Dmýchavá

Slunce svítí, vítr fouká, kolem kvete svěží louka. Každé ráno je jak ové, jako celkem balonové. Ještě kousek popojedem, k bráně na vstup hned přijedem. Po chviličce čekání, jdeme na své létání. Přes rámy a přes bezpečí, číhá na nás nebezpečí. Za chvilinku už jsme k mání, je to krásné přivítání. Jen ten vítr studí tváře, nikde není žádná záře. Zimu, chladem přebijem, pak si na to připijem. Po čekání přišla chvíle, která pouští letové míle. Od Mošnova k Hukvaldům, tady stojí hezký dům. Půl hodina plne rychle, neuschnou ti ani rifle. A tak musím bežt, jít, abych mohla zase být. Na začátku, na letišti, nemám v hlavě žádné myšky. To se těším pomaličku, až si dáme polívčičku, nebo třeba masíčko, ty moje malá husičko. A pak cesta ubíhá, jako chutná kobliha a než se jenom nadějeme, zase doma spočineme. Budeme si číst a spát, soboty si užívat...

Leť si, plachti, poletuj, větře ty nám k tomu duj!

Snažená

Tak tohle opravdu nikdo nečekal. Skutečnost se stala snem a sen se proměnil v denní můru. I takto může vypadat poslední pracovní den týdne, který někde začal a za chvíli skončí. Od jednoho k druhému zde bylo nachystáno tolik kroků, že je snad nejsme schopni ani spočítat. Uběhly roky, které nebyly počítány a všechno dohromady je velkým kusem jisté nejistoty. Rozumně se plíží mlázím, vystrkuje růžky a nese si svůj podíl na celkem rozsáhlém území. Neboť tam, kde není řečno, tam, kde není zabráno, tam je místo pro všechny, kteří nechtějí stát stranou. Kdo k ni patří, měl by zbystřit sluch a zaměřit zrak, aby nezůstal bez ničeho vedle stát. Co se mě týká, tak já v tom mám již celem jasno. Včera déšť, dneska slunce, zítra budem létat spolu, ruku v ruce. A když se náhodou nepodaří, tak se zlobit nebudeme, protože i tak si své vstupy odbudeme. S úsměvem, s radostí, s láskou i marností...

Nemarni čas, raději se snaž!

Vrchní

Pravda se ukrývá ve víně, což vyznívá tak nevinně. Je ovšem otázkou, zda jsme schopni pravdy dosáhnout a případně rozsoudit, co pravdou je a co není. Každý z nás totiž posuzujeme věci z vlastního náhledu, který není jen posouzením aktuálních rozumových, citových, duševních či intuitivních schopností a zkušeností. Řadu předpokladů máme geneticky zakódovánu od našich předků a prapředků, kteří svým odkazem takto žijí v nás. V rámci svých rozhodnutí o pravdě také vnímáme své pudy, nevysvětlitelnou touhu dělat věci tak, jak nám ono cosi v nás říká. Jsi-li matkou, budeš vždycky neochvějně bránit svá mláďata. Jsi-li otcem, budeš vždycky učit své mladé poctivému mužskému náhledu na svět. Ať jsi tím, či oním, záleží ti na pravdě v tom pojetí, které je pro tebe pravdou a nic než spravedlivým míněním řešeného. A proto každý z nás hledáme tu svou pravdu, putujeme za ní, jsme ochotni slevit ze svých nároků, jen proto, abychom ji nalezli. Ten, komu se to podaří, je pak šťastným ve své pravdě a odhodlání, až do úplného vyplýtvání...

Nevšímej si pravdy na povrchu, neb se dívá na vše z vrchu!

Mlčenlivá

Není horšího zjištění, nežli nepravdivě podaná informace, interpretovaná, jako stoprocentně míněná pravda. Jak se bránit něčemu, co není a nemůže být pravdou? Je vůbec možné nějak reagovat na nepravdu? S očima otevřenýma a srdcem dokořán tu stojím. Nejsem připravená jakkoli reagovat, snad jen vykulit oči a ... Hrůza mě polévá, každý okamžik dnešního dne se mi prolnul do jediné myšlenky. Nechci bojovat, nemohu bojovat, nemůžu křičet. Musím se uklidnit, dýchám a nacházím ztracené myšlenky v kolbišti dějin. Nepravda byla vypuštěna do světa, ten se ovšem točí stále dál, nezastaví se. Reakce na sebe nedají dlouho čekat a již se mi z mnoha stran ozývají hlasy. Jak tohle skončí? A má to vůbec konec? Není to zase jen jedna z poťouchlostí mého světa, která se rozhodla popohnat aktivitu? To teď rozhodně nevím a jak to dopadne už vůbec ne. Zatím je potřeba počkat, nenechat cloumat mým majestátem a vytrvat až do úplného konce. Protože jen ten, kdo bojuje, může vyhrát.

