Hrací

Trváme na svých pozicích a nechceme se vzdát ani o píď. Každé ráno si úzkostlivě nasazujeme svou masku a vyrážíme vstříc novým dobrodružstvím. Někdo je stále za morouse, jiný za křehoulinkou květinku, nebo usměvavého, stále dobře naladěného kaluna. Ať už se stáváme kýmkoliv, vždycky tam někde uvnitř jsme to právě my, kdo stojíme v pozadí. Rentgenovým paprskem prosvěcujeme každé naše rozhodnutí a měříme jej právě zaujatým postojem. Nechceme být přeci znuděným klaunem či veselým morousem. I když? Možná by to stálo za to, vidět reakce lidí na změněnou identitu... Co by se stalo a jak by reagovalo naše okolí, to není vůbec jisté. Jediné, co by nastalo, by bylo jistě pozvednuté obočí a nechápající pohled našeho okolí. Myslí to opravdu vážně? Je to vůbec ona? Co způsobilo tu změnu? A proč se to stalo? Inu, je jen na nás, zda budeme hrát své role do posledního vydechnutí, nebo si časem vydechneme a najdeme roli novou...

Kdo hledá najde, kdo váhá, ten si kousek zajde!

Odpovědi?

Kolik času trávíš a s kým?

 

Kdy máš dost a musíš jít?

 

Co tě trápí a s kým mluvíš?

 

Co děláš, když se nudíš?

Jak dalece se znáš?

Co je důležité, že máš?

 

Je podstatné, že vnímáš?

Nebo jsi rád, že utíkáš?

Je hrozné, když láska bolí?

Je strašlivé, když nemoc tě skolí?

Je krásné být s Tebou?

Je úžasné být ve dvou?

Otázky, samé otázky?

Co děláme pro naše

lásky?

 

Toť otázka největší...

Sháněná

Jsou lidé mezi námi, které vnímáme jen tehdy, když je opravdu potřebujeme. Jinak si jejich přítomnosti ani nevšimneme. Často se jedná o důležité osoby, které míjíme a ani si neuvědomujeme důležitost jejich přítomnosti v našich životech. Občas se zastavíme a přemítáme nad tím, co či kdo nám chybí. Ptáme se sami sebe, zda jsme s těmi, které potřebujeme a máme rádi, nebo je ještě někdo, kdo se nedostavil. Možná si odpovídáme, možná necháme odpověď jen tak plynout s větrem. Časem zjistíme, že ona neodbytná otázka je tady zas a tak asi není náhodou, se jí zabývat. Pak se hluboce zamyslíme, procházíme vnitřní seznamy a hledáme. Kdopak to jen může být? Kdopak je ten onen neznámý, o kterém víme, že je a přitom není? Kdo hledá srdcem, jistě najde...

Hledej dokud můžeš, ať samotu přemůžeš!

Pofoukaná

Tak jak to dneska jde? Je volný den opravdu volným, nebo jste si naplánovali zase řadu aktivit? Je to jako na kolotoči, kdy přesně nevíme, kdy se nám to ještě bude líbit a kdy už toho budeme mít dost. Člověk si stále říká, že už je dostatečně starý na to, aby si uměl říct. Já ovšem ze zkušeností vím, že mnohdy tomu tak není. Přestože jsme už mockrát měli problémy se svým zdravím, přesto jsme nepoučitelní a stále děláme ty stejné chyby. Už nám bohužel není dvacet a každičký prohřešek se někde projeví. Jednou je to bolest zad, podruhé zase hlavy a pak kombinace obojího. A přitom opravdu stačí jen chviličku poslouchat své tělo. Není vůbec hloupé a dá nám přesně vědět, co se mu líbí a co nelíbí. Jenže naše chyba je v tom, že nejenže neposloucháme, ještě děláme vše proto, abychom se necítili líp. Tohle není cesta na věky, dá se zvládnout jen na chvilku, ale pak už ne!

Říkám že poslouchám, ruce Ti pofoukám...

Svíravá

Drtivá většina uplynulých hodin byla ve znamení nepříjemných pocitů. Drtivá většina minut prošla spolu se mnou pomalou chúzí tam a zpět. Drtivá většina noci uplynula do nenávratna a spánek nepřicházel. Je to jako neskutečně nastartovaný stroj, který nemá nikde konce. Stojí, bručí, brumlá, ale plamínek rychlosti se nedostavuje. Proto mě tolik drtí skutečnost, že nemohu být tam, kde bych chtěla a dělat, co bych měla... Snad se to opět vylepší a moje já se opět stane mojí součástí. Nic víc si nepřeji a po ničem jiném netoužím. Zase být fit a připravená na všechny lumpárny světa...

