Filosofická

Filosofování je zřejmě součástí života každého z nás. Někdy si plně uvědomujeme, že se dostáváme do mírné hladiny životní filosofie. Jindy prostě a jednoduše říkáme a děláme věci tak, jak nám to život přinese. Mnohdy ani sami netušíme, kde se v nás bere ta hluboká míra myšlenek a náhledu. Jsme překvapeni nad sebou samými. Ovšem s koncem každého roku se mnozí z nás stávají filosofy, s pohledem do minulosti i budoucnosti. Přemítáme nad tím, co jsme udělali a jak. Klademe si otázky, co nás čeká a nemine. Nastavujeme srdce i myšlení na pozitivní vlnu, ale neztratíme ani kousek pověstné nostalgie nad ubíhajícími léty, která už nechytíme. Každý sám a přitom všichni spolu si přejeme, abychom se měli krásně, aby naše životy byly pouze v našich rukou a naše rozhodnutí měla váhu. I když nevíme, co bude, přání a myšlenky jsou jasné...

Ač netuším, přesto něco vím!

Trucovací

Jak radostně se musí cítit člověk, který ví, že musí, ale vnitřní hlas jej nutí odpočívat, číst si poklidně v křesle, nic nedělat. Zapojit myšlenky a rozproudit myšlenkové pochody pak není vůbec jednoduché. Sice je to potřeba a člověk ví, že stačí se chviličku přinutit a pak už se spustí proudy myšlenek, které je nutné zaznamenat. Ale ono přinucení se, dostrkání se k něčemu, co zavání činností, je snad nejhorší. Začít u prázdného papíru a vědět, že nakonec musí vzniknout smysluplné dílo, za které se autor nemusí stydět, to je někdy docela boj. Já dnes ten svůj boj pomalu vyhrávám. Nechala jsem ležet knihu na nočním stolku, sedím zde u stolu a kolem mám rozloženy papíry poznámek, které snad zpracuji. Co z toho nakonec bude a s jakým výsledkem to dokončím, zatím nevím, ale překonala jsem počáteční tlak, což je velký úspěch!

Ještě chvíli pracuj, potom si klidně trucuj...

Dřevní

Tančím ráda, 
tančím hodně, 
tančím, kde se dá. 

Tančím kolem vaření, 
tančím i u žehlení. 

Tančím si to v obchodě, 
někdy i na záchodě. 

Tanec, ten si užívám, 
i když dřevo rozebírám. 

Vtančím klidně do třídy, 
i když nemám své křídy. 

I když cítím, že dech není,

tanec ten se vždycky cení.

Od starostí odpoutá,

neposadí do kouta.

Spíše křídly opatří,

těm kterým přec patří.

A tak si tu tancuji,

dřevo do hromádky štosuji.

Nálada je výborná

a dokonce humorná!

Se dřevem i bez, do tance se vznes...

Nesmeková

Když to jde, tak je dobře, že člověku nekloužou nohy. Rád má pevnou půdu pod nohama a kráčí s jistotou do nových dnů. Někdy však není jiného zbytí, než jít, i když to po čertech klouže. To se pak každý krok vyvažuje a člověk kráčí pomalu i obezřetně. Našlapuje, kontroluje a zvažuje, kam vloží tlapku, aby nespadl a došel do cíle. Dobré boty na ledu nestačí, je nutné si pořídit basmeky nesmeky. To si pak šlapeš jako král, nic tě nemůže zastavit a ledové plotny jsou jen drobností, která tě potkala. Jdeš, usmíváš se na svět a jistě víš, že dole to bude fajn. Takže stačí se jen vybavit a pak už na cesty vyrazit...

S nesmekem se nesnýknem!

