Pomíjivá

Člověk se pomalu plouží světem,
těší se, raduje, že už bude květen,
jaro a květiny, odplaví únavu,
to si pak dáme své ruce za hlavu.

Vydechnem, protáhnem,
ruku svou natáhnem,
půjdeme za koncem,
půjdeme za láskou,
půjdeme do kopce,
půjdeme bez konce.

Toulání nabízí lákavé poklady,
tu střípek skleněný,
tu milé pohledy.

Putovat krajinou,
střídat ji za jinou,
zjistíme konečně,
že nebe je konečné.

Že barvy mění se,
že slunce zachází,
přesto se člověk tu
po zemi prochází...

Pátrá a shání se,
po lásce,
po kráse,
po lidském vědění,
po kráse toužení.

Ve chvíli poslední,
zvonky se rozezní,
čas se pak rozplyne,
všechno tu pomine.

Zůstanou vzpomínky,
zůstane poznání,
že blízkého člověka
k nám něco dohání.

Není to potřeba,
není to požitek,
je to i laskavost
a lidský prožitek.

Co jednou pomine,
v hlavě se usadí.
Odtud pak krásu svou,
kdykoliv naladí...

Pomíjivost myšlenky a konečnost poznání všem dobrým lidem!

Prospěšná

Žijeme život plný spěchu a velkých slov. Ani si neuvědomujeme mnohé činy, které nás provází. Soudíme, mluvíme, dumáme a ztrácíme čas milovat svět kolem sebe. Zaujímáme postoje ke skutečnostem, věříme prázdým prohlášením, nehledáme pravou podstatu a lásku všeho bytí. Život běží, naše názory se proměňují a na sklonku života zjistíme, že dozrát není jen zestárnout, ale i nabýt nadhledu. Optimismu, pozitivního posuzování věcí a jisté míry prospěšnosti. Díky ní je člověk klidnějším, vnímavějším a také otevřenějším čelit negativním skutečnostem, které přochází. Každá věc má totiž svůj rub a líc. A je jen na nás, kterou stranu si zvolíme. Zda půjdeme životem jako bručouni, kteří vše posuzují z té negativní stránky. Nebo budeme věčnými optimisty, věřícími v lepší a krásnější svět. I samotný pohled rozhoduje a umožňuje ovlivňovat sebe, svět kolem nás i životní nálady.

Blahodárné zahřívání a optimismus bez váhání všem!

Toužebná

Sny, přání, touhy a odvaha na jejich realizaci je stálou přítomností. Člověk je tvorem neustále toužícím, jdoucím za svými sny. Žene se stále za něčím novým, lepším, výkonnějším, barevnějším, levnějším a chytřejším. Já se ptám, kde zůstal zdravý růzum a zlatá střední cesta? Je možné neustále něco žádat a nic nedávat? Je možné být stále lepším a přitom neztrácet jinde? Mnohdy je touha spojená s vlastnictvím a hmotnými statky. Zjistíme, že máme po čem jsme toužili a přesto nejsme spokojení. Štěstí není o vlastnění, je o vnitřním dobrém pocitu a radosti, poskládané z mnoha drobných dílků. Úsměvů, pohlazení, slov a vzájemnosti. Spojení s duchovním rozměrem je větším přínosem, než návaznost na hmotné statky. Toužit je krásné, chtít je dobré, vlastnit je svazující a hromadit je nic neříkající. Zkusme své touhy podřídit vyšším cílům a radostem, oprostíme se tak od otroctví hmoty. Nic nepřináší, spíše tíží a svazuje ducha v jeho rozletu. Roztáhnout křídla, dát očím přirozený lesk a neztratit sebe sama v záplavě nástrah a věcných lákadel. Tužme svá těla, aby chtěla i měla, ale vždy v rovnováze ducha a hmoty!

Touhy a přání, nic jim nebrání... snad jen lidské zrání...

