Stojím na palubě rozjeté lodi, dívám se na ubývající mořské vlny a pomalu se ztrácející domy na obzoru. Stojím, dívám se a moje tělo se naklání z jedné strany na druhou. Loučím se s tím, co bylo a připravuji se na to, co bude. Ještě chvíli si snažím zachovat poznání sebe sama, abych se mohla dostat tam, kde sama sebe neznám a nepoznávám. Je to neskutečný pocit, vzdalovat se od míst, která tolik znamenají a přitom toužit po všem, co se mi otevírá. Být rozpolcena mezi dva světy, kde všechno znamená nic a nic může být vším. Uvědomovat si, že někde tam daleko jsou lidé, kteří nevědí o mé existenci a přesto ví, že mohu změnit jejich svět. Přemýšlení ve vzdouvajícím se moři vln je stoupáním do výšek a padáním do hlubin. Někde tam jsi, jsi ty sama, musíš se najít a věřit, že to nejlepší ze sebe jsi dala a svět Ti teď odpoví. Jen vyčkej, poslouchej, kolébej se a zůstaň pevně stát, ať se děje cokoliv...
Doufám a věřím, v žirafu s peřím!
Když se chce, všechno jde. Když se nechce, nejen, že to nejde, ještě ke všemu se to vleče a neuteče. Člověk se snaží brát všechny kousíčky života a dělá co může, aby to vypadalo. Postupně posouvá hranice jednotlivostí a tvoří plynulý obraz svého života. Vnímá protiklady, lásku i rovnováhu skutečností, které se dějí. Občas narazí na neskutečnost a váhá, jak se posunout dál. Nicméně ví, že se nemůže zastavit, že musí jít dál a nemá cesty zpět. Je totiž jasné, že to co se děje se děje a bude dít. To, co bylo nelze vrátit zpět a budoucnost je vlastně to, co přichází a prochází kolem nás. Je to něco, s čím musíme počítat a být na to náležitě připraveni. Vědět, že přijetí plynulosti vývoje nám dodá sílu jít dál...
Jdu a vím, že něco vymyslím!
Tak krásné a klidné ráno už dlouho nebylo. Sluníčko svítí jako o závod, my se nikam neženeme a společně si užíváme teplo, klid a zpívající přírodu kolem nás. Všecho je možné a nic není nenávratně pryč. Myšlenky jsou tam kde mají být a dostávají se do správných kolejí. Chvíle naprostého souznění a ticha. Jen ty a já, ostatní není důležité. Kulisy dokreslují zklidnění duše, které se postupně rozlévá tělem. Přání je pak jediné, kéž by to mohlo být zachováno napořád...
Nepospíchej, máme čas!
Každý máme svůj způsob dělání věcí. Jsme naučeni a připraveni dělat to, co je potřeba. Snažíme se vytvářet společný svět, aby byl krásným a dobrým místem k životu. Někdy nechápeme druhé a jindy oni nás, přesto se snažíme. Rozumět, chápat, vnímat, nekritizovat a být. S těmi, co máme rádi a pro ty, kteří to potřebují i chtějí. No a na tom přci záleží nejvíc. Nic si nezastírat a brát věci tak, jak jsou a jdou!
Vstříc novým zážitkům...
Chceme věřit zázrakům a rychlým řešením. Chceme mít jasno ve věcech, které nejsou jasné. Chceme být tím, nemůžeme a s tím, koho nemilujeme. Chceme dělat práci, která nám nepřísluší a chceme to hned. Někdy je naše chtění silnější než zdravý rozum a chtěné mimo dosah našich sil. Snad proto bychom měli mít stále co do činění s tím, co máme a nezabývat se tím, co bychom mohli mít. Ubíráme si tak sílu na každodenní aktivity a neužíváme si to, co aktuálně máme. Proto buďme rádi s tím, co máme a nechtějme víc, než můžeme chtít...
Lepší je žít, než něco stále chtít!
