Koupavá

To se nám to krásně komplikuje. To, co ještě včera bylo normální a běžné, už dneska neplatí. Kolem jsou nataženy neviditelné zábrany, které nepustí nic tam, ani zpět. Jen myšlenkou můžeme zaletět, zvednout se a popojít směrem tam, kam tělo nemůže. Byť se to zdá nemožné, je tomu právě tak, člověk sám sobě vytváří blokace, zabraňuje dobrým věcem a nechápe postupy, které mohou být využity. Jako oslík stále naráží do jednoho bodu, nechce se vzdát a přesvědčeně hučí, v domnění, že silným hlasem přemůže hradby. Bohužel, tento postup nepomůže a rozhodně nic nepřemůže. Jediné, čeho se člověk dočká, zlostných pohledů okolí, které říkají, jsi přeci dost starý na to, abys věděl, že tudy cesta nevede! A nedělej, že o tom nic nevíš. Bylo tomu tak vždycky, tak proč se zrovna dneska snažit to změnit? Jen blázen by do toho šel... A přesto se jeden najde!

Šašek či blázen, já nechci bazén...

Nenávratná

Rosteme a sílíme, sbíráme úspěchy a na neúspěchy rychle zapomínáme. Běháme od jedné části světa ke druhé a zapomínáme na drobnosti myšlení. Cesty není nutné hledat, ty jsou tady stále s námi. Jsou zde pro nás a mají za cíl poskytnout nám prostor pro náš rozlet. Snad proto se jako mladí rozbíháme do širého světa, poznáváme nové krajiny, kultury a společnosti. Objevujeme krásy míst, kam generace před námi nikdy nevkročily, stáváme se novodobými dobyvateli vesmíru a zapomínáme. Na sebe, svůj vztah k tomuto světu, k přírodě, ke společnosti, k základním hodnotám lidstva. Čím rychleji se pohybujeme, tím rychleji dochází ke změnám našich nároků a pravidel. A jen letmé zastavení je jako smrt. Nechápeme ty, kteří jen tak bloumají světem, užívají si každičkého okamžiku stvořitelova díla. My předi musíme běžet, tam za rohem na nás čeká další dobrodužství. Ale ... i zde je toho tolik k vidění, slyšení, poznání. Stačí se jen opravdu pozorně dívat, otevřít oči dokořán a naslouchat všemu, co se kolem mihne. A právě v této tichosti zjistíme, jak mnoho nám při běhu uteklo a náš čas se již nedá nahradit. Již uběhl, vypršel, odešel a za chviličku půjdeme i my. Snad proto spěchejme pomalu, jděme jen tam, kam nás srdce táhne a zažívejme jen tolik, kolik jsme schopni přijmout. Vždyť i střidmost podnětů má své objevné kouzlo...

Neváhej, jdi, dobře se dívej, svět je tu pro Tebe, tak jej užívej!

Žernová

Achát, opál, lazurit, tyrkys, rubín, safír či obsidián. Nádherná označení ještě krásnějších tvarů a barev, které vytvořila sama příroda. Při pohledu na kameny si pomyslím, jak mocná čarodějka ta naše paní příroda je. V kolika různých obměnách se nám odkrývá a nabízí. Jaké barvy či tvary jsou nám k dispozici. Je až neuvěřitelné, že za tím vším je pouze a jen dění naši planety Země. Při té příležitosti mě pak napadne, zda to, co známe, to co jsme dosud odhalili, je konečným počtem dostupných forem. Kolik jich zatím zůstává ukryto našich zrakům a kolik jich ještě čeká na své odhalení? Významným prvkem každého kamene je pro mne nejen jeho barva, tvar, ale i krása prvého pohledu, který se společně vytvoří. Jednou se ukáže krystalická modř, jindy temná zeleň bažiny a pak zase zářivá žluť letního dne. Každý kámen má svuo krásu, kterou dokáže zachytit jen školené oko. A přesto je možné navázat vztah i tam, kde obvykle žádný není vidět. Tam, kde se jen v skrytu masy skalisek obyčejně válí cosi, co nás přitahuje, co nám vyhovuje, co nás ochraňuje.

Měj kámen v ruce, nikoliv v těle!

Flambovací

Poťouchlost osudu je vždycky zajímavým úkazem, který při troše štěstí odhalí zajímavé skutečnosti. Většinou se totiž člověk vymezuje vůči svému okolí, z úst vypouští mnohá slova a vždycky se staví do pozice morální osobnosti. Kritizuje stav věcí, poukazuje na ostatní, jak si neplní základní pravidla slušného chování a vzájemného respektu. A podívejme, osud zamíchá kartami a najednou je tady onen moralista vysvledčený, polapený a přistižený při činu, který se mu přeci protiví. Asi nemusím psát dál, abychom věděli, jak to dopadne. Chudák je potrestán a moralista vyjde ze situace se vztyčenou hlavou. Vždyť on přeci nic špatného neudělal, nevzal si nic, co by si vzít neměl a dělá jen to, co se po něm žádá. A já se ptám, je to dostačující? Neměl by právě takovýto občan být vzorem hodným následování? Neměl by uklidňovat, řešit sporné problémy a naslouchat hlasu lidu? Zřejmě je jednodušší obklopit se pochlebovači, než si stát za svým, být výraznou osobností, s výrazným a zároveň smířlivým pohledem na život nás všech. Trocha pokory a lidskosti by rozhodně také neuškodila. A samozřejmostí by měla být snaha ukázat směr tam, kde se všichni propadáme do propasti. Inu, uvidíme a mnohé se ukáže i v následujících dnech. Já osobně se nechám překvapit, i když marně doufám, že to budou překvapení milá.