Drtivá síla hlavu mi svírá...

Další

Copak mě dneska napadne? Nevím, možná musím počkat na zpětnou vazbu od svého těla. To je dneska tím nejdůležitějším, co mi říká, jestli je tohle ještě možné, nebo už je to přes čáru. Je to dneska ten největší ukazatel pro všechny mé činnosti. Nic než moje tělo mi nedá šanci postavit se k práci, k radostnému dovádění i úkolům, které jsou přede mnou. Proto jej dneska budu o to víc poslouchat, abych příště neskončila tam, kde opravdu nechci. Jdu zalehnout, začíst se a zavřít oči. A zítra dámy a pánové, tak zítra se uvidí, jak to bude dál...

Velebící

Když hlava přebolí, v

šechno nám dovolí. 

 

Nepršet do krku, 

mít v sobě záruku. 

 

Že slunce vysvitne, 

s láskou vše promítne. 

 

Zase nám bude hej, 

jen hlavu nevěšej!

Zítra se poštěstí,

pryč budou bolesti.

Zítra je také den,

na který máme sen.

Všechno je v pořádku,

ruce jsou na řádku.

Tělo si lebedí,

nic ho dál nesvědí.

 

Co chceme,

to máme,

nic 

dalšího

nečekáme...

 

Hlavu vzhůru, všechno pryč!

Sluníčková

Jsou věci plné krás,

jsou stále kolem nás.

Stačí se jen pozorně dívat

a plno se jich bude kolem míhat...

Mít oči otevřené dokořán,

mít stále svůj plán.

Nedělat věci násilím,

pomoci si vlastním úsilím.

Člověk je mnohdy bezradný,

i když je vlastně bezvadný.

Stačí mu k životu maličko,

mít u sebe své zlatíčko...

Občas se mírně zpomalit,

pomáhá krásy odhalit.

Mírnějším tempem dozrávat,

s krásami si pohrávat.

 

Tohle je náplní života,

nespěchat, 

umět se z trablů

vymotat.

 

S úsměvem na tváři procitat,

lásku si do věcí promítat.

Mít rád a také milovat,

občas i hloupě veršovat. 

Náladu měj kouzelnou a užij si neděli slunečnou!

Náhledová

Jsou věci, kterých se v životě nebojíme a hrdě vstupujeme do jejich řešení. Máme ale také mnoho takových, které odkládáme a nechceme se s nimi potkat. Několik drobných zůstává a táhne se s námi, jsou naší součástí a my neumíme najít správnou cestu k jejich dořešení. Většinou zjistíme, že se nejedná o věci, které patří jiným, ale věci, které plně souvisí s námi samotnými. S tím, co děláme, jak přemýšlíme, co nás naplňuje a dává nám sílu, nebo nám ji naopak ubírá. Víme o nich, jsou naší součástí a když na to přijde, vždycky nás dostanou do kolen... Neumíme si s nimi poradit a váháme, jak to udělat, aby nás ono negativní napojení na tyto skutečnosti opustilo. Přejeme si, přitahujeme pozitivní, ale červíček hlodá a nedá si říct. Nechce nás opustit a je stále s námi. Přestože se snažíme, přeprogramováváme svou mysl, která je proměněná. Co děláme špatně a v čem jsou naše chyby? Možná tušíme, možná nevíme, přesto stále věříme, že se onoho náhledu zbavíme. To je naše jediná jistota, kterou máme a která nám dává právo věřit, že to opravdu zvládneme. 

Tak vzhůru do negací, ať je život plný legrací!