Statečně bojuji a držím hlavu nad vodou. Ještě není čas vzdávat se, protože jsem stále daleko od svého cíle. Čím je mi blíž, tím se zdá být daleko a člověk si říká, proč některé věci vlastně dělá a řeší, když to nemá za potřebí. Je to jako být v jednom kole, které se točí, my někam do rozjetého soukolí naskočíme a pak už jen nestačíme sledovat, jak se věcí kolem míhají. Ještě před chvikou tu byly jednotlivosti a teď už se slévají do jedné neskutečné šmouhy života. A tam někde v tom soukolí stojíme, díváme se, bojujeme, zvedáme hlavu a padáme únavou, abychom se posunuli zase o kousek blíž svému cíli. Ušpinění, unavení, zmoženi životem pak vklouzneme tam, kam chceme a kde je nám fajn...
Šmouhy nech, užij si mech!
Někdy se opravdu nedá předpovědět, jak jít dál. Nechat věci jen tak plynout kolem sebe a tvářit se, že jsou vyřešeny, není úplně běžné. Člověk si všímá toho, co se kolem děje, snaží se reagovat na skutečnosti, které jej potkávají a vchází do dění vždy, když má potřebu vejít. Někdy nás k tomu vede naše svědomí, jindy je to pocit nutnosti vyjádřit se a nakonec i určitá apatie je jistým způsobem reakce na podnět. Osobně jsem přesvědčena o tom, že se člověk snaží přistupovat k životním úkolům s nejlepším vědomím a svědomím. S uvědoměním si, že každý úkol je novým začátkem, který zoceluje a pomáhá najít odvahu jít dál. Čelit novým výzvám, stavět se aktuálním úkolům a pracovat na sobě samém. To je to nejpodstatnější, aby se z nás staly životně zdatné osoby. S pocitem jisté sebedůvěry, chápání vlastní podstaty a vědomí, že pokud chci, mám sílu věci měnit...
Posiluj odvahu, vydej se do svahu!
Porozumět žité zkušenosti člověka, umět odhadnout, v jaké fázi se nachází a co jej právě provází. Vidět a nahlížet pod pokličku rodinných vztahů a zkušeně odhadnout, jak se věci budou vyvíjet. Nastavit vhodný přístup k těm, kteří to potřebují a umění dostatečné vzdálenosti od problémů a pracovních úkolů. Všechno je jedno i druhé, navzájem se prolínají v životě věci, které umíme pochopit, umíme se s nimi vyrovat a umíme je dostatečně vyhodnotit. Pak jsou i takové okamžiky, které nechápeme, kroutíme nad nimi hlavou a s nevěřícím údivem žasneme, jak je tohle vůbec možné. Ať stojíme na jedné, či druhé straně, je důležité stát se vztyčenou hlavou, otevřeným srdcem a důvěrou, že špatné odezní, neutrální se rozprostře a dobré nás nakonec zaplaví...
Nechej se pohltit, neztrať života nit!
Tak nám začal další týden. Sekundy, minuty, hodiny se posunují a dny běží směrem k létu. Včerejší počasí ukázalo svou kouzelnou letní tvář a dneska už to vypadá opět letně. Těšíme se na teplo, sluníčko a pohodu, která se s létem v každém z nás rozprostře. Nemůžeme se dočkat dovolených, ke kterým se upínáme a vzhlížíme na volno. Už teď prostě víme, že polovina roku se blíží a naše aktivity musí na chvíli polevit, abychom se mohli připravit na další dny v roce. Ještě chvilku vydržíme a pak si odpočineme. To je plán, který se zdá být rozumný a podaří se nám jej naplnit...
Doufám, věřím, na dovolenou se těším!
Od rána v plném nasazení, i když dobře člověku není. Startovní čára je namalovaná, tak je potřeba se rychle dostat do tempa. Určitě není vhodné se nechat jen tak nést, ale aktivně se zapojit do krásného dne, který nás dneska čeká. Sluníčko svítí a teploty dosahují letních hodnot, proto je fajn nelenit a vytáhnout se brzy z postelí. Nachystat si všechno potřebné a vyrazit do přírody. Ta má kouzelné účinky na pocuchanou psychiku a dodává potřebnou energii do dalšího týdne. V přírodě člověk zapomene na všechno nepříjemné a připouští si jen kouzlo kolem proudícího světa. Děkuji za dnešní den a věřím, že takových bude ještě mnoho na cestách, které nás společně čekají!
