Luňáččí

Vítr fouká ze všech stran. Kolem létá hejno vran. Slunce svítí, mráz se třpytí, v horách vždy je těžké živobytí. Ráno mráz a jinovatka, k ruce musí býti vždy lopatka. Dobré zdraví, čilá mysl, na zahrádce dobromysl. V těle jenom zdravý duch, kolem čistý, čilý vzduch. Be překážek, bez přípravy, zima už je zase tady. Předtím ještě prostor máme, s luňákem si zalétáme. Nejprve jej poskládáme, na provázek navážeme. Potom hurá do svahu, leť luňáčku, ukaž nám svou odvahu... A už se nám tu nad hlavami, vznáší barvy draků se silami. Zvuky svistu, třepotání, uctííme až do dlaní. Je to krása podzimu, vyvést draka ze stínu. Na slunci pak barvou září, jako poslední den měsíce září. Od zítřka pak další krok, bléže bude Nový rok. Dneska ovšem s luňáčkem, projdem jako s majáčkem.

Drak či pták, je to tak, každý letí do oblak!

Řezací

Kousnu sem a kousnu tam,
dřevo kam se podívám.
Špalky, třísky, piliny,
ruce mám jak hobliny.

Přenášet a ukládat,
k tomu vařit, pořádat.
Hlavně že je čistý vzduch,
kolem chaty velký ruch.

Vítr zvuky odnese,
nejsme přeci v pralese.
Pouze jenom na horách,
kde se rodí hvězdný prach.

S hlavou pěkně v oblacích,
s rukou ve svých oblecích,
práce, té se nebojíme,
slibům svým, těm dostojíme.

Klády už jsou poleny,
na hromadě rozděleny.
Štípat už se nemusí,
kamná nám to nezdusí.

V zimě budem se zas hřát,
v teple chaty vzpomínat.
Jak jsme dřevo káceli,
v lese stromky sázeli.

Koloběhem života,
řídí se naše vezdejší robota.
Co si vezmem z okolí,
to mu vrátíme v soukolí
a tak za strom každičký,
vysadíme jeden maličký.

A pak s dobrým pocitem,
vyberem si ten či ten.
Neboť přeci dobře víme,
co my i příroda si zasloužíme...

Řezej pěkně pomalu, ať nejdeš hned od válu!

Receptová

S bojovnou náladou vyrážíme vstříc svátečnímu dni. Sluníčko nám svítí na cestu a mrazivý vzduch prochází chřípím. Co všechno dnes zažijeme, či podnikneme, to je jen a jen na nás. Volný páteční den, neočekávaně prodlužuje víkendové veselí a přináší celé tři dny na regeneraci. Mnozí zřejmě stráví den v posteli, budou odpočívat a jen tak nic nedělat. Nás ovšem krása slunečného rána žene ven. Vyrazíme do přírody, za zvířátky a zdravým, čerstvým pohybem. Možná nás čeká i fyzická práce. Ani té se nebojíme a určitě ji rádi přivítáme, abychom protáhli ztuhlé svahy po celotýdenním sezení u pracovních stolů a ve školních lavicích. Je to nádhera vědět, že volný den je tu s námi a my s ním. Co všechno se otevírá a kolik možností to přináší? Uvidíme, ale jistě si to užijeme a nakonec s plnou parádou i zažijeme!

Slunečné záření je lékem pro všechna bolení...

Vnuknutá

Pracovat, věřit svým instinktům a jít za svými cíli. I tak by měl vypadat život každého z nás. S jistou mírou odvahy se pouštět do drobných riskantních záležitostí a zároveň uměřeně reagovat na skutečnosti, kdy si nejsme úplně jistí. Postupně získávat jistotu tam, kde začínáme a pevně se držet toho, co již umíme a známe. Jinak nelze jít, růst, vzkvétat, stoupat i padat, kdykoli se změní situace, ve které se ocitáme. Komfortní prostředí a stálost rytmů je výhodou, ale základní známkou života je jeho neustálá proměna. Dnes jsou věci takto a zítra už je to jinak. Dnes stojíme na prahu dospělosti a za chvíli už je tu stáří. Čas je tak jedinou veličinou, kterou nezastavíme, vyměřuje nám každému stejným dílem a rovněž nám poskytuje tolik potřebné podpory pro kroky, které uděláme. Proto nemarněme dny ani minuty a žijme, pracujme i spějme k tomu, co je důležité. To víme, tak by to mělo být jasné!