Legrační

Je velice zvláštní, jak rychle jsme zapomněli na dětská zábavná odpoledne, plná her, rozpustilosti a legrace. V průběhu dospívání míváme ještě občas sklony k užívání si volného času, ovšem s postupným přechodem do dospělosti, ztrácíme. Volný čas, zábava a legrace se stávají často zcela neznámými pojmy, vlastní čas máme rozpočítaný na minuty a ztráty nejsou povoleny. Přestože je život tak rychlý a zběsile nás připravuje o poslední kousky zdravého odpočinku, pracujeme, nasazujeme svou vlastní kůži a zapomínáme. Přitom právě hraní nás propojuje s dětskou zvídavostí a radostí, s pocitem úlevy a odpoutání se o všeho svazujícího. Snad proto podléháme neskutečně nutkavému pocitu odkládat svá profesionální i profesní já a vytváříme si prostor pro radost, dětské hry a rozradostnění. Inu i dnes, když jsme váženými dospělými je čas na to, mít v duši kousíček dítěte. Stačí jedno malé zhoupnutí a život je hned hezčí...

Dopřej si legraci, nemysli na práci!

Volená

Co si zvolíš je jen na Tobě. Každé rozhodnutí, které před Tebou stojí je rozhodnutím Tebe sama nikdo, a nic Tě nezbaví zodpovědnosti za jeho udělání. Ať se jedná o překážky či konflikty, které překonáváš, nebo pochybnosti či zklamání, které prožíváš, jsi to pouze Ty, kdo je dokáže proměnit. Kdo dokáže pracovat s potenciálem dané skutečnosti a dokáže ji proměnit do laskavosti, dobroty i vděčnosti za všechno ostatní, co získáváš. Pokud si zvolíš svůj přístup, neustupuj ani o krok zpět či jinam ze své zvolené cesty. Pokus se nahlížet na životní zkoušky s odvahou a láskyplným nasazením, které Ti pomohou dopracovat se k výslednému cíli. Lásce, porozumění a srovnání se se vším, co v životě nastane. Lásku pak ukazuj odvážně, otevřeně a bez dalšího očekávání, protože jen tak se může stát bránou k pravým pocitům naplnění v sobě samém...

Volím lásku a dlouhou procházku, a to Ty?

Příznivá

Tady a teď,

přeskočím

květ.

Sám sebe přijímám,

ostatní

dobíhám.

 

Člověk se vynoří,

hlavu svou

ponoří.

 

Do vody,

do světla,

nepůjdu

do pekla...

 

S radostí pobývám,

sobě si povídám.

Zítra se vyjasní,

copak se tohle smí?

 

Nic z toho neplatí,

cesty se klikatí.

Všechno má svůj řád,

pojďme se radovat.

 

S úsměvem na tváři,

člověk se rozzáří.

Problémy odletí,

na celá staletí.

 

Mějme vždy přítele sami v sobě...

Sovičková

Žiju stále rychleji,

chodím dlouhou alejí.

Dneska, zítra, další den,

budu opět připožděn.

Ještě kousek popoběhnu,

potom dám si ještě jednu.

Zítra už si dám svůj klid,

budu spát a dobře pít.

Budu skvěle odpočívat,

do slunce se přímo dívat.

Možná také překročím,

za školu si zaskočím.

Řešit nic už nebudu,

odvalím se do sudu.

Tam já všechno přečkám zas,

vylezu až bude mráz.

To pak bude opět hej,

dneska ještě nejásej!

Se slovy a slovíčky, půjdu chytat sovičky...

Fantazijní

Každý den je jiný a přináší mnohé možnosti k jeho plnému prožití. Intenzivním logickým myšlením se dostanu z jednoho bodu do druhého. Ale jen s pomocí vnitřního světa, imaginace a představivosti se mohu dostat i tam, kam žádná logika nedosáhne. S takovým přístupem se mohu radovat, mohu tančit, kreslit i zpívat s lehkostí, která vyvěrá přímo z mého srdce. Mohu být tím, kým opravdu chci a s tím, koho opravdu potřebuji. Mohu strávit den s medvídkem Pú, chytrou kmotrou liškou, nebo se honit po lese s králíky z klobouku. Mohu být vílou Amálkou či strýčkem Fidem a létat si vzduchem, i když jsem pes. Mohu tvořit nádherné obrazy plné radosti i vnitřního světla, aniž bych musela opustit realitu svého světa. To a mnoho dalšího nám přináší naše vnitřní tvořivost, fantazie a obrazotvornost. Pokusme se ji neztratit ve světě plném nástrah!

Přeskoč nástrahy, dodej si odvahy...

Závodní

Jen tak se toulat,

po světě bloumat.

Duši si vyčistit,

rychle si zacvičit.

 

Neděle, pondělí,

zase nám nadělí.

Práci i úkoly,

půjdeme do školy.