Jarní Velikonoce

Nejkrásnější svátky v roce jsou tu opět po roce. Jaro se dobývá do našich životů a příroda se pomalu probouzí. Je to jako by se probouzelo i něco v nás, co jsme nechali v zimních měsících spát. Něco krásného, milého, voňavého, s huňatým čumáčkem a vonící právě rozkvetlými květy. Kluci kolem pobíhají, naháněji holky a snaží se jim rozprodit krev. Studená voda teče proudem a všude je cítit to, co už dlouho ne. Energie, nadšení a znovuzrození, které potřebujeme k očištění těla i duše. Nechejme si zdát svůj krásný sen a proměňme jej v plnost jen...

Jaro plné radosti a štěstí každému novému životu!

Krtincová

Velké hromádky hlíny postupně objevují svou důstojnost. Zahrada je plná drobných kopečků a některé se třpytí pravou novotou. Krtek se snažil a procházel organizovaně sem i tam. Všude kam oko dohlédne je hromádka. Inu krtek je malý pán, ale velký pracovník. Nepodcenil nic v zimní přípravě, nachystal si síly, prospal část dnů a jeho síla je teď plně vidět. Kolečka se vrší, lopata běhá sem i tam a zahrádka se hnědá krásně prokypřenou zeminou. Příroda je zde na dosah a sluníčko zahání všechny minulé chmury. Skřivánek zpívá, vítr sem klidně nese poselství jara dál. Země vydává svou typickou vůni a krtek stále hrabe. Pořád, zlořád...

Krtinec ke krtkovi a veselost k jaru!

Bílá

Sobota se třpytí svou volností. Já si tu sedím a rozjímám. Běžné pracovní pvinnosti jdou stranou, energie, síla i chuť jsou na minimální hranici. Zkušenost velí nechat problémy odplavat a myslet na něco příjemného. Huňatý králičí kožíšek, drobné kapičky deště, sluneční paprsky a dobré jídlo. Nálada se vylepší, černé mraky odplují a v duši zůstane jen klid a očištěná mysl. Na nic nemyslící, vše objímající a hlavně čekající nutnýc změn. A ty přijdou, nastanou a odezní, tak jako vždy vše, co život přinesl!

Bílý den, bez mráčků jen...

Vyčerpaná

Na pokraji sil, zvládáme své povinnosti a s příchodem volna zjišťujeme, že nedokážeme ani zvednout ruku. Necháváme se pohlcovat problémy a starostmi, které jsou všude kolem nás. Nedokážeme zastavit čas, který neuprostně běží. Sedíme s odkrytou hlavou a tisíce myšlenek proudí sem i tam. Co udělat, aby energie přicházela stejně rychle, jako odchází? Jak účinněji pracovat a nebýt stále na pokraji úžlabiny? Nelze stanovit jeden přístup, či možný pohled. Přesto doufáme, že nám se podaří vniknout do tajů poznání tak daleko, abychom pochopili. Abychom poznali a abychom věděli. Vyčerpní není jen důkazem naprosté neochoty jít dál, ale i důkazem, že člověk je jen hromadou nervů, svalů, konečné energie i poznání. Jak hluboké i široké obzory se otevřou, je jen a jen na něm. Snad proto zkusme být tím, čím chceme i můžeme..

Hluboké pochopení a drobné trápení, bez nadšení!

Nezastavit se!

Neprodlévat dny ani minuty, neustrnout a jít stále vpřed. Vytrvale hledět na svůj cíl a stále mít na paměti neutuchající touhu, k jeho dosažení. Vytrvalost, pravidelnost, oddanost i nasazení patří mezi zásadní hodnoty člověka, který se rozhodl dojít svému životnímu cíli. Ať je cíl v oblasti duchovní, nebo světské, je víc než důležité si opakovat. Co je můj cíl, kam vedou mé cesty, kdy a jak pracovat. Proč se nezastavit a s jakým výsledkem se spokojit. Jen s tím, který si vytýčíme a kterému se plně oddáme. Cesta nevede vždy rozkvetlou zahradou, ale mnohdy trnitými i hlubokými údolími. Přes hory, přes doly a cíl není za nejbližším vrcholkem. Je tam, kam jej umístíme a jen my pak sami víme, co mu musíme, chceme, můžeme a dokážeme obětovat. Jednou málo, jedno víc, jednou všechno, jindy nic. Každý den je od toho, aby člověk fungoval, pracoval, miloval i maloval. Jen tak splní své sny a naplní předsevzaté životní cíle...

