Neobyčejná

Obyčejné věci se dějí obyčejným lidem. Láska nechodí po horách, ale po lidech. Úsměv je nejkrásnějším poděkováním za drobnosti i velké věci. Fádní věci kolem nás jsou mimořádné a každá má svou exkluzivitu, výjimečnost a neopakovatelnost. Zářivé slunce, svítící měsíc, modrá obloha a krásná melodie. Všechno do sebe zapadá a je nám příjemně po duši i po těle. Den jako stvéřený pro neopakovatelné zážitky. Objev zdraví, pohlazení od lásky a úsměv od milovaných osob. Příjemné pracovní prostředí a práce jdoucí sama od ruky. Jen neztratit kontakt s realitou a ponětí od čase. Minuty tak rychle plynou při obyčejně neobyčejných věcech, které nás obklopují. Nemusíme se jen mračit, stačí trošičku chtít a svět je najednou rozkvetlou zahradou. Obloha je stále modrá a slunce nádherně svítí. A že venku prší, nevadí! V duši je sluníčkově, tak co víc si přát. Snad je výjimečný den v roce, výlučně prožitý jen.

Dvacátý devátý den, jako každý jiný a přesto výjimečný jen...

Stíraná

Ruka běží po papíru, barvičky se střídají, obrázek se vyplňuje a rozdíly se stírají. Jestli je ti padesát, nebo tři je dnes jedno. Stačí si vzít pastelky a malovat. Malovat a radovat se z barev, pocitu uměleckého ztvárnění neděle, která je tady s námi. Maluj, miluj, raduj, pracuj. Je jedno co děláš, hlavně něco vytvářej a z toho se raduj. Život je pak plný radostného očekávání z dalšího, co přijde a co by přijít mělo. Stírejme prach ze zaběhnutých kolejí a dejme průchod dítěti v nás. Lépe uvidíme, lépe uslyšíme a ještě se pobavíme. Proč nebýt alespoň v neděli dítětem... Jeden den pak vydá za tisíce dalších.

Den plný stíraných rozdílů a krásných podílů!

Jaká

Jaká bude sobota? Jaké bude počasí? Jaká bude nálada? A co si uvaříme k večeři? Milióny otázek a toliko odpovědí. Žádná není úplně ideální a všechny mají svůj výsledek. Stojíme na začátku, klademe si otázky a hledáme odpovědi. Může se stát, že je nikdy nenajdeme, že jich bude příliš mnoho, či více množných pravdivých. Jak se zachovat, co vybrat a ejhle, jsem opět u otázky. Otázky plodí odpovědi a ty zase další otázky. Proto nečekejme, že odpověď je konečnou. Je to jen další začátek nové éry. Klidnou myslí a vhodným pohledem se dostaneme vždy ke kýženémé odpovědi. A jen na nás je, zda se spokojíme s odpovědí, nebo budeme hledat dál. Ať už jsme ve fázi hledání nebo objevování, či nalézání, buďme sví, nebojme se citů a otevřenosti mysli, duše i těla. Jen tak budou naše výsledky něčím z nás!

Jaký den, takový sen...

Ubíhající

Pražce duní, vlak si funí, slunce svítí, sníh se třpytí. Škola volá, já už jedu, strávím si ti krásnou vědu. Terapie už se blíží, pejsek už nám cestu kříží. Postupujem, terapujem, stále všechno napravujem. Přístupy se mění s cíli, my se ubíráme s pílí. Tam kam musí každý pátek, zítra už tu bude svátek. Oslavíme velký den, kdy zas budem slavit jen. Ubíháme, oběd máme, v dáli konec už hledáme. Potom taky kávu dáme, na nádraží nespěcháme. Vláček počká, vláček supí a já už jsem hurá jupí. Doma pěkně v pelíšku, krásně je i v mém bříšku. Pátek utek, pátek prošel, něco málo také našel. Bylo zase krásně s vámi, už se těším na setkání. Už se těším na konec a teď rychle na kopec. Potom zase seběhnouti, rychle věci dotáhnouti. Zítra bude odpočinek, ber rychlosti, bez vytáček. Stačí, že rychlý byl už dnešní den. Zítra budem sníti jen...

