Křídla

Jsem tady a vždycky jsem připravena pomoci těm, kteří to potřebují. S oddaností, láskou a starostlivou péčí se snažím zastat všechny role, které mi život připravil. Nevím, jak dobře mi to jde a zda jsem zatím obstála, ale ač navenek vypadám jako velmi silná, nezávislá žena, i já jsem ve skrytu duše jemnou duší, která trpí lhostejností a nepochopením ostatních. Není mi jedno bezpráví a trpím, pokud vidím nespravedlnost, která se týká těch nejslabších. A občas v tom obrovském nasazení, kterým procházím dávám sama sebe na druhou kolej. Nevnímám sama sebe a nechci přijmout pomocnou ruku ostatních, kteří ji nabízejí. Mám totiž pocit, že tohle musím zvládnout sama a požádat druhé o pomoc je něco, co by pro ně mohlo být přítěží. Nicméně bych se asi i já měla už konečně naučit, že pokud chci pečovat o druhé a dávat ze sebe to nejlepší druhým, není vůbec sobecké pečovat o sebe sama. Ve skutečnosti je to naprostá nutnost, která mě naplní vším potřebným k tomu, abych mohla dávat dál. Tím, že o sebe nechávám pečovat, přijímám lásku světa, kterou pak mohu dávat dál...

Roztáhnout křídla lásky a věnovat se sobě i ostatním bez nadsázky! 

Srdnatá

Kráčet světem s odvahou a vztyčenou hlavou. Vědět, že mám v sobě dostatek síly a energie k tomu zvládnout veškeré problémy, které přijdou. Najít vždycky řešení problému, který přijde a čelit výzvám z pevné pozice člověka správně ukotveného tady a teď. Často pochybovat o sobě samé, ale přesto nikdy nerezignovat na skutečnost, která je přede mnou. Jít a řešit věci, které se objevují, ař mohou být obrovské i bolestné. Někdy to tak prostě v životě bývá, že nejdeme jen poklidnou pěšinkou, ale musíme stoupat příkrým úbočím, abychom se dostali až na vrchol, kde spočinou naše oči na krásách tohot světa. A v tom je prostě a jednoduše odvaha, kterou si dovoluji mít, se kterou si dovoluji jít a se kterou chci dále žít... Je to to, co mě vede dál a našeptává mi, abych vydržela i tehdy, když se zdá, že už není možné vydržet. Přesto vím, že vede cesta dál a s pomocí, kterou cítím v zádech to dám!

Nebát se a jít, najít v sobě potřebný klid... 

Suchorudenská

Klidná sobota v kouzelném prostředí, to je nejlepší lék na rozbouřenou mysl posledních dnů. Není nad to, nechat se hýčkat klidem vlnící se trávy a porozovat slunce, jak postupuje ubývajícím dnem. Řádky knihy se klitatí a mě je vlidně na duši. Nic nemusím, jedinou starostí je zahrada, kuchyně a čtivo. Báječná kombinace věcí, které mi nedělají problém. Kolem mám ty, které mám ve svém životě nejraději a tak je mi opravdu nádherně. Pokusím se načerpat co nejvíce sil pro další dlouhý, a jak se zdá i celkem úmorný pracovní týden, který nás čeká. Byť je to ještě daleko, už čeká... Dnes však ještě počká, dnes je čas na zcela jiné chvíle. Na ty, které patří je nám!

Čerpám klid, ať je mi líp... 

Vysvědčení

Zase se všichni dočkali. Vysvědčení byla rozdána, děti a studenti se rozutekli na prázdniny. Učitelé si oddechli a konečně si mohou užít zaslouženého odpočinku. Začaly tolik vytoužené prázdniny, na které se vždycky všichni těší. Někdy si říkám, jaké by to bylo, kdybychom si při konci školního roku vystavovali vysvědčení všichni kolem dokola. Kdyby jej nevystavovaly jen paní učitelky a páni učitelé žákům a studentům, ale kdybychom se dostálavi my všichni. Jako rodiče, zaměstnanci, občané, maminky, tátové, rodiče, dospělé děti svých stárnoucích rodičů. Jaké známky bychom asi obdrželi a jaké hodnocení bychom získávali? Bylo by číselné, nebo ústní? A jaké by byly kategorie hodnocení? Předmět vaření a starání se o domácnost? Či hmotné zajištění domácnosti nebo starostlivost o prarodiče.... No bylo by to asi docela zajímavé dostat takové vysvědčení a asi i s písemným vysvětlením těch, kteří nám známku udělují. Byla bych na to docela zvědavá! Každopádně dnes už jen hurá léto a klidný čas dovolených!

