První letošní

Jaká to krása za oknem se třpytí? Je to jako v pohádce. Všude bílá a nrazivá krása. A z nebe se stále sype. Tuto bílou krásu musí mít každý rád. Jen kdyby chtěla vydržet i do města, kde ji vídáme málokdy. A je to škoda, protože přináší radost tělu i duši, malým i velkým Sice je zima někdy velmi úmorná, přesto bych si přála, aby letos byla taková, jak by správná zima měla být! Bílá, sněhová, mírně mrazivá, zdobící líčka do červena a plná příjemných radovánek pro každého človíčka...

Příjemné první momenty a druhá povzbuzení po celý den!

Mrazivá krása

Přírodní krása, ticho a mráz jsou dnes našimi průvodci. Zima pomalinku vstoupila do našich životů, mráz kouše na kůži. A my zde stojíme, v tiché a posvátné minutce. Hledíme na okolní krajinu posetou námrazou, kterou by nedokázal stvořit ani nejlepší umělec. Drobounké nitky babího léta tu visí obtěžkané vlhkostí. Pavučiny se lesknou a zdobí zvířeí příbytky, jako nejkrásnější záclony. My si tiše vykračujeme lesem, líse se červeně jen září a studený vzduch čistí tělo. Ano i to je nutnou součástí krás zimy, která vpadla mezi nás! Ať je příjemná a krásná, jako celý dnešní den.

Krásy bez závoje a se srdcem v očích každému ....

Možnosti

Tolik možností má člověk k naplnění vlastního života a přesto většina z nás jde stejným, zaběhnutým způsobem. Existují ovšem výjimky potvrzující pravidlo. Většina jde s proudem lidí a pouze jednotlivci se odhodlají a jdou proti proudu. Jistě není jednoduché umět zanalyzovat situaci, zhodnotit veškerá pro a proti a stanovit si svou vlastní životní cestu. Takoví lidé jsou většinou vnímání jako dobroduzi, zvláštní osobnosti, blázínci či ještě hůř nemocní blázni! A přesto mají mnohem více odvahy žít svůj život mimo běžné proudy, mimo lhostejnost, nedůvěru či zaběhané hranice. Jsou to malí velcí hrdinové jejichž skutky a činy nám mají ukazovat živou a žitou skutečnost. Nemají být pouze příkladem hrdinství, ale mají být vědomím našeho stálého návratu do dějin, které pomohou pochopit to, že každý člověk může žít mravně, chovat se pozitivně a ovlivňovat život svůj i svých bližních. Mají být zvnitřěnín moudré pravdy, že každý člověk může svým způsobem, nebo přesvědčením zasáhnout do konflitků, které ho posunou blíže k podstatě člověčenství i lidské společnosti. Proto žijme svůj život nejen pro sebe, ale i naše bližní. Jen díky nim jsme schopni měnit svět!

Zajímavé možnosti a vždy správné rozhodnutí.....

Vydávaná

Kam až to může dojít? Kde je hranice mezi mocí a bezmocí? Kdy mohu prohlásit, že už nemůžu? Jak poznám, že se blíží konec mých trápení? A opravdu platí, že jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá? Pochybuji, váhám a nechce se mi věřit, že vydávaná síla je v rovnováze s tou přijímanou. Maximalní nasazení, perfektní soustředění a přesto se výsledek nedostavuje. Spíš než hrdnost nad tím, že se mi daří postupovat vpřed, cítím vnitřní nicotu, doprovázenou pořád stejným místem. Jako bych stála v horském suťovisku, udělám krok vpřed a o tři kroky sjedu zpět... Malý, úpěnlivý boj o zdolání vrcholu, který nemá konce. Snad se mi podaří zvítězit, jen je to v současné chvíli nad mé síly! Budu muset více zrovnovážit procesy příjmu a výdeje, snad se i ostatní vyváží a já do svého cíle také dorazím! Vždyť už dávno bylo řečeno, že nic není tak obtížné a nedostupné, aby to lidský duch nepřekonal. Proto jdu a budu čelit svým výzvám a do svého vysněného ráje doputuji se vzpřímenou hlavou, plnou naděje, radosti, zkušeností a moudrosti ze strastiplných i mulujících životních cest.