Člověk vydrží vše, pokud je jeho cíl jasný!

Trabantí

Auto drendí silnicí a motorka ho dohání. Nic neobvyklého, pokud silnice nevede australskou pustinou a motorka není veterán, který již něco pamatuje. Jeden zajímavý pohled do krajiny střídá druhý, sluníčko zapadá a vše se ukládá ke spánku. S ním i naši cestovatelé, dobrodruzi, kteří vyrazili na dlouhou cestu. Cestu, která je zvláštní, odhodlaná, plná nástrah i nebezpečná. Cestovatelům to ovšem nevadí, jsou zvyklí na nepohodlí a adrenalin, který stoupá vždy, když narazí na překážku. Ale v rámci hesla přes překážky ke hvězdám se dostávají dál a dál. Do posledního dechu i energie stoupají, klesají, padají a zvedají sebe i své stroje. I přestože se zdá, že cesta je bez konce, i ona jednou končí. Triumfálně, vesele a s příslibem dalších možných dobrodružství!

S dechem i bez překážky překonej, pak budeš nej...

Vlnění

Elektromagnetické vlny proudí mým tělem. Nervová vlákna pracují a ukazují, kde jsou jejich chybičky a mezery. Čas pomalu běží a já nedutám. Jen pozoruji rychle se zvyšující účinek vlnek a čekám na mravenčení. Zatím přichází pouze zobáček, který klová, píchá a rozrušuje. Drobní pomocníčci ne a ne přiběhnout. Co to znamená, kam mizí cestičky vln, které proudí mým tělem? Ztrácí se drobnosti, vyvstanou otázky. Odpoví vlnění, zachytí měření? Netuším, nevnímám, mravence vyhlížím. Určitě dorazí, bolesti porazí. Vyzdraví, pozdraví, sluníčko naladí. Jen teď to vydržet, hlavu svou udržet. Myšlenky rozproudit, do lesa zabloudit. Zdraví je přednější, nad statky vezdejší. Snad proto zpomalím a tu mravenečky ucítím. Přesi jen přišli a nervičky pracují. Já pak hned prchnu do lesa, do polí...

Vlnění bez brnění!

Rozmlouvací

Stovky otázek, tisíce problémů, jen odpovědí je tak málo. Někdy přichází hned, jindy je nutné nechat dozrát situaci. Čas je většinou proti a čekání na odpověď není. Je důležité držet krok a prsty na tepu doby. Ten, kdo vydrží, bude ohodnocen malým, bezvýznamným bodem. Posune se o milimetr v poznání a zjistí, že je tady další otázka. Ještě zapeklitější a složitější. Se vším provázána a přesto tak složitá. Sama otázka si tu sedí, čeká a my běžíme za odpovědí. Hledáme, listujeme, klikáme a výsledek stále uniká. A čas? Ten si běží, nevšímá si našeho úsilí a jde si za svým. Bláhový, sám sebe nedohoní a my jej jistě porazíme. Jakmile bude odpověď, bude i výsledek. Sice v koloběhu věci jen drobná tečka rozmluv, rozhovorů a dialogů. Přesto tečka, bod i místečko rozřešení a možná i rozhřešení.

Mlčenlivostí a skromou rozmluvou k důvěře i poznání!

Nevědomá

Uzavření do sebe, nechuť dívat se ven a pocit prázdnoty. Těžko uvěřitelné skutečnosti a lehce zapamatovatelná fakta. Vědomí pracuje na plné obrátky, i když by se raději včlenilo do nicoty. Problémům a starostem neunikne. Většina přebíjí menšinu a slabí podléhají silným. Základním požadavkem doby je dostat se člověku pod kůži, opanovat jeho myšlenky a pak tahat za nitky. Rozhoduj se tak, jak chceme všichni. Dělej jen to, co se žádá pro většinu. Individualita je hloupý přežitek doby. Nevědomý si neuvědomí, jaká manipulace se na něj valí. Nezaujatý pak vidí, upozorňuje a zvedá prst. Dej pozor, nespal se! Ale co platno, nevědomý protne své poznání až při samotném zklamání, které pak bolí mnohem víc. Odkloní se, uzavře do svého světa, nekomunikuje a hojí si utržené rány. Ty bolí víc, než sama tělesná zranění. Tělo se uzdraví, ale duše už zůstane navždy poznamenána. Zradou, nedůvěrou a prázdnotou míst, která dosud byla plná smíchu, štěbetání a milé vzájemnosti. I to se stává, je to součást života a jen víra v lepší, v dobro a uzdravení, poskytne nevědomému základ k dalšímu nadechnutí. Kdy k tomu dojde? Nevíme, ale jedno je jisté, už nebude nevědomý a hluchý k signálům svého okolí. Oheň je dobrý sluha, ale špatný pán!

