Čarování

Čarování je jako milování. Přichází tehdy, kdy ho nejvíce postrádáme. Kdy naše vnitřní prožívání se cítí slabé a je mu smutno. Stejně jako ve chvílích velké radosti a štěstí. Čarování není jen něco, co přisuzujeme lidem s nadpřirozenými schopnostmi. Čarovat dokážeme každý. Čarovat svými city, čarovat v kuchyni, čarovat se svém okolí. Výsledkem jsou vždy změny, které svým čarováním vyvoláme. Změny pocitů, nálad, chutí i smyslů. Zkusme se zamyslet nad svými schopnostmi, které jsou kouzelné a plné radostí. Dávejme, čarujme, klidně i kouzelně, život je o cestě k naší duši, která již od dětství tyto záhady tuší!

Čarodějné chvíle s kouzelnými účinky všem...

Přemítací

Mraky letí oblohou, vítr skučí komínem. Já tu sedím za oknem a přemítám o všem, co bylo a bude. Ohlížím se za předchozím rokem a hledám to, co se povedlo i to, co nestálo za nic. Jisté je, že najdu od každého něco a tak by to asi mělo být. Bez prožitého smutku nemůže být dostatečně prožitá radost Bez chvil, kdy lítám v oblacích nemohu prožít ty časy, kdy stojím pevně nohama na zemi. Každý líc má svůj rub, každá radost smutek a neúspěch je vyvážen úspěchem. Tak je to v životě zařízeno, tak je to a proto si musím pamatovat, že vše má svůj účel i cíl. Do budoucnosti hledím s úctou k tomu, co mi přinese, z minulosti čerpám zkušensti a současnost vnímám jako to, co prokazuju sobě, sým klukům a svému okolí. Ať chvíle jsou šťastné a někdy zabolí, vždyť vím, že život má cíl, vedoucí i přes slzavá údolí!

Přemýšlení je výsadou všech, kdo chtějí ...

Deníková

Deníčku, deníčku,
povím ti básničku.
O sněhu,  zimě,
tiše si povíme.

Povíme, podáme,
ruce si promneme,
zimou se třesou a
tváře už zebou.

Konečně přišla nám
sněhová nadílka,
že bys už nevyhnal,
psa ani andílka.

Dobře je zavřeno,
krásně je za pecí,
všichni jsou společně,
malí i velicí.

Procházky po lese,
v rukou se utřese,
sníh je tu,
sníh je tam,
všude kam se jen podívám...

Zima se přihnala,
radost nám předala,
buďme si jistí, že
ptáci zas přiletí,
až se tu všude zas
léto nám objeví.

Všeho jen do času,
všeho jen pro krásu,
všeho jen pro radost,
i ze zimy máme veselost...

Denní záznamy plné poznání!

Herní

Kostky padají, pimprlíci se míhají po herním poli a my se zatajeným dechem sledujeme, jak to všechno dopadne. Sázky se zvyšují, nervozita stoupá ahráči jsou skoupí na slovo. Kdopak je nejblíže cíli? Kdo si zalouží odměnu? Vítěz i poražený, protože turnaj byl dlouhý a nečekaně zamotaný. To, co se zprvu zdálo, jako naprostá výhoda, se stalo koncem. Proto sláva vítězům a čest poraženým! Důležité pro nás je, když víme, že dnešní herní den neměl skutečného hrdinu, ani outsidera.

Den plný her a radovánek každému dětskému srdci.

Osamocená

Vánoce jsou svátky klidu, setkávání, návštěv, rodinných oslav a hlavně pospolitosti. Přesto mě dnes láká strávit den pouze ve své osamělosti, v úkrytu vlastního domova, s mými kluky. Jakobych potřebovala ke svému životu pouze to, co mi dává moje nejbližší okolí. Tedy pocit vzájemnosti, lásky a pohody, který dokážeme dávát jeden druhému. Netoužím po návštěvách blízkých či vzdálenějších příbuzných a rozhodně nemám zájem být v kolektivu. Toho si užívám plnými doušky během roku a proto mě velmi těší dnešní spíše pomalá a kllidná atmosféra našeho domova. Moje samota je mým hradem, mou kouzelnou klecí a místem radostných chvil, které mohu prožít podle vlastního vědomí! I to je důležitou součástí relaxace, být, být sám a být se sebou rád.

Velmi tichou samotu bez rušivého šramotu!

Rekapitulační

Drobně sněží, vítr pomalu snáží sněhové kapky k zemi a všude se rozhostil sváteční klid. V duši i v těle je uzavřeno mnohé, co jsme prožili v průběhu roku a myšlenky se vracejí v čase i prostoru. Jakoby chtěly zachytit prchavost okamžiku, sílu prožitku a mizející závan nálady, která nás provázela rznými místy i časy. Když se tak zpětně podívám, co všechno jsme zažili, je toho celá řádka, drobných i větších událostí, které nás přenesly opět na konec roku. Byly to radosti, byly tu starosti, byly zde zážitky byly zde i nepříjemné prožitky. Směsice všeho, co k životu neodmyslitelně patří a bez čeho nelze žít, stárnout a pomalu moudřet. Jen díky pestrému koktejlu momentů se život jeví barevným a plnohodnotným. Kéž nám to vydrží i v dalším roce, abychom prožili i všeho do sytosti užili!

Shrnutí bez hrnutí i hnutí po celý den...

Prožitá

Od rána prožíváme další sváteční den, plný rodinné pohody a vzájemnosti. Ježíšek byl včera pro každého z nás velmi příjemným překvapením a našli jsme pod stromeček řádku neočekávaných dárků. Proto to u nás dnes vypadá jako na závodní dráze, tanečním studiu i sportovním hřišti zároveň. Z reproduktorů se linou zvuky krásných meolodií a já jsem velmi vdečná za to, co mám. Podělím se o to jen s těmi, kteří si zaslouží. A kdo to je? Můžete hádat, já to neprozradím. Ne dnes, ne zítra, možná někdy. A ten, kdo je vnímavý, ten už ví a kdo je jako já, má jasno. Proto nehádejte a raději užívejte tyto nádherné rodinné dny, než proplynou mezi prsty do tmy minulosti.

Prožitky, zážitky a užitky každému tvoru na světě!

Kostelíčková

Říká se, že každý by měl strávit sváteční chvíle tak, jak je mu nejpříjemnější. Přesto se lze i v tyto dny přiučit mnohému nvému Není to jen o viděni světa, ale také a pocitech, sdílení, odkazování d duchovní roviny. Pro někoho jen prázdná slova, pro mnohé základní a neodmyslitelná součást dnešního svátečního dne. Nepatřím do žádné množiny a přesto si nedovedu představit Štědrý den bez návštěvy kostela. Je to pro mě spojení s dětstvím, připomínka vlastní maličkosti, ve srovnání s obrovským prostorech duchovna a také uvědomění si, že jsem tady a teď, s radostmi i starostmi, které jsou. Na mě je, jak se s nimi poperu a vím, že je mnoho těch, kteří takové štěstí nemají. Nemají nic, nejsou nic a znají jen utrpení a bolest. Proto si s vděčností připomínám, že já mám své kluky, své blízké a děkuji za ně tobě i dalším! Díky, že jsem, díky, že mám a s díky ti dávám!

Den prožitý s vědomím a vdečností, za dary, které nám byly dány!

Špenátová

Zelená barva uklidňuje oči i mysl. Pomalu michám zelený oběd a představuji si samu sebe, jak se rozpouštím. Jako kostka ledu, kapka medu... Hluboce dýchám a prožívám svůj nádech i výdech. Pozoruji své tělo, jak se pomalu rozšiřuje, zvětšuje a v hladině dechu pomalu klesá, do výdechu. Jako by uvnitř byl umístěn drobný strojek, natažený na prvidelné nádechy i výdechy. Jako by někdo pomalu napouštěl čistý a svěží vzduch do mých plic, který se pak rozlévá po celém těle. S výdechem pak opouští tělo vše nedobré a nezdravé. Dech je mocným pomocníkem každého člověka. Když jsme smutní, dech se zkracuje, když jsme nervózní dech je plytký. Každá situace má svůj dech, každý okamžik je propojen s nádechem i výdechem. Samotný zrod člověka je propojen s dechem, který dává život, dává možnosti, přináší klid i radosti. Proto dýchejte volně, uvědomujte si každý svůj nádech i výdech a očistíte svou mysl od bláznovstí a nesmyslů!

Smysluplný den plný čistého dechu všem....

Žemlová

Sladkostí plno a přesto zvítězila žemlovka. Dobrota, která je tím, co mi připomíná dětství u babičky. Vyrobit dobrý oběd byl vždycky pro mou babičku obřad a moje maminka v tomto nastaveném kurzu plynule pokračovala. Nevím, zda se mi daří jit ve šlépějích mých ženských příbuzných, ale minimálně se snažím o co nejlepší výsledek. Proto doufám, že i dnešní žemlka bude víc než jen obědem, bud vzpomínkou na dětství, léto, voňavé podzimní odpoledne a krásné zimní večery s vyprávěnou pohádkou. Bude tím, co jako dospěláci postrádáme, co málokdy sami ve svém rychlém tempu dokážeme dát a k čemu bychom měli směřovat. Pospolitost, krásná nálada a vzájemnost!

Příjemný a jablky provoněný den...

Lemuří

Lemur Artur ten se má, ten na stromě pořád sedává. Chtěla bych být lemurem, ležet, sedět a užít si den. Lemur ten má volno stále, pruhy nosí neustále. Je to zvíře ušaté, plyšové a huňaté. Nevzruší jej přípravy, na Vánoce, ani oslavy. Snad proto bych si přála býti, krásnou hebkou lemuřicí. Jedinou mou starostí bylo by kolik mám ratolestí. Jaké pruhy zrovna frčí, zda je mám já nejhezčí. To by se mi líbilo, světe div se, je tu tak milo. Všude samý lemurek, malý velký Arturek. Bylo by nám v noře prima, ať je venku jaro zima. Bylo by nám krásně, fajn, dárky, frmol by byl ten tam. Proto říkám lemurovi, buď rád že jsi lemurem, jinak bys už vyčerpáním ležel po murem....

Pruhovaný den s lemurem, i bez něj, každému!

Dortová

Sladce voní celý byt a já si pomalu zvykám na fakt, že mým rajónem je kuchyně. Přesto, že by mnohé z nás raději strávily sobotní čas pokojným lenošením, snažíme se vytvořit co nejlepší atmosféru vánoc. Pro mě je to odpočinek a zároveň jistý druh relaxace, kdy vytvářím, zdobím, peču a vařím. Už teď se těším, až v podvečer uvidím výsledky své práce. Upečený a nazdobený dort, na kterém si pochutnávájí mí kluci i mí blízcí! Zní to šíleně, já si to uvědomuji, ale přesto je to příjemné, vědět, že tyto drobné i větší činnosti někdo ocení a je rád za rodinnou sobotní atmosféru. Věřte, nebo ne, dělám to ráda, dělám to s láskou a snad je to ve výsledku i poznat.

Sladkou adventní sobotu všem!

Medvědí

A je to tu zas,
předvánoční čas!
Narodil se míšánek,
svých rodičů škubánek.

Rostl, sílil, zmohutněl,
všemu kolem rozuměl.
Medvíďata odchoval,
pro radost i štěstí pracoval.

Smích a radost v životě,
i když už jsi na kutě.
Z kulatiny je dnes jedna,
a je toho plná bedna.

Plná hlava vzpomínek,
na les, med i medvědy,
co ví, že nic nevědí!

Krásné medvědí narozeniny pro všechny medvědice na celém světě!

Dárečková

Tak se pomalu odhodlávám k tomu, zabalit dárky a dárečky pro letošní vánoce. Po zkušenostech z minulých let se mi do toho moc nechce, ale říkám si, že svátky už jsou tady a já bych měla pomalu začít... Nejhorší je odlákat své klučíky mimo domov a rychle se vrhnout na vše, co mě čeká. Pro babičky, dědečky, synovce a moje kluky. Ano, je to jen pár věcí, ale nakonec zjistím, že hodiny letí a tu pořád sedím a sedím a balím a balím. Nějak jsem si myslela, že to zvládnu během dneška, ale pořád se nemohu odhodlat to všechno vytáhnout a pustit se do toho! Asi si udělám prodložený večer, otevřu si něco dobrého, pustím pěknou hudbu a ono to půjde samo! Držím si palce a snad to brzy bude.....

 Bláznivý den bez stresů všem!

Cukrová

Cukrová vata, cukrové šaty, cukr a cukroví. Vůně vanilky, sladkostí, ořechů a skořice se nese naší domácností a my s pevností v hlase můžeme prohlásit. Vánoce jsou tady. Vždycky, když to u nás začne cukrově vonět, teplota v kuchyni stoupá a naše chuťové pohárky se nemohou dočkat, až okusí první várku letošního cukroví. Maminka se činí, chlapi ji pomáhají a ve chvíli se stůl plní vanilkovými rohlíčky, lineckým cukrovím, medvědími tlapkami, ořechovými čtverečky a vším dalším. První chutná vždycky nejlépe, protože je opravu první, voňavé a krásně křupavé. Proto rychle do kuchyně a zkusit, jaké to letos bude. Já myslím, že výborné a jistě ještě zbude... Jen se nebojte, všeho bude dost i pro vás, kluci moji nejmilejší!

Cukrovou pusinku za sladké políbení, jen v tom mám velké zalíbení...

Ucpaná

Ucpané chodníky, přeplněné obchodní domy, plné cesty, všude jen samí spěchající lidé, kteří ani sami neví, proč spěchají. Tak to v posledních dnech vypadá v ulicích měst a uličkách obchodních center. Kam se člověk vrtne, tam naráží na hluk, hlasitou vánoční hudbu a ohromná množství lidí. A přitom vánoce mají být časem klidu, odpočinku, zastavení se, vzpomínání, času pro sebe, rodinu i pro přátele. Říkám si, proč jsme dovolili, aby nás vánoce změnily v uspěchané a uhoněné drobečky, které pobíhají, shání, hromadí, balí a připravují.... A neužijí si vůně cukroví, příjemných tónů koled a krásného okamžiku prozření, že i tak svátky přijdou, budou a přinesou nám vše, nač si pomyslíme. Někdy bychom se měli umět vrátit v čase a zavzpomínat na to, jaké vánoce jsme prožívali v dětství. A zjistíme, že přepych a bohatost nebylo tím nejdůležitějším, ale milé pohlazení, přítomnost rodičů a vzájemnost dělaly vánoce vánocemi. Proto zastavme své uspěchané dny, povolme kravaty a otevřeme oči široce dokořán!

Volné cesty ke štěstí a radosti všem naslouchajícím...