Ubíhání bez předbíhání všem!

Obranná

Jeden nikdy neví, co se může stát. Koho v životě potkáme a co bude vyžadovat. Snad proto je dobré umět se bránit, a to jak po stránce fyzické, tak i psychické. Tělesná schránka je obalem duše a každý ví, co mu škodí více. Zda je to nezdravý životní styl a potom trpí tělo, nebo je to permanentní stres a vysoké tempo, kdy duše netuší, kde má duši. Dech se krátí, člověku přibývají léta, starosti, zdravotní komplikace a duševní nevyrovnanost. Proto bychom měli již od dětského věku budovat jisté prvky obrany v nás. Obrany, sebeobrany i duchovna, myšlenek, názorů. Jen tak je možné čelit neustálému narůstání kriminality a brutálních útoků. Jestliže mě kopneš, kopnu tě já víc. Jestliže mě duševně zraníš, já ti odpustím a ještě se usměju. Tím, že se bráníme tělesnému, bráníme i duchovní a to je podstata. Zachovat si vnitřní klid, rozvahu a náležitou myšlenkovou převahu nad těmi, kdo bijí a ubližují. Jen tak zůstaneme dostatečně připraveni na vše, co s obranou souvisí. Proto se braňme a chraňme, ať zachováme život v plné kráse a barevnosti.

Obranný den s úsměvem jen!

Pedická

Encyklopedie, acidofilie, psychopedie, oftalmologie, stomatologie, klaustrofobie, logopedie, Normadie či Tanzánie. Kolik slov, tolik významů, kolik lidí, tolik interpretací. Ideální případ pro někoho, kdo se vyzná. Ale kolik je takových, kdo se vyzná, kdo pozná a kdo zná? Dá se podle významů a jejich lidských interpretací usuzuvat na další vztahy či životní postavení? Osobně se domnívám, že mnoho cizích slov nikomu nesvědčí a měli bychom se držet českého jazyka. I když vím, že někdy je to dost těžké, vyjádřit složitost vztahů a myšlenek, v našem už tak zamotaném jazyce. Snad proto respektujeme příval cizích, převzatých a importovaných slov z jiných jazyků a potom nelze neslyšet chyby, kterých se lidé dopouští při jejich špatné interpetaci. Jisté je, že cizích slov je mnoho a člověk je nustále konfrontovám s nějakou tou pedií, fobií či zomií. A musí se s tím naučit žít, pracovat a používat. Ovšem doporučuji, zkusme mluvit rodným jazykem. Je tak barvitý, kouzelný a krásně mazlivý, jako jiný jazyk nedokáže. Zkusme být hrdí na dílo našich předků a všechny pedie i fobie hodně za hlavu. Mluvme tak, jak nám jazyk narostl a přeskočme všechny ismy, cismy či idie. Vždyť kouzlo rozkvetlé jarní louky a vonících květin jimi nevyjádříme!

Pedie bez studie a ismy pro narcimsy...

Směsice

Nejistota, hučení, tepavá bolest v hlavě. Měsíc v úplňku a noc jako den. Smím vůbec doufat, že přijde den, kdy noční můry odplynou a světlo dodá okolí jeho pravidelné tvary? Je možné, že dnešek bude zlým snem či královským dnem. To v tuto chvíli ještě netušíme. Při pouhém pohledu unavených očí vnímáme tmu, drobné náznaky probouzejícího se města a samotu svého těla. Není to osamělost, je to tíseň samoty, prázdnoty a tisíce otázek letících hlavou. Emoce pracují, tělo pulzuje, hlava promílá a svět je jednou velkou směsicí nálad, nápadů a emocí. Jen my jsme ztraceni, bez vody, bez jídla, bez ducha. Život pulzuje, tepe a volá, jen pohnout tělem. Veselí, radosti, přetvářka, starost, čekají za dveřmi, číhají na duši. Ne dnes se nedáme, jindy se poddáme! Dnes ještě není den ztracení, zmýlení, ten přijde později, až budem starší i moudřejší. Dnes je den směsice, úplňku měsíce. Snad proto vyskočím a začnu den, abych jej prožila s veselostí jen!