Vědomí bez nevědomí všem dobrým lidem...

Nejdůležitější

Hlava plná vzpomínek, přání a drobných pozastavení. Cesta je dlouhá a život ještě delší. Jaký směr zvolit, abychom se dostali k nejpodstatnějším prvkům života? Co jím je? Láska, radost, mateřství, rodina, pocity, dobro, ušlechtilost, samaritánství... Pro každého něco jiného a přesto se musíme umět shodnout na jediném. Nelze běhat od bodu k bodu a nevidět cíl. Zoufalé kroky pak mohou způsobit více škody, než užitku. Snad proto je dobré vědět, kam jít, s kým být a pro co žít. Ať už je to důležité, či méně vznešené, je to směr, je to cesta, je to náš cíl. Neváhejme se tedy vydat tam, kde se blýská zářivé světýlko našich konečných míst. A dbejme, aby naše kroky nezpůsobovaly příliš bolesti, ale rozdávaly radost, smích a dobrou náladu. Jen tak i my budeme procházet světem s pocity, které si zasloužíme!

Důležité věci a nejdůležitejší poznání, bez zklamání...

Rozmluvová

Slova letí z úst, střídají jedno druhé. Přemýšlet není dovoleno a všechno musí jít jak na drátkách. Otázka nahrazuje druhou a každičká reakce je zaznamenána. Pouhé hnutí mysli, posun i zaváhání. Nic jednoduchého pro ostřílené borce, natož pak pro začátečníky. A k tomu všemu stačila jedná drobná akce, jakých se pořádají tucty, dobrá myšlenka, skvělá propagace a několik nadšenců, ochotných číst. Každodenní dovednost a přesto um mistrů. Slovem lze hladit, ranit, strašit i hladit. Slovo má sílu turbového motoru a nelze jej zkrotit ani tisíci koni. Slovo je vyřčeným ortelem a prvotní myšlenkou. Je tím, čím má být a čím chceme, aby bylo. Je tady, je pro každého a nestačí pojmout zdaleka vše. Nebát se, sebrat odvahu a vyrazit, jen tak je možné dojít plnosti, pestrosti a barevnosti. Plnými doušky, otevřenými oušky, s milovanými slovíčky...

Slovíčko ke slovíčku a báseň máš za chviličku!

Čítanková

V poklusu a bez zastávky,
bežím, skáču, přes rukávky.
Lišku vidím, kávu piju,
to si dneska krásně žiju.

Sluníčko a dobrá kniha,
z parku na mě mile číhá.
Slova běží, volně plynou,
v moři zvuků nezahynou.

Sílí, kvílí, ke světu cílí,
to všechno naší pílí.
Vezmi knihu do parku,
neboj se, ty kašpárku.

Číst je přece krásná věc,
sílí tělo, mozek přec!
Sílí duch i duše tvá,
vezmi tedy slova svá,
vezmi si je na procházku,
vezmi si je na provázku.

Budem tady potom stát,
číst si, hrát si, radost.
To je přece cílem čtení,
aby každý viděl, že na tom nic není.

Slova plynou, příběh jde
a my víme, kam a kde!
A my známe výsledek,
dobré četby následek.

Jedna touha plodí druhou,
proto putujeme za tou duhou.
Barvou, snem i srdíčkem,
proto pořád rádi čtem!

Čtením z nezávislost i pro radost...

