Chlupatá

Huňatá je naše vlast, všude kam se podíváš. Chlupy, chloupky, kožichy, jsou tu skryté pro hříchy. Jsou tu s námi ve skříních, čekají na nových sníh. Budem jezdit na saních, v uších bude zníti smích. Teplo bude po těle, všude známí, přátelé. Zabalení, zahalení, připraveni k dovádění. Huňatí a chlupatí, zimu vítr potrápí. Naše ruce, naše těla, budou chlupy pokrytá celá... Nebudeme trpět mrazy, ale sluníčko nás neurazí. Užijem si zimy, sněhu a bude čas i na něhu. Jaro spolu přivítáme a kožichy uschováme. Aby zase na přes rok, zahřály nám těla tok!

Za chlupatou zimu a huňatý sníh...

Úmyslová

Když si žena usmyslí, pak ji nikdo a nic nepřesvědčí o opaku. Údajně ani párem volů nezastavíte ženu, která se rozhodla něco udělat, něco změnit a někam se dostat. Někdy, ale ani ta nejlepší rozhodnutí nemusí vést k cíli. Vždyť způsobů, kterými se dopracováváme někam, je tolik, že je ani na prstech jedné ruky nespočítáme. Cíl je jeden, cest k němu mnoho a rozhodnutí jej dosáhnout ještě víc. Co všechno musíme mít v hlavě? Kolik způsobů a možností je k dispozici? A jak málo máme času na uskutečnění všeho, co si vezmeme do hlavy! Inu, to je život, který běží, aniž my jej můžeme zastavit. Aniž jej můžeme řídit, aniž se zastavíme a přesto doufám, že bude tak, jak si usmyslíme. Bláhová představa, urputný boj, v němž zvítězí jen ti nejsilnější!

Vytrvej i když vítr fouká, vítězství už na Tebe kouká...

Trápená

Bolení je vždycky trápení a trápení zase soužením. Jak ale zařídit, aby život byl jen sledem příjemných okamžiků? Tak to nikdo netuší a originální recept na trápení neexistuje. Jistě esituje mnoho babských rad a nevšedních způsobů, jak se zbavit bolestí, ale žádný stoprocentně účinný. Pokud by tomu tak bylo, nevěděli bychom co je smutek, bolest, soužení se a žal. A potom bychom si dostatečně nedokázali vážit krás a klidných chvil. Pro dodržení světského i duchovního světa je zde rovnováha věcí a skutečností. Ty nám dávají zakusit krás i ztrát a proto dokážeme milovat, zlobit se, vzdorovat i usilovat o lepší svět. Nebojme se odhodit strach, opustit krajiny trápení a vrhněme se na lásku, radost a životní souznění, které je podstatou životní moudrosti. Ponechme stranou agresi a darujme sami sebe. Rozevřeme náruče poznání, přijímejme nové s otevřenou myslí a neodsuzujme se ke smutku a starostem. Život je natolik krátký, abychom je strávili smutněním za tím co by bylo, kdyby. Je jen teď, tady a dnes!

Hledání radosti je nikdy nekončící cestou...

Ohledová

Úklidová četa by mi dnes záviděla mé nasazení a odvahu zvládnout všechny nepořádky a nelady. Od včerejška se mi honí hlavou slova, že čistota duše je spojena s čistotou těla a jeho okolím. Proto jsem si vzala do hlavy, že dnešní den vyčistím vše, co mi přijde pod ruku. Od rána pobíhám s hadrem, čistícími prostředky a nenechám ani kousek špinavého místečka v celém bytě. Vyčistím, pověsím, naleštím a vymetu vše špatné i negativní. A večer, ten bude stát za to. Všude vůně, čistota a já se v tom krásném prostředí budu cítit, jako jiný človíček. Pookřeje duše, pookřeje tělo a to ostatní také přijde. Jen chtít, mít trochu odvahy a pak už stačí jen jít, směrovat a doufat, že zvolený směr je správným směrem...

Vyražte tam, kam srdce velí a nečekejte, až na neděli!

