tím dnešním...

Jsem z jiného těsta, nepatřím do velkoměsta!

Vysvítací

Každý začátek je těžký, ale ten dnešní je ještě těžší. Nohy neposlouchají pokyny a hlava je v jednom ohni. Všechno se kolem houpe sem a tam, nikde není pevného bodu, který by ukotvil podstatu mého já. Děsím se dalších okamžiků, které přijdou. Co přinesou a kdy? Zaútočí na mě jako uragán, nebo budou milosrdným pohlazením unaveného těla? Nebudou jen dalším prohloubením krizového stavu, který proniká do morku mých kostí? Netuším, jen si ve skrytu duše přeji, aby všechny obtíže odplynuly a přišel milosrdný mír. Na těle i na duši, rozložil se a usídlil v mém právě bolavém těle. Přinesl úlevu od starostí, bolestí a dušepnutí, které souží můj den. Sluníčko jež vysvitlo nad obzor již pomaličku rozehřívá mé tělo, ztuhlost se odplavuje a já čekám na chvíli, až všechno špatné odejde a nastane klidné povětří. Neuvěřitelně skutečné a skutečně neuvěřitelné, ve své velikosti i malosti zároveň. Přijde, zasedne a rozhostí tam, kde dosud vládl ruch a bouře.

Nechť odplaví je řeky proud a nechá jen dobré plout!

Řidičská

Posun sem a posun tam,
všude kam se podívám.
Každá chvilka je nám vzácná,
protože je pro nás pracná.

Protože jsme rádi spolu,
u jednoho velkého stolu.
Minuty nám rychle běží,
stihneme to sotva stěží.

Uděláme pouze kousek,
sníme jen pár dobrých housek.
Potom už nám zbývá jen,
popoběhnout tam i sem.

V jednom kole, v jedné práci,
užijem si i legraci,
spolu zvládnem úkol hravě,
i když není snadný právě!

Spojí nás to mnohem víc,
než kdybychom z plných plic,
volali a láteřili,
že jsme se zas neužili.

Mnohem lepší proto je,
když se čas náš užije.
Když jej srandou vyplníme,
společně se pobavíme.

Z krásných chvil se skládá den,
nikdo není překvapen,
že jsme spolu,
že jsme rádi,
společně jsme kamarádi!

Neboj se být rodičem, nikoliv jen řidičem...

Dešťová

Déšť sem, déšť tam, všude kam se podívám. Je krásné pozorovat zurčící provazy vody, táhnoucí se z oblohy dolů. Kapky dopadají se svou razancí na jednotlivé části země, rozletí se na tisíce drobných částeček a pokračují ve své cestě přírodou. Zvířátka, ptáčcti a jiní živí tvorové se radují. Stromy se opět probouzejí ke kráse podzimního červenání a hnědnutí. Příroda je jako vyměněná, vše je krásně čisté a voňavé. I v tom je kousek oné krásy, kterou člověk vnímá, pokud se pozorně dívá. Není podstatné, že nevidí vše, mnohem důležitější ovšem je, že alespoň vnímá. Jako pejsi s přisátým čenichem k zemi, i my lidé rádi čenicháme krásu změn a příjemností. Je nám krásně a milo, sbíráme sílu a odpočíváme. Nestaráme se co bude zítra, žijeme přítomností, která je nám ve všem nakloněna. V tom i onom, v dešti i nedešti, v kráse i libosti, s vědomím, že další dny příjdou, ať je plánujeme jakkoli. Proto splyneme s deštěm a je nám úžasně...

Vody je třeba, jako nám chleba!