Výdej a příjem, kdo má jej křížem?

Pozvolná, skoro adventní...

Pomalu se blíží adventní čas, spojený s postupnou přípravou na Vánoce. Těším se na tuto dobu, jako každý rok. Je to mé nejoblíbenější období v roce, kdy z každého člověka vyzařuje mír, klid a pohoda. V dětství to byl čas splněných přání, radostného vzrušení, horečného psaní Ježíškovi a netrpělivé očekávání, co bude pod stromečkem. Teď v dospělosti, je to i čas zastavení, trpělivého vyslechnutí všech přání. Čas, kdy vnímám mnohem intenzivněji, že tady je můj domov, tady je mé srdce, tady jsou mí nejmilejší. Čas, který patří nám, jde s námi a ne proti nám... I letos už se pomalu rozbíhám do adventního času, pozvolně sbírám střípky vůní, chutí a záblesků, které se již brzy plně rozvinou v barevnou škálu, příjemné melodie a pestré cosi, díky němuž jsou pak Vánoce ještě vánočnější.

Pozvolné pohlazení duchem Vánoc všem!

Mámina lenivost

Netěším se do práce! Tak nějak by mohl znít titulek pro dnešní den. Nevím, zda je to jen počasím, nebo to způsobilo i něco dalšího, ale opravdu, kdyby to dnes šlo, raději bych se zachumlala do peřiny a přečkala bych den v posteli. Moci si jen tak lenošit, číst, radovat se z pocitu příjemně stráveného dopoledne. Uvařit si dobrotu a nemuset se poříd hnát do další hodiny, další výuky, další kontroly, dalšího papíru. Ano i já dokážu být někdy lenivec, lenochod a zpomalený tvor. I když se to na první pohled nezdá, ráda si přispím, ráda si poležím v posteli a ráda nechám práci, co je pracovního a věnuji se pouze tomu, co je doma. Ano, úterý je dlouhé a já doufám, že rychle uteče a brzy zase budu doma... Ve své krásně lenivé náladě, oblíbeném pelíšku a s milou knihou.

Lenivě pomalé tempo za každým novým rohem všem!

Kafíčková

Výborná káva s ještě lepší společností, je kouzelným zakončením dne. Vždycky jsem si myslela, že jsem poměrně velký samotář, ale v posledním čase se ukazuje, jak důležité je pro mě mé okolí. A to nejen mí kluci, ale hlavně ti, kteří tvoří okruh lidí kolem mě. Ti, které potkávám v práci, ti, kteří prošli mým životem a stali se jeho součástí. Ti, kteří mě formovali, ti, kteří jsou. Ano i díky nim jsem lepším člověkem a vím, že dělat se dá v životě cokoliv. Co je však hrozně důležité, je, dělat to s láskou, plným nasazením a pochopením pro druhého, s kterým komunikuji a pracuji. Snad možná proto se mi vrací moje úsilí tam, kde bych to v pravdě ani nečekala. Díky za ten obrovský dar a díky, za každičké další kafíčko, které mě obohatí!

Kafíčkový večer s příjemným teplem v mysli i srdci....

Kačenková

Zima se pomalinku vkrádá do našich životů. Zvířata se začinají stahovat do svých nor a pelíšků. Přesto zůstává poměrně dlouhá řada zvířat celou zimu venku. Snad možná proto jsme se dnes rozhodli zajít krmit kačenky, které se nám potulují okolo řeky. Je to příjemný pocit, když vidíte tak krásná zvířata klidně si plavat na řece. Zároveň vidíte, jak se pomalu začínají stahovat za chlebem, který jste přinesli. Jakoby si vůbec neuvědomovaly, že my lidé, jsme jejich největšími predátory. Inu, když je zima a hlad, nějaká ochrana vlastního peří se tolik neřeší. No snad tato důvěřivost nepřipravi letos moc kačenek o jejich kejhací život a budou se tu prohánět i v létě. Spolu, křídlo na křídlo, pařátek na pařátek, zobáček k zobáčku.... Tak milé kačenky, přijměte od nás dnešní chlebík a pozor na vetřelce!

