Vykročená

Sladké prázdniny a nicnedělání. Tohle zvládneme sami a ostatní je potřeba brát s nadhledem a velkou dávkou odvahy. Jinak bychom zůstali stát před branami, které znamenají svět. Zdát se nám může cokoliv, všechno je jak má být, přesto může vždycky dojít k přechodu do jiné dimenze. Krásně našlápnutý den se v jediném okamžiku může změnit v katastrofu. Naopak neskutečně nebezpečné úkoly se mohou změnit v krásné a pohodové dopoledne. Život je totiž jako na houpačce. Chvilinku stojíme a nadechujeme se čerstvého vzduchu a za chvíli již jen bezduše hledíme do prázdna... Stačí, když se kolem proženene bouřka, velký vítr či nebezpečně vyhlížející šelma a to, co se ještě před chvílí zdálo nemožné, je realitou. Co zbývá? Zvednout hlavu, pochlapit se a vykročit dál...

Hlavu vzhůru a zlé pryč, každý má svůj života míč!

Razítková

Co se změnilo na letošním roce? Je něco, co by stálo za vyzdvihnutí? Kolikrát ještě zažijeme tu neskutečnou skutečnost bláznivého šíření nemocí, které nejsou vidět? Jak moc je naše aktuální skutečnost skutečná? Nakolik jsou naše jistoty jisté a nejistoty obvyklé? Honí se mi hlavou mnoho slov, kterými se snažím přijít na kloub věcem kolem sebe, ale bohužel nepřicházím na nic podstatného. Věci se prostě dějí a my je nemůžeme změnit. Naše životy jsou ovlivňovány něčím, co nikdy nebude normální. Asi už stále budeme žít s pocitem, že se z minuty na minutu může změnit náš život. Již nebudeme jen těmi, co chodí a objevují svět, ale těmi, kdo k objevování potřebují mapu, potvrzení, lejstro a razítko. Bez něj ani ránu...

Papír chce svoje, to není moje!

Postarat se...

Čím se chceš stát, až budeš velkým a vyrosteš? Co je úspěch a kde se hledá? Snažíš se uspět a stíhají tě zklamání? Víš, co je největší ztrátou času? A co je největší ztrátou života? Umíš se mnohému naučit, ale co škola odnaučení, jak to s ní vypadá? Většinu svého života strávíme nasloucháním špatným vzorům a nepodstatným skutečnostem. A přitom stačí poslouchat své sny a jít si za nimi. Pak člověk získá nejen mnohé odpovědi, ale také nepromarní život zbytečnými dny. Člověk sám má přeci možnost rozhodnout se, jak se k věcem postaví. Je to jedna z jeho největších svobod a výsad, které nám byly dány. Přesto se zdá, že se rozhodovat neumíme. Podléháme mnoha neskutečným svodům a sny leží ladem schovány pro nějaké další využití. Neboj se, roztáhni křídla a leť! Jen tak doletíš až tam, kde pramení řeky, uléhá sluníčko a začínají vrcholky hor.

Tolik krásy, o kterou se musíme postarat...

Hudbová

Hudba rozeznívá prostor. Proniká do každičkého místa a nikdo nezůstane stát stranou. Pomalu rozchvívá, stoupá nahoru, padá dolů. Boky se vlní, nohy podupávají do rytmu a ruce samovolně začínají chytat rytmus. Hudba propojuje těla i duše lidí, kteří by se za jiných okolností vůbec nepotkali. Každý ji vnímá a reaguje na ni po svém. Všichni nakonec zjistí, že jim pročistila mysl. Je to jako očitná lázeň, kterou si každý den dáváme pro smytí problémů dne. Zde však stojíme, vrtíme se, tleskáme, zpíváme a víme, že jsme byli očištěni jinak. Dokonalostí tónů, krásou hlasou, úžasností slov, která se nesou prostorem...

Bez hudby žít, je jako nemoci pít!