Světostranná

Tam a zpět běhá tento náš svět. My někde v něm hledáme své vlastní já. Narážíme, proudíme, pospícháme, mnohdy nevíme, necháme se nést proudem a čekáme. Kde nás to vyplivne, co nám to přinese, jak se to vyvine a kdy se dostaneme ke slovu. Neslyšíme křičet ty, kteří se bouří proti osudu v rukou ostatních. Jdeme s davem a porážíme vše, co nám stojí v cestě. Chcem být tam, kde ještě nikdo před námi nebyl a dosíhnout vrcholů, které nebyly pokořeny. Neuvědomujeme si však následky takových aktivit. Žijeme na dluh nových generací, které sotva narozeny, musí žít tam, kde není cesty zpět. Buď budeš silný a přežiješ, nebo slabý a nic tě neochrání. Ne, to není život! To je jen proudnice, která nás unáší někam dál. Tohle musí skončit, protože ve spirále nelze žít. I turbulence se jednou zastaví a rozplynou do směrů, které zahrnou sever i jih, východ i západ...

Do všech stran, do všech bran, vždycky se chraň!

Rychlokvasná

Nemám nápad a musím stále tápat. Kam jdu a proč? Co všechno se honí hlavou a kolik toho je, co je důležité a nutné vykonat. Přestože vím, jako by mě moje hlava neposlouchala a dávala tělu zcela jiné pokyny. Místo postůj a raduj se z každičkého lístku nad hlavou, běží, běží a popohání mě dál. Jako povodeň se valí údolím a nezadržitelně bere s sebou vše, co ji stojí v cestě. Kosti, kůstky, obratle, ploténky, vazivové články. Navenek je zatím všechno v pořádku, ale uvnitř už se to mísí do kouzelného koktejlu chutí, barev, strachů, bolestí a pnutí. Kam to vytryskne a kdy? Co to způsobí a proč? Nedokáži odhadnout, vím jen, že je to tam uvnitř, schované a schoulené, aby to mohlo vyskočit a dát se opět do pohybu. Bez něj jsme prý nic. Ale s ním jsme ještě rychleji pryč. Nebudu spěchat, nechám se jen tak unášet dny a věřím, že i já najdu své tiché, klidné a nespěchající místečko!

Nespěchej, čas si na vše dej...

Zapomění

Běhat tam a zpět. Závodit s větrem o závod a nemoci se zastavit, i když bys sebevíc chtěl. Jako splašený se žene každý den dál. Sotva se ráno vykulí sluníčko na obzor, už jeho první paprsky ohřívají naše prokřehlé ruce. Ani se nestačíme ohlédnout a slunce máme nad hlavou. Užíváme si vlahého vánku a slunečních paprsků, při úprku sem a tam. Za chvíli je zase všechno úplně jinak. Je čas k obědu, rychle nasytit tělo a zase hurá do dalších aktivit duše i těla. Cele se ponoříme do problému, překládáme, zprostředkováváme, zpřístupňujeme a dáváme si naději, že zachytíme právě končící pracovní den. Ještě chvilku, ještě neodcházej, ještě musíme dokončit několik vět, které zůstaly nevyřčeny. A přesto běží, bez ohledu na naše přání i tužby. Běží dál, běží vstříc a nezastaví se ani dnes ani zítra... Neboť v tom je naše síla, která odlišuje a rozlišuje. Jak to bude dál a co se bude dít. Kolik toho ještě zvládneme a co už necháme plout do zapomění.

S časem nech se unášet, nebudeš ho nesnášet!

Vymyšlená

Nebát se a riskovat,
to snad nemá nikdo rád!
Přeci najdou se tu tací,
co to mají na práci.

Klidně skáčou s padákem,
projedou hořícím panelákem
Sjedou strný svah a sní,
že nebyl poslední.

Šplhají a prolézají,
hory, které malo znají,
přesto je to láká víc,
šáhnout si na vlastní nic.

Adrenalin, trocha strachu,
nezastaví tě přec brachu!
Když máš chuť a sílu brát,
to co máš v životě tak rád.

Překonávat hranice,
vystoupat až na kraj měsíce,
propadat se, plachtit kluzákem
nebát se a skočit s padákem,
běhat, skákat, zápasit,
to všechno musíš v životě mít!

A že risk je nebezpečný?
Není pro slabé slečny,
je jen to ty silné chlapy,
co mají veliké tlapy.

Co se rádi dovídají,
že nohy na zem také dají,
že bát se není žádný hřich,
zůstane vždy krásný smích!