Osvědčení, nad to není... 

Povzbudivá

V tichém souznění se nic nezmění. V nádechem a výdechem se dnes probouzím do nového dne, který bude opět velmi horký. Léto klepe na dveře a my už pomalu přemýšlíme nad tím, jak se zbavit všech obyčejných starostí. Začínáme přemítat a myšlenky běhají sem i tam. Dech se zkracuje a při plnosti výdechu i nádechu se zklidňujeme do plnosti našeho skutečného já. Jsme tady jen my sami. My, v naší vlastní přirozenosti a kráse, která tryská na povrch. Září a neskutečně se propaluje do okolí, které se jen ptá. Kdo je ten člověk? Známe ho? Vždyť toto nemůže být ten utrápený človíček z minulých dnů! A přitom stačilo jen zpomalení, ztišení a zklidnění. Ponoření se do vlastního nitra, kde je naše vnitřní síla, kterou potřebujeme k tomu, abychom žili, tvořili, byli a mohli fungovat. Většinou nemusíme být ničím zvláštním, stačí být tím kým jsme...

Sama sebou buď, vypni hrdě hruď! 

Jen tak...

Jsem přítomna tady a teď. Naslouchám vlastnímu nitru a snažím se vnímat energii, která proudí všude kolem. Člověk by řekl, že jen z rychlosti a klokotání vyvstává život. Nicméně z klidu, tichého rozjímání a slov moudrosti může vzejít tolik zajímavých myšlenek, o kterých si člověk může nechat jenom zdát. Stačí se jen na chvíli zastavit. V tiché naději věřit, že tady a teď se na nás usměje štěstí. Že budeme osvíceni blahodárnou energií a získáme takovou sílu, která je potřebná k překonání veškerých starostí a strastí, co jich svět nosí. Potom opět složíme ruce do klína, křídla na záda a spočineme po dobře vykonaném díle. Budeme se dívat do krajiny zapomění. Jen budeme, ty, já, my!

Díky za čas, který je v nás... 

Klíčová

Lesk a sláva,

polní tráva. 

 

Třpyt a krása,

v čem je spása.

 

Nikde není,

zpomalení.

 

Jenom shon

a stálé dění.

 

Člověk se jen

stále diví,

nebo v koutě

hloupě civí!

 

To jsou zase

Vánoce?

Že nám přišly

po roce?

 

Že prý čas 

tak rychle

pádí,

v životě

jen

harampádí...

 

Nikde žádné

zpomalení,

jenom stálé

řetězení.

 

A já už jdu

z kola pryč,

našla jsem si

svůj vlastní klíč!

 

Bez stresu a v pohodě, nechávám to náhodě... 

Znějící

Létat jako ptáček, 

sednout na obláček.

Hrát si jako malá,

občas bych si přála.

 

Nebojím se nic,

nechci stále víc.

 

Očekávám málo,

občas by se zdálo,

že jsem nedobytná,

přesto útlocitná.

 

Stačí vlídná slova,

která zní mi znova.

Jdou si hezky, jdou,

pěkně za sebou.

 

A já vím, že správná

jsou, když tak hezky

spolu jdou.

 

Jinak by se nesetkala,

jinak by tu jen tak

stála,

 

Jako hory, údolí,

které se tyčí

v okolí...

 

Mějme spolu krásné sny, které s námi stále zní!

 

Usměvavá

Cesta domů není dlouhá,

je to jenom chvilka pouhá.

Kousek sem a kousek tam,

kam se cestou podívám.

 

Kopce kolem lákají,

klidu duši nedají.

A tak spolu vyrazíme,

Hostýnek si objevíme.

 

Na vrcholku posedíme,

kofolou se občerstvíme.

Potom hurá na oběd,

který slupnem celkem hned.