Pracovní

Dny běží a při všem tom vánočním shonu ani nevnímáme, zda je den pracovní, nebo den volna. Jen pohled do kalendáře nás zachrání, abychom se neztratili v čase a ukotvili své já ve dnech, které prožíváme. Bohužel netušíme, jestli je středa nebo sobota, ale aspoň víme, že je pracovní den a nás čeká ještě několik volných dnů, než se i my opět zapojíme do pracovního procesu. Zatím si budeme ještě chviličku užívat volných dnů, nabereme sílu a budeme chodit po procházkách v přírodě. Sice bychom se možná rádi také svezli na čertovských prkýnkách, ale sněhu není dostatek, tak se raději budeme pohybovat po svých. I to nám dodá dostatek síly a energie na ukončení letošního roku a přivítání roku nového. Možná si budeme klást mnohé otázky, budeme se pídit, co bude a jak, ale jen samotný život nakonec ukáže, jak to všechno dopadne. Takže si dopřejme ještě chvíli oddychu, než se vrhneme zpět do víru veškerého života běhu...

Život je k žití a člověk k bytí!

Neotálecí

Občas se to přihodí,

že se lidem narodí,

že se člověk povede,

i když mnoho nesvede.

Není přeci nikde psáno,

že nám musí všem být dáno,

že musíme se proslavit,

abychom zde mohli žít.

Stačí přeci dary žití,

které krky dětí sytí,

které dávají moc měnit svět,

i když je jim jenom pět.

Každý člověk je tu správně,

každý má se k světu hravě.

Proto vnímej, poslouchej,

životu jen prospívej.

A když nechceš, tak se schovej,

a vylez až bude ouvej,

potom budeš zase rád,

že jsi náš malý kamarád!

S každým dobrou vůli měj, s pomocí neotálej...

Vstříc

První sváteční den, ve kterém mohu prokázat, že jsem se něčemu naučila. Je to fajn převzít otěže a nastartovat novou tradici. Sice to nějaký ten čas trvalo, ale konečně se mi to podařilo. Pevně věřím, že letošní rok bude tou správnou startovní čárou, kdy si vyměníme pozice. Mladší nahradí v činnostech starší a starší si budou konečně užívat zaslouženého odpočinku. Byť bude tradice založena na netradičních pokrmech, přesto to bude fajn. Ono je totiž potřeba si říct, že změna je život a ten nestojí, ale stále jde kupředu!

Pojďme vstříc novým začátkům...

Štědrá

Tak jsme se konečně dočkali. Přečkali jsme nekonečné hodiny v předvánočním stresu a dneska je to tady. Stromeček je nazdobený, svíčky připraveny, salát už voní z kuchyně a hrachová polévka se vaří. Ryba ještě plave ve vaně, ale za chviličku už i ona bude mířit do svého trojobalu. Hektické dny nakonec skončily a my máme možnost se v klidu setkat, usadit se u jednoho stolu a popřát si klidné a ničím nerušené vánoční svátky. Byť si každý rok říkáme, jak nebudeme bláznit a zvládneme všechno bez větších stresů. Ani nám se to většinou nepodaří. Co je ovšem důležité je fakt, že dneska jsou minulé dny zapomenuty a zůstávají jen krásné, klidné a pohodové dny, které snad strávíme společně, báječně a bezpečně!

Ať je štědrý tento den, jako dnes i za týden...

Naplněná

Už se to blíží. Už to klepe na dveře. Ještě jednou se vyspíme a máme tady Štědrný den. Dárečky, vánoční pohoda, cukroví, dobré jídlo a pití, ale hlavně společnost těch nejbližších, které máme rádi a se kterými jsme rádi. Už teď se těším, až se stromeček rozzáří a všichi usedneme k prostřenému stolu. Bude to opět po roce, kdy sice nebylo všechno úplně ideální, ale bylo nám společnš krásně. Zvládli jsme mnohé nástrahy života, pokořili některé zajímavé vrcholy a připravili si i mnohá překvapení. Rok byl plný zajímavých zážitků, společného smíchu a vyšlapaných cest, které nám dodaly potřebný náboj na další směrování. A tak by to asi mělo být. Být spolu, sdílet, báječně se mít a bezpečně se dostat do předpokládaných cílů. Snad i další rok bude takový, jako ten letošní...

Přání si plníme, spolu se měníme!