Veď nás cesto, ať je nám pět či sto...
Vím, že něco je špatně, ale netuším, co. Chtěla bych mít kontrolu nad svým dnem, ale dnes to prostě nepůjde tak hladce. Budu muset ubrat na tempu a přidat na píli, jinak se k cíli nedostanu. Nemůžu a v tom je celý problém. Tíha, tlak a neskutečná únava se mi rozprostírá po celém těle. Nejsem schopna se pomalu ani zvednout, natož něco dělat. A pokud se dnes odhodlám, tak ono dělání mě vždycky přepere. Je silnější a má tedy i více chuti pustit se do díla. Dneska prostě nebudu závodit, protože vím, že by mi to nic nepřineslo a spíše bych si zavařila na dlouhodobější problém. Takže jdu odpočívat, což se taky někdy musí a vlastně i může...
Dovolím si spát, pak se zase budu smát!
Až se znovu dostanu do situace, jako je právě ta probíhající, kdo ví, zda budu reagovat stejně? Budu ustrašeně koukat na svět, nebo půjdu svému štěstí naproti? Budu schopna zvládat věci tak, jak je zvládám teď, nebo to půjde hůř? Budu tím, kým jsem, nebo budu úplně jiným člověkem? S ohledem na budoucnost nikdo nevíme, jaká bude. Minulost, tu máme za sebou a už ji nezněmíme. Současnost žijeme a tvoříme její součást. No a budoucnost? Tak to je právě otázka... Až zítra uvidíme, jaké to bude, ale to už nebude zítra, ale dnes a dnešek bude včerejškem. A tak stále dokola žijeme v očekávání toho, co bude a jak, přičemž jsme spojeni s tím, co máme a měli bychom vědět, že to je to nejpodstatnější. Ne zítra, ale dnes musíme žít a být!
Žij a sni, večer v klidu usni...
Těm, kteří jdou svou cestou nevadí nepohodlí a trocha nekomfortu. Většinou vyrazí na cestu, jdou. Kladou jednu nohu za druhou a stále kráčejí vstříc novým okamžikům, které přicházejí. Nečekají nic a vítají všechno, co jim cesta připraví. Občas se možná bojí a netuší, co je čeká za dalším rohem, ale přesto jdou tam, kam žádné stopy nevedou. Je to osud lidí s neklidem v duši, lidí, jejichž život by nebyl životem, pokud by nešli vstříc dalším výzvám a cestám, které se jim otevírají. Možná někdy touží po klidu a bezpeční domova, ale většinou zjistí, že cesty opět volají a nečekají. Proto vyrážejí vysoko do hor, daleko do travnatých stepí a plání, hluboko až k srdci džungle. Jdou a jediným možným životním cílem je cesta. Byť nikam nevede, přesto je někam dovede...
Najdi svou cestu, obleč si vestu!
Pohled andělských očí a víte, že tohle setkání bude osudové. Jen oči samy napoví mnohé, co by mohlo být a jak by se to mohlo odvíjet dál. Jediný pohled a člověk je lapen do sítí vztahů, které nikdy nekončí. Jako obrovský oceán se před námi rozvětvují, stoupají a padají. Rozprostírají svá křídla, jako pták nad nekonečnou krajinou. Jako orel brázdící oblohu či vrabčák poletující nad obilným polem. Tak nějak se pohybuje i naše srdce, které se zamilovalo. Do slunce, do přírody, do horských výšek, do cest, které nikde nekončí a hlavně do Tebe. Lapeni svými city bloudíme světem. Občas společně a občas i každý sám za sebe. S vědomím, že se máme a že jsme rádi, že se máme!
Buď rád, že můžeš mít někoho rád...
