Neporazitelní

Když máš v sobě víru, pak tě nic nezastaví. Ženeš se do cíle a snažíš se, abys dosáhl svého. Neznáš překážky, protože víš, že tam někde je to, co sis předsevzal. Je to prostě to, co v tobě probouzí lva, který dřímá v srdci a občas se probouzí. Někdy mu trvá déle, než se nastartuje, jindy jen tak dřímá pod povrchem a líně se přavaluje. Odpočívá a čeká na svou příleživost. Jakmile se objeví, už se ji chopí a nepustí. Jde a jde, letí, pádí a nespouští jí z očí, dokud se nepodaří naplnit ji vším, co k tomu patří. Nehledí na žádné osobní výhody, podstatou je víra v to "ono", v to "něco", co někdo jiný vůbec vidět nemusí a vlastně ani nevidí, ale ty to máš, ty jsi to našel. Tak se toho drž! Už to je obrovská výhra, neboť mnoho z těch, kteří jdou světem bloudí a nikdy nenajdou...

Jdi, i když kroky tíží, život není bez obtíží! 

Pohlazená

Ztichlým a zasněženým lesem jako z pohádky se procházím. Nevěřím vlastním očím a jsem jako ve snu. Vrátila jsem se do dětských let, kdy zimy byly právě takové a všechno bylo obalené sněhem i ledem. Sluníčko dodává dnešní procházce takové kouzlo, které bere za srdce, až se tají dech. A já si mnohem více uvědomuji, jak jsem některé věci v průběhu let ztratila a znovu je nalézám. Někde tam v dálce a hloubi duše vím, že jsem vždy milovala krásu této nádherné a tuhé zimy. Hromady sněhu všude kolem, mráz je štípe do tváří a člověku je tak, že rád zabalený do teplého oblečení. Těší se z pohybu a zároveň ví, že jej doma čeká teplý čaj a ještě teplejší náruč milované osoby. Milovaná zima, která byla v dětství spojena s láskyplnou maminčinou náručí a dnes s kouzlem vlastního domova. Ano miluji zimu, jen jsem někde tuto lásku v čase musela opět najít... Dnes to byla kouzelná procházka, která nebyla jen tím pravým zimním časem, ale i pohlazením přesně tam, kde to bylo potřeba.

Zima mráz nevadí, srdíčko pohladí! 

Průletová

Držíme se za ruce a věříme, že ustojíme situace, které nám život přináší. Zpíváme si písničky, které nám dodávají životní energii. Pereme se s tím, co aktuálně stojí na našem prahu a je nám celkem jasné, že všechno má svůj řád. Dokonce jsme možná už pochopili i to, že věci mají i svůj běh, které se nemůžeme vzepřít, aniž bychom narušili běh věcí ostatních. Jelikož každé má svou strukturu a je s něčím dalším propojeno neviditelnými nitkami, které tvoří propletenec celého světa kolem. Tam, kde pomyslně skončíme, začíná další příběh, který je potřeba psát, žít, vést, objevovat... Vracet se není čas, snad jen ve vzpomínkách, které nám zůstávají na dobu, až nebude sil na společné cesty, společná řešení, sdílení a moření se s tím, co nám život přináší!

S odvahou čelit světu, obletět planetu... 

Zpětná

Hromadí se to a valí. To, co se ráno zdálo jako nicotná záležitost, je v poledne obrovský problém. Věci se nabalují a mě nezbývá než se rychle rozhodnout pro činnosti, které budu nakonec dělat. I když ranní plány byly dokonalé, realita je úplně jiná. Člověk prostě musí umět improvizovat a tancovat mezi vejci, která nechce rozbít. Takže tohle se snažím dělat dneska i já. Snad se mi to daří a nakonec i podaří, aby byli všichni spokojení. A ke v tom všem jsem já? Inu, to netuším, jen vím, že v těchto posledních dnech a možná i měsících jsem nějak zapomněla nejen na sebe, ale i běžný život. To mi na tom všem vadí nejvíc a to bych chtěla změnit.

Pohledem zpět, obrátím svět...