Kačenkový den, bez starostí, obav i neklidu, všem.

Sbírka

Sbírat, skládat, rozdávat, nezjištně pomíhat, tak to by mohlo být heslo dnešního dne. Vzorem a praktickým příkladem se člověk nejlépe učí, jak soucítit a umět si něco odepřít a darovat to druhému. Takto vedeme svůj život, s vědomím, že naše nepotřebné věci nemusí být vyhozeny, ale mohou posloužit dalším lidem, kteří jsou na tom hůře, než my. Proto je naprosto samozřejmé, že dnešní den jsme věnovali doplnění zásob a připojili se k těm, kteří chtějí a umí pomáhat. Mám radost, že jsem mohla pomoci neznámým lidem, ale ještě větší je moje nadšení z toho, že i náš syn vnímá tento proces jako naprostou samozřejmost. Až tady jednou nebudeme, zapamatuje si a bude konat. Až bude velký bude pro něj běžnou součástí života pomáhat svému okolí. Pokud jsme tedy něco ve výchově dokázali, pak je to tohle... Jsem na Tebe pyšná a věřím, že půjdeš našimi kroky dál, svou cestou, za svým cílem, ale s vědomím svých kořenů....

Jen to, co umíš darovat světu, je tím, co můžeš životu dát!

Rychlovka

A už je tady opět pátek... Rychle vstanout, nachystat se do práce, klukům svačiny a už abychom vyrazili na cestu do školy. Rychle, rychle, rychle, zní mi od rána v uších. Zrychlit už nedokážu, tak jak to mám zastavit? Nejde zrychlovat něco, co už probíhá poměrně rychle a samotné zrychlení by tomu ubralo na kráse. Proč mě poříd honí čas? Jednou bych mu to chtěla oplatit a honit já jeho! Ale to se zřejmě nedočkám. Nebo možná ano, ale pak budu litovat, že život neplyne alespoň trošičku svižněji. Možná je to tím, že se snažím zvládnout všechno, co jsem si naskládala na záda a proto nevím, kam dřív skočit. Asi bude nejlepší nechat čas, aby si šel svým tempem a já si půjdu zase svým! Jen tak mohu slíbit, že stihnu každičkou věc, kterou mám na programu a čas nebude největší nepřítel, ale kamarád. Inu, jak si to člověk nastaví, takové to potom má.

Pomalý den bez rychlých přechodů a schodů...

Nedbalá

Nedbalost je vlastnost, kterou jistě odpustíme malému dítěti, které se učí něčemu novému. Co ale provést s dospělým člověkem, který naprosto nerespektuje a nedbale přistupuje ke svým povinnostem? Jak se zachovat ke kolegyni, která má plnou pusu krásných slov, ale skutek utek! Dá se dělat něco víc, než jen čekat, že i na ni jednou dojde? Nevím, ale zároveň vím, že já to nedokážu snést... Úplně mě to zvedá ze židle a nadskakuji jako polička nad hrncem. A čekám a čekám, jestli to vybuchnu, nebo to ještě zvládnu. Ignoranství, nedodržování slibů, lhaní a přetvářka jsou něčím, co je nutné odsoudit a ideálně úplně vypudit z našich životů, hlav i myslí. Jen tak můžeme dělat vše, jak se má a zároveň nebýt odkázáni na ty, kteří o nás nedbale rozhodují.

Nedbalou eleganci a plynulou toleranci pro každého!

Obvyklá

Někdy je příjemné strávit čas s milými lidmi na příjemném místě. A mě se to dnes podařilo! Nejen, že jsem opět měla možnost znovu si uvědomit, jak křehké jsou vztahy a jak je těžké je budovat, ale také jak tenká je hranice mezi tím nejlepším pro ostatní a správným pro sebe. Bohužel se také projevily některé nepříjemné stránky lidské povahy, které patří k životu, ale já stále doufám, že tomu tak není. Věřím v to lepší v každém z nás, ale bohužel vždycky mě nemile překvapí úder zloby a nenávisti lidí, kterým důvěřuji. Proč, proč tak bolí údery do nitra od těch nejbližších? Je to tím, že si je pustíme do svého nitra a okolí, nebo je to tím, že je vidíme ještě v lepším světle? Nevím, jediné čím jsem si jistá je fakt, že mám kolem sebe řadu lidí, díky kterým jsem lepším člověkem, přítelem, kamarádem, učitelem, kolegou... Díky za každý okamžik a díky, že je s vámi tak veselo přátelé!