Nezoufám si, stále doufám, že náš život není jen pro flám!

Roztrpčená

Není to tak dávno, kdy ještě mnozí z nás pomýšleli na změnu. S optimismem hleděli do budoucnosti a očekávali zásadní proměny myšlení. Nicméně dnešní den ukázal, jaký omyl to byl. To, co se jevilo jako slušnost, odvaha a ochota jít vstříc nejisté budoucnosti, je již nyní minulosti. Opět v našem národě zvítězilo "ono" cosi, co si po generace neseme stále dál. Odkaz takových velikánů, jakým byl Švejk a jemu podobní. Zalezlí ve svých norách brojíme proti úpadu morálky, hartusíme nad mladou generací, ale sami si neumíme poradit se svým životem. Ve chvílích, kdy se máme rozhodnout pro změnu, máme ji dát zelenou a máme důvěřovat intelektuální povaze věcí, ucouvneme do pozadí. Nechceme se přeci zaplést s tím, co se kolem děje, ono se nás to vlastně netýká a my to rozhodně nezměníme. Ale pozor, opak je pravdou! Jsme to my, jedinci a jednotlivci, na nichž stojí hodnota této společnosti, kdo máme možnosti ke změnám. Vadí nám nezkušenost, neangažovanost či projevované emoce, ale ignorace, nadřazené chování a morální úpadek ne! V takovýchto chvílích si říkám, že tohle není moje cesta, tohle jsem si nezvolila, tohle nechci trpět a vůbec se mi to nelíbí. A jen doufám, že jednou se všechno změní. Musíme jít dál, musíme vytrvat a nesmíme se vzdát!

Nechť inteligence vítězí a rozum jí v tom pomáhá...

Zkoušíme

Jak je dneska zvykem, neděláme věci hned a na první pokus. Hledáme způsoby, jak obejít nastavená pravidla, která nabízejí vždy více, než jednu chvíli pro úspěch. Putujeme životem a zkoušíme, zda uspějeme. Prahneme po dobrém výsledku a přitom se zároveň ani nesnažíme jej dosáhnout. Chceme být úspěšní ve své kariéře, životě, manželství i rodičovství a stále jen zkoušíme. Ovšem život není hra, zde nelze čekat na nejlepší chvíli pro úspěch. Člověk se sám musí zasadit o to, aby jeho kroky vedly k úspěšným závěrům. Nemůže očekávat, že bez snahy a úsilí dosáhne špičkových výsledků. A to jako mladý ušák i starý kmet. To, co dnes zkoušíme, bylo za života našich babiček nemyslitelnou představou. Jsme spolu, rádi bychom byli spolu, inu pojďme to zkusit a žijme spolu. Je to moderní, nosí se to a když to nevyjde, nevadí, půjdee každý svou cestou. Jakoby tento životní přístup už sám o sobě dával tušit, že si vlastně nevěříme, že to zvládneme a ono to vyjde. Zkusíme si být ženami na plný úvazek a ejhle, chce to práci, chce to vařit, nakupovat, prát, starat se, hýčkat svůj protějšek. Ale páni, to je přeci tolik práce a starostí. A ještě nemít kontrolu a čas pro sebe, své šlechtění a malé radosti. Tak to tedy ne! Jdu od válu, nic se neděje, vysvětlení si najdu... Však co, jsem mladá a svět mi patří. Nebudu přeci jako moje máma, strhaná, nevyspaná, vyčerpaná, rychle stárnoucí, bez lesku a bez lásky! Nebudu si kazit figuru dětmi a chlapa mám stejně jen ke zlosti. Nekompromisní pohled na to, co jinde funguje, ovšem vždy s velkou dávkou vzájemného respektu, porozumění a ochoty slevit ze svého pohledu. Vím, že zkoušet je dobré, má to své výhody, ale je nutné se vždy poučit z chyb, které uděláš. Jinak nemá život smysl, jít jen tam a nikdy zpět. Zkoušet lehce si jít a vlastně nikdy nikam nepatřit. Byť svět patří mládí, je dobé se poučit z chyb předchozích. I tím dospíváme a stáváme se dospělými...

Být mladý má svá kouzla, ale být starší má svou moudrost!

Something new here?

I´m just a woman. All people who knows me know, that I´m woman, wife, mother, daughter, sister, daughter-in-law, dog and bear lover. Each of my life roles is connectes with specific obligations, permissions, options and abilities. When I was a child, daughter of my parents, I didn´t have specific bans or permissions. After my childhood had finished, I entered my studying in Brno and it brought me new time. I was able to live in school hostel alone and could go home only for the weekend. During whole week I could do things for myself. Yes, I had to go to school, but afternoon I was allowed to do anything. In first study year I got know Tom, the timewas fine. We could go to the cinema or theater. We were able to spend time long walking across Brno... When probations had started, we had to study hard and then we weren´t able to visit whole week each other We didn´t want to waste time and weren´t allowed to fail our examns. Students time was fine and I thought back with nostalgia. It was time, when I thought that I could do anything. But now I know that it isn´t true. When I´m a wife I have many obligations. I have to cook lunch, shopping food, wash a laundry, iron clothing... As a mother I can help our son to do homework. I´m able to understand man or boy problems. I must go to school class meetings and I´m able to solve small home problems with electricity or utilities. But I don´t have to know new information technologies. Because men of my life are good in IT. But role of dog and bear lover is specific. You know I like dog very much, but it´s connected with many obligations. Ican stroke a dog when I have permissions form dog owner. I´m not allowed to reach the angry dog. If I meet an assistant dog (with blind people or handicap people) I´m not allowed to stroke a dog, because he/she is working. And as a bear lover I know only prohibitions and permissions. I can stroke a bear, but it will be my last stroke in my life!