Hvězdy nad nám, odvaha v nás, poznej život, je plný krás...

Redukční

Komprimuji, vytvářím, zahrnuji, sestavuji a nakonec se dostávám k žádoucímu cíli. Ten je ovšem novým začátek a otevírá se brána nového poznání. Nic v životě není ukončeno, snad jen smrt, po které přichází prázdnota a pustý prostor. Pokud žijeme, neustále otevíráme nové obzory, nové dveře a nakukujeme do nových prostor, které objevujeme, nebo jen jimi proplouváme. Někdo za život projde tisícem dveří a jiný otevře jen ty jediné. Přesto oba vědí, že právě tady je jejich místo, prostor pro osobní, duchovní, materiální, pracovní, rodinný, sportovní či kulturní život. Místo, kde vše má svůj řád a každá věc přesně vymezený prostor. Místo, kde chce žít, být a poznávat nové věci. Tedy ono milované místečko každého z nás, kam se utíká, které chrání a směřuje. Škoda jen, že čas tak rychle pádí. Kolik bychom mohli objevit takovýchto míst, kdybychom měli více času! Proto neplýtvejme energii nad zbytečnostmi a směřujme ke svým cílům. Jen tam nás čeká radost, poznání a štěstí z poznaného...

Poznávej a radost si užívej!

Kostlivá

Jsou lidé a lidé, jedinci a jedinci, tvorové a ti, kteří si myslí, že pouze jejich názor je ten nejdůležitější. Pokud je jim dána moc, získávají neomezený přístup ke všemu, čeho v životě mohou dosáhnout. Ovládají ostatní, řídí jejich životy a dohlížejí na vším, co by je mohlo zajímat. Nejhorší jsou pak tito lidé v zaměstnání. Bez dlouholetých zkušeností, ovšem se schopností jako had se vmíchat do davu a připojit se na tu stranu, která vládne. Postupně vysávat dobré z dobrých a zamořovat jedem ty, jež si toho ještě nestačili všimnout. Přitakávat nejvyšším a čekat, kdy se objeví šance na možné vyšvihnutí se výš. A pak už jen vládnout, rozkazovat, přikazovat a nandávat úkoly těm dole, ovšem za jakých podmínek! Strach, obavy, výhrůžky, varování a počínající deprese jdou ruku v ruce s faktickým vznikem strachu z pracovní existence. Co si pak v takovou chvíli počít? Inu, zachovat chladnou hlavu, zůstat nad věcí a čerpat ze zkušeností, které tu jsou. Nesnažit se probít vlastní hlavou zeď, která vznikla a raději klidnou silou uvážit, co je možné získat a co ztratit. Pokud ztráty převažují, je čas pomýšlet na odchod. Kam, inu to se ukáže...

Boj se jen hlouposti, ta jde až do kostí!

Původová

Bez minulosti není přítomnosti. Pokud člověk chce vidět dál, než za nejbližší roh, je nutné, aby znal svou minulost. Potřebuje znát důležité mezníky osobní minulosti, na kterých pak může stavět současnost a budoucnost. Tuto starou pravdu osvědčil už nejeden lidský důkaz. Lidé, kteří netuší odkud vzešli, kdo jsou jejich příbuzní a kam patří, svou vykořeněni a stojí zde napospas řítícím se dějům, které nedokáží zařadit, či určit. I tak si mohou připadat děti prchajících rodičů, zapomenuti, nespojeni, vyvrženi do světa, který je naprosto odlišný, od světa, který znají. Při hlubším zamyšlení se nad minulostí zjistíme, že to jak žijeme, to kým jsme a jakými jsme, je dáno právě naší minulostí. Kdybychom různá rozhodnutí udělali jinak, také výsledky by byly jiné. Snad proto nezavírejme oči před naší minulostí a pokusme se společně o poučení se z chyb, které byly udělány. Čerpejme to dobré, co nám minulost dala a stavějme na jejich základech své aktuální já a budoucí svět. Jen tak budeme schopni překračovat světy i oceány!

Tvořme mosty, očekávejme hosty...