Podnícená

Vždycky je cesta ven. Není situace, která by neměla řešení a problém, který by nešel vyřešit. Byť se může zdát, že stojíme na konci svých sil, přesto se objeví další energie, která pomůže překonat nejhorší. Potom nastáne doba jistého klidu, než se opět dostaví pocity bezmoci a neklidu. Je to přirozený proces, který doprovází každého z nás. Nikomu se nevyhýbá a každému ukazuje, v čem je jeho síla. Nelze totiž předpokládat, že obrovské problémy zmizí mávnutím kouzelného proutku. Tak, jako se sbírají a sbíhají jednotlivé nitky tragédií, stejně je nutné je následně rozplést. Vyrovnat se ztrátou a bolestí není možné popřením či odsunutím na druhou kolej. Důležité je se ztrátou postupně ztotožnit, vyrovnat se a najít další směr na cestě životem. Jedná se o těžké kroky, ale jen tak lze jít dál. Pokračovat a znovu vybudovat to, co bylo ztraceno, zničeno, zbořeno...

Najdi sílu, žij ve vnitřním míru!

Třaskavá

Velký svět,

barevný květ.

Přijď v pět,

hodinu si nespleť.

Slova plynou,

léta beží,

každý se cítí,

jen tolik svěží.

Příroda volá,

dlaň je holá.

Ruce se propojí,

do chleba zakrojí.

Ještě dnes přispěji,

nestojím v závěji.

Těžko se přemýšlí,

co život zamýšlí.

 

Zítra zas bude den,

kdy bude postaven,

kdy se zas sejdeme,

v klidu se vejdeme.

 

Pod ořech,

pod třešeň,

rok bude

završen...

 

Těšit se, předvídat, to má přec každý rád!

Lenošná

To byl zase den... Od rána vyhlížíme bouřky, ale sluníčko žhne a vysušuje již tak uschlou přírodu. Lidé se schovávají ve stínu a rozumný tvor by nevystrčil hlavu z brlohu. Přesto musíme dále fungovat a rozumně uskutečňovat nashromážděné úkoly. Bez nás se to prostě a jednoduše neobejde, protože úkoly sice nemají nožičky, ale přesto postupně přibývají. Sotva smažeme jeden rest, druhý se nám na hromádce objeví. Ještě jsme dostatečně nepopadli dech a už abychom vyrazili zase vpřed. Je to jako na závodní dráze. Stále musíš být ve střehu a připraven vyrazit do závodu jménem život. Někdy je to docela únavné, hlavně, když si počasí našeho středního pásma usmyslí, že jsme ve středomoří. Ale kde zůstalo to moře? Kde zůstal ten nádherný vánek a poklidné plynutí dne s dlouhou, línou siestou? Tam někde v dáli. My musíme pracovat a jít dál, protože jen tak naplníme námi dané činnosti a dospějeme k dalšímu kroku. Ale ten bude zase až zítra. Dnes už jen číst, odpočívat a usmívat se do ticha...

Nebojím se lenošení, vždyť na něm nic není!

Abecední

Alena absolvovala alergické astma. Bledý Bohuslav blábolil bláznivé blbosti. Celkem citlivý Ctirad coural centrem Cařihradu. Čistotný Čenda čistil čističem Čestmírovi čepici. Dobrotivá Drahomíra dražila drahocenný drahokam. Ejhle, energická Ema eviduje emancipované Emily. Flekatý Ferda fandil finskému fotbalu. Glazurovaná Gréta gratulovala Gerhardovi Gránskému. Hezký Honza hlučně hučel hranatou, hnědou houpačkou. Chundelatý chocholouš chleba chlemtal. Inteligentní informatik inzeroval inovační izolepu indiánovi. Jankovitý jelen jmenoval ješitného jaguára, jódlujícího jezevce jelimany jeskyně. Kalamitní katastrofa kompenzovala korunové kalhoty. Léčivá lednice lahodně létala lesem. Myslící medvěd maloval mysteriózní myšku Míšu milující manžela Medarda. Nebezpečná Nela nesla notně naplněná nosítka na nádraží. Opelichaná opice opila opičáka okurkovou omáčkou. Perfektní puntikovaný pes pospíchal po podlaze přivítat poslušného Patrika. Rychlý Rick riskoval rozumnou radu. Řehtající řasa řídce řešila řemeslo řezníka. Simulující Simona slavila sobotní svátek slečen. Šišlající šnek šilhal šejdtrem. Tlustá tarantule tapetovala tmavou truhlu tenkou tuhou. Uvízlá užovka úpěnlivě utírala utěrkou utržený ubrousek. Veselá vydra vlekla velký vak vysokým vodopádem Vysočiny. Zelená zebra zlomila zub známému zajíčkovi Zdeňkovi ze Zlatavého zákoutí. Žíznivá žížala Žofie žehlila žádost žlutou žiletkou...