Směsici radostí, bez tmavých myšlenek a starostí, všem...

Měnivá

Nový týden, nové úkoly a výzvy, nová očekávání. Jediná drobnost mění promyšlené postupy a je vším, co otřásá skutečností. Měnit je možné, měnit je dobré, měnit je vhodné, ale i neskutečně komplikované. Člověk se snaží měnit zaběhané způsoby života. Velkým úkolem je vytvořit pozitivní prostředí pro vývoj sebe a svých potomků. Proto dochází ke změnám, které musíme, můžeme a chcemem akceptovat. Je ovšem i mnoho změn, které nám byly dány. Jsou tu a my s nimi musíme počítat. Musíme je vnímat jako něco, co v životě přichází, je neovlivnitelné a hraje svou roli. Tak jako i my hrajeme své životní role, tak i změny jsou životními výzvami. Jedny mění drobnosti, jiné zasahují do podstaty života. Jsou nutné, jsou tady a je potřeba s nimi počítat. I když je nemáme rádi a chceme svůj života běh korigovat a usměrňovat svým tempem, jsou tady. Jsou, byly i budou a nikde není dáno, že se změní. Co víme, že změní nás, či věci v nás...

Měňme svět a měňme se s ním!

Rovnací

Šev ke švu, horká pára, hromádky oblečení se pomalu urovnávají ve skříni. Týden utekl jako voda a už je tady opět náš běžný život. Hučení, bzučení, bublání, vaření. Všechno se odvíjí a teplota stoupá. Hezky se naladit a na zítřek připravit, to je heslo dneška. Urovnáme, zahladíme stopy a nikdo nepozná, že jsme tu nebyli a že jsme si užili. Vzpomínky zůstanou a určitě nezapadnou. Jen v tuto chvíli se zdá, že všechno ostatní urovnávání je důležitější, než to ostatní. Až všechno urovnáme, přijdou vzpomínky, které nám nastolí realitu, skutečnost i jsoucnost. Bytí pak bude tím, co zaměstná naše každodenní skutečnosti a pohledy zpět pak zachovají jen to nejlepší. Zapomeneme na urovnávání, věšení a čekání urovnaného. Bude jen holá realita a barvité skutečnosti, pramenící ve vzpomínkách, střípcích zachovaného minula a očekávání drobných radostí, bez zloby a starostí...

Urovnání bez přestání, to je nedělní díla hraní!

Provozová

Tisíce světélek blikí a vábí. Mnohé cesty se kroutí a klikatí. Stovky lidí se přesouvají sem a tam. Putují od místa k místu, hledají klidný odpočinek a radost. Volné dny se krátí a je poteba mslet na návrat. Opět se potkávají mnohé světýlka, provoz se stupňuje a pomalu pracuje únava. Každý už chce být doma, rychle vpadnout do svého života a vzpomínat, jaké to bylo krásné Volno, odpočinek, aktivita i relativní svoboda. Co vís si přát? Snad jen šťastnou cestuvšem a klidný prvoz na neklidných dálnicích...

Provozní den, s pračkou jen!

Skládací

Věci se skládají, pomalu hledají, cestičky k sobě i od sebe. Ráno je krásné i modré nebe. V poledne zavelí, rychle do postelí, rychle se nasnídat, věci své posbírat. Všechno se tetelí, sníh je už v posteli. Třpytí se, září se, zajíček tváří se. Smutno je na duši, věci to přehluší. Jedna dvě zůstanou, domů nás dostanou. Krásně je v Aprice, dnes jako v Africe. Přijdeme, odjedem, věci své odvezem. V srdci pak vzpomínku na krásné prázdniny. S potěcho, výhledem, že přijdou zas volné dny, které si prožijem, jako ty poslední. Díky ti Aprico za milé přijetí, v srdci máš u nás jen vřelé obětí.

