Hektičná

Tak se to zase valí. Ještě před chvílí dobrý pocit, teď už zase srdce až v krku. Je to jako na housenkové dráze, kdy netuším, kolik mě ještě čeká vzestupů a kolik pádů. To, co ještě včera bylo naprosto samozřejmé, už dneska neplatí. Copak se dá žít v této neustále se proměňující době? Člověk potřebuje mít nějaký stabilní bod, kdy bude ukotven a nebude v ničem létat od jednoho k druhému. Přála bych si, aby tohle všechno zase na chvilku skončilo a abychom zase měli normální život, s normálními starostmi i povinnostmi. Protože tato hektičnost je neskutečně stresující a rozhodně nenaplňující!

Nestresuj, v klidu stůj...

Přispěvatelská

Přibývají roky, 

ubývají kroky.

Někdy je to fajn,

jindy nemám šajn.

Jak to letí,

jak to běží,

že prý jsem

stále svěží?

O tom právě

pochybuji,

v hlavě své

si pobrukuji.

Ať už je to jak

to je,

hlavně že mám

své postoje.

Ty mi jistě

pomůžou,

až polezu

za Růžou.

 

Nebo možná

také nic,

bude klid,

šluc, tě pic!

 

Povídej si, usmívej, dobrou radou přispívej...

Trpělivá

Správně načasovat formu a vyrazit do závodu. To není jen požadavek vrcholových sportovců, ale většiny lidí, kteří každé ráno bojují sami se sebou, když musí vstávat. Když je potřeba se vydat do práce, dokončit další pracovní úkol či osobní výzvu. Někdy žijeme v očekávání nových začátků, že si ani nevšimneme, co už je za námi. Očekáváme, trpělivě i netrpělivě vyhlížíme konec a na samém závěru jsme zklamáni, že konec přišel tak rychle. Už to zase všechno skončilo a my musíme jít do nových dvěří, za novým poznáním. To stávající už nám nestačí a je tu zase nový start. Nový začátek, nové časování a nové směrování...

Trpělivá buď, hlavně se probuď!

Metrie

Měření a vážení,

je pěkné soužení.

Když něco nezměříš,

život neprověříš.

 

Rozumné jednání,

číslička prohání.

Po stole, po trávě,

spočítám to hravě.

 

Sepíšu, sestavím,

metodu představím.

Potom se podívám,

kde ještě čísla mám.

 

Něco se podaří,

někde to zazáří,

limity proboří,

oheň se rozhoří...

 

Nebát se metrie,

není to nutrie.

Je to jen metoda,

která mě nahlodá.

 

Kladu si otázky,

nedojdu z procházky?

Zákony pochopím,

správně je uchopím.

Teď už jen pánové, ať je to pohodové!

Dnešní

Zapomenout na všechny starosti a vyrazit si na výlet. Možná bláznivá myšlenka, ale někdy doopravdy funguje úplně vypnout a jen tak se toulat. Po místech, která v našich životech něco znamejí. S člověkem, s kterým je nám báječně. Užívat si klidu, veselosti, smíchu a dobrého povídání o všem i o ničem. Souznít v tichosti i hluku a být jen jeden pro druhého. Nádhernýá představa, která nabývá přesných obrysů. Podkreslená zvuky přicházející adventu a vánočního času. Den jako malovaný zakončený příjemným posezením s rodinou, kde zjistíme, že dlouhá léta, ani vzdálenost nezpřetrhala vazby, které nás propojují do určitého celku. Tak by mohla vypadat každá sobota, jen zřejmě asi nebude. Proto je fajn, že jsme si tu dnešní pořádně užili!

Den jak sen...

Naladěná

Těžko se zvedá, 

těžko se hledá.

 

Jedna je bledá,

druhá si sedá.

 

Člověk se těší,

obrazy věší.

 

Pes si tu štěká,

dítě se vzteká.

 

Pojďme už pryč,

venku je míč.

 

Zatím se měj,

krásně si hrej.

 

Říkej a povídej,

v duši se krásně

směj!

 

Úsměv na rtu a zlé pryč, víkend je tady, práce pryč...

Odvátá

Co ještě musím udělat? 

Jak daleko se musím dát? 

Kolik věcí je potřeba spočítat?

Jak hodně se mám rád?

Co všechno ještě nastane?