Spěchací

Teplé papuče, ostrouhaná tužka, bystré myšlenky a můžeme se dát do práce. Ano, tak si představujeme začátek každého pracovního dne. Plni elánu, nadšení a pořádných myšlenek se vykulíme rychle z postele a hned pracujeme. Ovšem realita je jiná. Tma za okny způsobí, že první co uvidíme je černočerná temnota a nás napadne, ještě není ráno, ještě mohu chvilinku spát. Pak se přesvědčíme, podíváme na budík a opravdu je čas vstávat. Dobře, tak ještě minutku se překulím na druhý bok a pak už opravdu půjdu. A když se oči znovu otevřou, je nejvyšší čas vstát a jít. Takže rychle nasnídat, posbírat vše potřebné do práce a rychlým krokem vyrazit tam, kde i nejrychlejší je pomalý a nejchytřejší vypadá hloupě... S myšlenkou, chvatným poklusem a káravým pohledem do duše vyrazím vstříc dalšímu pracovnímu dni. V hlavě slib, že zítra, zítra bude ráno klidnější a podle přesného plánu! Dnešní ráno již nenapravím, ale zítra to bude lepší.

Úspěšný den bez spěchu jen!

Disciplinovaná

Pořádek a kázeň, respektování pravidel i základ slušného chování jsou něco, co se dnes moc nenosí. Lidé mají potřebu neustále porušovat pravidla, ulehčovat si život a pokoušet osud. Jen si tak říkám, jak by se nám dobře žilo, kdyby většinová společnost žila podle pravidel, která si sama určila. Je jasné, že vždycky budou existovat jedinci, kteří budou mít potřebu porušit každé pravidlo i systém. Ale proč se tak děje čím dál častěji? Proč nejsme schopni dodržova pravidla slušného chování, proč nám neříkají nic etické zásady a morální pravidla? Víme vůbec, co všechno obnáší a jak často je porušujeme? Těžko říct i soudit. Přestože se pokouším žít podle pravidel mě nastavených v dětství, netuším, zda právě já svou disciplinovaností nejsem tím největším porušením všech pravidel! Minimálně jsem divná a to se opravdu nenosí. Být, mít a dodržovat pravidla je přeci k smíchu. Pro mě však ne! Tak jako vždy pozdravím, tak i vždy odpovím, držím se pravidel slušného chování a respektu ke každé živé bytosti. Snad někdy i za cenu vlastních obětí, ale bez toho to nejde. I tak je možné dokázat, že pravidla a řád mají svůj smysl a není to jen tak pár prohozených vět, která snad mohou, ale nemusí být dodržována. Proto zkusmě být dnes disciplinovaní, ohleduplní a slušní v každé situaci, která nás potká. Vyzkoušejme naši odvahu a čelme problémům s lidskou tváří...

Ohleduplnost, takt a disciplína jsou mostem mezi sny a jejich naplněním!

Knížková

Dech se úží, oči letí po větách a stránky jen šustí. Netuším, kdo je vrah, netuším, jak se to vyvije. Jediné co vím, že už potřebuji vědět, jak to všechno dopadne. Knihy jsou plné příběhů a krásných vyprávění, které nás ani nenapadnou odříkat. Přesto jsou mezi námi jedinci, kteří dokáží využít sílu slov, vytvoří dílo, které ostatní musí přečíst. Pak obdivují jejich intuici, mistrnou jazykovou výbavu a znalosti lidských charakterů. Jednou toužíme být krásnou hrdinkou, zachráněnou rytířem na bílem koni. Jindy zase hloupoučkým medvědem se spoustou milých přátel. A když vyrosteme, šustíme listy románů a detektivek, abychom se oprostili od běžnosti života a všedností dne. Prožíváme neprožitelné, cestujeme v čase, prostoru i skutečnosti a zažíváme mnohá dobrodružství s lidmi, které jsme si zvolili za naše přátele. Je to cestování milé a proto mi dovolte opustit tuto společnost a vrátit se k těm, kteří se právě toulají krajinami mých příběhů...

Bez vyprávění není příběh, bez příběhů není odpočinek!

Účelná

Úkoly přemítám, v hlavě si promítám. Co všechno udělám, než si zase lehnu k vám. Co všechno provedu, než zase vyvedu, vyjedu, vylezu, chřipku svou prolezu. Zítra je taky den, slunce mi svítí jen. Čekám a těším se, na další příběhy, plné jsou jich břehy. Nemoc zas pomine, sluníčko rozvine, teplo a podzim svůj. Proto ty jen teď stůj. Poslouchej, dívej se, vždyť slunce toulá se i po našem lese... Tichoučce našlapuj, ve chvíli tiše stůj. Uvidíš krásy své, které jsou kouzelné.

Krásný den bez starostí jen!