 

Dneska se protáhnu,

zítra zas potáhnu.

Dneska si lenoším,

nic zásadního neřeším.

 

Zítra zas půjdu vstříc,

zaberu o to víc.

Dneska si prominu,

že věci nestihnu.

 

I to je potřeba,

výčitek netřeba.

Každý snad dobře ví,

co má, může a smí!

 

V klidu a pohodě, zítra zas jako při závodě...

Doporučující

V průběhu života slýcháváme mnoho rad, které nám dávají starší, moudřejší, chytřejší, dospělejší. Mnohé ze slov nevnímáme a mnohé rady patří do kategorie nevyžádáných dobrých rad. Mě ovšem napadá otázka, co bychom poradili sami sobě, kdybychom se potkali se svým mladším já? Byly by to také nevyžádané, ale dobře míněné rady, nebo bychom našli v životě takovou radu, kterou bychom s rozhodností předali svému já. Když nad touto otázkou přemýšlím, asi bych svému mladšímu já poradila - buď sama sebou, důvěřuj ve své instinkty a víc si důvěřuj. Jen tak budeš opravdu tou, kterou máš být a tam, kde máš být. O ostatní se nestarej, nelam si hlavu s tím, co říkají lidé kolem. Tvůj život je jen a jen Tvůj a musíš jej naplnit podle svého nejlepšího vědomí a svědomí... Měj se ráda a svět Tě také bude mít rád! Asi tolik k nevyžádanému a přesto nutně řečenému. Škoda jen, že jsem se v určité části svého života opravdu nepotkala a neporadila si. Zřejmě bych byla ušetřena mnoha špatných kroků, přešlapů i neskutečných situací. Ale zase bych to nebyla současná já. A pak co je lepší?!

Poslouchej rady, buď vždy tady...

Podrážková

Občas máme v životě pocit, že se nic neděje tak, jak bychom si představovali. Že se život spikl proti nám a my už nemáme možnost s tím něco udělat. Všechno na nás padá a nikde není zastání, ani pomoci. Po odeznění prvotních pocitů a překonání základních kroků k normalizaci našeho světa zjistíme, že ony překážky byly vlastně tím obrovským pozitivem, které v životě máme. Obecně totiž platí, že čím více překážek nás na naší cestě životem potká, tím více se toho můžeme naučit. Kdo se nebojí prohrávat a vždy se poučí ze svých chyb, ten je vlastně vítězem. Svým vlastním životem pak prochází jako zkušený bojovník, kterého jen tak něco neskolí. S potřebným nadhledem řeší situace, které mu život přináší a nepodléhá panice vždy, když se náhodou nepodaří. On totiž ví, že i prohra má své důležité místo ve zkušenostní základně. Bez vlastních zkušeností bychom nebyli tam, kde jsme a tím, kým jsme!

Děkuji za překážky i ošoupané podrážky...

Systémová

Vše je přesně tak, jak má být. Každý prvkem našeho života i světa má své pevné místo. Náš život má přesně daná pravidla a řád. Nic nevyčuhuje a všechny kroky mají přesný řád i logiku. Ano, i tak to může někde či někdy vypadat, ale!? Normální jsou hranice i pravidla, ovšem bez totální striktnosti a rigidity. Tak, jak se proměňujeme my, tak se proměňují i naše vlastní hranice. A to hranice poznání, vědění, citů, lásky i nás samotných. Někdy prostě vznikne situace, kterou nelze řešit jinak, než porušením pravidel a nastavených hranic. Jindy si zase můžeme říct, dobře, že svět má své hranice. Tam někde jsem i já, ve svých vlastních světech, s vlastními hranicemi, mezerami i mezníky, které jsou s tím spojené...

Nebojím se, respektuji, mírám věcí důvěřuji!

Pojištěná

Otisky drobných tlapek v písku. Klid a ticho umožňující ponořit se do úžasného okamžiku přítomnosti. Pocit spokojenosti a naplnění se probírá k životu. Člověk cítí, že věci jsou pomíjívé a mají pouze tu hodnotu, kterou jim sami udělíme. Nemusíme být v zajetí vnitřního strachu z nesouhlasu s ostatními. I to může být součástí naší cesty, která nevede vždy přímočaře. Může se klikatit, stoupat i prudce klesat, v tom je ona krása jedinečnosti každého dne i kroku. Byť si myslíme, že v přímočarém směřování je klíč k naší budoucnosti, nemusí to být rozhodně pravda. Někdy musíme jít oklikou, zdolat údolí ticha, abychom se opět dostali do uvolněných a živoucích dní, na které jsme zvyklí. Ono ticho a klid má také místo v našich životech...

