Obstojná

Sliby se slibují a řeči se vedou. Jde to jako na běžícím pásu a nikdo ani nesleduje, co všechno bylo dotaženo do zdárného konce. Jediné, co jsme schopni a ochotni vnímat, jsou sliby, které nám byly dány. Nepřemýšlíme proč, nebádáme nad tím, co bylo za slibem. My jen stále čekáme na něco, co nás povznese. Sami pak zapomínáme, že jediný, kdo může změnit nás i svět, ve kterém žijeme, jsme my sami. My máme sílu, my máme odhodlání, my máme úsměv, my máme radost, my máme starost a my jsme ti, kdo mají moc měnit život náš i lidí kolem. Nespoléhejme jen na sliby ostatním a zkusme být aktivní. Na naší vlastní aktivitě stojí naše budoucnost!

Zítřka se nebojím, vzmužím se a obstojím...

Taková

Někdy se to prostě hodí a všechno se kupí na jednu hromadu. Člověk se snaží s úsměvem zvládnout všechny zadané povinnosti a nakonec zjistí, že všechno, co dělal, dělal špatně. Ideální by bylo nic nedělat a nic nezkazit, ale to bohužel v našem životě není možné. Pořád musíme jít, musíme spěchat a musíme být ve střehu v tom, co je nám předepsáno zvládnout. Možná si jako já říkáte, mám to za potřebí? Musím se opravdu tak stresovat a nechat se vytáčet? Možná už jste pochopili, že člověk žije jen jednou a necháváte všechno plynout, jak to jen jde. Já to zatím neumím, ale učím se...

Učit se a zrát, něco nechat tak!

Usmívající se

Toto je den,

toto je sen.

Zase se kreslí,

zaseji kmen.

Dneska se usměji,

zítra se poději.

Dneska se přivítám,

zítra se pohlídám.

 

Dneska je krásně,

zítra píšu básně.

Dneska jsou taneční,

možná se zvěční.

 

Nakoupí, nastaví,

s problémem

poradí.

 

A pak se rozplynou,

jak mlha nad nivou,

jak pára nad hrncem,

jak slune s mravencem...

 

Užij si den a usmívej se jen!

Správňácká

Občas si říkám, zda jsem kde mám být? Zda dělám, co mi bylo předurčeno dělat? A jestli setrvat u práce, která mi už delší čas nepřináší radost a klid? Stále v sobě řeším tolik jednotlivostí, které se zdají důležité a nejsem si jistá, zda již nastal čas na změnu. Byť jsem prvotní kroky udělala, nedokáži se odhodlat k úplné změně. Jakoby stále hledám, orientuji se a přemítám nad tím, co mi která cesta přinese. Možná proto už nějakou chvíli jedu na autopilota, dělám automaticky činnosti, na které jsem po léta zvyklá. Do života mi však radost vchází tam, kde zapojuji víc. Tam, kde chci, mohu a dokonce musím být plně aktivní, kde moje vlastní aktivita vede k motivaci ostatních, k činnostem, které normálně nedělají. Tam, kde jsem herečka, učitelka, aktivizační i motivační pracovnice, tam je mi dobře. Ono skrývat se pravé já, hrát roli decentního akademika je náročné. Tak proč nebýt sama sebou i za cenu změny!

Ve správnou dobu, na správném místě, pak svědomí je čisté...

Světová

Tolik slov již bylo řečeno. Tolik vody utelko, a přitom stačí říci podstatné. Jsem vděčná a každý den děkuji za malé i velké dary mého života. Každý den se nořím do prostého, a přitom tak zázračného pocitu vlastního bytí. Kochám se nádherou světa a upřímně se raduji z maličkostí, které jsou tak důležité. Každou chvíli se učím z lekcí, které mi život přichystal a jsem nachystána na všechno, co přijde. Nechť jsou dny takové, jaké mají být a naše životy s tím, s kým chceme žít...

S vdečností a láskou jdu světem procházkou!