Soustředěná

Koncentrovat myšlenky, přepínat v hlavě mezi vědomostmi a přitom uhlídat hlas, teplotu a rychlost řeči, to jsou zásadní prvky úspěšného dne. Pokud se podaří, může být dnešek pouze dalším pátkem v řadě. Přípravy jsem nepodcenila, myšlenky upínám k výkonu, tak jsem snad kousek od přežití náročného dne, plného hovoru a vysvětlování. Ráda bych věřila, že bude čas na výborný čaj a dobrý oběd, ale netuším, zda se koordinace ukáže jako dostatečná. A pokud to nevyjde, nedá se nic dělat, než rychle přepnout a dál pracovat. Dnešek nebude mít čas být lítostivým, či stěžujícím. Dnešek je vírem i tancem, s ohněm i rancem. Ranečkem vědění, hromadou informací, zažitých skutečností a příjemného poznání, které nás ochrání, před hladem, před nudou, když ostatní věci už nezbudou... Soustředit, pracovat, v duši se nelitovat, den je to kouzelný a bude jen jaký jen budeme chtít!

Úžasný den s úsměvem jen, na tváři všem...

Tmavá spavá

O čem sní si tichá noc, co je pro mě na pomoc? Sním či bdím, spím či jen tak přemítám. Otevřená mysl bloudí, krajinou se potuluje. Venku prší, všude zima, kam se schovala má peřina? Kam se jenom zavrtám, ještě že tu nejsem sám. Oči svítí, srst se leskne, cosi na mě zírá ze tmy... Není samo, není jedno, všechno splývá mi tu v hejno. Hejno očí, hejno těl, kdo by tady teď seděl? Jsem to já a jsi to ty, držíme se za paty. Pata k patě věrně sedá, rovného si k sobě hledá. Od paty až k srdičku, vyšlapu si cestičku. Po ní budu kráčet směle, budu se mít dneska skvěle. Trocha práce, tocha shonu a pak rychle honem domů. Tady je můj úkryt, cit, tady je mi vždycky líp. Tady se hned zachumlám a už nebudu nikdy sám. Tady bude příjemně, když budeš ty vedle mě. Když budeme pospolu, dáme si i kofolu. Pak už jenom spát a snít, během noci mít svůj klid. A co ráno, jak to bude? Něco málo nám tu zbude. Trocha práce, špetka smíchu a není nikde vidět hříchu. Svět se opět barví cele, od pátku až d neděle. Potom opět přijde den, kdy práce vyžene nás ven... A tak pořád dokola, tady ty a tady já.

Dělat věci s radostí, je nejvyšší hodností!

Danosti světa

Krk je v jednom ohni, tělo bolí a všude kolem se povalují krabičky a lahvičky s léky. Podzim dorazil v plném nasazení a nemoci s ním. Kapesníky jsou teď mými věrnými kamarády, kteří ulevují od plného nosu a rýmy. Nejraději bych vyměnila všechny neduhy svého světa za sluníčko, teplé počasí a bezstarostné nicnedělání. To ovšem není možné a nezbývá než se pokusit vydržet vše, co se kolem mě jen mihne. Jednou bacil, jindy vir a nebo také jiná breberka... Podzim je tím proslulý a nelze se bez toho obejít! Osobně bych si dokázala být pořád zdravá, bez bolení a neduhů, ale to bych pak nemohla ocenit chvíle zdraví a pohody. Asi se jen tak neříká, že pro dobro je člověk nucen trošku trpět. A pro dobro těla, ještě víc. Takže mi nezbude než vydržet, překonat a pokořit to, co pokořit dokážu a vytrvat tam, kde se zdá, že už to ani dál nejde! Jde, chce to jen trochu odvahy a trpělivého přístupu, tím lze překonat i ty největší překážky...

Výzvy a danosti, bez starostí!

Názorová

Pojetí světa, pojetí života, pohled do nitra člověka. Názory, myšlenky, ideje kolují a my tu stojíme, hledíme do světa a pronášíme mnohé, co má být skryto. Neuvědomuje si sílu slova a klademe malý důraz na fakta, která jsou všude kolem nás. I malý střípek, či odlesk je součástí velkého světa, plného obrazů, skutečných prvků a životních příběhů. Jaké jsou naše skryté možnosti, co můžeme poznat, kam můžeme dospět? Kdy se odhalují pravdy a jak je poznáme? Stovky otázek a tisíce odpovědí, kdy žádná nemůže být stoprocentní. Co člověk, to názor, co bytost, to odlišná individualita. A přesto máme jisté skryté a historií ověřené pravdy, kterých se chopíme, které používáme a nad kterými neuvažujeme... Láska je silnější než smrt. Dětství je naděje. Mateřství největší dar a rodina to nejúžasnější dobrodružství pro každého člověka. Jak pochopíme a kdy, co je správné a vhodné pro uspořádání našich životů a světů? Nejlépe s dobrým učitelem, vhodnou knihou a skutečným životem, prožívaným každým okamžikem. Jen tak dospějeme k názorům, cílům a splněným přáním, kterých máme mnoho, a přesto tak málo! Ve srovnání poznání celého světa je to jen drobounký vlásek a malinká částečka, která se snažíme objevit a uskutečnit. I přesto, že nedosáhneme všeho, dospějme alespoň k poznání, že vzdělávání nám nevědomost zahání a otevírá dveře k moudrosti a dalšímu chápání...