Ach, jak je ta naše řeč krásná!

Potemnělá

Každý v životě něco hledá. Něco, co mu uniká, s čím se honí, co dohání a co by rád dokončil. Většinou se ztrácíme na cestách a v nepropustných bažinách světa. Něco nás stále nutí jít dál, i když obzory jsou potěmnělé. Nacházíme v sobě dostatek síly, abychom se podrobili vnitřnímu zkoumání, co ještě nebylo učiněno a co musíme ještě zvládnout. Marně hledáme své odžité roky, snažíme se dosáhnout vyššího vzdělání. Bojujeme sami se sebou a porážíme stíny, které se nad námi vznášejí. Občas vysvitne sluníčko, mráčky se schovají a všechno je přesně tak, jak má být. Upovídaný šotek se pokouší nahlodat naše vědomí. Někdy se mu to podaří a opět vyrážíme hledat. Jindy spokojeně odmávneme jeho slova a nikam se něřítíme. Co má být, to bude, co má přijít, to přijde...

Nemrač se na svět, raději rokvěť!

Očekávající

Tak a je to tady. Je ze mě plnohodnotný 5G vysílač. Zatím nevím, komu budu zprávy posílat, ale už to mám v sobě. Ruka zatím trošku trne a ostatní se pomalinku vyjevuje. Uvidíme, co z toho vlastně bude a kam se to posune. Jediné, co se zatím posouvá, jsou bouřkové mraky po obloze. Už od včerejšího dne si přejeme, aby trošku sprchlo, ale stále nic. Možná se déšť snesl nad krajinou jinde, ale zde je sucho a sucho. Sluníčko se snaží ještě víc spálit to, co zatím usušeno nebylo a lidé se jen pomalu plouží venkovními prostory. Všichni se už těší, až se zase trošku ochladí a přijde naše oblíbené léto. Teploty někde kolem pětadvaceti, občas bouřka a déšť, sluníčko vyhřáté jen do mírného pásu a my na horských trasách. Je to báječná představa, jen nevíme, zda se naplní. Nyní by stačilo, kdybychom se dočkali deštíků a zahradních radovánek. To ostatní pak také přijde...

Očekávej nemožné, přijímej všemožné!

Stabilní

Občas si člověk půjčí, občas zase dává. Nikde není napsáno, kolik bychom měli brát a kolik dávat. Proto se mi zdají být otázky na pomyslné lidské dluhy nepodstatné. Možná, že jsou lidé, kteří přesně vyměřují  to, co komu poskytují. Já ovšem mezi ně nepatřím. Dávám světu to, co je potřeba. Doplňuji život tím, co vnímám jako nejdůležitější a čerpám od ostatních jen tehdy, když není kam sáhnout. Jinak je můj život v rovnováze, kdy dávám a zároveň i čerpám. Ještě jsem zřejmě nedospěla do stádia, kdy zpětně hodnotím svůj prožitý čas. Kdy se dívám na své kroky a hodnotím, co jsem měla udělat jinak, či nedávat tolik. Zřejmě mě tento proces ještě čeká a uvidím, co si řeknu. Teď jsem ovšem přesvědčená, že jsem v rovnováze sil. Dávám tolik, kolik dokáži dát a beru tehdy, když to potřebuji. Obé mám nastaveno tak, abych rozhodně nečerpala přes čáru. A dávat je přeci tak povznášející...

Nechat se být, dávat a žít!

Objednávací

Horko, teplo, bláznivina, 

čí pak je to zase vina? 

 

Hledáme a nacházíme, 

co v týdnu jen tak přehlížíme. 

 

Mudrujeme, diskutujem, 

boty, tričko vytahujem. 

 

Ještě chvíli maličkou, 

na oběd půjdeme s vidličkou. 

 

Možná také nakoupíme, 

do patra pak vyfuníme.

Ještě kousek, kousíček,

venku svítí měsíček.

Čas na všechny blázniviny,

těšíme se na prázdniny.

To si budem užívat,

to má přeci každý rád...

Nebojte se snít i bdít, jen tak budete mít klid!