Obvyklý večer v neobvyklých barvách každému kdo o to stojí...

Bohužel ...

Bohužel, zase jsem neuspěla. To nám to dnešní ráno krásně začíná. Práce jak na kostele, člověk neví, čemu se věnovat dřív a k tomu ještě úkol, který se stále vrací a nejde jej překonat. Nejsem člověk, který by litoval své námahy na zpracování úkolů, nejsem ani ten, kdo při prvním neúspěchu vzdá svů další postup. Co ale dělat v případě, že se nejste schopni hnout z místa? Třetí týden, den po dni se pokouším zdolat svůj malý Mont Blanc a posunula jsem se jen  kousek. Vím, že musím být trpělivá a úspěch se dostaví. Ale já už pomalu začínám ztrácet naději, že se mi to vůbec nekdy podaří. Plácám se v tom mezi šedesátipěti až sedmdesáti osmi procenty a výš ani ránu! Přitom stačí tak malinký kousíček, jen dvě desetiny procenta a mám vyhráno. Ale ne, zatím vyhrává systém a nepustí mě ani o píď dál.... Já se nechci vzdát, ale jestli to tak půjde dál, tak mi stejně nic jiného nezbude. Budu muset odejít a přiznat porážku! Asi tomu dám ještě chvilku času a pokud to nepůjde, rozhodnu se jak dál. Prostě jsem realista, hlavou zeď neprorazím a naučit se dá všechno, tak i tohle zvládnu!

Zvládnutý den bez neřešitelných úkolů pro každého....

Taktická

Tak a je tu krásný volný den. Už z rána je potřeba si naplánovat, co všechno by člověk měl a chtěl stihnout. Taková dobře zvolená taktika mi pomůže prožít den po svém. Jasně, ideálním předpokladem je krásně se natáhnout, vzít si pěknou knihu a číst si. Jenže tohle asi není úplně vhodná představa pro všechny členy naší domácnosti. Dobře, tak tedy přidáme i nějaké to jídlo, snad i malou procházku venku. Ale pak ještě zbývá moře času k lenošení. Takže můj plán pro dnešní sváteční den je odpočinek, aktivní čtení a mile strávený den s mými kluky. No možná se nechám přesvědčit i na další drobnosti, ale ty pak musí stát za to!

Správnou taktikou k vítěznému cíli....

Stýskavá

Stýskám si, stýskám, doma si výskám. Jak je to dávno, co jsme se bavili s medvědem Pú a jeho přáteli. Uběhlo několik dlouhých let bez Púa a už se mi po něm zase stýská. Tygr zas řádí jako ďas, králík se zlobí a mračí, tu středem si prasátko kráčí. Kryštůfek Robin se těší a zpívá, Ijáček na něj svým ocáskem kývá. Parta je úplná, parta je zde, kdepak je maličký Jabíček, kdepak on je? Utekl čas ten pryč, kdy hledali jsme s Púem klíč. Uběhla vteřina, jako velká peřina. Zůstaly vzpomínky na krásy, kamínky. Zůstaly skryté v nás poklady, které nás ochrání před mraky i děsnými úklady! Pokud to půjde i medvídek Pú k nám zase někdy zajde. Polaskáme, pohladíme, na veselou notu se naladíme. A nostalgie, ta půjde pryč, už zase máme tu ke skrytému klíč....

Absolutantní den s Púovou tyčnou a dalšími pro každého - chachachacha!