Kdy tohle všechno přestane?

Jak dnešek možná dopadne?

Kdy jedno s druhým zapadne?

Člověk se táže tolikrát,

že neví, zda bude

ještě rád,

když odpověď padne

do klína, jako zralá

malina.

Netušit, nic neřešit,

dopředu dávat

do hry

míč.

Snad zase kousek

popojdu, než 

svou jistotu

znovu najdu!

Neboj se nic, všechno bude pryč...

Stopnutá

Jsou věci, které nenaplánuješ. Můžeš předpokládat, můžeš se dohadovat, můžeš si přát, ale to je tak všechno, co jsi schopen učinit. To, jak to nakonec všechno bude a jak věci dopadnou, to už tolik ovlivnit nemůžeš. Ve své moci máš jen tolik, kolik jsi opravdu schopen zvládnout Máš právo na rozhodnutí a máš možnost se subjektivně připravit na věci, které možná přijdou a možná také ne. Máš rozhodnost i sílu čelit mnohým výzvám a nemusíš být nikde a přitom jsi jinde. Je to dlouhá cesta při které nevíš, kam dojdeš a jak dopadneš. Jediné s čím si poradíš jsou tvé vlastní kroky a i ty mohou být hodně těžké. Ono se totiž nestačí jen usmívat, ale člověk musí aktivně jednat. Nemůže přepokládat a musí bojovat za každičkou část svého já!

Zastavení pro mě není...

Opájená

Jsou věci mezi nebem a zemí, které neovlivníme a které musíme brát takové, jaké jsou. Občas se nám bijí a my stojíme někde uprostřed téhle vřavy a čekáme, jak se to všechno vyvine. Někdy máme chuť přímo zasáhnout, jindy jen stojíme opodál a čekáme, zda se povede rozuzlení, bez našeho přičinění. Blázinec se stupňuje a s ním se natahují i naše pověstně pružné nervy. To, co bylo ještě včera naprosto v pořádku, to už teď rozhodně nelze přeskočit. Člověk si říká, zda má ještě šanci uniknout, ale nakonec podlehne neskutečně zodpovědnému já a stojí. Čeká na svůj příděl radostí i starostí, které se valí přívalem přímo. Zasáhnou nás tak, jak to neočekáváme a přinesou to, co jsme rozhodně nečekali. Někde tam uprostřed toho dění stojíme a vděčně děkujeme, že jsme stále tady, i když vichr duje a déšť nás bičuje. Tohle všechno dokazuje, že jsme to dokázali!

Bez boje se nevzdávej, svou radostí se opájej...

Prodlívací

Občas si kladu otázku, jaká oblast mého života potřebuje uzdravit. Zda je to moje stále se trápící duše, nebo tělo, které dostává docela zabrat? Někdy ani pořádně sama nevím, co je víc. Zda to, že si dávám do těla a nešetřím se, nebo to, že si nakládám do duše tolik starostí, kolik ani neumím spotřebovat. Někdy je to tak snadné a jindy zase tak složité. Chtěla bych umět žít život od jednoho k druhému, bez velkého vnitřního trápení. Chtěla bych věci neřešit a nemít potřebu kontroly nad sebou i nad vším. Je to totiž hrozně vysilující být stále ve střehu. Čekat co se objeví a kde. Předpokládat, že něco vyjde a jiné se úplně pokazí. Být stále nachystaná na krizi, která může přijít a nebo také ne. Už teď vím, že zase něco přijde, bude to a je jen na mě, jak se s tím vším budu umět poprat...

Prodlívám, světem si chodívám!

Malovaná

Dimulace, spekulace, 

neděle je disputace. 

 

Království a klidný les, 

dneska je tam zmrzlý pes.

Mráz a slunce,

koukám do hrnce.

Zítra práce,

dneska legrace.

Nákupy a vaření,

neděle moc nezmění.

Kniha, káva, pohodička,

to je moje výbavička.

Brýle, psaní, luštění,

dneska je to věštění.

Zítra zase plná polní,

senioři už jsou svolní.

Studenti pak těší se,

až je vítr odnese...

Rýmování, veršování, slunce sena malování!

Spořádaná

Když se chvíli zastavíš,

možná předem netušíš,

kolik práce, kolik díla,

zůstane ti, to je síla!