Trčivá

Vlasy trčí jako dráty a ozubená kolečka se otáčejí. Jedno zapadá do druhého a všechno se vesele usmívá. Nevědět, že je dneska pracovní den, ráda bych si pomyslela svou. Chvíli klidnou, chvíli přemýšlivou, rozhodně však trčící. Voda, hřebe, lak ani tužidlo nepomáhají. Tak tady už zbývá jen kladívko a majzlík. Uděřit do správné struny a ta se rozezní celým okolím. Hudbou, smíchem, radostným pokřikem, už je to pryč a zbývá už jen jeden den! To už krásně vydržím, zapojím všechny své síly a odolám pokušení ze samoty. Jí se nebojím, nikam nespěchám a práci si vždycky najdu. Jestli tady, nebo tam, kdo ví. Jisté je, že dvě zdravé ruce mám, do krku mi neprší a trčící vlasy nevadí. S těmi se vyrovnám, co proto jim dám a zvítězím. Jiná varianta není a jen cesta vpřed někam vede.

Trčivé a drtivé, spolu jsou mazlivé!

Dumací

Jak to bude, kam to spěje? Za oknem se chumelí a já bych se raději zachumlala do postele. S dobrou knihou, s voňavým čajem a pocitem všeho, co kolem proudí. Vím, že musím vydržet i tehdy, když už nemůžu. Je to jen v hlavě, kterou je potřeba neustále přesvědčovat o opaku. Až to opravdu nepůjde, poznáme to všichni. Nebude to jen vizuální záležitost, ale předpokládám plnou absenci čehokoliv, co se aktivitě vůbec podobá. Nad tím nechci ani přemýšlet a raději se zaměřím na to, co ještě mohu a co smím. Nebo o čem sním, ideálně co sním! Jen tak přežiju další den plný krásných zmatků a veselých přesunů, které se na mě valí ze všech stran. A že může být i hůř, tak to vím a vůbec se toho nebojím. Čím větší strach, tím větší nervy a to mi za to nestojí. Tak se mějte vy všichni a věřte, že život půjde dál i když my bychom si přáli, aby chvíli stál...

Dumejte a přemýšlejte, na hlavu si nesahejte!

Vlčí

Babička už v okně číhá,
venku mlsně vlk se dívá.
Pohádka už začíná,
půjdem raději do kina?

Děsuplné zuby cení,
na tom hezkého nic není.
Bubáci a strašidla,
lezou nám už do jídla.

Kdo to viděl,
kdo to slyšel,
že v pohádkách není svízel?

Dobro, pravda zápolí,
všechny léčky zahojí,
všechno zlo je poraženo,
krása, láska nastaveno.

Pohádky jsou ideou,
jak jít rovně za duhou.
Pohádky jsou pro všechny,
co mají rádi princezny.

Pohádky a s nimi Pú,
jdou nám krásně na ruku,
vysvětlují, bojují,
ruce spolu spojují.

Pojďme snít
a pojďme hrát,
číst si,
bát se,
milovat...

Vlčí den, bez zloby jen!

Závodník

Jede Jaba závodník,
není žádný podvodník.
Fičí si to z kopečka,
nikde žádná kolečka.

Pod svahem to tetelí,
sníh se z nebe chumelí.
Mamka s taťkou,
Punťa taky,
pozorují černé mraky.

Pozorují, skandují,
hlasivky si mordují.
Jedem, jedem, frčíme,
trať do kapsy strčíme.

Jedna jízda střídá druhou,
pojedu až za tou duhou.
Pojedu až do cíle,
kde se minou dvě míle.

Kde se potkám se žábákem,
možní taky i s myšákem.
Ježek ztratí bodlinu
a já už jsem zas v klidu.

Závod byl až na vrcholek,
co to dělá, ten náš pacholek?
Sedí, kouká,
něco brouká,
že tu fouká,
že už kouká.

My už radši pojedem,
ať za světla dojedem.
Zítra zase budem spolu,
i když nesjedeme horu.

Zítra už zas bude klid,
doma Tě zas budem mít....

Závodnický den bez slziček jen!

