Králíčková

A je to tady po roce,
mám dnes jarní vánoce.
Zvířátka se na mě smějí,
hlasy kolem všude znějí.

Čuchání a čmuchání,
chmury, bolest zahání.
Každé jedno nachystáno,
aby s námi bylo ráno.

Sluníčko se schovává,
páv ocasem zamává,
panda ta zas kožich líže,
je přeci čistotné zvíře.

Za to malí kozlíci,
jsou veselí šmudlíci,
bahno, rohy, všechno lítá,
hlavně že jsou pořád sytá.

My se taky občerstvíme,
čajem zimu vypudíme,
s hrochem dáme krátkou řeč,
za prasátkem bežím, heč!

Majestátní sloníci,
jsou jak malí koníci,
vedle dívky v pyžamu,
antipoly v županu.

Žirafy si krmí bříška,
vedle dovádí si liška,
kousek dále vydry spí,
kdopak ví o čem si sní?

Za chvilinku čičinky,
kousají do tyčinky,
opice se usmívají,
za ocas se tu houpají.

A my zase jdeme dál,
zvířátka tu mají bál,
my se pěkně rozloučíme,
domů klidně pofičíme.

Do večera budu snít,
až zas budu opět mít,
volný den se zvířátky,
plné budou ohrádky.

Králíčků a morčátek,
kozlíků a jehňátek,
oslíků a velkých slonů,
neteším se dneska domů.

Chtěla bych tu stále být,
v duši zvířátkový klid,
souznění a pochopení,
že se zvířátky se všechno mění.

Bez smutků a starostí, zvířátka tě uhostí...

Rozumná

Konečně to vypadá, že přišlo jaro. Venku svítí sluníčko a nálada je mnohem lepší než včera. Krásné počasí láká k zajímavým výletům do okolí. Jen nezapomenout na dobré obutí a teplejší oblečení. To, co se za kny zdá jako krásné jaro, je ve skutečnosti teplotní minimum, které bychom v tuto dobu očekávali. Vyrazit do přírody je výborný nápad, jen se nenechat zlákat vidinou teplého jarního dne. Snad za pád dnů se vzduch zahřeje a bude opravdu teplo. Jen dnes je to ještě na pováženou pohybovat se jen tak, jako by v minulých dnes nesněžilo. Ano ještě včera jsme měli pocit, že zima se jen tak nevzdá své vlády a dnes že by už bylo jaro? Nevím, ale takhle rychle to nefunguje ani v přírodě. I ona je rozvážnou matkou, která pro případ zimy obléká svá dítka do teplejšího oděvu. Aby nepomrzla a jarně vyrazila k létu. Pamatujme na to, až dneska poběžíme ven a nepohrdněme teplejším svetříkem či bundou. Bude se hodit a neurazí...

Za teplem a dobrodružstvím, se svetrem a chytrým mužským!

Strastná

Děkáte si legraci? Ne, je to opravdu míněno vážně. Od rána tu sedím a na něco, či někoho čekám. S nejistým výsledkem očekávám jisté kroky. Že přestane pršet, že bude svítit sluníčko, že půjdu domů, že se dočkám a že si počkám. Vnitřní hodiny dávno ukazují vymezený čas. A já tu stále sedím. Dopadá na mě marnost, nad marností a vnitřně bojuji sama se sebou. Co si počnu a kam se obrátím, tam na mě hledí oči plné smutku. Odráží se v nich bolest a strach z toho, co je neodvratné i neodvratitelné. Čekání na skutky a smutky, co nelze překonat, i když se snažíte, vážně se bráníte. Všechno dopadá do středobodu nicoty, s představou prázdnoty a neklidného opakování. Tady už jsem byl, tohle už jsem zažil, zase je to stejné a nic není nové. Zapomenuté se vrací a koloběh událostí jde pořád dál a dál. Nikdo už nechápe, proč se věci dějí a nejméně pravděpodobné se uskuteční. Jednou je málo, dvakrát je moc a tomu se říká temnota, neboli noc. Rána se rozprostřou do světla čekání, všichni už vyhlíží svoje sny a pokání. Až přijdou přemění smutek a strastičky do slunce svítání...

Neočekávaj, nebudeš zklamán!