Have a nice night...

Náklonná

Ruku k ruce skládám,
neustále hádám,
jaký bude zítra den,
jaký bude další sen?

Nelze říci zcela přesně,
kdy zas budou kvésti třešně.
Kdy se opět sejdeme,
do vztahu si vejdeme.

Ideální doba není,
ta je jenom v našem snění,
to se ovšem těžko hledá,
když je pátek a ne středa!

Ať už dneska pominou,
hrátky se psem i zmrzlinou.
Ať je zase nový den,
který pohladí náš sen.

Pohladí a utěší,
těžké věci neřeší,
přispěje jen drobnostmi,
zahltí nás možnostmi.

Pak se bude vybírat,
zda postavíme dům či hrad,
zda koupíme si štěňátko,
či rozbijeme prasátko...

Každá volba možností je,
pro toho, kdo rád žije.
Proto pojďme žít a snít,
zítra už tu máme být!

Bez snění a nadějí,
zázraky se nedějí,
proto věřím,
lásku střežím,
ať nás
a
s ní
i svůj krásný režim.

Spolu vstávat,
spolu snít,
pro sebe
si jen tak žít!

Život bez lásky nezná procházky...

Opojná

Sláva, smůla, systém, sova,
jsou to jenom daná slova,
vždycky něco znamenají,
podstatu však v sobě tají.

Nechtějí být očividná,
raději jsou svůdná, klidná,
také trochu poučují,
i když právě cosi kují.

Český jazyk není věda,
je tu pro mě, pro medvěda,
je tu pro nás pro všechny,
jen si ji teď poslechni.

Říká Kuba Jakubovi,
copak se Ti hlavou honí,
copak to máš za uchem,
draka, pandu i s bambuchem.

Kdo si hraje se slovy,
ten už nikdy nezlobí,
ten už jenom hledá rým,
aby vyzněl jako šprým.

Proto veršuj, piš a čti,
dodává to Tobě cti,
budeš chytrý, vzdělaný
pro češtinu dělaný.

Nic Tě nikde nepřekvapí,
neboť slova k Tobě kvapí
a Ty je máš také rád,
vždyť si čarodějný kamarád...

Neboj se a stále piš, ve slovech je kouzelná skrýš!

Kombinační

Copak to vidí oko mé? Kdopak to číhá za rohem a vystrkuje růžky? Že by zase nový týden útočil na mou podstatu a zval mě k novému kolotoči událostí? Vypadá to tak, jen nevím, zda chci právě teď začít. Ještě si dám chviličku, výdech, nádech, protáhnout a pak vystoupat až na vrchol. Čeká mě řada drobností, které již pomaličku jdou svými kroky směrem ke mě. V dálce už píská vláček a za ním se vynořuje sněhový mrak. Představy se honí hlavou, metody útočí na formy a obsah je více než samotný cíl. Vědomosti se hrnou ze všech stran a jen zkušenosti jsou schopny zahnízit. Uložit se ke spánku, zrát a až bude jejich čas, vystrčit větvičky do košatého poznání. Snad bude takový i právě začínající týden, uloží, zahřeje, překvapí a usměje. Sama se pokusím přispět svou maličkostí, aby takovým byl a okolnosti doufám dovolí, aby převládla spokojenost z dobře vykonaného díla. To pak i víkend bude veselejším časem, spojený s jasem i milovaným hlasem!

Číhej a buď, rychle se vzbuď...

Sladká

Co může být v životě sladšího, než mít někoho rád? Sdílet s ním svůj život, obdarovávat jen svou přítomností a být spolu ve chvílích radostí i starostí. Víc si snad člověk nemůže ani přát, protože je to největší štěstí, kterého může dosáhnout. A všechna pozlátka světa, která se nabízejí, jsou z tohoto pohledu jen chabou náhradou. Být s někým, koho miluješ, obdivuješ, nesnášíš i štveš. Být s ním ve chvílích úspěchů i proher, když se daří i rozhodně nedaří, když spolu souhlasíte, nebo se přete. Tak tomu říkám sladká odměna. I když není jednoduché zvládnout všechna úskalí společného života s čistým štítem, alespoň je nutné se o ně pokoušet. Vytrvat, odolávat a snažit se hledat cestu, která by byla vhodná pro společné kroky. Byť to bude cesta trnitá, jednou se ukážou sladká jablíčka a slunce ozáří zachmuřené tváře. Ruku v ruce, společnými silami a hlavně jeden s druhým, tak stoupat dál, výš, pro radost, sladké vzpomínky a projasnění úmyslů, které ještě před chvílí byly jen v zárodku. I tak bychom mohli vidět společný život... Náš i když nemáš!

Miluj, dokud můžeš, tímto všechno zmůžeš...

Venčená

Den začal jako obvykle, dlouhým spánkem, výbornou snídaní, aktivním dopolednem a ještě aktivnějším poobědovým časem. Vyrazili jsme si na dlouhou mrazivou procházku a zavítali jsme tam, kde to mám ze všeho nejraději. U mého milovaného ňufáka Ariho, který mě vítal, jako by mě neviděl snad celý rok. Kňučení, kvikání, poštěkávání, úsměv od ucha k uchu a závěrečné oblíznutí. Přivítání, které nikdy neomrzí a je součástí našeho vítacího rituálu. Den je prostě nádherný, když máte psa. To totiž víte, že se nebudete nudit a žádný den nebude stejný. Díky pejskovi se naučíte dívat se naživot z úplně jiné perspektivy. Život není jen samozřejmostí, ale každý den je jiný a něčím zvlaštní. Stačí se podívat do očí psa a víte, že všechny otázky, které máte jsou v tu chvíli zodpovězeny. Pes byl stvořen pro člověka, aby jej provázel, dával mu bezpodmínečnou lásku a své psí přátelství, které je nekonečné. A za to vše, co pro nás dělá, požaduje jediné, abychom jej měli rádi. To já mám a tak se nechám vést tam, kam jen chceš. Půjdeme ven, projdeme a prošmejdíme každičký koutek tvých tras, ukážeš mi své kamarády a bude nám nádherně. Tobě proto, že jsme venku a mě proto, že jsem s tebou. Ty můj úžasný, kouzelný kamaráde... Nevadí, že už musím jít, zase přijdu a užijem si kousek našeho nebe na zemi a to brzy!