Úsudková

Hlavně, že to víme, vždyť my všechno smíme. Člověk občas přemýšlí, nad tím, co život s tím vším kolem zamýšlí. Jak tyhle věci dopadnou a jestli nejsou pouhou hrou. Je tady otázek na tisíc a přestože chápu, netuším nakonec vůbec nic. S každičkým novým dnem si lámu hlavu, jestli raději neztratit se v davu. Jestli neschovat se před tím vším, co se kolem děje a nepropadat do další beznaděje. Je lepší být v tahu a nějak se se vším potýkat, nebo z povzdálí se nebe dotýkat? Možná bych dříve odpovědi znala hned, dnes netuším, váhám a čekám, co příjde za výpověď. Uslyším jistě, co slyšet bych měla, dozvím se jistě, co vědět mám. Dám tomu šanci a já se věru nezvdávám!

 

Dívám se vpřed a věřím, svému úsudku stále věřím... 

Rybí

Neumím se vymotat z věcí, které se omotávají kolem a kolem. Stále se točím v kruhu a jsem jako lapena do záhadné sítě, která mě ne a ne pustit dál. Přešlapuji na místě, poslouchám rozhovory ostatních lidí kolem a kladu si otázku, co dělám špatně? Kde dělám chybu, že vlastně nežiju a jen živořím? Jediné, co znám, je neustálé vstávání a chození do práce, kolotoč doma kolem domácích prací, nákupů, úklidu, vaření, praní a žehlení. Do toho přibývající starostlivost o stárnoucí nemohoucí rodiče, kteří v mnoha věcech čekají, až vyřeším, udělám, dokončím, zavolám, obstarám a dojednám. A jak mám potom najít čas na nějaké svoje aktivity, třeba jen na své milované čtení, nebo malování obrazů? No to fakt nevím... Natož abych si mohla v klidu a bez starostí zajít do kina, nebo s vlastním manželem do kavárny, či cukrárny. To mi příjde jako úplná fantasy! Asi fakt něco dělám špatně a budu muset rychle přijít na to co, abych to mohla napravit, než bude pozdě! 

Napravit chyby, nechytat ryby... 

Magicky kouzelná

Jsem vděčná za všechny životní zkoušky, které mě potkávají. Za to, že jsem naplňována neustálými novými myšlenkami, které mě vedou stále vpřed. Naplňují mě touhou snít a vnitřně se usmívat nad svou vlastní bláhovostí, která mě vede k tomu věřit, že bude možné tyto sny uskutečnit. Zavírám oči a přeji si mnohé, házím pomyslnou minci do magické studny přání, abych dosáhla splnění alespoň některých vysněných přání. V mém vnitřním zraku se objevují hejna krásných chlupaťoučkých kamarádů, kteří mě doprovází na cestách touhy a radostného poznání, že všechno bude v pořádku a stačí si jen přát. Potom už jen roztáhnu křídla a mohu letět a radovat se, tvořit, cítit se naplněná a nezměrná. V tom je krása poznání, že si stačí jen přát...

Magické chvilky se dějí, srdce se přitom chvějí! 

Cíl...

Hlavně dýchat a nepřestat. Nenechat se ovládnout panickou hrůzou a strachem, který mě od včerejšího odpoledne zase doprovází. Tam, kde zavládne klid, najednou vystrčí růžky šotek nezbeda. Už zase dává na frak všemu, co jsem si myslela, že pojede, jak má a že bude fungovat tak, jak by fungovat mělo. Ale ono, je to zase všechno úplně jinak. Obavy a hlavně otázky, co bude dál? Jak to vlastně všechno zvládneme a zde budeme schopni společnými silami uskutečnit péči o naše seniory, to je to, co mě duní v hlavě? Ač si myslím, že bychom to mohli zvládnout, nejsem si tím tak jistá... Co, když to nepůjde? Co když to bude složité? Už teď se v tom ztrácím a nevím kudy kam! No a to jsme pořádně ještě ani nezačali... Je to tedy pecka, jak to všechno motá ta naše motanice života a vlastně ani netušíme, jak se z toho vymotáme. Já jen doufám, že cestu najdu, ať už bude sebevíc dlouhá...

Kroků nelituji, pevný cíl potřebuji! 

Naplno!