Neodvratná

Rok se pomalu sune ke svému konci a na mě se valí nutné pracovní i osobní povinnosti. Už teď mělo být mnohé hotovo a já jsem ještě nezačala. Tak jak z toho ven? Možností je hned několik, jen je potřeba se správně nadechnout, vzít to podle pořádku a z chaosu je najednou krásně uklizeno. Vím, že nejdůležitější je prostě pomalými kroky kráčet vpřed. Když je to potřeba tak se o kousek vrátit, ale pořád jít za cílem, který si člověk předsevzal. No a já si prostě a jednoduše vzala do hlavy že neodvratitelnou součástí našich vánoc bude nejen úklid domácí, ale i pracovní. Vyčistím, naleštím, upravím, dokončím, zaevidují a získám klid, abych jej mohla přenést do dalšího roku. Zase o rok starší, snad moudřejší, jistě veselejší a možná klidnější. Buď jak buď, jdu na to a uvidíte, jak tp všechno krásně zvládnu. Pokud musíte taky běžet, tak ať to utíká....

Krásný den s řadou milých povinností i radostí všem!

Hlubinná

Když cesta je cílem, je život dílem. Tvoří ho jedinci, velcí i malincí. Je plný zázraků, něhy i oblaků. Je krásným přístavem, veselým domovem. Pro mne i pro tebe, ruce už nezebe. Jsem tu já, jsi tu my, každý nám rozumí. Svět je pak příjemným prostorem k životu, když jsem já, když jsi tu. Proto tě držím a ruku tvou nepustím, jen tak vím s jistotou, že láskou se rozpustím. V rukou tvých, očích i náručí medvědím, vím, že vše je pravdivé a já si jen nesním... Snít si sny můžeme ve třech i navzájem, pak je má rodina mým vysněným rájem!

Hluboká cesta za poznáním srdce je plná krásných myšlenek pro každého...

Hradčanská

To je páni nádhera - Praha nás vítá svými starobylými ulicemi a moderním ruchem. Kráčíme si kolem Vltavy, pozorujeme racky a výletní lodě, nad námi se tyčí Pražský hrad. A my? Rozhodli jsme se jej zdolat mírovou cestou, zezadu. Proto nasedáme do metra a vystupujeme na Hradčanské, odkud už je na hrad jen pár kroků. Jdeme, přibližujeme se, Chrám Svatého Víta nás vítá a mě se zdá, že nikdy nebyl tak velký a majestátní jako dnes. Čím to asi je? Že by zvítězila dětská perspektiva a všechno bylo zase o chlup větší? Možná, každopádně je to zajímavý pocit. Ještě před pár lety jsem tady chodívala se svými rodiči a dnes jsem tady s vlastním synem. Povídám mu o střípcích historie tohoto posvátného českého místa a připadám si zvláštně. Asi proto, že si přeji, aby si něco z těchto chvil zapsal do své hlavy a svého srdce. Tak jako já si stále nesu slova mých rodičů a tety se strýcem, s kterými jsem tuto krásu objevovala, když jsem byla dítě. Jdu těmi stejnými místy, říkám podobné věci, ale přesto je to jiné. Už jsem já tím dospělým, tím kdo vede, tím kdo říká, tím kdo učí cítit srdcem. A věřte, je to krásný pocit, hřejivý, laskavý, hrdý a pyšný zároveň. Kéž jednou i můj syn zažije tyto krásné pocity ve svém srdci i hlavě!

Hrad byl dobyt a zůstal zachován i Vám....

Odhodlaná

Máme další nový den a moje odhodlání vytrvat, překonat a postoupit dál je velké. Přeci to nevzdám těsně před vrcholem, přeci nebyla všechna moje námaha marná? Musím najít v sobě ještě špětičku síly a odvahy, čelit všem malým i větším strastem. Není přeci možné říkat, já se nevzdám tak rychle a pak při pár neúspěších to vzdát! Ne, mé rozhodnutí je vytrvat a drobný problém na cestě k vysněné rychlosti překonám. Až budu za onou pomyslnou čarou, budou mi jistě připadat všechno moje lopocení, zkoušení, cvičení, jako nic. Ale teď ještě chvíli vytrvám a svůj vysněný velekopec překonám. Od toho vlastně život je, překonávat překážky, posunovat vlastní hranice, radovat se z úspěchů a jít k vysněným cílům se vztyčenou hlavou!

Rozhodný den plný zajímavých předsevzetí všem...