Psí láska je nekonečná, otevírá srdce a zaceluje všechny rány.

Plynoucí

Hodíme si korunou a naposledy v tomto týdnu vyrazíme za pracovními pvinnostmi. Čím je víkend blíž, tím je větší naděje na odpočinek a dlouhý spánek. Toho je v posledním čase stále méně a jen tak tak, že každé ráno dokážeme vylézt z postelí a vyrazit. Dny jsou stále stejně ponuré a černé, sluníčko se schovává kdesi za mraky a sníh, ten na chvilinku rozradostní naše tváře a už zase není. Je to jako na houpačce, chvíli jsi nahoře, těším se z krásného výhledu a úžasného pocitu beztíže a pak zase padáš kamsi dolů do černé tmy, rutiny a všelijakých povinností. Nejraději bychom byli stále jen na vršíčku, ale i to má svá úskalí. Čím jsi výš, tím z větší výšky padáš dolů. Jak vysoký je post, tak hluboký je pád. Čím vyšší hladinu radosti dosáhneš, tím hlubší je pocit marnosti, když jsi dole. A hlavně, oč vyšší je místo, kde právě stojíš, o to je větší zranění, které si pi pádu způsobíš. A nemusí to být je zranění fyzických částí těla, ale i duševní pády dokáží potrápit. Nejsou vidět, nejsou slyšet, ale bolí a trápí svého příjemce. Ovšem jen tehdy, pokud je ochoten si tyto skutečnosti připustit. Jinak je stále na výši, nevnímá a je mu fajn. Výborný postoj pro prostoduchého, nikoli však pro myslícího. Ten totiž ví, že i když nic neví, tak přesto něco ví, ale je to málo na to, aby věděl vše...

Něco nevědět je důležitou součástí moudrosti!

Nehledaná

Bežně se mi stává, že přemýšlím nad ničím důležitým a dostanu odpovědi i na otázky, které vlastně neřeším. Samovolně a mimo vlastní chtění zjišťuji kolik zajímavostí je kolem a já je nestíhám vstřebat. Jsou jako letící mušky kroužící kolem mé hlavy a jen ve chvílích projasnění usednou a sdělují pravdu. Pravdu nečekanou i neočekávanou, neboť boří mýty a jsou naprosto jednoduché. Psí ocásek je tady proto, aby rozptyloval a rozháněl všechny chmury. Medvědí čenich je obrněným transportérem na všechny starosti. Kočičí pacičky terapeuticky účinkují na rozrušenou mysl a pohled na liščí ocásek je znakem elektrizujícího dne. No uznejte, že bez těchto informací se opravdu nedá kvalitně žít! Jako by se člověku zázrakem otevřely oči a najednou se mu volněji dýchalo. Je to jako závan čerstvého jarního vzduchu v mrazivém zimním ránu a přitom to neskutečně nabíjí. Ti, kteří věří a berou jsou šťastlivými osobami. A těm, kteří prověřují brzy dojde, že z vědecké perspektivy je život strašně složitý a nesrozumitelný. A přitom je to tak jednoduché, stačí se dívat, chtít vědět víc a chápat lidskou snahu o poznání z perspektivy selského rozumu. I ten někdy stačí k vysvětlení závažných souvislostí a skutečností.

V jednoduchosti je síla, vždyť černá není bílá!

Odkrytá

Obdivuji každého, kdo vchází a bezostyšně zahltí prostor svým já. Dokáže během minuty ovládnout okolí a sdělit tolik informací, které jinak zjišťujeme roky. Nemyslím tím neuvážené kroky mlaďochů, prezentující své názory na sociálních sítích, poskytujících v přímém přenosu informace ze svých domácností, ale právě naopak ty z nás, kteří dokáží hovořit beze slov, uváženě sdělovat a poskytovat tolik, kolik je potřebné i nutné. Už z pouhého pohledu zjistíme kdo proti nám stojí a jak je potřebné s ním komunikovat. Jsou odkryta fakta a na nás je odstranit svůj ostych, překonat sebe v sobě a začít. I my tím ukážeme, co dokážeme, jak je možné s námi komunikovat a jaké jsou další možnosti našeho otevření se světu. Byť neradi odhalujeme soukromí, jistý obsah sdělit musíme. A pokud si onu skutečnost uvědomíme, je jednodušší uvést věci na pravou míru, poskytnout požadované vazby a tím se stát aktivními aktéry, bez dalších postranních spekulací. Vyhneme se dohadům, šumům a hlučným diskusím, neboť naše aktivnost osvětlí vše, nač se zeptají a nač my jednoznačně odpovíme. Snad proto neztrácejme svou ostražitost a zároveň buďme otevření pro případná rozuzlení...

Otevřená mysl je dobrý úmysl!