Hlupák se raduje, moudrý mlčí!

Zajistová

Někdy se člověk chytí sám do své vlastní pasti. Spěchá, v rychlosti vyřizuje a shon je jeho věčným spolubojovníkem. Na konci dne pak zjistí, že spěchal příliš pomalu a stejně zbylo tolik nepřečtených vět, tolik nevyřčených slov a tolik neprožitých citů. Čas se smrsknul do čárek na ciferníku a vteřinové ručičky, které pospíchají stále dál. Vlny se vlní, vzduch se tetelí a čas si pospíchá za svým dalším dnem či nocí. Neskutečné plynutí je součástí věků. Co bylo dnes, to zítra již není a není to jen snění, které spojuje minuty s hodinami, dny a týdny. Na jejich konci se ocitáme lapeni do vlastních sítí citů, vztahů, časů i povinností. Není úniku, dokud nejsou vědomě učiněny změny, které mohou proměnit pohled, rozhled i celkový náhled situce. Změny mohou proměnit pasti ve slasti a strasti v chrastí. Je to jen o pohledu, který upřeme směrem, který je tím správným. A který to je, to už v té chvíli moc dobře víme. Není potřeba hledat, stačí se jen dívat a měnit. Ostatní přijde samo, jako když vyřkneme své ano...

Zajisté, je to nejisté, ale zkus to, bude to jisté!

Veselostní

Posoudím, ověřím,
na dveře udeřím,
ke stolu posadím,
s křenem i kapradím.

Jak si já poradím?
K čemu to přiřadím?
Věci si zabalím,
zítra to rozpálím.

Ruce si nažhavím,
konvici přistavím,
možná to připálím,
tempo když přepálím.

Nikdy se nevzdávám,
ještě se nevdávám,
možná že podávám,
karty zas rozdávám.

Dneska se netěším,
zítřek pak neřeším,
až zase potěším,
všechno si pořeším.

Stoupnu si pod střechu,
vyhnu se pelechu,
zaklepu na dveře,
kdopak mi otevře?

Někdo se slituje,
boty mi obuje,
pak zase budu mít
v duši své mír a klid!

Děkuji za stálost, je to přec má radost...

Rozmilá

Chvála bláznovství a čest všem, kteří chápavě nechápou. Nestojí to nic a přesto je toho všude kolem mnoho. Na každém kroku je někdo, kdo nechápe a přitom jako osel kývá hlavou na vše, co je řečeno. Někdy lepší nevnímat a jen tak si kolem provlívat. Což není úplně jednoduché, když nechcete zraňovat ty, kteří milují. U ostatních je všechno jedno a jedna s jedním jsou hned tři. Blázen se diví, cvok si cvokatí a neználek jen uznale prorokuje další vývoj. Jaký bude, kam se bude směřovat a s kým se bude prolínat. Od jednoho k druhému se proplétají všechny ostatní myšlenky. Narážejí jedna na druhou a melou se v kafemlýnku dní. Včera už je dnes a zítra bude včera. Takhle prosviští tu včela a pak už jen medovým hláskem proniká do morku kostí to, co všeho se zhostí. Dnes už nic, dnes už jen sbohem si dáti a na ostatní se smáti....

Milá i rozmilá, k nám se zas vrátila!

Nebeská

Co to prosím je? Ještě včera miminko a dneska dospělý člověk. Stojí před námi a rozumně argumentuje. My se nestačíme divit, kde se to všechno vzalo. Dětství je pomalinku pryč a dospělost se hlásí o své slovo. Naše dospělost je dospělejší a dětství dětštější. Očima dospělosti chápeme, jak složitý proces právě probíhá. Nemusí být nic řečeno, stačí se jen dívat a v tichosti naslouchat, neboť srdce si své cesty najdou. Potkají se v prostoru kdesi a pak už budou plynout dál. Přitom stárnout, zrát i dospívat. Vychovávat, vzdělávat, pracovat, smát se i milovat. Tak jako jsme to prožili i my sami, jen s tím rozdílem, že to již nebudeme my, ale oni. Mladí - dospělí. A časem i oni poznají svůj díl zodpovědnsti a starostí, které s sebou dospělost přináší. A snad si uchovají i kus dětské naivity a nezkalené radosti ze života i budoucnosti. Neb tam je i naše budoucnost, která je jasným cílem...