Nebýt zahnána do kouta a raději aktivně předcházet situacím, které nás mohou oslabovat. Člověk si v hlavě přehrává mnohé a snaží se předcházet všemu, co by mohlo přijít. Říká si kdyby, coby, ale někdy se prostě věci dějí, aniž bychom prostě a jednoduše dokázali některým věcem předejít. I když si uděláme plány, zpracujeme perfektní rozpis dne a zorganizujeme si každičký detail svého života, jsme jenom lidé, kteří míní, ale život prostě a jednoduše jde a mění. Neptá se na naše plány, nečeká na nás a rozhodně není tím, kdo by byl plánovačem. Je plynoucím fluentem, který jde, od jednoho k druhému a tak stále dál. A my máme snad jedinou možnost, soustředit se na detaily, užívat si každičkého momentu, který máme, abychom zpětně nelitovali žádné chvíle, kterou jsme mohli prožít, ale ona už se nikdy nevrátí. Je tu pro nás, za chvíli nebude, tak neplánujme a raději žijme...

Žít se vyplatí, vzpomínky se nikdy neztratí! 

Pozdravovací...

A je toho právě dost,

cítím se tu jako host. 

 

Já chci domů,

já chci pryč,

od všech dveří

chci mít klíč.

 

Domů se pak dostanu,

možná i k nám do stanu.

Zalezu si do peřiny,

usnu rychleji, než

do hodiny.

 

Budu spát a 

budu snít,

budu já mít

ten svůj klid.

 

Snad už potom

neuslyším,

ať si zase hned

pospíším.

 

Ať už zase rychle

dělám,

ať už nachystám

i našim včelám.

 

Jakým včelám, 

pánové?

Nějací noví

tvorové?

 

To mám radost,

to mě těší,

už jim hledám

vhodné přístřeší...

 

A co pejsek,

ten by nebyl?

Ten by teď 

vše krásně 

přebil.

 

Pac a pusu, haf a ňaf, máváme Ti na pozdrav! 

Básněná

Plánuji, veršuji,

stále se nervuji.

Čísla dávám,

další beru,

nemám v tohle

už důvěru.

Něčeho je moc,

ostatního málo,

asi proto, aby to

za to stálo...

A tak si říkám,

dneska už dost,

půjdu si lehnout

a dám odpočinku

svému radost!

Pusu a šáteček, těším se na páteček...

Vonící

Prezentovat, přednášet,

kolem sebe roznášet,

jenom klid a pohodu,

má to občas výhodu.

 

Člověk nějak proplouvá,

na nic se nevymlouvá,

jen tak světem letí,

bez křídel a napětí.

 

Neřeší a nevěstí,

užívá si to štěstí,

které kolem právě je,

i když zima navěje.

 

Nebo slunce silně svítí,

prudce kolem voní kvítí,

to mu prostě nevadí,

neboť dal vše do pozadí...

 

Jenom radost, 

jenom klid,

je to o tom,

že chce žít.

 

Život si chce užívat,

chce se mít dobře

a mít sebe i lidi

kolem sebe moc

rád a rád...

 

A tak s úsměvem

na tváři

se mu vždycky

den rozzáří.

 

I když vítr smutně

duje,

na jeho duši to

nefunguje!

 

Ta je čistá,

kouzelná,

prostě

nádherná...

 

Udržuj si ji a běž, sama sobě věř! 

Neustálá

Skryté jsou věci

a přitom přeci,

ve skrytu duše,

modlím se tiše.

 

Nemám vše dáno,

co jest je psáno.

Proto si zvykám,

mnohého se dotýkám.

 

Nechávám plavat,

co změnit nelze.

A nehledám stále

nové a další verze.

 

Raději stojím pevně

nohama na Zemi,

abych měla vždy

své zázemí...

 

Aby se se mnou

netočil svět,

aby si uměla

napsat svých

pět vět!

 

Aby se vědělo,

aby se znalo,

že i když se

nechělo,

přesto

se stalo!

 

Vždycky se najde důvod proč jít dál... 

 

 

Prožívaná

Ač jej máme,

nevnímáme,

přesto stále,

na něj spoleháme.

 

Že ho máme,

že to dáme,

že to nakonec

všechno včas

urovnáme.

 

Někdy stíháme,

jindy nestíháme,

občas vnímíme,

pak zas jej nemáme.

 

Čas se nám pod

rukama míhá,

život nám pomalu,

ale jistě stříhá.

 

A než se my blázni

jen trošku nadějem,

už abychom šli z

kola ven!

 

Proto je třeba si

trošku času dát,

na sebe si ho

udělat.

 

S blízkými si

užívat a mít

se hodně

rád!

 

Jdi ven, měj se rád a odpusť i to, co myslíš, že nelze vzít zpět... 

Mocná...