 

Cestou dolů už to víme,

že se realitě postavíme,

pěkně čelem, ja se sluší,

jako že má oslík uši.

 

Dneska ještě společně,

užijem si báječně,

kouzelné odpoledne,

kdy všechno bude bezedné...

 

Od zítřka pak zase vítá,

už nás naše realita!

My se ji však nebojíme,

my ji hravě ustojíme!

 

Díky kluci za společnou krásu, plnou jasu, smíchu i Vašich hlasů....

Slunovratová

Nejdelší den v roce,

kam dám svoje ruce?

Co udělám s nohama,

když se dívám na lana?

 

Obuju si dobré boty,

nevyrazím do roboty.

Raději jsem barevný,

vyrazím na Pustevny.

 

Budu stoupat,

budu funět,

budu šlapat,

budu supět.

 

Nakonec však dorazím,

sama sebe porazím.

Koloběžkou popojedu,

dohoním i tátu nezbedu.

 

Potom už jen kousek trasy,

třpytí se mi ve slunci řasy.

Těším se na pohodu,

na podvečerní lahodu.

 

Na talíři dobré jídlo,

čeká nás už jen výborné bydlo.

Na Dolině, na stráni,

budem spolu v ústraní...

 

Večer už jen pohoda, klid a společná lahoda! 

Zlatíčková

Šlapu si to pěkně vzhůru,

stromy mají krásnou kůru. 

Vzduch se krásně tetelí,

my jsme spolu veselí.

 

Od Frenštátu po Javorník,

nahoru nám vede chodník.

Dolů nohy kráčí samy,

jakoby tu byly s námi.

 

Na Pindulu dorazí,

na autobus narazí.

Potom hurá na začátek,

aby mohly zase spátek.

 

Na Dolinu, dolínku,

odpočinout hodinku.

Doplnit si energii,

proto aby zase vyrazili.

 

Za sluníčkem, za radostí,

za šlapáním, za starostí,

jaké zítra bude túra?

jaká bude zítra fúra?

 

Copak zítra objevíme,

kampak zítra vyrazíme?

Bude svítit sluníčko?

Budeš moje zlatíčko?

 

Radostí jsem nadšená, nebolí mě kolena... 

Cestovací

Sbaleno, uklizeno, dochystáno. Prasátko připraveno, batoh hodit na záda a můžeme vyrazit. Neskutečně se těším a už se asi nemůžu dočkat, až se moje nohy dotknou pořádné přírody. Budou šlapat a půjdou si jen tak kolem a kolem. Jestli to dnes bude do kopce nebo jen po rovince, je celkem jedno, hlavně že to bude v klidu a pohodě. Počasí se zdá bude přát, společnost je výborná a nálada se blíží excelentnímu bodu. No co víc si přát. Snad jen aby se nic nepokazilo, všichni blízcí byli v pořádku. Pak bude i to co se blíží ideální a my si to užijeme se vším všudy! Takže hurá na cestu a užívat si společných chvilek, ať je zase na co vzpomínat v průběhu roku, kdy nás bude honit stres a velké starosti. Teď si dopřejeme radosti, ať máme sílu na to vzdorovat tomu, co přijde!

Cestovat, radovat... 

Pohodová

Připravit hromádky, dokončit pravidelný úklid, doprat prádlo, uklidit v kuchyni, nachystat se na cestu a promyslet si, které věci si sbalím do omezeného prostoru tašky a které nechám doma. Zajít za rodiči, předat jim do opatrovnictví našeho čtyřnohého kamaráda, nezapomenout na nic důležitého a snad můžu jít v klidu odpočívat. Zítra začíná další den, který bude jistě hezký a doufám i plný zážitků. Dnes všechno dokončíme, připravíme a zítra už jen vyrazíme s radostí i skvělou náladou do přírody... Budeme spolu, budeme si užívat a hlavně nebudeme spěchat. Tak jak to o dovolené má být!

S klidem a pohodou za klidem a dobrou náladou...