Smažená

Vedra se stupňují. Lidé se stahují k vodě a orosenému nápoji. Každý se snaží vyzrát na vedro svým vlastním receptem. Někomu pomáhá válet se v trávě a opalovat se na sluníčku. Jiný se zase rád schová pod stromy a nechá se ovívat chladivým větříkem. Každý to má rád po svém. Co však máme společné, je to, že máme dneska pátek. Poslední den v práci, ukončený výhledem na dva dny volna, kdy není potřeba cokoliv dělat. Jen si odpočinout, nabrat sílu do dalších pracovních povinností a vytěsnit všechno, co bylo. Pokud se podaří zvládnout i nějaký zajímavý výlet či návštěvu, pak to bude jen dobře. A pokud se budeme jen válet, pak je to taky fajn. Každému, co libo jest. Nic není zakázáno ani přikázáno. Každý si může vybrat a zvolit si tu správnou formu stráveného vikendu. Ať už se rozhodneme pro cokoliv, důležité je odpočívat...

Klid a pitný režim, ať skáču nebo se smažím!

Teplá

To je horko, to je hic. Nikde zima, venku nic. Člověk aby si hledal studené místečko a schovával se před spalujícím sluncem. Ještě před několika dny jsme měli několika dny jsme se těšili na teplo. Teď bychom se zase rádi ochladili. Většinou si nestěžujeme na počasí, ale tenhle způsob příchodu léta je opravdu velmi podivný. Ze zimních bot a kabátů jsme oblékli plavky. Vyrážíme na slunečná pole a těšíme se, až budeme opět schovaní v útulném chladu našich domovů. Je to jako na houpačce. Jednou jsi úplně u nebes a sluníčko ti málem spálí tvář. Jindy jsi zase příliš nízko, že ti mráz olizuje paty. Jen malinkou chviličku se pohybuješ ladně ve větru a vnímáš pohodu, klid. Drobné povlívání vánku, které tě nestačí ani příliš ochladit, ale také nedopustí, abys pocítila chlad dne. Je to jako bláznivá honička za tím, co právě nemáme a rozhodně nemůžeme mít. Až se probereme v třeskutých mrazech pochopíme, jak krásné toto teplo bylo!

Horko a sluníčko, dej si kafíčko...

Myšlená

Jsou věci, které nezklamou. Nestačí se jen dívat, ale je potřeba mít otevřenou mysl a srdce, abychom se dostali k důležité podstatě bytí. Někdy stačí jen drobnost, krásná zpráva, pozitivní slunečné počasí či úsměv na rtu. Jindy nepomůže ani hromada peněz, aby se naplnilo nitro. To, co opravdu povznáší a dodává skutečnou sílu k dalšímu dni, jsou právě ty věci, které nejsou vidět. Jen drobné pohlazení, pohled na milované lidičky, telefon od člověka, který tě překvapí. Maličkosti, které dělají den dnem opravdovým a skutečně pozitivním. Pokud prožíváme právě takovéto chvíle, zkusme si je zachovat co nejdéle, abychom z nich ve chvílích zkoušenosti mohli čerpat. Nadhled, vyrovnanost a jasnou mysl...

Komu to myslí, ten si už myslí!

Zakončená

Uteklo to jako voda. Rok se s rokem sešel a někde v dáli zůstaly mé prošlapané botičky na hraní. Dnes tady stojím a váhám, zda to nebyl jen sen. Ještě před několika týdny jsme se těšili, co nového se naučíme. Dnes už přesně víme, co známe a víme. Byl nám vystaven účet i s vysvědčením. Známky sice nejsou rozhodující, ale pozitivní pocit z dobře vykonané práce jsou na místě. Každý jsme uspěli tak, jak jsme si uspět přáli. Všichní dokázali, že si svou pozici zaslouží a možná se také posunou výš. Škoda, že školní rok byl tak krátký, neosobní a online...

Vítězství má sladkou chuť!

Stínová

Nejsou věci, ale přeci se dějí. Věci, které se někde objeví a jinde zapadnou. Nikdy nevíme, kdy přesně budeme konfrontováni s jejich bytím. Víme, že jsou, že existují a že se s nimi jistě potkáme. Je to jako velká voda, která si někde v přírodě plyne. Postupně se spojuje do potůčku, říčky, řeky a když zaprší, strhne se povodeň. Valí se, bere všechno, co jí stojí v cestě. Nedívá se dopředu, ani dozadu. Jde, utíká údolím a tam daleko, až projde vším, se zastaví. Splyne s jezerem či oceánem a stane se jeho nedílnou součástí. Tak, jako my se stáváme součástí větších celků, které nás obklopují. My se ani nevalíme, ani neškodíme a přesto se stáváme jehou součástí. Součástí, která plyne a také splyne...