Klasická

Klasická hudba, klasický balet, klasický přístup k životu.... Klasika na každém kroku. Pro jednoho dokonalost prověřená staletími, pro druhého vzorný přístup k problému. Jiný vidí v klasice obvyklý a osvědčený způsob posuzování problémů a jejich řešení. Pro mě je klasika něčím, co mi evokuje dobu, kdy jsem byla malá, kdy věci byly nějak jednodušší a problémy se vlastně řešily samy. Dobu, kdy moje dětské oči dokázaly idealizovaným způsobem koukat na všechno, všechny a nebylo nic jednoduššího, než se obrátit na rodiče s prosbou o pomoc. Dnes je pro mě klasika nejen spojením s mým dětstvím, ale také něco, co se snažím chránit a předávat svému synovi a posouvat dál. Něco, co je pro mě typické, osvědčené a zaručeně fungující. Je to mojí součástí a snad i nadále bude, jen oproti dětským létům zlepšené, zdokonalené a vzorně připravené pro dospělácké použití!

Klasiké prožití nevšedního pondělí každému klasikovi...

Dojatá

Zvláštní pocit se mi honí hlavou. Opravdu hovoří o mě, nebo o jiné ženě? Jsem opravdu taková, jakou mě vidí? Snad ano, ale moje hlava říká, že přeci nemohu být tak dokonalá, jak mě vidí moji rodiče! Udělal jsem už spoustu chyb a jistě jich ještě řadu nasekám, ale snad se mi podařilo i něco dokázat. Ano jdu za svým cílem, někdy cestou trnitou, jindy přímou dálnicí, někdy dokonce i vánicí. Co je však důležité dodat, že mířím tam, kam mě nasměrovali právě mí rodiče, snažím se pokračovat v jejich započatém díle. Dělám své chyby, získávám malá vítězství a jdu za svými cíli. Někdy pochopitelnými, jindy naprosto neznámými, ale přesto vždycky s přesvědčením, že slušnost, dobré vztahy, komunikace a duchovní náplň života, jsou tím, co by měl člověk mít. Je to to nejcennější vnitřní bohatství, které mu zůstává po celý život a jen na samotném jedinci je, jak s ním naloží a kam jej dále nasměruje. Proto vím, že jsem jaká jsem, smířila jsem se s tím, že jsem a sama vím, že budu jen taková, jaká jsem a nikdy jiná.  Díky za krásná slova a dílem je to i vaše zásluha, rodičové moji milí!

Chvilky dojetí a pár slziček navrch každé dobré dušičce...

Nudivá

 A je to tu zase! Rok se s rokem sešel a já brzy oslavím své další předvánoční narozeniny. Čím jsem starší, tím mi rok utíká rychleji a rychleji. Když jsem byla malá, nemohla jsem se narozeninové oslavy dočkat. Teď je středním věku si zase říkám, jak to, že už zase slavím narozeniny? To přeci není možné, že už opět uběhl celý rok? Čas je věcí subjektivního vnímání objektivních věcí. A čím jsme starší, tím více nám čas připadá důležitý a snažíme se ho využít plnými doušky. Jen jako dítě jsem občas zažívala pocit nudy, který jsem zaháněla čtením dobrých knih, nebo sněním, s hlavou v oblacích. To dnes se opravdu nenudím. Každičký okamžik mého života je vyplněn povinnostmi, starostmi, radostmi i veselím, které mi nedá zažít nudu. A když by náhodou, tak už tady stojí mé narozeniny a klepou na dveře. Tak jsme zase tady, budeš o rok starší a moudřejší. A když moudřejší, neměla bych mít i více rozumu a zkušeností zvládnout všechny povinnosti bez problémů? No nevím, říká se, že s věkem se věci mění a člověk se stává zkušenějším.... Možná ještě nejsem dost stará na to, abych byla moudrá, ale zkušenosti snad už nějaké mám. Takže narozeniny, třeste se, mě neporazíte a těším se na vás!

Slaďoučká

Tak nám to doma sladce voní, klukům se sbíhají sliny a já jsem celá cukrová. To je neklamná známka toho, že se opět blíží mé narozeniny, které jsou vždy spojeny s pečením sladkostí, dobrot a moučníků. Letos jsme ve znamení hnědo-bílé, proto zvítězil míša a jeho řez. Bude sladký, bude dobrý, bude náš, i ty si na něm pochutnáš. Míšo, míšo, míšánku, přijď a vejdu za naši branku. Sladce chutnej, dobrý buď ze zimního spánku nás probuď! Budem spolu hodovat, bavit se a radovat. Oslavíme zrození, naší mámy medvědí. Už to bude další rok, co nám chrání každý krok. Ať je krásně mezi námi, ať je pořád, stále s námi. Ať jsme zdaví, ať jsme šťastní, vždyť jsme spolu tak úžasní....

Sladkou medvědí pusu bez ubrusu!

Pokračující

Pokračovat, nebo to zdát? Kterou cestou se mám dát? Vyzkoušela jsem všechny metody dosažení cíle a pořád nejsem na konce. Cíl se mi vzdaluje, místo abych každým krokem byla blíž. Nevím, zda mám špatně nastavený směr, nebo je tento cíl pro mě nedostupný. Já ale přesto pořád doufám, že se mi podaří cíle dosáhnout. Přeci nemůže být tak těžké naučit se požadované dovednosti a překonat tuto malou překážku, která mi teď stojí v cestě. Co bych to byla za člověka, kdyby mě první drobný neúspěch položil na lopatky? Asi budu muset více cvičit, protože jen cvik dělá mistra! A čím více svého času budu věnovat dovednosti, tím rychleji se to naučím.... Já to překonám, já to nezvdám a ke svému cíli se přeci jen dostanu. Nejen opakování je matkou moudrosti, ale také dril a cvičení má svá pozitiva!

Nekonečné pokračování našeho věčného koloběhu učení a vzdělávání...

Jogínská

Nohu sem a ruku tam, asanu já už spořádám. Tělo se rozehřívá a svaly už se pruží. Dech se stává mojí silou, hlavu už mám hodně klidnou. Starosti i problémy, zůstaly jen za dveřmi. Tady jsme jen pro sebe a můžeme přijít i do nebe. Odpočinek, relaxace, nikde žádné úkoly, ještě že už nemusí ani zítra do školy. Já už budu jenom číst, dobře spát a málo jíst!

Klidný večer a v duši klid...

Čekající

Tak si tady sedím a čekám na konečný ortel. Myšlenky se mi toulají světem a já vzpomínám na krásné chvíle prožité se svými kluky, na dobu, kdy jsem byla malá holka... Na krásná, sněžná a souznějící rána, kdy kráčím se svým tatínkem na sobotní nákup, kdy s maminkou připravuji oběd. Prostě vzpomínám a říkám si, že nemohu vynechat žádný okamžik, protože i ta nejmenší drobnost vytvořila život v mojí celosti. Ano, snažím se vytlačit všechno negativní a myslím na krásno... Věřím, že mi to pomůže a moje čekání nebude jen strachující! Ono asi platí, že pozitivní přitahuje pozitivní a málo negativního. Tak si tedy raději nic nepřipouštím a vzpomínám. Na to, ono i tamto, co bylo, je a určitě i bude krásné!

Krátká čekání bez reptání....

Nezařazená

Být nezařazen apřesto být. Je možné takto životem jít? Je dobré být tady a sám? Je žádoucí nebýt samotář, být pohodář a umět se postarat. Co však v případě, kdy víte, že někam patříte a přesto si tam připadáte nepatřičně? Je možné se přenést přes mnohé otázky v očích svého okolí? Nebo je lepší k ničemu se nevyjadřovat a prostě být. Nevím, někdy mám totiž pocit, že je lepší být sám sebou, nezařazeným jedincem, který si jde vlastní cestou, k vlastnímu cíli. Jindy je zase lepší využít prostředí a okolních osob ke zlepšení a zrychlení pohybu vpřed... Sami se rozhodujeme, sami jdeme, sami využíváme a sami získáváme výsledky. Je proto jen na nás, jak se rozhodneme.

Život plný zapojení bez spojení všem!

Ponaučená

To co dýcháme, je životem pro naše plíce i tělo. V poslední době se však pomalu naše těla zanáší nepořádkem a smogem. Není to vůbec nic příjemného, vstanout ráno z postele a připadat si jako osmdesátiletá strařena, která se nemůže nadechnout. Tak nějak se totiž cítí již několik dní nejen staří, ale i mladí. Proč je pořád tak špatný vzduch? Proč se odpovědní lidé nestarají, aby se nám lépe žilo? Proč musí naše děti vyrůstat v tak nepříjemném prostředí? A hlavně, proč je dovoleno kácet plíce naší planety? Nejsem žádný velký ochránce přírody, ale jedno vím, pokud se budeme jako civilizace chovat macešsky k našemu životnímu prostředí, nemůžeme očekávat, že se nám bude dobře žít. Moc dobře si vzpomínám na dobu, kdy můj dědeček, letitý hospodář, vždycky pamatoval na to, aby se přírodě neubližovalo a snažil se sám žít a nás vnuky vést k životu v souladu s přírodou. Ještliže pokácím dva stromy, abych měl v zimě čím topit, pak na jaře vysadím, alespoň čtyři nové, aby i následující generace měly tu možnost dýchat a topit. Jestliže mi pole letos dalo hojnou úrodu, pak jej nechám příští rok odpočívat a další rok jej osadím a mohu čekat, že bude opět dostatek brambor, řepy. A co víc, vždycky byl soběstačný svými poli, nepotřeboval být závislý na žádných výrazných věcech odjidnud. No snad mi řeknete, že tato doba je už pryč a já budu s vámi souhlasit. Přesto nemůžete namítnout nic proti tvrzení, že poučit se z chyb minulých generací proto, abychom žili lepší a kvalitnější život, není nic špatného...

Poslouchejme rady zkušenějších, vyvarujme se chyb a přesto hledejme svou cestu životem!

Pomíjívá

Peříčko k peříčku a duchnu máš za chviličku. Peří létá rychle vzduchem a já se nestačím divit, co všechno může člvěk prožít s obyčejnou peřinou. Ulehnout, přikrýt se, zachumlat, zahřát se, odkopat, převléknout, zaskočit, dohlédnout. Krásně je v pelíšku, krásně je nám, když zima za okny nemůže k nám. Prožijem klidn den v tichu a souznění, většina starostí je rychle rozmnělní. Sobotní nálada je plná pohody, úkoly, problémy nás nerozhodí. Naše jsou minuty, naše jsou hodiny, i zítra je čas pro bláznoviny. Víkendy užíjme v klidu a pokoře, je krásně tady, v posteli i komoře. My jsme tu zalezlí před světem, před zimou, víme že společně starosti pominou...

Zapomeňte na starosti a užijte si krásných radostí!

Mikulášská

Mikuláš, mikuláš přišel k nám, přinesl nám nadílku plnou sladkých bonbónků. Brambory a uhlí nemá, že prý jich pro nás škoda. Jak to myslel co tím mínil, že se jen tak trošku zmínil. Asi je v tom něco víc, co by musel říct nám z plných plic. Na to je tu ale hodně radosti a výskání, proto raději už půjdem a necháme si to ptaní. Zítra přijde zase k nám, co já mu jen nachystám. Trochu medu, trochu mléka, ať mu břicho jenom vzkvétá. Ať je hodný, milý zas, v tento krásný předvánoční čas. Děkujeme za dobrůtky, děkujeme za mlsání, Mikuláši ty máš čerta a ja zase nemám stání. Vezmu trošku sladkostí, ať rostou mi dobře kosti. Vezmu trochu ovoce, ať přinese mi už Vánoce. Vezmu čas a vezmu smutky, udělám i dnes dobré skutky. Půjdu k nim a pohladím, každému něco prozradím. Je svatého Mikuláše, přeji Vám vše dobré naše i Vaše.....

Čertovské radovánky a andělské radosti po zbytek večera! 

Oční i okenní

Oči jsou okny do duše, sklo je oknem do našich domovů. Okna jsou k dívání a nacházení. Kolikrát už jsem si říkala, koho to kdy napadlo, vložit sklo mezi dřevo a něco je tu! Okna mohou být krásná, ale i unavená, stejně jako naše oči. Udržet je v lesku a čistotě není vždycky jednoduché, ale zvládnout se to dá. Pokud se budete přes sklo dívat někomu do duše, určitě zjistíte, jak důležitým prvkem je oko. Jen ono nám dává nahlédnout do tajných komnat lidských duší, stejně jako okna v našich příbytcích. Okna i oči si proto vždy chraňme a udržujme v čistotě a lesku, jen tak se druzí budou moci dívat tam, kam je pustíme. Snad možn proto mám vždycky tak zvláštní pocit prozření, když doma umyju okna. Nejen, že přijde slunce a světlo, ale čistota a lesk vstoupí i do našich duší....

Čistá okna a bystré oči po celý dnešní den!

Obvyklá

Tak se mi dnešní den mění ve velmi neobvyklou středu. Nejen, že nám podezřele rychle všechno hotovo, ale ještě ke všemu jsem v klidu a pohodě. Jen kdyby mě tak děsně nebolela hlava, asi by se mi dýchalo líp. Jak se zdá, s tím nic nenadělám, než budu muset počkat, až bolest sama přejde a bude zase dobře. Ještěže mě dnes doma nečeká žádná velká práce, protože už teď vím, že by se mi do ní nechtělo. A znáte něco víc neodbytného než práci, kterou víte že musíte udělat a vůbec se Vám do ní nechce? Já osobně ne, protože taková práce, která musí být udělána je prostě tím, co mi dokáže ubrat na náladě. Ale asi raději budu myslet na obvyklé věci a snad se mi podaří zahnat případné starosti. Ty se sice dnes nehlásí s takovou intenzitou, jako obvykle, ale zítra to určitě přijde. Vypukne velké prádlo a ještě větší úklidová mánie. Ano obvyklá pro tuto dobu, ale neobvyklá svou neodbytností. No co, dnes si tedy odpočinu a zítra vše v klidu a bezpečí domova zvládnu, ke spokojenosti všech!

Obvyklý průběh neobvyklé středy každému....

Prokřehlá

Cítím se přokřehle, cítím se nesvá, snad se mi pocit můj jenom tak nezdá. Venku to klouže a pořádně namrzá, jak se jen dostanu domů a do tepla? Doufám, že dojdu a nikde se neskulím, projdu se městem, cestou i údolím. Těším se na chvíli, kdy mrazy poleví, i moji dušičce, zas pěkně uleví. Den bude teplejší, noc bude temnější, má duše zazpívá píseň tu nejsladší. Jak se však zachovám, když zima nepřejde? Do kapsy bundičky se mi určitě nevejde... Roztáhnu křídla a rychle poletím, za láskou, za krásou, za štěstím. Jen tak se zahřeje duše má prokřehlá, jen tak se spojíme, ty i já!

Teplé prsty a horké rty každému, kdo si je žádá...