V životě člověka přijdou chvíle, kdy stojí na pomyslném rozcestí a volí, kterou cestou se vydat dál. Stojí, přemýšlí, ohlíží se za prožitými dny a přemítá, kam by chtěl či měl směřovat dál. Někdy přijdou tyto chvíle ve spojení s osobním životem, jindy ve spojení s prací. Ať tak či tak volba cesty není nikdy úplně jednoduchá. Ať si vzpomeneme na svůj přechod ke středoškolskému studiu či volbu následné profese, jednalo se o jistý druh nejistoty. Občas jsme věděli, mnohdy jsme tápali a nechali se vést zkušenějšími. Dnes však stojíme my sami opět na rozcestí. Jsme těmi zkušenými a život už nám ukázal, jak dokáže být přívětivý i zlomyslný. Přes drobné strázně, překážky, ale i obrovská osobní vítězství jsme se dostali až sem a je otázkou, zda chceme změnu, nebo budeme pokračovat v nastaveném kurzu dál. Půjdeme tak, jak všichni očekávájí, nebo se vydáme za hlasem svého srdce? To je naše volba, náš život a naše rozhodnutí. Tak ať je takové, jaké má být!
Rozhodnutí na spadnutí...
Vyšší pochopení a vědění je přáním mnoha lidí. Vědět, umět pochopit a aplikovat v praxi. Rozumět a rozumně používat slova, činy. Nadhled a potřebné plynutí věcí, které souvisí s pochopením i věděním. Chtěná schopnost, důležitá součást našeho života a přesto nedosažitelný cíl. Vědět znamená být a být znamená chápat. Chápat znamená rozumět a rozumět znamená vést. Když půjdeme do podstaty věcí pochopíme, nebo možná zjistíme, že naše chápání je nepochopeno. Tím se dostáváme do spirály vědění, které nikdy nekončí a nikdy neskončí. Jakmile nasedneme na tento vlak, čeká nás jen samé objevování, tápání, tázání a plynutí za výsledným cílem. Ten si volíme sami a jsme k němu vedení přes vědění...
Slibuji na svou čest, že se nechám životem vést!
Sluníčkové ráno nenechává nikoho na pochybách, že právě teď je ta správná chvíle vyrazit do přírody. Rychle se nasnídat, doplnit tekutiny a živiny, pak už jen nazout pořádné boty a můžeme vyrazit. Rosa na rašící trávě se třpytí a my se pomalučku dostáváme výš. Nejdříve přejdeme tajemný a zatím ztichlý Stokorcolý les, pak stoupáme výš. Mezi stromy je protahuje sluníčko a snaží se prosvítit až k nám. Někde kousek nad námi praskají větvičky a za chviličku zahlédneme poskakovat srnku. Tichá zelená trasa je plná skutečného štěstí. Nemusíme nic říkat, příroda to vyjadřuje za nás. A tak ve svornosti vystoupáme až nahoru, rozhlédneme se do krajiny a víme, že tohle jen a jen náš kousíček země. Jsme tady, nikde nikdo, jen zpěv ptáků doprovází naše kroky zpět. S postupujícím ránem si užíváme a sestupuje zpět do civilizace. S tím, že jsme právě prožili svůj kousek štěstí!
Souznění s přírodou, drží nás nad vodou...
Možná někdy přemýšlímne nad tím, jak se stát jiným. Jak být jiným člověkem, v jiném světě a s jinými podmínkami. Myšlenky, nápady a rady pro jiný život se nám hrnou do hlavy. Přemítáme, co by a jak by. Jak bychom byli lepšími přáteli, otevřenějšími rodiči, milujícími milenkami či nesoudícími učiteli. Pak se však vrátíme do života tady a teď. Vše nám doznívá v hlavě a s jistotou víme, že se opět vrátíme do stejných kolejí. Ono je totiž snadnější snít, přemítat a představovat si, než vykročit za změnou. Někdy je to ale potřeba a snad budeme přesně vědět, kdy se pustit lana a vykročit do nejistoty. Ke změně, k lepšímu já a kouzelnějším zítřkům...
Zvěžuji, svět si v barvách maluji!