Zmrzlinová

Zase znova tahle slova derou se mi na jazyk. Tohle, že je jara rozpuk, nebo ztrácím koloběžný života cvik? Za oknem to opět sněží a to mám být krásná svěží. Já chci jaro, já chci teplo, ne mít pořád tohle zimní peklo. Je to něco příšerného, když v dubnu není nic pěkného. Je to prostě na hlavu, mít stále ze zimy obavu. A co všechna zvířátka, která otevřela norám svá vrátka? Co si počnou se zimou, když poprala se s peřinou. Nejlíp asi vyřešíme, když okna dveře zabedníme. Když se opět po roce, vrátí k nám zase vánoce. Dárky ty má každý rád, i když by si chtěl teď hrát. Venku pěkně skotačit, do země si něco sít. Pozorovat ptáky, kytky, ne se brodit sněhem zbytky. No co už teď naděláme, když tam venku sněhu máme. Vyrazíme, obrníme na zimu se připravíme. Snad se jednou dočkáme, s létem se tu potkáme. A když ne, tak holt co dál, sněžit bude v létě dál!

Zima je tu po týdnu, zvu tě na oblíbenou zmrzlinu...

Liniová

Načrtávám drobné kroky a drobím siluety čar do menších tahů. Po okně se líně vlečou dešťové kapky a den se pomaličku odvíjí směrem k večeru. Ještě není v dohledu ani stmívání a já vím, že dnešní den zůstane skryt pod pokličkou tmavých mraků. Stále prší, promoklá zem již nepřijímá a kolem stojí obrovské kaluže vody. Žádný div, že smutek ovládá naše duše a pochmurná nálada prostupuje směrem od srdce, až k hlavě. Ještě před chvílí se myšlenky toulaly po neznámých krajinách, teď stojí při mě a pozorují ruce běžící po klávesnici. Co udělám a proč? Je možné se pokoušet změnit svět? Chce někdo sledovat linie mého já? Nejisté otázky s ještě nepředloženějšími odpovědmi. Ať uděláme cokoli a půjdeme kamkoli, myšlenky nás doprování. Jsou stále s námi, ubírají na sebejistotě a jdou i tam, kam netoužíme jít. Neptají se, jdou, toulají se tmou a možná nás opět naleznou...

O radost se poděl, smutek si prožij!

Čekací

Jsou v životě chvíle, kdy čekáme rádi. Ale znám i takové čekání, které je k nedočkání. Protože se jedná o proces, probíhající v čase, je nezbytně nutné, aby uběhlo několik minut, hodin, či dnů, abychom mohli mluvit o čekání. Někdy mohou uplynout i léta a čekání stále nemusí být u konce. Čekat umí každý, jen někdo je více trpělivým, než druhý. Když čekáme pozitivní zprávy, jsme jako na trní. Pokud se jedná o zprávy méně příjemné, naše čekání se může změnit v jeden velký kolotoč stresu a nervozity. Čekat na dobré zprávy se vyplatí, ovšem negativa bychom raději vymazali. Snad proto, že jsou očekávána a mají svůj negativní kontext, se může čekání na ně protáhnout na věky. Víme, že to přijde, nevíme kdy a očekáváme jistý výsledek. Vnitřní pocit se střídá jako aprílové počasí, jednou cítíme vše kladně a za chvíli si nejsme jisti ani našim rozpoložením. Je to něco nepopsatelného a přesto dráždivě uskutečnitelného, co nelze vydržet a přitom se nejedná o staletí, ale jen několik málo hodin, dnů či minut. Čekání má rád málokdo, ale čekat se musíme naučit všichni. Čím dříve pochopíme podstatu čekání, tím rychleji se uklidní naše pocity nedočkavosti a pochopíme, že život je vlastně jedno velké čekání. Nestůjme stranou a čekejme to, co můžeme očekávat...

Nečekej na zázraky, tvoř je!

Vyždímaná

Jak se cítím,
kdo to ví?
Tomu slovo
napoví.

Starosti a strachy,
nechci žádné krachy,
nechci téměř nic,
je tu velký hic!

Slova letí za vodou,
není to přec náhodou,
že se cítím mizerně,
chvíli taky nádherně.