Klaďasová

Tak často v životě slýcháme negativní hodnocení a slova, že jsme se už na ně zvykli. Neočekáváme žádné pozitivní hodnocení, natožpak pochvalu. Pokud však taková pochvala přeci jen dorazí, v první chvíli jsme tak zaskočeni, že ani nedokážeme dýchat. Většinou jsme totiž přímo konfrontováni s tím, co je nám vytýkáno a musíme se vždycky snažit přesně popsat, proč jsme něco udělali, nebo neudělali. V této džungli negativity pak zaniká cokoliv, co může být popsáno, jako kladné či pochvalné mínění. Občas i to přichází a je pak o to důležitější. Dává totiž naději, že všechno, s čím se lopotíme a o co se snažíme je alespoň někým vnímáno pozitivně. Přináší to klid a naději do duší všech, kteří pečují, snaží se a rozdávají, kudy chodí. A snad proto je důležité nenechat se zahltit kritikou a pečlivě poslouchat vždy, když přichází dík!

Poslouchej a trpělivost s láskou měj...

Užívací

Neděle může člověka svádět k nic nedělání, ale i poslední den týdne je potřeba zvládnout běžné činnosti. Někdo musí vařit, jiný vyprat prádlo a někteří ještě před polednem spí ve svých pelíšcích. Je to na každém, jak naloží se svým časem a kolik času věnují odpočinku či práci. Ta není zajíc a neuteče, ale přeci jen hlad je vždycky, prádlo je potřeba mít k dipozici, tedy priority jsou jasné. A pak? No možná si přečíst dobrou knihu, ponořit se do příběhů jiných a nechat se hýčkat lenivostí neděle. I to je potřeba, i to je nutné, abychom se zítra mohli opět ponořit do aktivního pracovního týdne a po víkendu nám nic nechybělo. Protože jsme všechno stihli a k tomu i něco navrch!

Neděle je krásná věc, tak si ji užijme...

Prozřená

Jsou určité šílenosti, které nás napadají a my máme chuť se do nich vrhnout. Ovšem většinou přijde nějaké ale, které nám v tom zabrání. Někdy si, pohledem do kalendáře zpět říkám, proč jsem se i já nechala odradit o některých šílených nápadů, které jsem dostala? Nic, ani nikdo nevrátí čas, který už je prožitý a některé věci člověk může dělat opravdu jen ve věku, který tomu přísluší. Plavat, skákat z padáku, či lyžovat lze určitě v každém věku. Ale prožít si znovu taneční, užít si je bez stresu a s úsměvem. Či dostat ještě jednu šanci projít střední školou bez zbytečného ohledu na to, co řeknou ostatní a hlavně se učit... Ano, i dnes je mládí o mnohých výzvách, které před ním stojí, ale mít tak svůj dnešní rozum a zkušenosti, být ještě jednou mladá. Zřejmě bych si nedělala tolik starostí o onu vnější krásu, kterou jsem bez sebedůvěry postrádala a víc bych se snažila nechat vystoupit svou živelnost, radostnost a elán, které mám v sobě plnou náruč. Měla jsem je i v mládí, ale nikdo mi tehdy nepomohl pochopit, že ony vlastnosti nejsou na škodu, ale ku prospěchu mě samotné! Dnes už to vím a už se jich nepustím...

Ochraňuj si co v sobě máš...

Tanečková

Co bych opravdu chtěla? Po čem touží mé srdce? Dostává tolik, kolik vydává? Je možné mít všechny emocionální záležitosti vyvážené? Nelítáme v životě od jednoho extrému k druhému? Někdy je pravda období, kdy turbulence pozvedne prach z našich kroků, větišnou se však doma snažíme o zachování plné rovnováhy. Občas jeden potřebuje více lásky, pak zase ten dtuhý či třetí. Promícháváme se pocity a získáváme stabilitu tam, kde je to pro nás nejpřirozenější. Od těch, které milujeme a víme, že se na ně můžeme vždycky a stoprocentně spolehnout. No a tak by to pravda mělo být, ať je venku mínus sto stupňů, nebo se léto rozhodlo spálit vše na uhel. My to ustojíme, my vydržíme a s úsměvem se připravíme na dálší nápor větru a deště...

Neboj se nic, budeš mít náruč tanečnic!