Dřímavá

Úmorná únava, oči se klíží, ještě že den už pomalu končí. Těším se do tepla, těším se do peřin, jen ať to netrvá déle než pět vteřin. Jinak tu usnu a už se nezvednu, jinak si tady hned k tvým nohám ulehnu. Jak se to mohlo stát, jak to tak může být, že člověk je jak malý medvídek brtník? Možná se přihlásil zimní čas spánku a já tu sedím a dělám si čárku. Další den bez spaní, další den bez snu, kdypak se objeví a kdy už si hlesnu? Až budu připraven, až bude čas, přijde i za námi náš děda mráz. Ustele, zamete, postýlky připraví, do se pak krásně dětem vše vypráví. Dospělý nemůže, dospělý musí, i když už nemůže a vše se mu hnusí. Já se však nedám a dojdu až do snu, kde ruce nebolí, oči se klíží a já už klidně usnu....

Veselé dřímání a krásné sny, všem malým medvídkům, ať už si sní!

První letošní

Jaká to krása za oknem se třpytí? Je to jako v pohádce. Všude bílá a nrazivá krása. A z nebe se stále sype. Tuto bílou krásu musí mít každý rád. Jen kdyby chtěla vydržet i do města, kde ji vídáme málokdy. A je to škoda, protože přináší radost tělu i duši, malým i velkým Sice je zima někdy velmi úmorná, přesto bych si přála, aby letos byla taková, jak by správná zima měla být! Bílá, sněhová, mírně mrazivá, zdobící líčka do červena a plná příjemných radovánek pro každého človíčka...

Příjemné první momenty a druhá povzbuzení po celý den!

Mrazivá krása

Přírodní krása, ticho a mráz jsou dnes našimi průvodci. Zima pomalinku vstoupila do našich životů, mráz kouše na kůži. A my zde stojíme, v tiché a posvátné minutce. Hledíme na okolní krajinu posetou námrazou, kterou by nedokázal stvořit ani nejlepší umělec. Drobounké nitky babího léta tu visí obtěžkané vlhkostí. Pavučiny se lesknou a zdobí zvířeí příbytky, jako nejkrásnější záclony. My si tiše vykračujeme lesem, líse se červeně jen září a studený vzduch čistí tělo. Ano i to je nutnou součástí krás zimy, která vpadla mezi nás! Ať je příjemná a krásná, jako celý dnešní den.

Krásy bez závoje a se srdcem v očích každému ....

Možnosti

Tolik možností má člověk k naplnění vlastního života a přesto většina z nás jde stejným, zaběhnutým způsobem. Existují ovšem výjimky potvrzující pravidlo. Většina jde s proudem lidí a pouze jednotlivci se odhodlají a jdou proti proudu. Jistě není jednoduché umět zanalyzovat situaci, zhodnotit veškerá pro a proti a stanovit si svou vlastní životní cestu. Takoví lidé jsou většinou vnímání jako dobroduzi, zvláštní osobnosti, blázínci či ještě hůř nemocní blázni! A přesto mají mnohem více odvahy žít svůj život mimo běžné proudy, mimo lhostejnost, nedůvěru či zaběhané hranice. Jsou to malí velcí hrdinové jejichž skutky a činy nám mají ukazovat živou a žitou skutečnost. Nemají být pouze příkladem hrdinství, ale mají být vědomím našeho stálého návratu do dějin, které pomohou pochopit to, že každý člověk může žít mravně, chovat se pozitivně a ovlivňovat život svůj i svých bližních. Mají být zvnitřěnín moudré pravdy, že každý člověk může svým způsobem, nebo přesvědčením zasáhnout do konflitků, které ho posunou blíže k podstatě člověčenství i lidské společnosti. Proto žijme svůj život nejen pro sebe, ale i naše bližní. Jen díky nim jsme schopni měnit svět!

Zajímavé možnosti a vždy správné rozhodnutí.....

Vydávaná

Kam až to může dojít? Kde je hranice mezi mocí a bezmocí? Kdy mohu prohlásit, že už nemůžu? Jak poznám, že se blíží konec mých trápení? A opravdu platí, že jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá? Pochybuji, váhám a nechce se mi věřit, že vydávaná síla je v rovnováze s tou přijímanou. Maximalní nasazení, perfektní soustředění a přesto se výsledek nedostavuje. Spíš než hrdnost nad tím, že se mi daří postupovat vpřed, cítím vnitřní nicotu, doprovázenou pořád stejným místem. Jako bych stála v horském suťovisku, udělám krok vpřed a o tři kroky sjedu zpět... Malý, úpěnlivý boj o zdolání vrcholu, který nemá konce. Snad se mi podaří zvítězit, jen je to v současné chvíli nad mé síly! Budu muset více zrovnovážit procesy příjmu a výdeje, snad se i ostatní vyváží a já do svého cíle také dorazím! Vždyť už dávno bylo řečeno, že nic není tak obtížné a nedostupné, aby to lidský duch nepřekonal. Proto jdu a budu čelit svým výzvám a do svého vysněného ráje doputuji se vzpřímenou hlavou, plnou naděje, radosti, zkušeností a moudrosti ze strastiplných i mulujících životních cest.

Výdej a příjem, kdo má jej křížem?

Pozvolná, skoro adventní...

Pomalu se blíží adventní čas, spojený s postupnou přípravou na Vánoce. Těším se na tuto dobu, jako každý rok. Je to mé nejoblíbenější období v roce, kdy z každého člověka vyzařuje mír, klid a pohoda. V dětství to byl čas splněných přání, radostného vzrušení, horečného psaní Ježíškovi a netrpělivé očekávání, co bude pod stromečkem. Teď v dospělosti, je to i čas zastavení, trpělivého vyslechnutí všech přání. Čas, kdy vnímám mnohem intenzivněji, že tady je můj domov, tady je mé srdce, tady jsou mí nejmilejší. Čas, který patří nám, jde s námi a ne proti nám... I letos už se pomalu rozbíhám do adventního času, pozvolně sbírám střípky vůní, chutí a záblesků, které se již brzy plně rozvinou v barevnou škálu, příjemné melodie a pestré cosi, díky němuž jsou pak Vánoce ještě vánočnější.

Pozvolné pohlazení duchem Vánoc všem!

Mámina lenivost

Netěším se do práce! Tak nějak by mohl znít titulek pro dnešní den. Nevím, zda je to jen počasím, nebo to způsobilo i něco dalšího, ale opravdu, kdyby to dnes šlo, raději bych se zachumlala do peřiny a přečkala bych den v posteli. Moci si jen tak lenošit, číst, radovat se z pocitu příjemně stráveného dopoledne. Uvařit si dobrotu a nemuset se poříd hnát do další hodiny, další výuky, další kontroly, dalšího papíru. Ano i já dokážu být někdy lenivec, lenochod a zpomalený tvor. I když se to na první pohled nezdá, ráda si přispím, ráda si poležím v posteli a ráda nechám práci, co je pracovního a věnuji se pouze tomu, co je doma. Ano, úterý je dlouhé a já doufám, že rychle uteče a brzy zase budu doma... Ve své krásně lenivé náladě, oblíbeném pelíšku a s milou knihou.

Lenivě pomalé tempo za každým novým rohem všem!

Kafíčková

Výborná káva s ještě lepší společností, je kouzelným zakončením dne. Vždycky jsem si myslela, že jsem poměrně velký samotář, ale v posledním čase se ukazuje, jak důležité je pro mě mé okolí. A to nejen mí kluci, ale hlavně ti, kteří tvoří okruh lidí kolem mě. Ti, které potkávám v práci, ti, kteří prošli mým životem a stali se jeho součástí. Ti, kteří mě formovali, ti, kteří jsou. Ano i díky nim jsem lepším člověkem a vím, že dělat se dá v životě cokoliv. Co je však hrozně důležité, je, dělat to s láskou, plným nasazením a pochopením pro druhého, s kterým komunikuji a pracuji. Snad možná proto se mi vrací moje úsilí tam, kde bych to v pravdě ani nečekala. Díky za ten obrovský dar a díky, za každičké další kafíčko, které mě obohatí!

Kafíčkový večer s příjemným teplem v mysli i srdci....

Kačenková

Zima se pomalinku vkrádá do našich životů. Zvířata se začinají stahovat do svých nor a pelíšků. Přesto zůstává poměrně dlouhá řada zvířat celou zimu venku. Snad možná proto jsme se dnes rozhodli zajít krmit kačenky, které se nám potulují okolo řeky. Je to příjemný pocit, když vidíte tak krásná zvířata klidně si plavat na řece. Zároveň vidíte, jak se pomalu začínají stahovat za chlebem, který jste přinesli. Jakoby si vůbec neuvědomovaly, že my lidé, jsme jejich největšími predátory. Inu, když je zima a hlad, nějaká ochrana vlastního peří se tolik neřeší. No snad tato důvěřivost nepřipravi letos moc kačenek o jejich kejhací život a budou se tu prohánět i v létě. Spolu, křídlo na křídlo, pařátek na pařátek, zobáček k zobáčku.... Tak milé kačenky, přijměte od nás dnešní chlebík a pozor na vetřelce!

Kačenkový den, bez starostí, obav i neklidu, všem.

Sbírka

Sbírat, skládat, rozdávat, nezjištně pomíhat, tak to by mohlo být heslo dnešního dne. Vzorem a praktickým příkladem se člověk nejlépe učí, jak soucítit a umět si něco odepřít a darovat to druhému. Takto vedeme svůj život, s vědomím, že naše nepotřebné věci nemusí být vyhozeny, ale mohou posloužit dalším lidem, kteří jsou na tom hůře, než my. Proto je naprosto samozřejmé, že dnešní den jsme věnovali doplnění zásob a připojili se k těm, kteří chtějí a umí pomáhat. Mám radost, že jsem mohla pomoci neznámým lidem, ale ještě větší je moje nadšení z toho, že i náš syn vnímá tento proces jako naprostou samozřejmost. Až tady jednou nebudeme, zapamatuje si a bude konat. Až bude velký bude pro něj běžnou součástí života pomáhat svému okolí. Pokud jsme tedy něco ve výchově dokázali, pak je to tohle... Jsem na Tebe pyšná a věřím, že půjdeš našimi kroky dál, svou cestou, za svým cílem, ale s vědomím svých kořenů....

Jen to, co umíš darovat světu, je tím, co můžeš životu dát!

Rychlovka

A už je tady opět pátek... Rychle vstanout, nachystat se do práce, klukům svačiny a už abychom vyrazili na cestu do školy. Rychle, rychle, rychle, zní mi od rána v uších. Zrychlit už nedokážu, tak jak to mám zastavit? Nejde zrychlovat něco, co už probíhá poměrně rychle a samotné zrychlení by tomu ubralo na kráse. Proč mě poříd honí čas? Jednou bych mu to chtěla oplatit a honit já jeho! Ale to se zřejmě nedočkám. Nebo možná ano, ale pak budu litovat, že život neplyne alespoň trošičku svižněji. Možná je to tím, že se snažím zvládnout všechno, co jsem si naskládala na záda a proto nevím, kam dřív skočit. Asi bude nejlepší nechat čas, aby si šel svým tempem a já si půjdu zase svým! Jen tak mohu slíbit, že stihnu každičkou věc, kterou mám na programu a čas nebude největší nepřítel, ale kamarád. Inu, jak si to člověk nastaví, takové to potom má.

Pomalý den bez rychlých přechodů a schodů...

Nedbalá

Nedbalost je vlastnost, kterou jistě odpustíme malému dítěti, které se učí něčemu novému. Co ale provést s dospělým člověkem, který naprosto nerespektuje a nedbale přistupuje ke svým povinnostem? Jak se zachovat ke kolegyni, která má plnou pusu krásných slov, ale skutek utek! Dá se dělat něco víc, než jen čekat, že i na ni jednou dojde? Nevím, ale zároveň vím, že já to nedokážu snést... Úplně mě to zvedá ze židle a nadskakuji jako polička nad hrncem. A čekám a čekám, jestli to vybuchnu, nebo to ještě zvládnu. Ignoranství, nedodržování slibů, lhaní a přetvářka jsou něčím, co je nutné odsoudit a ideálně úplně vypudit z našich životů, hlav i myslí. Jen tak můžeme dělat vše, jak se má a zároveň nebýt odkázáni na ty, kteří o nás nedbale rozhodují.

Nedbalou eleganci a plynulou toleranci pro každého!

Obvyklá

Někdy je příjemné strávit čas s milými lidmi na příjemném místě. A mě se to dnes podařilo! Nejen, že jsem opět měla možnost znovu si uvědomit, jak křehké jsou vztahy a jak je těžké je budovat, ale také jak tenká je hranice mezi tím nejlepším pro ostatní a správným pro sebe. Bohužel se také projevily některé nepříjemné stránky lidské povahy, které patří k životu, ale já stále doufám, že tomu tak není. Věřím v to lepší v každém z nás, ale bohužel vždycky mě nemile překvapí úder zloby a nenávisti lidí, kterým důvěřuji. Proč, proč tak bolí údery do nitra od těch nejbližších? Je to tím, že si je pustíme do svého nitra a okolí, nebo je to tím, že je vidíme ještě v lepším světle? Nevím, jediné čím jsem si jistá je fakt, že mám kolem sebe řadu lidí, díky kterým jsem lepším člověkem, přítelem, kamarádem, učitelem, kolegou... Díky za každý okamžik a díky, že je s vámi tak veselo přátelé!

Obvyklý večer v neobvyklých barvách každému kdo o to stojí...

Bohužel ...

Bohužel, zase jsem neuspěla. To nám to dnešní ráno krásně začíná. Práce jak na kostele, člověk neví, čemu se věnovat dřív a k tomu ještě úkol, který se stále vrací a nejde jej překonat. Nejsem člověk, který by litoval své námahy na zpracování úkolů, nejsem ani ten, kdo při prvním neúspěchu vzdá svů další postup. Co ale dělat v případě, že se nejste schopni hnout z místa? Třetí týden, den po dni se pokouším zdolat svůj malý Mont Blanc a posunula jsem se jen  kousek. Vím, že musím být trpělivá a úspěch se dostaví. Ale já už pomalu začínám ztrácet naději, že se mi to vůbec nekdy podaří. Plácám se v tom mezi šedesátipěti až sedmdesáti osmi procenty a výš ani ránu! Přitom stačí tak malinký kousíček, jen dvě desetiny procenta a mám vyhráno. Ale ne, zatím vyhrává systém a nepustí mě ani o píď dál.... Já se nechci vzdát, ale jestli to tak půjde dál, tak mi stejně nic jiného nezbude. Budu muset odejít a přiznat porážku! Asi tomu dám ještě chvilku času a pokud to nepůjde, rozhodnu se jak dál. Prostě jsem realista, hlavou zeď neprorazím a naučit se dá všechno, tak i tohle zvládnu!

Zvládnutý den bez neřešitelných úkolů pro každého....

