Moudrost bláznovství, aneb v každém z nás je kousek blázna. Jak jinak bychom mohli nahlížet na skutečnost, že jsme schopni a ochotni vrhat se do předem prohraných bojů, věřit v uskutečnění neuskutečnitelného a změnu nezměnitelného? Je to součást lidského bláznovství, které nám dává víru v to, že některé věci lze prosadit, i když je dopředu zřejmé, že jejich proveditelnost je celkem zvláštní. Pokud by v každém z nás nebylo kouska blázna, asi bychom neprožívali hluboké lásky, nevrhali se do velmi zvláštním činností a nepokořovali vysoké hory. Jen onen kousek bláznivého běsnění a šíleného bláznění nám dává šanci posouvat se v našem lidství dál. Tak sláva bláznům a zlé pryč!
Pošetilost - nahodilost...
Úklid - pro někoho důležitá součást života. Pro jiného nepodstatný element, bez kterého se obejde. Každopádně když si člověk kolem sebe uklidí, uklidí si také myšlenky. Zbaví si starých věcí, vytře prach a špínu z toho, co zůstává a nepotřebné se vyhodí pryč. Najednou je kolem tolik místa a hlava plná dalších nových nápadů a myšlenek. Někdy je tedy velmi užitečné zbavit se toho, co nepotřebujeme. A to ať v šatníku, nebo v myšlení. Vždycky to přináší uklizené okolí a vyprázdněnou hlavu pro další myšlenky a nové nápady. Je to prostě fajn, zbavit se nepotřebného, zatěžujícího a zbytečného marastu, které se kolem nashromáždí. Prostředí prokoukne a z něj i to, co předtím nebylo vidět. Takže hadr do ruky a nepotřebné ven, jen ať už je zase krásný den!
Na úklid připravit, dobrým se vybavit...
Každý den začíná očekáváními a končí zkušenostmi. To bychom měli mít na paměti, když vcházíme do nového dne a očekáváme neočekávané. Většinou totiž zjistíme, že očekávání zůstanou daleko v mlze a někde v našich životech se objeví nové zkušenosti. Z toho, co jsme prožili a co bylo jinak, než jsme předpokládali. Člověk je potom překvapen svým vlastním údivem nad úžasnými znalostmi, které mu vejdou do života. Jednou potichu, podruhé s hřmotem, dále pak s jasným úmyslem měnit plynutí života, které je jinak dáno. Mějme tedy každé ráno na paměti, že nás jistě čekají úžasná dobrodružství, spojená s řadou zajímavých obratů a večer plný zkušeností a vědění. I to je pro nás důležité, jinak bychom stáli stále na jednom místě...
Vznášet se a žít, občas nechat být!
Příval energie, to se to pak někomu žije. Jako vyměněný se člověk připadá, je jako když se probudil v sobotu za mlada. Neví, do čeho by se pustil dřív a kde by si dal pár piv? Kde by co dalšího upekl, nový recept by se dočetl. Je to fajn zase vstanout a být fit, mít pocit, že je pro co žít. Člověk se pak cítí úžasně, všechno kolem je překrásné. Těšit se z malých radostí a být zase plný schopností. Barry i Toník přichází a klid se v mém těla nachází. Je to zas tak jak má být a můj život může jít...
Jdu si a zpěv mě provází, klid se v mém těle nachází!
To jsou mi na světě věci, že se ještě i ve svém věku nestačím divit. Vím, jak jsou některé věci složité a kolik stojí energie. A pak někde zaslechnu, jak je tohle či tamto jednoduché a vůbec úplná prkotina. To mě pak dokáže vždycky pořádně naštvat, protože si pak připadám jako jeden velký nekňuba, který se v tom šťourá a nikdy k ničemu kloudnému nedojde. Je to prostě úděl, že někdo si jen sedne a už se kolem něj běhá, no a druhý aby běhal. Zřejmě to máme vepsáno v osudu, protože jinak nevím, jak by tohle bylo možné... Být stále sloužícím a nikdy nemít zkušenost z obsluhy. Asi to jinak nejde a já prostě nepatřím do skupiny těch, kterým bude slouženo. Tak se s tím budu muset smířit a jdu mířit tam, kde budu co platná...
