Bojovat s časem, dá se to vůbec? Ten si jde, nečeká na nic, co bychom chtěli. Jde si svým vlastním tempem, nehledá na cokoliv, co by mu mohlo stát v cestě. Jde, jde a jenom jde. Občas zpomalí, někdy zase zrychlí, ale spíše než čas, jsme to my, kdo poháníme sami sebe k vyšší aktivitě a rychlejším výkonům. Čas si opravdu jde tak, jak má. Teď den vstává spolu se sluníčkem. Putuje dnesm, jako slunce na nebi a večer uléhá do svého časového pelíšku. A přitom vlastně nespí. To zase jen my spíme, odpočíváme a nabíráme sílu na další dlouhý den. Čas se na nás usmívá a v pravý čas nás probudí, abychom měli dostatek času na vše, co nás přes den čeká... Ikdy netušíme, jak to čas dělá, víme, že je s námi a je nám pomocníkem, rádcem i zrádcem...
Neměň se a buď, v pravý čas mně vzbuď!
Nádhera podzimního rána nás vítá a láka vyrazit ven. Nechceme dnes zůstat schovaní a tak rychle sbalíme, vhupsneme do auta a jedeme. Za nějaký čas se vykulíme na chatě. Sluníčko, vlhká tráva, spadané listí, klid a neskutečná pohoda. Nic to nemůže zkazit a naše dnešní očekávání se pomalu naplňuje. Cíl je jasný a výsledky zřejmé. Jediné, co dnes bude vítězit, je dobrá fyzicky náročná práce a sluníčkové slunění. To nám pomůže od všech starostí a problémů, které možná máme...
Sluníčko je zlatíčko!
Není nic špatného na tom, když si dokážeme dát důvěru. Uvěřit v to, že naše já není dáno jen naším fyzickým tělem, ale také duší, která každému sluší. Nemusíme být všichni krásní, uhlazení, usměvaví, či nějak výjimeční. Pro život stačí trocha skromnosti, vnitřního klidu a neskutečná síla spojená s elánem na zvládnutí všeho, co člověka potká. Na to, abych byla dobrým člověkem, nemusím být modelínou. Měla bych však znát svou cenu a umět si vážit toho, čím jsem a kým jsem. Kdybych cokoliv na sobě změnila, byť i tu nejnepatrnější vlastnost, už bych to přeci nebyla já. A já chci být já a nikdo jiný!
Vědomí sebe ke mně mě vede...
Čím více se ponořuji do podstaty poznání čísel, tím více si začínám uvědomovat, že to nejsou jen čísla, ale je to spojení na věci, jevy a skutečnosti, které mi zůstaly skryty. Ať se budu snažit sebevíc, zdá se, že při svém nejlepším vědomí a svědomí se mi nikdy nepodaří proniknout k pravé podstatě vědění, které z čísel vyplývá. Proto mi tedy v rukou zůstává možnost, seznamovat se s tím, co je okolo pomocí vlastního individuálního vnímání. Mnohé mi zůstane skryto, ale moje schopnost poznávat a přijímat informace, vytvářet si vlastní znalosti a s rozvahou je srozumitelně formulovat, je zárukou, že alespoň něco málo pochytím. Čas, který mám na tak velký úkol je omezený, proto jej nemohu ztrácet nad hloupostmi a musím se dát do díla. S dobrou vírou a plným nasazením se mi jistě podaří dosáhnout dostatečných výsledků. Takových, které pochopím a s kterými budu moci odejít...
Tušení ještě není řešení!
Každé ráno přistáváme ze sféry snů do reality. Obtočeni spánkem si představujeme, jak prožijeme den a idealizujeme si představu skutečnosti. Někdy nechceme čelit realitě a tak se schováváme do tepla našich pelíšků. Většinou však zjistíme, že skutečnosti neunikneme a někde tam venku na nás číhá. Musíme se připravit na den, ať už nás čeká jakýkoliv děj. Pokud máme zdravý spánek, pak je i naše duševní rozpoložení v dobré kondici a jsme schopni jednodušeji čelit věcem tam venku. Když jsme odpočatí, úkoly, věci i děje se nám zdají zvládnutelné. Proto je spánek tak důležitý nejen pro naše tělo, ale i duši, protože dokáže udržovat naši fyzickou i psychickou pohodu. Ono totiž platí, že dobře odpočinutá mysl je schopna řešit každodenní problémy lépe, než mysl unavená. Mějme se tedy rádi, spěme dlouze, sladce a klidně, abychom podporovali sebe sama!