Taktická

Tak a je tu krásný volný den. Už z rána je potřeba si naplánovat, co všechno by člověk měl a chtěl stihnout. Taková dobře zvolená taktika mi pomůže prožít den po svém. Jasně, ideálním předpokladem je krásně se natáhnout, vzít si pěknou knihu a číst si. Jenže tohle asi není úplně vhodná představa pro všechny členy naší domácnosti. Dobře, tak tedy přidáme i nějaké to jídlo, snad i malou procházku venku. Ale pak ještě zbývá moře času k lenošení. Takže můj plán pro dnešní sváteční den je odpočinek, aktivní čtení a mile strávený den s mými kluky. No možná se nechám přesvědčit i na další drobnosti, ale ty pak musí stát za to!

Správnou taktikou k vítěznému cíli....

Stýskavá

Stýskám si, stýskám, doma si výskám. Jak je to dávno, co jsme se bavili s medvědem Pú a jeho přáteli. Uběhlo několik dlouhých let bez Púa a už se mi po něm zase stýská. Tygr zas řádí jako ďas, králík se zlobí a mračí, tu středem si prasátko kráčí. Kryštůfek Robin se těší a zpívá, Ijáček na něj svým ocáskem kývá. Parta je úplná, parta je zde, kdepak je maličký Jabíček, kdepak on je? Utekl čas ten pryč, kdy hledali jsme s Púem klíč. Uběhla vteřina, jako velká peřina. Zůstaly vzpomínky na krásy, kamínky. Zůstaly skryté v nás poklady, které nás ochrání před mraky i děsnými úklady! Pokud to půjde i medvídek Pú k nám zase někdy zajde. Polaskáme, pohladíme, na veselou notu se naladíme. A nostalgie, ta půjde pryč, už zase máme tu ke skrytému klíč....

Absolutantní den s Púovou tyčnou a dalšími pro každého - chachachacha!

Neodvratná

Rok se pomalu sune ke svému konci a na mě se valí nutné pracovní i osobní povinnosti. Už teď mělo být mnohé hotovo a já jsem ještě nezačala. Tak jak z toho ven? Možností je hned několik, jen je potřeba se správně nadechnout, vzít to podle pořádku a z chaosu je najednou krásně uklizeno. Vím, že nejdůležitější je prostě pomalými kroky kráčet vpřed. Když je to potřeba tak se o kousek vrátit, ale pořád jít za cílem, který si člověk předsevzal. No a já si prostě a jednoduše vzala do hlavy že neodvratitelnou součástí našich vánoc bude nejen úklid domácí, ale i pracovní. Vyčistím, naleštím, upravím, dokončím, zaevidují a získám klid, abych jej mohla přenést do dalšího roku. Zase o rok starší, snad moudřejší, jistě veselejší a možná klidnější. Buď jak buď, jdu na to a uvidíte, jak tp všechno krásně zvládnu. Pokud musíte taky běžet, tak ať to utíká....

Krásný den s řadou milých povinností i radostí všem!

Hlubinná

Když cesta je cílem, je život dílem. Tvoří ho jedinci, velcí i malincí. Je plný zázraků, něhy i oblaků. Je krásným přístavem, veselým domovem. Pro mne i pro tebe, ruce už nezebe. Jsem tu já, jsi tu my, každý nám rozumí. Svět je pak příjemným prostorem k životu, když jsem já, když jsi tu. Proto tě držím a ruku tvou nepustím, jen tak vím s jistotou, že láskou se rozpustím. V rukou tvých, očích i náručí medvědím, vím, že vše je pravdivé a já si jen nesním... Snít si sny můžeme ve třech i navzájem, pak je má rodina mým vysněným rájem!

Hluboká cesta za poznáním srdce je plná krásných myšlenek pro každého...

Hradčanská

To je páni nádhera - Praha nás vítá svými starobylými ulicemi a moderním ruchem. Kráčíme si kolem Vltavy, pozorujeme racky a výletní lodě, nad námi se tyčí Pražský hrad. A my? Rozhodli jsme se jej zdolat mírovou cestou, zezadu. Proto nasedáme do metra a vystupujeme na Hradčanské, odkud už je na hrad jen pár kroků. Jdeme, přibližujeme se, Chrám Svatého Víta nás vítá a mě se zdá, že nikdy nebyl tak velký a majestátní jako dnes. Čím to asi je? Že by zvítězila dětská perspektiva a všechno bylo zase o chlup větší? Možná, každopádně je to zajímavý pocit. Ještě před pár lety jsem tady chodívala se svými rodiči a dnes jsem tady s vlastním synem. Povídám mu o střípcích historie tohoto posvátného českého místa a připadám si zvláštně. Asi proto, že si přeji, aby si něco z těchto chvil zapsal do své hlavy a svého srdce. Tak jako já si stále nesu slova mých rodičů a tety se strýcem, s kterými jsem tuto krásu objevovala, když jsem byla dítě. Jdu těmi stejnými místy, říkám podobné věci, ale přesto je to jiné. Už jsem já tím dospělým, tím kdo vede, tím kdo říká, tím kdo učí cítit srdcem. A věřte, je to krásný pocit, hřejivý, laskavý, hrdý a pyšný zároveň. Kéž jednou i můj syn zažije tyto krásné pocity ve svém srdci i hlavě!

Hrad byl dobyt a zůstal zachován i Vám....

Odhodlaná

Máme další nový den a moje odhodlání vytrvat, překonat a postoupit dál je velké. Přeci to nevzdám těsně před vrcholem, přeci nebyla všechna moje námaha marná? Musím najít v sobě ještě špětičku síly a odvahy, čelit všem malým i větším strastem. Není přeci možné říkat, já se nevzdám tak rychle a pak při pár neúspěších to vzdát! Ne, mé rozhodnutí je vytrvat a drobný problém na cestě k vysněné rychlosti překonám. Až budu za onou pomyslnou čarou, budou mi jistě připadat všechno moje lopocení, zkoušení, cvičení, jako nic. Ale teď ještě chvíli vytrvám a svůj vysněný velekopec překonám. Od toho vlastně život je, překonávat překážky, posunovat vlastní hranice, radovat se z úspěchů a jít k vysněným cílům se vztyčenou hlavou!

Rozhodný den plný zajímavých předsevzetí všem...

Zapeklitá

Kam čert nesmí, nastrčí problém! I tak by mohla znít parafráze oblíbeného českého rčení. Zní mi pořád v hlavě a já si říkám, zda je možné, aby se problémy takto proplétaly? Vždyť není přeci nic jednoduššího, než si sednout, věci prodiskutovat a pak společně pracovat na jejich splnění. A přesto je komunikace náš největší problém. Všude říkáme, že je nutné  věcech hovořit, že se člověku uleví, pokud si probere své starosti s jiným člověkem. Ale jak se zdá, není to pravda! Jsou mezi námi jedinci, kteří své problémy a starosti s klidem duše hází na ostatní a pak ještě očekávají, že způsobené problémy za ně budeme řešit. Jak, ptám se? Jak mohu pomoci někomu, kdo o pomoc ani nestojí? Jak se vyrovnat s neustálým vyhledáváním problémů? Proč se z obyčejných drobností dělá obrovský problém? Je možné jej vyřešit smírným krokem? No snad ano a já v to pevně doufám. Protože pokud ne, tak opravdu nevím... Jediné vím, hádat se nebudu, ať to stojí, co to stojí! Tak snad se podaří. Držím si palec a jdu na to, ono se to jistě poddá....

Klidnou mysl a jasné argumenty, pro čerty i spekulanty!

Dychtivá

Tak a máme opět pondělí. Já si tady sedím v klidu domova a připravuji se na další dlouhý pracovní týden. Přemlouvám se ke klidu, ale mým těle i hlavou běží netrpělivost a zvláštní pocit neklidu. Nepředpokládám, žádnou nepíjemnou informaci a přesto ji jaksi tuším. Čím to je? Je to neuzavřenými úkoly a vztahy? Je to pouze pocitem v mé hlavě? Je to včerejší krátká zpráva? Nevím, jediné co v tuto chvíli tuším je, že musím vydržet a pěkně s počkat, jak to dopadne... Nesmím se nechat ovládnout netrpělivostí, ani nepříjemným pocitem strachu. Je to přeci jen další bláznivý den, v řadě uspěchaných dnů a týdnů, posledních měsíců! Je to pondělí a s tím nikdo nic nenadělá...

Vstříc novým zážitkům a informacím, bez emocí a negací!

Tajnosnubná

Temné cáry mraků se líně vlečou oblohou, zima zalézá pod nehty a já tuším, že zima je neodvratně tady. Nemohu udělat nic, než se připravit k velkému a dlouhému času, kdy zima, tma, sníh a plískanice budou všude kolem. Teplý šál a zimní boty se opět stanou mými věrnými kamarády. Budou mě provázet na cestách tam i zpět, budou mě zahřívat a dávat sílu i naději na to, že zase bude krásně, zase bude léto. Ano předzimní čas je něčím zvláštní a to svou nostalgií, uzavíráním se do vnitřních pocitů, sebehledáním. Jakoby nám příroda dávala návod, jak se skrýt před zraky mnohých a na jaře vystoupat do ještě větší krásy a radosti. Ano, je to moudrá učitelka, s mnoha divy, krásami, zajímavým uměním a dovednostmi. Kéž bychom i my uměli alespoň kousek jejich zázraků. Proto obdivujme, zahřívejme, laďme a těšme se na to, co přijde. Je to neodvratitelný proces koloběhu změn i nutných proměn našich tváří, těl i duší....

Krásný i tajemný, veselý a barevný nedělní den!

Pohromová

Je tu další nový den, za oknem prší a je nevlídně. Proto se pouštím do činností, které se hodí pro tyto uplakané dny. Příprava oběda, dokončení úklidu domácnosti, nákup, promyšlení odpoledního programu. Mezi jiným se mi do hlavy dostávají i otázky spojené s pracovními povinnostmi, aneb, jak připravit exkurzi pro studenty a nezbláznit se z množství papírů, schválení a potvrzení. Ještě před několika týdny jsem brala jako zcela normální naplánovat, zaplatit a vyrazit. Bohužel v průběhu času jsem zjistila, že tak jednoduché to opradu nebude. Kromě jiného je potřeba potvrdit, podepsat, místopřísežně slíbit, vybrat, vyúčtovat či jinak připravit listiny pro každého studenta. Tak si tak říkám, jestli žijeme opravdu v době elektronické, nebo úřednické? Bez papíru a formuláře není úřad úřadem! Bez příslušného podpisu není exkurze tím pravým adrenalinovým zážitkem, ale pouhou pohromou.... Ale co, jdu raději pracovat na věcech domácích, v pondělí je také dost času na dořešení pracovních povinností!

Den plný příjemného lenošení bez pohrom a plný snění.....

Procházená

Tak si tady v klidu procházím svých posledních několik týdnů a zjišťuji, že je to jedna velka časová bublina. Někde v dálce vidím začátek, ale konec v nedohlednu! Práce se mi vrší a nevím, jak ji zpracovat, aby nepřibývala. Zdá se mi to, nebo je těch drobností tak moc? Každý den zpracuji tolik úkolů, že nevím, kde mi hlava stojí a pořád jsem na začátku. Myslím, že ideálním případem by bylo, kdybych vůbec nechodila spát, nepotřebovala bych jíst, ani odpočívat, to bych snad všechno stihla. Ale ani to by asi nepomohlo! Už začínám pomalu pochybovat, že tento můj pracovní i životní propletenec má někde svůj konec. Má či nemá? To je otázka, na kterou hledám odpověď. Jdu, hledám pátrám, pracuji, zjišťuji a ujišťuji se, že to zvládnu. Pak jdu, učím se, zraju a koukám se kolem sebe, jak ten život pádí a já mu nestačím. Asi by to chtělo zrychlení z nuly na sto za tři vteřiny, ale na to už není síla. A víte co je nejhorší? Že děláte, chystáte, staráte se a jiný získá odměnu. A úplně nejlepší je zbytečná práce! Ale co, já to zvládnu, sice pomaleji, se stresem a potem ve tvaři i po těle, ale zvládnu! Tak hlavu vzhůru holka, ještě není tak zle, to dáš!

Rozumné procházení a žadné zacházky na cestě na za našimi cíli....

Seminární

Poměr stran se vyvažuje a já se snad přesunu na druhou stranu. Pomalu kráčím, učím se a postupuji ke svému vysněnému cíli. Kolikátý cíl v pořadí už to je? Ani to neumím vypočítat a snad ještě nebude poslední. Každičký okamžik mého života je spojen s úsilím něco vědět, něco znát, něčemu rozumět, někam patřit, někam směřovat a hlavně jít. Kdesi uvnitř mám jistě ukrytý malý motůrek, který ve mě tiše vrčí, popohání do rychlosti a zpomaluje v nebezpečných úsecích života. Něco, co vždycky ví, kdy může přijít zařazení nejvyšší rychlosti a kdy je potřeba ubrat plyn. Proto se někdy řítím světem s ohnivou čárou a jindy jen tak líně kráčím. To co je však podstatou, kráčím tam, kde je můj cíl, kde je mé srdce a kde jsou mí milovaní kluci. Jen díky nim má můj život smysl, naplnění, radost, krásu, úsměv, slzy i pohlazení. Díky za každičký rychlý i pomalý okamžik, kterým jsem vám blíž či dál!

Úžasné úkoly a příjemné cesty, při jejich plnění...

Posuny

Každý člověk potřebuje pocit, že se někam posouvá, že nestojí na místě. Ještě pravdivější je to ve chvílích, kdy víme, že pracujeme na nějakém zadaném úkolu a předpokládáme jeho vyřešení. Co však dělat, když se posuny nědějí tak rychle, jak bychom očekávali? Zůstat v souzafém pocitu, že se nic nedaří a zlomit nad vším hůl, nebo raději zatnout zuby, napnout všechny síly a zkoušet to znovu a znovu. I přesto, že  víte, že zase a opět narazíte na zeď, či jinou překážku? Je těžké poradti, je těžké se rozhodnout. Nejtěžší je vytrvat a pokoušet se stále znovu a svůj malý úspěch. Asi přijde chvíle, kdy posun bude zřetelný a jasný, jen je asi potřeba aspoň tušit, že přijde! Tak vzhůru do toho a půl je hotovo...

Drobné posuny k velkým cílům po celý dnešní den!

Momentková

Proč je svět tak blízký? Proč je život krásný? Proč jsem tady já? Proč jsi se mnou ty? Každý den se ptám, co mi dává svět, co mu dávám já. Je to zvláštní usínání, s pocitem radosti i zklamání. Usiluji, jdu a koukám, svou písničku si klidně broukám. Přesto tuším netušené, že se život kolem žene! Běží, pádí, pospíchá, kartami nám zamíchá. Dnes tady, zítra tam, co s tím počít já si mám? Nevím, zda je dobré žít, pro tuto chvíli, pro dnešní klid. Nebo zvolit pospíchání, do úsměvů do vstávání. Je to prosté, je to tak. U okna mi nám visí mrak. A my lehce nasedáme, obláčkem se nést necháme... Do krajiny spánku, snění, radosti i zapomění....