Připravovaná

Tak a je to naplánováno. To, co vždycky odkládám na poslední chvíli, se mi podařilo zvládnout a snad jsem na nic podstatného nezapomněla. Je to zapsáno, tam kde to má být a už dokonce vím, jak bude vypadat můj lednový kalendář. Najdete se v něm místo dokonce i na zábavu a radostné zážitky, které doufám budou na sněhu. Teď ještě zvládnout několik maličkostí, přečíst všechny odevzdané práce a udělat si poznámky, abych mohla dávat záludné i nezáludné otázky, které se zpracovaných témat týkají. Už se těším, až tohle čtení budu mít za sebou a budu se zase moci vrhnout jen na krásné čtivo a optimistické řádky. Někdy totiž úplně přesně nevím, s kým pracuji a zda se mohu spolehnout na informace, které dostávám. Takže se tedy dám brzy do díla a objevím nečekané či zjistím netušené...

Taje objevuj, na zemi pevně stůj!

Chystaná

Překážek se nebojím,

deštík, strázně ustojím.

Dneska, zítra, končíme,

v Novém roce se uvidíme.

Prázdniny se blíží,

oči se mi klíží.

Ještě chvilku vydržím,

houstičky nám usmažím.

Káva stále nejede,

možná se mi povede.

Možná zítra uspěji,

do Betléma dospěji.

A když ne, tak nevadí,

medvědí ruka mě i tak

přec pohladí...

 

Proto přeji hezký den, ať je krásný, jako sen!

Patrná

Na čem nejvíc záleží, to se většinou nejrychleji ztratí z našeho života. A když to není, tak přesně víme, že to je to, co si musíme přát a za co se musíme brát. Většinou až na pokraji zjistíme, co je to podstatné a důležité. I když většinou jdeme s odvahou a vztyčenou hlavou, kráčíme vstříc různým nástrahám, také víme, kdo a co nás podporuje a pomáhá. Někdy dáme najevo svou vdečnost a jindy bereme onu náklonnost svého okolí jako samozřejmost. Ale ona to není jistota, kterou máme vždy a všude. Byť spoléháme na své zdraví a pružné tělo, které nic nezastaví. Pokud žijeme na jeho úkor, i ono vypoví svou práci a přestane fungovat. Potom proležíme několik týdnů v posteli, kdy zpytujeme svědomí a přesně víme, co jsme měli udělat a kdy. Stejné je to i s lidmi, které máme kolem sebe. Víme, čím jsou pro nás důležití a co nám přinášejí podstatného do života. Jakmile se však ztratí, nebo jsou někdy dál, uvědomíme si, co pro nás jejich blízkost znamenala. Snad proto bychom měli žít, mluvit a sdělovat to, co cítíme. Dělat věci tak, jak si myslíme a dávat najevo těm, kteří jsou důležití, jejich důležitost. Jen tak se nám nestane, že budeme zpětně litovat toho, co jsme neřekli, nebo neudělali!

Jistoty měj, spolu s nimi se směj...

Statečná

Sázení smínek naděje, kdy věříme, že naše kroky a činy ovlivní nejen naše životy, ale také životy našich dětí. Snaha po předání toho nejlepšího, co v nás je, nás samotné vede k otázkám, zda je to dostačující příprava na život, který přijde. Nikde není dáno, že člověk udělá ve svém životě vždy jen ty dobré věci. Byť snaha je vždy, někdy není správný čas či správné okolnosti, které by mohly vést k tomu, co je našim cílem. Je tolik slepých uliček a drobných zákoutí, která mohou přímočarost našich cest zklikatit. A jen na nás je, jak tuto společnou cestu pojmeme. Jako cestu postupného a společného růstu, nebo volného prorůstání se společností. Ať už bude cesta jakákoliv, kroky nechť jsou odvážné a důstojné...

Statečná buď, hrdě vypni hruď!