Statečností lidského rozumu nejsou jen vážné názory, ale také odvaha pořád myslet dál!

Zamotaná

Hodina se s minutou střídá, okamžiky se kupí. Svět se probouzí do dalšího týdne a moje hlava se cítí mimo a přesto tady. Mám zamotané myšlenky, které se proplétají jedna přes druhou. Mnohé strarosti, úkoly a činnosti přistávají na mých bedrech a já se cítím lapená, bez možnosti úniku. Mnoho cest a málo možností, kterou se vydat ke svému cíli. Jaký je cíl a jaké je konečné určení tohoto dne? Chtěla bych vědět všechno a přesto jen podotknu, že netuším, co bude zítra, co bude večer a zda přijde slunce. Přála bych si vyklouznout ze svého těla a nechat jej jen na chviličku bez duše. Duše se proletí, nasbírá energii a opět bude živit své tělo. S radostí, s odvahou, s životní rozvahou... Nejde to, motá se mnohé spolu a znovu. Duše je v těle uvězněná a nemůže ven. Rozhodné konání, city a poznání provází tělo i tělesné konání. Zmatek a míchání, všechno se motá, hlava mi neslouží, chce být už volná!

Slzavé, voňavé, krásné i lákavé pondělí všem...

Báječná

Báječná neděle,
báječný den,
všude je sluníčko,
krásně je všem.

Volná je neděle,
volný je den,
půjdeme s medvědy,
půjdeme ven.

Procházkou po lese
nuda se roznese,
tělo se rozzáří,
všechno se podaří.

Nový proud činností,
v těle se rozhostí,
bude růst síla a poznání,
která nás dohání....

Pracovat,
milovat,
žít si a
spolu stát.

Proto se vydáme,
do lesů,
do strání,
které nás od všeho
pokaždé zachrání.

Kaštany, žaludy,
půjdeme jinudy,
půjdeme cestou svou,
hony nás ponesou.

Cesta nás nezradí,
najdeme kapradí,
najdeme sílu svou,
nedávnou ztracenou.

Domů pak dojdeme,
spolu se shodneme,
že neděle byla tím,
kde nebyl žádný stín.

Veselí v pondělí,
vzpomenem si na neděli,
byla tu a bude zas,
pro každého
i pro nás...

Báječnou neděli s bájenčnými lidmi všem!

Odhodlaná

Rozhodnutí padlo, cíl je jasný a teď už jen pracovat, studovat a přibližovat se cíli. Někdy stačí malý podnět, jindy člověk potřebuje mnohý čas, aby se rozhodl a odhodlal k činu. Nepatřím ani k jedné skupině, protože mě mnohdy zaskočí samy emoce, které rozhodnou v mém odhodlání. Jednou jsem váhavým střelcem, jindy střílím od boku, ovšem pokaždé s dobrým úmyslem a pocitem spravedlivého soudu. Nemusí to tak vždycky vypadat, ale je to tak! Moje odhodlání mě vede k činům a ty pak k výsledkům více, či méně pochybným. Jednou skončím v římském podzemí, jindy piju kávu a vyhřívám se na výsluní a za chvíli už zase křepčím okolo kuchyňské linky... Inu nevyzpytatelnost je moje druhé já, i když pro ty co mě znají platí, že přesně ví a dokáží odhadnout, jaké budou mé reakce. Snad proto mě mé okolí vnímá jako odhodlanou osobu, ochotnou přidat se ke každé lumpárně a drobným radostem, vyslechnout při starostech a pomoci v nesnázích. A tak by to mělo být, vždyť tu nejsme jen proto, abychom jen soudili, ale také abychom pomáhali, byli a žili společně. Tak si to užívejme plnými doušky a odhodlaně pojďme ke svým vysněným cílům...

Den plný nádherných rozhodnutí a odhodlaných reakcí!