Co to všechno znamená?
Necítím už ramena,
necítím už vůbec nic,
v hlavě prázdno,
čím dál víc...

Jak to všechno dopadne,
koho to z nás napadne?
Kdo to všechno zařídí,
budík rychle nařídí.

Nezaspíme, zastavíme,
ruce, hlavu si složíme,
do dlaní a do poštářů,
budou lát nám sedmilhářů.

Budou s nám laškovat,
smát se, taky pracovat,
přesto nikdo nevidí,
že třídíme se na lidi.

Ti, co nikdy nepropadnou,
co všechno hravě, dobře zvládnou,
ti co když je právě čas,
jsou tu vždycky jen pro nás!

Hlavu vzhůru, však to znáš, jen tak trable překonáš...

Znamenací

Typicky aprílový je dnešní den. Chvilku je slunečno a jsem rádi, že jsme spolu a za chvíli už je tady černý mrak, velký jako drak. Jednou je hezky, za okamžik už se mračíme. Jak je to možné, když tyto zvraty dokáže jen počasí? Změnit náladu není nic jednoduchého, je to přeci závislé na tolika věcech. Nejde se přeci tvářit, že je nám fajn, když víme, že tomu tak není. Můžeme být sebelepšími herci a přesto u těch nejbližších tušíme, jak se cítí a jak to s námi mají. Víme, co prožívají, co chtějí říct i nač právě myslí. Mě prostě neošidíte, vím, že je fajn, ale je to jen na oko. Není za tím nic jiného, než zmást a uklidnit mou duši, aby si myslela, že se může cítít dobře. Ona to ví, že dobře není, cítí i to, co navenek skrýváš. Proto to nedělej, dej najevo své pocity, bude nám oběma líp. Nejhorší na vztazích jsou slova, která nebyla vyřčena a která stejně visí ve vzduchu!

Nedělej ramena, vím co to znamená...

Evidentnostní

Vyleštit a vyčistit, zářivé tu všechno mít. Navenek se všechno třpytí, ale jak se uvnitř cítí? To vám nikdo neprozradí, ani když jste kamarádi. Člověk moc si hraje rád, hlavně když to není znát. Že se nám moc nedaří, že se hůře hospodaří. Že se dobře necítíme, i když všechno dobře víme. Jídlo je náš věrný přítel, sladkostí tu máme pytel, k tomu trošku myšlenek a chmury jdou zase vpřed. Zdravý rozum nezvítězí, nad smutkem co ve mě vězí. Práce mnoho, činnost žádná, kolem hromada je bahna. Venku zima, sníh a mráz, myslíte, že jde to snád? Nevím, jak to jiní mají, mě těžké sny ovládají. K tomu strach a poznání, že všechno se mi teď mění. Stabilita mizí pryč, kutálí se jako míč. Nechytím ho postáváním, musím rychle, teď hned za ním. Nohy ovšem vrostlé mám, co s tím jenom udělám? Nikde žádná vhodná cesta, musím vybrat jednu ze sta. Musím běžet, musím jít, na duši už není klid. Pomaličku dospívám, vnitřně vůbec neznívám! Dospět, dozrát, dozpívat, zodpovědnost přebírat. Za sebe i za Tebe, nekoukej se na nebe. Hvězdy stejně nesvítí, jiskřičky je nenítí, smutek přišel zahalil, nevidíme náš cíl. V mlze se nám všechno ztrácí, zaženeme chmury prací, vyrazíme na výlet, utečeme, teď a hned!

Neztrácej naději, dobré skutky se vracejí...

Dodělaná

Nevím, co si myslet o tom, co se právě odehrálo? Je to pravda, nebo to byl jenom sen? Byla jsem tady, vnímala jsem nač se mě ptají a přesto netuším, zda jsem odpověděla. Nemluvě o tom, zda odpovědi byly správné. Všechno se mi motá hlavou, snažím se přehrávat si každičkou otázku a nejsem schopna si vybavit ani to, jak se vlastně jmenuji... Ne to nebyl stres, to bylo přímo zaskočení a vkročení přímo do hlavního proudu dění. Jasné je, že některé věci není radno podceňovat, je nutné jim dát čas. Všechno se musí usadit, zakalení se přesune na dno a čistá voda bude k vypití. Jak moc čistého vína si nalejeme, to teprve zjistíme. Teď však žiju s pocitem chaotického klokotání a neurčitého sněhu tání. Jak to bude vypadat zítra, to ještě nevím. Jediné, nač si troufám myslet jsou prožité hodiny nad texty. Snad i já posléze zjistím, že nebyly zbytečné!