Osvěžená čerstvým vzduchem, 

nenechám se rušit žádným 

velkým ruchem.

 

Raději se věnuji, 

tomu, co opravdu

a ze srdce miluji.

 

Čtení, klidu, odpočinku,

občas zvednu i tu

činku.

 

Někdy nechám barvy

hráti, po plátně si

pobíhati.

 

Potom čekám, co to

bude, co mi ještě

k duhu půjde?

 

Zda se ještě ochladím,

nebo rukavice nasadím.

Zima bude veliká,

jak nám praví technika.

 

Té se my však nebojíme,

rádi do hor vyrazíme.

Za sportem a čerstým

vzduchem, utečeme 

před městským ruchem.

 

V klidu, tichu budem

žít, tady bude opět

klid...

 

Přání otcem myšlenky,

dáme si dvě sušenky,

potom půjdem v klidu

spát,

necháme si svůj sen

zdát!

 

Sladné sny a dobrou noc, krásné sny mají svou moc... 

Svěřená

Křídla motýlí,

hlavu rozptýlí,

síly dodají,

kde jí nemají.

 

Člověk se 

rozplyne,

stejně ho

nemine.

 

To, co je

v osudu,

i když tu 

nebudu.

 

Země se

točí dál,

i když bys

raději chvíli 

stál...

 

Není to v 

rukou tvých,

je to vždy

na jiných.

 

Jak se jen

točí svět,

kdy bude

kvésti tento

květ.

 

Bojovat neplatí,

raději zpívati,

v hudbou a

náladou,

prožít si

tuto pouť

svou!

 

Jdu si a věřím, andělů do rukou se svěřím...

Mílová

Vyřeším, vysvětlím,

kožichy zableším.

 

Na hlavu postavím,

někde se zastavím.

 

Úsmějem zahřeji,

pustím to rychleji.

 

Možná se podaří,

že slunce zazáří,

že budem ve stáří,

mít ruce na tváři.

 

Mít ruce ve dlaních,

jako šediny na skráních.

 

Srdce nám budou bít,

proto, co musí být.

 

Půjdeme cestou tou,

krásnou a rozkvetlou,

která nám bude přát,

jen to, co máš rád.

 

Těším se na chvíle, kdy ujdeme zase společné míle... 

Přitahující

Měnit věci se dají,

i když se nám občas 

zdají procesy obratů

zvlaštní.

 

Je to jako v životě

s postupy vášní,

které se jen tak

mění, jako to 

naše snění.

 

Někdy to jde

lehce,

jindy to jde

hůř.

 

Občas to chce

ruce,

někdy i ten

nůž.

 

Dobrou zprávou je, 

že změna 

funguje!

 

Stačí se jen otočit,

hlavu správně

natočit.

 

Dívat se jen na

krásu,

mít hlavu plnou

úžasu.

 

Vytvořit si denní snění,

používat zapomnění.

Vyprávět si pohádku,

o růžovém prasátku.

 

A to potom uvidíš,

že i medvěda si

pořídíš.

Jen to dobré konečně,

přijde k Tobě,

skutečně!

 

Požehnání, hojnost přej, v dobré víře všechno měj... 

 

 

 

Opakující se!

Vločka k vločce 

přisedá

přinesla mi  

medvěda.

 

Dneska velké

vypětí,

pocit nutnosti

obětí.

 

Když se věci

podaří,

pak sluníčko

zazáří.

 

Občas bývá

nevlídně,

pošmourno

a neklidně.

 

Stačí srdce 

otevřít,

slova svá

si prověřit.

 

Potom jde

už všechno

snáz, neboť

už to všechno

znáš...

 

Neboj se a

užívej,

dobrou vůli

s sebou měj!

 

Na svět se

víc usmívej

a uvidíš, že

zas bude hej.

 

Emoce a nemoce, zas už budou Vánoce!

 

 

 

Dotvářená

Výdech, nádech,

dopředu, dozadu. 

Stále to nejde tak,

jak to já jen dovedu.

 

Všecičko trvá,

nic není hned,

jak si člověk 

přál právě teď!

 

Kolik už bylo

vyřčelo slov,

já už jich mám

celkem už dost...

 

I já bych konečně,

chtěl si žít,

mít jen tak 

chvíli radost a klid.

 

To se snad nedočkám,

dřív mě to utrápí, 

i když mé pocity

trošku mě utápí.