Skládací den, s Apricou jen...

Ztráty

Jsou v životě člověka ztrát, které bolí víc. Jsou i ty, které skoro nezaznamenáme. A potom mnoho těch, které projdou, mrzí a vepisují se do duší. Každá ztráta znamená nález něčeho dalšího, ale mrzí. Sic nejsme zaměření materiálně, mohou ztráty věcí člověka rozhodit. Citová vazba, spojitost s událostí a obyčejná věc má cenu neobyčejného pokladu. Ztrácíme s ní kousek události a naše pojítko mizí. Byť to byla jen věc, měla cenu zlata. Ale vím, že není radno litovat věcí. Mnohem důležitější je kdo, nebo co s námi zůstává. A tady jsou vazby pevné jako skála. Proto je hýčkejme, chraňme a střežmě zrakem sokolím. Ať nesplyne nám vše s okolím...

Ze ztráty nálezy i na tom záleží!

Chumelivá

Chumelí se, chumelí,
padá snížek bílý.
A my už jsme z postelí,
celí bdělí, čilí.

Snídáme a posilňujem,
hlavu, tělo uklidňujem.
Lyžovat se bude skvěle,
půjdem do toho s rozvahou
a směle.

Pojedeme, pofrčíme,
sněhu, vločkám uletíme.
Večer zase tak jak ráno,
řekneme si velké ano!

Den byl krásný chumelivý,
jako svěží, ta i živý.
Nohy skáčou, obloučkují,
na další den už pokračují.

A my opětk tak jak jindy,
budem oblékati bundy.
Vyrazíme na svah směle
a budeme se míti skvěle!

Chumelivý den, s mými kluky jen...

Čabraková

Čabraka dabra a je tu nový den. Kouknu se z okna ven a všude sních a led. Vylezu z pelíšku, trošku se protáhnu, pak už zas lyžařské na sebe natáhnu. Svahy mě volají, vábí a lákají. Rychle se vykulím, svahy si pozdravím. Sluníčko vyhlížím, výhledy prohlížím. Čabraka zůstala, dabraka dostala. Jási tu lebedím, sníh si i klidně sním. Pak se zas zakryju, ruce si zahřeju. Pizzu si objednám, Itálie, vítej k nám...

Kouzelný den s čabrakou jen!

Aronova

Ráno jako malované,
každý lyžař rychle vstane.
Posilní se, napije
a pak rychle na lyže.

Sjezdovky jsou upravené,
nohy vůbec unavené.
Baradello už nás vítá,
sluníčko tu prosvítá.

Panoramica se sněhem blyští
a nám to tu krásně sviští.
Kilometry ubíhají,
minuty se jen míhají.

Nutná je i přestávka,
u krásného hafáka.
Aron leží, pokukuje,
hlavu trošku vystrkuje.

To je krása, to je prima,
Aron, sníh a krásná zima.
Co víc si člověk může přát,
snad dobrou stopu a už žádný pád.

Den má býti hafíkový,
na Magnoltě spočnou nohy.
Pak už zase hurá zpět,
jak je krásný ten náš svět!

Den plný hafíků a Aronů zvlášť...

Pravá zima

Mráz, poletující vločky a upravené sjezdovky. Tak vypadá pravá zima pro lyžaře. Od rána brázdíme svahy italských kopců a užíváme si pravou zimu. Sníh, sjezdovky a zasněžená krjina. Do dáli moc nevidíme, ale věříme, že se brzy vyčasí a také sluníčko nám zbarví vše do jiskřiva. Zatím pomaličku prozkoumáváme terén a seznamujeme se se vším chlupatým. Jednou s pasteveckým psem, podruhé se zarostlým italem a co přijde dál? Težko odhadneme, ale věříme, že sluníčko, bombardíno a další chlupaťoučké nic. Tak teď rychl spát, aby se zítra dalo brzy vstát a jít zase objevovat prvou zimu na levou kůži.