Kvalitní vyspání, strach z duše vyhání...
V čem tkví prameny našeho dnešního já? Co všechno stojí za tím, že jsme, kým jsme? Kdo všechno se podepsal pod naše dovednosti, zkušenosti a znalosti? Jsme to jen my sami, kdo tvoříme naši osobnost, nebo se do nás vpisují i jiné osoby či skutečnosti? Těžko odhadnout, kým bychom byli, kdybychom nebyli právě těmi, kterými jsme. Je těžké si představit, že bychom dělali jiné věci a jinak. Že bychom nebyli s těmi, které máme rádi a s kterými jsme. Není totiž jiné cesty, než té, kterou jdeme. Jinak to neznáme, jinak to neumíme a jinak to ani nechceme. Jsme to my, utvářeni proudem času, skutečností, jevů a událostí, ve kterých jsme byli, které jsme prožili a které nás jistě ovlivnily. Uvědomění této pravdy pak pomůže pochopit, kdo jsem, kde jsem a kým jsem...
Bez vzpomínek není účinek!
Hledání závislostí, souvislost s tím, co děláme a vidění dál. Tomu bych se dnes chtěla věnovat, ale nějak nemohu najít tu správnou cestu, kterou se dát. Jakoby se mi moje představy ztrácely někde v nedohlednu a myšlení ne a ne naskočit. Sice pod pokličkou bublají mnohé myšlenky, ale nedokáží se přefiltrovat přes onen důležitý bod, kterým jsou mé ruce. Jakmile dostanu od hlavy povel piš, budu psát, ale teď se bohužel stále trápím a moje psaní pokulhává za tím, co bych měla a co bych chtěla. Je to jako jedno velké kluziště, po kterém bruslím sem a tam, honím se za cílem, který se mi s každým dalším sklouznutím vzdaluje. Zřejmě se musím uklidnit, popadnout dech a pochopit, že s neklidem se ke smysluplným myšlenkám nedostanu. Takže klid holka, výdech, nádech, všechno bude v pořádku a nakonec se ukáže, že to zase dokážeš...
Kdo koho přemůže, kdo mi pak pomůže?
Prší, prší a smutek se usídluje v duši. Na mě si však tyhle chmury nepřijdou. Já mám náladu vždy upřímnou. Když se mi chce smát, tak se směji. Když potřebují se rvát, tak si přeji, aby se věci rychle napravily a moje vlasy opět do normálu usadily. Někdy to ovšem věc není rozumná, když člověk vidí, jak doba je zlá. Jak všechno i všichni jsou plní zášti a to i v tomto dnešním dešti. Já se tak nechci stresovat a tak budu raději pracovat. Budu se smát, budu si hrát, budu se radovat a svět svůj milovat. Tak je to lepší, tak to má být a od všeho zlého, ať máme klid...
Oči vše vnímají, i to, co neznají!
Metodologicky přemýšlím a mnohé věcí si domýšllím. Otázka míhá otázku a já stále myslím na lásku. Kvalita se pere s kvantitou, hlavu mám pěkně naditou. Co ještě zvládnu pochopi? Bude to tak, jak má to být? Občas si v duchu postesknu, proč pořád ještě nehlesnu, že takhle už věci nejdou dál, že klid bych si přála, jako má král. Pak záchrana světa by byla normální a já bych žila život svůj banální. Nebo snad možná královský, ale rozhodně by nebyl božšký. Takový život není pro kmány, ale pro velké kumpány. A tak si budu jen tak snít a metodologicky zase znít...
Věcí jdou, jedna za druhou!