Úžasný den plný silných momentů i okamžiků!

Výstupy

Lidský živto je velmi zvláštní. Rodíme se na svět jako malá, bezbranná holátka. Rosteme, sílíme, učíme se, poznáváme svět a každý stoupáne na své vlastní vrcholky. Jeden je od malička výborným v kreslení, jiný nádherně zpívá a další má talent na matematiku. Většina ovšem dosahuje lidského průměru vlastností a dovedností. Musí tak nacházet své vlastní vrcholy a vrcholky k překonání. Někomu stačí zrychlit svůj krok, jiný zase potřebuje preciznějí zvládnout své řečové projevy, pro jiného je nadlidským výkonem veřejné vystoupení. A jak to mám já? Asi patřím k té většině, která není ničím významně vyjímečná. Pracuji, vzdělávám se, snažím se být lepším člověkem a hlavně, posouvám své hranice možného i nemožného. Ještě před pár lety bylo pro mě nepředstavitelnou věcí vzít lyže a jít na svah. Dnes už lyže beru s láskou a těším se na kopce a kopečky, sníh i zimu. Našla bych i další drobná zlepšení, která pro mě znamenala dosažení vrcholku. Jen si tak říkám, kdy už se konečně posunu i s aktuálním úkolem. Stojí přede mnou a já ne a ne s ním hnout! No asi si dám větší odstup a pak to snad půjde. Budu věřit, budu cvičit a úspěch se jistě dostaví...

Rychlé výstupy a pomalé pády, po celý den!

Očičková

Očičko, očičko,
co je ti kočičko?
Proč slzy kanou ti,
do chloupků, do vousů?

Kdopak ti ublížil,
kdo tě zas ponížil?
Hodná si kočička,
která má víčka.

Plná jsou radosti,
pro děti, pro hosty,
není však nutné mít
na dušičce vždycky klid.

Měsíc se naplní,
doroste do trní,
my si pak sedneme,
v sobě si řekneme.

Umím já příst i spát,
umím já dávat i brát,
proto mám na duši
ten zvláštní klid,
proto chci jen pro Tebe žít!

Krásný a jasný večer všem...

Vzpomínková

Čas dušiček je pro mě spojen s časem vzpomínání a určitého typu nostalgie. Člověk se vrací do časů, kdy byl ještě dítětem, kdy měl ještě všechny své blízké kolem sebe a měl jen dětské starosti. Vzpomínky se hrnou do hlavy, prožitky se míhají jeden za druhým a duch starých časů postupně vyplouvá na povrch. A najednou je tady moje milá babička se svým krásným úsměvem a laskavým slovem, tu stojí veselý a svérazný děda, s nápady na řadu hloupostí. A někde v dálce pak plynou vzpomínky na všechno krásné, co vzal čas. Dnes prožívám další etapu svéh života, pokouším se já být tím velkým, radostným, vyrovnaným dospělým. A věřím, že právě těmi vzpomínkami jsem lepším já! Ono totiž platí, že vzory, které vidíme, pak v průběhu času používáme a tak je se mnou jak moje babička, tk děda. V gestech, názorech, chování i vzpomínkách!

Klidnou vzpomínku na krásné dětské časy všem...

Rozlousknutá

Tak strašě bych už chtěla zdolat úkol, který stojí přímo přede mnou. Snažím se už skoro týden a pořád jej nemohu vyřešit. Ano, píle a nasazení je krásné, ale co je mi platné, když nastavená hranice pro přechod do další úrovně je stále v nedohlednu? Cvičím, až se mi dělají mžitky před očima. Zkouším měnit taktiku, ale pořád ne a ne se posunout dál. Možná, že právě onen vnitřní motiv, dokončit a posunout se dál je tím, co mi brání se posunout. Možná, že úkol je příliš velkým soustem pro mě i moje oči. Nedokáži říct, kde je pravda. Jediné co vím, už to chci rozlousknout a jít dál. Baví mě to, naplňuje mě to optimismem, dělám něco pro zdokonalení. Ano, mnoho kroků v životě je složitých a těžkých, ale já vím, že se správným nasazením a odhodláním, se dá zdolat i to, co na první pohled vypadá jako nepokořitelné. Proto si budu držet palce a věřit, že i já zdolám svůj další vrchol a sama!

Zdolávání a nalézání správných řešení po celý den...

Povedená

Povedený den je ten, který plyne podle našich představ. Je to takový den, kdy víme, že jsme schopni zvládnout všechny úkoly, které jsou pře námi, aniž bychom se stresovali. Je to den plný postupných kroků, které na sebe navazují, logicky se propojují a mají své řešení. Ano, jistě, existují takové dny, kdy víme, že všechno je jak má být. Ale mnohdy si uvědomíme onu krásu povedenosti, až ve srovnání s těmi dny nepovedenými. Marně vzpomínáme na to, jak nám šly věci samy od sebe, jak jsme se dokázali soustředit a plnit jednotlivosti. Upřímně si většinou přejeme zdolat nepříjemné dny co nejrychleji a vrátit se ke dnům pozvolně plujícím. Známe to každý, řítíme se svými životy, jako na houpačce. Chviličku letíme vzhůru a za okamžik už zase padáme. Prolítáváme, aneb slovy jedné oblíbené písně - klesáme, padáme, každý si na dno jednou musí sáhnout! Ano, jen ve vědomí toho, že věci nejsou jen krásné, že práce není jen příjemná, že život není jen o dobrotě a laskavosti, jen tak můžeme chápat, co se povedlo a co ne!

Povedený den, plný odvahy a statečného boje proti nepovedenosti všem...

Společná

Společné vstávání, společná snídaně, společný odchod do práve, společný oběd, společné odpoledne, společné uléhání. I tak může vypadat obyčejný den, v jedné normální rodince na severu Moravy či Slezska. Společné bytí je něco, co vnímá každý člověk jinak. Někomu k pocitu společnosti postačí dobrá kniha, či mobilní telefon, jiný potřebuje blízké osoby a další zase hodně cizích a neznámých osob. Co je společnost pro mě? Moje maličkost, moji kluci, mí blízcí. Jen v jejich společnosti jsem opravdu sama sebou. Ostatní jsou pro mě už něčím, kde se pohybuji, kde žiji a musím odpovídat předpokládanému standardu. Tam kde je mi dobře, tak kde prožívám svá malá dobrodružství, vzestupy i pády, tam je moje srdce. Srdce plné radosti, naplnění, odhodlání, nezdolné víry překonat i ty největší překážky a komplikace. Asi proto si svou společnost tak silně uvědomuji a jsem ochotna za ní vždycky bojovat! Proto mějte se na pozoru, chraňte si svá společenství a společnosti, aby vám bylo krásně, blaženě a pohodově. Jen tak budete ochotni potýkat se se společností, kam musíte patřit.

Krásný společný den, ve dvou, třech či více lidech!

Otravná

Tak děti moje, už i já jsem byla odhalena. Mé dobře míněné rady jsou brány jako otravné. Říká si proč? Jsem opravdu tak příšerná? To, že se snažím pouze dobře mířit své rady, aby se děti nezranily... tak to je otravné! Myslím, e mají štěstí, že vím, že brzy odjedou. Jinak bych to určitě řešila! Otázkou je jak? Tím, že řeknu vše a nepůjde to vzít zpět, nebo jen opět dalším otravným poučením, které vyšumí do prázdna! Vím, co bych řekla, vím jak bych to řekla teď už jen čekám, co s tím.

Otravný den bez otravných lidiček....

Nezvládnutá

Dá se zvládnout návštěva? Dá se spravit svět? Kde je velká zahrada, tam je krásná mez. Hranice a mantinely, ty nám ještě nevymřely. Ty jsou pořád kolem nás, ať je zima, léto, mráz. Nikdo je snad nepřestoupí, možná jen ten, co je hloupý. Nejde přeci učit děti, že jsem volní, jak ten yeti. Máme pevná pravidla, která nejsou povidla Mažou se a chutnají, i těm co je neznají. Ne je na a táta tátou, když se všichni z okna drápou. Já to zvládnu, odolám, temnou sílu udolám!

Nezvládnuté zvládnutí a k tomu silné vládnutí...

Námrazová

Tak dnes se to opravdu povedlo. Den jako vymalovaný, sluníčko svítí a leskne se jako zrcadlo. Co s tak krásným dnem? Co s ním provedem? Vyrazíme na výlet, výletníkům patří svět. Popojedem trochu výše a tady je zcela jiná říše. Sníh se třpytí, mráz tu kouše, jsme jak v polonahém rouše. Praděd na nás volá, já jsem tady, hola, hola... A my tady stoupáme, na práci nic nemáme. Všude sníh a všude led, starosti vás přejdou hned.

Námrazu bez mrazů, plnou obrazů!

Vstávací

Vstávání a probouzení, to je slast, to je potěšení. Oči přivykají slunci a já si říkám, co chci. Je to krásný začátek dne, který nemá konce, jen nebe. Modrá barva, rudé flíčky, oblaha a rychlé mráčky. Já tu sedím, ticho hučí, v břichu hlad si krásně kručí. Tělo čeká, hlava mlčí, v tichosti si myšlenky své krčí. A já vím, že zůstanu, vytrvám a dostanu. Svoje milá slovnička, od malého Jabíčka. Dostanu i pusu ranní, od všech co tu vstávání fandí. Nejen já i moji kluci, říkáme si svoje přeci. Proč je ráno krásnou chvílí, plnou veselých kratochvílí. Protože je sobota, nikde žádná robota. Odpočinek, relaxace, bez stresu a bez myšlenkové práce!

Milé vstávání plné zpívání všem...

Přepočet

Tak si tu tak sedím a snažím se přijít na to, jak spočítat velikosti. Všude samá čísla, tu s ocáskem, tu s pixelem, tady se zbytkem a tam přesně. Čísla se na mě hrnou ze všech stran a já už pomalu začínám ztrácet pevnou půdu pod nohama. Čísla jsou přesná, na základě měření přesně určují poměry a skutečnost. Co však dělat, když pouhé číslo nestačí? Jak vyjádřím krásu vycházejícího slunce číslem? Jak vysvětlím duševní pochody v mé hlavě čísly? Asi hodně obtížně a dost komplikovaně. Přesto prý je možné číslem vyjádřit vše. Záleží pouze na rozsahu škály, nastavených parametrech a vůli člověk spočítat i to, co běžný člověk nespočítá. Proto můžeme najít informace o tom, kolik váží muší křídlo, jak velká je malost kolibříka a jak daleko je daleko. Jindy zase měříme skutečnost, neměřitelnou jednotkou a vzniká z toho nádherný mišmaš. Tak se zkuste dnes dívat kolem sebe a uvidíte, že míry jsou všude a s nimi i nutné přepočítáváni, odměřování a poměřování.

Poměrný nepoměr v měřených mírách po celý den všem!

Bzučivá

Vstávat brzy ráno je příjemná věc, pokud víte, že věci jdou jak mají. Někdy je příjemné vidět, jak prsty letí po klávesnici a rodí se text. Jindy je zase příjemnou kompenzací za brzské vstávání pohled na vycházející slunce s narůžovělým oparem. Dnes mám však hlavu plnou bzučení a zvláštního nepokoje. Oči letí po stránce, prsty by rády psaly, ale hlava si tam jen tak bzučí a neposlouchá. Když nechce poslechnout dítě, vysvětlíme mu to, když nechce poslechnout dospělý, je to jeho volba. Co si však počít s hlavou, která ne a ne poslechnout? Jak ji pomoci koncentrovat se na nový den, který jistě bude plný dalších činností? Snad jen slibem, že i toto období má své krásy a i ono jednou skončí v propadlišti dějin. Snad to hlava pochopí a pomůže mi přežít dnešní dlouhý den. Dlouhý, konzultační, přípravný, vyřizovací, obědový, podpisový, přednáškový, deštivý i bzučivý. Díky za vzruchy a klidné mravenčení! Snad i ono pomůže zklidnit a zpříjemnit den mě i mé hlavě....

Bzučení i mručení, bez velkého skučení!

Jaká?

Jaká je to barva? Jaký bude den? Jak se řekne sen? Jak to udělám? Jak se představím? Jak to zvládnu?  Samé otázky a nikde žádná odpověď. I tak může začínat nový den, o kterém ještě nevíme, jaký bude. Snažíme si jej udělat takový, jaký bychom jej chtěli mít, ale ne vždycky se nám to podaří. Někdy ho nezvládneme sami, jindy nás okolnosti donutí jen prožít jinak, než si představujeme. Každopádně bychom jej měli prožít ta, abychom na konci dne, týdne, měsíce i roku nelitovali, že jsme něco neudělali, nebo že jsem něco nestihli. Snad proto se snažím jít svým životem na plný plyn. Nejen, že prožívám to co vím, že prožívat budu, ale také z nečekaných událostí vytěžuji co nejvíce. Někdy stresu, jindy pozitiv, vždycky poučena, že takto to být mělo a muselo. Proto, až si dnes budete pokládat svou první otázku jak či proč, zkuste do ní jít naplno a s otevřenýma očima i srdcem. Uvidíte i to, co se na první pohled jeví jako neviditelné!

Jaký den chceš, takový si ho zkus udělat....

Zubařská

Malá dušička, zuby se jen lesknou. Já si tu tak sedím a nejraději bych šla do zubařského křesla sama. Dnes to však čeká jiného, ale já se cítím hůř, než kdyby to čekalo mě. Je to zvláštní, jak se člověk podvědomě obává bolesti a propadá stínu strachu, který je s ní spojený. Už samotné fakt, že člověk ví, co ho čeká je zárukou strachu. A co teprve to čekání. To je snad ještě hrozivější, než samotný vstup do ordinace a usednutí na zubařské křeslo. Je to tak, aniž bychom to nějak ovlivnili, aniž bychom znali zřejmou příčinu strachu, je s námi. Samotné pomyšlení na něj nás stojí ještě více energie a neradostných myšlenek. Ale co, my to zvládneme! Nepříjemné myšlenky vypustíme z hlavy ven a příjemnou náladou dstartujeme i příjemnější zážitky. Takže hlavu vzhůru a zlé pryč, to je ke klidu a pohodě klíč!

Krásný den bez nepříjemných komplikací...

Předpovědní

Tak a je to tady. Meteorologové nám předpovídají rychlý nástup zimy. S velkou změnou počasí se má objevit i první sníh. Ano, někdo by řekla, co je na tom divného, vždyť už je čas. Ale já si říkám, škoda, že ještě počasí nevydrží v těchto příjemných hodnotách. Sice mám ráda i zimu, ale dala bych si ještě říct s podzimem. Podzim má své kouzlo, šustící listí, předzvěst zimy, možnost pouštění draka, procházky za dobrodružstvím. To už se v zimě dělat nedá. A se změnou času bude dílo dokonáno. Ráno tma, odpoledne tma. Nikde žádný pořádný den, jen zima, tma, nevlídné počasí a stále kratší den. No uvidíme, zda se předpovědi naplní a zima k nám vrthne už tento týden. Každopádně vím, že přijde a já se s tím musím vyrovnat! Tak ať to zvládneme a nezmrzneme.