Příznačné

Hledání specifických prvků, jejich analyzování a přiblížení v obecné rovině. To je jednou ze základních charakteristik zvláštností. Něco zvláštního je samo o sobě natolik výjimečné, že to přitahuje pozornost. Viditelné je na očích a každý si všimne odlišnosti. Jsou ovšem i specifičnosti, neviditelné pouhým okem. Ty potom způsobují mnohem větší rozpaky, případně rozbroje. Jak se zachovat a co je správný postup? Nevšímat si, přehlížet, jednat jakoby nic? To je vždycky otázka, kterou řešíme. Je proto příznačné, že mnozí z nás se nedokáží zachovat nijak. Nechávají proudit kolem sebe zvlášnosti, výjimečnosti i osobitosti. Tolik škody a prázdných míst, otevřených náručí, bez láskyplného obětí. Tolik prázdných míst, která mohou být naplněna širokou láskou a obrovským srdcem. Stačí se jen dívat, být vnímavý, otevřený a připravený. Vnímat, chápat, brát, dávat, vzájemně laskat, žít...

Život se zvláštností i krásou pro každého!

Stresovaná

Málo tomu, že sama pociťuji velké napětí. Ještě mám kolem sebe řadu těch, kteří toto napětí stupňují. Ráno jako každé jiné a přesto cítím vnitřní neklid. Zatím se to dá zvládnout, ale s postupujícím časem očekávám i postupující hladinu stresu. I když mi hlava říká, že jsem tomu dala hodně, že jsem se přeci snažila pochopit souvislosti. A hlavně, že jsme jenom kurz, kterým se snažíme zvýšit naše osobní kredity. Přesto všechno jsem vnitřně nervózní a napnutá. Tento čas před, by měl být vymazán a mělo by ideálně zůstat jen to, co přímo souvisí s výkonem. Sám pocit stresu je stresující a přinese člověku do hlavy mnohé otázky, bez odpovědí... Snad proto mám jedno velké přání, ať už je to dnes za mnou! Držím si palce a věřím, že to dobře dopadne!

Stres bez stresování a velké myšlenky všem...

Poklusová

V pohybu a v poklusu,
už jsem zase v mínusu.
Minuty se snažím dohnat,
nemám ovšem vůbec odhad.

Co je dneska, co je teď,
pozor už se blíží zeď.
Informace vstřebávám,
k tomu kávu nasávám.

Jak to všechno dopadne?
To je přece záhadné.
Není zkouška bez učení,
stres už na mě zuby cení.

Já však klid si zachovám,
klidnou hlavu uchovám.
Snad se něco uložilo,
aby se to vybavilo,
aby se to napsalo,
a zkoušku to zdolalo!

Poklusem vpřed a hlavu vzhůru...

Zajímavá

Průzračná obloha se dívá. Já tu sedím zahalená a pozoruji venkovní ruch. Dospěláci s pracovními taškami vyrážející za výdělkem. Děti pomalu se ploužící do školy. Přerostlé děti vláčející svou bárku za dalším dobrodružstvím. Dnes nejsem součástí této podívané. Dnes sedím tady v teple domova a jen pozoruji, vnímám a užívám se klidného rána. Čeká mě den plný zajímavých okamžiků a nepřeberného dobrodružství. Den rozuzlení záhady sněhuláka i opakování znevýhodnění a postižení. Zajímavá kombinace faktorů a informací. Které v tuto chvíli jen předpokládám. Těším se jako malá holka a vím, že večer budu unavená. Přesto, kdo by nebral den takový, jaký je? Je, nelze se tedy divit, že se těším na ono úžasné denní dobrodružství. Za poznáním, za věděním, za radostí i vzkvétáním...

Časosběrný den, s poznáním jen!

Křehce tajemná...

Žena, úžasné stvoření, plné síly, lidskosti, starosti a opory. Žena, dívka, babička, maminka či děvčátko. Všude je cítit ženská esence, síla i přitažlivost. Síla ženskosti, přitažlivosti, víry a duchovna dnes hraje prim. Každá žena je vyjímečná, dnes však o to víc. Nezáleží na tom, že právě dnes je nám věnován den, který byměl být jen náš. Mnohem více záleží na faktu, že dokážeme v sobě udržovat oheň víry, duchovnosti, krásy a ženskosti. Ta je pak viditelná všude tam, kde se sejde kolektiv stejně naladěných ženských duší, připravených pomáhat, pracovat i radovat se ze společných kroků. Ženy, buďme úchvatné, odhalujme svou tajemnou ženskou duši nejen jeden den v roce. Odkládejme drsné slupky a staňme se tím, čím touží naše duše být. Vším i tím, s kým, to jen já vím...