Sluníčko svítí a já doufám, že zůstane na obloze i během víkendu. Přes týden jsme si ho moc neužili a tak by bylo fajn načerpat energii během volných dnů. Není potřeba, aby bylo slunce pořád, ale troška by ho přijít mohla. V průběhu víkendu by nám to dodalo potřebnou energii pro následující týden, který zase bude v plné palbě. Tak uvidíme, zda se naše přání vyplní a my si společně užijeme klidné, pohodové a sluníčkové dny. Proběhneme se po zahradě, vyvenčíme našeho králikopsa, upravíme zahradku a plní nové energie se v neděli vrátíme do civilizace. Bude to moc fajn a možná přijde na scénu i něco neočekávaného, tak se necháme překvapit!
Potěšení, nad to není...
Člověk si takhle chodí po světě a říká si, co by měl, chtěl, mohl, směl. Někdy se osmělí a míří výš, jindy jen tak kouká kolem sebe a ví, že tohle mu stačí. Je to většinou dáno vnitřním naladěním a faktory, které nás dělají člověkem. Někdo nedokáže být bez své role a jiný zase nechce o žádné roli ani slyšet. Je to svět a společnost, které nás vidí někde, kde bychom podle svého věku, vzdělání, zázemí, financí či postavení měli být. My sami se však můžeme cítit úplně někým jiným a někde jinde. Občas stojí za to zastavit se a upřímně si odpovědět na otázku, kdo jsem? Kam jdu? A jdu správným směrem? Sama odpověď nás může překvapit a ukázat, jak jsme si jistí, nebo jak moc jsme se mýlili... I když mýliti se je lidské, přemýšlej nad tím a nenechávej jen tak věci jít. Jde o tvůj život a tvoji duši!
Někomu sluší, někomu jde k duši...
Nevím, váhám, přešlapuji. Odhodlat se k zásadnímu rozhodnutí je někdy tím nejhorším, co musím udělat. Krok do neznáma, které je jasné, je tím nejhorším, co mě čeká. Vím, že musím udělat změnu a vím, že změna je nutná. Jak ale přesvědčit sebe sama i své okolí, aby mě vnímalo nejen v roli, kterou právě zastávám, ale vidělo mě i v rolích ostatních. Už dost na tom, že musím bojovat se sebou samou, ještě abych byla dost silná na boj s okolím. Vím, v čem jsem silná a v čem se nachází můj talent i dar. Teď o tom ještě přesvědčit ty správné lidičky. Aby mi dali šanci a dovolili mi dělat to, co bych chtěl a mohla dělat. Kousíček po kousíčku a dílo bude dokonáno...
Výzev se nebojím, sama sebe zapojím!
Volný den mi přijde k duhu. Nemusím se honit od samého probuzení a mohu zpomalit. Vím, že mě čeká hodně radostí a nějaké ty povinnosti, ale dneska prostě a jednoduše můžu a nemusím. V tom je dnešní pondělí kouzelné. Občas je totiž fajn vystoupit z koloběhu každodennosti a nechat se unášet tím, co se zrovna naskytne. To mám dneska v plánu a plán měnit nebudu. I když asi budu muset někde přidat a jinde ubrat, budu to dělat jen tak, jak mě zrovna napadne a jak se mi to bude hodit. Až se mi nebude chtít, tak přestanu. Až budu mít chuť dělat něco jiného, tak to půjdu dělat. Dneska je to jen o mě, o tom, co mě napadne a co se mi bude zdát fajn...
Měj se krásně a užij si hvězdy jasné!
Stydlíni a introverti to mají v dnešní světě obtížné. Společnost se řítí kupředu a nedává šanci rozvíjet to, co bychom měli. Klade vysoké nároky na každého a ponouká nás rozvíjet silné stránky naší osobnosti. Já jsem však přesvědčena, že si musím také plně uvědomovat své slabé stránky, abych na nich mohla pracovat. Ty jsou totiž mojí nejdůležitější součástí a když je budu opomíjet, stane se ze mě sice úžasný specialista na komunikaci, ale v životě budu ignorant. Budu k lidem přistupovat pouze ze svého pohledu a nebudu chtít slyšet jiný názor. Jen ten můj bude správný, jedinečný a unikátní. Protože společnost chce silné lidi, slabší sice vezme v potaz, ale... A já říkám, podejme ruku slabším, naučme je pracovat s tím, co mají a oni rozkvetou do podoby, o které se nám ani nezdá. A to by přeci měl být náš cíl, učitelů, lektorů, školitelů. Je to těžká cesta, ale vyplatí se!