Vystoupit ze stínů, neznat ni hodinu!

Možnostná

Stojíme na hranici a přemítáme nad možnostmi. Vyrábíme seznamy pro i proti. Zvažujeme možnosti. Radíme se s okolím i vlastním srdcem. Někdy stačí pět sekund a přesně víme, co máme dělat. Jindy potřebujeme hodiny či dny, abychom dospěli k rozhodnutí. Dopředu nejsme schopni odhadnout, jak se budou naše kroky vyvíjet. Velmi záleží na situaci, vnitřním rozpoložení, stavem vnějšího prostředí a aktuálním lidském náhledu. To je to, co nám uděluje právo na svobodné rozhodnutí a jasné cesty vpřed. Ač váháme, udělaná rozhodnutí ukáží, jak jsme obstáli.

Rozhodnopádně přemýšlej, na čas si vždycky dej!

Splynutá

Idylické sobotní ráno se vloudilo do našich životů. Květiny rozevírají svá květenství, stromy vesele povlívají ve větru a zvířátka se prohánějí trávou. Nic neruší splynutí člověka s okolním prostředím. Ptačí zpěv láká k zavření očí, hudba lesa volá po poslechu. Všechno se snaží být jen tam, kde má. Pojďme se tedy vplížit do oné nádhery. Vnímejme specifičnost dnešního rána. Berme si detaily do své duše, která to jistě ocení. Není totiž nic léčivějšího, než klid, láska a souznění...

Nic se nezmění, když máš souznění!

Zelená

Plakat na rozlitým mlékem, nebo si uvědomovat skutečnost vlastního rozhodnutí? Mít pod čepicí i za kloboukem a přesto nevědět vše. Pracovat na svých chybách a prášit kožich vždy, když je to potřeba. Uskutečňovat své sny a naplňovat náruč vším, co k tomuto lidství patří. Člověk je svobodný tvor, který může pracovat a svou vlastní vůlí dosahovat mnohých důležitých kroků. Je vědomým proudem řeky živoat, která ochraňuje, přináší životodárnou vláhu a sílu. Je důležitým spojovacím prvkem generací minulých, současných i budoucích. Je vším i ničím a dává tušit sílu podstaty. Je zde, jen ji uchopit!

Poslouchej a říkej, barvičky si stříkej...

Regulérní

Často se ptáme, co je podstatou našeho života. Tvoříme si náhledy a budujeme základnu zkušeností, která se jen pomalu rozrůstá. Vedeme mnohé diskuse sami se sebou o důležitosti některých rozhodnutí. Snažíme se dohodnout se svým vnitřním já na věcech, které nám nedávají pokoje. K čemu otázky směřují a jaké dostáváme odpovědi? Nevím, jak ostatní, ale moje slova k sobě samé vedou k tomu, co bude dál? Jaká nás čeká budoucnost? Co bude zítra a bude zítra? Občas diskutuji nad svým vlastním posláním. V čem se skrývá? A jsem opravdu zrozencem poslání, nebo je mým úkolem prožít život obyčejného člověka? V jeho obvyklém sledu každodenních událostí a rozhodnutí, která musí udělat. Nebo někde cestou zjistím, že tohle je právě to neskutečně skutečné, co spoluvytváří mou podstatu, bez které nikdy nebudu celým člověkem? Nevím, zatím hledám a snad se i já dopátrám pravdy, vyváženého názoru a spokojeného vnitřního klidu!

Srdci naslouchat, city proplouvat...

Domnělá

Co nás naplňuje, tomu bychom se měli věnovat. Co nám přináší nepohodu, tomu bychom se raději měli vyhnout. Nicméně většinou se v životě řídíme mnohými normami, které nám zakazují svébytně zasahovat do běhu věcí. Musíme se podřizovat diktátu společnosti a přijímat i mnohá rozhodnutí, která bychom se běžně rozhodli nepřijmout. Zapojujeme se do aktivit, které nám nejsou příjemné a vytváříme tak iluzi prostoru, kde všechno funguje, všichni jdou za stejným rozhodnutím a mají stejný cíl. Opak je ovšem pravdou. Na veřejnosti přijímáme své role, které nám jsou dány. Doma jsme pak také ve svých rolích, ale mnohem svobodnější při výběru vlastního rozhodnutí. Jestliže se rozhodneme, že některé věci dělat nebudeme, tak je neděláme. Ať už z podstaty věci samotné, nebo z přesvědčení, že toto není cesta, kterou bychom se měli dát. A tak se přepínáme z role do role, vytváříme domnělý svět plný zázraků, běžných věcí a neskutečných příběhů. Za každým z nás je jich spousta. Stačí jen poslouchat a poskládat si kostičky do sledu událostí. Dostaneme pestrou mozaiku životů kolem nás...

