Směti, spáti, smáti, práti, tohle všechno děláme. Když nás hlava nechá běhat, potom už nic neznáme. Pobíháme, poskakujem, každou chvíli pikle kujem, každý malý okamžik je jak ostřý břit. Navečer se sami ptáme, copak z toho vůbec máme? Pročpak takhle pobíháme, když se potom sami neznáme. Od rána až do poledne, než se slunce z mraků zvedne, zkoušíme se probudit, přitom chceme věčný klid. Ten nás ovšem míjí, jako klubko zmijí. Tomu se vždy vyhýbáme, protože se rádi máme, protože jsme aktivní, v hlavě se nám jenom sní. Zítra bude lepší den, zítřek bude jenom sen. Potom volno nastane, klid si doma dodáme, k tomu velkou peřinu, ulehneme na zimu. Na jaře se probudíme, všechno dobré kolem sníme, potom budem zase hrát, zpívat, škádlit, spolu brát. Všechno zlé se promění za slunce a zatmění. Na jaře si povíme, že zima vždycky pomine, že nás bude zase hřát, láska, radost, náš životní řád. Všechno bude v pořádku, vytvoříme pohádku... A co bylo necháme, na budoucnost čekáme!
Očekávat, přát si, být, spolu životem si jít...
Žádné komentáře:
Okomentovat