Směj se, raduj, dováděj, svou porci strachu s sebou měj...

Zrnečková

Je těžké chtít něco změnit, když není zaseto alespoň zrnko naděje. Sami můžeme cítit potřebu být nablízku změnám, přestože se zatím nedějí. S nadějí v duší věříme, že se všechno v dobré obrátí a každá, byť i nepatrná částečka pohybu bude prolomena do velkého třesku. Mocný výbuch a ještě mocnější změna, která nastaví zcela jiná pravidla, jak se vaří povidla. Aneb, když změnu, tak pořádnou, ať stojí opravdu za to! Možná přinese nějaké to vylepšení. Možná dodá člověku sílu k vnímají i podprahových věcí. Možná se stane tím, co nikdo neočekává a vytvoří zcela očekávaný výstup. Jedno jak, jedno s kým, každopádně tady teď, protože to je to důležité. To, co musí být změněno a co by mělo změnám dostát. Jsme to my, jsou to naše postoje a názory, které měníme a jimiž měníme svět. Pak už není nutné nic dalšího dodat, neb potřebné bylo započato. Semínko zaseto, drápek zadrápnut a uzlík zauzlován...

Miluj a budeš milován, žij láskou a nebudeš nikdy sám!

Diskursní

Jako celekm vyplouváme na hladinu života. Míříme přesně za svým cílem a neřešíme skutečnosti světa. Časem zjistíme, že se nám náš nastavený kurs různými okolnostmi proměňuje. Uvědomujeme si stále svůj cíl, přesto chápeme i drobná odbočení od přímé cesty. Někdy v polovině života zjistíme, že to, co jsme považovali za cíl, je pouze nedostižná chiméra, která se vzdaluje tím víc, čím víc se jí přibližujeme. Vydáváme velké úsilí, abychom vytrvali a neztratili vlastní tvář. Najednou nás však naše děti vyvedou z omylu. To není ten správný cíl, který máte! Vždyť ten leží úplně někde jinde a vy jste se zmýlili. Bojujeme s vnitřními i vnějšími dilematy onoho poznání, která nemáme šanci vyhrát. Tak jako my i svět kolem se proměnil, a to co na počátku bylo jasné, už teď neplatí a je potřeba se poohlédnout po jiném východisku. Jaké bude? Co přinese? A bude už napořád? To nevíme, i když jsme přesvědčeni, že tentokrát to je to pravé!

Neboj se změnit kurz, když promění se tvůj diskurs...

Blesková

Vědecká noc je za námi a čeká nás den plný různých překvapení. Plány jsou jasné, vybavit se na hory a zimní radovánky. Nepodcenit žádnou část zimní výbavy a být mile překvapen designem i zpracováním něčeho tak jednoduchého, jako jsou lyže  Nic dalšího, ani většího neočekáváme, i tento cíl je dnes docela velký. Pokud se nám podaří splnit si ještě něco dalšího, pak to bude jistě vítané rozšíření našich představ. Třeba podrbání Betinky, nasbírání dalších kaštánků, dlouhá procházka či milé posezení s rodinnými příslušníky. Uvidíme a snad se nám podaří dosáhnout alespoň nějaké části. A pokud ne, pak nebudeme smutnit. Vžyť za oknem svítí sluníčko a den je zase jako malovaný. A věřte nebo ne, co víc si můžeme přát, než milé lidičky kolem sebe a krásu přírody k tomu!

Vyjdi z domu, neboj se hromů...

Nechaná

Pořád jako na trní. Stále jednou nohou v poklusu. V těle se hromadí nervozita a stres se zdá být tím, co určuje naše kroky. Je to jen zdání, nebo je to pravda? Sním, či bdím nad tímto svým dnem? Realita je reálnější, než se může zdát a než si vůbec můžeme přát. Všechno se kolem točí a moje oči sledují ten překotný poklus v záchvatu radostného rozechvění. Co když to právě bude ten moment, na který čekám? Co když je to ta chvíle, která má být pouze mou? Dopředu netuším a neočekávám nic, co by nebylo zřejmé. Všechno ostatní je pak velkou výzvou, kterou přijímám s vědomím, že je to můj život a mé rozhodnutí. Vím o něm, jsem s ním a zítra také budu. Přežiju, nenechám se převálcovat a s vítězným pocitem zadostiučinění vyrazím za dalším dobrodružstvím...