Jaká

Jaká je barva života? Jaké jsou zvuky bytí? Jaké zvíře se nejlépe hodí k člověku? Jaká bytost jsem? Otázky se hrnou, odpovědi se pomalu rodí. Barvy, zvuky, tělesná a duševní zastoupení nás provázejí celým dnem i životem. Každý máme rádi nějakou barevnost, zvukovou kulisu i představu. Ta je většinou dána námi samotnými, tím co jsme prožili a s čím si danost spojujeme. Někdo miluje červou protože mu sluší, jiný zase bílou, protože je znakem čistoty a někdo nedá dopustit na umrlčí černou. Jeden poslouchá rockovou hudbu, další zase klasiku a někomu nevadí žádný styl. Na základě čeho máme danost našeho vnímání dobrého, vhodného i příhodného pro danou situaci? Rodíme se s pocity barevnosti, melodičnosti a zvířecí spojitosti? Já osobně věřím, že ano. Něco v nás je nastaveno a my to jen postupnými kroky utvrzujeme a doplňujeme. Snad proto máme rádi modrou, protože nám připomíná moře, evokuje pocity exotiky, dálek a vůní teplého počasí. Zelená s hnědou zase připomínají rozkvetlou louku a příjemně vonící les. Šumění listí, duté zvuky tření se kmenů stromů připomíná Janáčkovu symfonii. Dunivé zvuky rychlých kol, ruchu velkoměsta a jeho provozu je včelněna do rockových písní. A zvířátka? I zde najdeme paralelu... Tam stojí žirafa, zde krásná kočka a za rohem číhá rozzuřený býk. Stačí se jen dobře dívat, poslouchat a vnímat, pak se svět proměňuje do mnoha barev, tónů a skutečně neskutečných podob, které jsou!

Díky za bytí, díky za žití, díky za vytí...

Otálecí

Sedím tady sama ve tmě a přemýšlím. Myšlenky se míhají v hlavě a já se snažím zachytit tu nejzajímavější pro dnešní den. Bude to příprava na skutečnosti, které se uskuteční, bude to nový pohled do budoucnosti, nebo jen vyrovnanost a klidná mysl? Nemohu se rozhodnout a tak stále váhám. Program dne je jasný, jen myšlenky ještě nejsou připraveny na jednotlivé možnosti. Ráda bych si už v tuto chvíli řekla, že hlavním bude pohodvý den. Ale to nelze předpokládat, proto otálím se svým myšlenkovým rozhodnutím. Budu v klidu vyčkávat a uvidím, jak se to vyvine, nebo půjdu do světa se vztyčenou hlavou a přesným cílem? To je to, co musím rozhodnout, abych nebyla příliš překvapená, zaskočená a večer unavená... Možná to vnitřně zbytečně prožívám, ale jedno vím, kdo je připraven, nebývá zaskočen. Kdo má představu o svém konání, dosáhne svého cíle. A můj cíl? Ten je celkem jasný, úsměv na rtech, rozvážnost a odhodlání nevzdat se ve svém úsilí a dosáhnout pevného obětí od života, světa a blízkého okolí. Zahalit se do obláčků poznání, radosti, tělesného tepla a vůně známých míst. To je pravý den, to je můj účelně strávený sen! Někdy i samoté žití je statečným činem. A já chci být statečná, užitečná a pak budu vděčná.

Za statečný den, bez váhání jen!

Údobí

Ranní probouzení, školení, pracovní úkoly, domácí povinnosti - dílky života, kousíčky reality a možnosti pohledu. Každé je určitou fází dne, či etapou lidského bytí. Někdo se probouzí, jiný jde spát, někdo se nenávidí a jiný má rád. Co rozhoduje o skutečné podstatě našeho života? Jaké by bylo bytí bez dob a mezidobí? Byl by život zajímavější, pokud by byl pouze klidný? Nebo potřebujeme vzruchy, úlety a ztřeštěné nápady s myškou? Nevím, zda lze nalézt mnoholičný lektvar lidského prožitku. Vím však, že každý jsme jeho tvůrci, uživateli i nositeli. Neseme si dílečky skládanky, odrazy situací a reagujeme podle předem žitých i uskutečněných stavů. Jsou dny, kdy milujeme vše a všechny, kdy je srdce otevřeno každému nápadu a nic nemůže zastavit živelnost v nás. A pak jsou i dny opačné, kdy jen tupě sedíme, zíráme na svůj život a nestačíme se divit, co všechno se nám pod rukama tvoří. Nežijeme totiž ve vzduchoprázdnu, narážíme na okolí a musíme se vyrovnat s mnoha jedinečnými skutečnostmi, které nás ovlivňují. Snad proto jsme někdy veselí a jindy smutní. Je to dáno i každodenním vnitřním prožitkem, který se zapíše pod kůži a působí na nás. Snad proto je vhodné se vyrovnat s tím, co změnit nemůžeme, pokusit se nebojovat proti neviditelným nepřátelům a s úsměvem řešit to, co se před nás postaví. Vždyť je to jen zkouška našeho bytí a reakce na žití...