Práce se nebojím, i když moc dobře vím, že některé věci jsou velmi těžké a nikdy jsem si je nezkusila. Občas si říkám, že jsem uzavřená ve svém světě a nic dalšího si k tělu nepustím. Někdy zase cítím, že bych dokázala lámat skály a překonávat rekordy. Je to jako jedna velká horská dráha, kdy jsem chvíli nahoře a pak zase dole. Jakmile popadnu vítr do kapsy a příležisto za pačesy, pak vím, že se neztratím. Když se však příliš dlouho ocitám na pokraji vlastního vnímání, pak nevěřím ani sobě, ani svému vnitřnímu já. Najednou je moje nadšení úplně ztraceno a já jsem zase na začátku. Utěšuji se, hýčkám, abych se dostala opět na začátek. A tam někde v pozadí jsem to zase jeno já, moje radosti i starosti, kterými se halím a do kterých se balím...
Pracuji a miluji, úsměvem se zahrnuji!
V jedné slavné písni se zpívá, že je život náhoda a jednou jsi dole a pak zase nahoře. Když se nad tím zamyslím, pak musím souhlasit, že jsou v životě okamžiky, kdy neuvětřitelná souhra náhod způsobí, že se buď náš svět otočí vzhůru nohama, nebo nás přizdí přesně v situaci, ve které máme být. Někdy si možná říkáme, že tohle a ono byla náhoda, že jsme se jen tak náhodou dostali tam, kde jsme. Ale mnohdy sami cítíme, že jsme součástí znamení. Naše zesílená intuice nám říká, že přesně takto to mělo být a přesně takto se to mělo stát. Že náhody sice existují, ale mnohé si sami svým jednáním a chováním přitahujeme do svého života. Že se stáváme těmi, kterými chceme být a jsme přesně tam, kde chceme být. A to není náhoda, pokud tušíme, že jsme vybaveni vůlí a schopností jednat podle svého vlastní úmyslu. Jsme obdařeni schopností se rozhodnout a máme svobodu při určování svého vlastního cíle. Proto si nenechejme tuto schopnost vzít a z vlastní vůle spějme do náhodných setkání a klidných přístavů...
S vůlí jsme rychle v půli!
Dny jdou a život letí. Všechno kolem plyne minutu po minutě, vteřinu pro vteřině. Ať už si onu skutečnost uvědomujeme, nebo nad ní vůbec nepřemýšlíme. Měníme se a mění se také svět kolem nás. Mění se naše práce, naše osobnost, naši blízcí i všechno, co je kolem. Kontakty, vztahy a emoční naladění se na nejbližší osoby nám skýtají určitou harmonii ve chvílích, kdy nás tíží čas i všechno s ním spojené. Občas letíme a ani netušíme, odkud k nám přišel vzkaz od milovaného člověka. Mohl přijít v rozhodujícím okamžiku i těsně po něm. Mohl být součástí našeho rozhodování a je cennější, než cokoliv jiného. A cennější než sami tušíme. Vědomí, že kráčíme život společně, společně rosteme, kveteme, stárneme i odcházíme, nám přináší podstatný pocit bezpečí a stability, do našeho života...
Ať si čas běží, my společně budeme svěží!
Pořád dokola a stále s úsměvem. Tak nějak se tváří můj život v posledních několika málo letech. Jdu, občas běžím, někdy jen tak bloumám, s tím, že už mám všechno hotovo. Ale jakmile dorazím do cílové rovinky, zjistím, že jsem opět na startu další etapy svého života. Od jedné dráhy to přefrčím do druhé a nezastavím se ani u třetí a plynule pokračuji do čtvrté a páté dimenze svého životního koloběhu. Je to jako jeden velký kolotoč, který se občas zrychlí, občas přibržďuje, ale ještě se nezastavil. A dnes už je mi celkem jasné, že až se zastaví, bude všechno jinak... Proto si přeji, aby ona hra dokolečka dokola pokračovala co nejdéle a nezastavila se tam, kde to nečekám!
Hýbej se a usmívej, s láskou věci prožívej...
Co činí člověka šťastným? Proč máme pocit, že štěstí je spojeno jen s něčím neskutečným? Co je vlastně důležité, abychom byli šťastní nebo se šťastnými cítili? Jsou to drobnosti nebo velké věcí, které nám přinášejí do života štěstí? Ze zkušenosti víme, že tam, kde jsou lidé šťastní, hrají důležitou roli neviditelné skutečnosti. Cítit se šťastná znamená mít možnost požádat přátele, rodinu a známé o pomoc, pokud to potřebuji. Vědět, že mám šanci na zdravý a celkem dlouhý život v klidu a bez velkých zdravotních komplikací. Mohu svobodně rozhodovat o svém životě a mám právo na štědrost v plném rozsahu tohoto slova. Jsem schopna žít, pracovat, radovat se i milovat tak, jak si zasloužím a jak je mi dáno. Štěstí není jen muškou zlatou, je v něm ukryta dlouhodobá práce na tom kým jsme a kam patříme!