Hledej sebe, najdi nebe!

Nesedící

Nechci víc, než co bych byla schopna zvládnout a nechci nic, co bych si snad nezasloužila. I tak by mohlo znít heslo mnohých, které v životě potkávám a ptám se, proč některým je dáno vše a jiný si musí i drobnost tvrdě zasloužit? Kdyby existovala životní spravedlnost, pak by rozhodně nemohly být ženy, které milují děti a přitom své vlastní děti nemají. Rozhodně by nemohli být poctiví, morální a duchovně vyspělí jedinci, kteří jsou popotahováni za nepoctivost, nemorálnost a duchovní úpadek společnosti. Z toho logicky nevyplývá, že životní spravedlnost neexistuje, ale spíše nerovnováha věcí, které jsou mezi nebem a zemí. Jednomu, aniž se přičiní, je dopřáno plnými hrstmi a druhý se musí dřít, aby vůbec došel tam, kam potřebuje. Není to jen o spravedlnosti, ale i pohledu na svět. Hlavně se nelitovat a s hlavou vztyčnou jít dál. Vše, co tě potká je posílením pohledu na sebe sama i svět kolem. Takže hlavu vzhůru a jdeme do všeho, co přijde!

Jdi a jeď, hlavně neseď...

Pochopená

Když lidi miluješ, máš čas poznat jejich dobré i horší stránky. Máš možnost s nimi sdílet společné radosti i starosti a poznat, co se v nich všechno skrývá. Jaké mají vlastnosti, čím se zabývají, co je baví a co rozhodně nemusí. Člověk má možnost proniknout do hloubky vědomí a nalézt druhého v jeho nejkrásnější podobě. Láska je na celý život a je citem, který se občas neobejde bez bolestí i strastí. Mnohdy je stejně silným poutem, jako železný řetěz uvázaný kolem psího krku. Může překonávat věky a usídlit se tam, kde poušítme jen ty nejmilejší. Jakou silou milujeme, takovou i nenávidíme tam, kde je nakumulováno. Nenávist není jen trvalým odrazem negativního pohledu na cokoliv, ale je to i lhostejnost k druhým. Není nic horšího než nenávidět celý život to, co bychom měli milovat a odpouštět až tehdy, kdy stojíme na prahu našich dní... Neboť život v lásce, naději, pochopení a laskavém zájmu o druhé je naplněn vším, s čím bychom měli usívat, probouzet se a vědomě vcházet do dalších dní našich životů!

Miluj, odpouštěj a krásně se přitom měj.

Heboučká

Je velmi těžké potkávat se a míjet ve chvílích, které berou slova z jinak tak řečných úst. Není jednoduché změnit osud a situace, které v životě dostáváme. Musíme je brát takové jaké jsou a nikdy nezapomínat, že naše bytí je součástí vyšší přítomnosti. Jsou věci, které neovlivníme a ty musíme nechat běžet. Ostatní, kde je předpoklad určitého ovlivnění, musíme umět využít naplno, abychom zpětně nelitovali dne, ani hodiny. Kolik slov bychom chtěli říct těm, které již nemáme kolem sebe. A kolik bychom měli udělat věcí, které již neuskutečníme. Snad proto se vždycky ptáme sami sebe, je potřebné to udělat, je nutné to udělat, musíme to udělat? Odpověď by měla být vždy nasnadě. Pokud můžeš pomáhej, pokud zvládneš cokoliv změnit, změň to! Nepodporuj nespravedlnost a vždycky stůj na straně cti a spravedlnosti. Jen tak se dostaneš tam, kam patříš a k těm, kteří si tě zaslouží. Měj míru ve věcech a jednání, která tě vždy zachrání před pádem dolů a podrží tam, kde to bude potřeba. Ať vždy najdeš svůj klid a máš své místo na výsluní, na strmých vrcholech i světa pohledech!