Nedívej se dále, než dostaneš se do finále...

Pokrčená

Zmuchlané tělo, bolavá záda, jak na mě, ta zima padá. Každičký proužek mého vědomí je propojen s jarem. Nicméně to je zatím jen velkým a zářivým darem. Zasloužit si jej musí každý mrak, aby mohl letět až do oblak. Aby se opět vrátilo, sluníčko s teplem k nám pustilo. Zima je tady pro každý krok, není ji třeba už tenhle rok. Raději teploučko, na trávě měkoučko, ne slunci krásně je, když nohy nám zahřeje. Snad proto píšu si, slova svá pod vousy. Přání tu vysílám, vrať se už jaro k nám. Prohřej nás, probuď, za okny pobuď. Do vlasů vetkni si květiny, aby už byly pryč zimy. Připrav se na nástup, rozevři křídla, máme tu pro tebe dostatek jídla. Neboj se zaútoč, na zimu rychle skoč, proměň se v teplé proudy, prohřej všechny zmrzlé kouty. Pošli už zimu spát, my si chcem přeci hrát. Probuď už včeličky, protáhni nožičky, posviť nám k toulání, pryč pošli zoufání...

Nezoufej, nestýskej, i Tobě bude brzy hej!

Nitková

Copak se to tady děje? Kde je slunce, proč se nesměje? Přišla zima, přišel mráz, copak s tím ty človíčku naděláš. Nic to vím a přesto sním, že už bude brzy jaro. Sluníčko se rozzáří, v duši, jako na tváři. Zima půjde rychle spát, my si budem venku hrát. Budem zpívat, budem hrát, venku pěkně tancovat. Kdo by neměl jaro rád, ten není náš kamarád. Všichni už se tady těší, zimu pořád jenom řeší. Já zas půjde rychle spát, nechám si něco hezkého zdát. Jak jsme spolu, jak jsme sami. Kam se kouknu jdou za námi. Květinky a zvířátka, klepou rychle na vrátka. Chtějí k nám a chtějí být, s námi stále si jen žít. Otevřeme srdce, oči, vždyť se kolem všechno točí. Sníh a mráz se uklidní, před námi je mnoho dní. Dopřejme mi ještě chvíli, aby dohnal vločky k cíli. Aby zase byl tu klid, s námi dá se přece žít!

Přežít to a neztratit, od jara se táhne nit...

Udolaná

Stále finišuji a nikdy nejsem hotová. Jak je to možné, že mě vždycky něco předběhne a já se opět musím dát do běhu? Není přeci možné stále poklusávat a vidět cílovou čáru, která se stále vzdaluje. Každý krok vpřed je i dalším krokem k cíli a přesto to není na dnešním díle znát. Nevím čím to je, že některé dny jsou jako splašené a jiné se tváří, že všechno je v pohodě a bez komplikací. Možná je to lidským nastavením a prožíváním. Možná je to počasím, nebo erupcemi na Slunci. Ať už je příčina jakákoli, ráda bych se dopátrala jejího základu, abych se mohla připravit. Až to přijde, až to bude, až to půjde a až to zajde. I já bych si chtěla několik vteřin oddechnout a mít pocit, že všechno co bylo vykonáno vydrží!

Vydržet a odolat, temnou sílu udolat...

Učivá

Doháním co jsem zameškala, i když vím, že čas jsem nepromarnila. Někdy je potřeba se nejprve hodně vysílit, abych dokázala přenést myšlenky tam, kde se opět posílí. I tělo je potřeba cvičit, aby nezakrnělo a nebolelo. Je pravdou, že člověk má rád lenošení a odpočinek, ale i tady je nutné dodržovat potřebnou rovnováhu. Chvilka práce, chvilka zábavy, chvilka aktivit a potom nic. I takto by se mohlo dívat na život člověka, který dělá, nezahálí a přesto rozumně odpočívá. I já se o něco podobného dnes pokouším. Zatímco jsem aktivně odpočívala, stranou zůstaly učivé povinnosti a tak dnes nezbývá, než se jim v průběhu dne věnovat. Co stihnu, to stihnu a co nepoberu, zůstane pro mě ukryto v knihách. I tak se mohu těšit na báječné dobrodružství při objevování vztahů, rolí, skupinových identit a životních situací...