Den plný zimy a zimních radovánek, bez poznámek!

Cestovací

Hluboká noc, studené kapky deště a my usedáme do auta. Cestou necestou míříme směr italská Aprica. Už teď se vidíme brázdit sněhem pokryté svahy a těšíme se na zdravý pohyb. K tomu nám ovšem chybí zdolání 1100 kilometrů, kde nás čeká naše dobrodružství. Protože jsme celkem odvážní nebojíme se a rychle ukusujeme kilometry. Nejprve do Mikulova, pak do Vídně a Salcburku. Rychle projedeme i Rosenheimem a v Insbrucku se občerstvíme. Dál už nás vítá Švýcarsko, s průsmykem Bernina, který je pravým ledovým královstvím. A pak? Pak už je pár klikatic, ostrých zatáček a perných chvilek u slovní kopané a hurá Aprica je tu! Stejná a přece jiná, letošní, naše a stále v očekávání...

Cestou sem a cestou tam, nikde se nezatoulám!

Natěšená

Přípravy horečně probíhají, pomalu se dostáváme do varu a přesto pociťujeme lehkou závrať. Láska a souznění vstoupily mezi nás. Přivíráme oči, otevíráme srdce a polehoučku našlapujeme, abych nic nepokazili. Každý krok je krokem do neznáma a v tuto chvíli nedokážeme odhadnout, kam se kroky nasměrují. Klidné plynutí a lehká vůně jídla nás očarovává. My pobíháme, pracujeme, chystáme a těšíme se. Pocity plují kolem nás, ale prvotní nálada je natěšená. Možná i trošku zamyšlená, ale to vždycky, když se snažíme porozumět něčemu neznámému. Přesto jdeme vstříc nových zážitkům a dobrodružstvím, která nás jistě překvapí něčím neobyčejně krásným. Bílým sněhem, příjemným sluníčkem či milým dárkem? Uvidíme, pro tuto chvíli se těšíme a věříme. Pocity plynou a čas s nimi, proto už půjdeme zase dál, aby svět za to stál!

Natěšený den plný nadšení i balení...

Počtářská

Číslo sem, číslo tam, všude kam se podívám. Hlava se mi kroutí a položky seznamu jen naskakují, procenta se jen otáčejí. Příjemná záležitost mít všechny potřebné nástroje, které jsou chytřejší a rychlejší v počtech. Jistě, drobné si spočítám, ale takhle velká projektová čísla? To zvládá opravdu jen málo kdo. Já si ovšem dneska dala slib, že povýším své počtářské dovednosti do podoby umění. Možná si říkáte, co je tak uměleckého na číslech? A přesto je to umění. Vybalancovat mezi povinným údajem, nutným výdajem a potřebnou položkou. To jsou pak čísla víc než jen označení, abstraktní veličiny a mlhavá neurčitost. Jsou přímým spojením s výdaji na majetek, hmotné prvky, nehmotné náležitosti a další fyzické záležitosti. Číslo není v tu chvíli jen číslem, ale spojuje se s něčím, co lze vidět, slyšet, nahmatat, použít či využít. Snad proto jsem dnes v zajetí čísel, abych zítra mohla užít výsledky dnešních plánů. A jaké že to výsledky budou? To zatím nevím, ale věřím v ně a ony jistě přijdou. Hvězdy totiž nikdy nelžou!

Třpytivý den plný počtů jen...