Platný buď, hlavně je nevzbuď!
To, co je dneska malé, se zítra může stát velkým. Ten, kdo dnes nic neznamená, může zítra řídit svět. Ti, kdo neumí nic, mohou během chvíle získat moc. Těm, kterým nebylo dáno, dělají radost, aniž by to věděli. Takto to na světě chodí a jinak už to nebude. Vědomým pohledem na život zjišťujeme, že realita nedávají smysl. Čím větší hloupost se vymyslí, tím více následovatelů má. Jako bychom nebyli schopni vystačit si s vlastní rozlitým mlékem, ještě musíme uklízet to, co někdo vylije. Ale asi to tak má být a asi to tak musí být. Jinak by nebylo viditelné, to co vidět je a splývalo by to s tím, co vidět není!
Tak si běží svět, tak a zase zpět...
Trpělivost prý růže přináší a trpělivý člověk má hojnost všeho. Co však dělat, když se všechno zdá být marné. Pokusy nevycházejí a člověka napadají všeliké myšlenky, jen ne ta hlavní. Vydrž ještě chviličku, už to opravdu půjde a bude to dobré. Nic jiného si člověk nemůže říkat, protože jinak by nebyl tam, kde aktuálně je. Nikdy by nebyl zdolány velehory, nikdo by dosud nenašel lék proti chřipce a hlavně nikdy bychom vlastně nebyli ani my sami. Jediným důvodem, proč jsme dnes tady a jsme těmi, kterými jsme je fakt, že někdo byl trpělivý, měl dostatek odvahy se nám věnovat. Dal nám to nejdůležitější, pro náš život, lásku a víru, že pokud něco děláš, musíš vytrvat. Pokud se pokoušíš něco zdolat, musíš být trpělivý. A jestliže chceš něčeho dosáhnout, nemůžeš se vzdát těsně před cílem! Tak hlavu vzhůru, ještě pár kroků a je to za mnou...
Studuj a tuž se, zítra zas vzmuž se!
Šáhnout si až na samé dno. Nemít možnost zpětného chodu a nechat věci dojít až k samému konci. Tak nějak vypadají poslední dny. Od rána do večera v jednom kole, hlavně nevnímat a jít pořád kupředu. V hlavě obrovský zmatek a tělo vypovídá službu. Dál už takto nemůžu, už neujdu ani jeden krok. Musím padnout do postele a vydolovat síly...
Už dál nejdu, ze své cesty sejdu!
Jet na plný plyn. Podávat výkony jako dvacítka a ještě se u toho usmívat, tak to už vážně není úplně dobře možné. Byť dobře spíme, dobře jíme, snažíme se odpočívat, ale tak aktivně sportovat, není prostě v našich silách zvládnout všechno bez průběžného doplňování. Občas mám pocit, že více času strávíme vším okolo nás a nezbývá nám dostatek kapacity na to, co by bylo potřeba. Teď bych si například ráda dala nohy na stůl, vzala rozečtenou knihu a sedla si jen tak k oknu, četla, četla a četla. Místo toho tady v práci sedím u počítače, přemýšlím, co ještě všechno musím stihnout, než půjdu domů... Píšu si poznámky, odškrtávám seznam a stále je toho nějak moc. Teď bych potřebovala doplnit a hlavně odpočinout od všeho stresu, kterého mám právě akorát. Jestli to klapne, tak víkend to jistí!
Jistá si buď...
Jsem ráda tím, kým jsem, ale někdy bych si přesto chtěla vyzkoušet jinou kůži. Jiný život, s jiným nastavením, ale vědomím, že jsem to já a jsem v jiném životě. Jsem jiná a přesto naprosto stejná. Dávám životu to, co doposud, ale v jiném každodenním rytmu. Říkám si, zda bych zvládla život jiného člověka a zda bych uspěla? Byla bych to já, nebo už bych byla jinou osobou? Dělala bych si starosti, nebo bych dokázala žít s hlavou v oblacích? Netuším, nevím, ale něco ve mě mi říká, že ať už by kůže na mém těle byla jakákoliv, byla bych to zase já. Jen v jiném těle, s jinou barvou kůže či velikosti. Zřejmě se jednou nastaví a pak už to jen běží...