Den je krásný, noc je temná, buď vždy duše jemná...

Nadobrová

Milujeme, tvoříme, procházíme, boříme. Hoříme, pálíme, běžíme, hledíme a vždycky se snažíme, aby naše prožívání bylo v souladu s tím, co cítíme a míníme. Někdy jen tak hledíme a čekáme na nápad, který by nás napad a rozvířil stojatou vodu našich rybníčků. Přitom čekání nezahálíme, stále jdeme dál, posunujeme se vpřed. Jako peříčko unášené větrem se necháváme nést, zachytáváme se každého závanu a čekáme, kam nás dneska víry odnesou. Nikdy nekončíme a s ničím nečekáme, všechno objevujeme a na nic se netěšíme víc, než když usedne prach a my spočineme na konci dne v peřinách. To je odměnou na všechny naše cesty, kterými procházíme a kterými se necháváme nést. Najednou totiž zjistíme, že ač toužíme po dálkách a vzdálených místech, to jediné, čeho dosáhneme, je to, co sami vytváříme. Jen tam, kde se snažíme a podílíme na běhu dnů, jen tam dokážeme mít klid, který každý z nás chce mít. Je to jako kolotoč, vzájemná láska a lidské souznění. Nikde nezačíná, nikde nekončí a nikdy nepřestane trvat!

Trvej věky, hledej dál, tenhle dům tu vždy stál...

Špeková

Někde s někým začínáme, pak se naše cesty rozletí do tisíce stran. Uběhnou léta, následují roky a najednou se cítíme zase jako na začátku. Stojíme společně na prahu místností, které sledovaly naše začátky. Proces dejá vu se jako mávnutím kouzelného proutku mění v cosi, co už tady bylo, co není nové a přesto se můžeme cítit zcela nepřipraveni. Vůně jsou stejné, prostory také, jen již nejsou plné knih ani těch, kteří s nimi pracovali. A mě napadají slova, jsme stále stejní, nebo se něco změnilo? Je tohle opravdu to, co jsme již prožili? Ne, nic nelze opakovat a vstoupit do běhu času se také nedá. Jsme to sice my, kdo stále kráčíme dál, ale okolí je jiné. I my už jsme se změnili, zestárli jsme a naše vnímání je také jiné. Přestože by bylo báječné stanout opět na začátku a mít možnost se vyvarovat chyb, která jsme dosud udělali, nelze toho dosáhnout. My jsme my, starší, silnější, odolnější i náchylnější k tomu, co bylo i tomu, co teprve přijde. A že přijde, tomu věříme, i když nás mnohdy svět přesvědčuje o opaku. Snad proto i nám je nutné probírat se prošlými věky a zvyknout si na nové špeky!

Neboj se nic, dnes není takový hic...

Pokojná

Pánové a dámy, tak tohle, tohle já rozhodně dělat nebudu! Je neděle a ta nic zásadního nedělá. Snad jen nějakou tu drobnost, jako uvaření svátečního oběda, nachystání se na další pracovní týden, či snad odpočinek u dobré knihy. Ostatní je samozřejmě součástí celotýdenního pracovního zápřahu. Takže se opravdu nezlobte, že dneska o mě neuslyšíte, že mě neuvidíte jinak, než v leže s knihou v ruce a případně při dochystání oběda. I tak je toho víc, než bych měla, ale rozhodně tohle udělám, abychom měli krásně plná bříška. To se následně odpočívá ještě radostněji a s mnohem větším přehledem. A vám to také doporučuji, protože kdy jindy než v neděli si můžeme dovolit nic nedělat a ještě z toho nemít špatný pocit... Já jdu tedy naplňovat svou představu neděle a snad i ostatním se ji podaří užít si po svém.

Buď svůj a na svém si stůj!

Jměnová

Rychle spěchám do lesa, kde liška v noře přebývá. Stromy stále zelené, kolem sebe všude má. Den je jako malovaný, daňci jsou tu také s námi. Kroky vedou tam i zpět, očicháme každý květ. Pohladíme pejsky, kočky, nevidíme žádné háčky. Jen si prostě jdeme dále, vítr fouká neustále. Nahoře jsme v cuku letu, už čekáme na odvetu. Ta se chystá pod kopcem, pod tím velkým jalovcem. Tam se trošku posilníme do Štramberku zamíříme. To je místo našich let, která nejdou vzíti zpět. Uši, sladkost, šlehačka, kolem dobrá omáčka. Trúba na nás shora shlíží, od věků ji tohle tíží. Potom zase hopsa hejsa, zamíříme do Brandejsa. Odsud už jen kousek máme, domů, kde to dobře známe. Krásný den to zase byl, ještě v těle plno sil. Ta se budou hoditi, na pracovní bandity. Ještě něco zdolat můžem, potom už se nepřemůžem. Půjdem spát a budem snít, jak to o víkendu má přec být!