Zapeklitá

Kam čert nesmí, nastrčí problém! I tak by mohla znít parafráze oblíbeného českého rčení. Zní mi pořád v hlavě a já si říkám, zda je možné, aby se problémy takto proplétaly? Vždyť není přeci nic jednoduššího, než si sednout, věci prodiskutovat a pak společně pracovat na jejich splnění. A přesto je komunikace náš největší problém. Všude říkáme, že je nutné  věcech hovořit, že se člověku uleví, pokud si probere své starosti s jiným člověkem. Ale jak se zdá, není to pravda! Jsou mezi námi jedinci, kteří své problémy a starosti s klidem duše hází na ostatní a pak ještě očekávají, že způsobené problémy za ně budeme řešit. Jak, ptám se? Jak mohu pomoci někomu, kdo o pomoc ani nestojí? Jak se vyrovnat s neustálým vyhledáváním problémů? Proč se z obyčejných drobností dělá obrovský problém? Je možné jej vyřešit smírným krokem? No snad ano a já v to pevně doufám. Protože pokud ne, tak opravdu nevím... Jediné vím, hádat se nebudu, ať to stojí, co to stojí! Tak snad se podaří. Držím si palec a jdu na to, ono se to jistě poddá....

Klidnou mysl a jasné argumenty, pro čerty i spekulanty!

Dychtivá

Tak a máme opět pondělí. Já si tady sedím v klidu domova a připravuji se na další dlouhý pracovní týden. Přemlouvám se ke klidu, ale mým těle i hlavou běží netrpělivost a zvláštní pocit neklidu. Nepředpokládám, žádnou nepíjemnou informaci a přesto ji jaksi tuším. Čím to je? Je to neuzavřenými úkoly a vztahy? Je to pouze pocitem v mé hlavě? Je to včerejší krátká zpráva? Nevím, jediné co v tuto chvíli tuším je, že musím vydržet a pěkně s počkat, jak to dopadne... Nesmím se nechat ovládnout netrpělivostí, ani nepříjemným pocitem strachu. Je to přeci jen další bláznivý den, v řadě uspěchaných dnů a týdnů, posledních měsíců! Je to pondělí a s tím nikdo nic nenadělá...

Vstříc novým zážitkům a informacím, bez emocí a negací!

Tajnosnubná

Temné cáry mraků se líně vlečou oblohou, zima zalézá pod nehty a já tuším, že zima je neodvratně tady. Nemohu udělat nic, než se připravit k velkému a dlouhému času, kdy zima, tma, sníh a plískanice budou všude kolem. Teplý šál a zimní boty se opět stanou mými věrnými kamarády. Budou mě provázet na cestách tam i zpět, budou mě zahřívat a dávat sílu i naději na to, že zase bude krásně, zase bude léto. Ano předzimní čas je něčím zvláštní a to svou nostalgií, uzavíráním se do vnitřních pocitů, sebehledáním. Jakoby nám příroda dávala návod, jak se skrýt před zraky mnohých a na jaře vystoupat do ještě větší krásy a radosti. Ano, je to moudrá učitelka, s mnoha divy, krásami, zajímavým uměním a dovednostmi. Kéž bychom i my uměli alespoň kousek jejich zázraků. Proto obdivujme, zahřívejme, laďme a těšme se na to, co přijde. Je to neodvratitelný proces koloběhu změn i nutných proměn našich tváří, těl i duší....

Krásný i tajemný, veselý a barevný nedělní den!

Pohromová

Je tu další nový den, za oknem prší a je nevlídně. Proto se pouštím do činností, které se hodí pro tyto uplakané dny. Příprava oběda, dokončení úklidu domácnosti, nákup, promyšlení odpoledního programu. Mezi jiným se mi do hlavy dostávají i otázky spojené s pracovními povinnostmi, aneb, jak připravit exkurzi pro studenty a nezbláznit se z množství papírů, schválení a potvrzení. Ještě před několika týdny jsem brala jako zcela normální naplánovat, zaplatit a vyrazit. Bohužel v průběhu času jsem zjistila, že tak jednoduché to opradu nebude. Kromě jiného je potřeba potvrdit, podepsat, místopřísežně slíbit, vybrat, vyúčtovat či jinak připravit listiny pro každého studenta. Tak si tak říkám, jestli žijeme opravdu v době elektronické, nebo úřednické? Bez papíru a formuláře není úřad úřadem! Bez příslušného podpisu není exkurze tím pravým adrenalinovým zážitkem, ale pouhou pohromou.... Ale co, jdu raději pracovat na věcech domácích, v pondělí je také dost času na dořešení pracovních povinností!