Rozhodnutá

Tak a je konečně rozhodnuto! Nic se dělat nebude a všechno zůstane při starém. Tak jak jsme zvyklí, tak budou probíhat naše dny. Budou plynout v jednotlivých časových intervalech mezi školou, kroužky, cvičením, učením a jiným neobvykle obvyklým mučením. Co se změní, budou podmínky, které jsou nám dány, ale s těmi se jistě rychle vyrovnáme. Jsme přeci velcí šikulové, kteří se nenechají zaskočit ničím, co je menší než medvěd. A vlastně ani medvěda se nelekneme a rozhodně se pokusíme s ním vyjednat ty nejlepší podmínky pro naše činnosti. A kdyby to náhodou nepomohlo, existují i jiné možnosti, jak se vrhnout vstříc novým dům a dalším pracovně-školním povinnostem. Od toho jsou to povinnosti, abychom je povinně splnili a získali vytouženou odměnu na jejím konci. Jeden chytrou hlavu, jiný chytré názory a další chytré hodiny i s vodotryskem. Ať tak, či tak, jsme v tom spolu, tak budeme bojovat. A protože se nevzdáváme, naše cíle budou naplněny!

Rozhodnutím za blbnutím a ještě dál...

Dostová

Červený nos,
dlouhý šos,
dneska je čas,
říci si dost!

Kýchání, smrkání,
kolem se prohání,
hrůzu nám nahání,
to věčné stonání.

Čerstvý vzduch,
žádný ruch,
klid a pohoda,
toť léčí maroda.

Necháme nemocí,
půjdem zas do nocí,
najdem zas svitu jas,
objevíme světa krás.

Kaštánky padají,
do přírody nás volají,
proto se zvedneme,
za nimi půjdeme.

A když tam dojdeme,
za chvilku najdeme,
vnitřní klid, pohodu,
sepíšem dohodu.

Již žádné nemoci,
zkusme se přemoci,
nic domů nenosit,
co naruší nám náš klid...

Dost vám říkám bacily, už jste nás dostatečně potrálily!

Zlatá rodičovská

Milí rodičové,
co dnes Vám přát?
Snad abyste i nadále
měli jeden druhého rád.

Aby společné dny byly
milé a příjemné,
jako když vrhekněš,
no to je báječné.

Už padesát le si stojíte
ruku v ruce
a společně
sdílíte svá srdce.

Tak ať ke tomu i dalších
mnoho let,
ať objevíte ještě nejeden
zvláštní květ!

Ať zdraví a pohodu
společně máta
a více na sebe myslíte,
než jen rozdáváte...

Rodiče jsou naše přístavy, tak ať je stále kam vplouvat!

Podzimní

Nevím, neznám, neřeším,
půjdu přímo ořeším.
Hlavu schovám do klína,
zima právě začíná.

Teplo, vedro, horký vzduch,
kolem běžný městský ruch.
Kaštánky se sypou dolů,
mám v tašce plnou horu.

To je podzim, jak má být,
každý si jej chce užít.
Venku v teple pobíhat,
večer tmu si užívat.

Dny se krátí,
noc se dlouží,
přijde doba
velkých louží.

Nám to ovšem nevadí,
dny nás krásně naladí.
Na zimu a lyžování,
na sněhové laškování.

Při pobytu v mrazu,
ledu,
zatoužíme po medvědu,
ten vždy přece jasně ví,
v čem je síla medvědí...

Užívejte podzimu, připravte se na zimu!

Milá síla

Naladit se na krásu myšlenek. Zavřít oči a z hluboka dýchat. Nádech, výdech. Klid se rozprostírá po našem těle a mysl se toulá po krajinách dalekých krás. Jednou zavítá k nádhernému vodopádu, kde voda pryští do všech stran a kapičky odlétávajících slziček vytvářejí duhu. Jindy se zatoulá k prastarému stromu, jehož úctyhodné stáří vnímáme jako věk sám. Další cesty nás zavedou do bujné vegetace amazonského pralesa, kde uslyšíme ty nejkrásnější hlasy ptáků, které tato planeta kdy dokázala stvořit. A tak putujeme v našich myslích a stáváme se novodobými nomády meditací. Aniž bychom museli opustit fyzický prostor tady a teď, můžeme procestovat svět. Stačí se jen pohodlně usadit, zavřít oči a v tichu vlastního bytí cestovat všude tam, kam naše mysl dovolí. Při cestách nezapomínejme na poučení i moudrost věků, která vede od soucitnosti k radosti. Snad pak i my pochopíme, kde je naše místo a jaké je naše postavení.

Putuj a vracej se, nikdy už nedej se!