Akademická

Od okamžiku našeho zrození se neustále rosteme, postupujeme, krokujeme, slabikujeme, opakujeme, zdokonalujeme a kultivujeme svou osobu. Postupen času se naučíme chodit, správně spát, dobrému chování, malovat, psát, číst i počítat. Jdeme krok za krokem a čím jsme starší, tím jsou na nás kladeny vyšší nároky na naše vzdělání. Tak kde naši prarodiče vystačili pouze s odpozorovaným poznáním, naši rodiče již měli osvědčení a my, inu my musíme mít alespoň maturitu! Kumulujeme tak informace, učíme se novým věcem a často zapomínáme na základní pravidlo poznání. Informace nepostačí, musíš ji pochopit, pojmout do sebe, upravit si ji pro své myšlenky a teprve pak jsi připraven jít dál. Bezmyšlenkovitě memorovat, učit se zpaměti hromady faktů, slovíček a matematických vrozců je k ničemu. Dokud nepochopíme podstatu, neosaháme si na vlastní pěst, jak věci fungují, jak se fyzikální jevy projevují praxi, je informace jen nepotřebnou výplní našich hlav. Ve chvíli, kdy plně pochopíme a zároveň uchopíme informaci, poprvé ji použijeme a aplikujeme v praxi, pak jsme na dobré cestě zrát. Ovšem i tady platí, nezabřednout do koloběhu nestálého nárokování vyššího a vyššího vzdělání, ale spíše umět odhadnout, kdy jsme dosáhli svého osobního vrcholu. Ač se zdá, že okolí má pravdu, tou jedinou pravdou je náš skutečný pohled na věc. Zjistíme-li, že sebelepší vzdělání a ukončená nejprestižnější univerzita nás neuživí, pak je něco špatně. Je krásné honosit se akademickým titulem, ale i ten má svá úskalí. Platí jen v uzavřeném okruhu společnosti a v běžném životě je jen důkazem faktu, že jsme dokázali studovat víc, lépe a intenzivněji, než naše okolí. O jiných kvalitách člověka nevypovídá, ba spíše mnohdy znemožňuje jeho projevy. To jakými jsme lidmi nemáme napsáno před a za jmény, je to hluboce skryto v každém z nás. A pochopením oné skutečnosti máme šanci neztratit sebe sama na cestě dalšího poznání...

Uč se synu, poznávej, pochopení vždycky měj!

Úmyslná

V tušené touze po dobrodružství se člověk připravuje na všeliké dráhy. Zkušenosti přibývají, zájem se stupňuje a hodiny strávené u knih se jen převalují. Kolik hodin strávíme při přípravách i nejmenších detailů akcí, které dalece přesáhnou naše přípravy. Tak moc se těšíme na klidné dny a volná odpoledne, že když nastanou, ani nevíme, co si s nimi počít. Jsme ve stálém vleku rychlosti, spěchu a chtivosti být dál, výš, že nedokážeme zpomalit své tempo a užít si nejmenších drobností i detailů. Chodíme s hlavami přitisknutými k chytrým přístrojům, v uších zní milá hudba a pospícháme tam, kde nás čekají. A kolem nás proudí život, který necháváme jen tak plynout. Je plný krás, nádherných detailů a nezaměnitelných drobností, které ve své rychlosti nepostřehneme. A přítom stačí jen zpomalit, zmoudřet a připustit si, že stáří je opravdu moudré ve svém klidu, stálosti, rozvaze a potřebě být jen pro vlastní bytí. I jen pocit, že se ráno probudím, že jsem tady a dýchám, že mohu vlastním úsilím přispět ke krásnějšímu dni svého okolí, je přeci tím nejkrásnějším. Dětství a mladosti nechme jejich tempo a sami zvolněme. Dívejme se kolem, važme svá slova, dbejme na přímost i přítomnost našeho ducha v každém okamžiku našeho života. Dejme váhu svému žití a nechejme se objímat klidným optimismem a dobrou náladou!

S radostí a pokorou buďme si navzájem oporou...

Temperaturní

Tak a je tady konečně zima! Sněhu pomálu, ale teploty konečně atakují mínusové hodnoty a venku to nevypadá, jako by brzy mělo přijít jaro. Už teď se těším, až se dneska vydáme na procházku. Pod nohama nám bude křupat zmrzlá zem a bláto bude pro jednou zapomenuto. Možná, že také zahlédneme v dálce sluníčko, které by mohlo navodit tu nejúžasnější atmosféru zimního dne. Ale i bez sluníčka budeme rádi, protože se konečně budeme cítit, jako polární medvědi na dlouhých cestách studenými pláněmi. Bude to změna, která přinese do našich srdcí atmosféru dětských let, nekonečně dlouhých zimních radovánek a radostného pohybu na zasněžených svazích. Kéž by ještě nasněžilo, abychom se dostatečně nabažili zimy a připravili se opět na správný koloběh přírodních úkazů. Aby zima byla zimou, jaro jarem, léto létem a podzim podzimem. Se vším všudy, co k nim patří, tedy mrazu, rampouchů, chumelenic, rozkvetlých květinek, pučící trávy, teplých dnů, blankytné rosy a padajícího listí, s výbornými lesními a zahradními plody. Ano, těším mě, že konečně přišla zima, teplota spadla a já vím, že v přírodě je to na chvilku, tak jak to má být!

Pojďme užít zimy, bez horka a rýmy...