 

Nedám se,

vytrvám,

náporu

odolám.

 

Sluníčko,

kafíčko,

výborné

jablíčko,

rýži a

masíčko,

potom i

pitíčko.

 

Dobroty,

mlsnoty,

už žádné

trampoty,

dnes už jen

radosti,

pro mé

staré kosti!

 

Sluníčko hřej, úsměv mi na tváři dotvářej... 

Rovnovážná

Přijímat, vydávat,

tahat a nandávat.

Fixovat, uvolnit,

s klidem se políbit.

 

Emoce, únava,

stres a zábava.

Zmatení z úzkostí,

přejde ti do kostí.

 

Křehká je sklenice,

prospívá velice.

Pečovat o sebe,

dívat se na nebe.

 

Zdřímnout si,

dlouho spát,

jen tak si v

lese stát.

 

Dýchat si

čerstvý

vzduch

a být

jako

volný

duch...

 

Psát si

a tvořit,

myšlenkami

bořit,

vytvářet magické

léky, jež jsou tak

praktické.

 

Zůstat a chvíli

být, v duši

mít volnost,

pohodu a

klid! 

Vyškolená

Příprava a

přípravička,

to je pěkná

pohodička. 

 

Neděle si

pěkně plyne,

nám to tady

krásně kyne.

 

Slova se nám

v hlavách rojí,

všechno lítá

po pokoji.

 

Tečky, čárky,

lomítka,

tužky, fixy,

kružítka.

 

Parsery a překladače,

nůžky, taky ovladače.

Jde nám to přec od ruky,

máme na to záruky.

 

Že jsme všichni šikovní,

na vysoké úrovni.

A že se výzev nebojíme,

ve všem spolu obstojíme!

 

Jen se třeste úkoly, naše smečka vás hravě vyškolí... 

Konající...

Sama sebe hledám,

kouska klidu nemám.

Otázky si pokládám,

pomoc od druhých 

nežádám.

 

Sama musím zvládat,

i když budu padat.

Zatím musím jít,

i když to bude dřít.

 

Sama přeci vím,

co umím a co smím.

A co mohu dokončit,

abych měla vnitřní

klid.

 

Sama klást si otázky,

raději malovat obrázky.

Nelze občas než se ptát,

odpovědí se nedočkat.

 

Sama vědět, že je kříž,

být ostatní stále  na obtíž.

Proto musím vydržet,

sama sebe podržet.

 

Sama věci dořešit,

aby už byl zase klid.

Myšlenky pak vypustit,

na kluky se zaměřit.

 

Sama pro rodinu si

žít a zase jen tak

se chvíli mít...

 

Dořešit a dodělat, pak se mít zas chvíli rád! 

Epická

Po dlouhých cestách se toulám,

v rukou stále něco žmoulám.

 

Moudrost a porozumění hledám,

po pádech a kotrmelcích ze zvedám.

 

Zdánlivě nemožné kroky dělám,

sama se ptám a věřím pověrám.

 

Dlouhé cesty a poutě podnikám,

stereotypu života tak unikám.

 

Střádám a cvičím se v tom,

v čem je třeba,

jím a posiluji ducha a

jím hodně chleba.

 

Dívám se do dálky,

nacházím korálky.

Poslouchám radostné

zvuky ty milostné...

 

Neboj se, dál jen běž,

sílu na vše, zas

najdeš!

 

Zvládneš to,

vytrváš,

dobré lidičky

kolem sebe

máš...

 

Přijímej, užívej, kroky své na cestách rozumně rozdávej! 

Prozpěvující

Broukám si

broukám,

na svět se

koukám. 

 

Zpěvem se

ladím, 

na Tebe

hledím.

 

Jsi moje

hvězda,

jsi moje

láska.

 

Jsi moje

krása,

jsi moje

sázka.

 

Jsi moje

štěstí,

jsi moje

zlato.

 

Vím, že

být s Tebou,

stojí za to!

 

A tak si

pěji,

sobě se

směji.

 

Za to, že

v tichu 

svém

toužím

jít za

hlasem...

 

Volání, lákání, ptačí zpívání. 

Zvučná

Zastavit se,

poslouchat,

zvuky hudby

nechat hrát.

 

Občas ticho

nechat znít,

jen tak v čase

prostě být.

 

Nebát se a

klidná zůstat,

srovnat se a

s hudbou srůstat.