Učení není mučení, je to jen mozku souznění!

Pomezní

Netopýři, ti se mají,
ve dne v noci vyspávají.
Zima ta jim nevadí,
křidélky se obalí.

V jeskyni je příjemně,
netáhne tu od země,
neproudí tu lidské davy,
přesto zvednou také hlavy.

Stalagmity, stalaktity,
světlo jenom drobě svítí.
Není třeba nic se bát,
netopýr je kamarád!

Proletí se tam a zpět,
pak se schoulí zase hned,
obratí se hlavou dolů,
a my jdeme tiše domů.

Bylo to tu nádherné,
bezedné a souměrné,
vápenec a mramor bílý,
pomaličku slunce sílí.

Sem tak přijde mrak a sníh,
co je stále v oblacích.
Co se sype z oblohy,
ozebou nás pak nohy.

Během dne se zahřejeme,
s obědem se zasmějeme,
doma na nás čeká zas,
jenom práce a věčný čas!

Odpočinek uběhl,
jako mraky po obloze,
díky za to že tu byl,
že mě celou proměnil!

S netopýrem je vždy skvěle, ať jsi dítě, či tváříš se dospěle...

Oblačná

Tak blízko nebe a přesto tak daleko. Ač se pokoušíme dostat se až do oblak, stále nám zbývá daleký pochod. Ujdeme řady rkoků, zdoláme velká převýšení a stejně zůstáváme malými drobečky. Rozmístěni po různých místech planety, blízcí i vzdálení, tak akorát. Víme o sobě, toužíme se zachovat správně a vyrábíme uměle chyby, které těžko napravíme. Jednou promarněná šance nemůže být překročena. Už je dál i my jsem jinde a oblaka, ta už také nedohoníme. Nemá cenu se snažit, to co má být daleko, stejně nechytíme. A tak raději buďme šťastní v časech, které jsou nám dány. Přjme si a budou nám přány!

Oblka letí a my s nimi, letíme za časy nádhernými...

Králická

To byl zase jednou den. Takových prožije člověk málo a snad proto tak rychle utečou. Byl plný ptu, fyzické námahy a překonávání sebe i vlastních myšlenek. Ani studený vítr, ani sněhové závěje nás neodradily a my vyrazili za prvním jarním dobrodružstvím. Zdolat nejvyšší vrchol zdejších hor, Králický Sněžník. Celou cestu k vrcholu nás pohánělo poznání, že bychom jej rádi zdolali a zapsali mezi ty vrcholky, kde naše noha stála. A snad proto jsme byli horami obdarováni svěžím dnem i trochou slunička. Po několika hodinách a desítce kilometrů jsme konečně stanuli na vrcholu. Tak to je ten Králík, který nám chyběl! Teď rychle vyfotit a hurá dál, ještě je před námi další desítka a několik hodin k návratu. I to jsme ušli, nohy nás bolí, ale víme, že dnešní den byl jedním z těch, na které se nezapomíná!

Nebojte se námahy, to se vždycky vyplatí...

Papírenská

Každý den používáme jeho bílou krásu a málo z nás ví, jak vzniká. Běžná součást našich životů, bez které se neobejdeme. I když mnozí tvrdí, že jeho doba končí, dnešní zážitek mě přesvědčil o opaku. Má svou nezaměnitelnou podobu a lidské prsty se n něm podapisují. Více než čtyřista let se jeho proces výroby skoro nezměnil. Jediným urychlením je použití jemné mechaniky. A o čem, že to dnešní den byl? O papíru, jeho výrobě, kráse a zajímavostech použití. Jen papír totiž použijeme k výrobě drobných přání, zabalení dárků či napsání milostného dopisu. A milí moji, pokud brumláte, že tomu tak není, nemáte pravdu. I vás, všechny příznivce digitálna a elektronických vychytávek jistě potěší papírové přání. Jak prosté, obyčejné a nádherně zajímavé, že?