Zkoušená

Nebojím se rozhodovat a stojím na vlastních nohou. Přebírám odpovědnost za svůj život i svá rozhodnutí. Nejsem oběť a vždy vystupuji v roli aktivního hráče. Byť je pohodlnější nechat se opečovávat a litovat, já tento postup neschvaluji. Daleko důležitější v mém životě je vědět, že všechno, co v životě dělám, či udělám, je moje rozhodnutí. Jistě je také mnoho výsledků, které jsou mi předloženy. Tady jsou a ty se s nimi poper, ale většina mého života byla o vlastních rozhodnutích. Jestli půjdu snadnější cestou oklikou, nebo to vezmu rovnou, přes bodláčí a hustý les. Bylo to mé rozhodnutí, které stálo za mnohým, co společně sdílím se svými milovanými. Mám tedy sílu změnit to, co změněno být má i sílu čelit tomu, co přijde a budu muset vzít tak, jak to přijde! 

Věřím, že opět obstojím a zkoušky ustojím...

Ženina

Sním, nebo bdím? Jsem v pohádce, nebo je to realita? Jdu běžným dnem a najednou si všimu babičky stojící tiše v davu. Stojí, napřahuje ruce, jakoby si prosila o pomoc. Neříká nic, jen ve výrazu tváře je vidět tíha zoufalství, kterou zřejmě prožívá. Nemohu projít jen tak bez povšimnití kolem. Nemohu se nezastavit a zeptat se, zda nepotřebuje pomoc. Nedokážu hrát nevšímavé divadlo, když vidím, že se něco děje. Přistoupím blíž, zeptám se a při prvních slovech mě očaruje krása hlasu a hloubka upřeného pohledu. A já v tu chvíli vím, že tam někde, v té studnici duše je skryt život této babičky, ale i mnoha dalších babiček, maminek, matek, žen a dívek, které se jednou stanou právě těmito babičkami. V jediném pohledu se propojí duše staré, moudré a trpící ženy, s duší ženy středního věku. Obě plné života, strázní, radostí i kouzelných chvil spojených s těmi, které porodily či vychovaly. A najednou tu nestojí dvě ženy různého věku, ale jediná lidská bytost ženského pohlaví. To s námi dělá jediný pohled do očí, které ví, které zažily, které chápou, laskají, pomáhají, i když samy už skoro nemohou. V tom vidím sílu ženy, která ač sama již nedokáže dávat, dává a o pomoc nežadá, jen tiše čeká, až přijde...

Být ženou je dar, tak si jej važme dámy!

Poetická

Jak je velký ten náš svět,

nelze než jen koukat vpřed.

Tam je okno, tam zas hora,

kdopak že ji první zdolá?

Je mi krásně na světě,

na té naší planetě.

Je tu krásně lidičky,

když nám kvetou kytičky.

Duše umí vyprávět,

jak je krásný, ten náš svět.

Duše umí povzbudit,

na zemi se probudit.

Mysl tvoří příběhy,

zajíček má dva běhy.

Pes ten uši nastraží,

člověk oplývá kuráží.

Společně a bezpečně,

máme se tu báječně!

 

Máme stále náladu,

oběhnouti zahradu.

Dokráčet a doklusat,

dozadu až v samý sad.

 

Pokud nás dnes něco tíží,

pokud oči se nám klíží,

necháme si něco zdát,

zítra budem pracovat.

 

Dneska budem v dešti zářit,

zítra budem zase vařit.

Pozítří si zapištíme,

kolonou to završíme!

 

Básnění je snění...

Židličková

Co člověka zvedne ze židle? Mnohdy jsou to úplné hlouposti a jindy neskutečně důležité události. Někdy si člověk říká, že už jej snad nic nemůže překvapit, že už skoro všechno ve svém věku zažil, ale pak přijde okamžik, kdy zjistí, že je tady stále tolik věcí, které zůstávají neokryty. A pak se zvedne, stojí s otevřenou pusou a očekává, co se z toho vyvine. Ze zkušeností ví, že někdy je ono vstanují průšvihem, který bude mít nedozírné následky a jindy tuší, že radost bude veliká. Už při samotném zvedání se ze židle si většinou člověk přeje, aby to bylo zvedání šťastné, veselé, ba přímo bombastické...

Ze židle se zvedni, na zadek si zase sedni!

