Zadržuji dech a skoro nedýchám. Nechce se mi domů, kde na mě nikdo nečeká. Prázdý byt a ticho v něm se zdá být ještě patrnější, když vstoupím a nic neslyším. Obyčejně mě už od dveří vítají hlasy, zvuky a dnes nic. Ještě včera zde bylo plno ruchu, hlasů a slov, dnes nic. Ticho se poklidně valí z jedné strany na druhou a já jsem jako na trní. Neklidně posedávám, už si čtu a už zase ne, chystám se pracovat a za chvíli zase jen tak sedím. Asi nejsem připravená na skutečnost, že takto by to měla být až do konce mých dní. Potřebuji své blízké, abych věděla, že všechno je jak má být. Potřebuji mít ve vědomí, že sice jsem tady a teď úplně sama, někde kousek dál jsou ti, na nichž mi záleží. Jsou tam a stejně jako já, když mají chvilku, zalétnou svým pohledem k domovu, k mamině a těší se na společný čas. Je to teprve den a mě se zdá, že uběhly roky! Co jsem zde sama, co se mi stýská, co vím, že ty své kluky potebuji, neboť jsou nedílnou součástí mého já, mých dnů i mých snů...
Buď trpělivá, jen tak se přežívá!
Žádné komentáře:
Okomentovat