Den plný klidných předpovědí a pozitivních zpráv...

Poučovací

Poučit, vysvětlit, dobarvit a přikrášlit. I tak může vypadat nedělní ráno v kuchyni. To když se vám sem navrhe banda mlsných kluků a vy si říkáte, že přece ještě není čas. Ještě mohli chvíli spát, ještě nemám vše nachystáno. Ale oni ne, oni jdou, neptají se a pak dopadnou jako sedláci u Chlumce. A to to může člověk říkat pořád dokola... Neber si ten ostrý nůž, když ještě jedním okem spíš. Když vaříš kávu, musíš nejdříve nalít vodu do konvice. Jo a pokud necheš jíst spálené topinky, je potřeba si vhodně nastavit topinkovač.... Jo i takto to tady teď vypadá. Ještě, že jsem nad věcí, jinak bych se z toho vážně zbláznila. Ale co, zase jsme všichni pohromadě, je tu veselo a je nám fajn!

Krásnou neděli, bez nehod a s řadou příhod všem...

Řízková

Má to šťávu, má to říz, je do dobré a má to chuť. Od rána si broukám v duchu, proč nepopřeju klukům více sluchu? Řízek sem a řízek tam, všude kam se podívám. Mouka, vejce, strouhanka a je tu naše obědová ňamka. Pak už jenom usmažit, i s tím se dá trošku žít. Když jim chutná, je to prima, za to stála ta malá dřina. Bez námahy, bez vaření, by nebylo naše sobotní lenošení. Plná břiška, plné hlavy, hlásí co by mohlo přijít záhy. Energie letí sem a my už za ní pádíme ven. Jen tak přeci můžeme být spolu a to nejen u stolu! Jen to dává smysl, pro tu naši mysl. Odpoledne utíká, jako voda veliká. Večer přišel, nevím jak! Je tu klidný, voňavý, plný lásky, laskavý. Sobota je krásný den, řízky plynou tam i sem. Já to beru, já to mám, já už se s tím vyrovnám!

Pokojný den, v nepokojných časech všem...  

Nákupní horečka

Tak už to nastalo i u nás. Většinou jsem já tím, kdo vyzývá k nákupům. Dnes je tomu obráceně. Moji kluci se rozhodli, že je čas nejen napsat Ježíškovi upřímný a krásně malovaný dopis, ale je čas vyrazit mu naproti. Proto už od časného rána brouzdáme uličkami všelijakých obchodů, obchůdků a nákupních center. Pomalu mi z toho jde hlava kolem. Ani jsem netušila kolik rozličných a roztodivných věcí si člověk může koupit. A opravdu existuje pro každou věc jeji majitel? Opravdu se dá to ohromné množství blečení, hraček, nabýtku, bytových doplňků.... prodat? Sama tomu přestávám věřit a říkám si, že tohle musí mít svůj konec. Nejsme někde v Indii, kde žijí miliardy lidí. Jsme přeci doma, v naší malé třední Evropě? Jak je to tedy možné, že se nákupní střediska tak rozmohla? Je pravdou, že dnešní počasí láká spíše k nákupům, odpočinku, mě by však stačila dobrá kniha, teplý čaj a vyhřátý pelíšek... Ale co, nákupy jsou taky potřeba, tak kluky nezklamu a jedeme dál. Snad ten náš koš ještě něco uveze, ne?!

Krásný den bez horeček a řadu koleček všem....

Oční

Oční kontakt, vzduch se chvěje napětím. Úsměv vykouzlený na tváři je důkazem, že obě strany mají zájem. Drobné oťukávání, letmé pohledy, pocit volného pádu, a už v tom zase lítám. Slova se derou z úst jako vodopád, chrlí přívaly informací a už to nejde zastavit. Učení je stejné, jako závodění. Každičký okamžik před samotným začátkem je spojen s radostnou nervozitou a netrpělivým očekáváním. S úderem hodin se to změní a z obyčejného já, je moje učitelské já. Plné slov, vět, promluv a vysvětlení. Oči i uši se činí a výsledný efekt se uvidí. Do hlav nevidíme, přesto jsme schopni mnohé ovlivnit, usměrnit a posunout žádoucím směrem. A stačí k tomu jeden krátký pohled a malý úsměv. I tak málo může vykonat hodně. Nepodceňujte proto sílu oka, úst, ani vlastního ducha.

Oči jsou okny do lidské duše i dveřmi k poznání!

Darovaná

Dárek - nejběžnější způsob, jak někomu udělat radost. Dárkem může být hmotná věc, ale také pouhé slovo, pohlazení, ranní úsměv. To co mám na dárcích nejraději, není samotný dárek, ale právě ten pocit, že někdo si dal práci, přemýšlel o tom, co by mi udělalo radost a pak se to snažil zrealizovat. Stačí už jen to, že nakreslil obrázek, vzpomněl si na mě, zastavil se se mnou a vyslechly mé starosti. Je proto velmi důležité dárky dávat, ale také umět je přijímat. Pokud dnes půjdete svým světem, dobře otevřete oči a uvidíte, že dárky se vám budou sypat plnými hrstmi. Stačí jen otevřít oči, správně nastavit srdce a proud pozitivního radování se i dárků, bude následovat. Proto mějme otevřené oči i mysl, nezavírejme se do svých ulit, darujme sebe a sami budeme obdarováni. Jen tím, že dáváme nám může svět vracet! Věčný koloběh nemůžeme zastavit, máme šanci jej pouze usměrnit tím správným směrem.

Den plný darů, dárků a pozornosti všem!

Urychlovací

Čtení - základní dovednost člověka, bez které bychom nepronikali do tajů příběhů, mýtů, pohádek i dramat. Od malička se snažíme procházet texty, které nás oslovují, obohacují a mnohdy usměrňují. Čteme, louskáme texty, rychle i pomalu vnímáme a poznáváme potřebné. Postupem času se čtení stane naší běžnou součástí, hledáme způsob na jeho zrychlení. Chceme číst rychleji, přesněji, výkonněji. Snad toužíme svým čtením zdolávat rekordy! Ale jde to? Neutrpí samotný text? Budu schopen rychle vnímat text, stejně, jako když si ho přečtu v klidu? Budu schopna odpovědět na otázky z textu, když jím jen profrčím? No uvidím, až se zrychlím natolik, že moje tempo nabere rychlost formule, bude čas odpovědět. Teď jen pevně doufám, že vydržím, vytrvám a urychlím text od šneka ke gepardovi.

Účinné zrychlení, bez stresu a šílení, ke správnému cílení!

Pobídková

Známe to snad každý. Jsou chvíle v životě, kdy bychom si přáli, aby všechno byl jinak, abychom konečně našli toho správného partnera, aby náš život měl konečně řád, abychom doknčili školu, abychom... Uběhne několik málo chvil a věci se mění. Najednou přednámi stojí několik pracovních nabídek, pár krásných chlapů, na dveře klepou promoce a my? Stojíme a nevíme, co si vybrat. Jak správně uchopit pobídky, které dostáváme. Je jen na nás, kdy a jak se rozhodneme. Možná proto je to tak složité, umět si vybrat. Nikdy dopředu nevíme, která z pobídek bude nakonec ta nejlepší. Život se vyvíjí a mění, stejně tak se vyvíjíme a měníme my sami. Možná proto nemůže být žádná z variant ideální, snad jen optimální. Vždycky ovšem platí, nenechejme si uniknout žádnou z pobídek, které nám životem projdou. Nikdy totiž nedokážeme odhadnout, jaké možnosti se nám otevřou.

Den plný pobídek, bez zbytečných nabídek, všem!

Strašák

Každý máme svého strašáka, bubáka, který na nás odněkud vyskočí ve chvíli, kdy to nejvíň čekáme. Pro jednoho jsou to večerní stíy, pro jiného odraz v zrcadle a pro mě, je už dlouholetým strašákem cizí jazyk. Útočí na mě ze všech stran a já si říkám, jak to všechno překonat a rovnou neskonat! I přesto, že se snažím, nejde mi to, jak by asi očekávalo mé pracovní okolí. Říkám si, zda se snažím dostatečně, nechtělo by to ještě více nasazení a vnitřního přesvědčení, že to zvládnu! Nevím, už fakt nevím.... Jediné co v této souvislosti vím, že se snažím, že to zkouším. No a když už si myslím, že to zvládnu, tak ten strašák zase odkudsi vystrčí své růžky a jsem opět na začátku. Páni, já to snad opravdu nezvládnu! Ale to přeci nejsou moje slova, já se přece nevzdávám! Tak co s tím? No nezbývá než jít, vtrhnout do toho plnou verou a nedat se! Já to přece nikdy nezvdám!

Účinný lék na všechna strašidla a strašidláky...

Přebrepty

Znáte to jistě taky, myslíte na něco a v tu ránu si říkáte. Co to ta moje pusa vlastně povídá! Vždyť to jsem vůbec nechtěl říct! Já se omlouvám, ale já nechtěl být sprostý, či nezdvořilý, či nepříjemný. PRostě z nás vyjedou ty nejrkásnější perly. Někdy úsměvné, jindy pravdivé a vždycky na ně vzpomínáme. Jak jsme místo pizzy chtěli pi--u, nebo když jsme místo bobíky, měli bobíká či ďamďama. No je to paráda a chce to dost odvahy i sebezapření všechno uvést na pravou míru. No uznejte, dá se tomu zabránit? Myslím, že ne. Tak si užijte svůj den plný přežbleptů a překlepů, ovšem na těch správných místech!

Žbleptík sem a žleptík tam, blbost kam se podívám....

Uznaná

Uznat svou chybu je velkým gestem člověka. Přiznat někomu jeho zásluhy je věcí vnitřní cti. Akceptovat člověka v jeho velikosti i malosti, je mnohdy velkým snem každého z nás. I když si říkáme, že my to zvládneme, umíme se přeci povznést nad hloupostí a viditelným klientelismem, přesto nás to zarazí. Pokud se dostaneme do situace, kdy nás někdo žádá, většinou se snažíme uznat jeho práva, bez toho, aniž bychom zpochybňovali jeho nároky. Co ale v případě, že víme, že žádající člověk je postižený a svůj handicap využívá ke svému prospěchu? Jak se zachovat? Jak být spravedlivý a uznat to, co uznáno být má, ale také si hájit svou část požadavků? Jak ukázat, že jeden ze sta žádajících zneužívá a profituje ze svého stavu! Nevím, jediné co však tuším, že nelze poměřovat stejným metrem. Ač se o to snažíme, mnohdy chybujeme. My si své chyby uvědomíme, ale co protistrana? No a v tom je ten háček! Proto uznávejme, co uznávat máme a chraňme si svá práva, proti hlouposti, zneužití a omezenosti.

Den plný přijetí i pokory, pro každého dobrého člověka!

Otázková

Co si myslet o otázkách, které dostávám a na něž nevím, jak odpovědět? Pokud bych odpověděla otevřeně, znamenalo by to, že jsme pesimista. Pokud odpovím skrytě, pak jsem pokrytec! Co s tím, vyjádřit se zodpovědně, přitom k věci a zároveň se pokusit o předpověď do budoucnosti. Těžká role, kterou mi předurčují moji studenti. Dokážu pochopit, že stojí o mou vizi, že stojí o můj názor, jak ale taktně říct, že zrovna já nejsem tou správnou a komptentní osobou, která má říkat, co bude a jaké to bude! Vždycky, když se dstanu do podobné situace jako nyní, váhám a s odpověďmi si dávám na čas. Musím vše promyslet, zvážit všechny ukazatele a pka vysoukat to, co se žádá. Snad to zvládnu i tentokrát a studentka bude spokojená. Snad ji nedám nepředvídaný pohled tam, kam se dívat nechce a snad pochopí, že i já sama jsem jen malinkým kolečkem složitého soukolí, zvané život!

Vhodné odpovědi na mnohé otázky a žádné pomocné provázky...

Rozkazovací

Rozkaz, je rozkaz! O tom se nediskutuje, ten se prostě provede. Takže když nám dnes slibovali, že to bude do naha, tak to také bylo. Nestačila jsem se divit, co všechno dokáží herci na divadle předvést. Ano, byla to legrace, byla to komedie, všichni odcházeli plni zážitků! Pokud máte rádi humor, legraci, veselé a povedené zápletky, pak musíte určitě vyrazit do divadla. Ani se nestačíte porozhlédnout kolem a už to bude všude lítat. Pokud ještě zvolíte správnou volbu, pak si na své přijdou nejen vaše oči, ale také vaše mysl. A pak že člověk nedokáže aktivně odpočívat. To byste si někdy měli jít zkusit prožít jedno divadelní představení, nebo filmový trhák. To je teprve síla, kolik nadměrné energie se vyplaví. Kdyby to někdo dokázal znázornit, myslím, že by toho byly plné potoky, možná i řeky. Takže buďte poslušni rozkazům a užívejte dne plnými doušky. Ať tady, nebo tam....

Krásný rozkazovací, tázací i přací den všem!

Rozebraná

Rozebrat problém, identifikovat jeho základní části, vydedukovat smysl. I tak může vypadat pracovní den. Plný dobrodružství, pátrání, hledání a nalézání. Jen kdyby takových dnů bylo více, člověk by hned měl pocit, že je svět tam, kde jej chce mít. Doma lze také ledacos rozebrat, ale tady už to jde pomalu a ztuha. Přeci jen domácí pohodě neprospívá neustále se v něčem šťourat a jít do podstaty. I když? Každopádně, rozebrat a složit může sloužit a mělo by těšit....

Rychlý rozbor a lehké složení po zbytek dne!

Oznamovací

Jsou zrpávy a zprávy. Jedny si zaslouží naši pozornost, jiné bychom raději rychle vypustili z hlavy. Jedny provází radost, štěstí, pocit zadostiučinění a nádherného uspokojení, že se zase něco podařilo. Ty druhé jsou povinostní, mnohdy nepříjemné, neradostné či přímo šokující. Ovšem jedna kategorie by bez druhé nebyla. Je nutné vnímat zlo, abychom si dovedli vážit dobra. Je nutné prožívat smutek, abychom uměli prožít radost. Je nutný neúspěch, aby úspěch byl tím, čím být má.... Tak už je to prostě v živtě zařízeno. Každá mince má svůj rub a líc, jsou věci černé a bílé, stejně jako den se střídá s nocí. Někdy se probouzíme s pocitem krásného, jindy čekáme pohromu. Každé má svoje místo a až to přijde, je potřeba se radovat, smutnit, slavit či schovávat se. I to všechno musíme umět, abychom uspěli, abychom prošli dál, silnější, vyrovnanější, ale hlavně pokornější, přijímat vše, co na nás život nachystá!