Snění, bdění, závodění, to je přeci krásné jmění...

Tulení

Páni, to byl zase den, jako vystřižený z příručky o chaotickém slonovi. Jak to tak někdy bývá, plány zůstaly v rovině plánů a realita vše proměnila do podoby, kterou nebylo možné poznat. Jistě by mohl někdo namítnout, co bys chtěla, vždyť je pátek? Ale opravdu to musí býti takto? Nelze to vzít pěkně od začátku a držet se plánu? Rozhodně by pak byla mnohem větší pohoda a klid na duši i na těle. A ta nervozita, kterou jsem si donesla domů. Mám jí na kila a klidně bych ji mohla prodávat. Jasně, podnikatelský plán už mám, teď jej jen uvést do praxe. Předpokládám, že takový den zná každý, proto za ním raději udělám tlustou čáru a jdu dál... Je přeci před námi víkend, kdy utichnou páteční stresy a chaos, který snad zůstane tam, kde má být. V minulosti, hluboce pohřben, pod nánosem prachu a klidné radosti...

Zapomeň, vždyť nejsi tuleň!

Prováděcí

Slunce svítí do všech stran
a já si všímám černých vran.
Na obloze mraky plují,
neschováš se do svých slují.

Každý den je jiný přeci,
ať jsme Slovani či Řeci.
Každé slovo zní tak sladce,
nepleť hladce za obratce.

Já se musím jenom smát,
když vím, že mě máš stále rád.
Když jsme pořád ještě spolu,
u jednoho velkého stolu.

Ne každý má tolik štěstí,
poslouchat jen dobré zvěsti.
Proto díky, šáteček,
zítra už je páteček.

Po něm přijde sobota,
bude pryč všechna robota.
Doma najdem spočinutí,
možná dálek zaslechnutí.

Liška volá, daněk láká,
v rybníce se ryba cáká.
Co s načatým volným dnem?
Neboj, něco s ním jistě provedem...

Těšit se a poskakovat, v dálce pátek prorokovat!

Hrncová

Vymetám, odklízím, schovávám a stále si to užívám. Vítr nebude rychlejší, nežli já, když se snažím schovat všechny jednotlivosti, které se mi za léta nashromáždila. Každý kousek je i kouskem mě samotné a tak jej obracím v rukou. Vzpomínám na chvíle, které mě navrací do dálek i starých časů. Kdy jsem ještě nebyla prabábou a moji rodiče byli ještě dětmi. To čas plynul tak, jak si dnes neumíme představit a věci kolem nebyly tolik důležité, jak se dnes může zdát. Svět byl místem života i umírání, prostorem, kde docházelo k půtkám a konflikům. Každý měl své místo a mnozí je bránili na úkor svých životů. Zajímavé, kam jsem se ve vzpomínkách dostala a co všechno se mi v několika minutách protáhlo hlavou... Snad zase raději půjdu uklízet, abych si nemusela myslet, že všechno je jen velký sen a přitom je bílý den!

Snění s otevřeným srdcem je jako pára zachycená hrncem.

Neskuhravá

Třepotám se, ani nevím jak. Cosi uvnitř se třese víc, než kdyby před sebou spatřilo vlkodlaka. Nic takového v dohledu není a přesto tlak tam kdesi uvnitř sílí. Nechce se nechat a jen tak si žije svým životem, který zasahuje do mého. Snad se podaří zaplašit kohouty a nastoupí vhodnější rozpoložení mysli, duše i těla. Výdech, nádech, hluboký předklon a hrudní odklon, obrácený pes a sfinga. Hned se pocity mění v energii, kterou lze snadno vydávat a transformovat do jiné podoby. Ať už podoby pozitivních myšlenek, nebo jen drobných zjištění, zapudí z mé hlavy třes i nepříjemné svrbění v prstech. Co bude dál? Energie poskládaná do kostiček, drobných kapiček a veselých větiček, které se proženou kolem mých kolenou. Snad mě to nemine a všechno už pomine, neb se zas těším na lepší i volnější čas...