Pomalu běží, venku opět sněží!
Říká se, že nejtěžší věcí v životě je vidět trpět milovanou osobu. A to ať fyzicky, nebo psychicky, prostě my sneseme mnohé, ale milovaní nikdy nesmí trpět. Když se z dívky stane žena, matka, potom jsou nejhorší ty chvíle, kdy strádají její děti a manžel. Uběhne několik málo let, děti vyrostou, manžel se naučí se strádáním žít. Žena ovšem zůstává stále matkou, dcerou a najednou je tady další objekt jejího zájmu. Její rodiče zestárnou, stávají se malými, choulostivými a občas i trpícími lidičkami, které doprovázíme. Dnes si říkám, co je horší? Které trpění a strádání zvládáme my ženy lépe? A jsme schopny vůbec někdy projít životem a nebát se o své blízké? Zřejmě to některé z nás dokážou, ale po dnešku vím, že já k nim rozhodně nepatřím!
Věřím v propojení, jsem ve spojení...
Ráno jako vymydlené. Nikde ani živáčka, přesto život tepe tam, za všemi těmi uzavřenými dveřmi, ztemnělými okny a ztichlými zdmi. Jen zpola ozářné město vypadá jinak, než za běžného denního světla. Všechno je jiné a jiná jsou i místa, kterými procházíme. Vyhýbáme se temným zákoutím a raději projdeme osvětleným nárožím. Úplně mineme výkladní skříně a schoulíme se do našich teplých kabátů. Pospícháme a jdeme krokem. Běžíme a zároveň si v klidu užíváme náběh do dalšího pracovního dne. Jaký bude a co přinese netušíme. Ale ráno bylo kouzelným tichým koutkem jen pro nás...
Pokojná průbojná!
Každý z nás má talent. Každému nám bylo dáno něco do vínku a je jen na nás, zda talent objevíme, nebo jej necháme spát. Člověk celý život hledá a dělá si starosti s tím, co je dobré a co ne. V čem vynikne na bále a v čem se bude cítit dobře. Většinu ale nenapadne klást si otázku, zda jsem v něčem dobrá a případně v čem? Já si občas říkám, že jediné, v čem vynikám je snad moje výřečnost a smysl pro humor. Není to málo, ale zase co s tím? Komikem být nechci a mluvená řeč mě beztak živí. Tak mám, smím, mohu doufat, že ještě něco naleznu? Věřím, že ano a věřím, že jakmile budu vědět, tak to prostě budu vědět. Budu chtít rozvíjet se, zabořím se plně do talentu a už nepustím.... Tak já jdu hledat, vždyť vlastně i ono hledání je super!
Hledej a najdi, zas kousek popojdi...
Vědět či nevědět, toť otázka dnešního dne. Argumenty říkají jasně, že nevědět je super, přináší to mnohé klidné chvilky. Člověka nebolí ruce ani pozadí od samého sezení a studia. Na druhou stranu vědění sice občas - většinou bolí, ale zase člověka povznáší do jistých výšin. Já sama za sebe se musím rozhodnout, zda dnes budu za vědmu, nebo nevědmu. Co dnes při neděli zvolím za strategii a taktiku. Logické argumenty říkají, že zkouška se blíží a tak bych měla zabrat. Pak budu mít klid a pohodu, a to zase až do dalších zkoušek. Jenže po týdnu stráveném v práci a sobě zase u polotny, se mi moc nechce. Asi se budu muset něčím odměnit, abych se donutila a přivázala ke stolu. Už vím, nejdříve si půjdu udělat dobrotu a pak se do toho pustím. A určitě mi to půjde od ruky!
Přesvědčení, nad to není...