Vzpružená

Jako hledání pomyslné jehly v kupce sena nám může připadat naše putování za štěstím a vyrovnaností. Jsme konfrontováni neustálým ruchem a spěchem okolí, které narušuje křehkou rovnováhu klidu a vyrovnanosti. Snažíme se zklidňovat mysl, zdravit slunce, splynout s přírodou a naslouchat vnitřnímu hlasu. Nicméně jsme obklopeni neustálou rychlostí, dokonalostí a požadavky na stoprocentní výkony. Nikdo z nás není stavěn na perfektní výkon a proto většina pochybuje. O sobě, svých znalostech, dovednostech, svém vnitřním já a vnějším obalu. Nač to všechno? Vžyť život proběhne mezi prsty a tam, kde jsme byli mladí, už sotva popadáme dech. My i naše já stárneme a skončíme tam, kde většina lidstva před námi. Proto je snad mnohem lepší nechat životu co je životního a nám, co je našeho. Tím nastavíme rovnováhu vlastního života a našeho pobytu v něm. Nebojme se o sebe, i když pochybujeme. Jsme totiž natolik silní, že překonáme většinu překážek a dorazíme ke svému cili. A jaký bude? To právě máme v našich rukou...

Duha je naděje a naše vzpruha!

Básnivá

Možnosti, dovednosti, schopnosti,
nejsou to jen řečnické hlouposti?
Nejsme snad schováni za zněním slov,
když kolem pobíhá tolika sov?

Moudrý je ten, kdo naslouchá slunci,
šťastný zas ten, kdo rozumí věci,
veselý ten, kdo úsměv má na líci,
upřímný, kdo neublíží zajíci.

Každý jsme nějaký,
každý jsme jiný,
přesto si obléknem
na sebe džíny.

Večer i po ránu,
stejně tak po flámu,
radosti hledáme,
spolu se zvedáme.

Klesáme, padáme,
s úsměvem jednáme,
i když se neznáme,
v davu se poznáme.

Vědomost přináší,
co jiný nevidí,
snad proto hledej ji jinde,
než u lidí.
Příroda rozkvétá,
od jara do léta,
aby nám předala,
co v zimě naspala,
na stromy, na listy,
vzduchem se pročistí,
do nebe doletí,
k sluchu nám zaletí...

Poslouchej, vnímej a srdce otvírej,
neb dnes ti zas může být krásně a hej!

Neboj se básniček, ukroj si kousíček...

Pozoruhodná

V životě není nutné čekat na křižovatky cest, abychom se rozhodli, kterou cestou se dát. Mnohem lepší je čas od času se úplně zastavit, zhodnotit dosavadní kroky, klady a zápory uskutečněných činů a následně se rozhodnout, jak pokračovat dál. V životě je to spojeno s jistým druhem vlastního poznání, kdy chápeme sami sebe tady a teď, ale zároveň dokážeme pochopit, že jedinou správnou životní cestu najdeme sami v sobě. Cesta se nedá naučit a nedá se chápat jako součást věnšjího pozorování, je jen tím, co nosíme sami v sobě a pro každého z nás je jedinou možností, se po ní vydat. Ke štěstí, lásce, porozumění či radosti žádná cesta nevede, samo štěstí, láska, porozumění a radost jsou cestou. Snad proto bychom měli mít v každé životní situaci dostatek jasné mysli, abychom se dokázali smířit s tím, co změnit nemůžeme a abychom dokázali změnit to, co změnit můžeme. A zejména pak abychom vždy měli dostatek jasného prozření k tomu, abychom dokázali rozeznat jedno od druhého. Neboť v tom je skryta obrovská síla lidské mysli, která nas vede od temnoty ke světlu...

Vnímej světlo, vnímej sebe, koukni na to krásně modré nebe!

Nezastavovací

Pohyb, jaká to veličina! Jeho zázračné účinky umožňují každé entitě posun o milimetry, centimetry a metry ke svému cíli Celé naší planetě Zemi pak dává moc, aby změnila noc v den a naopak. Je silou měnící vzhled, dobu, čas, prostor i vnímání toho, co právě probíhá. Pohyb je tím, co nás popohání vpřed. Umožňuje návraty a cesty do neznáme, otevírá nám dveře poznání a seznamuje s tím, co je kolem nás. Je právě tím, co potřebujeme vnímat a tím, co postřehneme vždy, při každé změně. Pohyb je zásadní pro změny v našich životech i v našem okolí. Bez pohybu by ustaly kroky, ustal by posun a nastal by absolutní klid. Život v přírodě i lidském společenství by přestal mít smysl a vše by se zastavilo. Proto potřebujeme pohyb, jít ruku v ruce dál, směřovat k něčemu dalšímu, případně se otáčet kolem vlastní osy, ale pohybovat se. Neboť život sám o sobě je jedním velkým pohybem. Od narození se vyvíjíme, pohybujeme, jdeme, hopsáme a směřujeme k dospělosti, střednímu věku a stáří. Tedy s pohybem se rodíme i umíráme...