Neskuhrej, optimismus stále měj!

Bezezbytková

Jsem v klidu, jsem v klidu, srdce mi nebuší až v uších a všechno je v pořádku. Opakuji si svou mantru a zjišťuji, že dneska na mě nemá žádného účinku. Ať se snažím sebevíc, nedaří se mi uklidnit se natolik, abych neměla tlak na prsou a nohy nekmitaly sem a tam, aniž by kamkoli potřebovaly běžet. Vím, že se to někdy stává, ale já si kladu otázku proč právě já? Snad proto, že jsem dosud byla klidná jako želva, snad proto, abych si uvědomila, kde je podstata, snad proto, že chci víc, než v současnosti mohu zvládnout, snad proto, abych se zastavila a udělala si v životě pořádek. Ať už je příčina jakákoli, je nutné se hluboce zamyslet a vytvořit plán generálního útoku na všechna negativa a komplikace. Bez nich si jistě užijeme více legrace a také pohodovějšího běhu dnů, než ty, které právě prožívám. Nestěžuji si, ale rozhodně by to chtělo dáchnout, protože i zítra je den, který chci, musím, měla bych a budu prožívat naplno. Takže pánové a dámy, já se loučím, drobnými krůčky se stahuji do ústraní a až přijde můj čas, pak o mě zase uslyšíte...

Zatím sbohem a šáteček, brzy bude páteček!

Medvědí

Peru, žehlím, utírám,
dům už nemá žádný šrám.
Po obědě chvilka klidu,
potom dám se do úklidu.

Od rána až do večera,
pracuji jak pilná včela.
Nemám čas a nechci nic,
venku vládne velký hic.

Doma je mi báječně,
někdy taky bezděčně,
přesto si den užívám,
tady nejsem nikdy sám!

Zvířátka a milí hoši,
prádlo opět končí v koši.
Pračka všechno vypere,
budem čistí, přátelé.

Od neděle do pátku,
budem spřádat pohádku.
O kouzlu a medvědech,
kteří mají rádi mech,
kteří rádi mlsají,
do peřin si lehají,
medem nikdy nešetří,
protože jsou stále tři!

Užívej si krásný den, spolu se svým medvědem...

Zvířátková

Šel jezevec po stráni,
za ním skáčí klokani,
veverky se diví věru,
liška věří na pověru.

Koala se líně plazí,
srinka leží tiše v mlází.
Ježek běží po louce,
hledá svého bourovce.

Vlaštovky a jiřičky,
honí světla, hvězdičky,
medvěd čeká na králíka,
aby měli kapku mlíka.

Ježura a dikobraz
zlískali se pod obraz,
šnek jim k tomu propěvovl,
s vlkem víno doplňoval

Vrbci, sojky, sovičky,
nebojte se lidičky,
až zas bude bílý den,
budem normálními zvířátky jen...

Není nad to přátelé, mít se občas vesele!

Tajemná

Tajemno je všude kolem nás, stačí když se rozhlédneš a pořádně otevřeš své oči. To, co vypadá všedně, se promění v nevšední záři a život je najednou plný krásny. Není to však jen pohledem, ale také vnitřním pocitem, který prožíváme. Když se necítíme dobře, tak i naše okolí ma ponurou barvu. Naopak vnitřní sebejistota a radost z nových dnů je barevnou paletou pro každodenní radosti. Od modré se line zelená, žlutá doprovází oranžovou a fialová střídá růžovou. Svět je nádherným místem pro kroky, životy i roky. Snad každý zažil hluboký smutek i divokou radost a dokážeme tak rozpoznat, kde je její střed. Tuto zlatou střední cestu si pak držíme a snažíme se jí pak jít. Co je od středu výš je radostí, co padá níž je smutkem. I zde jsou povoleny drobné odchylky, ale na ty člověka většinou stačí. Vždyť jistoty jsou dobré, nejistoty přitahují a tajemství láká. K novým zkušenostem, radostem i drobným starostem.

Přijmi tajemno, bude to na jemno...