Paradigmatická

Vzor chování, příklady ze společnosti, běžně užívané pravdy a obecně šířená moudra. Základ každé výchovy a přesto dnes nestačí. Od malička jsme nuceni se neustále nuceni odahlovat nové pravdy, přijímat nové myšlenky a spěchat za dalším poznáním. Nemáme čas vstřebat základní prvky a mnohdy nám unikají souvislosti. Jsme hnání za výkonem, přistřihují nám křídla a my? Necháme se, podřizujeme se diktátu doby, společnosti, okolí. Časem přijde doba vzdoru, vzpoury a nechuti ke všemu dosud vnímanému. Bojujeme proti starým pravdám, hledáme nová řešení a objevujeme svět vlastními smysly. Bouře se přežene a zklidnění přinese ustálenou hodnotu pohledu na sebe, společnost, okolí. Změny přicházejí z vnějšího světa a na nás je pobrat, nebo nechat ležet. Už jsem natolik vyspělí, že víme, co chceme, kam jdeme a proč. Tím se uzavírá paradigmatický vzorec a pak už jen zvonec....

Úkoly se zvídavostí a skvělým poznáním!

Všední

Další den se hlásí do služby. Pomalu svítá a vítr se utišuje. Ptáčci zpívají své party a nechávají  nás věřit v jaro. Všude klid a mír, který pomyslně uspává ke klidu i pohodě. Přesto je před námi další pracovní den, kdy všecho teprve začíná. Jaký bude a co přinese? Snažně prosíme, aby jen zvládnutelné. Neunikneme svému tempu, ani nasazení a tak je lepší vstanout a jít. Den se rozvine do své krásy a zapomění. Bolavé přebolí, voňavé zavoní, studené zastudí, teplo nás obalí... Přání budou vyslyšena a uši zůstanou plné výzev pro budoucí časy. Dnes zvládnu jen tolik, kolik mi hlava dovolí a pak už můžu klidně spát. To je to jediné, kdy není potřeba se ničeh bát.

Den jako jeden velký sen všem!

Bosá

Člověk chodí po světě a hledá. Postupně poznává svět, rozšiřuje obzory a přijímá myšlenky autorit, jako podstatu svého poznání. Spolehlivost měří podle úrovně a hodnocení společnosti. Mnohdy nepřemýšlí a skepticky nepodrobuje informace dalšímu zkoumání. Přijímáme, vnímáme, spoléháme a přesto je naše poznání plné omylů, chyb a váhavých kroků. Je to dáno odlišností povah, odlišností poznání a úrovní důvěry každého z nás v minulé poznání. Jsou lidé, kteří slepě přebírají vše, co bylo publikováno a dále nehodnotí. Pak jsou ti, co vše podrobují přísné kontrole a akceptují to, co sami poznají. Poslední skupina stojí někde na pomezí, přemýšlí, hodnotí, ale cosi berou jako neoddiskutovatelný fakt. Jako že jedna plus jedna jsou dvě a nikdy jinak. Díky každému poznání máme určité výsledky, které nám dále prohlubují poznání. Obecně poznání člověka, jako jednotlivce, ale i člověka, jakou součást lidské společnosti. Ať už patříme ke kterékoliv skupině platí, že kritéria spolehlivosti si nastavujeme sami a proto je nelze zobecnit. Jistá úroveň skepticismu vůči vědomostním nárokům je součástí života každého z nás, ať je nám pět, čtyřicetdva, či stopět. Snad proto berme každý výklad, každý text i každé poznání či prezentovanou informaci s jistou dávkou skepse a důvěrou v nové poznání. Teprve tak si nebudeme připadat jako bosí v trní!

Poznání s radostí a vědomostí s hodnotou...

Ovocně zeleninová

Brokolice, brokolička,
do růžova barví líčka.
Špenát zase sílu dává,
zelenině třikrát sláva!

Vitamíny ty jsou třeba,
jako ke snídani chleba.
Zdravé oko, zdravý zub,
komu by to bylo fuk.

Každý člověk chce být silný,
aby mohl býti pilný,
aby mohl pracovat,
potom krásně milovat...

Proto je nám třeba ryby,
aby nebyly moc velké chyby,
proto jíme mrkev stále,
abychom viděli dále,
proto jíme ovoce,
aby síly bylo dost v celém roce.

