Je čas vstávat, a přesto se nám chce spát. Je milé vklouznout do fantasie, a přesto zůstat pevně nohama na zemi. Je možné být někým, a přesto se cítít úplně jiným. Je to dáno naší člověčinou, která myslí, funguje, zvažuje, přemítá a rozhoduje. Někdy jsou rozhodnutí přímá, bez velkých váhání. Jindy svedeme lítý boj sami se sebou, abychom dospěli k určitému rozhodnutí. No a někteří neřeší, berou to, co zrovna přichází, neohlížejí se vpravo ani vlevo. Kdo je spokojenější? Inu, těžko soudit, pokud patříte k určité vyhrazené skupině. Zde rovněž platí, že co vyhovuje, to slouží, co slouží, to využívám. A že to někdo dělá jinak? Může, on totiž žije svůj život, do kterého já nevidím. Byť je to můj synovec, má sestra či syn, znám je, vnímám je svou optikou, ale částí své bytosti jsou pro mě stále cizinci. Tak blízcí, a přesto tak vzdálení. Známí cizozemci, s povědomou tváří, ale svým vlastním já. Možná se poznáme, něco však zůstane stále neznámé!
Jest člověk člověku cizincem?