V obdobích těžkostí hledej slunce, v obdobích radosti blízkou osobu!

Koulová

Prudká střela otevřela dveře zcela dokořán. Já tu sedím v prostřed vřavy, bomby létají kolem mé hlavy. Sedím, váhám, promýšlím, nad obranou už přemýšlím. Má to cenu, má to význam, když výsledek už dopředu znám? Je to třeba, jako chleba, je to síla, jako víra. Ta mě vede k přesvědčení, že nad bojem se více cení, chladná hlava s rozvahou, která je vždy převahou... Klidná síla uspěje a mírovou ratotest zaseje. Kdo má víru v sebe sama, nikdy neschová se před střelama. Hrdinná a uvážlivá, jsou i gesta která vnímá, každý člověk, každý tvor, který vyvoláva tu teď boj. Bojem zmůžeš jediné, že něco málo pomine. Většina však zůstane a v boji opět povstane. Proto volím pevnou sílu, proto věřím já na víru. Proto lepší cestou je, jít životem bez boje. Jít životem s úsměvem, pak mnohem více to rozjedem. Pak lepší bude život zdejší a možná i růžovější... Pak bude všude mít a klid, pak v pokoji si budem tvořit, hrát si i žít! Vždyť lidský život je tak krátký a okolní svět příliš malý na to, abychom z něj stále dělali bojiště...

Bez boje, ale s hrdostí, lze se dočkat i mnoha radostí!

Zmrzlíková

Dnes by psa ven nevyhnal a člověka z domu nevyprovodil. Přesto jsme museli vyrazit, já zachumlaná až po uši a někteří v pohodě a s úsměvem na tvářích. Jakoby se jich zima netýkala a všechno bylo, jak má být. Nejsem si ovšem jistá, zda tomu věřím. Ještě před několika dny jsem prožívala záchvaty horka, slunce a teplého počasí. A dnes? Dnes je tady zima, v celé své kráse. Jasně, těším se na ni, jen nemusela přijít tak brzy... A když už přišla, tak aspoň pořádně. S námrazou, zimním sluníčkem a sněhem až po kolena. Říkáte si, že je to nemožné a nereálné? Inu počkejte ještě chviličku a určitě se dočkáte. A my ostatní? My se zimy nelekneme, dobře se oblékneme a ven vyrazíme i všechno porazíme!

Zimní den, v pohodě jen...

Roztřídění

Rozděluji, třídím a trochu se pídím, pro zbytcích zážitků minulých dnů. Římem jsem prošla, památky viděla, přesto si připadám, jako duch bez těla. Kousíček duše mi vzal ten Řím a já teď nevím, co udělám s tím? Půjdu a vyhledám střípečky radostí, vytvořím mosty do minulosti. Udivím, uslyším, všechno se promíchá, ač se zdá, že každičký dále jen pospíchá. Já si tu sedím a dělím své poklady, aby se dostaly z těla až do hlavy. Umístím, roztřídím, krásně se uhnízdím... Řím je tu, Řím je tam, nikam už nespěchám. Oči své zavřu a srdce se otevře, nikolik pánové, není to bláhové. Jen tak se přesvědčím, že včera byl tu Řím. Dneska se miloučce, sladce a heboučce, polaskám vzpomínkou a budu zase maminkou...

Být vším i ničím, dokud se dá!

Přístávací

Vše je úhledně sbaleno, kufry už pomalu čekají a já si znovu procházím předchozí tři dny v Římě. Byl to zážitek v mnoha směrech. Kulturně, duchovně, duševně i společensky. Italové a italky se probouzí do deštivé soboty a já? Sedím tu na balkóně, vsávám poslední zbytky italské atmosféry a snažm se si ji co nejdéle udržet. Uvidím, zda se to podaří a večer, až se otevřou dveře domova ucítím i vůni Říma. Co teď ovšem vím, byla jsem tady, prošla jsem staletími!

Ave Cesar, ave Roma, už jsem doma...