Jedna dobrá věc, než bys řekl švec...
Jsou mezi námi lidé, kteří se nebojí riskovat a jdou do každé situace s plným nasazením. Nevnímají žádnou překážku a cokoliv je v jejich myšlenkové dosahu, do toho se pustí. Pak jsou také lidé, kteří se až příliš drží při zemi. Nechtějí, nebo neumějí riskovat a rádi mají všechno pevně v rukou. Někde mezi tím jsou pak takoví, kteří jsou jednou riskukjícími šílenci a podruhé umírněnými kliďasy. Kam patříme? Tak to jednoduše zjistíme ve chvíli, kdy se před námi objeví situace plná zvláštních okolností a neobvyklých stavů. Na nás je, jak svůj problém vyřešíme a zda je problém opravdu problémem, nebo je to jen malý mráček na skoro bezmračném nebi. Ve chvíli, kdy se otevřou stavidla, je jasné, kdo jsme, kým jsme a jak na tom jsme...
Jak to spolu máme, když se skoro známe!
Když ztrácíš pojem o čase, zřejmě je na čase říct, co se v tu chvíli děje. Někdy se dostáváme do hlubokého časového nevědomí, když jsme ve víru důležitých událostí. Jindy se zase stáváme součástí času, který bychom raději věnovali něčemu jinému. Co se však stává, když ztratíme pojem o čase a v čase jsme ztraceni? Naše mysl je plně zaujata skutečností, kterou prožíváme. Je lapena do situaci, ve které se nacházíme a nedává prostor našemu vědomí, abychom se věnovali něčemu jinému. Je to pocit ztracení se tady a teď, kdy víš, že tady a teď prostě je, ale i když v něm jsi, vlastně jsi úplně někde jinde. Každý se občas ztrácíme, každý občas míváme pocit rychlosti běžícího času, jen někdy je nám to celkem jedno a jindy honíme každou vteřinu...
Kam se ztrácíš, když se vracíš?
Říká se, že když má člověk vůli a snahu, domluví se s každým. Jak je mým dobrým zvykem, snahu i vůli mám a rozhodně nerada rozdmýchávám jakýkoliv konflikt. Ale jak se zdá, jiný způsob řešení zde není. Kde není vůle a chuť domluvit se, tam ani sebelepší snaha pro ukončení sporu nebude fungovat. Když jdu s otevřeným srdcem a otázkou na rtu, čekám, že budu vyslechnuta tam, kde vyslechnuta být mám. Ovšem takovou reakci jse rozhodně nečekala. Nevlídnost, netrpělivost a neochota vyslechnout základní argumenty. To je to, co tu dnes na mě čeká. Proč? Je v tom snad černé svědomí? Nebo vědomí, že tato věc byla rozhodnuta, aniž by se mě někdo zeptal? Nevím, co si s tím počít. Ještě to nechám chvíli uzrát, pokusím se vytáhnout poslední mírovou ratolest a uvidím. Když nic, tak konfliktem to může skončit tak, jak tak...
Problémy rozuzlím, řešení objevím!
A je to tady zase. Budík zvoní na poplach a ruší klid hlubokého spánku. Já zase vstávám, i když je dnes sobota. Připadám si jako v časové smyčce. Vždyť tohle tady už bylo? Přeci jsem to už zažila včera? Stejná noční obloha, stejný klid a ticho města. Přesto je to všechno jinak. Dnes je víkend, nemusím vstávat a přesto se rozhodnu vstát. Jdu, pozoruji, užívám si klidu, nepospíchám, jdu. Dorazím, nasednu a jedu. Se zpožděním dorazím až do cíle dopoledního pracovního dne. Město mě vítá zvláštním klidem, neobvyklým pro tak velký svět. Zase jdu, mířím do centra dění. I já se probudím a s kávou v ruce jsem zde. Budu psát, učit se, vnímat, co mi hlava pobere. Snad to rychle zvládnu a mé ranní očekávání bude brzy naplněno...