Klapat, dělat, pracovat,

nikde moc nelelkovat.

Činit, konat, provídět,

nic moc nevyvádět...

Koloběh se zastaví,

když už tě to nebaví.

Když se tělo unaví,

kolečka dál neladí.

Potom motor zadřený,

připadáš si udřený.

Práce kolem narůstá,

blázinec se rozrůstá.

Výdech, nádech,

žádný stres,

i když je to

děs i běs!

Zítra je snad také den, tak užijme si dnešní sen...

Šobesová

Jak to dneska dopadne? Budeme se brodit přes studenou Dyji, nebo bude k dispozici lávka? Dojdeme až na vinici Šobes, nebo skončíme jen někde u řeky? Byť netušíme, jak to v dnešním deštivém počasí dopadne, neleníme a vyrážíme na cestu. Jdeme, povídáme si a ani se nenadějeme a jsme u řeky. Nebrodíme, ale využijeme neotevřenou lávku. Přejdeme na druhý břeh a stoupáme výš, abychom mohli obdivovat krásu Dyje a deštivé výhledy na ni. Nic nás nezastaví, pláštěnka nás zachrání a tak si uděláme prima den, aniž bychom museli čekat na krásné počasí. Unavení, posílení pak míříme zpět domů, k všedním starostem a povinnostem, které nás zde čekají. Posíleni dvoudenní pohodou budeme jistě zvládat problémy lépe, než se zdá...

Na Šobes vede les!

Znojemská

Vypadnout z denní rutiny a vykročit vstříc dobrodružství. Úplně vyčistit hlavu a být jen sama s sebou a s milovanými osobami. Tohle přání se pomalu naplňuje a dnešek strávím jinde, než doma a jinak než u počítače. Je to jako pohlazení po duši, když vím, že někdo mě rád vidí, je rád v mé společnosti a rád se baví stejně, jako já. Občas je super naskočit do vlaku, o kterém nic nevíš a jen čekáš, kam tě zaveze. Jít cestou do kopce i z kopce, aniž se podíváš do mapy. Užíváš si krás i když je nevlídně a prší. Šlapeš v mokru, vlhku a zimě, která je kolem a přesto se usmíváš...

Znojmo, ty Znojmo, nevidíme tě dvojmo?

Sněživá

Extrém sem,

extrém tam,

všude kam

se podívám...

Dneska teplo,

zítra hic,

co pak bude dál?

No nic!

 

Každý den se

divíme,

že to všechno

nevíme.

 

Každý den je

jedinečný,

přesto každý

je nám

vděčný.

 

Zítra přesto 

vyrazíme,

dlouhou cestu

urazíme.

 

Potom klid

a pohoda,

nebude to

náhoda!

 

Těšení se, těšení, to je krásně sněžení...

Elánová

Než začneme pracovat, je nutné si stanovit, co je našim cílem. Občas to totiž vypadá, že sice všichni pracujeme na stejném úkolu, ale obsah se nám rozpadá do naprosto odlišných činitelů. Jeden mluví o voze a jeho použití v životě. Druhý zase o koze a jejím krásném kožichu. Oba sice směřujeme ke stejnému cíli, ale každý poněkud odlišnou cestou. A už tady je zřejmé, že někdo se do cíle dostane a další bude mít problém se specifikací. Ač oba vzládáme všechno, každý má jen několik pokusů k nalezení správného řešení. Možná, že se skulíme a nakonec najdeme to, co hledáme. A možná se budeme míjet, aniž bychom našli společnou řeč. Je těžké si připustit, že základem všeho je jeden a tentýž cíl, který musí být přesně a jasně ukotven. A pokud toto nepochopíme, nehneme se z místa!

Bez plánu není dostatek elánu...

Děkující

Jako dech, jako vánek, jak večerní spánek. Tiše našlapuji, abych neprobudila divochy kolem. Věřím v sebe a životní sílu, která mi byla dána. Raduji se ze života a svou vlastní vůlí se dostávám k dalším rozhodnutím. Jsem to já, kdo dělá, tvoří, myslí, předává a přebírá. Je to kouzlo, které ve mě pomalu zraje, aby nakonec vytrysklo s plnou silou na povrch. Jsou to krásné pocity, které hravě zvládám a neberu v potaz nic, než jen krásu a pohodu. Je to jako mávnutím kouzelného proutku, kdy se z ničeho, stáv něco. Cosi hmatatelného, uchopitelného i pochopitelného. Pro tebe, pro mě i pro všechny okolo nás. Něco, co lze tvořit a něco co lze stvořit...