Jdu si smlsnout pomelo,
aby mi to dobře jelo,
pak si dám i brokolici,
abych přežila i chumelenici.

Dneska půst a zítra hody,
pojedeme na jahody,
pojedeme na jablíčka,
budou červená i naše líčka.

Mějme rádi zeleninu,
mějme rádi ovoce,
dávají nám vitáminy,
dnes a zase po roce....

Vitamínový den s výrazou chutí jen!

Přípravné zábavné

Vaříš, vařím, vaříme, pěkně se v tom topíme. Maso sem a maso tam, to si příště pochutnám. Všude voní koření, podporuje hoření. Sklenice se zaplňují, naše duše rozvlňují. Těšíme se na výsledky, ještě že máme ty dobré předky! Ti nás všechno naučí, o špatném nás poučí. My se potom soustředíme a jistě nic nezkazíme. Všechno dobře uvaříme, maso na stůl dopravíme. Pak už budem jenom hrát, jezdit, výskat, lyžovat...

Krásný den plný příprav, bez obav!

Zaprášená

Tichý smích se pomalu vznáší nad krajinou. Mezi mraky se občas mihne měsíc. Všude panuje klid a mír. Uvnitř probíhají tisíce příběhů a zvláštních událostí, které nevidíme. Možná tušíme, možná víme, přesto chodíme kolem a málokdy máme čas se zastavit a přemýšlet. Neustále se snažíme procházet zaběhanými cestičkami, prošlapáváme další stopy a neustále věříme, že nás naše kroky zanesou, až na okraj našich přání. Některá už notné zaprášená, jiná poměrně nová, přání, sny a skutečnost? Být tady, být tam, prožívat sen a snít o skutečnosti. Oprašujeme si svá přání, chráníme naše sny a zapomínáme žít. Každý jen je jedním velikým snem. Každý smysluplně prožitý okamžik je poženáním. Mozaika záležitostí se skládá a my opět věříme, že další den bude tím méně zaprášeným. Věříme, proto putujeme a s odvahou se vrháme do víru dění, abychom na konci zjistili, že nebylo potřeba hledat. To co opravdu potřebujeme máme, je to přímo v nás a není to zimní mráz. Zkuste oprášit poznání a dojdete k poznání, že život je víc, než je neustále hledání...

Zaprášený den, s poznáním dobrého jen!

Repetice

Co nutí člověka vstávat, chodit do práce a prožívat kolotoč povinnosti? Je to potřeba financí, uspokojení z práce, nebo nutnost obstarat hmotné zázemí? Ať je to cokoliv, je to vždycky dostatečný důvod, abychom ráno vstali z vyhřátých postelí, ještě za tmy rychle spořádali snídani a už za běhu vypravili děti do školy. Pak už sami, s pocitem zmeškaných minut, rychle ukusujeme cestu do práce. Už se vidíme při řešení včera nedokončeného úkolu, zpracováváme analýzu a připravujeme podklady pro další práci. V jednom koloběhu ani nezaregistrujeme, že se blíží poledne a s ním čas oběda. Pauzy, kdy hlava vypíná a do činnosti se zapojuje žaludek. Což o to, jídlo krásně voní, ale ještě se musím poradit s kolegou, jak vyřešit situaci, která nastala. A místo klidné půlhodiny jsme opět v jednom kole. Nasázíme do sebe pomalu chladnoucí oběd, v hlavě návrh řešení zaseknuté desky a hurá opět ke stolu. Pracuji, pracuješ, pracujeme, odpoledne se vykulí a je čas pospíchat domů. Za úkoly, domácími pracemi, nákupem... A když se podaří dokončit domácí povinnosti, nastává vytoužený čas odpočinku. Oči se klíží, tělo se nechce pohnout. Jediná cesta je tam, kde pocítíme úlevu. Zase další den, kdy jsme to zvládli! A co bude zítra? Netuším a raději se na to klidně vyspím.

Opakováním dojdeš moudrosti i vlastního mistrovství...