Není nutné spěchat, někdy je dobré věci jen tak nechat plynout!

Panenková

Tvrdou rukou vládni světu a uvidíš, co to bude za odvetu! I když myslíš, že to víš, s myšlením vždy narazíš. Na blázny a jednotlivce, kteří mají své kostlivce. Ve skříni a pod postelí, kde se rádi vždy tetelí. Čekají a vyčkávají, až jim zvony vyhrávají. Až jim doba nastane, každého pak dostane. Do kolen a do pekel, ať je král či učitel. Je to prostě jenom o tom, že život krásně dá se žít, jen musíš vědět kam máš jít. Musíš srdci naslouchat, sám sebe mít vždy rád. Od toho to začíná, na stole je svačina. V batohu pak tisíc rad, které dal ti kamarád. Které kolem poletují, v láhvi zvuky kumulují, do světa pak dávají, jen to v co sami doufají. Žijí zbožně, s duší v míru, občas udělají díru. Do světa a do srdíčka, nezavízají před ničím víčka. Vždyť život má se přeci žít, jak bys mohla jen tak být? Máš to kolem napsáno, že milosti je ti dáno. Proto vstříc si utíkej, ať zase krásně, hej...

Veršované myšlenky, nejsou jen pro panenky!

Syslí

Dělat věci naplno a citem, to chce vážně odvahu a otevřenou mysl. Člověk intuitivně chápe podstatu věcí, ovšem praktické realizace mohou být úplně jiné. Snad proto je velmi důležité bezhlavé nadšení, které člověku dává křídla a pocit, že nic není nemožné a všechno je splnitelné. Pro nás dospělé pak postačí vzpomenout si na dětská léta, kdy slovo nejde, nelze či není možné, nebylo v našem slovníku. Všechno bylo možné, uskutečnitelné, reálné a skutečně proveditelné, pokud jsme chtěli a měli dostatek síly na přemýšlení... Je tomu opravdu tak, že věkem a zkušenostmi se nám ztrácí ona pomyslná a pověstná otevřená mysl, neboť dostáváme od života mnohé lekce v tom, jak žít. Přeso bychom si měli umět uchovat alespoň kousek dětského myšlení, které nám dává křídla! A najednou po letech opět létáme, vznášíme se nad problémy a řešíme vše s nadhledem a smyslnou myslí!

Tak ať myslí, kdo si syslí...

Obstátá

Tak dneska do toho rozhodně šlápnu! Nebudu čekat, až se někdo, či něco odhodlá, aby se věci daly do pohybu. Prostě a jednoduše je rozpohybuji já. Budu oním stimulem, který bude potřeba a zároveň i uklidňujícím prvkem, který člověk hledá. Jen tak budu schopna čelit návalu úkolů a nahromaděných drobností, které je potřeba dovést do konce. Ne, že si řeknu musím to udělat. Pro dnešek využiji síly svých myšlenek a se slovy v hlavě si řeknu, chci to udělat a také to udělám. Ne, přes pomyslené mrtvoly a mrtvá místa či mrtvé prostory nepůjdu. Ale také se nebudu bát riskovat trochu ze svého prostoru, abych ochránila sebe i své jméno. I když ono není moje a musím dbát, aby nebylo poškozováno. Přeci jen být nositelem a nést je dvojí význam, který právě dnes pochopí mí protivníci. Jich se nebojím, protože vím, že jsem připravena se silou v duši i na těle zdolat každý kousek cesty, která mě čeká...

Kdo se bojí, neobstojí!