Pomaličková

Co stihnu, to stihnu. Dneska se rozhodně nehodlám stresovat a honit. Síly ještě nejsou úplně k dispozici a proto je nutné se jen pomaličku dostávat do tempa. Jistě to všichni pochopí a nenechají mě padnout. Od včerejška se zase snažím být naplno tou energickou, usměvavou a spolehlivou ženou, jen vím, že to stojí docela dosti vnitřního úsilí. Proto se budu snažit nepřepálit tempo a nastarovat jen na půl plynu. Ono totiž ještě docela dost času zbývá, který musím a chci prožít v klidu a pohodě. Proto se dneska budu usmívat, ale jen tolik, kolik zvládnu a až to nepůjde, tak si prostě lehnu a budu odpočívat. Takový je plán a takové to i bude. A pokud si někdo myslí, že ne, tak má prostě a jednoduše smůlu. Já své slovo dodržím a sílu si pro další dny podržím!

Nespoléhat na okolí, tohle totiž hodně bolí...

Lovící

Co mě dneska posílí?

Co mi dodáva síly?

Co je zřejmé, nasnadě?

Co je na té návnadě?

Copak budem dneska mít?

Copak bude kolem znít?

Copak je to za otázky?

Copak nemáme ocásky?

Ještě kousek,

ještě dál,

zítra bude

plný sál.

Dneka ještě klidu

dáme,

zítra se zas

rozjucháme...

S náladou a dobrým slovem, dneska neživím se lovem!

Bručouní

Venku se roztrhla sněhová peřina a konečně nastává zima, jak má být. Mráz štípe do tváří, vítr se žene od severu a člověk ví, že zima převzala vládu nad přírodou. Je to nádherné, sedět v teple pokoje a pozorovat přírodní živly, které se snaží zvítězit. Nemálo zajímavé je pak muset vyrazit za nákupy či povinnostmi ven. To si pak člověk říká, že zase přišla ta hrozná a otravná zima, před kterou nelze uniknout. V našem vnitřním nastavení je totiž přesně dáno, kdy se máme radovat a kdy se musíme nutně stát bručouny. Já vím, že ani já tomuhle neuniknu, takže se raději pozitivně naladím, dobře obléknu a vyrazím za studenou zimní nádherou, která se tam venku skrývá. A teprve tak se rozhodnu, na kterou stranu se dám...

Bručounem být, není žádný hit!

Obapolná

Mít s kým běžet a sdílet svůj svět. Mít někoho, kdo ví, jak se zrovna cítíš. Mít člověka, který chápe, že každý den není kouzelný. Mít parťáka, který vnímá drobné odchylky věčnosti na tvé tváři. Mít souputníka, který vidí to, co vidět lze. Mít vedle sebe člověka, který ví, co tě trápí a poradí v nesnázích. To je základní podstata hledání vzájemnosti a vztahu dvou milujících se lidí. Bez zvláštní směsice lásky, pokory, vzájemného respektu, souznění i bouření není kouzelného spojení. Spojení dvou, na začátku cizích, a přesto si sympatických lidí. Spojení těch, kteří se hledali a v chaosu, bouření a vzrušení okolního světa se našli. Zůstali spolu, rostli spolu, tvořili i bořili, ale vždy ruku v ruce. Jako jeden muž, jako jeden celek!

Bez Tebe jsem nic, spolu jsme vždy víc...

Vděčící

Kdo Tě má rád 

a kdo Tě rozmazluje? 

 

S kým býváš rád 

a kdo Tě irituje? 

 

Kdo je ten, s kterým ráno vstáváš? 

Kdo je ten, s kterým se ráda hádáš? 

 

Je někde na světě spřízněná duše?

Srdce plápolá a tělo kluše...

 

Jsou věci mezi nebem a zemí,

kde nikdo jiný nenajde to, co není.

 

Jen Ty jsi součástí mého já,

jen Ty jsi láska má!

 

Děkuji za to, že jsi...