Slabším pomáhej, dobrou vůli měj...
Nejsem žádný lumen a přesto vím, že některé věci je nutné znát. Mít všeobecný přehled se dnes tolik nenosí a latiníci už také pomalu vymírají. I tak jsem přesvědčena, že by člověk měl v krátkosti umět vysvětlit podstatu základních principů, které svět dělají světem. Jen tak totiž dokáže pochopit své místo na tomto světě a je schopen pracovat i fungovat tak, jak je to pro něj i pro společnost nejlepší. Také skutečnost, která se dneska nenosí, ale přeci jen nežijeme ve světě bez lidí, ale jsme součástí většího celku. Měli bychom tak umět chápat jeho souvislosti, umět se zařadit a uplatnit sebe sama, ale i něco vyššího, co nás přesahuje a co nám dodává chuť jít dál. Ať už je to čtení, úklid, zahrádka či studium. Každý přeci umíme říct, co je pro nás samotné důležité a v čem je naše síla.
Kde je síla, tam je i víla...
Sluníčko se dnes rozhodlo zpříjemnit nám den. Od rána se snaží prosvětlit každý koutek našeho dne a nenechává nic náhodě. Prozařuje, osvětluje a září s plnou intenzitou. My se vystavujeme slunečním paprskům a odhazujeme horní slupky, aby se teplo dostalo až k nám. Na sluníčku je krásně, kouzelně a vitalita tak proudí přímo do našeho srdce. Pracovní povinnosti zvládneme celkem rychle a nastartujeme své radostné odpoledne. Plné klidu a času stráveného nad knihou i rozjímaním. Tak sluníčko sviť, at je nám stále tak dobře, jako dnes...
Světlo venku, světlo uvnitř!
Ráda si povídám s lidmi, které mám ráda. Ještě raději však mlčím a svým mlčením poznávám svět i lidičky v něm. Někdy mám potřebu se vyjádřit, nezamlčet svůj pohled na věc a zjistit, jak to mají ostatní. V takových případech tak vždycky zjistím, že milovat lidi a být s nimi v souladu, je velmi složitý úkol, který jsme si dali. Vím, že nelze vyjít s každým, porozumět všemu a chápat cokoliv je před nás postaveno. Umět se přizpůsobit, vnímat, co druhý říká a naslouchat jeho slovům, by ovšem mělo být součástí našeho života. Nelze upřednostňovat pouze svůj pohled, své názory a myšlenky, aniž bychom se snažili uchopit slova druhých. I ta mají svou váhu, měla by být brána na zřetel a měli bychom s nimi počítat. Jen tak totiž dokážeme pochopit i sami sebe, v různých podmínkách a s různým nastavením...
Vnímej lidi, poslouchej, co vidí!
Jsou chvíle, kdy váháme, zda vyslovit slova, která máme na jazyku. Známe také chvíle, kdy ani moc nepřemýšlíme a rovnou sdělujeme. Mluvíme jeden na druhého, sdělujeme si základní věci a pravdy zůstávají skryté. Mluvíme k sobě samým, vedeme dlouhý dialog se svým nitrem a očekáváme, jaká bude odpověď. Komunikujeme, hovoříme, přemýšlíme a sdílíme obrovský proud informací, která se nám prolínají do skutečných sdělení. Necháváme na sebe působit harmonii srdce, které posiluje a dodává potřebnou jistotu pro celé tělo. Jen společná cesta srdce a rozumu je cestou radosti, štěstí a lidské spokojenosti. Tak si ji užívejme a svěřme své srdce rozumu a rozum srdci...
Z rozumu zrozena, srdcem podpořena!