Proto jděme, pohybujme se a suňme dál, jen tak budeme žít.

Rozdělená

Proč je někdy tak těžké pochopit správnost našeho jednání? Docení někdy naši nejbližší naše kroky, kterými jsme vedli svá rozhodnutí? A existuje vůbec něco tak speciálního, jako je správné rozhodnutí? Co je správné a kdo to může posoudit? Tolik otázek a nikde žádná univerzální odpověď. Jen to všední, poruč a udělej sám, rozhoduj se sám za sebe a nes si svá rozhodnutí s sebou. Ano, dospělý člověk je vystaven řadě zkoušek, ve kterých se pokouší uspět, ale mnohdy sám netuší, jaký další krok je ten správný. A ze zpětné perspektivy zjišťuje, že ono velmi dobré rozhodnutí, nebylo tím nejlepším. I když se snažíme být připraveni, existují v životě chvíle, kdy zjistíme, že tu stojíme a veškerá příprava se propadá do propadliště dějin. Nepomůže nic, jen další rozhodnutí, co dál. V jistotě takové chvíle rozhodujeme a jen sám čas vyjeví polaritu našeho rozhodnutí. A to i po letech dobrých či zlých, v bohatství či chudobě, ve zdraví či nemoci, dokud nás čas nerozdělí...

Ať pátek či pondělí, jen srdce vše správně rozdělí!

Rodičovská

Být rodičem a umět přijímat všechny radosti, starosti, povinnosti a závazky, to je snad jeden z nejtěžších úkolů člověka. Rodičovství a rodina nestojí jen na svazku dvou a více lidí, ale je místem stvořeným pro lásku, která se nedělí mezi jednotlivce, ale bývá rozmnožována jejímy členy. Je místem, kde komunikujeme, kde máme možnost mluvit o svých problémech a nebojíme se být těmi, kým opravdu jsme. Je to prostor pro rodiče a děti, aby sdíleli svou dospělost a mladistvost mezi sebou. Aby pochopili a srovnali se s obavami toho druhého. Rodičoství je uklidňujícím procesem, harmonizující osobní schopnosti jednotlivce do společenství rodiny. Je to milující svazek harmonicky propojených osob, které souznějí, soucítí a to nejen na venek, ale zejména vnitřně, kdy prožívají se svým partnerem všechny životní kroky. Je spojením milujících srdcí a lásky, které vytrvají, jsou stále k dispozici a trpělivě naslouchají hlasům nejbližších. Neboť být rodičem je partnerství, rovnováha, respekt, dialog a láska partnerů, odrážená na dětech.

Važme si svého rodičovství a neplýtvejme zbytečně společným časem...

Vědoucí

Každý den vstávat s pocitem dobrého světla v zádech. Nechat se hýčkat teplým vánkem, nevázat se na cokoliv a žít ve své volnosti. Být jako tulák, jenž toulá se světem, zastavit se jen tam, kde je nám milo. Být pouze tím, kým být chceme a mít jen tolik, kolik sami zvládneme spotřebovat. Nežít pro odiv světa, či společenské konvence, ale raději pro svou mysl a poznání. Nejsi a nemůžeš být zklamáním, pokud jsi opravdovým člověkem. Pracuješ, miluješ, tvoříš, zodpovědně vychováváš své děti, jsi čestným a spravedlivým. Co je na tom, že občas toužíš po věcech, které nemůžeš splnit? Copak neexistují sny, které máme, aby nás posouvaly dál? Jen takové kroky jsou cestou k naplnění a celistvosti člověka. I když mnozí toužíme po změnách, jediné, co získáme je to, co dobře známe. Nemůžeme se odpoutat od toho kým jsme a kde jsme. Jediné, co můžeme určit jsou naše příští kroky. Zda pojedeme, poletíme, půjdeme či jen posedíme a pomyslíme...

Buď vědoucí a věř v lepší časy budoucí!