 

Hudba nikdy

nesoudí,

vždycky tělo

rozproudí.

 

Hudba to 

je všeho lék,

pro každého

začátek.

 

Vždycky dává

spojení,

pro mě je to

znamení.

 

Že jsou zvuky,

včetně ticha,

součástí toho,

kdo dýchá.

 

Jsou podstatným

spojením,

s nejhlubším vnitřním

nedšením.

 

Jsou naší přirozenou

součástí,

jež má mnohé

oblasti.

 

A ty jsou krásné,

zvláštně zní,

pro všechny,

kteří bdí i sní...

 

Proto nerovné cesty

rovně vnímám

a zajímavé příležitosti

v sobě přijímám!

 

Muziko hraj, na celičký kraj... 

 

Propojující...

Krásné gesto,

prázdné město,

oči hledí,

dneska vědí.

 

Jak se cítit,

kam se řítit.

 

Co jsou cíle,

co je milé.

 

Kde je cesta,

jedna ze sta.

 

Palce držím,

stále jsem s ním.

I když už vím,

že to zvládne sám,

na to ho moc dobře

znám!

 

Je to vleký bojovník,

kola, sportu,

milovník.

 

Nic tak lehce

nevzdává,

pro nás je to

fajn zpráva!

 

I tak občas

trému mám,

že tam v Brně

je na to sám...

 

A tak aspoň

chviličku,

mám zas 

jeho pacičku.

 

Jdeme spolu

ruku v ruce,

a mě hřeje

moje srdce!

 

Děkuji a rýmuji, s Tebou se zas raduji... 

 

Orodovací

Bloudím a 

nenacházím 

slov. 

 

Ztrácím hlavu

v davu mnoha

sov.

 

Neumím být

netečná,

připadám si

zbytečná.

 

Nacházím se

na okraji,

lítám stále v

tomhle kraji.

 

Nezbedně se

usmívám,

dobrou náladou

vždy oplývám...

 

Pro sebe snad

nechci nic,

pro kluky chci

všechno a ještě

víc!

 

Aby tohle, támhle

bylo, aby všechno

dobré bylo,

aby slunce vždy

svítilo,

aby dobře se jim

žilo....

 

Aby život nebyl

těžký,

aby mohli chodit

pěšky, aby měli

krásné dny, které

jen tak nezevšední...

 

Aby píseň, radost,

poznání, byla

pro ně vždy k

mání, aby měli

všeho dosti,

do syta i do

radosti!

 

To jsou přání

neskromná,

které jedna

máma má!

 

A že za ně děkuji, pěkně i oroduji... 

Sdílející...

Najít odvahu,

přejít po svahu.

 

Mířit  vysoko,

dojít daleko.

 

Chápat gesta,

ujímat se vesla.

 

Mít klidné myšlení,

když kolem se

vše mění.

 

Zachovat rozvahu,

když stojíš na

prahu.

 

Když vidíš mnohem

dál, než by sis

právě přál.

 

Když chápeš, 

když už víš,

co přesně

uvidíš!

 

Někdy přec

stačí jen,

mít maličký

krásný sen...

 

Najít si odvahu,

poslouchat

a vnímat sílu

celého sděleného

rozsahu!

 

Vnímat sdělení, je prostě umění...

Čištění

To je zase den! Místo abychom si užívali poklidné soboty, je tady bojovná nálada. Tlaková vlna se šíří a to ještě ani nevybuchla žádná bomba. Tíživá atmosféra se plíživě šíří kolem a jen čeká, až se dostane ke svému příjemci. Ono nestačí, že máme plné stresy v práci a během pracovního týdne. My si je ještě musíme nosit domů. Dělat si je a hýčkat je o volných dnech, abychom se udržovali se stavech stálého napětí. Zřejmě abychom nevyšli ze cviku a při nástupu do dalšího pracovního týdne abychom věděli, že jsme opět v procesu. Prostě je to prima. Vidím to tak, že vypadnu po obědě na dlouhou procházku, abych nebyla zavřená tady v tomhle prostoru, který mě svírá svým neklidem a nepohodou. Tohle mě opravdu nebaví a nechci tady být! A to je co říct, protože svůj vlastní domov miluji, stejně jako jeho obyvatele, ale dneska mi tady není dobře... Inu, i to někdy musí přijít, že?

Občasné vyčištění, vztahů uvolnění...