Den plný příjemného lenošení bez pohrom a plný snění.....

Procházená

Tak si tady v klidu procházím svých posledních několik týdnů a zjišťuji, že je to jedna velka časová bublina. Někde v dálce vidím začátek, ale konec v nedohlednu! Práce se mi vrší a nevím, jak ji zpracovat, aby nepřibývala. Zdá se mi to, nebo je těch drobností tak moc? Každý den zpracuji tolik úkolů, že nevím, kde mi hlava stojí a pořád jsem na začátku. Myslím, že ideálním případem by bylo, kdybych vůbec nechodila spát, nepotřebovala bych jíst, ani odpočívat, to bych snad všechno stihla. Ale ani to by asi nepomohlo! Už začínám pomalu pochybovat, že tento můj pracovní i životní propletenec má někde svůj konec. Má či nemá? To je otázka, na kterou hledám odpověď. Jdu, hledám pátrám, pracuji, zjišťuji a ujišťuji se, že to zvládnu. Pak jdu, učím se, zraju a koukám se kolem sebe, jak ten život pádí a já mu nestačím. Asi by to chtělo zrychlení z nuly na sto za tři vteřiny, ale na to už není síla. A víte co je nejhorší? Že děláte, chystáte, staráte se a jiný získá odměnu. A úplně nejlepší je zbytečná práce! Ale co, já to zvládnu, sice pomaleji, se stresem a potem ve tvaři i po těle, ale zvládnu! Tak hlavu vzhůru holka, ještě není tak zle, to dáš!

Rozumné procházení a žadné zacházky na cestě na za našimi cíli....

Seminární

Poměr stran se vyvažuje a já se snad přesunu na druhou stranu. Pomalu kráčím, učím se a postupuji ke svému vysněnému cíli. Kolikátý cíl v pořadí už to je? Ani to neumím vypočítat a snad ještě nebude poslední. Každičký okamžik mého života je spojen s úsilím něco vědět, něco znát, něčemu rozumět, někam patřit, někam směřovat a hlavně jít. Kdesi uvnitř mám jistě ukrytý malý motůrek, který ve mě tiše vrčí, popohání do rychlosti a zpomaluje v nebezpečných úsecích života. Něco, co vždycky ví, kdy může přijít zařazení nejvyšší rychlosti a kdy je potřeba ubrat plyn. Proto se někdy řítím světem s ohnivou čárou a jindy jen tak líně kráčím. To co je však podstatou, kráčím tam, kde je můj cíl, kde je mé srdce a kde jsou mí milovaní kluci. Jen díky nim má můj život smysl, naplnění, radost, krásu, úsměv, slzy i pohlazení. Díky za každičký rychlý i pomalý okamžik, kterým jsem vám blíž či dál!

Úžasné úkoly a příjemné cesty, při jejich plnění...

Posuny

Každý člověk potřebuje pocit, že se někam posouvá, že nestojí na místě. Ještě pravdivější je to ve chvílích, kdy víme, že pracujeme na nějakém zadaném úkolu a předpokládáme jeho vyřešení. Co však dělat, když se posuny nědějí tak rychle, jak bychom očekávali? Zůstat v souzafém pocitu, že se nic nedaří a zlomit nad vším hůl, nebo raději zatnout zuby, napnout všechny síly a zkoušet to znovu a znovu. I přesto, že  víte, že zase a opět narazíte na zeď, či jinou překážku? Je těžké poradti, je těžké se rozhodnout. Nejtěžší je vytrvat a pokoušet se stále znovu a svůj malý úspěch. Asi přijde chvíle, kdy posun bude zřetelný a jasný, jen je asi potřeba aspoň tušit, že přijde! Tak vzhůru do toho a půl je hotovo...