Bádající

Snaha po absolutní korektnosti a přílišnému dělání věcí správně může vést k tomu, že vás lidé budou brát za hnidopicha či někoho, kdo musí mít vždycky a za každé okolnosti pravdu. Lidé totiž obecně neradi slyší, když poukazujete na jejich nesprávné vlastnostni, negativní použití toho či onoho, případně se chováte stále v souladu s etickými pravidly, která sice nejsou nikde napsána, ani uzákoněna, ale ve společnosti jsou jaksi silně zakořeněna. Pokud je máte pod kůží a nejste jen bláhový mluvka a držíte se svých zásad i pravidel, žijete podle nich a nejsou vám lhostejná, pak je jasné, že narážíte na odpor těch, kteří je sice mají v puse, cosi tvrdí, ale zcela jiné žijí... Ano a právě těmto lidem pak připadáte jako někdo, kdo je naprosto zvláštní, mimoň, který žije neobvykle. Ovšem, kdo je ten neobvyklý? My, pokud se držíme toho, co je dáno a mělo by se dodržet, nebo ti druzí, kteří ví, co je dáno, ale ohýbají si pravidla dle vlastního přesvědčení! A já se ptám, kdo je vlastně větší podivín a hnidopich v tom, co je a na čem jsme se všichni shodli, že budeme dodržovat???

Otázky si dávej, při odpovědích dobře bádej!  

Duhová

Člověk se občas tváří jako nejmoudřejší tvor na světě, ale pohledem kolem vidíme, kolik bláznivých věcí už dokázal udělat. Myslím si, že ve zvířecí říši je také určitá hierarchie a možná i chaos, ale rozhodně nejsou nepokoje kvůli tomu, že někdo vyznává tu či onu víru, nebo má takovou či onakou barvu kůže. Natožpak aby zvířata řešila, jaký druh speciálního kožichu měla jejich zvířecí kolegyně oblečený a jestli ten jejich je dost super... My lidé jsme druhem, který je neustále nespokojený, i když se navenek jevíme jako naprosto spokojení a vyrovnaní. Usmíváme se na své okolí, zubíme se a dáváme na odiv náš klid. Přitom pod povrchem vřeme a bubláme, jako stále činná sopka, jen jen vybuchnout. Jen si říkám proč? Vždyť si každý sám vytváříme svou vlastní realitu a tvoříme si i každého v ní. My sami ovládáme své myšlenky i svou mysl a jsme těmi jedinými, kdo ovládá to, zda budeme spokojení, šťastní, radostní, veselí, nebo jen mručiví bručouni se stále nespokojeným pohledem. Je na každém z nás, kterou cestu si vybere, já mám celkem jasno!

Jdu cestou svou, jdu za duhou... 

Odpočinková

Uteklo to jako voda a už zase sedíme doma. Bylo to kouzelné a já vím, že ze dvou prožitých dnů budu čerpat energii po celý týden. Jsem moc ráda, že jsem mohla prožít tolik klidu, radosti a společných chvil s těmi, které mám na světě nejraději. Je to ten nejlepší lék a balzám na duši, kterou má člověk stále jakoby rozbolavělou. Není sice proč, ale otázky proč a jak, se sypou ze všech stran... Snad proto jsem moc ráda, že jsme byli spolu a prožili jsme kouzelný víkend plný všeho, co si jen máma může přát...

Děkuji kluci a už teď se těším na další společné chvíle! 

Úžasná

Chtělo by se říct konečně, ale já hlásím přece. Někdy člověk musí být opravdu hodně trpělivý, aby se dočkal věcí, které má rád. A pro letošní rok, jakoby to platilo obzvlášť vrchovatě. Ač nebylo starostí mnoho jsou s námi stále. Ač se skoro nic neděje, stále jsme v jednom kole. Ač se nám na tvářích zračí úsměv, úsměvem moc neoplýváme. A snad proto je nám tolik vzácný tento čas, který máme jen pro sebe. Pro nás tři! Kdy jsme spolu, smějeme se, špičkujeme, sedíme na zahradě, bavíme se o normálních věcech, přemítáme nad budoucností a víme, že naše společné vazby jsou tím nejdůležitějším, co člověk může v životě mít! Je štěstím narazit na milujícího partnera a mít s ním láskyplný vztah. A je obrovským úspěchem předat tohle štěstí dál. Doufám, že právě v takových chvílích, jakou jsou ty dnešní se nám to daří...