Být tak, jak být se má!

Klouzavá

Mlha, vlhko, nevlídně,

cítím se dnes prachbídně.

Hlava, tělo, dušička,

všechno je jen vějička.

Každý krok je utrpení,

na které se úkoly kření.

A tak zlehka, pomaličku,

beru k sobě další lžičku.

Zdolat všechno po řadě,

nevzbudím se na hradě.

Proberu se v kuchyni,

boty najdu v předsíni.

Prádlo, jídlo, nádobí,

to mě převi nerozhodí.

S úsměvem a pohodou,

zase budu za vodou...

Jedna, dva, tři, čtyři, pět

a už je tu zase svět.

Neděle je za námi

čeká nás týdenní klouzání!

Jednou tady, jednou tam, všechno dneska udolám...

Pramenící

Sobota je tady a my spolu s ní usedáme do školních lavic. Čekáme co se bude dít a myslíme na chvíle, až budeme zase doma s rodinou. Nebojíme se výzev a rozhodně se nenecháme zastrašit tím, co je na nás kladeno. My jsme se totiž rozhodli, že tady budeme a budeme bojovat za další kroky na cestě za poznáním. Někdy to jsou pouze jednotlivosti, jindy velké výzvy. Ale my to víme a tak proplujeme dnem, aniž bychom se nechali okrást o svůj optimismus a nadšení. Vždyť to je to enjdůležitější, být, být tak, jak chceme a být tam, kde chceme...

S vůní zimy, jdu do dřiny!

Vánková

To, co tak zdárně začalo, nabírá celkem jiný směr. Jaké to dnes vlastně bude? Zažijeme úspěch, nebo se budeme potýkat s nepřízní osudu? Člověk je stále v jednom velkém koliótoči překvapení a mnohdy ani netuší, kam jej vítr zavane. Očekává neočekávané a nečeká čekané. Jde proti proudu a plyne vstříc novým poznatkům. Je to jako něco, co se děje a my občas ani nevíme, zda jsme ještě tady, nebo už je to teď. Zde jsme světlem či tmou. Zda máme pravdu nevo se hmotně tyčíme nad svobodným rozhodnutím. Zda jsme to my, nebo je to jen klam nás samotných. A v tomto rozpoložení opouštíme školní lavice. V hlavách tisíce otázek, v těle nepokoj a chlad. Snad jen vlídné hlasy a dobrodružný příběh dají spočinout, už tak rozkomíhané mysli.

Slastný spánek, foukne vánek...

Mžikací

Snaha vyhovět každému a všem, se mnohdy nevyplácí. Člověk pak stojí mezi několika kameny, které se na něj valí. Míhá a uskakuje tam, kde ostatní jsou v pohodě. Bývá nepochopen a neskrývá frustaci z vlatních pocitů nemožnosti se rozdělit a být v jednu chvíli na několika místech. Být zadobře s každým, v našem životě přináší jen mnohé nepříjemné pocity a konfrontaci s náladami ostatních. Nepřináší to jen dobrý pocit z dobře vykonané práce, ale také pocity zmaru a zoufalství, když času není nazbyt a každý chce či potřebuje naši péči. Vyřídit všechny úkoly a být s prací hotov za pár sekund, to nedokáže ani ten nejvýkonnější člověk. Snad ani robot by si neporadil s tolika zadáními, která přicházejí, když vždycky vyhovíme. Proto buďme občas lakomí, chraňme si svou kapacitu pro to, co je důležité a neberme na lehkou váhu tíhu mnoha životních okamžiků!

V jednom mžiku, to máš kliku...

Pozlátková

Jsou věci, které člověk opravdu nemusí vědět. Není nutné mít přesnou informaci o skutečném stavu života lidí, které ani neznám. Nemusím přesně obsáhnout každičký detail světa, který sice tvoří okolní realitu, ale nedává té mé realitě nic, co bych mohla, nebo chtěla mít. Je to jen určité pozlátko, které vyšperkováno světem médií útočí na moji mysli, myšlenky a myšlení. Pokud se nechám zlákat, pak brzy zjistím, že to, co se na počátku jevilo jako úžasný a nablýskaný svět, je jen uměle vytvořenou bublinou. Stačí jeden pohyb mimo vyznačené cesty poznání a objeví se plytkost, nicota a naprostá marnost nad marnost. A tak rozhodně nehodlám žít, natož jít tím směrem. Poznání totiž musí mít svou plnost, výstižnost a zřetelný náboj, který láká k odhalení...