Vatikánská

Teplota jako v létě, dusno se valí přes naše těla. My pomalu stoupáme, krok za krokem se valíme na ochoz kupole. Ještě pár kroků a jsme nahoře. Výhled úžasný, všude vzduch i vzruch. Kolony malých droběčků se posouvají námstím, aby krůček za krůčkem objevily to, co je tu mnoho let. Volnost výhledů, střet ideologií i vůně neznámého. Snad není nikdo, koho může nechat tento jedinečný zážitek bez další odezvy. Dokola proudí davy chtivých návštěvníků, procházejí neskutečným mumrajem hlasů, jazyků i barev. Je to zážitek, který nelze vymazat, přesto nelze srovnat s ničím dalším. Duchovně vyhaslý, intelektuálně potenciální a skutečně neskutečný. Člověk zde stojí a hlavou mu běží jediné - je to opravdu dílo člověka? Je možné, aby to jednotlivec měl pro sebe? Neměl by zachovat přístupy pro další zvědavce? Nelze předpokládat, co by mělo být. Mnohem důležitější je tady být. Dnes, zítra i stále dál, aby Vatikán tu stál. To je modlitbička veliká, od vešekrého publika. To je přání jediné, ať Vatikán mě nemine!

Papežské požehnání, bez ustání všem...

Chudá

Kdy je člověk chudy? Když nemá co na sebe, když je bez přátel, když nemá nikoho blízkého? Může být vlastně člověk chudým? Snad jen duchem, ale pokud má život, není nikdy natolik chudý, aby byl chudým... Má možnosti přemýšlet, zlepšovat, naplňovat se i dále obohacovat. Chudý je ten, kdo nevěří na budoucnost. Chudý je ten, kdo není vstřícný. S dobrou vůlí a dobrými úmysly je bohatství na dosah rujy. Stačí se jen natáhnout a jít, žít i být!

Člověk není nikdy chudá, aniž jim je...

Sosací

Vlak se šine kupředu a my se snažíme vyrovnat s faktem, že brzy budeme v jiné zemi a jiném městě. Ani netuším, jak dlouhý může být den a co vše nám přinese. A taky se nestačím divit... Už po chvíli zjistím, že mám pravdu. Velká voda a plno smíchu jsme nalodili po cestě a pak, světe div se, jsme se ocitli na letišti. A nasávací reflex je spuštěn. Vyrážíme po stopách alkoholu, nemineme obchod, abychom nepátrali po kvalitě. Po chvíli se podaří a někteří sosají, jiní decentně usrkávají a jsou i tací, co nemají dost a doráží se výpary. Hlavně, že je dobrá nálada, která nás ani během letu neopustí. Dorážíme na Fiumicino, přežijeme strastiplnou cestu s Angelovým taxíkem a Stefanno nás vítá... A pak už pizza, přecházení na červenou, osvětlený Andělksý hrad, Vatikánské náměstí v noci. A víc, víc už nestiheneme...

Tak zase zítra, kdy budeme plni energie a dobré nálady...

Sličná

Ničivá bouře se přehnala přes mou hlavu. Já tu teď sedím, sotva lapám po dechu a snažím se zachytit střípky vlastní existence. Jak málo stačí k uragánu a kolik úsilí k napravení jeho škod! Ve srovnání se silou bouří, je naše lidské úsilí jen drobečkem, částečkou, útržkem. Vzdorujeme, zachytáváme stébla letící kolem a pevně věříme, že horší už to nebude. Trpělivá tvrdošíjnost a nezlomná vůle přemůže i nejhorší nepokoje a na obloze opět vysvitne sluníčko. Usměje se, zahřeje tělo i duši a hned je zřejmé, že život není jen pouhou existencí, ale významným bytím a skutečností. Jen po velkých bouřích se člověku uleví a vzduch tak nějak krásněji chutná. Jen tak může být vybojována výhra, ať už nad sebou, nebo ostatními. Vítězství ducha nad hmotou, přejícnosti nad lakotou a vůle nad neochotou! Proto bojuj, bojuj neustále, ať vítězství je na dosah. Každý ať si na něj sáhne, ať už žena nebo šáh... Stále ovšem platí, že ten kdo boje vyvoválá a v nich se vyžívá, či zastašuje, má malou duši a víc se bojí sám. Proto není třeba bát se boje, i když vyvolají nepokoje, svět se zase uklidní a my opět budem solidní. Život je krásný, proto jej žijme, boje jsou zvláštní, proto je ignorujme!

Za sličný den, pro každého jen...

Uzavřená volnost

Jsme volní a přesto lapeni ve spárech vyšších prvků, které řídí náš život. Svoboda a volnost je v představě každé lidské osobnosti. Každý chceme prožívat svůj život naplno, bez pouhých příkazů, nařízení a omezení. Chápeme úpravy přinášející vhodné usměrnění života, ovšem nejsme schopni srovnat se s mnohým, co rozum jiný rozum vymyslel... Máme jiná očekávání, jiné prožívání a smyslové i rozumové chápání. Snad proto jsme každý jinak připraveni na život. Každý si vysvětlujeme literu pravidel po svém a proto vzniká pestrá směsice možností i výsledků. Pro jednoho naprosto samozřejmá skutečnost, pro jiného nepředstavitelný problém, zasahující do jeho svobody a volnosti. Jeden chápe nutnost ustanovení, limitů či kvót, jiný se jim vzdorovitě brání. A na které straně jsme my? No přeci na jedné z nich, jen těžko určit, co rozhoduje a co převažuje. Vždycky je to však v rovnováze vlastnímu myšlení i přesvědčení, že děláme jen to nejlepší pro sebe, pro okolí i pro svět!