Jdi dál a nebuď sám, jsi úžasný a to měj stále na paměti! 

Přehledová

Plni nadějí vstupujeme do každého dne. Vstáváme s pocity jásavého klidu, který se rozlévá do každičkého póru našeho nitra. Neskutečně lačníme po krocích, které jsou tak jednoduché a přitom tolik složité. Víme a váhajíc pomalu otevíráme oči, abychom prodloužili chvíle krásných nočních snů. Ještě chvíli spočinout v říši snů a pohádek, které jsou tak nádherné a kouzelné. Realita někdy bolí, občas dává pořádně zabrat a většinou se neshoduje s naší představou, kterou jsme si v hlavě utvořili. Ovšem je nutné jí čelit, neboť žijeme jen jednou. Tady a teď dáváme svá srdce všanc novým dnům. Dnes a denně se pouštíme do dalších aktivit, které buď přinesou úsměv na tvář, nebo tíhu na naše bedra... Dopředu nevíme, která cesta je tou nejlepší či správnou. Důležité je vždy uchovat si naději a klid do každého nového dne i okamžiku, který prožíváme. Jen tak vše zvládneme s hlavou vztyčenou a s přehledem!

Přehled měj, na svět se směj... 

Propletená

Linky osudu se splétají a dosud jedna druhou neznají. Jdou si a plynou velkou silou, člověk se diví, jak moc se kolem vinou. Jeden den letí vzhůru, až k nebeskému kůru. Druhý pak padá dolů do hlubokého otvoru. Jsou to síly, které se mísí a melou jedna přes druhou, aby se staly naší zásluhou. Přestože my se o nic nesnažíme, tam na konci se všichni uvidíme. Tam budeme všichni spojeni, protože to je to naše lidské hemžení. Bez něj bychom byli ztraceni, světem bychom putovali zmámeni. Proto máme linky života, aby nebyla kolem jen temnota. Abychom měli kolem sebe radost, slunce, úsměv a ráj, aby život byl klokot, zpěv a stálý máj!

S radostí na rtu, netrhám partu... 

Nápaditá

Od kolena ke kolenu, 

je to všechno v 

nedohlednu...

 

Jedna, dvě, tři, čtyři, pět,

jak se točí, ten náš

svět?

 

Nerozumím, nevnímám,

stále jenom

nestíhám.

 

Je to život, je to tak,

přesně jako když

má tučnák frak.

 

Modrá, bílá, červená,

občas něco znamená.

 

Žlutá, hnědá, šedivá,

roků pořád přibývá...

 

A tak jedu dokolečka,

kolem lítá moje smečka.

 

A když je to s úsměvem,

tak je fajn, že dál jedem...

 

Hurá za prima nápady a do dobré nálady! 

 

 

Měřící

Myšlenky se mi v hlavě střídají jedna za druhou. Běží rychlostí namydleného blesku a já ani nevím, jak je to dávno, kdy jsem zažila vnitřní pocit klidu a pohody. Od určitého času jsem jako na pružince, vnitřně se tetelím a stále jsem v jednom velkém kolotoči, který nabírá čím dál tím větší rychlost. Místo, aby se jeho rychlost snižovala, každým dnem je vyšší a vyšší. Nevím, zda je to jen mým přístupem, nebo snad tím, jak se snažím všechno zvládnout, ale je to prostě a jednoduše tak. Myšlenky jsou, stále naskakují, probírají se k životu. Poskakují, dávají mi nové vhledy na věci, které jsou všude kolem. Já se dívám, volím neobvyklé a neotřelé chápání všeho, co se mi dostává a vím, že jednou se i tohle změní. Proč, protože je to jen myšlenka a každá myšlenka se dá změnit...

Kráčet a věřit, myšlením se měřit! 