Bez papíru, nemáš duši ani víru...

Stísněná

Snad je to tím, že pomalu stárnu, ale čím dál tím víc nemusím jakýkoliv typ narušení denního rytmu. Pokud věci leží a běží, tak jak jsem zvyklá, je všechno v pořádku. Pokud ovšem dojde ke změně a je potřeba se pro určitý případ přizpůsobit jinému tempu, je to problém. Většinou mám pocit, že den běží bez mého vědomí a já stojím mimo dění, které se děje. Očekává se ode mě prižné reagování na změny a aktivní zapojení se do činností, které jsou jinak. Srdce buší, dech se krátí, zuby skřípají a já se nepoznávám. Všechno mě uvádí do absurdní vzteklosti, která se objeví, ani nevím jak. Stačí malá jiskřička a oheň plápolá. Nejprve jen malý ohníček, ale jak se postupně zvedá pocit nepřítomného a přesto podstatně důležitého, z ohníčku je požár. A hasit nemá kdo. Spíše je nakládáno, oheň se přiživuje při životě a v tu ránu vím, že den je ztracen v nenávratné sklíčenosti a presu. Nepomůže myslet na všechno dobré, nepomáhá ani žádné rozptýlení, jakmile vzplanu, je lepší schovat se a nechat opět odeznít. Jen tak se nestane, že bude řečeno něco, co nelze vzít zpět a stane se něco, co raději nemělo spatřit světlo světa. Pak se obloha vyčistí, přijde sluníčko a v mém srdci je prázdno a nicota. A život jde zase tak jak má, ve svých rytmech, krocích i naučených šablonách.

I sklíčenost je cestou k moudrosti!

Rýmovací

Z jara slýchám mnohá slova,
stále kolem létá sova,
nelze pořád jenom stát,
když máš někoho tolik rád.

Slova mnohdy nestačí,
když člověku se uráčí,
když chce city vyjádřit,
musí srdce zapojit.

Očima se člověk dívá,
srdcem všechno kolem
vnímá,
z toho musí vycházet,
láska, radost,
dobrý svět.

Srdce všechno nezachrání,
kde nic není,
těžké braní,
když máš svoje vnitřní světlo,
bude Tobě i mě teplo.

Krásné žití kolem svítí,
na louce se třyptí kvítí,
gesta, slova, poznání,
vnitřní svět se pohání.

Láska je nadějí, že zlé věci se nedějí...

Stejná

Bolavá záda nechtějí nést, ruce se choulí a musí vést. Jak je to nemožné, vidím teď na sobě. Jak je to obtížné, přiblížit se Tobě. Verše se hrnou, řádky se plní, kočka mi na okně překrásně vrní. Sluníčko svítí a je mi blaženě, jen by se nemuseli chovat tak ztřešněně. Hodiny krátí se, zítra je také den, dneska už budu zas domů hned unesen. Včera se hodiny plynule vlekly, dneska zas jakoby jen líně tekly. Každý je jiný a přesto stejný, obsah je každému přece jen zřejmý. Chvíli jsem tady a chvilku tam, to je tak nemilé, že všechny znám. Za okny míhá se, příběh ten o kráse. O lásce toužení, kdy nemáš soužení. O každém trošku zvíš, někdy se zastavíš, jindy se rozběhneš, stejně je doběhneš. Síly máš nad hlavu, poznáš i Opavu, poznáš i světa kraj, kde všichni všechno už maj... Vrátíš se tam i zpět, obletíš znovu svět, půjdeš však cestou svou, za krásou, za láskou!

Stejné jsou dny, co jsou poslední!