Zvláštní

Šíleně a ještě šíleněji si připadám po dnešním dnu. Nedokážu zastavit rozběhnuté myšlenky a tělo krotím také jen s velkými obtížemi. Je to jako na houpačce, nahoru a dolů, letím a padám, cítím se dobře a nemám náladu. Od radostného výskání ke zlostnému mručení dnes není daleko. Je to velmi zvláštní pocit vědět i nevědět, umět i neumět, uměle řádit a prakticky uskutečňovat. Ještě štěstí, že máme ta krásná místa a lidičky, kteří nám dodávají energii a radostný náhled na život. I já dnes potřebuji jejich odhodlání a sílu, která mi po celém dni už teď večer chybí... A to je teprve první den nového semestru! Co budu říkat takhle za měsíc, nebo dva? Netuším, jediné s čím dnes mohu souhlasit je fakt, že pokud jsem se právě nezbláznila, tak to zvládnu i v následujících týdnech...

Lovu zdar a studentům zvlášť!

Veršovaná

Krásně fouká ze všech stran,
slunce přišlo opětk k nám.
Drak se hrdě vznáší výš,
hledí na obloze skrýš.

Dobrá rada, přísné prsty,
bnevyřeší naše resty.
Každý sám dnes dobře ví,
co mu přísluší a kdy!

Jeden vaří, druhý volá,
na třetího čeká škola.
Bez práce přec nejsi nic,
zaber, makej, z plných plic!

Neděli si užij celou,
minuty se valí vpřed,
nikdy už tě nedoženou,
věci, které prošvihl jsi teď!

Krásnou neděli, aby všichni věděli...

Ustřižená

Páni, to ta zahrádka krásně prokoukla! Nikde žádné roští, ani přesahující tráva. Je květinky a drobné keříky. Ještě sestřinu zvadlé mečíky a bude to vypadat jako v japonské zahrádce. A nesetřihnu, jediné co se podařilo ustřihnut, je můj prst! Krve jako z vola a přitom jsem je malé telátko... Strkám pracky přímo pod ostří nůžek a pak se divím, že is ustřihnu kus prstu. Inu, co naplat, když se malý medvěd pustí do díla, pak i krev může létat vzduchem. A z toho jasně vyplývá, že jsou činnosti, které medvědům nepřísluší a také nástroje, které malým talátkům do kopýtek nepatří. Protože když se zákaz poruší, končí to vždy nějakou lapálií...

Neboj se stříhání, i když strach ti nahání!

Poháněná

Nuda? Tak tohle slovo nemám v repertoáru. Nevím, kdy naposledy jsem neměla co na práci a mohla bych tedy prohlásit, že jsem se nudila. Spíš žiju stále v poklusu a tak mám pocit, že vhodnější by bylo použít spěchej, už to mělo být. Uvnitř mám stále napnutou strunu z luku a jen, jen vystřelit. Daleko, vysoko, za chvíli, ne právě teď. Protože pak už bude určitě pozdě a nic nebude tak, jak by mělo být. Proto mi noha kmitá jako splašená, neboť je stále připravena vyrazit. Utíkat, zapojit se do činností a nestát jen tak a nelelkovat! V mém případě je totiž chytání lelka něčím, co přirovnávám k zahlédnutí letící žirafy. Prostě neexistuje! A pokud bych snad přeci jen viděla létat žirafu, pak by to jistě bylo způsobeno něčím jiným, než tím, že bych se nudila. Čím, říkáte si? Inu, to záleží... domyslet si může každý, co jej napadne. A ono to vždycky nějak dopadne. Teď ovšem už musím běžet a zase zítra bude čas na chvilkové i milé zastavení se tady a teď!

Bežím, spěchám, nevím kam, dobře vím, že nestíhám...

Želecí

Tajím dech a viditelně se mi zužují zorničky. Mráz mi stoupá po zádech směrem nahoru a já vím, že to jen ten pravý pocit. Pocit neskonalé lásky, vnitřního štěstí a nebetyčné radosti, která se ve mě otevírá. Je tady, nachystaná rozkvést a přinést mnoho radosti všem, kteří budou nachystáni poslouchat. Budou připraveni k tomu, co jiný nevnímá. Drobné záchvěvy souznění, první oční kontakty a náznak úsměvu na rtech. I tak se rodí dlouholetá láska, jež přetrvá věky. Z bouří poznání i rozdílných názorů. Z důležitých momentů poznání jeden druhého a nepatrných náznaků, jež napoví. Dají nahlédnout do budoucnosti a přitom stojí pevně v současnosti, jež zatím ničím nevyniká. Snad jen oním pomyslným kořením života, které známe i když jsme je nikdy nezažili. Prožívejme svá drobná vítězství duše nad hmotou a lásky nad zlobou. To nám dodá potřebný náboj k očištění sebe sama a poznání vlastních hranic i možností.