Svoboda je zátěží, bez ní život neběží...

Kodiačí

Medvěd tady, medvěd tam, všude kam se podívám. Obrazovkou se jen míhá, medvěd, který na mě číhá. Čeká, sedí, loví, baští, až mu zuby v puse praští. Lososy a jiné rybky honí medvěd ve vodě, jakmile je všechny zbaští, už je potom v pohodě. Pak už nechá lovu směle a užije si své koupele. Znaven jídlem, znaven lovem, dá si dvace za tím stromem. Nabývá tak na síle a je mu to tu moc milé. Jen tak může přežit zimu, tu dluhou dobu, kdy lehá pod peřinu. Potom opět vyskočí a na lososy zaútočí. Tak to dělá stále, pořád, aby dodržel svůj přírodní světa řád. Protože je krásné býti, na světě si takto žíti. Snad proto bych teď chtěla být a s kodiaky si tu žít!

Za medvědí život v lidském světě, na té mojí planetě...

Chytrá

Tolik je otázek, tolik zajímavostí, n které hledáme odpovědi. Čím více prohlubujeme své poznání, tím více pochybujeme o správnosti i jednoznačnosti výsledků. Můžeme pochopit souvislosti, zjistit jednotlivosti, ale dosáhnout moudrosti? Zdá se být téměř nemožné. Každá odpověď přinese novou otázku a noší povinností je hledat... Pátráme, otevíráme mysl novým možnostem, promýšlíme souvislosti a klademe další otázky. Koloběh poznání se nezstaví, stejně jako roční období či střídání dne a noci. Je něčím, co v nás prohlubuje poznané a umožňuje dospět k vlastní životí filosofii i moudrosti. Spjaté s vlastním životem, prožitkem, představou chytrosti i učenosti!

Chytrou liškou být a umět žít...

Zkrocená

A je to tu zase! Nohy se komíhají, ruce letí nad prací, hlavou probíhá mnoho myšlenek. Než půjdu, musím ještě nachystat, dokončit, přečíst, udělat, vypravit, nakoupit..... A t měl být dneska klidný pátek. Jak se zdá, asi nebude a jediné čeho dosáhnu, bude značné rozčarování nad plány, které se nedaří naplnit. Stereotyp je nevhodným přístupem k životu, ale pokud pomáhá zvládat chaos okolního světa? Není přeci jen dobré jej připustit? Trocha systematického přístupu a organizace postupů ještě nikdy nikoho nezahubila. Tak snad i mě pomůže zvládnout vše, co je opět přede mnou. Asi zvolím taktiku pomalých krůčků, kterými dobudu svůj soukromý víkendový everest. Hlavně na nic nezapomenout, všechno promyslet a pak už bude krásně, milo, uvolněně. No a je to, plán se zrodil, teď jž jen tužku a papír a můžeme jít na to! Aneb s chutí do toho a půl je hned hotovo...

Krásný den a zvládnutí všem!

Šlépejová

Krůček po krůčku naplňujeme své životy. Drobnosti klademe k pokladům střádaným léta. Vnímáme své okolí a snažíme se pochopit naše místo v něm. Jednotlivosti začínají vytvářet široké spektrum možností, které se nám otevírá. Každý nádech je rozšířením, plností i spojením s celistvostí života. Jen postupným lze dosáhnout cíle, který se před nám tyčí. Jen stoupáním vyplavujeme energii a vnímáme důležitost pro posílení lidského já. Jsou to naše malé i větší schůzky s naším já, chápajícím, tápajícím, věřícím i zoufajícím. Přesto našim, jedinečným, skutečným a plnohodnotným obrazem i propojením těla a duše. Je snadné říci už nemohu, ovšem mnohem podstatnější je nalézt odvahu jít dál a dokončit to, co se před nám otevírá. Prostor moci, naděje, naplnění, radostí, ale i starostí. Jít a nezahálet, jít a neotálet, je tou pravou cestou dál, výš a lépe...

Nechoďte tam, kde vedou cesty, zkuste si najít tu svou!