Pátrající

Někdy je to vážně na palici. Člověk se snaží dělat to nejlepší, co dokáže a stejně je to jako začarovaný kruh. To, co si myslíme, že už nikdy neprožijeme, prožíváme s našimi dětmi. To, co jsme mysleli, že už máme dávno za sebou, stojí přímo před námi. Brodíme se pískem, nahromaděným štěrkem, sněhem i listím a hledáme, kde se ztratila naše cesta do bezpečí. Ještě chviličku váháme, zda se opravdu nedá najít jiný výstup, než ten, který jsme si zvolili. Ale jak se zdá, byť stále kráčíme svými cestami, prošlapáváme své nejlepší trasy, tam někde narazíme opět na své staré známé... Chviličku jsou s námi, jdou po našem boku a pak zase každý sám hledáme to, co můžeme a chceme.

Hledej a najdi!

Trpělivě

Další den strávený v posteli. K ničemu se tělo nechce nechat donutit, jen spát a spát. Deficit spánku je tak velký, že i lední medvěd by koukal, co dokáže člověk naspat během několika málo dnů. Jakoby se v životě všechno zastavilo a nic nemá důležitost, než spánek. Byť vím, že jsou i podstatnější věci, ale ty teď rozhodně nehrají vůbec žádnou roli. Jediné, co opravdu musím, je dostat se do pohody a klidu. Nasadit úsměv a vyrazit zase na své běžné pracovní i osobní dráhy, které zatím ještě musí chviličku počkat. I ony se dočkají, tak jako já!

Nespěchej, dostatek času si dej...

Mizející

V mužstvu panuje zvláštní nálada. 

Sněží, zima, 

těžké sny, 

snad budou pryč a zase odezní...

Nezvládající

Tělo 

svoje 

tempo

nezvládá!

Pokračuje...

Kde je konec, 

marná sláva...

Bolavá

Bolí, 

bolí, 

nepřestává...

Nemocná

Jak se dneska přinutit k tomu, abych vůbec dokázala vstát? Jak se motivovat k tomu, abych dokázala sedět a vnímat věci, které kolem mě běží? Neumím být usměvavým malým medvěděm, kterým většinou bývám. Nejsem schopna fungovat, protože mě bolí i samotné bytí. Teplota pomalu stoupá, žaludek se bouří a tělo nechce nic, jen spát, spát, spát. Je to celkem jasné, když člověku není dobře, že nedokáže rozdávat úsměvy a radostné naladění. Dneska se opravdu těším jen na to, až si zase lupnu nějaký ten lék a tělu se uleví. Já budu moci být v pohodě a klidu, který opravdu potřebuji... 

Nemocná - bezmocná!

Pečující

Měli bychom se radovat z drobností, které prožíváme. Nikdy totiž nevíme, co nám přinesou okamžiky příští. Ty mohou být mnohem náročnější a bez vhodné podpory je nebudeme umět zvládnout. Proto je fajn chodit po světě s otevřeným srdcem a vnímat ty nádherné okamžiky drobných radostí, které jsou všude kolem nás. Kvetoucí louka, zurčící potom, zpívající chlapec, huňatý kožíšek malého raťafáka. Pro jednoho nepodstatnosti, pro druhého důležitá součást dne. Déšť, slunce, vonný vzduch, probouzející se ráno či zapadající slunce, jsou neskutečně důležitým prvkem dne. Úsměv milované osoby, radost a sdílení s druhými i jen náznak pochvalného mručení, je nejkrásnějším dárkem, který si mohu přát. Proto bručme, mručme, štěkejme a na svět se s láskou dívejme!

Buďme tím, kým chceme být...

Neklamná

Od rána mám pocit, že na něco čekám. Je to až neodbytný pocit, který v sobě nesu, že ani nevím, proč se pořád divím, že čekám. Nevím, jestli oním něčím je něco konkrétního, nebo někdo konkrétní, ale nějak tuším, že za tím něco bude. Jestli se dočkám, tak to opravdu nevím, ale snad budu úspěšná a do večera pochopím, co to vlastně čekám. Protože se pomalu blíží čas kouzel a nejkouzelnějších svátků v roce, možná i já očekávám, že přijde nějaké kouzlo. Kouzlem ruky se stane, že už nebudou na světě žádné problémy, já zase budu mít celý život před sebou, ale s tím rozumem, který mám teď. Mávnutím kouzelného proutku se zjevím na místech, která mám moc ráda a nic mě nebude tížit. Všechny starosti a problémy uplavou, já budu spokojená, šťastná a vyrovnaná. Sama se sebou, sama v sobě a se sebou samou...