Tak a ne jinak, se budou dělat věci, které se mi líbí. Jen já přeci vím, jak se to má všechno dělat nejlépe. Jen já přeci tuším, že pastelky patří sem a fixy tam. Jen já jsem schopna udělat ty nejlepší koblížky a upéct sváteční dort. Jen já, já, já. Tohle slyšívám z mnoha stran a říkám si, jak může svět takto vypadat, když se někteří prosazují na úkor těch ostatních? Jak je možné, že ještě společnost funguje, když jsou v ní takoví, kteří všechno ví nejlépe. Nejlépe umí všech udělat, opravit, uskutečnit a vlastně i žít. Je možné, že my ostatní jsem jen drobní příštipkáři a příživníci, kteří vlastně musí být rádi, že tito nám umožní být v jejich velikosti. Já si ovšem myslím, že toho také umím dost a prosazovat své já se nechystám. Tohle není moje cesta, byť by možná byla také schůdná! Já osobně půjdu raději jinudy...
Hledej, tápej, běž, svým dovednostem věř!
Potvrzuji potvrzené a slibuji slíbené. Neustále něco dokladuji a podepisuji, že si pomalu připadám jako nejdůležitější osoba pod sluncem. Možná trošku jako celebrita, která ovšem musí ráno vstávat, chodit do práce, vést normální, obyčejný život, ale s tisíci podpisy během každého dne. Občas si říkám, jak to musí být člověku protivné, když musí neustále držet super úsměv na rtu, připravenou vtipnou odpověď a ostrou tužku, aby mohl udělovat podpisy. Mě by to rozhodně nebavilo, kdyby mě lidé na každém kroku znali, věděli, kdy a kam jdu, s kým jsem strávila odpoledne a v kolik hodin jsem šla domů. Není nad to, když se může člověk hlídat sám a nikdo ho v tom neobtěžuje! Takže raději dnes udělím nějaký ten podpis a pak už zase hurá do své anonymity, která mi vyhovuje!
Funguje a ukazuje, občas při tom dominuje...
Zima je jako v psírně. Každý krok nás ohlašuje svým křupnutím a ve slunci se sníh třpytí víc, než zářící hvězdy. Na jednu sttranu jsme moc rádi, že konečně přišla zima. Ale stejně tak bychom možná ocenili, kdyby nebyla tak třeskutá. Je to stejné, jako při obvyklých situacích, které prožíváme. Pokud něco není, stěžujeme si, že to není. Jakmile to nastane, stěžujeme si, že to nastalo a mohlo by to být jiné, klidnější, víc, málo, zřetejnější, méně hlučné, a tak dále. Jsme totiž ti stejní reptalové a remcalové, ať už sněží, nebo hřeje slunce. Stále máme nějaký problém, něco by mohlo být jinak a rozhodně by to jinak být mělo. Protože my si to přejeme a my bychom chtěli, aby to jiné bylo... Ale tak to v životě přeci nechodí. Úplně někdo jiný a něco jiného rozhoduje o tom, jak to bude a co vlastně bude. Takže se s tím smiřte přátelé a buďte rádi, že jsou věci tak, jak jsou!
Pozoruj hvězdy, zas přijdou sjezdy...
Jednou nahoru, podruhé dolů, jednou zima, pak zase vedro. Člověk musí být připraven na všechny varianty, které mohou nastat. A ač se snažíme připravovat pečlivě, stejně zjistíme, že na něco jsme zapomněli. Někdy je to fajn žít s čistou hlavou a nedělat si problémy. Jenže co když jsi právě ten, který všechno prožívá, se vším si dělá starosti a na všechno musí být ideálně připraven? Co když máš pocit, že jakékoliv drobné selhání je vlastně úplnou katastrofou? Ty přeci musíš být na všechno připravena, vše ti musí jít samo od ruky, všechno chápeš a všemu rozumíš! Ale jak jste na tohle přišli? To, že má člověk více zkušeností z něj nedělá superhrdinu, ne?! I ten jeden má nárok na chyby, omyly, vzestupy a pády, tak jako každý jiný smrtelník. Tak jej nechte se v tom šťourat a jděte dál!
Co nezmůže, to pomůže...