Splněná

Člověk by se neměl bát a měl by jít za svým snem. Měl by mít dostatek odvahy pustit se na nejistou plochu a riskovat své nepohodlí, vstříc tomu, co jej může potkat. Někdy se jedná o drobnosti, které prožíváme, jindy o velké kroky, které mohou měnit níš svět. I přesto, že se snažíme promýšlet své kroky a jednat správně, tam někde v pozadí by měl zůstat náš sen, který se rozhodnutím přiblíží, nebo naopak vzdálí. Vím, že sny jsou vlastně něčím, co máme mít po celý život, pokud ovšem odkládáme jejich plnění na dobu, až se to bude hodit, až budou děti velké, až budeme mít dostatek financí, až budeme mít stabilní práci, pak se nikdy ke splnění snů nedostaneme! Půjde stále cestou, která nás k nim vede, ale každým krokem se budou vzdalovat. Není to proto, že bychom nedokázali jít rychleji, nebo efektivněji. Je to tím, že stále bude něco důležitějšího, než naše sny. A přitom si říkám, co je důležitějšího, než si splnit alespoň občas sen, který tu stojí. Stačí jen natáhnout ruku, udělat ono nelehké rozhodnutí a být! I to pomáhá být sám sebou a udržet si vnitřní rovnováhu ve správné poloze...

Nebojím se snít, nebojím se jít!

Bílá

Bílá je sobota, 

krásný je den.

Dnes nemusím nic,

tak půjdu ven.

 

Projdu se deštěm,

projdu se sněhem,

na konci ulice,

bude zas březen.

 

Duben je nasnadě,

najdeš mě na sadě,

najdeš mě v údolí,

kde nohy nebolí.

 

Čas se zde zastavil,

ručičky opravil.

Nikam se nespěchá,

všechno mi přenechá.

 

Trávu i květinky,

včelky i bodlinky,

čmeláčky, motýly,

krásně mě rozptýlí.

Nakonec vyrazím,

vše špatné porazím.

Náladu dobrou mám,

něco s ní udělám!

Pracuj a usmívej, náladu dobrou měj...

Obrázková

Zajíčka si skládám,

kolik ještě hádám.

 

Dneska budou ještě tady, 

zítra pustím je ven z ohrady.

Jedna, dva, tři, čtyři, pět,

co jsi Hopi, co jsi sněd?

Trošku mrkve, seníčka,

pro našeho mazlíčka.

Mašličku a vodítko,

pojďme ven mé dítko.

Vajíčka a laskominy,

nedělej dnes voloviny.

Tohle je přec vážná věc

a ty nejsi pitomec.

Ještě chvíli strpení,

potom bude mazlení.

Potom bude hopsání,

teď je třeba skládání.

Na zajíčky, na pomlázku, bude všechno jak z obrázku...

Smrtelná

Moderní společnost nevystavuje své obyvatele pohledu na umírající lidi každý den. Naše společnost smrt vytěsnila, jako by téměř popírala její existenci. Toto popírání má pak za následek, že umírající člověk a jeho rodina a přátele nejsou vůbec připravení na něco, čemu se rozhodně nedá vyhnout. Všichni zemřeme, ale místo abychom existenci smrti uznali, snažíme se ji skrýt. Jako bychom chtěli sebe sama přesvědčit, že přísloví „sejde z očí, sejde z mysli“ opravdu funguje. Jenže ono nefunguje, protože se neustále pokoušíme prokázat svou vlastní hodnotu materiálními statky, a smrti se bojíme. Pokud se dokážeme poctivě a smířeně podívat na fakt, že nevyhnutelně zemřeme, pak rozhodně přeskupíme své priority dlouho předtím, než bude příliš pozdě. Dává nám to příležitost najít a zaměřit energii směrem, který má skutečnou hodnotu. Jakmile si totiž připustíme, že zbývající čas je omezen, i když nevíme, jestli jsou to roky, týdny, nebo hodiny, bude nás méně pohánět vlastní ego nebo názory jiných lidí. Když uznáme, že naše smrt je nevyhnutelná a blíží se, poskytne nám to příležitost prožít zbývající čas smysluplněji a s větším uspokojením!

Ztotožním, smrti se nebojím... 