Opakuj, při mě stůj!
Zvláštní den. Venku ještě tma. Všude ticho, jen myšky už vstávají. Pomalu se probouzí den, který začíná hvězdnou oblohou a chladným ránem. Ve ztichlém městě se pomalu nesou mé kroky směrem k dalšímu dni. Jaký bude? A co mi přinese? Kam se dostanou mé dnešní myšlenky? Vypadá to, že se bude točit kolem věcí veřejných, politiky a řady otázek, které budou plodit další otázky. Člověk je někdy zcela zabrán do svého světa, že přestává vnímat svět okolo. Uzavře se do bubliny skutků a skutečností, které zaplavují jeho svět. A to, co je tam venku, tam, kde není nic stálé, vypustí. Není to správné. Není to dobré. I vnější svět je potřeba vnímat, neboť řídí náš vnitřní prostor. A je tedy celkem jasné, že neznalost prostě neomlouvá...
Každý den se uč, svou myslí zvuč!
Tak opět stojím na začátku. Před rozhodnutím, zda se mám ozvat, nebo mám raději mlčet a držet krok. Vnitřní tlaková nádrž je napumpovaná a já vím, že tohle bezpráví si nemohu nechat líbit. Jsou prostě chvíle, kdy je lepší mávnout nad věcmi rukou a jít dál. Ale pokud se bezostyšně lže a ještě mě o lži nutí lhát i mě, tak to už opravdu nedávám. Ohýbání reality a pravdy je sportem posledních dnů, ale já se na tomto způsobu života nechci podílet. Je to jako bych zrazovala svou vlastní podstatu a tvář, když se zříkám své možnosti povznést hlas nad touto šílenou nepravdou. Asi by mě to už nemělo překvapovat, přesto stojím a koukám na údaje, jako bych se zrovna naučila číst. Co všechno bylo podpořeno a v jakém rozsahu, tak to jsem netušila. A myslím, že to netušila ani něčí peněženka, ale ta moje ano!
Lži si jak chceš, mě nedostaneš...
Kde sídlo dobro a v čem vězí zlo? Jaká je současná představa dobra či zla ve společnosti? Jak jsou obě hodnoty vnímány různými generacemi lidí, kteří společnost spoluvytvářejí? Je možné nalézt konkrétní podobu dobra? A jak vypadá zlo? Zajímavé otázky, které mě napadají pohledem do současného světa, ve kterém se pohybuji. Jako bych žila ve dvojím světě. V tom, který teoretický říká a v tom, který prakticky nečiní to, co teoreticky předpokládá. Snad je to tím, že nedostatečně působíme na citovou, volní, rozumovou a mravní stránku člověka a ze společnosti se vytrácí nejen pocit morální zodpovědnosti za své činy, ale také jisté procítění toho, co je běžně kolem nás. Mnohdy stavíme na nesprávných, nevo nevhodných příkladech, které klademe světu za vzor. Nabízíme mnohé morální, umělecké či estetické představy a fyzické výsledky, ale ony samy nedávají prostor k vlastnímu vyjádření jakéhokoliv vztahu. Pokud necháme každého člověka vnímat příčiny i následky svých činností, necháme jej prožít a procítit vlastní vztah, jistě učiníme víc, než kdybychom tisíci a jedním slovem popisovali realitu. Pokud totiž člověk vnímá a dokáže se radovat z drobných úspěchů, umí poodhalit pravdu a přijít na kloub zapeklitostem nepravostí, znamená to pro něm mnohem víc. Uvědomí si, že v těchto nepatrných drobnostech a věcech okmažiku, se nalézá morální hodnota, vnitřní, umělecká krása, která je velkým krokem k pochopení světla i temnoty v životě...
Dobrou je víc, i když pro mnohé neznamená nic!