Drobné posuny k velkým cílům po celý dnešní den!

Momentková

Proč je svět tak blízký? Proč je život krásný? Proč jsem tady já? Proč jsi se mnou ty? Každý den se ptám, co mi dává svět, co mu dávám já. Je to zvláštní usínání, s pocitem radosti i zklamání. Usiluji, jdu a koukám, svou písničku si klidně broukám. Přesto tuším netušené, že se život kolem žene! Běží, pádí, pospíchá, kartami nám zamíchá. Dnes tady, zítra tam, co s tím počít já si mám? Nevím, zda je dobré žít, pro tuto chvíli, pro dnešní klid. Nebo zvolit pospíchání, do úsměvů do vstávání. Je to prosté, je to tak. U okna mi nám visí mrak. A my lehce nasedáme, obláčkem se nést necháme... Do krajiny spánku, snění, radosti i zapomění....

Úžasný den plný silných momentů i okamžiků!

Výstupy

Lidský živto je velmi zvláštní. Rodíme se na svět jako malá, bezbranná holátka. Rosteme, sílíme, učíme se, poznáváme svět a každý stoupáne na své vlastní vrcholky. Jeden je od malička výborným v kreslení, jiný nádherně zpívá a další má talent na matematiku. Většina ovšem dosahuje lidského průměru vlastností a dovedností. Musí tak nacházet své vlastní vrcholy a vrcholky k překonání. Někomu stačí zrychlit svůj krok, jiný zase potřebuje preciznějí zvládnout své řečové projevy, pro jiného je nadlidským výkonem veřejné vystoupení. A jak to mám já? Asi patřím k té většině, která není ničím významně vyjímečná. Pracuji, vzdělávám se, snažím se být lepším člověkem a hlavně, posouvám své hranice možného i nemožného. Ještě před pár lety bylo pro mě nepředstavitelnou věcí vzít lyže a jít na svah. Dnes už lyže beru s láskou a těším se na kopce a kopečky, sníh i zimu. Našla bych i další drobná zlepšení, která pro mě znamenala dosažení vrcholku. Jen si tak říkám, kdy už se konečně posunu i s aktuálním úkolem. Stojí přede mnou a já ne a ne s ním hnout! No asi si dám větší odstup a pak to snad půjde. Budu věřit, budu cvičit a úspěch se jistě dostaví...

Rychlé výstupy a pomalé pády, po celý den!

Očičková

Očičko, očičko,
co je ti kočičko?
Proč slzy kanou ti,
do chloupků, do vousů?

Kdopak ti ublížil,
kdo tě zas ponížil?
Hodná si kočička,
která má víčka.

Plná jsou radosti,
pro děti, pro hosty,
není však nutné mít
na dušičce vždycky klid.

Měsíc se naplní,
doroste do trní,
my si pak sedneme,
v sobě si řekneme.

Umím já příst i spát,
umím já dávat i brát,
proto mám na duši
ten zvláštní klid,
proto chci jen pro Tebe žít!

Krásný a jasný večer všem...

Vzpomínková

Čas dušiček je pro mě spojen s časem vzpomínání a určitého typu nostalgie. Člověk se vrací do časů, kdy byl ještě dítětem, kdy měl ještě všechny své blízké kolem sebe a měl jen dětské starosti. Vzpomínky se hrnou do hlavy, prožitky se míhají jeden za druhým a duch starých časů postupně vyplouvá na povrch. A najednou je tady moje milá babička se svým krásným úsměvem a laskavým slovem, tu stojí veselý a svérazný děda, s nápady na řadu hloupostí. A někde v dálce pak plynou vzpomínky na všechno krásné, co vzal čas. Dnes prožívám další etapu svéh života, pokouším se já být tím velkým, radostným, vyrovnaným dospělým. A věřím, že právě těmi vzpomínkami jsem lepším já! Ono totiž platí, že vzory, které vidíme, pak v průběhu času používáme a tak je se mnou jak moje babička, tk děda. V gestech, názorech, chování i vzpomínkách!

Klidnou vzpomínku na krásné dětské časy všem...