Milá oznámení a dobré zprávy pro špatné dny...

Dobrotková

Malé něco, dráždící naše chuťové buňky. Dobrotky, sladkůstky, ňafinky, mufinky, sušenky, čokoládičky, prostě to, co chutná sladce, krásně a dobře. Jen chyba lávky, zdravé to moc není. Co však s tím? Jak odolat? Jak hlavu přesvědčit, aby po tom tělo netoužilo? Nevím a co je nejhorší, ani já neodolám! Tak si tak říkám, že to je správný způsob zkoušky vytrvalosti a odolnostni. Pro někoho je to zdolání světového rekordu, pro jiného odolat pokušení vzít si něco výborného, hlavně sladkého. Inu, každý to máme nastaveno jinak a každý potřebuje k životu jiné nabíjecí prvky. Jeden sportovní výkon, druhý zaláskovanou noc i den a třetí zase sladké, energetické něco. Každý prostě přijímáme životadárnou energii z něčeho jiného. Ideálně je zkombinovat všechny možnosti a ještě přidat něco svého, to je pak jízda, to je pak blaho...

Sladký den, bez trpkých následků a krásných výsledků!

Karbenátková

Směs se pomaličku protahuje mezi prsty. Drobné kousíky se sypou jako písek na poušti. Já si ž´říkám, být tak malým kousíčkem rozmělněným v davu. Je jedno, jestli tenkým, nebo tlustým, ale důležitým. Bez toh, abych tam byl, by směs nebyla úplná... Vím, že takto to v životě nechodí, že se očekává jedinečnost, nezaměnitelnost, výjimečnost! Netoužíte někdy být jen někým v davu? Někým, koho neznají, nesoudí a jen je! Já ano, jenže pak přijde realita všedniho dne a já pochopím, že moje karbenátková směs je pryč a já musím jít. Sama za sebe, pouze se svou kůží, na lidský trh, zvaný život!

Život bez směsi, s řadou příměsí, všem ....

Předvídavá

Taky se vám stává, že na něco pomyslíte, aby se to náhodou nestalo a co čert neche, ono se to zrovna stane! Jako by toho nebylo málo, že už jsem si vylil svůj dobrý čaj, ještě se jím musím polít! Proč zrovna když mám největší hlad mi spadne chleba na zem? Ve chvílích, kdy nejvíce spěcháte do práce, honíte každičkou minutu, zjistíme, že jste si doma zapomněli podklady k dnešním konzultacím! Tak tomu se říká pech, někdy předvídavost. Pokud se zamyslíme na rozdílem situací, tak určitě najdeme ty, které jsou opravdu dílem náchody, které nejsme schopni předvídat a prostě se dějí. Jiné naopak vnitřně hýčkáme, předem si o nich říkáme a náš vesmír nám je přitáhne do života. Proto je asi důležité negativní vědi umět vypustit, nezabývat se jimi, aby nám do našich životů nepřišly! Jen tak můžeme být atakováni pouze těmi situacemi, které opravdu přijdou a jsou náhodné či nahodilé. Zkuste si během dnešního dne vyzkoušet, jestli to tak je i ve vašich životech. Možná mi dáte za pravdu a možná se mi svěříte s vaší teorií. A ideálně se nám podaří vytěsnit to, co v životě nepotřebujeme!

Předvídavý den, bez nahodilých skutečností všem...

Ťukací

Ťukám jako datel, slova se hrnou, prty letí po klávesnici. Já si tak říkám, co všechno bych chtěla říct, jen ruce nejsou tak rychlé, jak hlava pracuje. Škoda, že ještě nikdo nevymyslel způsob, jak napojit lidský mozek přímo na klávesnici. To bychom se asi mnozí divili, co všechno bylo zaznamenáno. Já bych to přivítala a mnohdy by určitě byly zachyceny myšlenky, které by stály za další zpracování. Jen proto, že si je včas nezapíšu, jen proto, že s nimi včas nepracuji, odejdou, stejně rychle, jak přišly! Škoda jich a možná taky ne. Svět se nezbořil a nezboří, takže si tady budu tak pěkně ťukat a možná z toho i něco kloudného vyťukám...

Ťuky sem a ťuky tam, já ten román doťukám!

Nelituji

Nelituji času, nelituji námahy, nelituji prostoru, nelituji ničeho, co jsem udělala. Nelituji rozhodnutí, které jsem udělala, nelituji toho, co bylo. Snažím se jít vpřed, za svým sluncem a modrou oblohou. Je dobré vědět, kdy má člověk pracovat, kdy má mluvit, kdy má poslouchat, kdy má prostě být. Potom není potřeba litovat, zmařeného času či slov. Nelitujme, nebraňme se změnám, nejen že jsou potřebné, jsou i důlěžitou součástí vývoje každého z nás. Litujte jen toho, co jste neudělali...

Den bez lítosti, plný štěstí a radosti všem!

Slavnostní

Slavnostní oblečení, slavnostní příležitost, slavnostní nálada, slavnostní píseň.... Slavnostní je něco, co není běžné, co nemáme vždy, čeho si vážíme a co rádi zažíváme. Každý z nás má rád slavnostní chvíle, které znamenají změny, přemýšlení, radostné chvíle plné emocí a citů. V běžném životě je chvíle slavností něčím vyjímečným. Zkusmě si však programově plánovat každičký den něco slavnostního. Drobný okamžik ranního probuzení, slavnostní vychutnání kávy, milého polibku, či pěkného ošacení. Je to jen o tom, jak si daný okamžik uděláme. I nudný den může získat punc slavnostnosti a to jen díky milému úsměvu, vlídnému slovu, či nové informaci. Užijme den a zkusme to zítra slavnostněji!

Slavný den v pátek i ve svátek všem...

Pražská

Praha má vždycky zvláštní atmosféru. Je to město, které žije v každou denní i noční hodinu, každičký okamžik je spojen s turisty, ruchem, davy a změtí jazyků. Proto mám vždycky při svém příjezdu do Prahy zvláštní pocit něčeho známého, co hledám a najdu. Tak jak ubíhá den a neustálý ruch je všude, moje tělo i mysl se začíná uzavírat a já už se pomalu těším, až zase budu doma. V našem malém městě, plném zelení, známých tváří, příjemného ruchu, pohodlné dostupnosti všech míst a věcí. Byly doby, kdy jsem si příla být a žít v Praze, dnes však už ne. Vždycky se ráda podívám na krásná místa našeho hlavního města, ale doma je pro mě doma. Tam kde jsem, kde mám svůj klid a pohodu pro práci i svou rodinu. To bych v Praze neměla. Proto užijte si plnými doušky každičký pražský okamžik a rádi se vracejte tam, kde jste doma!

Klidný večer a optimistické ráno všem...

Bouřlivá

Bouřlivá jsou někdy rána. Slova plynou, dech se tají, co však říci, neublížit? Jak obhájit svoje místo, které by snad mělo být už jisto. Není, nevím, tajím dech a křik se nese v našich zdech. Proč jen toto musí být, slunce máme v očích mít. Ne žal v srdci, ne bol v těle, jsme přeci jen manžele!? Dělám chybu, dělám stále, ovšem pořád mám na mále... Srdce bolí, hlava třeští, pusa pořád zlobou třeští! Mám už toho všeho dost, nikde pohlazení, nikde radost. Ten kdo ovšem trpí víc, je ten který nemůže za nic. Jen je tady, jen je s námi a my sobci křičíme! Dost už bylo křiku, pláče, ať to ten nejmladší vše neodskáče. Já mám vinu, ty máš svou, je to vina jen nás dvou. Buďme velcí, dospělí, kteří světí neděli. Bouře prošla, už je klid, na obloze slunce pojďme mít!

Rychlé přeháňky a žádné bolesti, na to je život moc krátký....

Hroznová

Hrozen vína, k snědku vzývá.
Sladká šťáva, cukr dává.
Já tu sedím, do nebe si hledím.
Bobulky si žmoulám v ruce
a bolavou mám hlavu, srdce.

Podzim přišel, nevím jak,
vhůru stoupá krásný drak.
Listí padá, vítr fouká,
ze strniště zima kouká.

Já mám duši bolavou,
chtěla bych mít toulavou.
Vznést se tiše do mraků,
bez tíže, do zázraků.

Jde to ztuha, jde to těžce,
když tělu se tolik nechce.
Zůstanu zde, vytrvám,
dlouhou zimu překonám!

Den plný sladkých hroznů i polibků všem...

Viděná

Oči máme proto, abychom viděli, ale opravdu vidíme? Chodíme, koukáme, otázkou však je, co vidíme. Květiny, rostliny, zvířata, přírodu, lidičky a jiné postavičky. Co však pouhým okem nespatříme je něco ukryté v každém z nás. Abychom to byli schopni vidět, nestačí jen otevřít oči, je nutné otevřít srdce a nechat vyznít vše co se v něm nachází. Pouze otevřené oči a otevřené srdce dokořán jsou zárukou pochopení! Nikdy nenasytí se oči člověka, nikdy nezjemní se kamenné srdce, bez lásky, otevřenosti, radosti, porozumění a vzájemného pochopení...

Vidět, poznávat i chápat je to, co je naší podstatou!

Medvědí humor

Co dokáže malé dítě, když ho necháte chvíli bez dorozu, tak to si umí představit snad každá mamka. Co však dokáže medvěd, který žil do svých tří let v brazilském pralese a pak se rozhodl odjet na zkušenou do Londýna, tak to si snad ani nechtějte představit. Nejen, že medvěd sám o sobě ve velkoměstě je velkým překvapením, ještě větším překvapením je jeho pobyt v rodině. K čemu že to slouží zubní kartáčky? Na co se používá ta divná věc s vodou a prkýknem? Co to tady na umyvadle leží? No nádhera, výsledkem je sled podivných, humorných a krásně naivních skutečností, které nás nejen pobaví, ale skutečně rozřehtá! Tak se těšte, o letošních vánocích k nám vtrhne jako uragán!

Medvědí humor na každičkou starost dnešního dne...

Faktická

Pořád někam spěcháme, nemáme čas zastavit se, pohovořit s přáteli, s rodiči. Nemáme, nebo necheme mít dostatek času na své nejbližší. Neustále někam letíme, honíme úkoly, povinnosti a na konci dne se většinou nestačíme divit, že už opět máme večer a před námi je ještě velká hromada úkolů. Možná si je jen neumíme správně načasovat. Možná se snažíme stihnout příliš mnoho věcí, abychom ve sovnání s našim okolím nebyli za pecivály. Nevím, sama nad tím přemýšlím a říkám si, že není přeci možné tento způsob života vydržet. Přeci každý máme své hranice a limity, které nám říkají, tohle ještě stihneš, ale tohle už je opravdu moc. Mohlo by tě to stát zdraví, rodinu, kamarády. A přesto jsme nepoučitelní a čekáme, honíme věci do krajností, spěcháme. Život propluje, nejlepší léta utečou a nakonec zjistíme, že to malé lidské lopotění se za vším možným, ani nestálo za to mnohé úsilí. Proto zastavme se dokud je čas, užijme si života, práce, rodiny, lásky, radosti, vzájemnosti...... Jen to nás vrátí zpět k sobě samým, ke svému já, ke své vlastní podstatě.

Čistá fakta, bez tříštění a dělení!

První podzimní

Hurá a je tady podzim. Počasí jako vymalované, déšť se střídá se sluncem, vítr fučí, drak už stoupá vzhůru. Ano, další podzim začíná malovat přírodu. Poslední ovoce dozrává a venku to začíná vonět podzimem. Zvířátka se pomaličku připravují na zimní spánek, ježci nosí jablíčka do svých nor, vverky shromažďují ořechy a vlaštovky se pomalu chystají na odlet do teplých krajin. Jen si tak říkám, kam poletím ja? Na jih, k řece, do hor... No uvidíme a možná se i dozvíme! Každopádně podzim je tu a podzimní nálada přijde také.

Podzimu zdar, zvířátkům zvlášť!

Normální

Sbalit, vyrazit, užít, tak nějak může vypadat normální den, v normální rodině. Ať už se jedná o cokoliv, pořád je nutné to někam dát, nějak zabalit, jistým způsbem připravit. No a pak už jen vyrazit a využít. Ať už je to výborná svačinka pro vašeho miláčka, nebo papuče do školy, či taška s věcmi do práce. Vždycky děláme totéž - připravíme, sbalíme, vyrazíme a pak už jen užíváme a užíme!

Tak normální den s normálními starostmi i radostmi....

Jak říct?

Jk říc, chci tě a nebýt vulgární?
Jak říct, miluji tě a být originální?
Jak, říct, vážím si tě a nebýt sentimentální?
Jak říct, jsi mé všechno a nebýt legrační?
Jak říct, jsem šťastná a nebýt smutný?
Jak říct, mám ráda barvy a nebýt žlutá?
Jak říct, co srdce skrývá a být stále svá?

Jen slova vždycky nestačí, to slunce všechno roztáčí.
Ty i já jsme tady, jen na kratičký slunečný den.
Proto mějme se rádi, ať není to jen sen!
Realita, mentalita, fatalita to je síla, to je život!
Plný lásky, plný zpěvu, život pozná radost, něhu.
Je dobré jej žít a všude slola lásky mít....

Správná slova, ve správný čas, pro správné lidičky!

Púův koutek

Každý máme na světě svůj malý koutek, kam se utíkáme ve chvílích radostí i starosti. Pro jednoho domácí prostředí, pro druhého klidné místo v přírodě. I já mám své místo, které je jen moje. Vstupuji do něj pomocí vzpomínek, slov, střípků kouzel, vůní a dějů. To místo je v nejzazším koutku mé duše, kam ani slunce nezasvítí, pokud mu to sama nedovolím... Je to klidný prostor pro rozjímání, pro radosti a starosti. Říkám mu má myšlenkova. I medvěd Pú má ze mě radost, i on sem může, se všemi svými kamarády. To pak všechno ožívá, barví se stokorcově a voní expudicí...

Každému jeho koutek plný radostí a bez choutek!

Den

Den se střídá s nocí, tak jako se střídají nálady člověka. Jednou jsme na sebe pyšní a jsme se sebou rádi, jindy bychom nejraději nevylezli z postelí. Proč je tomu tak? A kdo řídí naše vnitřní pochody? Zřejmě odpovíte, že naše okolí. Já si ovšem myslím, že mnoho věcí ovlivňujeme my sami. Už tím, jací jsme, jak vnímáme svět kolem sebe, jaké máme zásady a požadavky. Sama dobře vím, že i když se cítím špatně a nechce se mi nikam jít, ani nic dělat, tak se snažím vše překonat. Vždyť, proč se má mé okolí na mě dívat? Proč bych měla zhoršovat den i jim. No a když mám báječnou náladu a vím, že nic není problém a já sama jsem krásná, pak je mi krásně. To mám sluníčko nejen na obloze, ale také u sebe v duši. No a právě tyto sluníčkové dny mám nejraději. Svět se mi zdá krásnější a růžovější, lidé milejší a mé srdce, to je otevřeno všem krásným zážitkům i milým lidem. A kolik jich na světě je!