Duše se pročistí, klidem se pojistí!

Požadovaná

Bláznivá či blouznivá se může zdát naše pozice ve světě, kdy vstupujeme s celým srdcem a nasazením do činností, které jsou nám dány. Do rozeznění poplašných sirén pracujeme a máme úsměv na tváři. Člověk je jako bezedná studna zapomění. Velmi rychle odpouští, rychle si připouští a ještě rychleji se dopouští věcí, které se prostě stávají. Je to jako neskutečný krok k tomu, co člověka naplňuje a co mu bere veškerý vítr z plachet. Nestačí pouze chtít a jít, většinou ještě musíme být a žít. Jen tak se totiž dokážeme rvát za všechno, co nelze předvídat a co se musíme dozvídat. Jednou, až to nebude potřeba, pochopíme, proč tomu tak je. Dneska jsme ovšem ve fázi, kdy jdeme, i když už bereme z rezervních zásob. Co je správné? Inu to, co právě my za správné považujeme...

Vítej ty, kdo přicházejí pomoci v jejich bezmoci!

„Buď vítán ty, kdož přicházíš pomoci všem v práci všech.“

Zdroj: https://citaty.net/citaty/611963-jan-amos-komensky-bud-vitan-ty-kdoz-prichazis-pomoci-vsem-v-praci-v/

„Buď vítán ty, kdož přicházíš pomoci všem v práci všech.“

Zdroj: https://citaty.net/citaty-o-pomoci/

„Buď vítán ty, kdož přicházíš pomoci všem v práci všech.“

Zdroj: https://citaty.net/citaty-o-pomoci/

„Buď vítán ty, kdož přicházíš pomoci všem v práci všech.“

Zdroj: https://citaty.net/citaty-o-pomoci/

Oceňovaná

Život je tak krásný. Kolik detailů je možné spatřit, když se dostatečně rozhlédneme. Tady klokotá potok, na obloze se třepetá skřivánek a moje vnitřní rozpoložení plně rezonuje s okolím. Sluníčko prozařuje kažičký detail v trávě. Spadané kaštánky se lesknou a v dálce štěká pes. Moje nohy se míhají tam a zpět, srdíčko pravidelně tepe a dech se prohlubuje. Raduji se, oceňuji a žasnu ve svých myšlenkách i nahlas, nad tímto krásným dnem. Těší mě to a těší to i mé nejbližší okolí. Jako zázrakem se ocitáme lapeni krásným pocitem na duši. Šťastný úsměv se nám rozprostírá na tváři a nádhera je v nás i všude kolem nás. Užasnout a oceňovat vlastně znamená přinášet do svého života radost a štěstí. No a řekněte, co víc si člověk může přát?

Žasnu a cením, život si měním!

Vymezená

Jsou jistá omezení, která nám dává společenské uspořádání světa. Pak jsou ještě taková, která si dáváme sami. Nakonec jsme spoutání mezemi a hranicemi, které nám mnohdy nedávájí prostor k manipulaci. Abychom se mohli nadechnout, podlézáme či přeskakujeme nastavené předěly a postupně objevujeme temnou stranu věcí. Bez jednoho by nebylo druhé a bez zla by nebylo dobro. Každá skutečnost v životě má svůj líc i rub, tedy i hranice mají svá omezení. S tím je nutné počítat a brát v potaz fakt, že ač máme jisté limity, vždycky dochází k jejich překonávání. Nahazujeme si na svá bedra stále víc a nevnímáme blikající kontrolky. Ovšem někdy se to zhroutí samo do sebe a člověk musí začít pěkně od začátku. Tady jsem já, tady ty a tam pokračuje celý svět. Jak daleko se pustíme a jak dalece si jej pustíme do svých životů, tak to záleží pouze a jen na nás!

Omezuj, ale nevymezuj...

Básničková

Co se dneska venku stalo?

Co se zase porouchalo?

 

Jak ten život rychle běží,

my jsme pořád krásní, svěží.

Člověk vnímá změny kolem,

honí se za idolem.