Za tajemstvím ženské duše, v tiché předtuše poznání!

Tatáž

Opuštěná duše sedí v koutě a přemítá. Jaký bude den, jaký bude týden. Co udělá, aby nebyl tak sama. Být sám je krásné, pokud jste se pro to rozhodli. Být sám, protože je to dané, je velmi stresující. Jsem sám, chci být s někým. Jsem sám a chci přemýšlet. Jsem sám, protože si to myslím. Jsem sám, protože jsem si to vybral. Jsem sám, protože se to ode mě očekává. Jsem sám, protože tu nikdo další není. Být sám je zvláštní, pokud jsme zvyklí na činorodost a neustálý ruch. Je podivné sedět v tichém bytě a pozorovat věci, které ožívají svými příběhy. Plné radostí, vůní léta, těžkého stoupání a těžšího klesání. Podivná změť se myšlenek prohlubuje samotu. Nohy běhají, duše volá po spřízněných. Samotná samota je sama a čeká na koho vloží své opuštěné myšlenky. Mé už nedostane, ty jsou tam, kde mají být a s těmi, s kterými mohu žít. Tatáž místnost, tytéž myšlenky a přesto jiné. Zvítězil dravý rozum a pracovní tempo, vedoucí k dalším smysluplným výkonům...

Myšlenky bez konce a odvahu bez strachu ze zapomnění!

Psíková

Krásné oči, němá tvář, srst k pomazlení. Tvorečkové, přicházející na svět pro potěchu nás lidí. My se je snažíme vést, živit a zahrnovat láskou. Oni nám to pak ve chvílích starostí a nepohody vracejí. Jistě, přijít domů po vyčerpávajícím dni v práci a zjistit, že všechno je rozkousáno, není úplně ideální. Ještě když váš miláček vzorně leží v pelíšku, odpočívá a dělá, že jeho se to netýká. To ne já, to tady byl někdo jiný, kdo udělal ten nepořádek. Řekne te si, inu, co se dá dělat. Půjdu, uklidím to a bude to zase dobré. Jindy přijdete zvesela a čumák se tváří, že jej nic nebaví, nebaví se ani s vámi a ven, tedy rozhodně nepůjde. A tak to jde den za dnem, společně strávené dny jsou plné respektu, lásky a vzájemnosti, kterou ani smrt nerozdělí. Jediné tedy zůstává, kdy už si tedy i my pořídíme našeho chlupatého mazlíčka? Hlava je připravena, pelíšek koupíme, lásky máme dost, tak co nám brání? A slovo až, dnes neberu!

Psíček sem a psíček tam, to jsem ráda, že Tě mám...

Jdoucí

Svěží, ztěží, život běží. Mít se rádi, kamarádi. Hesla hledám, oči zvedám. Hlava trpí, tělo úpí. Proč se bránit světlu, teplu. V únoru je jako v lednu. Dneska nemám tady stání. Chtěla bych to co není k mání. Trochu klidu, trochu něhy. Pro sebe i pro medvědy. Jedna ruka pracuje, druhá pokoj luxuje. Je to síla, je to tak, ozývá se záškolák. Informace požaduje, ruku stále natahuje. Já chci klid a pořádek, sobota je můj svátek. Nechci jenom pracovat, usmívat se a mít vše rád. Já chci také nudná být, proto nechte mi můj klid. Neberte mi volnost, sílu, nenajdu ji hnedle v sýru. Potřebuji, snažím se, býti všude, býti zde. Stihnout se to ovšem nedá, proto jdu si dáti chleba. Potom půjdu lenošit. Ochránit si ten svůj klid. Pac a pusu, jdu Ti dát, zítra zas si budem hrát!

Hravý den, bez nudy jen...