Smysly mohou ochabnout, rozum by měl být vždy pevný!

Vyšlapaná

Možná si občas také říkáte, jak je možné, že na nás některé věci působí a jiné nás nechají úplně chladné. Jak je svět ve své pestrosti zajímavý a kolik z toho mohu za svého života pochopit či prozkoumat. Možná nemáte čas na nic velkého a jen tak sledujete zprávy, které kolem běží. A ono je to vlastně jedno, v jakém stádiu života se nacházíte. Zda patříte k těm, kteří se zatajeným dechem pozvedají oči k noční obloze a snaží se dohlédnout za okraj galaxie. Nebo jste jen těmi, kteří sedí nad rozečteným článkem a přemýšlejí, o tom, co je psáno. Stačí, když přemýšlíme a nejdeme bezhlavě za něčím, co někdo jiný řekne, napíše či veledůležitě objeví. I my sami umíme objevovat, přemýšlet, rozkrývat staré pravdy a chápat, v čem je důležitost našeho bytí i žití. Zůstaňme objeviteli a nebojme se jít až tam, kde ještě nikdo nešel!

Lepší je cestu si vyšlapat, než jít po té, co nám byla uklizena...

Myslící

Co je plánem mé duše? V čem je počátek a v čem konec mého spojení s božským já? Jsem schopna plně se propojit se svým vlastním posláním? A znám jej vůbec? Člověk hledá odpovědi na otázky a při tomto hledání se potýká s dalšími otázkami. Je to jako jeden velký začarovaný kruh, který nás vede od jedné myšlenky k druhé. Abychom dokázali smysluplně odpovědět, musíme se zamyslet, malinko filosofovat a pak se rozhodovat. Bez toho, aniž bychom poznali podstatu věcí, se nemůžeme rozhodnout. A v odpovědích na složité otázky spojené s naším životem je to stejné. Musíme, chceme, toužíme a interpretujeme moudrost tak, abychom dosáhli svého propojení s vyšším já, s našim posláním i všeobecným poznáním. V tom vidím podstatu toho, co je mým posláním i cílem...

Myslím, myslíš, myslíme, stále všechno nevíme!

Osobní

Občas se stává, 

že život není sláva.

 

Někdy to tak prostě je,

že cítíš se, bez naděje.

Život si prostě utíká

a nikde nic už netiká...

Pak potřeba je hodně sil,

aby se člověk zaměřil,

na pozitivní myšlení,

které mnohé promění.

 

Na všechno na čem záleží,

to jen tak u nohou neleží,

o to je nutné bojovat

a přitom mít se rád!

 

Neboj se sílu projevit,

vždycky je čas si ulevit.

 

Neboj se stát se dospělým,

vždyť pořád budeme jeden tým...

 

Budeme tady vždy pro Tebe,

ať mráz nás zazebe.

 

Budeme spolu přemítat,

jak jít vpřed a mít se rád!

 

Budeme hrdě sledovat,

jak budeš dál studovat.

 

Budeme tiše naslouchat,

o tom, jak máš někoho rád.

 

A pak se život propojí

a všechno zase bude 

v klidu,

míru a

věčném pokoji!

 

Jdi dál, jak by sis sám přál...

Sázená

Pro každého člověka, a zejména pak pro rodiče, je nádherným darem i posláním vštěpovat svému dítěti dovednosti ke zvládání jejich vlastního života. Většinou jim dáváme rady, jak něco vyřešit, něco udělat, nebo něco zvládnout. Co jim však také tímto způsobem předáváme jsou jisté emoční dovednosti a schopnost, aby dokázali pečovat nejen o své tělo, ale i svou mysl. Každý rodič může a má mnoho starostí v pracovním životě, potýká se s nemocemi a strázněmi, které na něj život nakládá. Tyto překážky může řešit pozitivním přístupem k životu, ale také naprosto opačně. A právě pozitivní náhled na starosti i problémy, je důležitým příkladem pro dítě. Proto mějme my dospělí na paměti, že ať nás potkají jakékoliv těžkosti, vždycky máme naději a potenciál k jejich vyřešní. Vždy můžeme nacházet příležitosti i v drobných věcech a maličkostech. Proto nepodléhejme beznaději a ukazujme svým dětem to, co je podstatné... Byť nemůžeme některé věci změnit, vždy se najde něco jiného, co změnit lze. A to je cesta, kterou se máme společně dát!