Rozvážná

Není nad růžovoučké dosyta vyspání. Nemuset brzy vstávat, rychle stíhat ranní povinnosti, ale jen tak se povalovat, číst si a užívat si víkendové pohody. Co už s tím, že je nutné včas uvařit, nakoupit, uklidit, umýt a vyprat, vždyť je na to celý den. A pokud se něco nestihne, pak máme jistotu neděle, která dává šanci na dokončení domácích povinností. Možná si říkáte a kdy budu žít, užívat si klidných dnů? To mám čekat až do důchodu? To ale nevydržím a kdo ví, co bude až... Ano i v tom je kus pravdy, kterou je nutné si přiznat. Všeho s náležitou rozvahou, bez velkého stresování a s jistým nadhledem. To si pak člověk užije klidu, únavy, radostí i starostí, které s životem plynou. Všeho tak akorát, co jsme schopni zvládnout, co jsme schopni užít, co jsme schopni prožít a co jsme schopni vydat i podat. Proto dnešní rozvážné ranní tempo nebylo k zlosti, ale dostatečné radosti...

S rozvahou za námahou!

Úbytová

To je děs, jako běs. Co se to zase všechno stalo? Jak to, že jindy poklidný pátek je dneska tak šílený? Vytočit do vrtule mě dokáže i jen malinký zádrhle. Jindy klidná vyrovnanost, dneska nezřízená nervóznost. Okolí se mě snaží zničit. Padají dotazy jeden za druhým, sotva stačím vnímat a odpovídat. Do to ještě chystat jídlo, či nastavovat parametry zpracování údajů. Tohle že je pátek! Ne tohle je přímá cesta do pekel a já se jí rozhodně nebudu účastnit. Raději vypnu všechny komunikační kanály, uzavřu se do své bubliny a co je tam, to jde mimo mě. Dneska už se nenechám zlákat k žádné neuváženosti a rozhodně zkrotím nervozitu. Pustím si klidnou hudbu, nachystám se k relaxu a děsy s běsama ať si jdou ke všem čertům... U mě není místo, ani chuť s nimi pracovat, nebo se jimi jen zabývat. I zítra je den a je nutné dobře si rozvrhnout síly. Tak nashle a šáteček, vyměňte domeček...

Nervozitu nervozitě, pojde dneska na úbytě!

Inspirační

Co nás inspiruje? Co nám dává křídla a pocit jedinečnosti? Jsou to drobné věci či skutečnosti, které se dějí a my nevíme proč? Nebo jsme položeni čistě materialisticky a inspiraci nacházíme jen tam, kde je něco za něco. Jistě známe chvíle, kdy se podněty hrnou z hlavy a člověk je nestačí ani zaznamenávat. A pak chvíle opačné, kdy je jakákoliv snaha marná. Sliby, ani závazky nepomohou a to pak stojíme na místě, přemítáme nad každým slovem a svět se smršťuje do jediné věty. Stačí jiskřička naděje, která dává tušit, že vykřešeme jiskry z kamene a gejzír nápadů tryská všude kolem. Nastavujeme ruce, otevíráme srdce a necháváme plynou hodiny, dny i minuty. Všechno kolem je nějak barevnější, život se zdá být veselejší a my záříme plnou silou naší inspirující energie. Stále ovšem nevíme, co je tím zásadním podnětem. Život sám, skutečnosti, které se dějí, změny, s kterými se nelze smířit a vyrovnat. Zřejmě nenajdeme ten jediný prvek, ale můžeme jej spojit s dechem, životem, vnuknutím, podnětem či zápalem tvořivosti. Stačí se jen dobře dívat a inspiraci najdeme všude kolem nás. V deštivém dni, ušmudlaném ptáčeti, jiskrných očích medvěda, slunečném počasí, nebo štěněcím čumáčku. Je to jen o pocitu výjimečnosti, který ve spojistosti s inspirací cítíme. Proto našlapujme tiše a s respektem, který může taktéž inspirovat.

Buďme si múzou, nikoliv lůzou!

Nesoustředná

Jak zákeřně působí tohle nezimní počasí na člověka, si lze uvědomit při pohledu do běžného pracovního kolektivu či třídy. Místo sněhu déšť, na obloze jen těžké mraky, sluníčko v nedohlednu a teplota atakuje přejaří. V kolektivech je pak slyšet smrkání, pokašlávání, chrapot a celá řada dalších projevů chřipkových onemocnění. Dětem i dospělým chybí mrazivé počasí a co teprve zvířátkům v přírodě! Ráno vstáváme do deštivého počasí, ptáci trylkují své jarní písně a nic nenasvědčuje tomu, že je právě leden. Kdysi nejmrazivější a nejstudenější měsíc roku. Místo abychom se brodili hromadami sněhu, stavěli sněhuláky a sbírali rampouchy, chodíme v pláštěnkách po blátě s krátkými rukávy. Kam se poděla ladovská zima? Kde jsou zimy našeho dětství? Zřejmě utekly za oceán, kde mají vhodnější podmínky k rozkvětu. A my se musíme smížit s teplým povětřím a deštěm, který s sebou nese nesoustředěnost a značné rozladění. A to ani nemluvím o možnostech lyžování či pohybu na běžkách. Tak o těch si necháme jen něco zdát a snad si můžeme v tichu duše přát, aby se přeci jen paní Zima vrátila. Vždyť ji máme rádi a proto s ní jsme vždy kamarádi...

Soustřeď se a pamatuj, že medvěd má vždy svou sluj!