Neboj se riskovat, nebudeš litovat!

Viditelná

Překvapovat a být překvapován. To je jedna z radostí, která nás doprovází každým dnem. Pokud čekáme velká překvapení a srdcervoucí zážitky, pak budeme zklamáni. Když však počítáme s tím, že i drobnosti jsou velkým překvapením, pak můžeme nacházet. Poslední kvetoucí šuškardy, první červenající se listí na stromech, studený ranní vzduch, příjemné prohřátí se sluníčku či vzájemná blízkost a radost z pouhého poznání. Stačí mít jen otevřené oči dokořán a překvapení se jen hrnou. U zítra nás čekají další a to ještě dnešek neskončil. S milým tetelením v hrudi uléháme do peřin a víme, že zase budeme překvapeni. Bez onoho kouzelného něčeho bychom nežili a zároveň nebyli. S tímto jsme tím čím jsme a jsme kým jsme. Snad proto se nechejme překvapovat a život bude veselejším místem pro život nás všech!

Plyne a já s ním, kam, to uvidím...

Správní

Když jdeš štěstí naproti, někde cestou se jistě potkáte. Je potřeba doufat, kráčet se vztyčenou hlavou a věřit, že štěstí čeká i na nás. Není jen pro bohaté, kteří si jej mohou dovolit. Je i pro ty obyčejné z nás, kteří věříme na spravedlnost, lásku, lidské štěstí. S pokorou kráčíme vstříc každému novému dni a bez podmínek kladených na ostatní, prožíváme své dny, jak nejlépe umíme. Jsme ochotni naslouchat, jsme připraveni převzít zodpovědnost a vystavit se přiměřenému riziku, jež je s životem spojeno. Pak stačí jen dobře naslouchat, pozorně se porozhlédnout kolem a jistě najdeme svůj díl štěstí. Nemusí to být nic hmotného, neb hmota je pomíjivá. Jistě postačí i drobnost, která je... Kaštánek v ruce, vonící květina, teplé sluneční světlo, chutný oběd, nebo jen pocit vědomí, že žiju a to je velké štěstí. Mám své blízké, občas vzdálené a všechno je jak má být!

Šťastným chtěj být, najdi svůj klid...

Přeludná?

Od každého kousek a pohnu se dopředu. Zapojit všechny svaly a nebát se riskovat tam, kde je to možné. Posouvat své hranice a možnosti směrem dál. Do pozic, které jsou dosud zvláštně zastřené, ale připravené na naše zdolávání. Mít jistotu v myšlení a postarat se o dosažené pozice. Nebát se být tam, kde je potřeba a být s těmi, kteří to potřebují. Mít v hlavě jasno a s úplnou představou kráčet k novým výzvám, které jsou před námi stále. Nebýt oním ustrašeným káčátkem, které se krčí v rohu a jen občas pípne, aby se vědělo, že ještě žije. Nemít však příliš velké sebevědomí a nekriticky být spojen s tím, že jen náš názor je ten nejdůležitější. Prostě a jednoduše být a mít jen tolik, kolik jsem schopen zvládnout a být i mít jen tolik, kolik je potřebné pro vlastní růst. To jsou pevné základy poznání, na kterých se pokoušíme stavět a budovat lepší svět. Bez přetvářky, s láskou, porozuměním a shodou všech zúčastněných stran.

Toť má vize, která není jen v knize!

