Polovina dne, ani polovina týdne a úkolů neubývá. Každým dnem jich přistává na mém stole víc a víc. Přestože se snažím pracovat rychleji a výkonněji, úkolů neubývá. Nejsem schopna dokončit jednu věc, aniž bych musel začít další. Skáču od jednoho k druhému, nic není doděláno, všechno na mě volá a já se propadám do ještě hlubšího stavu bezmoci. Není proto divu, že každé odpoledne si při cestě domů připadám jako notně sežvýkaný papír, zmuchlaný a dále nepoužitelný. I přesto, že si každý den ráno dávám jisté předsevzetí, co všechno dokončím, upravím, dodělám a nachystám, odpoledne zjišťuji, že dobré předsevzetí bylo sežvýkáno spolu se mnou. Myslím, že umím plánovat, umím se rychle a vhodně rozhodovat, umím si stanovit priority a přesto tápu, plavu, potápím se a práce mě semílá, jako pračka špinavé prádlo... Ovšem narozdíl od prádla se po vypadnutí z procesu necítím čistá, voňavá a lákavá k obléknutí. Právě naopak, zmoklá slepice je proti mě nádhernou vílou, s duhovým peřím! Tedy, kde je chyba, ptám se? Netuším a proto jdu raději zdolat další krok, v očekávání časů příštích.
Nežvýkej, raději si na tempo navykej!
Žádné komentáře:
Okomentovat