„Jistoty jsou dobré, nejistoty přitažlivé, tajemství vyzývavá.“

Zdroj: https://citaty.net/citaty-o-tajemstvi/

„Jistoty jsou dobré, nejistoty přitažlivé, tajemství vyzývavá.“

Zdroj: https://citaty.net/citaty-o-tajemstvi/

„Jistoty jsou dobré, nejistoty přitažlivé, tajemství vyzývavá.“

Zdroj: https://citaty.net/citaty-o-tajemstvi/

Rozhodná

Pro většinu lidí je samozřejmostí umět se podřídit společnému rozhodnutí, spolupracovat a komunikovat. Existují ovšem výjimky, které za žádných okolností nechtějí podřídit své preference jiným. Stojí si za svým, tvrdošíjně nesou jen svou vlastní pravdu a nevidí dál, než za nejbližší roh. Říkají mnohé, vysvětlují málo a jsou přesvědčení, že všichni ostatní se mýlí. V jejich životech nerozhodují vědomosti, znalosti či dovednosti, ale neskutečně skutečná moc, se kterou jsou ochotni prosazovat své názory. Možná si říkáte, co je na rozhodnosti špatného? A proč ji chápat jako negativní lidskou vlastnost? Ano i to je pravda, bez správných rozhodnutí a jisté lidské rozhodnosti by jistě nevznikly mnohé objevy. Nicméně je tu i druhá strana věci, kterou je rozhodnost za hranicí zdravého rozumu a dostatečných informací. Ta je pak oním škodlivým elementem, který narušuje, boří, rozvrací a neskutečně komplikuje život druhým. A proto i zde platí vyváženost, lehkost a správnost kroků, které nás k rozhodnutím přivedou. Ať s rozhodným či energickým pohledem navěc.

Buď vždy tam, kde rozhodně nebudeš na rozhodnutí sám...

Bijící

Nejsou jen věci na světě, ale také věci ve světě. A právě s nimi člověk nejčastěji zápasí, aby přežil a posunul se dál. Pokud jen přežíváme, pak stačí konzum, který se na nás valí ze všech stran. Ovšem jsme-li zaměřeni více pod povrch, pak jsou cesty důležitější, než samotné přebývání. Jistě, jedno od druhého nelze oddělit, ale také nelze žít pouze jedním z uvedených způsobů. Musíme jíst, abychom byli, ale nemusíme jíst, abychom byli. A stejné je to i v případě věcí. Hromadíme, abychom si uvědomili naše vědomí, nebo kupíme, abychom věděli, že schraňujeme? Toť otázka, kterou si zodpovídáme dnes a denně, když jsme masírováni reklamou, zbytečnými nabídkami produktů a úžasných preperatátů na mládí, hubnutí, krásu, mužnost a já nevím, čeho všeho ještě. A já ti tak říkám, že přeci tohle všechno není nutné, stárneme, zrajeme, potřebujeme jen nutné a ostatní stejně zůstane zapomenuto mimo naše dění. Tak proč to ještě přiživovat a nechat se do všecho vtáhnout? Lepší je být bohatým na duši, než na majetku, který je krásné mít, ale obtížné spravedlivě rozdělit...

Nehromaď, žij, za svůj pohled se bij!

Smažená

Tak a den je opět za námi. Ani nevím jak, ale od rána do večera je jenom skok. A přitom se dokáží někdy hodiny vléct pomaleji nežli šnek. Možná záleží na okolnostech a prožívaných skutečnostech, protože hodiny před vystoupením, nebo zkouškou jsou nekonečné. Zatímco chvíle volna a odpočinku uběhnou, sotva se nadechneš. Vůbec nevadí, že je další den pryč, protože se opět blížíme k víkendu. Sice bude zřejmě upršený, ale alespoň zase budeme všichni spolu. Co budeme dělat? Na to tolik nesejde, hlavně že budeme mít čas na všechno, co bychom rádi. Třeba si budeme číst, hrát hry, sekat zahradu, nebo střílet vodní pistolí? Nevím a ostatně je to jedno, protože volno je volnem proto, abychom si nedělali starosti s úkoly a důležitě nedůležitými kroky. Ono je vlastně jedno, jak se věci mají, neboť jen my sami jim dáváme onu důležitost a ozvlášťňujeme je kořením exotiky. Takže i obyčejný rybník může být mořem a studený vítr přímořskou brízou... Stačí jen chtít a všechno je uskutečnitelné.

Snaž se a smaž se!