Shánění věcía a nakupování pro domácnost je většinou ženská záležitost. Možná stejně jako vaření, žehlení, prací, úklid a jiné radostné domácí povinnosti. Většina žen vám bude dlouze vyprávět o tom, jak to vypadá u nich doma, když nechá domácnost na starosti chlapům. Budou to celkem hrůzostrašné historky, kde špína, nepořádek a týden neumyté nádobí budou mít hlavní slovo. Já jsem ovšem přesvědčena, že ne vždycky to tak musí být. Je hodně domácností, kde se do každodenních činností zapojují také kluci. Přikládají svou ruku k dílu, aby společné prostory byly krásné a podle představ jich samotných, ale i jejich maminky. Nikdy totiž nemůžeme říct, že všude je to stejné a vždycky to musí vypadat přesně tak, jak to popisují některé ženy. Rozhodně souhlasím s tím, že muži méně řeší určité věci, ale zároveň mají rádi pořádek. A pokud je potřeba, rádi pomohou, ani říkat se jim nemusí!
S úklidem za klidem...
Den letí jako splašený kůň. Ještě před chvílí bylo ráno a už se pomalu blíží večer. Ani nevím jak se mi podařilo proplout dnem až do této chvíle, aniž bych se něčemu divila, nebo něco významného řešila. Asi mám dnes štěstí a mohu si blahopřát k významnému dni bez větších a složitějších úkolů. Zřejmě je to také tím, že bych se dnes opravdu ani nemohla něčím vážným zabývat. Ne že bych nechtěla, ale nějak mi dnes hlava nebere a spíše se prokousávám tím, co už tady docela ční. Ač se snažím to nevidět, vystrkuje to růžky z různých stran a tak je asi na čase, abych se toho čerta konečně zbavila. I když jiný možná přijde, ale tenhle už by mohl zase jít do pekel. Tam, kam všichni musíme a každý si jde po svém. Tak se do toho pustím a zítra mi můžou všichni čerti akorát tak hladit záda!
Čertovské pelechy, domeček bez střechy...
Další den před námi, s hlavou plnou ideálů a nápadů. Co dneska podnikneme a kam vyrazíme? Zůstane nám večer energie na další dny? Nebo se raději schoulíme do teplého pelíšku a budeme si užívat klidu a pohody? Rozhodnutí je jen na nás a záleží na našich preferencích. I když bychom asi rádi byli stále v jednom kole, někdy je potřeba zvolnit a využít oddechového času k nasbírání potřebné energie. Člověk je totiž také jenom člověkem proto, aby měl omezené možnosti a síly, které mu pomáhají zdolávat překážky a úskalí jeho života. Kdybychom nepotřebovali odpočinek, byli bychom stroji či nějakou vyšší bytostí. To ovšem nejsme a dobře, že jimi nejsme. Zřejmě bychom byli ochuzeni o mnohé z toho, co z nás dělá člověka. Takže nevím, jak ostatní, ale já se dnes budu rozhodovat člověčím rozumem a zvolím přesně to, nač budu mít chuť!
S chutí do akce, čeká nás atrakce...
Tak jako děti, ženy, maminky i tátové slaví svůj speciální svátek, stejně jej dnes slaví i senioři. Všichni staří, kteří už prožili svůj aktivní život a stojí někde v pozadí aktuální událostí. Babičky, dědečkové, tety a strýcové, kteří jsou někde v skrytu našeho vnímání. Každý máme nějakého svého seniora, kterému bychom dnes měli popřát. Není nutné přijít se speciálním dárkem, stačí zvednout telefon, nebo lépe zvednout se od počítačů a vyrazit na osobní návštěvu. Udělá radost obdarovanému, ale v konečném důsledku také nám. Někdy totiž stojí za to zastavit se, nechat běžet svůj život rychlým tempem dál a jen tak se nechat unášet proudem dění. Dostat se mimo hlavní rozhodovací proudy, nechat rozhodovat ostatní a ve vleku věcí pochopit, že tohle nás za pár let také čeká. I my budeme připraveni na každou neobvyklost, budeme čekat na návštěvu těch, které máme nejraději. A největším dárkem pro nás bude čas, který s námi mladí budou sdílet. Zkusme se tedy dnes zabývat těmi, kteří to potřebují víc, než naše obyčejné pracovní problémy. Ty tady budou i zítra, ale naši senioři už být nemusí!
Za vlky zajdi, chvilku si najdi...