Nedomnívej se, ale dobře poslouchej!

Spějící

Některé dveře otevíráme s vědomím, že se nám změní svět. Jiné s klidem v duši zavíráme a víme, že nám nic z toho, co jsme opustili, nebude chybět. Každým krokem se přenášíme do dalšího dobrodružství, které nás potkává. Některé úkoly si před sebe klademe sami, jiné jsou před nás kladeny jinými. Jedno je ovšem jasné, bez úkolů a stanovených cílů, by byl náš život prázdný. I když si možná myslíme, že se jen tak bezcílně touláme, není tomu tak. Každý máme svůj cíl ke kterému spějeme a který se snažíme naplnit. Často jej ztrácíme z hlavního zřetele, někdy se rozplyne v mlze, ale po většinu našeho bytí je s námi. Je zde, je naší součástí a je jen na nás, jak k jeho naplnění přstoupíme. Že ještě nevíme? Nevadí, ono i to se může vyjevit cestou. Samotná cesta je totiž cílem, který máme dán. Od někud někam jdeme, někam spějeme a něco tvoříme. S úsměvem, s radostí, s láskou i dlouholetou věrností!

Pějme a spějme, dobře se přitom mějme...

Zahradní

Co nám dává vzpruhu? V čem vidíme skutečnou hodnotu našeho života? Proč se probíjíme životem a bojujeme za další dny? Máme ještě šanci změnit cokoliv, co je kolem nás? Nejsou už všechny procesy nastaveny? Zbývá nám ještě šance na svobodné rozhodnutí? Možná se trápíme, možná si užíváme. Co děláme, děláme proto, abychom se posunuli dál. Stačí každičký milimetr, kterým se posuneme o kousek blíž vlastnímu poznání i schopnosti být. Nemusíme zdolávat tisíce výškových metrů, nebo sestupovat do hloubi oceánů. Úplně postačí výhled za nejbližší roh. I tam čekají dobrodružství, která jsme zatím neokusili a zajímavé zážitky, které jsme doposud neobjevili. Jen musíme jít, prostupovat životem vpřed, abychom získali potřebný náhled i jistotu vlastního kroku. On totiž každičký krok je potřebným nejen pro nás, ale i celou společnost. Kam se posouváme my, tam kráčí i naše dny...

S dobrou náladou projdi se rozkvetlou zahradou!

Otázková

Kolik otázek si položíme, tolik odpovědí čekáme. Jsou však otázy zapeklité, na které se odpověď hledá špatně. Pak jsou ty, kdy přesně víš, co odpovíš. A někde mezi tím stojí otazníky, u kterých víš, co máš odpovědět, ale intuice tě nabádá k obezřetnosti. Odpovědět pravdivě, nebo dát milosrdnou lež? Říci, co si opravdu myslíš, nebo neutrálně formulovat svou výpověď? To je otázka k otázce. Někdy stojí za to říci plnou pravdu, byť není příjemná. A jindy postačí troška lhaní do kapsy. Mlčení se nevyplácí a lhaní je pak cestou ven. Děláme to tak všichni a moc přitom nepřemýšlíme. Dáváme odpovědi, ale reakce nečekáme. Ony ovšem přijdou, a to ve chvílích, kdy to budeme čekat nejméně. Proto občas přemýšlejme a dávejme takové odpovědi, která nás sice dohoní, ale nebudou nás předhánět...

Měj otázky, čekej procházku!

Chimérní

Kolik bychom toho chtěli stihnout, a přitom jsme rádi, že zvládneme naplánované. V hlavě máme síly, že bychom jí mohli pohnout světem. Ale tělo přesně ví, kdy potřebuje odpočinek. Můžeme se přemlouvat, můžeme sebevíc chtít, ale pokud to nejde, pak ani tisíce koní nepohne vozem. Proto bychom vždycky měli poslouchat a neměli bychom propadat do jisté nejistoty. Byť je lávakou a vábivou představou, je to jen chiméra na obzoru. Co skutečně neuchopíme, neprožijeme a nevytvoříme, to nebude nikdy existovat. Nechme tedy iluzi těm, kteří o ni stojí a držme se reality. Jen tak budeme schopni snít, stavět, mít a vyrábět...