Ustavičná

Jsou chvíle, kdy si člověk říká, že by mohl s klidem v duši všechno opustit. Udělal dost pro stávající práci, pro prostředí ve kterém se pohybuje i pro okolí, ve kterém je. Už dal dost do okolí a již by byl rád, kdyby se chviličku mohl věnovat jen sám sobě. Kdyby mohl chviličku jen tak užívat sebe sama, střípků radostí a odpovědnost nechat těm, kteří přicházejí s čistou hlavou a zdravým nasazením. Bylo by fajn, kdyby tady bylo nové mladé podhoubí, které by se rádo vrhalo do činností, na které už nám nezbývá tolik síly. To by bylo vysvobození z klece, do níž jsme byli časem spoutáni a v níž se cítíme lapeni a možná trošku i uvězněni. Bylo by to úplně ideální předat žezlo mladým a nechat se nést proudem, který nás jistě pronese i tam, kam bychom se jinak nedostali. Ostatně i jen obyčejná důvěra v životní procesy, v rytmy vlastního života a spád toho, co se kolem děje je důležitou součástí naší moudrosti. Jít a nechat jít... To vše totiž přináší mnohé pozitivní zkušenosti a pouze dobro do našich životů.

Stále jít a přitom snít!

Taková...

Vnitřní klid a pohoda,

to je dnešní lahoda.

Kniha, čtení, lenošení,

nad to dneska nic tu není.

 

Počasí je proměnlivé,

dusné, divné a deštivé.

 

Dnes mám volno,

dnes mám klid, 

dnes si budu

jen tak žít...

 

Při neděli,

v poklidu,

užiju si

svou

knihu!

 

Zítra zase vyrazím,

svoje nohy zapojím.

 

Budu běhat,

bude stát,

se všemi

si povídat.

 

Dnes si mlčím,

v tichu dumám,

ostatní co potřebuji,

kolem sebe tu mám!

 

Děkuji Vám pánové, že je to dnes takové.... 

Předávaná

A je to tu... Malá modrá příšerka vyskakuje na scénu a řádí. Všude kolem dětský smích a nevázáné šumění a brebentění. Když se podívám vlevo a vpravo, vidím své dospěláky. Při dalším pohledu však uvidím ještě něco, sama sebe před pár lety, jak sedím skoro přesně na stejném místě, je mi o pár let méně a tomu mému dospělákovi je jen něco málo přes pět let. Sedí vedle mě, brebentí, usmívá se a těší se na kamarádskou Lilo a bláznivého Stitche. Užívá si našich společných chvilek a je rád, že jsme v deštivém počasí vyrazili do kina. Najednou blik, já sedím vedle téhož kluka, jen je mu o pár let víc, vůbec se nestydí, jako dospělák sedí vedle své mámy a spolu s ostatními dětmi se baví bláznivinami, které Stitch provádí... A já, já tu sedím, v srdci mám neskutečnou vdečnost a mír, za to, co mi bylo dáno. Děkuji za dary, které mám a užívám si nejen tohoto okamžiku, kouzelných chvilek, ale i bláznivé modré příšerky, která se vrátila opět mezi nás!

Přijímám co mám a těším se co dál předám... 

Přírodní

Konečně můžeme vyrazit! Sedáme do auta a razíme směr ven, mimo město, do přírody, do zeleně, do volnosti a navracíme se snad k zpět k běžnějšímu způsobu našeho života. I když vnitřně tuším, že to už nikdy nebude takové, jako to bylo, chci věřit, že alespoň kousek našeho starého světa se nám vrátí a bude zase s námi zpět. Budeme zase tam, kde to máme rádi, budeme společně prožívat všechno, co máme rádi a budeme v přírodě, kterou milujeme. Možná objevíme něco, co jsme ještě neviděli a zažijeme úžasné dobrodružství, které jsme ještě nezažili. I když je to jen kousek za humny, přesto se těšíme a věříme, že se věčer vrátíme nejen pořádně unaveni, ale i krásně naladěni na letní notu. S pocitem toho, co nás čeká a vůní toulek, dálav i krásného poznání...

Vyrážet ven, to je jak sen! 

Dálava...