Sázení semínek, podnítí v duši pozitivní plamínek...

Trupová

V jednom kole a stále v pohybu. Tak by mělo znít heslo dnešního dne, které jsem si pro sebe stanovila. Ani na chvilku se nezastavit a unavit tělo tak, aby hlava musela vnímat jeho regeneraci a nemohla přemýšlet. Někdy je totiž potřeba prosit o fyzickou aktivitu, která přehluší všechny myšlenky a možné nápady. Hlava totiž dokáže vymyslet všelijaké složité konstrukce, které ani nemusí být pravda, ale člověk se jimi zabývá. Tak totiž pracují myšlenky, o kterých víme, víme, že je máme, jsme rádi, že je máme, ale také se jimi dost často trápíme. Proto je někdy potřeba, zejména v emočně vyplatých chvílích, nechat pracovat tělo a úplně vypnout hlavu. Pokud se mi to dneska podaří, pak se mi podaří vzdorovat všemu, co mě čeká, se vztyčenou hlavou!

Myšlenky stát, tělo musí odněkud brát...

Rytmická

Být sám sebou,

mít něco s sebou.

 

Počítat, hrát, malovat,

s radostí se milovat.

Poslouchat, chápat,

někdy i chrápat.

Celým dnem spolu,

u jednoho stolu.

Každým dnem nic,

už nechci víc.

Podstatné už mám ,

ostatní jde k nám.

Úsměvy, radost na tváři,

všechno se nakonec podaří.

Každý pak bude spokojen,

s tím svým je spojen.

Nic dalšího není potřebí,

tahle je to jako v nebi!

Dnes i zítra zas, svět je plný krás...

Vlnová

Pocity, emoce a vnitřní rozpoložení jsou tím, co nám probíhá hlavou, když nad věcmi přemýšlíme. Snažíme se vést šťastný a bezproblémový život, který je naplněn vším podstatným, co bychom od něj očekávali. Přesto v jisté fázi svého vlastního života pochopíme, že šťastný život je vlastně paradoxním požadavkem. Život žádného člověka není jen čirým štěstím. I ten nejpozitivnější člověk prožívá své náročné chvíle, někdy i neúspěchy, které jej posouvají vpřed. Štěstí totiž nespočívá v tom, že jej vnímáme v širších souvislostech a na vše klademe jen pozitivní důraz. Jeho podstatou je neustále prolínání a ježdění na vlnách emocí. Jednou jsme nahoře, jindy zase dole. Náš život je jedna velká cesta, lemovaná drobnými neúspěchy, které nás však posilují na cestě vpřed. Žádný pocit nemůže trvat věčně a na nás je to co nejdříve pochopit...

Čím zručnější jsi, tím klidnější máš hlavu!

Výzvová

Někdy je život velkým hledáním a jindy sotva vyrazíme na cesty, už víme, co bychom měli vědět. Obecně však platí, že čím více má člověk zkušeností, tím více si uvědomuje, jak křehké a složité jsou chvíle vítězství a poznání. Ten báječný pocit, když něčemu přijdeme na kloub a pochopíme základní princip fungování chemických reakcí. Když s úžasem pohlédneme na svět a víme, že věci dávají smysl. Když vidíme, že to, co jsme se tak dlouho snažili pochopit, je vlastně jednoduchým principem použitelné v praxi. Je to něco, co zažíváme někdy, občas a přesto bychom se toho rádi nabažili. Možná i to jednou pochopíme, že odříkaných a těžce vydřených znalostí si vážíme mnohem víc, než těch, které jsou pro nás výzvou. Trocha boje ještě nikdy neuškodila, ba naopak pochopení podpořila. Takže bojuj holka, bojuj, nevzdávej se, výsledek bude stát za to!

Výzev se nebojím, určitě to ustojím...