Bohatýrská

Hrdinou může být každý, tak proč se jím nestat alepoň pro dnešní den? Jak to ale udělat? Nemám superschopnosti, nejsem superhrdina, ani nemám žádné speciální vlastnosti, které by mě předurčovaly k tomu, stát se hrdinou. A přesto se jím dneska trošku cítím. Člověk totiž nemusí dělat žádné velké či okázalé kroky či gesta, stačí, když je sám sebou. Když dokáže pomáhat vždy, když je to potřeba a nečeká na podněty zvenčí, které jej vyzývají k pomoci. Stačí jen drobnost, úsměv či vlídné slovo, které mohou měnit budoucnost jiných. K tomu přidejme kousíček dobrného úmyslu a naslouchající mysl a všechno je přesně tak, jak má být. V obyčejné kráse se vyloupne hrdina dne. Záchranář, ochránce i naslouchající pečující. A v tom je moje síla i velikost!

Pečuji, hrdinně sleduji...

Našťouchaná

Je jasné, že jsme byli stvořeni k myšlení. Některé lidské bytosti i k mluvení. Málokdo dokáže také plně naslouchat. A přitom je to tak důležitá dovednost pro současný svět. Možná si říkáte proč? Možná jste zvyklí, že je vám nasloucháno. To ovšem ještě neznamená, že my sami nemáme umět zaměřit svou pozornost a naše myšlení směrem k ostatním, kteří nás obklopují. S pomocí všímavosti, otevřeného srdce a naslouchajícího vědomí se dostaneme tam, kam ani tanky nemohou. Staneme se součástí života lidí v našem okolí. Zapíšeme se jim do povědomí a v podvědomí způsobíme malou revoluci vnímání. Jsme to my, naslouchající, vnímající a všímající si osoby, které najdou štěstí ve svém životě i životě jiných...

Plně naslouchat, brambory našťouchat!

Cha-Pú, chápeš?

Kým jsme a kým budeme? Kam kráčíme a proč? Co určuje naše vnímání světa? V jaké míře jsme ovlivňováni našim okolím a kolik jsme my sami? Napadá mě tolik otázek, na které bych chtěla znát odpověď a přitom ani netuším, kým doopravdy jsem. Jsem to já, žena, mamka, manželka, dcera, sestra, kolegyně, švagrová, nebo je moje já spíše určováno mým vnitřním světem? Popřípadě jsem tím, kým bych chtěla být a stále jí nejsem? Otázky se mi rojí v hlavě a já se pro dnešní den pokouším najít alespoň několik uspokojivých odpovědí. V tuto chvíli opravdu netuším, zda uspěji ve svém snažení se a dorazím až k vrcholu dospěláckého vzdělávání. Co však vím, že se do otázek pustím s velkou vervou a pokusím se vyzrát do podoby největšího filosofa všech dob. Koho mám na mysli? No přeci mysli, mysli, mysli Pú!

Prasátko a Pú, tohle chapú...

Unesu, uneseš?

Kdo jsme a kam kráčíme? Jdou naše cesty spolu nebo se míjí? Tvoříme nebo boříme? Otázky, které bloudí krajinou mé mysli. Není to jen reakce na politickou situaci ve světě. Je to běžný obraz dne a normální chod proudu informací, které vnímám. Nejsem z těch, kteří by se snažili vyhýbat se světu informací, ale v posledním čase už stále více vybírám, které informace pustím do své hlavy. I ona má jen omezenou kapacitu vnímání a nelze než chápat, kolik toho unese a zpracuje. Byť bych občas chtěla pochopit a vědět všechno, opak je pravdou. Zůstávám sama a nepochopena, ve své snaze být a chápat věci, které kolem mě proudí. Ano, uvědomuji si občas marnost svého jednání, ale věřte, pokud máte v sobě pochopení a snahu pochopit, pak se nehnete s místa, dokud nepochopíte. A ti z vás, kteří vědí, že víme, i když nic nevíme, že některé věci prostě pochopit nelze. A tak nezbývá než kráčet a brát tolik, kolik unese hlava i naše duše...

Co vím, to vím a jinému to nepovím!