Upozorňující

Každý den se pohybujeme v našich digitálních světech a nevnímáme vlastní já. Každý okamžik je zaplněn vztahem k zařízení, k vymoženostem techniky a různým vylepšením, která jako lidé plně využíváme. Vetšinou se slovy, jak nám to ulehčuje život, v čem nám jej zrychluje a umožňuje nám více žít. Když se pak zpětně zadíváme na náš den, zjistíme, že tomu tak není. Ztrácíme drahocenný čas hloupým bloumáním po síti, prohlížíme si nesmyslé obrázky jiných lidí a čas na důležité věci nám protéká mezi prsty. Ani si sami neuvědomíme, jak moc se naše dny proměňují a kolik zbytečného času jsme strávili s pomyslnými pomocníky. A přitom nám většinou stačí tužka, papír, dobrá kniha, společnost nejbližších a smysluplný den je na světě. Není nutné ztrácet čas s digitálním světem, ten si k nám svou cestu najde, ale mnohem podstatnější je, jak moc si umíme najít svou vlastní cestu k sobě my sami...

Probuď se ze zlých snů a vrať se domů!

Berličková

Když musíš, tak prostě musíš. Nezáleží na tom, zda chceš, můžeš, nebo máš něco v plánu. Je to jednou před tebou, takže stůj co stůj, musíš to udělat. Spolknout hořkou pilulku, vypít pohár nepříjemností až do dna, vyklidit zaneřáděnou skřín, vyléčit se z nemoci. Je to prostě tak, ať děláš co děláš, osud si tě vždycky najde a doručí ti jen tolik, kolik si zasloužíš. Někomu málo, jinému dostatek a dalšímu tolik, že netuší, kde se na něj přišlo. I tak se může cítit ten, který dostává tolik, kolik není schopen zpracovat. A že tohle není pravda? Ale je, stačí se jen rozhlédnout kolem sebe a uvidíme příkladů na tisíc. Kdybychom počítali od rána do večera, nespočítali bychom případy, kdy je nálož příliš velká. A ač se snažíme situaci změnit není vždy v našich silách dosáhnout všeho, co jsme si předsevzali. Snad proto používáme mnohé berličky, abychom se pod tíhou skutečnosti nezřítili do propasti. Jen tak přeživáme, jdeme dál a pokračujeme v našich cestách do neznáma. A kam nás nohy zavedou? Toť otázkou, na kterou neznáme odpověď. Ačkoli vždy někam kráčíme, konečné cesty jsou nevyzpytatelné. Jednou tam a podruhé zase zpět.

Ať jdeš kamkoli, měj rád své okolí!

Překonaná

Tohle musím skončit, ještě krok a všechno kolem vybuchne! Už nevydržíme ani chviličku a na barvách nezáleží. Jediné, co je nutné změnit, je stav věcí. Od nemoci ke zdraví, od samoty ke společnosti, od movitostí k nemovitostem. Radikální změna, která odvrátí neodvratitelné. Opět nastane řád věcí a život bude plynout, tak jak má. V tuto chvíli je jasné, že musím vydržet a odolat svodům rychlé změny. Trpělivost i hory přenáší, jen netuším, zda pomůže také s nemocí. Už je to velmi dlouho, kdy jedinou náplní dne nebylo pouze převlékání zpocených peřin, mokrých pyžam a srážení teploty na běžnou výši. Když totiž řádí bacily, ani viry se nezaleknou a přidají se k taneční zábavě. A aby toho nebylo málo, tak onemocní vždy ti nesladní ze společenství. Inu kápo, vzmuž se, bojuj a uvidíš, že zítra bude líp! A pokud ne, pak je naděje, že než se bacil naděje, bude udolán a námi překonán...

Překonej sebe, uvidíš zas modré nebe!

Bacilusová

Ráno déšť, v poledne sluníčko a večer? Není-liž pravda, tak se nacházíme v podzimním období a ne na jaře! I když venku to vypadá spíše na léto, v našich pokojích řádí bacilus velicus. Nikdo netuší, jak se k nám dostal, kdo jej přivlekl a proč, ale on je s námi. Nejraději bych jej už dávno vypudila ze své hlavy, ale bohužel se usídlil hodně hluboko. Jako píchnutí komára, které zajede a hluboko do kůže, tak hluboko je onen bacilus zakuklen v našich tělech. Propána, kde se vzal a proč přišel zrovna k nám? Proč zrovna u nás musel usídlit svůj hlavní stan? Nějak se už nedostává síly na boj, který nás čeká. Možná ještě před pár dny by věc byla v pohodě, ale dnes? Dnes je všechno jinak... Černá mračna se usadila na duši, venku se převracejí cáry mlhy a my máme jen jeden druhého, abychom se semkli a čelili svým hrozbám. Ač nepřipraveni, víme, co je naší povinností. Být, sdílet, pomáhat a porazit. Jiná cesta k uzdravení nevede. Jen tam a nikdy zpět!