Kořenová

Hodně přemýšlím a pozastavuji se nad skutečností. Většinou tak jak ji pozoruji a vnímám. Uvědomuji si také, že mé objektivno je zatíženo subjektivní chybou. Každou maličkost totiž hodnotím čistě ze svého pohledu. A zde se slučuje co mám ráda, co se mi protiví, kdo je mi milý a jaké jsou mé názory politické, společenské, kulturní, pracovní, morální i osobní a osobnostní. Ano, uvědomuji si své subjektivní já, a to zejména ve chvílích objektivního hodnocení, které není a ani nemůže být zcela nezávislé. Vždy se totiž potýkám s tím, co mě spojuje, co mě živí, dává mi sílu, odvahu i rozhodnost, říkat, dělat a uskutečňovat věci, které mohu, chci a zároveň musím. Nikdy nejsem jen sama za sebe, i když se to tak může zdát. Vždy je tu se mnou ještě něco, co není vidět, co je mou součástí a vytváří pozadí každého mého kroku i rozhodnutí. Ostatně je fajn vědět, že tu nejsi sám a můžeš se opřít o své kořeny. Ty nejsou jen oporou, ale také ukotvením v nestabilním světě rychlosti, zběsilého tempa a neustálých změn a společenských zvratů...

Drž se svých zásad, nebo pracovních násad!

Přetřesová

Ochromené překvapení a šokovaný výraz plný pláče i hněvu mě hned ráno dostal. Nejen, že počasí se rozhodlo překvapit nás deštěm a teplotami vysoko nad nulou, ještě tohle. Copak to mám za potřebí, abych běhala sem a tam jen proto, že jeden neí schopen vylézt z postele včas a druhý mi neustále proměňuje už tak proměnlivé? Já jsem ta, která musí stihnout každý okamžik, musí být nachystána, připravena, upravená a ještě s dobrou náladou. Ale copak to jde? Nervy, moje nervy, vy to víte a jistě mi odpustíte, když popustím páru a lehce zvednu hlas. Jinak to prostě po ránu nejde a dusit to v sobě, byla by reakce ještě horší. Bum, prásk, třísk a je vymalováno... Slova padla, slzy jsou osušeny a teď se zbývá soustředit na úkoly, které tu stojí přede mnou. A že jich zase po víkendu je! To se snad všichni zbláznili, nebo mám snad problém já? No, ať už je situace jakkoli barevná, jdu do toho a všechno vyřeším. Svůj šok mám dnes za sebou, tak co bych ještě mohla chtít?

Otřesy, přetřesy, milujme své stresy!

Rošťácká

Rošťákem byl, snad se jím i narodil. Přesto měl vždy dostatek sil, aby nás všechny oslnil. V srdci radost a sluneční svit, stále byl připraven a byl fit. S míčkem si hrát, kolem si pobíhat, na zemi čenichat, smutek si nenechat. Štěkot a ňafání, smutek přec zahání, každého zachrání, kdo nemá zastání. Snad proto je ti líp, když můžeš s hafem žít. Snad proto toužíme, mít psíka nad jiné. Není to náhoda, že pes naše srdce má. Stačí se podívat do očí štěněte a sami domů již neodejdete. Dny se pak promění na velké souznění, od rána do noci, není vám pomoci. Kousání, běhání, člověka nahání, nuda se zahání, chmury se rozhání. Papuče, rohože, kousat přec nemůže! A přesto kde se vzal, boty zas rozkousla. Tohle vše pomine, nechej je Hermíne, zítra už dospělák, stojí u našich vrat. Čeká a vítá nás s úsměvem na tváři, každý den s radostí celý se rozzáří. Mít tak své zlatíčko, chundelaté sluníčko, byla bych nadšená, každý den zblázněná. Zatím se připravím, na všechno vybavím, pak se tu objevím, s rošťákem mým i tvým...

Štěněcí tlapičky nepatří do myčky!

Uživačná

Je to jako valící se lavina. Z každého koutku kouká úkol, který je potřeba dokončit. A nám nezbývá, než se pustit do práce, abychom si alespoň částečně užili víkendu. Čím začít? Jakou taktiku zvolit? Půjdeme od složitého k jednoduššímu, nebo naopak? Je to jedno, prokousat se touhle hromadou domácích úkolů bude zkouškou odvahy. A protože se výzev nebojíme, odvážně se dáme do boje a věřím, že nakonec zvítězíme. Sice představy o volných dnech byly jiné, nedá se svítit, úkoly jsou prostě úkoly a my je musíme zvládnout. Tak jako je potřeba sytit tělo jídlem a pitím, tak je nutné naplňovat mozek činnostmi a procvičováním. Jen tak můžeme dozrávat a postupně se učit vyrovnávat se stresem, kterého je stále víc. Roste s věkem, časem a úměrně činnostem, které provádíme. A kdy je největší? Hmmm, tak na to si odpovězme každý sám. Můj tip je při jídle! Ten stres Vám nepřeji zažít, ten si musíme snad jen užít...

Poživačný den s jídlem jen!

Stojací

Stojím před zavřenými dveřmi, klíč mě pálí v rukou a dech se úží. Mám otevřít tajemnou komnatu a vstoupit do skrytých míst? Nedokáži se rozhodnout a tak stojím, přemítám. Vzpomínám na časy, kdy všechno bylo jednodušší, žádný problém nebyl velký a nic nestálo v cestě rozvoje i úspěchu. Nevím čím to je, že s věkem jsou ony samozřejmosti méně zřejmé a každý posun je důležitým krokem. Přemýšlení, organizace činností a hlavně snaha uspět v okruhu ostatních, mě vede do situací, jako je tato. Kolem je čilý denní ruch, já stojím v bublině ticha a slyším jen tlukot svého srdce. Dívám se, ale nevidím, poslouchám, ovšem neslyším, neříkám nic a přesto křičím do světa... Co mám udělat? Jak se zachovat? Jsou mé snahy tím, co bude korunováno úspěchem? Neženu se spíše do záhuby? Zvedám zrak a jsem sama. Opět tu stojím, na rozpacích sama před sebou, zda tento úkol je v mých silách. Vím, že je, ale proč se tedy zdráhám? Snad z obavy co uvidím, co uslyším, co zjistím a jak dalece to ovlivní mě samotnou. Nádech, výdech, klíč do zámku, otočit, otevřít a ...