Bezpečí a jistota, krása to života!

Trpělivá

Huráá, zase pojedu do Prahy... Těším se jako malý medvěd, který vyráží na cesty. Sbalím si svých pár věcí a pojedu. Už teď vím, kam všude se zajdu podívat a koho rozhodně navštívím. Udělám si krásné dny, které strávím v hlavním městě dění a přesto úplně mimo hlavní trasy turistů. Kam půjdu je už teď celkem jasné a také to, co bude mým cílem. Torška kultury, více zvířátek a mnoho neskutečných a zajímavých zážitků. Už teď se těším, jen budu muset ještě chviličku vydržet a počkat, až se dny překulí a já vyrazím. Bude to překvapení a to mám hrozně ráda. To malé, krásné něco, o kterém vím jen já a nikdo další, které mě hřeje a až se bude rozbalovat, to bude radostí...

Trpělivost i Coopera přináší!

Spásná

Zvuky zvonků a koled nás začínají provázet na cestě k vánočním svátkům. Svítící sobi, červení santové a všudypřítomná vůně netypických vánočních produktů. Ani vlastně nevím, jestli je tohle moje představa adventu, ale jak se zdá nezbývá mi moc příležitostí toto změnit. Je to všechno kolem a já sama nemám moc šancí ovlivnit to, co se produkuje na náměstích a vánočních trzích. Kdyby bylo na mě, tak by uprostřed stál krásný, ze dřeva vyřezávaný betlém. Kolem by se pohybovala zvířátka a děti by měly možnost si na ně sáhnout. A čím méně by bylo stánků s jídlem, tím více bychom měli čas a chuť se jen tak potkat, popovídat si a sdílet obyčejnou a přesto tak krásnou atmosféru adventu. Proto prožívám velké zklamání z toho, co se kolem děje. Vždyť můžeme být rádi, že se máme, jak se máme a nemusíme hromadit. To k ničemu nespěje, jen to zatěžuje lidskou duši...

Spaste duši, nastražte své uši!

Kolotočná

A pak že politika a ideologie není zábava? Od rána se směju, občas i řehtám, že nevím, kdy přestat. Norma a normalita je dajn, jen ji občas boří psychopat, která vpadne do běhu dějin. Boří, šlape tam, kam nemusí, křičí, nahlas mluví a jinak nevhodně se vyjadřuje. My jej však umlčíme a převalíme se před jeho vulgaritu. Zakotvíme v tom, co nám dělá radost. Učíme se, vzděláváme, facilitujeme, konzultujeme a kolokviujeme. Je to den plný zvratů, zajímavostí a faktů, které chvíli baví. Až bavit přestanou, bude konec a my půjdeme domů. Procházet se, proskočit se a uložit se ke spánku!

Kolovrátku toč a hrej, mě si moc nevšímej...

Překročená

Kdo se dneska dívá a kdo poslouchá? Je tady vůbec někdo, koho tohle téma zajímá? Je jen otázkou času, kdy se mi podaří zjistit, zda moje snažení mělo smysl. Zda bylo dobré věnovat se tématu a připravit se na přednášku, která by měla být. Zatím nevím, co se podaří a co bude ve hvězdách, ale něco ve mě mi říká, že snad několik malinkých okamžiků bude lákavých a zajímavých. Teď ještě čekám, užívám si společnosti těch, kteří mě obklopují a uvidím, co mi přinesou chvíle budoucí. Jsem ráda, že v tom nejsem sama a že mě oklopují alespoň někteří stálí posluchači. Kdo to bude dál, tak to se teprve uvidí...

Se zájmem vykročím, své stíny přeskočím!