Říšová

Návraty do každodenní reality jsou ty nejdůležitější. Proč? No přeci proto, abychom si uvědomili, že vše ostatní je něčím zvláštní. To, že denně chodíš do práce, nakupuješ, vaříš, žehlíš, to je rutina. Když od ní dostaneš týdenní dovolenou, najednou se ti svět zdá krásnější a barevnější. Každý prvek je jasnější, každý krok odvážnější a každé rozhodnutí přinese úsměv na rty. Stačí se jen ohlédnout a víš, že máš možnost odpočinku, který je tvým časem. Najednou se otevírají oči, vnímáš sebemenší detail, ukládáš si všechno do paměti a víš, že to jsi právě potřeboval. Odejít, odpočinout, poznat a uvědomit si, co se v tobě skrývá, jaká netušená místa jsou uložena kdesi hluboko uvnitř a co všechno pro tebe znamená právě nabytá volnost. Stačí jen drobnost a ty sama nejlíp víš, jak na tom jsi, co zrovna potřebuješ a kam právě kráčíš. Je jedno, jestli právě pluješ po vodě, našlapuješ do otiscích dějin, ale jdeš. Jdeš vpřed, v ústrety tomu, co zrovna přijde, s vědomím, že den je dnem a noc nocí. Realita se protne s tužbami, které vykreslí záhadné obrazce poznání, s mapami rozhodnutí...

Našlapuj tiše, neb jsi na prahu něčí říše!

Dnešní

Ani nevím jak a už se pomalu musím chystat do peřin. Den utekl jak voda, přinesl mnoho zajímavých zjištění a ještě více drobných zkušeností. Nenechávej věci na poslední chvíli, snaž se udržet nadhled v každé situaci, nechoď spát po obědě a buď vždy v klidu. Je to jen drobný výčet toho, co může člověk mít v hlavě a vzpomenout si tehdy, když se přihlásí o slovo. Jen dneska bylo takových okamžiků několik a je faktem, že mnohé se nedalo ovlivnit. Nicméně jsme to společně zvládli a je vskutku báječné, jak se věci propojily. Od písmenka k písmenku a na stole je popsaný list papíru a v šupleti kniha. Zajímalo by mě, jak to vidí ostatní, ale já jsem vcelku spokojená. Co bylo v plánu, to bylo vykonáno a co má přijít, to prostě přijde...

Nelam si hlavu, ztrať se raději v davu!

Trpělivě návratová

Návraty jsou nejskrásnější, když člověk ví, že jej doma někdo čeká. Netrpělivě si přehazuje nohy, očima ukousává kilometry a vědomě přeskakuje krajinu, aby se již objevil tam, kde to zná a kde je mu krásně. Přestože se kilometry zdají nekonečné, cesta nás vede směrem k domovu. Pomalinku ukrajujeme z sedisetkilometrové trasy do Prahy. Ne, to ještě není konečná, ale už bychom tam konečně mohli být. To, co se ještě ráno zdálo neskutečné, to nabývá výrazných obrysů. Tady tančící dům, zde nábřeží a Vltava a za chviličku už vytoužené nádraží. Stihnu to ještě? Je to jen sedm minut, tak šup a už běžím jako s větrem o závod. Vlak si klidně odfukuje a já supím víc, než parní lokomovita. Stihla jsem to, dveře se zavírají a já se konečně vracím domů. Ještě čtyřista kilometrů a mám to za sebou. Utíká to a najednou je tu, stojí a věrně čeká! Na mě, s úsměvem a radostným obětím. Ano, nyní už jsem opravdu doma.

Trpělivost se vyplácí a domovy navrací!

Kolínská

Párky, buřty nemám ráda, přesto najdu si zde kamaráda. V knihovně si zkouším plavat, s chobotničkami se pohybovat. Knihy, hudba, časopisy, nemají tu rukopisy. Ještě kousek tiskárničky, sáhnu rychle do kasičky. Vytvořím a uplácám, tohle všechno dobře znám. Proto jako na trní, ruce, nohy nebrní. Vyrazím si, poznám svět, katedrálu zdolám hned. Potom projdu nábřeží, vždyť už o nic neěží. Procházka je vždycky fajn, ať jsi an Rhein oder Main. Počasí se trochu zlobí, chtělo by to dobrou lobby. Aby zítřek utíkal a byl zase doma král.

Ať jsi tady nebo tam, nikdy nejsi jenom sám!