Poklusná

Kampak se poděl ten úžasný klid a pohoda? Kde zůstali zpívající ptáčci a voňavý větřík? Zřejmě ne daleko, ale odsud se to zdá, jako vzdálenost na měsíc a zpět. Od dalšího volného víkendu nás dělí jen sedm dnů, které se ovšem budou plné městského hlaholu a klokotu poklusného tempa. Od rána až do večera se zase budeme potýkat jednotlivostmi, které nám před sebe postaví každičký den. Budeme hledat nejlepší východiska z problémů a čekat, jak jednotlivé kroky dopadnou. Budeme se snažit přežít vše, co si na nás život přichystá. A to vždy s vědomím, že přijde vytoužený pátek a s ním i dašlší volné dny. Proto budeme klusat a pádat, abychom byli se vším rychle hotoví a mohli tak započít volné dny, bez stresů a tlaků. Do té doby vydržíme, vyřešíme, doplníme a vzájemně se podržíme, abychom mohli zase v klidu být a v tichu si snít...

Neboj se poklusu, nebudeš v mínusu!

Zaláskovaná

A je to tady! Nervozita jako před třiadvaceti lety, ve vzduchu očekávání, co nám dnešek přinese. Bude stejně úspěšný a krásný, jako ten před lety? Bude tolik veselí a radosti, jako když jsme se konečně rozhodli spojit naše životy v jeden? Bude plný plánů a růžové budoucnosti? Věřím, že ano a snad se i s ohledem na věk podaří splnit si některá svá přání. Pocitem příjemnosti to začalo, schůzkami to pokračovalo a dospělo to až tam, kde dnes stojíme. Na prahu středního věku, s méně naivním pohledem na okolní svět, s úžasnými životními průvodci, s několika šrámy na duši, ale hlavně s tím, který to všechno rozpoutal. Můj zájem, mé soustředění a plně získal mou důvěru. Objevil a nechal rozkvést mé pravé já, které spalo a čekalo, až se objeví. Jen díky němu mám vše, co jsem si mohla přát a mohu žít život, který mám!

Díky za ta léta, nechť nám láska vzkvétá...

Třináctková

Třináctého dneska máme a všichni řeší, jaký to je strašný den. Protože se nám sešel pátek a ještě třináctka k tomu. A přitom se jedná o úplně normální pátek, jako každý jiný. Jen s tím rozdílem, že dneska stojí v kalendáři ono krásné, šťastné a požehnané číslo třináct. Vím, že někteří jej nemají rádi a přisuzují mu nějaké nepříjemné vlastnosti. Pro mě je ovšem třináctka šťastným číslem. Je to číslo, které označuje datum, kdy jsem poznala jednu z nejdůležitějších osob v mém životě. Je to číslo, které se stalo šťastným v mnoha ohledem aktuálního žití. Je to den, kdy vrcholily přípravu na naši svatbu. Tedy den, který nemohu považovat za prokletý. Třináctka je prostě číslem, jako ostatní v řadě a jen my jsme mu předali onen negativní nádech. Není nutné se však samotného čísla bát. To nám neublíží! A pokud jej ještě spojíme s něčím milým, pak se i třináctka stane pozitivním prvkem našeho života...

S třináctkou buď rád, je to velký kamarád!

Bláznitá

Sním,  bdím? Jsem ještě součástí snu, nebo už jsem v realitě? Nějak se nemohu rozhodnout, zda to co se děje, může a je realitou současnosti. Jsou nám stanovována stále nová pravidla a povinnosti, ale nemáme dostatečné technické a finanční prostředky na jejich realizaci. Stojíme před problémem, kdy máme mnohé v elektronické podobě a stále se musíme potýkat s tunami tištěného a podepisovaného papíru. Žijeme ve dvojím světě, který je plný nástrah a různých překvapení, která stojí na hranici zdravého rozumu. Z toho nám snad už zbývá jen um, či rum, abychom měli dostatek schopností lupnout si další stopečku rumu, jež zabrání myšlení. Proč? Protože myslet, znamená muset se neustále ptát... Asi jsem opravdu ve snu, neboť tohle normální a rozumně myslící člověk nemůže myslet vážně! A přesto je to tak. Proto nezbývá než srazit paty, natáhnout svůj krok, sklonit hlavu a poslušně jít. Tohle je vyžadováno, přáno a vyšší mocí dáno!