Přitom sám je jedinečný,

tlustý, tenký, stále vděčnný.

Za život a za lásku,

která není na vlásku.

 

S ní se musí opatrně,

jinak nenajdeš ji v Praze, 

a ani v Brně.

Budeš jenom skládat slova,

dokola a pořádn znova.

Přitom stačí jeno chvíli,

být a už se blížíš k cíli.

Jaký je a jaký bude?

To uvidíš,

hned

to 

bude...

Trocha slov a slovíček, hned je krásný chodníček!

Volební

A je to tady zase. V rukou máme osud své země. Víme, že se rozhoduje o naší budoucnosti, jen nejsme dostatečně přesvědčeni, že náš hlas opravdu něco změní. Bojujeme s vlastním vnitřním hlasem, který nás přesvědčuje k letargii a nezájmu. Tohle ovšem není naše pravá volba! Rádi bychom se dostali kousek dál, směrem k důležitým rozhodnutím a návrhům. Nechceme pořád omílat stejné fráze, kdy je jasné, jak to skončí. Jistěže slibem neurazíš, ale tohle chce přeci razatní změnu. Chce to nové tváře a nové lidi, kteří budou zastupovat, nikoliv střádat. Sice netušíme, jak to dopadne, šli jsme k urnám a odevzdali jsme svůj hlas. A teď nezbývá než čekat...

Volba je základ!

Zvědavá

Toužit po poznání a zvědavě nakukovat pod pokličku tajemství světa. Čím víc se probírám svým okolím, tím více otázek mě napadá. Touha po poznání je tady stále se mnou a není nikdo, ani nic, co by mi mohlo v mém snažení zabránit. Je to jedna z cest, kterou jsem si zvolila a také jedna z možností, kterou mi svět nabízí. Ono totiž platí, že čím více člověk rozumí světu kolem sebe, tím jistější, spokojenější a vyrovnanější je. Tím, že poznáváme svět, poznáváme i sami sobě, svému vnitřnímu já a tomu, co nás obklopuje. Proto je dobré mít otevřené oči dokořán, získávat znalosti a poznatky, a to do takové míry, která nám dává právo říct, rozumím tomu, umím to. Člověk se totiž učí ne pro hodnocení, či známky samotné, ale proto, aby věci opravdu uměl. Jen pak může sdílet svůj vlastní názor na své okolí i sám na sebe. Jen tak může být člověk opravdu spokojený!

Zvědavě koukám, v poznání doufám...

Pozorovací

Občas je potřeba zastavit svět, zůstat stát a nečinně pozorovat své okolí. Najednou všechno ustane, vítr přestane vát a klidné nic se převaluje ze strany na stranu. Všechno je jak má být a nic není důležitějšího, než my. Poslech vlastního nitra, které s každým nádechem vstřebává pokojné ticho. S každým výdechem je blíže naprostému souznění s přírodou. Nic není v tu chvíli zajímavějšího, než naše plynutí, spolu s časem. Vně se může dít cokoliv, ale to nikdy nedosáhne sem. Do zářivé komnaty mého vnitřního života, který si právě vzal pauzu. Dýchá, vnímá, naslouchá, ale nikam se nežene. V poklidu prostupuje tím co je, tady, teď! A co bude dál? To není důležité, protože to bude, ať se nám to líbí, nebo ne. Tak je to zařízeno a přesně tak to má být...

Pozoruj a vnímej, sebe si víc všímej!

Vyskládaná

Přemýšlíte někdy nad tím, co formovalo Vás, jako osobu? Které situace byly zásadní a co mělo vliv na to, kým dneska jste? Zřejmě je to každý krok, který člověk udělá. Aniž uvědomujeme, že se formujeme, do svého narození jsme formováni. Nejprve do podoby, kterou nám přisuzují rodiče. Potom do formy, kterou nám dávají naši blízcí, přátelé, kamarádi, škola a okolí. Události, které prožíváme se stávají naší součástí a my se měníme. Procházíme změnami, které zaznamenáváme, jako je stáří. Ale také moudříme, spolu se schopností dívat se na věci s nadhledu. Nikdy nás věci kolem nenechají bez poskvrnky. Jsme součástí života a změn v něm a ty pak proměňují nás, jako osoby. Ať už jako dcery, sestry, tety, matky, rodiče či prarodiče. Měníme se a mění se i náš názor na naše okolí. Takže naše současná podoba je poskládaná z celé řady událostí, drobných maličkostí, které ve své plnosti jsme. Jsme to my, já i ty!