Navozená

Jedna kravata, druhá kravata. Jedno tričko, druhé tričko, třetí kalhoty a desáté ponožky. Věci letí ze skříně a dobrý pocit letí dovnitř. Čas úklidu právě nastal a jaro se pomalinku blíží. S tím je spojena doba rození i doba velkého úklidu celých domácností. Bílit, líčit a smějčit je základem našeho dnešního bytí. Protože se těšíme na jaro a chceme jej přivítat s čistým štítem. Takže dneska zatneme zuby, zapneme si příjemnou hudbu a dáme se do díla. Ono se to nakonec poddá a výsledek je perfektní. Skříně září čistotou, barevný soulad je viditelný na první pohled, no a v duši se rozprostřel dokonalý klid. Stálo to za to a teď si můžeme zase užívat...

Vytřídit, vyhodit, jaro si navodit!

Přesvědčivá

Někdy je opravdu složité vyznat se ve slovech, které ostatní vypouští ze svých úst. Stojím před vlnou, která se na mě žene a já vím, že ač jsem sebelépe vrostlá svými kořeny do země, neudržím se a budu smetena do víru dění. Nemohu a nechci bojovat s větrnými mlýny, které jsou všude kolem. Vítr se prohání mými vlasy a já vím, že toto je cesta, kterou bych chtěla jít. Je to cesta, která nenechává nikoho na pochybách, že vím, kam kráčím a vím, s čím musím bojovat. I když opravdu netuším, zda budu úspěšná a nevím, zda najdu sílu k dalšímu boji, určitě se nevzdám. Jsou to přeci jen slova a ta nebombardují. A pokud by přeci jen měly sílu, pak si koupím želví krunýř a obleču hroší kůži, pak to jistě půjde. Bude to tak a nic to nezmění. Já budu zase já a ostatní odvál čas...

Věřím vesmíru, věřím ve víru!

Řádová

Nechce se mi psát,

nechce se mi smát.

Nechce se mi být,

nechce se mi snít...

Nemám chuť milovat,

nemám chuť se drát.

Netoužím si hrát,

už není z čeho brát...

Společně všechno zvládneme,

i když se občas nezvedneme.

Sluníčko v srdci neseme,

někdy se taky sneseme...

Zítra se zase vyčasí,

jaro se ke slovu přihlásí.

Víkend se pomalu přiblíží,

na nás už do okna zahlíží...

Nebát se, vytrvat,

všechno má svůj řád...

Včera, dnes i zítra, budu zase chytrá!

Vyvádějící

Je až kupodivu zvláštní přemýšlet o běžným věcech, které se dějí a které prožíváme. V mnoha směrech se většina z nás snaží pochopit své místo v životě a nalézt svou pravou podstatu. Někdo v hlubokém filosofickém přemítání dochází k určitým závěrům. Jiný jen drobným pohledem na skutečnost zjišťuje, kde je pravda. Pátráme, brodíme se svými dny a hledáme či nacházíme. Někde cestou potkáme zajímavé osoby, které nám poskytnou důležitý náhled na sebe sama. A právě ona setkání jsou pro naše utváření tím nejdůležitějším. Protože našim světským úkolem zde na zemi je stávat se sami sebou. Nést odpovědnost za své činy a snha po dosažení dobra v sobě i svém okolí. Každý jeden den prožitý poctivě k sobě samému i našemu okolí je tím nejdůležitějším, jak můžeme být. Nestahujme se tedy do ulit sebe sama, do uzavřenosti svých domácností, ale pojďme do světa. I když v knihách byly zachyceny mnohé lidské pravdy a moudré myšlenky, samo bytí, cesta životem, setkávání s milými lidmi a obyčejné každodenní činosti jsou největším darem, které se okolo nás dějí. Vnímejme je s otevřenou myslí a čistým srdcem, jen tak dospějeme k největším zázrakům života...

Plakat, smát i tančit, neznamená v životě jančit!

Králíčková

O chlup lepší den s chlupatým kamarádem. Tohle si musí říkat každý, kdo má doma nějakého chlupatého mazlíčka. I když to není jen o radostech a krásných zážitcích, přeci jen němá tvář pochopí vždy, co se v nás děje. Nemusíme nic vysvětlovat a jsme stále těmi nejbáječnějšími páníčky, jaké kdy chlupáč měl. Snad proto bychom měli všichni ve svých životech mít nějakého toho přítele, který pohladí, utiší, olízne či škrábne vždy, když je to potřeba. Není totiž nic kouzelnějšího, než pocit vlastní krásy zračící se v očích čtyčnohého kamaráda. Tomu je jedno, že se cítíte pod psa. Je mu úplně fuk, že jste unavení či nevyspalí, on je tady, chce si hrát, chce jít na procházku a hlavně, chce být s námi! No a řekněte, co víc si můžeme přát?