Koho poslechnout, hlas srdce či těla. Komu dát přednost před kým? Člověk by rád udělal všechno správně, ale jak se zdá, ne vždycky je mu dopřáno. Někdy se prostě nedá naslouchat všemu. Jednou se víc naslouchá srdci a podruhé zase tělu. A tak by to asi mělo být, protože člověk asi ví, kdy je co potřeba. Ostatně každý z nás přesně v ten jistý okamžik tuší, co je pro něj správné, co je důležité, co podstatné a co je pak naprosto nedůležité a malicherné. Někdy si říkáme, jak to všechno zvládáme, jak jsme v tom dobří a přitom jen tak plujeme a brouzdáme povrchem. Tobogán života nás nese a my letíme, frčíme a fičíme tak, že ani nestačíme vnímat okolní svět. Sotva jsme se nadechli, už je tady pátek, v létě a konec týdne na podzim. No a pak že dokážeme poslechnout tělo, když nestíháme navnímat to, co se děje kolem nás a to si jen tak jdeme kolem...

Jdi a nechej se unášet v dál! 

Pískající

Člověku může plynout radost z mnoha věcí, skutečností a událostí. Někdy jen z pouhého snažení se a pokoušení se o něco. Už jen z toho, že se dokáži odhodlat k něčemu, co stojí mimo mou vlastní komfortní zónu, může být skutečnou radostí. Nebo i drobný posun v poznání, které je neskutečně bohaté, rozvětvené i mnoholičné může být radostnou událostí. Radost lze získávat z drobných střípečků, které jsou všude kolem nás. Ze slunečního svitu, z úsměvu na tváři, z vypraného prádla i převlečeného ložního prádla. Prostě je tady, jen je potřeba se dobře rozhlédnout, abychom nic nepřehlédli...

Raduj se a výskej, stále si jen pískej! 

Vyčkávací

Jdeme životem a většinou máme mnohá očekávání. Toužíme, aby se nám dařilo, abychom byli zdraví, aby naše děti byly úspěšné, abychom se měli dobře, aby bylo kouzelné léto, aby nám vyšlo hezké počasí, aby se podařila oslava. Prostě stále nějaké to aby a nějaké to očekávání a jistá míra spoléhání na přízeň osudu. Jeden by si mohl myslet, že sami nejsme schopni nic ovlivnit a jen čekáme na to, co nám život přinese. Občas je to tak, že je fajn vzdát se všech očekávání, splynou se svobodou a láskyplností řeky života. Jen tak jít a být. Nechat se hýčkat tím, co se objeví za další zákrutou a s vlastním vědomím plynutí všeho vědět, že dobro je přesně tou správnou cestou, která mě čeká. To, co přijde, nemusí být zrovna nové, bude to jiné, bude to zvláštní, bude to takové, jaké si to uděláme, ale hlavně, bude to pozitivní a naplňí nás to přesně tím, čím bude mít...

Je krásné jít a nebát se snít! 

Rozmarná

Déšť, déšť a zase déšť. Kapky se valí v jednom proudu, hromy a blesky bijí. Člověk by řekl, že Matka příroda se zlobí, když spouští takovou hrůzu. Už několikátý den se na nás snáší hrůzy hrůz a všechno je kolem dokola mokré. Sluníčko občas vykoukne, ale teplota je potom jako v pralese. Nevím, jestli ještě zažijeme normální roční období, na jaká jsme byli zvyklí jako děti. Nebo už si budeme muset zvyknout na tyto zvláštnosti a rozmary počasí. Nevím, jaké to bude v budoucnu a co nás čeká v následujících měsících. Jen mě trošičku děsí, že takhle je to teď, když máme začátek léta a nejsme schopni vydržet. Co budeme dělat, až opravdu nastane parno a dusno? Inu, asi si nevyberu. Buď déšť, nebo horko, aneb stěhuji se na sever za medvědy a tučňáky, tam mi bude dobře!

S chutí se směj, dobře se měj... 

Nadhledová

Zachovat si dětskou duši a pohled, to by si člověk přál. Mít v dospělosti něco z toho, co jsme měli jako děti, bylo by nám určitě lépe. Svět by možná byl mnohem pestřejším, klidnějším a také lákavějším místem pro život i hraní, Stal by se pískovištěm, hřištěm i místem pro objevování či hraní. Prostě místem, kde by všechny starosti byly mnohem menší a problémy nebyly žádným problémem. Kéž bychom dokázali uchovat v hlavách pocity dětské radosti pro dospělé dny a nezapomněli je využít vždy, když bude potřeba. Pro dnešní den nezapomeňme na své vlastní děti a také děti v nás...

Být dítětem, mít život s nadhledem!