Přetažená

Volné dny utíkají jako voda. Nepostojí, nepočkají a běží si stále dál, vstříc dalším zážitkům a povinnostem. Od rána spěchám i já, abych už měla přichystaný oběd. Abych už dokončila jarní úklid, abych zopakovala úkoly, vynesla koš, převlékla peřiny, vyprala a vyžehlila. Od rána sama sebe honím a dotahuji do konce to, co bylo započato. S blížícím se závěrem cítím, jak se rukám nechce, jak by nejraději nic nedělaly. Přemlouvám je, aby ještě chvilku vydržely, však ono i tohle jednou skončí a zase bude klid. Bude čas na čtení, na odpočinek a dobrou kávu, která to všechno dovrší. Zase jednou zjistím, že nebylo potřeba tak spěchat a chtít přemoci sebe a zdolat velehory. Zítra, až budu vstávat jistě ucítím i to, co dneska nebolí. Každý sval i myšlenku, ale to až zítra. Dneska už je čas jen na odpočinek a nicnedělání...

Dělat se má, jen jak každý zná!

Náramná

Nebudu tvrdit, že to pro mě nic není. Právě naopak, s každým dalším rokem je to větší a složitější. Stejný počet věcí, nicméně síly už tolik ne. Někdy mivám pocit, že na mých bedrech leží tíha světa, kterou nejsem schopna unést. Zvednout se a udělat další krok, je úkolem téměř nadliským. Snad jen vědomí, že v tom nejsem sama, mi dává naději, že se takto cítí i mé okolí. Jednou lépe, podruhé míň, ale takto to musí být a jinak dál nelze. Být, vnímat, procházet, pobojat, spravovat, učit se a zkoušet, toť jediná cesta, kterou je možné jít. Smutek i starosti nechat ležet a dál už jen běžet. Beze slov, plná vděku, že jsem a ještě mohu mnohé změnit. Nestačí se jen snažit, chce to i mocně chtít a pak už jen sbírat a jít...

Krásný den, plný náramnosti jen!

Prožitá

Přímo a jasně si uvědomuji, jak důležité jsou prožitky. Prožité tady a teď, nikoliv s pohledem do daleké budoucnosti. Žijeme život ve spěchu a pomalu zapomínáme na důležité záležitosti našeho žití. S někým být, někoho mít a někomu se věnovat, či s někým sdílet svůj život. Společně prožité dobré i horší časy nás formují a dávají nám předěl do života. To co se ještě včera zdálo jako naprosto nemyslitelné, je dnes běžná věc. I my jednou zjistíme, jak jsme proběhli životem, aniž jsme si dostatečně vychutnali všechny jeho krásy. Co nám zbude, je jen pár drobných, které nebudou stačit. Proto, když jsme v plné síle, užívejme, mějme se rádi a buďme rádi společně. Jen tak prožijeme smysluplný život plný radosti, krásy i života. Jen tak se budeme schopni těšit na další dny a můžeme prohlásit, že náš život stál za to! Snad proto jej více žijme a méně zneužijme...

Prožitý den, v přírodě a milými jen!

Ušatá

Zima na nás útočí a nechce se vzdát své vlády nad přírodou. Rozhodla se letos nejít spát a znesnadňuje nám vstup do jara. Přeje si stále vát, studeně útočit na smysly a mrazit každou živou bytost, až do morku kostí. Zimní oblečení si v teple odpočívá v šatní skříni a já marně přemýšlím, jak by bylo krásné zachumlat se do teplého svetru i kabátu. Vítr si pohrává s mým jarním kabátkem a vysmívá se jeho chatrnosti. Jako bych každým poryvem slyšela, jak si říká, počkej, já Ti ještě ukážu jaro?! Ne, to rozhodně není, snad jen za oknem, v teple domova lze předstírat, jak je krásně a fajn... Zima se ještě nevzdala a rozhodně bylo předčasné schovávat teplé oblečení. Jak se zdá, bude duben ve znamení proměnlivého počasí, s výskoky i pády, jak se na pravé aprílové období hodí. Jen si tak říkám, jak dlouho to ještě vydržím a kdy se osmělím, nahlas vyslovím a potom provedu. Já se těším na teplo, sluníčko, jaro, kvetoucí květinky a spoustu mláďátek. Bez toho nikdy nebude jaro v mém těle i duši.

Zajíčkovy uši, ty mi tolik sluší!

Ukrytá

Nechápu a nevím jak,
pořád vidím černý mrak.
Pořád kolem pobíhám,
velkou šanci si nedávám.

Dneska tady, zítra tam,
nevím, hledám, pátrávám.
Snažím se a povídám,
že to asi dneska vzdám.