Zima se nám vrátila, za okny sněží a nadílky přibývá každým okamžikem. Pokud můžeme sedět v klidu a teple domova, je to prima. Horší, když člověk musí v tomto počasí vyrazit na nákup, za příbuznými či do práce. To se pak ona ledová a sněhová krása stává něčím mnohem méně krásně pojmenovatelným. Ovšem když je to nutné, je to tak a člověk s tím nic nenadělá. Obleče se jako na cestu na Severní Pól, uváže si šál, obuje teplé ovčí ponožky a vyrazí k venkovnímu cíli. Nakonec je pak sám rád, že zažil onu kouzelnou atmosféru zimy, která tady už tak dlouho nebyla. No považte, konečně je zima, ruce, nohy, tváře mrznou a vítr kouše i přes obrovské vrstvy oblečení. To je přeci krása, ne?! Snad jen škarohlíd se bude mračit a mumlat si svou. My optimisté víme, že časem i tento sníh roztaje a vzpomínky na něj zůstanou...
Snížek bílý, má dost síly!
Zvuky zní obrovskou halou. My usazeni ve tmě čekáme, co se bude dít. Připraveni na ledacos, ale ne na to, co nakonec přijde. Výbuchy zvuků, kouzelného znění a souznění, které se propisuje do našich duší. Hlasy stoupají nahoru a dolů, hudba kulminuje, aby mohla zase klesnout do klidného tempa. Je to úžasný koncert všech barevných tónů, hlasů a zvuků, které si jen člověk může přát. Po bohu milovaná osoba, v oku slzička připravena skanout do kapesníku... Ach Bože, já věděla, že existuješ, nebo alespoň nám dáváš svou přítomnost najevo takovýmito chvilkami, jaké právě prožíváme. Díky, díky, díky! Nic víc, nelze říct. Slova chybí, ovšem zvuky v nás doznívají.
Nechte zvuky znít, máme v duši klid!
Každý den bychom si měli dopřát tolik drobností, kolik jich jsme schopni pojmout. Nemusí se nutně jednat o věci či hmotné statky, stačí jen pozorovat okolí a čerpat to, co vidíme. Usmívající se sluníčko, rychle letící mraky nad hlavou, modrou oblohu nebo pohlazení cizího pejsáčka. Stačí moment, kterým si pohladíme duši a už se nám zase mnohem lépe kouká na svět. Najednou se dá zase celkem volně dýchat a svět je opět klidnějším místem k životu. Ono stačí jen se dívat, nechat se volně nést, sbírat střípky zázraků a radovat se z maličkostí, které vůbec nejsou malé!
Malé je milé...
Dneska tu je a zítra není. Včera jsme byli ještě v plném veselí a dnes už řešíme běžné starosti i strasti našeho života. Je to koloběh, který nezastavíme a se kterým se musíme smířit. Jsou události, které se stanou a příběhy, které se rodí v našich hlavách. Ač se nám někdy zdá, že dál už to nejde, kroky těžknou a řešení nejsou k nalezení. Vezmě, že vyhlídkám navzdory jsme schopni zvítězit. Jsme schopni popadnout situaci za pomyslné rohy, uvědomit si, kde jsou naše vnitřní síly a udeřit. Jsme schopni ovládnout události, které se zdají být neskutečné a dostát svého cíle. Přes všechny obtíže a starosti jsme nadáni k tomu věřit, že láska, víra, dobrý úmysl a laskavost zvítězí. A s touto vírou zvítězíme i my!
Nepropadej panice, ač to trvá měsíce...
Půlnoc odbyla a s ní přišel první den v roce. Den, kdy všechno může začít znovu. Většinou máme hodně předsevzetí, plánů a ideálních cest, kterými bychom chtěl Novým rokem projít. Každého nás čeká něco důležitého, zásadního a měnícího se tak, že už nyní přemýšlíme, co a jak si nastavíme. Někde budeme muset trošičku přidat, jinde sundat nohu z plynu, ale rozhodně to bude jízda. Od začátku do konce si snad užijeme společných, kouzelných, báječných a bezpečných tras, které se nám vepíší do srdcí. Abychom zase na konci mohli říct, páni, to bylo úžasné.... Zvládli jsme to a bylo to prima. Tak ať je první, jako poslední a prostřední jako sousední. Dny ať běží tak, jak mají a výzvy nechť jsou takové, jaké mají být!
První a druhá, cesta je dlouhá...