Lepším páníčkem s malým králíčkem...

Osvícená

Co je stáří a kdy nastává? Je opravdu moudré a co je charakterizuje? Hlavou mi běží tisíce otázek a netuším, jak správně odpovědět. Přestože je můj život bytostně spjat s přemýšlením a přemítáním nad mnohými problémy, vím, že na některé stále neumím odpovědět. Do této kategorie jistě patří také ty, které souvisejí s procesy stárnutí, se stářím, seniorským věkem a postupnámi změnami, které završují lidský život na jeho sklonku. Možná je mé váhání spojeno s tím, že sama sebe ještě vnímám jako poměrně mladého a aktivního člověka, který není připraven na seniorský věk. Já i mé okolí mě jistě spíše vidí jako člověka ve středním věku, plného síly, s řadou aktivit a dlouhou řádkou dnů, která jej dělí o seniorské generace. Přesto se neubráním otázkám, jaké to bude a je stáří moudré? Co je vlastně onou moudrostí stáří, o které od mládí slýchávám? A jsem schopna ji dosáhnout? Můžu doufat, mohu si přát a věřit, že i já dosáhnu jisté životní skromnosti, jistoty v rozhodování a jednání. Že budu rozvážně našlapovat a používat své životní zkušenosti s odstupem od bezprostředních podnětů a jevů. Že dojdu k vhodné kombinaci zkušeností, ctností, spravedlnosti, statečnosti i mírnosti, která se stane mou moudrostí!

Ač šedivím, ještě nemoudřím...

Pochopená

Život je jako kousek dobrého jídla, které v reklamě vypadá velmi chutně a lákavě. Ale když jej ochutnáme, ve skutečnosti vlastně nevíme, nač narazíme. Rozhodně se nám může stát, že ve skutečnosti dostaneme onen kousek jídla, který není tak dobrý, jak jsme jej viděli a jak jsme si jej představovali. Snad proto si vždycky při pohledu na život jiných lidí říkám, že může vypadat velmi chutně a lákavě, ale opravdový požitek budu mít jen z jídla a života svým vlastním přičiněním. Nic nechutná tak dobře, jak to vypadá a nic se nejí tak horké, jak se to uvaří. Připomeňme si to vždy, když nás popadne bezradný pocit, že náš život není tak kouzelný, jako život ostatních. Když se soustředíme na pravdivost a opravdovost vlastního já, zjistíme, kolik krásy a radosti máme!

Ber, co je dáno a vybírej to, co můžeš...

Zpřítomněná

Život je krásný a občas velmi rychlým tempem běží dopředu. Když jde všechno kolem mě moc rychle, pokouším se zastavit a kladu si otázku. Co je to, to co se točí? Jsem to já, kdo je pořád v jednom kole, nebo je to moje mysl? Vždyť svět si ještě nikdy nestěžoval na to, kolik má práce, ale já si občas stěžuji. Proto si i rychle odpovím, pokud dokážu dosáhnout toho, aby odpočívala moje mysl, bude odpočívat i můj svět. Potom se budu moci zaměřit svou bdělou pozorností na věci, které se své rychlosti jen tak míjím. Budu se moci zastavit, zavídám se, navnímám každičký detail skutečné skutečnosti. U toho budu mírnit svou vášeň pro vše krásné a uvážu také svůj temperament na provázek, Jen tak, když budu vědět a chápat to, jak mohu své překypující nadšení mít pod kontrolou, mohu jím nakazit i ostatní. Jen tak se mohu podělit o své nadšení účinně a ve štěstí, které budeme spolu sdílět. Protože pro ty, které milujeme děláme různé věci. A přito někdy stačí jen to, že vyjádříme svou blízkost, která může být mnohem hlubším prožitkem, než samotná láska!

Daruj svou přítomnost, máš jí vždycky dost...