Nebuď tam, kde nemocný musí být sám...

Azurová

Člověk občas uniká, ani neví jak. Daří se mu vypouštět informace a filtrovat věci natolik, že zapomene i na vlastní důležitost. Kdy naposledy byl šťastný, kdy se mu podařilo překvapit někoho, koho má rád, kdy se usmíval proto, že byl čemu a kdy byl v souladu s tím, co vnitřně cítil. Tak málo víme o všem, co se děje v našem těle, že ani nevnímáme naše nitro. Abychom mohli pochopit celistvost okamžiku, musíme se ponořit do vnitřních světů, které jsou a přitom nejsou. Každý okamžik je bolestným vzezřením, které nepřináší mnoho a dává ještě míň. A přitom je toho tolik, čeho si můžeme všimnout, co chápat, s čím si lámat hlavu a kam směřovat své myšlení. Jen zachytit tu správnou myšlenku ve správném okamžiku. Položit ji, polaskat, přivonět a propojit s tím, co má být a co by mělo být. Tak naplníme svůj život radostí, láskou a vřelým přijetím sebe, Tebe i kousku azurového nebe...

Barvou modři, tou každý prozří!

Oslíková

Nezáleží na tom, co v životě vlastníte, kolik peněz jste vydělali a jak vysoké postavení v práci zastáváte. Mezi důležité životní prvky rozhodně patří síla ducha, vnitřní energie a rodina. Stačí jediný pohled do očí těch, které milujete a víte, co je vzájemnost, bezmezná láska a souznění. Víte, co je důležité a co nestojí za námahu. Víte, že jen pravé cesty poznání nás zavedou k smyslu, harmonii a vyrovnanosti. Proto většinou procitáme ze svých nadšených snů a zaměřujeme své úsilí ke smysluplnosti a lásce. Obyčejný život je naplněn neobyčejným a běžné se stává zvláštním. Přitom jsme to stále my a naše okolí, jen s drobnou změnou pohledu. Stačí jediný pozměněný úhel a perspektiva se proměňuje. Nic není nehybné a všechno někam spěje, dozrává a naplňuje misky vah, které odměřují náš život. To, zda byl správný, naplněný, smysluplný a objevný, to zjistíme až budeme stát na jeho konci. Ale aby takovým byl, to můžeme změnit již dnes. Proto neváhejme, mějme se na pozoru před klamavým chtíčem a usilujme o pravost, opravdovou lásku a soulad...

S klidem v duši i oslovi sluší velké uši!

Prazvláštní

Zvláštní síly vedou naše kroky, od počátků věků až po zánik. Zrozením se stáváme součástí okolního světa přírody a lidského společenství. Jsme lapeni do světů, o nichž nic netušíme a jsme vedeni k tomu, abychom pochopili. Chápeme se svých předem určených rolí, přizpůsobujeme se, rosteme do velikostí a stáváme se živly. Někdy nacházíme sami sebe, jindy objevujeme jiné a usazujeme se ve svých já. Je to s námi vždy takové, jak je dáno. Byť nemusíme věřit na zázraky či předurčeni, ovšem už jen naší samou existencí, sounáležitosí s našimi rodiči je nám dáno být jako oni. Většínou se chceme vymanit, chceme být sami sebou, ale jde to vůbec? Jde být tím, kým chceme, pokud jsme takto spojeni? Jména, osudy, kořeny, vzpomínky, to vše máme společné. Vzájemně, bezděčně, společně, bezpečně, výtečně i konečně, aniž sledujeme či slevujeme. Jsme tady a teď spojeni, stejně jako zítra či pozítří. Tím vytváříme nezanedbatelnou síť zvláštních sil, spojujeme nespojitelné a proplétáme neproplétatelné. I tím živíme své sny a jejich životy...

Žij jak je dáno, ať je večer nebo ráno!