Zajímavý den se sovou, či zajíčkem všem milým lidem ...

Výsledková

Otázka je jasná, jak to dopadne? Výsledek nejistý, závislý na řadě činitelů, které už teď neovlivním. Můžu doufat, můžu si přát, můžu věřit, ale výsledek bude jistý. Čísla a těla nelžou, klamat nás mohou pouze naše smysly! Vytrvám a výsledek si užiju....

Klidné čekání a příjemné výsledky!

Jen jednou ...

Život je tak krátký a my si ani nestačíme všimnout, že se pomalu ale jistě blížíme tam, kam každý musí sám. Proto je asi dobré, hodně brzy si uvědomit, že je potřeba dělat věci vždy, když je k nim příležitost a nic neodkládat na příště. Nikdy totiž nevíme, zda nějaké přístě ještě bude. Proto poskytujme dobro, lásku, radost, štěstí, vždy, když můžeme. Vykonávejme všechny činnosti tak, jako bychom je konali naposled! Něžnosti, které můžeme někomu projevit, ukažme a nečekejme na později. Nezanedbávejme své blízké a milované, protože náš život je tu jen jednou a to právě teď...

Jedinečný den, s jedninečnými zážitky i osobami, všem!

Zápolení

Bojovná nálada je základem přežití ve společnosti. Člověk neustále bojuje o své místo na světě, o své místo v práci, o své místo v životě, o své já... Některý boj je klidnější, jiný je doprovázen řadou drobných šrámů a ústrků. Já jsem přesvědčena o tom, že cokoliv si člověk vybojuje, cokoliv se mu podaří s jistou dávkou vlastního sebezapření, to je pro něj velmi cenné. Já si vážím všech svých výzev a bojů, které jsem zdolala! Ať to bylo studium, vysoké hory, zrádné řeči, zdravotní komplikace.... Každý boj měl své bojiště, svůj sporný i vítezný bod, které bylo potřeba překonat a zvítězit. Někdy bylo vítězství sladké, jindy bylo s nádechem trpkosti a hořkého kalichu. Většinou však byly mé boje zakončeny krásným vítězstvím síly ducha i těla. Proto nezříkejme se bojů, ty nás učí zodpovědnosti k sobě, svému životu i našemu okolí. A navrch nám pomohou zocelit svaly i mysl.

Bojovnou náladu, s dostatečnou mírou odvahy a chrabrosti, všem!

V koutě

Sedávej panenko v koutě, tvoje příležitosti najdou tě! Tohle možná platilo za dob našich babiček, ale dnes rozhodně není od věci, umět se poprat o své místo na světě. Nikdo si ani nevšimne, že se kolem točí dívčina, všechno umí, všechno zařídí, moc toho nenamluví, je vždycky připravená. Za to středem pozornosti vždycky bude ta, která je krásná, sebevědomá, byť v hlavě sláma. Krásná tvář i krásné tělo jsou dnes devizou, která prodává a činí. Stále platí, že sebevědomí je víc, než znalosti. Pokud budu tvrdit, že všechno umím, všechno znám, všude jsem byla, tak nebudu označena za Brouka Pytlíka, ale právě naopak. Pokud k tomu budu ještě krásná, pak mám vyhráno. Co ale udělám, když moje sebevědomí je více než pod bodem mrazu, každodenní starosti mi přináší spoustu problémů! Přestože se umím povznést, přestože vím, jak věci řešit, přestože mám mnohé zkušenosti, co je mi to platné, když stejně stojím v koutě a jsem jen pouhý stín? Snad kdyby od všeho bylo každému dáno, byl by svět ideálnějším místem pro život, ale možná také ne... Proto nezbývá než bojovat, snažit se, pozvedat svou hlavu i hlas vždy, když je to potřeba.

Kouty jsou pro pavouky, život pro ty, co chtějí žít!

Stromová

Stromy - mlčenliví svědci dějinných událostí. Rostou, kvetou, sílí, pozorují a mlčí. Kdyby uměly vyprávět, člověk by jistě zmoudřel, prozřel i zkameněl. To co musí vstřebat strom, když maličkými doušky vede vláhu od kořenů, až k listům, to by vstřebal málokterý živý tvor. Snad proto bylo stromům dán jejich účel, růst, chránit člověka i zvířata před slunečními paprsky a nepřáteli. Vytvářet potřebný stín, dávat potřebný kyslík, zdobit, dělat radost a pestřit všednost každodenních dnů. Stromy svou silou, pevností, stabilitou, rozvážností, ochranou i radostí, jsou vzorem pro každého z nás. Zkusme přemýšlet, určitě najdeme i další důvody proto, stromy chránit, opatrovat i ošetřovat.

Strom každému uvážlivému jedinci!

Překotná

Srdce buší, adrenalin v těle stoupá, v uších mi zní ta špatná slova, která snad ani špatná nebyla. Přesto jako o závod přemýšlím, proč se děje, zrovna to, co prožítám? Proč všechno kolem mě útočí na mou psychiku svými pařáty? Proč se nedokáži obrnit před zlobou, která je ve slovech i činech? Asi proto, že od nejbližších je zlé slovo ještě horší a bolestnější! Sama se snažím nepronášet slova, pokud vím, že by mohla ublížit, ale jak se zdá, některým lidem to problémy nedělá. Hovoří, vodopád slov letí a dopadá, tu na úrodnou půdu, tu do hlavy, jindy do srdce a pálí... Ideální obranou je protiútok, jak ale útočit na neviditelného nepřítele? Víte, že tam je, že číhá, že čeká na vaši chybu a pak zaútočí! Asi se rozpomenu na dobu svého dětství a opráším okřídlené heslo, buď vždy připraven! Na radost, na lásku, na starost, na chásku....

Bezbřehý klid a mír pro překotné duše!

Procházková

Není nad procházku na čerstvém vzduchu, v krásném prostředí s mylým člověkem. Ještě dneska ráno jsem si myslela, že opět prožiju deštivý den plný nepříjemného pocitu a uzavřenosti v domácím prostředí. A stačil malý impuls a radost byla na světě. Skoro celé dopoledne jsem měla manžela jen a jen pro sebe, čas se zastavil a byli jsme jen ma dva, tichý déšť a zelené arboretum kolem. Ideální balzám na rozjitřenou mysl, pohlazení po duši a uklidnění i těch nejhorších představ.... Příjemná kombinace na to, jak být spolu a být spolu rádi.

Klidnou procházku a žádnou zacházku s pejskem na provázku, po celý zbytek dne!

Pistolnice

Já, rozený pacifista, jsem se dnes proměnila v bojovníka-pistolníka. V zápalu hry jsem si ani neuvědomila, že držím v ruce synovu pistolku a střílím na neviditelného nepřítele, jako o závod. Uvědomila jsem si, že by člověk nikdy neměl říkat nikdy, protože nikdy neví, kdy se jeho nikdy promění v někdy. Také jsem říkala, že nikdy nekoupím synovi pistolku, nikdy si nebude hrát na vojáky, nikdy nebude honit nepřátele. A je to tu, nejen, že máme pistolí hned několik, hrajeme si běžně na vojáky, ještě ke všemu známe i své nepřátele a ty se snažíme zastřelit! Někdo by řekl nedůslednost, ale já vím, že nutnost. Jinak by syn nebyl klukem a já pistolnicí. Takže příjemnou hru a mnoho zážitků s těmi, které máme rádi!

Zbraním klid a míru zdar, pistolnicím, pak nazdar...

Angažovaná

Být do něčeho zapálený je ideální předpoklad, že se věci podaří. Někdy stačí pouhé nadšení a věci se dějí, tak jak člověk chce. Jindy musíme vynaložit dost síly a energie, abychom pohli maličkým kamínkem. Nikdy dopředu nevíme, co a jak se bude vyvíjet. A v tom já vidím kouzlo života. Nic není jasné a přitom všechno můžeme ovlivnit. Každičká věc se dá předpokládat a přesto nejsme schopni být všude tam, kde bychom být měli. Je dobré, když se nadchneme, zajímáme, zkoušíme, testujeme, ale vždycky bychom si měli zachovat klidnou mysl i hlavu, aby změny nebyly příliš razantní, nebo překotné. Každá angažovanost potřebuje svou drobnou úpravu, každá úprava pak zaangažování příslušných prostředků, lidí, věcí i skutečností!

Dlouhý život plný optimismu a nadšení všem...

Nadějná

Nikdy není moc pozdě na to, říct svým blízkým, to co je nejdůlěžitější. Mám Tě ráda! Potřebuji Tě, protože jsi moje slunce, moje světlo, moje radost, moje starost, moje kouzlo, moje zdraví, moje všechno. Vím, že jsou to jen slova, ale vždycky potěší. Nenajdete člověka, který by je rád neslyšel! I nejzatvrzelejší srdce povolí, když uslyší ta láskyplná slova radosti a naděje na lepší zítřky. Není dobré váhat a říkat si, řeknu mu to až bude příležitost, pohladím ho, až bude čas, pochválím ho, až bude mít větší úspěch. Ne, slova říkejte vždy, když přijdou do srdce a na jazyk. Nikdy totiž nevím, co bude za pár minut a zda bude ještě příležitost slova vyslovit. Proto chvalme, laskejme, hýčkejme a mějme se rádi, v tom je dostatek naděje do budoucnosti!

Hledejme život, najděme naději...

Nepříjemná

Znáte ten pocit, kdy si říkáte, tohle přeci musí skončit! Já už to déle nevydržím. Tohle jsem si nezasloužila! Takto nějak se cítím od samotného rána a snažím se pochopit, proč? Nic špatného se mi neděje a pořád je tady naděje na změnu, na radost, na lásku... Pořád je dost prostoru pro pochopení, sblížení, vzájemného poznání a uznání. I přesto, že tohle všechno vím, nedokážu se ubránit pocitu, že něco není v pořádku. Nespravedlnost, nepříjemnost, zmatek a stres se provází, kam se hnu. Jen běž od mých dveří, od mého srdce i duše, já tě nechci a nebudu posluchat. Já jsem silnější, vyrovnanější a klidnější, než jsi ty! Mě nedostaneš, já mám něco víc, co ty nikdy mít nebudeš. Já mám drobné andělské světýlko, které rozzáří vše kolem mě. Dělej si co chceš, mě neudoláš!

Nalezení rovnováhy a zachycení klidu pro všechny neklidné duše...

Grilovací

Grilovací sezóna už pomalu končí a u nás ještě ani nezačala. Proto bude dnes ve znamení pobytu ve volné přírodě a letního grilování. Nejsem si totiž jistá, zda bychom se jinak k této letní zábavě ještě letos dostali. Proto už je nachystané maso, zelenina se chladí v lednici a možná bude i něco lákavého k pití. Těším se jako malá, že si užijeme klidné odpoledne se svými kluky a rodiči. Hurá, budu je mít jen pro sebe a ještě si užiju grilování. Nádherné vyhlídky, na příjemnou neděli, která bude jen o nás!

Klidný den plný duševní i tělesné potravy všem...

Poklidná

Užívám si poklidné sobotní ráno, sluníčko krásné svítí a zdá se, že bude příjemný podzimní den. Sice jetě nevím, co s načatou sobotou, ale už teď vím, že bude poklidná. Nějak to člověka na sklonku týdne táhne k tomu vypnout, odpočinou, odreagovat se od běžných pracovních povinností. Doufám, že i já budu mít štěstí a podaří se mi strávit část dne pouhým poklidným pozorováním toho, jak věci samy jdou. A věřte, ony opravdu samy jdou! Není nutné neustále dohlížet, kontrolovat, zaskakovat, přizvukovat, či jinak pomáhat. Někdy se věci stanou, tak jak se stát mají a naše přítomnost či nepřítomnost na tom nic nezmění. Proto si užívejte poklidného dne, po celotýdenním koloběhu si jej určitě zasloužíme!

Sobotu jako vymalovanou všem...

Proměna

 Od malička slýchávám, že změna je život. Dosud jsem si nezvykla na fakt, že věci se mění, jako obnošené ponožky. Existovala, až do dnešního dne, místa, která se po léta neměnila. Součástí bylo neměnné prostředí i obsah. Dnes už tomu tak není, můj veřejný azyl vzali do rukou jiní a změnili je k nepoznání. Změna vlastní podoby mi tolik nevadí, na šedou barvu se zvyknout dá. Ale aby se knihkupectví proměnilo v prodejnu knih i spotřebního zboží, tak to opravdu nepřekonám. Jsem dlouholetou a aktivně nakupující knižní příznivkyní. Knihy nejsou jen mojí zálibou, ale i pracovní náplní. Proto oblíbené knihkupectví vnímám jako svůj osobní prostor, který mě vždycky vítá typickou vůní knih. Je to místo klidu, odpočinku, radosti z nových i starších knih, které si lidé chodí prohlížet, zajímat se, číst! Ale spotřební zboží, hrnečky, vázičky, misky a jiné zboží přeci ke knihám nepatří! Kladu si tedy otázku, co se stalo s knihami? Co se stalo s dobrým knižním vkusem lidí, kteří knihy nabízí čtenářům? Kdo vlastně prodává knihy - autor, sama kniha, distributor, prodejce, knihkupec? Nestanou se za chvíli knihy pouze drobným "nechtěným" přívažkem jiného spotřebního zboží? Za sebe doufám, že nikoliv a odpovědní pochopí, že knihy mají také svou kulturu prodeje! Specifickou, voňavou, tichou, radostnou i tajemnou zároveň...

Knihy knihám a jejím čtenářům!

Jménování

Každý máme své jméno, něco pro nás znamená, něco nás s ním spojuje. Už jako dítě jsem přemýšlela nad tím, jak rodiče určují jména svých dětí. Pokaždé jsem se ptala, proč zrovna já musím mít tak neobvyklé jméno? V dospívání jsem často pátrala po jiné dívce, slečně či ženě, která by se jmenovala jako já. Bohužel jsem nebyla úspěšná a docela jsem si přála jmenovat se tak nějak normálně, obyčejně. Uběhlo pár let, já jsem dnes ve věku rodiče a jsem hrdá na to, že mé jméno je neobvyklé. Minimálně proto, že si mě všichni zapamatují a jsem díky tomu vyjímečná. To co se mi jako malé holce zdálo nepříjemné, už dnes beru jako svou raritu. Chráním si ji a cením si odvahy mých rodičů, kteří se vzepřeli všem v okolí a zvolili pro mě to neobvyklé jméno! Díky za něj, díky němu jsem i já obyčejně neobyčejná....

Ať žijí Jindřišky a Jindry zvlášť!