Skládej a hádej, kým jsi byl a budeš...

Odhodlání

Ničeho v životě nelituj a pokus se rozhodovat vždy sama za sebe. Věř svému instinktu a cokoliv uděláš, bude mít svůj smysl. Ten může být schovaný, zastřený či zamlžený, ale nic se v životě neděje jen tak, pro nic za nic. Všechno má svůj rub i líc a zdánlivě šťastné kroky mohou vést do záhuby. Ty špatné pak k cestě do ráje. Je to jen a jen na tobě, jak k věci přistoupíš a co si z toho vybereš. Můžeš jako ovce následovat chlupy své předchůdkyně, nebo jako správná rebelská koza trkat, dupat a mečet si podle svého vlastního uvážení. Já už mám cestu i směr je mi celkem jasný. Jaký bude ten tvůj? Nechám se překvapit.

Rozhodnout se a jít...

Tempující

Chodím si po světě a ani nevím jak. Úsměv mám na rtu a občas plný vak bláznovství. Běhám od úkolu k úkolu a stíhám každou věc. Občas se nutím do odpočinku a to nejsem žádný blázen. Časem si zvykám na nasazené tempo a uvědomuji si, že nikdy nestihnu vše, co bych chtěla a co bych měla. Jako bych byla stále na cestě a tempo se v průběhu trasy měnilo. Jednou poklidné plynutí mých dnů, pak přidat plyn a vzhůru do kopců. Vystoupat až na vrchol a pak už jen rychlý výdej a nádech, než přijde pomalé a přerušované valení se z kopce dolů. K cíli, k metě, kde zjistím, že cíl je ještě hodně daleko. Tohle byla jen vrcholová prémie číslo nepočítané. Kolik takových ještě bude? To nikdo neví, ani já to netuším. Tak zase zpátky na trať, do sedla a vydat se na cestu...

Vyraž na trať, cestou se neztrať!

Zrající

Člověk vždycky nemá šanci najít v životě to, co hledá. Byť starostlivě pracuje na svém cíli, ten se může proměňovat. S vědomím změny je tak dobré přistupovat k tomu, co je samo o sobě tolik nestálé. Uvědomovat si skutečnost a chápat, že cílem našeho života není nějaká konkrétní meta, či úspěch. Je to vlastně cesta, kterou kráčíme a způsob, jak přitom dospíváme a zrajeme. Můžeme zůstat stálým, mladým vínem, jež sladce chutná, ale nesmí se ho vypít moc, protože po něm bolí hlava. Nebo se můžeme stát výborným ročníkem s plnou chutí a barev na jazyku. Tento proces je jen a jen v naší moci a není nic či nikoho, kdo by to mohl změnit. Jen my sami můžeme být tou změnou...

Zraj a hrásně si přitom hraj!

Doufaná

Kde začíná dospělost a čím končí dětství? Lze vůbec v našich životech najít pevný bod, kdy jsme přestali být dětmi a dopěli jsme? Kdy se to stalo a už to proběhlo? Sama si říkám, zda už jsem dospělá? Moje dítě ve mě je velmi aktivní a ovlivňuje mnohé kroky, které v životě dělám. Je to jako velká lavina, která se uvnitř spustí a dětské nastavení je v plném proudu. Myšlenky se hrnou, blázniviny rojí a byť se ukazatel věku pomalu sune k polovině života, mě není víc než pouhých pár let. Opět sedím schoulená ve svém domácím pelíšku, kolem rozložená plyšová zvířátka a společně prožíváme nejedno dobrodružství. Nebo běhám po louce a honím se za bzučícími včelkami. Pasu trkající kozlenku a hladím malé ušáčky. Jsem v jednom kole a dospělost je někde daleko. Na tu není čas, ani pomyšlení, protože dětství je přeci tak kouzelné! A než se naděju, mžiknutím oka zase stojím před třídou plnou studentů. Jsem zde, musím být formální a na zvířátka mohu zapomenout... Bylo to krásné, nebojte já zase přijdu a rozhodně to nebude dlouho trvat. Za chviličku se opět budeme toulat krajinou Stokorcového lesa a putovat na expudici. Těším se, a co Vy?

Raději doufat, než si hluboce zoufat!