Slovní

Orální, morální, skutečně fatální. Mentální, dentální, prvotně poznání. Přiznání, vyznání, datačně spektakulární. Tolika slov a tolika významů, které jeden nepobere. Snaha je veliká, hlavě se to vždycky rozbliká. Co to zas znamená, klesají ramena. Slova se valí a texty už proudí. My tu pak stojíme, jako ti hloupí. Není to podstatné, že slova neznáme. Až se čas naplní i my je poznáme. Budeme choditi, slova kol šířiti. Budeme vzdělaní, dnes máme nadání. Pochopit, prozkoumat, probrat i prohloubat. Pátek se usmívá, kolem se podívám... Počasí pobrouká, hledáme pavouka. Hledáme významy, ty nás dnes zachrání. Budeme chápati, budeme vnímati. Na cestě poznání, význam nás zachrání. Proto si užijte to dnešní bádání. Zítra zas bude čas na lenost a zoufání. Na psaní, na spaní, na myší broukání. Na teplý kožíšek, na medvědí pelíšek!

Slovíčko, ke slovíčku, doma jsme za chviličku...

Amatérská

Ruku v ruce jdem, spolu za svým osudem. Noc se mění v den a my stále jdem. Hvězdy nám k tomu svítí a ty mi sbíráš kvítí. Luční kvítí barvou svítí. Jemná vůně, tělo stůně. Chybí lehkost, chybí švih, prudký řev a je tu střih. Budík zvoní, tělo brní, hlava stále ve snu dlí. Proč mám vstávat, proč mám jít, když bych chtěla ve snu být? Pomalu se nohy šinou, kobercem a podlahou. Já bych chtěl býti jinou, kráčet volně za krajinou. Volnost, vítr, slunce zas, vrátilo by tělu jas. Podpořilo vnímání a bylo by po spaní. Všichni známe svoje těla, která by spát pořád chtěla. Důležitý je však řád, chvíli jíst, hrát si i milovat. Potom mozek zapojit, duši mile ukojit. Krásnou větou, milým přáním, vtipem spolu s pousmáním. Hned je potom život lehčí, tělu, hlavě pohyb svědčí. Amatérským vědcem býti, svoji bytost nechat žíti. Něco vnímat, něco psát, hrát si, číst i pracovat. Odborníkem není ten, co zná mnoho jmen. Je jím laik co vůli má, každou zkoušku překoná!

S chutí do učení, bude vysvědčení...

Nenápadná

Šedá myška běží davem,
proč se řídit lidským klamem.
Svět je pestrý, veselý,
i když není úterý.

Člověk projde ráno sněhem,
jako by byl chlebem s medem.
Je však soustem pepřovým,
já i ty to dobře vím.

Život není peříčko,
není teplé kafíčko.
Někdy svítí sluníčko,
jindy štípe mráz,
co přichází zas a zas.

Nenápadnost, ta se cení,
na výstřelky zuby cení.
Nenápadně, potichu,
už mám blechy v kožichu!

Jak se zbavím nepřítele?
Budu se smát a cítit skvěle.
Každý potom bude rád,
že je se mnou kamarád...

Krásný den, kradmý jen!

Šílená

Počasí se střídá, nálady se houpají, informace se chrlí a někde mezi tím stojí malý človíček. Dívá se a nevěřícně kroutí hlavou, jak je to možné. Jeho ambice byly stát se vynikajícím vědcem ve svém oboru, či dokonalým umělcem, ale zatím tu jen tak stojí a zírá. Jak se mohlo stát, že jej proud času a událostí vynesl na okraj přílivové vlny? Kde se stala chyba a co mělo být uděláno jinak? Snad možná malá dávka bláznivých syndromů a ulítlých nápadů. Možná jen nezkušenost v odpoutání se od tohoto světa, či nalezení brány do imaginárního světa nápadů. Těžko soudit člověka, který tam stojí, houpá se ze strany na stranu a pro většinu z nás je bláznem. Ale krásným blázínkem, plným něčeho, co ostatní nepochopí, co není uchopitelné a přesto tak krásné. Snad proto buďme občas blázny, udělejme si ze sebe blázny a plňme bláznivé nápady. Jen toto odpoutání od reality a současného světa šašku a chorých myslí, nám zachová duševní svěžest a chytré nápady. Buďme blázny, s bláznivými sny a šílenými nápady, které jsou cestou za velikými objevy a dobrodružstvími.

Šílený den, s mými bláznivými kluky jen!