Neboj se bláznit, dovol si souznít...

Zá-dušní

Jen kapku štěstí zachytit
a krásou,
klidem,
v dobru žít.

Cestou svou si tiše jít,
jen tak obyčejně
si zde
být.

Hlavu krásou zaměstnat,
s úsměvem
si spolu
hrát.

Starosti a velké smutky,
vyjít kopec hodně
prudký.

Láskou, vírou denně žít,
zachovat si svůj
pověstný klid!

Chmury zase odplynou,
potokem a
krajinou,
pro nás tady zůstane,
to,
co máme napsané.

V osudu a srdci svém,
jen to dobré
dál si vem!

S láskou budeš vzpomínat, na ty které měl jsi rád...

Hřejivá

Většinou běháme kolem, neumíme zpomalit krok a přitom drahá místa něšeho života je nutné procítit. Udělat si čas, zastavit svůj zrychlený dech a nastražit uši. To pak zjistíme, že i krajina kolem nás si tiše ševelí. Tu do kopce, tady v rovině a tam zase splývá s potokem v dál. Vnímáním pohybů, šustotem padajícího listí a dravostí všeho i ničeho se stáváme součástí posvátnosti míst kolem nás. Jakmile proniknou hluboko do duše, stanou se milými průvodci naší životní pouti. Drahými kameny v korálcích na niti, jež slouží k potěše duše a klidu poznání. Zdá se, jakoby každý kout naší planety byl obklopen svými přízraky minulosti a přísliby budoucnosti. Ovšem jen místa propojená s vlastním duševním prožitkem bereme za svá a milujeme je, jako podstatu naší existence. Nemusí to být jen místa krásná, pozoruhodná či neobvyklá, jsou to však místa spojení, vzájemné úcty a hlubšího poznání. Každý to své má, jen je potřeba dobře se dívat!

Pátrej a přenášej, tajemstvím své srdce hřej...

Dopadací

Studeně a opuštěně ocitáme se na konci svých cest. Připraveni na pokračování, jež nemá dalšího trvání. My stojíme připraveni, oslabeni, v plné síle a čekáme na skutečnosti, které zřejmě přijdou. Jsme rádi za každé prosvětlení pochmurných dní a očekáváme vše, co jen si umíme představit. Myšlenky pravidelně plují tam i zpět a nikdo nedokáže zabránit jejich postupnému prolínání. Barvy se mísí, vůně a chutě procházejí kolem, jen tady je klid a mír. Snad proto čerpáme síly na kruté pravdy, že i ten, kdo je milován jednou odejde. Nezáleží na tom, kdy přesně, protože je zatím tady a našim úkolem je mu být po boku, umožnit mu být sám sebou a nenechávat jej samotného. Být, pečovat, starat se i doprovázet, dopřát si čas odpočinku, načerpat potřebné síly a odkládat břímě okamžiku, jež je těžší, než skutečnost. Otevřít srdce lásce a pochopení, že do posledního vydechnutí budeme plně sami sebou a spolu s sebou...

Pomáhej žít, v pravdě si být!

Vzácná

Přihlásit, radovat,
zvířátka milovat.
Kolem se rozhlížet,
jak krásný je ten
náš svět!

Neděle probouzí,
déštěm nás oblouzí,
radost nám dodává,
náladu podává.

Slunce dnes nevyjde,
ke dveřím nepřijde,
v duši však bude mít,
každý svůj vlastní klid.

Někdo se zabaví,
jiný snad unaví,
s obědem přistane,
co jiný snad dostane.

Každý z nás má to své,
v ruce zas napsáno,
mějte se rádi
a nechejte
ustláno...

Pozdě je na něco,
co mělo čas,
včera už přešlo to
do mnoha krás.

A tak se dneska jen,
přenesem tímto dnem,
dopřejem duši své,
aby byla součástí té tvé!

Vzácnost je vzájemnost, té není nikdy dost...