Představa je krásná, realita krásnější!

Hříšná

Člověk si jen tak sedí. Zaposlouchá se do zvuků kolem a zjistí, kolik různých volání zachytí. Čimčarára, kníkykník, ťuhíkťuhík, ťapík ... Koncert na čtyři doby, doplněný vzdáleným štěkotem psa a lidských hlasů. Tam někde je také schováno tiché prázdno, bez čehokoliv zvučného. Ticho, které naplňuje a dává naději na uzdravení. Jen tam v tichu si totiž uvědomíme každý prvek vlastního těla a prožijeme všechny myšlenky. Jen tam dospějeme k rozhodnutím, která tvoří i boří. Ticho totiž naplňuje a zvuk doplňuje. Ať už budeme poslouchat, nebo tichem proplouvat, mějme v sobě odvahu dospívat k rozhodnutím!

S láskou kráčej tichem, nic není hříchem...

Vzájemná

Závodíme jako o život, a přitom stojíme stále na jednom místě. Nevyznám se v požadavcích, které jsou na nás kladeny a nevíme, jak se rozhodnout, co bude dál. Na jednu stranu cítíme, že je to přesně to správné, co se má dít. Ovšem pohledem z druhé strany víme, že něco je špatně. Někde se stala chyba. To, co máme za sebou je smazáno jedním kliknutím klávesy. Před nám stojí úplně nová realita, kterou se musíme dát. Je to obrovská džungle plná krvelačných přízraků a neočekávaných skutečností. Realita je mimo realitu a všechno známé ztrácí smysl. Nikdo nemá výhodu a každý se může stát tím, kým opravdu hodlá být. Jen pozor na nekritické sebevědomí a černé stíny v zádech. Mohou se projevit právě tehdy, když to nejméně čekáte...

Hledat je příjemné, tápat je vzájemné!

Odhodlaná

Člověk si občas říká, jaké by to bylo, kdyby šlo všechno podle jeho představ. Nemusel by se namáhat a rovnou by vcházel do situací, které předpokládá. Šel by rovnou za svými cíli a problémy by se řešily přesně tak, jak by předpokládal. Byl by to jistě život oproštěný od mnoha stresových situací a plný směrů, které vedou přesně na místo určení. Jen si tak říkám, zda by to byl život pro každého? Někdo musí ve svém životě neustále procházet životními protivenstvími. Musí řešit problémy a uplatňovat svá rozhodnutí tam, kde se jiní jen vezou. Musí mít život tím, čím život být má. Neustálou změnou neočekávaných věcí, které sice můžeme předpokládat, ale nikdy se na ně dostatečně nepřipravíme. Byť jsme každý svého štěstí strůjci, každý si také volíme svou cestu k němu. Jaká bude a čím bude lemována? Inu, to záleží jen a jen na nás...

Odhodlání je vždy k mání!

Motýlí

Idylické dětství je pryč. Zůstaly kouzelné vzpomínky na hravé dovádění s rodiči. Bláznivé příhody s prarodiči a neskutečný snový svět, který nás tehdy obklopoval. Netušíme, zda jsme se změnili my, nebo se tolik změnilo naše okolí. Víme, že dnes už nic není takové, jako bylo za dětství. Musíme se postavit čelem všem problémům, které se na nás valí. Nemáme možnost zalézt hluboko do peřin a schovat se před zlobou dospělých, když jsme provedli lumpárnu. Jsme nuceni čelit mnoha výzvám, kterým jsme se jako děti smáli a netušíme, kam se to všechno podělo. Kam se zmizely nádherné příběhy liščího ocásku. Kam se schovali medvědi hledající med. Kde jsou všichni naši kamarádi, kteří nás dětstvím provázeli. My jsme tady. Čekáme, že se znovu objeví a dobrodružství začne tam, kde skončilo před chvílí. Na jazyku ještě cítíme jeho příchuť a kůži máme opálenou od věčného pobíhání venku. Jen nohy už nám tolik neběhají a čas plyne tak rychle...

Zastavme se na chvíli, buďme opět motýli!