Prachová

Jak zvláštní to pocit se rozhostil v mé duši. Jsem to já a nejsem to já! Někdo na mě mluví a já vůbec nevnímám, co říká. Slova sklouzávají po mém těle a padají přímo na zem. Odráží se zpět, snaží se ulpět na mých rukou, ale já nevnímám. Nechci a nebudu vnímat to, co se kolem děje. Nebudu se zabývat malicherností dneška. Raději se uzavřu do svého vnitřního prostoru a jako robot budu pracovat. Snad tak alespoň přestanu vnímat tíhu, která mě tlačí na prsou a nedá mi nadechnout. Jak dalece může vstoupit stres, který se hromadí všude kolem. Uvědomuji si, že tohle není normální rozložení sil. Že já tu stojí se svou lacinou vidličkou a oni na mě míří kanonem. Ovšem netuší, že já se tak snadno nedám a nepoddám se nátlaku. Tedy s těžkým kalibrem si jděte k čertu, já sama jsem tvrdý oříšek i pro větší troufalce. A pokud přeci jen nevěříte, pojďte to zkusit, však pak sami uvidíte...

Neměj strach, všechno je jen léta prach!

Vodítková

Hned člověk pookřeje, když se musí postarat o někoho dalšího. Už se nemusí zabývat jen sám sebou, ale může sám sebou být. Jaké blaho nechat se vést, následovat drobné ťapky a usmívat se na usměvavou němou tvář. Jen uši se nadzvedávají, tlapky tiše šoupají po chodnících a já jdu v závěsu. Při každičkém zatočení, za každým rohem se na mě dívají psí oči, pro něž jste tím nejcennějším, co může být. Láska, vedená na dvaceti centimetrech provázku, která je chvíli tady a chvíli tam. Něco tak neskutečně skutečného, co člověka připoutá a ví, že starosti jsou ty tam. Problémy vlastně nejsou a to, co je skutečné, jsi ty, já a naše vodítkové spojení. Jen to mě ujišťuje, že jsi tady a tebe, že já jsem tam. Nepustíme a neopustíme se nikdy, ani za tisíc let. Já tě vždy budu mít ve svém srdci a ty zase v tom svém. A až se zase potkáme, budeme tam spolu stát, skákat, honit se a mazlit, dokud nás nerozdělí. Dnes, ani zítra to nebude, tak si pojďme užít své blízkosti a milých radostí!

Co to ťapká v lese? Aronek se nese...

Snázová

Stačí jen malá chvilka a člověku se změní život. Jiskřička lásky proletí vzduchem, přestáváš dýchat a jen tiše doufáš, že to, cos zachytil ve svém srdci, je pravý cit. Málo pak stačí k vášniplnému vzplanutí a láskyplným obětím. Úsměv střídá pohlazení, polibek laskání a vnitřní neklid naprosté souznění. Jen ten, kdo zažil procitnuní lásky a prožil krok po kroku její stupně ví, že počáteční poblouznění se brzy změní v hluboký cit vzájemnostíi a propojenosti. To vše umocněno slovy, činy, společným poznáním a poznáváním světa ze zcela jiné perspektivy. Již nejsi sám, máš zde někoho, s kým si můžeš povídat, sdílet, přemýšlet, radit se, radovat i předávat starosti. Je to jako proniknout do říše za zrcadlem, kam jsi vstoupil s tím, koho jsi neviděl, ale věděl jsi, že tam někde je! Snad proto je báječné umět sdílet onu radost z láskyplného vztahu i po letech, která přicházejí a odcházejí...

Rok se s rokem schází, my jsme bez nesnází!

Povzbudivá

Smích je nejlepší lékař. Úsměv pak nejúčinnější medicína. Aplikovaná po menších dávkách přináší velké pokroky. Moderní medicína tápe ve svých výzkumech a my obyčejní smrtelníci radíme, jak dál. Už generace našich babiček věděly, že dobrá mysl je polovinou zdraví. O druhou polovinu se musí zasloužit sám člověk tím, že se sám k sobě, k přírodě a svému okolí bude chovat s náležitou rozvahou. Nebude bezdečně používat škodlivých látek a hýčkat se k rozmazlení. Tvrdou fyzickou prací bude utužovat sebe i svou duši ke zdraví a pohodě. Jednoduchý recept vyzkoušený léty praxe obyčejných lidí, kteří věděli a ví, že soulad je podstatou všeho žití!

Žij jak máš, život je jen náš...