Jsou chvíle, kdy stojíte a přesto uběhnete míle!

Mobilní

Pohyb, jak jednoduché a prosté řešení každého životního problému. Pokud dokážeme jít, směřujeme k tělesným i duševním aktivitám, které nás posouvají dál. Pohybem cvičíme srdce, prokrvujeme cévy, udržujeme jistou úroveň svalové aktivity a výkonností. Zároveň je pohyb hybnou silou mysli, která přemýšlí, uvažuje nad dalšími kroky a posunuje nás v poznání nepoznaného. Mobilita je základem našich životů a podstatou každého kroku, který uděláme. Ať je to krok plánovaný, nečekaný, tušený či nezamýšlený, vždy je to pohyb sem či tam. Tahem, trhem, či posunutím se pohybujeme od bodu k bodu. Sledujeme rozevírající se nůžky kroků a narůstající vnitřní radost, která se rozlévá tělem a zaplavuje jej adrenalinem či pocitem dobře vykonaného. A hleďme na tu nádheru, která se nám kroky otevírá. Je jako malovaný obraz, očekávané tajemno a tušený skrytý poklad, který v sobě máme. Stačí jen chtít, mít trochu dobré vůle a život je zachráněn. Sama příroda nám dala dar tvořit a uchovávat sami sebe v tvořivosti a rytmice. Naslouchejme vábivým zvukům a ťapkejme tam i zpět, jen tak zachráníme sebe i celý svět...

S mobilem jsi jen hnijícím pahýlem!

Předchůdcová

Závisíme jeden na druhém a přitom se tento fakt neuvědomujeme. Žijeme vlastní životy, které jsou vcelku i jednotlivosti provázány s životy ostatních. To, že jsme tady, není jen naše zásluha, ale od někud jsme vyšli, někde jsme byli a někam dále kráčíme. Nehodláme poslouchat nápady jiných, chceme jít svým životem a být sami za sebe, ale můžeme být opravdu sami sebou? Není náš život jen pokračováním životů předchozích, směrováním našich prarodičů, rodičů a partnerů? Nesnažíme se snad být těmi nejlepšími pro sebe i naše děti? Jak zajímavě pak vyznívají naše úmysly, při zpětném pohledu do dávnověku našeho žití. Ano jsme to my a jenom my, kdo dnes kráčíme touto cestou, ale spolu s námi, v každém z nás, je i kousek těch, kteří již zde nejsou. Já jsem odrazem Tebe a Ty mě, on je naší součástí a to napořád. Ať se to nezdá, je tomu tak. Jako jsem já odazem svých pradávných předků, ty máš ty své. A společně pak tvoříme směsici shluků a trsů, které ponesou naši milí. A snad i oni jednou na své cestě životem najdou dostatek odvahy k ohlédnutí se tam, kde budeme s úsměvem stát a povzbuzovat je k dalším odvážným krokům. Tak, aby dosáhli konců svých cest a nesli naši společnou pochodeň dál...

Nezoufej a jdi dál, tvůje předchůdce by si to přál!

Prašná

Sedím ve ztichlém pokoji a naslouchám zvukům ve svém okolí. Hučící vodu se snaží přebít štěkot psa, od sousedů je slyšet plačící dítě a ve mě se vzdouvá neklid i nepokoj. Nevím z čeho, nevím proč, cítím jej uvězněný v sobě a netuším, jak s ním zatočit. Nepomáhá pomyšlení na klidný večer strávený s milovanými osobami, ani představení chlupatého králičího ocásku. Něco ve mě se pokazilo a já netuším, jak to napravit. Zřejmě bude nutné počkat, jak se věci vyvinou a pak začít dělat závěry. Jaké budou netuší ani ten nad námi a tak si na ně v tichu duše počkám. Vydržím, odolám, nepůjdu spát a vyrazím na dlouhou cestu za uzdravením. A někde na cestě najdu sebe sama, jak sedím a dívám se vpřed. S důvěrou a trochou dobré mysli se postavím všem svým strachům, které se už nyní krčí v prachu. Vyzraju a zvítězím, protože já i ty jsme dobrý tým!

V prachu cest nechám se vést...

Možnostní

Co nás čeká, kdopak to ví? Jenom moula hned odpoví. Každý den je novým začátkem a každý další rok je novou etapou. Lidské mraveniště v běhu světa, kdy tisíce rozhodnutí najdou svého výsledku a mnohé sliby zůstanou nenaplněny. Před jedním stojí odvaha změnit život, před druhým rozhodnutí vystartovat k Měsíci a co je přede mnou? Tak to vím jenom já a zřejmě se to nikdy nedovíte. Možná ani já sama netuším, ale nehodlám jen tak stát a čekat. Musím jít, musím zkoušet, musím počítat a násobit, abych došla k předem danému výsledku. A tím není nic jiného, než další rok v plné síle, zdraví, odpovědnosti a zocelených smyslů. Pro sebe, pro Tebe, pro nás i pro vás. Pro každého tu kousek mám, jen se nebojte zaklepat, i vám svého já kousek dám. S příchutí kokosu, s laskavým odleskem, se slzou v oku a zraněným nebem. Stačí jen zavolat, stačí jen říci a už jsme zas v dalším měsíci. A než se nadějem, roky nás minou a já tu stojím se svojí dřinou... Osmičky, devítky, pustíme medvídky, otevřem srdce svá, dáme jim volnosti, již není pro nás dva jiných možností!

Na dnešek, na pátek, těším se na svátek...