Zalezu si do křoví,
možná někdo o mě ví.
Zalezu si do bezu,
zítra možná vylezu.

Úkry hledám,
nevnímám,
náladu já
pořád
mám...

Proto půjdu ven a pryč,
zamknu a odhodím klíč.
Otevřu se poznání,
všechny chmury rozhání.

Záchrana už přichází,
nálada se rozhází,
pocity s ustálí,
nesleduj
mě
z
povzdálí.

Pojď už domů,
pojď už k nám,
náladu já dobrou
zase mám!

S úkrytem za bytem a ještě dál, kde vládne i pan král!

Mlsací

Proužky, čárky, puntíky,
máme rádi dortíky.
Sladké, slané, kyselé,
hned je všechno veselé.

Trocha kávy, špetka medu,
rychle, rychle, já už jedu.
Jedu, jedu z kopečka,
kouří se mi z kolečka.

Až pojedu do vršku,
pomyslím si na spršku,
budu zpívat z vesela,
že jedna věc nic nedělá.

Jenom velká trápení,
která nic už nezmění.
Jen strachu naženou,
přírodou se proženou.

Proto dám si chvilku klidu,
neopustím jen tak třídu,
nechám si zas něco zdát,
že Ty mě máš stále rád!

Krásný den se otevřel,
svoje křídla rozprostřel,
teď už zase je tu s námi,
naše máma, moje mami!

Díky za vše a všem klid, pojďme věci uklidit!

Důstojná

S kamennou tváří snáším pohledy do duše. Nenechám proniknout cizince do světla svého. Zavírám oči před světlem a odmítám otevřít okna poznání. Dnešek snáším s důstojností sobě vlastní a nechci nechat nic náhodě. Hlava odlétá za moře, myšlenky se ztuha formulují. Únik a uzavření se do sebe je dneska tím nejlepším lékem. Stále myslím na to, co bych chtěla změnit a jak. Mám dostatek sil, energie i poznání, které ke změně spěje. Jen se odhodlat a vyrazit tam, kam všechny vlaštovičky letí. Letí, letí neuletí, všechny konce k sobě spějí. Dneska pláčou, zítra se smějí...

S důstojností za radostí!

Dubnová

Duben jako velký buben,
tluče rychle na dveře,
kdopak to k nám zase kouká,
tomu květen nařeže.

Nejdřív jaro, potom léto,
nelze skákat tam a zpět,
květiny si raší v klidu,
vypustí i první květ.

Koloběhu nezabráníš,
svoje blízké neochráníš,
jednou je tu počátek,
všeho žití začátek.

Průběh pomalu si plyne,
zavřeš oči a jsi v zimě,
potom zase léta zrod,
přijde mě i Tobě vhod.

A tak pořád dokolečka
točí se tu ten náš svět,
i kdybychom moc to chtěli,
nejde jíti nazpátek.

Užívej si krásu dnů,
prožij světla svých snů,
abys mohl pohledem,
říci to byl zase den!

Plný krásy, pochopení,
pro někoho i trápení,
pro mě plný poznání,
že všechno je jak má to být...

S dubnem je ráj, tak pojď a hraj!

Jahodová

Realita je tak hbitá,
všechno kolem jenom lítá.
Vítr sviští po strništi,
kolem chaty běhají svišti.

Den se kouzlem obalil,
sluncem všechno zahalil.
Každý stromek jenom svítí,
kolem kvete mnohé kvítí.

Houpačka se připravuje,
Jabík z okna zakukuje,
kdy už půjdu taky ven,
s tím oblíkáním to nepřežeň!

Radši více, chránit plíce,
obuj zase své střevíce.
Čepici už nechej doma,
do kamen se choulí zima.

Jaro přišlo, zasvítili,
všechno kolem prozářilo.
Srdce, duše, pochopení,
že každému se život mění.

Jednou mládí, potom starost,
pro koho je tahle mladost?
Stáří moudře ukazuje,
na jaro se připravuje.

S radostí a velkým klidem,
půjdem spolu zase k lidem,
půjdem spolu všichni ven,
srdce, radost přinesem...

Krásný jahodový den, mladým, starým, všem!