Čenichací

Štěstí mám a čenichám, že se jaro blíží k nám. Nejsem s těch co bručí stále, někdy mám i já na mále. Dneska ovšem radost mám, proto si tu čenichám. Čenichá tu se mnou čenich, který bude i můj ženich. Já zas budu čeníšek, protože mám hebký kožíšek. A tak si tu čenicháme a rádi se stále máme. Občas přijde černý mráček, to je potom teprv háček. Nevidíme, neslyšíme, čenichy si nastavíme. Slovo sem a slovo tam, už zas s Tebou čenichám. Za chviličku probudí se čenichátko maličké, to pak teprv uvidíte, jak nám to všem spolu jde! Čenicháme, ňufáme, spolu se tu fajn máme. Jeden čichá, druhý brouká, třetí na to jenom kouká. Všichni máme radost z toho, že jsme spolu u sebe. To pak ani nevnímáme, co se kolem vše děje. Žijeme si čenicháním, žijeme si pospolu. Každý večer usedáme ke společnému stolu Večer, ráno poledne, čenichy si očucháme. A pak už jen zavoláme, jé, my jsme spolu, my se máme!

Čenichejte pospolu, žijte spolu krásně, život je pak nádherný a nutí psát básně...

Procesní

Správný počet slov, vhodný překlad a dobře uvedené odkazy. Schvalovací proces je důležitou součástí běhu na dlouhou trať, který musím zdolat. Byť nejsem žádný sprinter, ani rychlonohý posel, běhám od jednoho k druhému a snažím se dělat, co se dá. Uskutečnění činností není jen ukončením procesu, ale střádá v sobě mnohé drobnosti, které v úplném celku dají vzniknout něčemu. Čemu? Tak to se ještě uvidí... Teď je ovšem důležité pracovat, krok za krokem se prokousávat jednotlivostmi a odevzdávat výsledky. V konečném spojení pak vytvoří něco, co bude smysluplné, zajímavé a poutavé, plné novinek a speciálních pohledů. Jen neztratit koncentraci, udržet linku zvoleného konceptu a vytrvat při všech negativech i nepříjemných krocích. Výsledek pak bude stát za to a konečně se zrodí další příběh velkého šílenství. Vyvstane fénix, roztáhne svá křídla a vznese se nad krajinu běžností, dennodenních starostí i drobných radostí...

Jen vytrvej, v závěru ti bude hej!

Cizokrajná

Neobvykle změjí slova, řinou se jako vodopád a slučují myšlenky, které by nás ani nenapadlo spojit. Každé specifické slovo je zvláštní a voní novotou, neobvyklostí a příslibem zvláštního. Stojíme uprostřed právě rozkvetlné pouště a sledujeme Jericho, jindy chutnáme kaki a dál vdechujeme vůni pižma. Svět je plný cizokrajných míst, pokrmů, jmen i názorů. Je plný specifického spojení historie, filozofického pohledu na lidský život a vlastního života. Každý máme svou kulturu, historické kořeny a specifické poznání, které bráníme, bereme za své a vnímáme jako základ. Není proto divu, že se jsme mnohdy ochuzeni o chutě, vůně, názory a společenské praktiky cizích krajů. Jak zajímavé by bylo cestovat po světě a v každé zemi, co jich na zeměkouli je, vybrat jen jednu jedinou, charakteristikou zajímavost či cizokrajnost. Dokázali bychom to vůbec? Nebylo by to čistě subjektivní poznání? Kolik je lidí, tolik je chutí, vůní i dalších vjemů. A vybrat pouze jeden rys je opravdu obtížné. Co by charakterizovalo českou společnost? Byla by to věc, specifická chuť, vlastnost či zvukový vjem? Těžká otázka, na kterou nelze jednoznačně odpovědět. A snad ani nejchytřejší jedinci by si s ní neporadili. A pokud ano, byla by obecně platná? A teď babo raď a dědku suď!

Den plný exotiky a neobvyklosti všem...